ŠEDESÁTÁ DEVÁTÁ KAPITOLA
Reacher slyšel všechno v opačném pořadí. Kvůli rychlosti zvuku a kvůli tomu, jak blízko byl u Sorensonové a jak daleko od budovy. Zaslechl vlhké mlasknutí kulky bořící se do cíle, o zlomek vteřiny později nadzvukové třesknutí kulky ve vzduchu a zlomek vteřiny poté prásknutí pušky, která vystřelila ze čtyř set metrů. Tou dobou už ležel na zemi. Při prvním zvuku se vrhl dolů, a než dopadl na pole, měl už první závěry, ke kterým nedospěl, ale nosil je zformulované v hlavě: věděl, že to byla odstřelovací puška, patrně M14 nebo jí velice podobná, patrně ráže .308, a věděl, že nemá noční vidění, protože jinak by byl první na ráně, když se vezme v úvahu lidská povaha, a Sorensonovou zahlédli tudíž jen proto, že její vlasy a pokožka víc vynikaly v měsíčním světle, světlejší než jeho nebo Delfuensové.
Tohle všechno věděl okamžitě a instinktivně. A věděl, že Sorensonová je mrtvá. Stoprocentně. Ten zvuk se nedal zaměnit. Slyšel ho už mnohokrát předtím. Zásah do hlavy, skrz naskrz, dovnitř a ven, 168 grainů rychlostí osm set metrů za vteřinu, které měly při nárazu energii tři tisíce pět set joulů a ze čtyř set metrů poklesly o víc než pětašedesát centimetrů, jako zatočený míč do odpalovací zóny.
To se nedá přežít.
Není šance.
Reacher čekal.
Druhý výstřel se neozval.
Reacher pohnul rukama. Pomazal si je hlínou, hřbety a dlaně. Dal si hlínu na obličej a rozetřel ji.
Pohnul hlavou.
Ani stopa po Delfuensové.
Což bylo dobře. Ležela někde na zemi, obličejem dolů, neviditelná. Pohlédl druhým směrem. Na hlíně cosi prosvítalo. Cosi malého a světlého. Ruka Sorensonové. Buď pravá, nebo levá, podle toho, jak upadla.
Věděl, že se mu nedostane odpovědi, ale přesto zašeptal: „Julie?“
Žádná odpověď.
Zašeptal: „Delfuensová?“
Žádná odpověď.
„Delfuensová? Karen? Jste tam?“
Z temnoty se ozval zadýchaný hlas: „Reachere? Dostal jste zásah?“
Reacher sdělil: „Dostala ho Sorensonová.“
„Hodně zlý?“
„Horší než zlý.“ Reacher se začal plížit, lokty a kolena, skloněná hlava. Zadní část mozku mu napovídala, že musí vypadat jako brouk na prostěradle. Přední část ho uklidňovala, že kdyby byl vidět, je už dávno mrtvý. Risknul pohled dopředu, jedním okem, a poupravil o kousek směr. Zastavil se na délku paže od předmětu prosvítajícího na hlíně. Natáhl se a našel ruku Sorensonové. Ještě byla teplá. Nahmatal zápěstí. Položil na ně dva prsty.
Můžou vás zabít nebo zmrzačit.
Nemusíte na mě dávat pozor.
Povolilo veškeré neviditelné napětí tisíce svalů.
Popolezl o půl metru blíž. Přejel Sorensonové po paži k rameni a krku.
Žádný pulz.
Krk měla mazlavý krví a želatinovitou mozkovou tkání a posetý úlomky kostí. Zůstala jí čelist. A nos. A oči, kdysi modré, pobavené a šibalské. Nad očima nezbylo vůbec nic. Dostala zásah doprostřed čela. Urval jí vršek hlavy. Vlasy a všechno ostatní. Vlasy budou někde viset, na kůži z temene hlavy. Reacher už takové věci viděl.
Ještě jednou jí sáhl na krk.
Žádný pulz.
Otřel si ruku o zem a zašátral po zbrani. Nemohl ji najít. Mohla být kdekoliv. Černý polykarbonát uprostřed noci. Vzdal to. Nahmatal opět rameno Sorensonové a její zátylek, zajel jí rukou pod svetr, přes břicho k hýždi, a vytáhl jí z opasku náhradní zásobník. Měla ještě teplý bok. Bavlněná košile a pod ní její tělo, něco mezi tvrdým a měkkým. Lehl si na břicho a nacpal si zásobník do kapsy. Pak se pozadu odplížil, lokty a kolena, otočil se jako krab a zamířil k Delfuensové. Dlouhá cesta. Třicet až čtyřicet metrů.
Delfuensová šeptla: „Je mrtvá?“
Reacher odpověděl: „Okamžitě na místě.“
Následovala dlouhá, velice dlouhá odmlka.
Pak si Delfuensová ulevila: „Do prdele, měla jsem ji ráda.“
„Já také,“ potvrdil Reacher.
„Takoví lidé jsou pro FBI nejlepší,“ prohlásila Delfuensová.
Cosi divokého v jejím hlase.
„Život je pes,“ opáčil Reacher. „Smiřte se s tím.“
„Takhle vás v armádě učili reagovat na úmrtí kolegů?“
„Jak vás učili reagovat v FBI?“
Delfuensová neodpověděla.
Zeptala se: „Co teď?“
„Měla byste se vrátit k autu,“ na…
