Jako zabít ptáčka

19

Thomas Robinson sáhl pravou rukou po své levé paži, podebral ji prsty a nadzdvihl. Zavedl paži k bibli a jeho jakoby gumová levá ruka se pokusila spočinout na černých deskách. Když však pozvedl pravou ruku, sklouzla jeho chromá levice s bible a udeřila o písařův stolek. Zkusil to znovu, ale soudce Taylor zavrčel: „To je dobrý, Tome." Tom složil přísahu a pokročil ke svědeckému křeslu. Atikus z něho v krátkosti dostal tyto údaje:

Tomovi je dvacet pět let; je ženatý a má tři děti; dostal se už do křížku se zákonem: bylo mu vyměřeno třicet dní za výtržnost.

„To už musela být výtržnost," řekl Atikus. „Copak jste to provedl?"

„Popral jsem se s jedním chlapem, šel na mě s nožem."

„Udělal vám něco?"

„Ano prosím, ale ne moc, dohromady mi neublížil. To víte, já —" Tom pohnul levým ramenem.

„Ano," řekl Atikus. „Byli jste oba odsouzeni?"

„Ano, já musel jít sedět, poněvadž jsem neměl na pokutu. Ten druhej se z toho vyplatil."

Dill se přese mne nahnul a ptal se Jema, oč Atikovi jde. Jem mu odpověděl, že Atikus předvádí porotě, že Tom nemá co tajit.

„Znal jste Mayellu Violetu Ewellovou?" tázal se Atikus.

„Ano, musel jsem chodit kolem Ewellů každej den, když jsem šel na pole i z pole."

„Na čí pole?"

„Já sbírám bavlnu u pana Linka Dease."

„To jste sbíral v listopadu bavlnu?"

„Ne prosím, na podzim a v zimě pracuju u něho na dvoře. Dělám u něho skoro pořád, jak je rok dlouhej, on má hodně pekanovejch ořešáků a tak."

„Říkáte, že jste musel chodit kolem Ewellova domku cestou do práce a z práce. Dá se jít jinudy?"

„Ne prosím, o jiný cestě nevím."

„Oslovila vás někdy, Tome?"

„Ale to se ví, prosím, já jsem vždycky pozdravil, když jsem šel kolem, a jednou mě pozvala dovnitř do dvorka, abych jí prej rozštípal šifonér."

„Kdy vás požádala, abyste jí rozsekal ten — ten šifonér?"

„Pane Finch, to bylo už dávno, loni na jaře. Pamatuju se na to, poněvadž se zrovna chodilo okopávat a měl jsem s sebou motyku. Rek jsem, že nemám nic než tu motyku, ale ona, že prej má sekeru. Dala mi tu sekeru a já jí ten šifonér rozsekal. Řekla: ,To abych vám asi dala pěťák, že jo?' a já povídám: ,Kdepak, slečno, za to já nic nechci.' Potom jsem šel domů. To bylo dávno, dávno loni na jaře, pane Finch, dávno, dýl jak rok."

„Zašel jste k nim ještě někdy?"

„Ano."

„Kdy?"

„Byl jsem tam mockrát."

Soudce Taylor instinktivně sáhl po kladívku, ale nechal ruku sklesnout. Zašumění pod námi utichlo bez jeho zákroku. „Za jakých okolností?"

„Prosím?"

„Proč jste mnohokrát zašel do dvorka?"

Tomu Robinsonovi se vyjasnilo čelo. „Ona si mě vždycky zavolala, prosím. Vypadalo to, že pokaždý, když jsem tam šel okolo, našla pro mě nějakou tu maličkost na práci — naštípat dříví na podpal, donýst jí vodu. Zalívala ty červený kytky každej den —"

„Byl jste placen za své služby?"

„Ne prosím, od tý doby, co mi prvně chtěla dát pěťák, už ne. Rád jsem to pro ni dělal, jak to vypadalo, pan Ewell jí v ničem nepomoh a děcka taky ne a to jsem věděl, že pěťáků nazbyt nemá."

