TŘICÁTÁ SEDMÁ KAPITOLA
Reacher vystoupil jako první. Zavřel svoje dveře a postavil se ke kapotě crown vicu, v zádech zimu, v obličeji horký vzduch. Dostal se o metr a půl blíž než původně, takže měl lepší úhel pohledu.
Zmizelo všechno sklo. Nezůstala žádná guma, umělá hmota, vinyl ani supermoderní materiály kosmického věku. Zbyl jenom kov, viditelné části stále zaoblené a vytvarované, části, které měly zůstat neviditelné, nahé a ostré jako nůž. Zejména zadní odkládací prostor přišel o čalounění, reproduktory, zvukotěsnou podložku a myší potah. Přežila jenom příčka z lisované oceli, zvlněná kvůli pevnosti, tu a tam provrtaná, ale jinak holá a brutální jako čepel. Přední okraj měla dokonale rovný.
Až na to, že nebyl rovný.
Reacher udělal další tři kroky. Ovanulo ho neskutečné vedro. Předek odkládacího prostoru vypadal napravo jinak než nalevo. Pravý rovný okraj hyzdil sesutý tvar, který neměl nic společného s automobilovým průmyslem. Byl to organický tvar, zvláštní a nahodilý, ani trochu podobný vylisované hranatosti všeho okolo.
Byla to lidská hlava, ohlazená a scvrklá ohněm.
Sorensonová vystoupila z auta.
Reacher požádal: „Nepřibližujte se.“
Odvrátil se, nadechl se z chladnější strany, pak ještě jednou, aby měl plné plíce. Otočil se a vykročil. Udržoval odstup, obcházel auto širokým obloukem, dokud se k němu nedostal z boku. Potom vyrazil dopředu, pod botami horký lepivý asfalt.
Zadní sedadlo chevroletu úplně shořelo. Na rozdíl od osoby na něm. Ta úplně neshořela. Vpravo, přímo za zčernalým rámem předního sedadla spolujezdce, propadlá chybějícím polstrováním do klikatých pružin vespodu, seděla postava připomínající mořského živočicha, tuleně, sviňuchu či delfína, černá, mokvající, kouřící, hladká a spečená na polovinu původní velikosti. Měla drobné zakrnělé paže, pozvednuté jako větve. Byla bez výrazu, protože jí chyběl obličej.
Ale když umírala, ječela hrůzou.
To se dalo jasně poznat.
~
Reacher se Sorensonovou ustoupili o padesát metrů na sever a zůstali mlčky stát, zhluboka oddechovali, prázdné pohledy upřené do bodu tisíc kilometrů za vzdáleným horizontem. Stáli tak celou minutu, pak další, strnulí jako sochy.
Potom se Sorensonová zeptala: „Kde teď jsou?“
Reacher opáčil: „Nevím.“
„A čím jedou?“
„Ničím. Někdo je veze. Někdo je vyzvedl.“
„Ale kdo?“
Reacher neodpověděl. Ale konečně se pohnul. Podíval se na oblohu a rozhlédl se, kolik je světla. Bylo pořád hodně brzy. Ale bude vidět. Bez problému našel stopy po pneumatikách chevroletu. Auto projelo na krajnici tenkou, zhruba metr širokou vrstvou bláta. Bláto nebylo mokré ani suché a vzorek pneumatik se do něj krásně otiskl. Jako do nejjemnější sádry. Auto opustilo silnici opatrně a dlouhým plynulým pohybem. Řídil spíš McQueen než King.
Reacher zamířil do pustého zimního pole. Sorensonová vykročila za ním. Obešli společně ohořelý vrak, z co největší blízkosti, jak dovolovalo vedro. Pak se vrátili na silnici a našli další stopy po pneumatikách.
Na krajnici sjelo ještě jedno auto. Tohle v mnohem ostřejším úhlu. Vzorek se otiskl do bláta. Silniční pneumatiky, bytelné, spolehlivé, nic radikálního, nic moderního, patrně velký sedan. Řidič se ale přihnal pěkně rychle. To bylo jasné. A o chviličku později strhl volant na jih a stejně rychle odjel. Stopy vypadaly jako jedna výseč velké kružnice.
Sorensonová prohlásila: „Nikoho jsme po cestě nepotkali. Tak sem ten člověk musel dorazit už před hodinami.“
„Ne, přijel ze severu,“ opravil ji Reacher. „Ne z jihu. Neprojel kolem motelu. Otočil se přímo tady do protisměru, naložil je a vrátil se stejnou cestou, jakou přijel. Je to vidět z těch stop.“
„Jste si jistý?“
„Jak jinak se to mohlo odehrát? Neukradli jiné auto. Zcela jednoznačně. Nic tady nejezdí. Tvrdla byste tady celou věčnost. A pochybuju, že šli pěšky. Tak je někdo naložil. Měli tady domluvenou schůzku. Přijeli jako první. Čekali. Vyznají se tady. Díky tomu věděli o té vedlejší silnici z dálnice.“
„Kdo je vyzvedl?“
„Nevím,“ zopakoval Reacher. „Ale …
