Jako zabít ptáčka

28

Na to, že byl poslední říjnový den, bylo neobyčejně teplé počasí. Ani jsme si nemuseli brát kabát. Vítr sílil a Jem řekl, že by se mohlo rozpršet, než se dostaneme domů. Měsíc nesvítil.

Nárožní svítilna vrhala ostré stíny na Radleyho dům. Slyšela jsem, jak se Jem tiše zasmál. „Dneska je určitě nebude nikdo otravovat," řekl. Nesl můj šunkový úbor, dost nešikovně, protože se špatně držel. Pomyslela jsem si, jaká je to od něho dvornost.

„Ale stejně jde odtamtud na člověka hrůza, viď?" řekla jsem. „Bubu nechce nikomu ubližovat, ale jsem moc ráda, že jdeš se mnou."

„Atikus by tě přece nenechal jít do školy samotnou," řekl Jem.

„Nechápu proč, vždyť se jde jenom za roh a pak přes dvůr."

„Jít přes ten dvůr v noci, to je pro malý holky pěkně dlouhá cesta," škádlil mě Jem. „To nemáš strach ze strašidel?"

Zasmáli jsme se. Strašidla, Horká pára, zaříkadla, tajná znamení, to všechno se s přibývajícími léty vytratilo jako opar s východem slunce. „Jak že byla ta říkanka," řekl Jem. „Anděli jasný, život mi nech; kliď se z cesty, nesaj mi dech."

„Nech toho," okřikla jsem ho. Byli jsme před Radleyovými.

Jem řekl: „Bubu určitě není doma. Poslouchej."

Ve tmě vysoko nad námi vyzpěvoval osamělý mnohohlásek svůj repertoár a v blaženství ani netušil, na čím stromě sedí; spustil pronikavým kií, kií žluťáčka, přešel do pohněvaného kvé-ek sojky a skončil smutným nářkem lelka.

Zahnuli jsme za roh a já zakopla o kořen vyrůstající do vozovky. Jem mě chtěl zachytit, ale místo toho upustil mou masku do prachu. Neupadla jsem však a hned jsme šli zase dál.

Odbočili jsme ze silnice a vešli na školní dvůr. Bylo tma jako v pytli.

„Jak víš, kde jsme, Jeme?" zeptala jsem se, když jsme ušli pár kroků.

„Poznám, že jsme pod tím velkým dubem, protože jdeme přes studený místo. Jen dávej pozor, ať zase neupadneš."

Zpomalili jsme a opatrně jsme našlapovali a hledali cestu, abychom nevrazili do stromu. Byl to osamělý prastarý dub; dvě děti nestačily obejmout kmen. Byl daleko od učitelů, žalobníků a zvědavých sousedů: stál blízko Radleyho pozemku, ale Radleyovi nebyli zvědaví. Pod jeho větvemi bylo místo udusané jako mlat od četných rvaček a her v kostky, které se tu potají pořádaly.

V dálce zářila z budovy střední školy světla sálu, ale ta nás jenom oslňovala. „Nedívej se před sebe, Čipero," nabádal mě Jem. „Dívej se na zem a neupadneš."

„Měls vzít s sebou baterku, Jeme."

„Nevěděl jsem, že je takováhle tma. Předtím se večer nezdálo, že bude taková tma. To je tím, že je pod mrakem. Ale hned tak pršet nezačne."

Někdo na nás skočil.

„Kristapána," vykřikl Jem.

Do obličeje nám vyrazil kruh světla a za ním vyskočil rozjařeně Cecil Jacobs. „Há-á-á, a už vás mám," ječel. „Já věděl, že tudy půjdete!"

„Jak ses dostal až sem a sám, ty kluku? Nebojíš se Bubu Radleyho?"

Cecil dojel bezpečně ke škole s rodiči, nikde nás neviděl, a tak se odvážil zajít až sem, protože věděl, že tudy určitě půjdeme. Myslel ale, že s námi půjde pan Finch.

„Prosím tě, vždyť je to jenom kousek za rohem," řekl Jem.

„Kdo by se bál jít za roh?" Museli jsme však přiznat, že se to Cecilovi docela povedlo. Opravdu nás vyděsil a může to teď rozhlásit po celé škole, na to má právo.

„Hele," řekla jsem, „copak ty nebudeš dělat dneska krávu? Kde máš masku?"

„Nahoře za jevištěm," řekl Cecil. „Paní Merriweatherová povídala, že akademie ještě hned tak nezačne. Můžeš si dát svoji masku dozadu za jeviště k tý mojí, Čipero, a můžeme jít s ostatníma."

Jem prohlásil, že je to báječný nápad. Podle jeho mínění bylo rovněž výborné, že Cecil a já zůstaneme spolu. Jem si tak bude moci zajít za lidmi svého věku.

Když jsme přišli do sálu, bylo tam celé město až na Atika a dámy, které se unavily zdobením, a ty, kteří byli ze společenského života vyobcováni nebo se ho sami stranili. Zdálo se, že se tam shromáždil celý okres: v hale se to hemžilo nastrojenými venkovany. Budova střední školy měla rozsáhlou přízemní dvoranu; lidé se tlačili kolem stánků, postavených po obou stranách.

„Jé, já si zapomněla peníze, Jeme," vzdychla jsem, když jsem uviděla stánky.

„Atikus nezapomněl," řekl Jem. „Tady máš třicet centů, stačí ti to na šest věcí. Potom se uvidíme."

„No dobře," řekla jsem, zcela uspokojena třiceti centy a Cecilem. Zamířili jsme s Cecilem ke školnímu auditoriu a postranními dveřmi jsme vešli dozadu za jeviště. Nechala jsem tam svůj šunkový úbor a rychle jsem se vytratila, protože za pulpitem před první řadou sedadel stála paní Merriweatherová a na poslední chvíli horečně upravovala scénář.

„Kolik máš peněz?" zeptala jsem se Cecila. Cecil měl také třicet centů, takže jsme na tom byli oba stejně. První pěticenty jsme promrhali za Dům hrůzy, který nás vůbec nevyděsil; vešli jsme do zatemněné třídy sedmého ročníku, kde se nás ujala příšera konající právě službu, provedla nás po místnosti a vkládala nám ruce na předměty, které byly vydávány za různé člověčí součásti. „Tady jsou jeho oči," bylo nám řečeno, když jsme se dotkli oloupaných hroznů na talířku. „Tohle je srdce," které na omak připomínalo syrová játra. „Tohle jsou jeho vnitřnosti," a průvodce nám strčil ruce do mísy studených špaget.

Navštívili jsme s Cecilem několik stánků. Koupili jsme si každý sáček božích milostí, vlastnoručně upečených paní soudcovou Taylorovou. Chtěla jsem jít chytat do úst jablka plovoucí v kádi, ale Cecil řekl, že to není hygienické. Maminka mu prý povídala, že by mohl něco chytit, když všichni strkají hlavu do jedné kádě. „Teď tady u nás není nic, co bys mohl chytit," namítla jsem. Ale Cecil vedl svou, že mu to maminka říkala, že není hygienické po někom jíst. Zeptala jsem se na to později tety Alexandry a teta řekla, že lidé s takovými názory bývají obvykle šplhavci.

Zrovna jsme se chystali, že si koupíme karamel, když se objevili poslové paní Merriweatherové a vyřizovali, že máme přijít dozadu za jeviště, že je čas se připravit. Sál se plnil lidmi; vpředu pod jevištěm se shromáždila kapela střední školy maycombského okresu; na rampě se rozsvítila světla a opona z če…