SEDMDESÁTÁ DRUHÁ KAPITOLA
Ozvalo se cosi jako nářek startujícího motoru a zakašlání, pak se probudily k životu dva silné dieselové motory a dveře se začaly otvírat. Zblízka a pěšky to byl úplně jiný zážitek. Motory řvaly jako velké obludy, které se dávají do náklaďáků Mack nebo Peterbilt. Dveře byly tak obrovské a silné, že připomínaly budovu samu o sobě.
Zblízka a pěšky se zdálo, že se otvírají rychleji. Nebo to byl jenom klamný dojem. Což by bylo pochopitelné. Protože mezera se daleko dřív roztáhne do velikosti člověka než do velikosti auta. Všechno je relativní. Ještě deset vteřin a mezera bude tak široká, že bude možné vstoupit na jeviště.
Velký dieselový motor se činil a mezera povyrostla na šedesát centimetrů.
Pak na osmdesát.
Reacher pozvedl glock.
Prošel mezerou.
Nikdo za dveřmi.
~
Reacher se ocitl v prázdné garáži. Dvanáct metrů na dvanáct. V jednom rohu smutný starý pick-up natřený šedivou základovkou, pokleslý na přední vyfouklé pneumatice, ale jinak žádná vozidla. Jen volný prostor a skvrny od oleje. Až k zadní stěně z nedávno přistavěné překližky. Ostatní stěny a strop byly z původního betonu. A stěny a strop splývaly v podstatě v jedno. Jako by pokračoval vstupní chobot, dvanáct metrů široký a sto dvacet metrů dlouhý, useknutý novou přepážkou.
Z garáže vedly tři východy, nepočítaje dveře, kterými Reacher právě vešel. Nový vchod v přepážce z překližky a původní dveře po obou stranách. Původní dveře měly rám, který je zarovnával se zaoblenou stěnou, tak silný a hluboký, že připomínal také tunel. Reacher si představil složité bednění, ustarané inženýry ministerstva obrany dohlížející na tekutý beton a obrovský tlak, než se beton usadil.
Původní dveře na pravé straně byly přelepené.
Silnou průhlednou fólií uchycenou na okrajích metry izolepy.
Účel neznámý.
Reacher se ale odjakživa řídil heslem když si nejsi jistý, zahni doleva, tak zvolil jinou cestu. Druhými původními dveřmi na levé straně. Samotné dveře byly z jakéhosi vybledlého laminátu. Před padesáti lety nesmírně moderního. Ten materiál se považoval za výkřik pokroku. Klika byla z obyčejné oceli, ale pevné a hutné. Určitě stála sama o sobě tisíc dolarů.
Reacher stiskl bytelnou kliku z oceli, otevřel dveře a vstoupil do čtvercové místnosti, kterou tvořily dvě původní stěny a dvě nové překližkové přepážky. Patrně místnost pro mužstvo. Pohodlná křesla nízko při zemi. V jednom kdosi seděl. Ne McQueen. Začal se zvedat. V pohodě si zase sedl. Zásah do hrudi, ne do čela. Jistější. Střelec si může dovolit trochu nepřesnosti. Není zapotřebí okamžitá klinická smrt. Ne v takové situaci. Dotyčný nedržel prst na odpalovacím tlačítku.
Místnost pro mužstvo měla patro a Reacher mířil glockem tak dlouho, dokud si nebyl jistý, že nikdo nepřispěchá na pomoc. Pak pokračoval dál, dalšími dveřmi do dlouhé úzké vnitřní chodby ubíhající doprava, nejméně sto dvacet metrů dlouhé. Reacher začínal chápat půdorys. Vnitřek budovy sestával ze tří rovnoběžných komor, dlouhých a úzkých jako tři doutníky vedle sebe. Proto tři vchody. Kdysi se v těch komorách vršily rakety. Teď byly prázdné, jenom tři dlouhé, zvuk odrážející kobky. Polidštěné a přehrazené překližkou. Středové chodby, místnosti napravo a nalevo, tři stejné vzorce. Což byla ironie osudu. Co odejde, zase se navrátí. Moderní ministerstvo obrany začalo úplně stejně. Obrovské vzepětí na začátku druhé světové války ho srazilo na kolena. Vložilo energii do první nevhodné budovy, která mu přišla pod ruku.
Špatné bylo, že vznikla spousta nových místností. Patrně čtyřicet v každé komoře. Celkem sto dvacet. Plus minus. Quantico dorazí, než se Reacherovi podaří prohledat půlku. Čímž vznikne problém. Budou mít tou dobou zprávu od Delfuensové. Přistanou na základně Whiteman a vyrazí na sever, po zuby vyzbrojení do bitvy. Křížová palba nedopadne dobře.
A ještě horší jsou nové překližky. Netlumí vůbec zvuk. Což znamená, že poslední výstřel byl jasně slyšet přes celou třetinu budovy. Reacher se tudíž odplížil stejnou ces…