„Kde byly ostatní děti?"

„Vždycky běhaly kolem, plno jich tam všude bylo. Dívaly se, jak něco dělám, některý z nich, některý seděly na okně."

„Bavila se s vámi slečna Mayella?"

„Ano prosím, bavila se se mnou."

Jak Tom Robinson vypovídal, uvědomila jsem si, že Mayella Ewellová musí být nejosamělejší člověk na světě. Musela být ještě osamělejší než Bubu Radley, který nevyšel z domu pětadvacet let. Když se jí Atikus zeptal, zda má nějaké přátele, zdálo se, že nechápe, co tím Atikus myslí, a pak se domnívala, že si z ní dělá legraci. Říkala jsem si, že je takový chudák jako ti, jak říkal Jem, smíšenci: běloši s ní nechtějí nic mít, protože žije mezi vepři; černoši s ní nechtějí nic mít, protože je bílá. Nemohla si žít jako pan Dolphus Raymond, kterému byla milejší společnost černochů, protože jí nepatřil pruh pozemků u řeky a nepocházela ze vznešené staré rodiny. O Ewellových nikdo neříkal: „Oni už jsou takoví podivíni." Od Maycombu se jim dostávalo vánočních dárkových košů, sociální podpory a opovržení. Tom Robinson byl pravděpodobně jediný člověk, který se k ní kdy choval slušně. Ale ona prohlásila, že ji znásilnil, a když vstala, dívala se na něj, jako by to byl pouhý prach pod jejíma nohama.

„Vešel jste někdy," přerušil Atikus mé úvahy, „vůbec někdy na Ewellův pozemek — vstoupil jste někdy na Ewellův pozemek, aniž jste byl někým od Ewellů výslovně pozván?"

„Ne prosím, pane Finch, to nikdy. To bych neudělal, prosím."

Atikus někdy říkával, že zaručený způsob, jak poznat, zda svědek lže či říká pravdu, je víc ho poslouchat než pozorovat: uplatnila jsem jeho zkušební metodu — Tom to jedním dechem třikrát popřel, ale řekl to klidně, bez žádného naříkání, a shledala jsem, že mu věřím vzdor tomu, že se příliš ohrazoval. Vypadal jako slušný černoch a slušný černoch by nikdy o své vůli nevkročil do cizího dvora.

„Tome, co se vám přihodilo večer dne dvacátého prvního listopadu minulého roku?"

Diváci pod námi sborově nadechli a nahnuli se dopředu. Za námi učinili černoši totéž.

Tom byl černě sametový černoch, nikoli lesklý, ale měkce černě sametový. Bělma mu svítila v obličeji, a když mluvil, viděli jsme, jak mu blýskají zuby. Kdyby nebyl zmrzačený, byl by to krásný člověk.

Rekl: „Šel jsem ten večír domů jako obvykle, pane Finch, a když jsem šel kolem Ewellů, slečna Mayella byla na verandě, jak sama říkala. Připadalo mi, že je tam nějak moc ticho, ani jsem nevěděl vlastně proč. Šel jsem jen tak okolo a přemejšlel jsem o tom a vtom ona volá, abych jí šel na chvilku pomoct. Tak jsem vešel do dvorka a koukám po nějakým dřevu na štípání, ale nic jsem neviděl a ona povídá: ,Né, já mám pro vás nějakou práci v domě. Ty starý dveře vypadávají z pantů a podzim je na krku.' Já povídám, máte šroubovák, slečno Mayello? Ona prej, samo sebou, že má. Tak jsem vyšel po schodech a ona mi ukazovala, ať jdu dál, a vešel jsem do přední světnice a podíval jsem se na dveře. Povídám, slečno Mayello, těmhle dveřím nic nechybí. Zahejbal jsem s nima a ty panty držely. Potom mi ty dveře p…