Jako zabít ptáčka

4

Ostatní dny, které jsem ve škole prožila, nebyly o nic utěšenější než den první. Vlastně znamenaly jen nekonečný Projekt, který se pomalu vyvinul v Jednotku, na což stát Alabama vyplýtval stohy kreslicích papírů a pastelek v dobře míněné, ale neplodné snaze naučit mě Skupinové dynamice. To, čemu Jem říkal Deweyho desetinná soustava, se koncem školního roku rozšířilo na celou školu, takže mi chyběla možnost srovnání s jinými vyučovacími metodami. Musela jsem se spokojit s tím, co jsem viděla kolem sebe: Atikus a můj strýček, kteří se učili doma, znali všechno — alespoň co nevěděl jeden, věděl druhý. Dále mi neušlo, že otec slouží již řadu let ve státním zákonodárném sboru, pokaždé zvolen bez opozice, a přitom není zatížen ústupkářstvím, které moji učitelé považují za nezbytné k rozvíjení vlastností Dobrého občana. Zdálo se, že Jem, vychovaný zpola na desetinném, zpola na rákoskovém základě, si počíná stejně zdatně sám jako v kolektivu, ale Jem se nehodil za příklad: žádný učební systém vymyšlený lidským mozkem mu nemohl zabránit dostat se ke knihám. Já sama jsem neznala nic kromě toho, co jsem pochytila z četby týdeníku Time a všeho, co mi doma padlo do ruky, ale jak jsem hlemýždím krokem stoupala po šlapacím mlýnu školské soustavy maycombského okresu, nevyhnutelně jsem nabývala dojmu, že jsem o něco ošizena. Oč, to jsem nevěděla, přesto jsem ale nevěřila, že by dvanáct let nepolevující otravy bylo přesně to, co pro mě stát zamýšlel.

Rok ubíhal. Škola mi končila o půl hodiny dříve než Jemovi, který tam musel zůstávat až do tří, a tak jsem vždycky proběhla kolem Radleyových, co mi nohy stačily, a nezastavila se, dokud jsem nedorazila do bezpečí naší přední verandy. Jednou odpoledne, když jsem pádila kolem, zaujalo cosi můj zrak a upoutalo mě to natolik, že jsem zhluboka nadechla, obezřele se rozhlédla a vrátila se zpátky.

Na okraji Radleyho pozemku stály dva duby; jejich kořeny sahaly až do postranní uličky a dělaly v ní hrboly. Něco na jednom stromě přivábilo mou pozornost.

* dutině po vypadlém suku těsně nad mýma očima vězel kousek staniolu a blýskal na mě v odpoledním slunci. Stoupla jsem si na špičky, chvatně jsem se ještě jednou rozhlédla, sáhla jsem do díry a vylovila dvě žvýkačky bez vnějších obalů.

* první chvíli jsem byla v pokušení strčit je co nejrychleji do úst, ale pak jsem se rozpomněla, kde jsem. Utíkala jsem domů a až na přední verandě jsem si prohlédla svou kořist. Žvýkačka vypadala jako čerstvá. Čichla jsem k ní; voněla docela dobře. Olízla jsem ji a chvilku jsem čekala. Když jsem pořád neumírala, nacpala jsem si ji do pusy: byla to dvojmátová značky Wrigley.

Když přišel Jem domů, zeptal se mě, kde jsem vzala takový kus žvýkačky. Řekla jsem mu, že jsem ji našla. „Nejez nic, co najdeš, Čipero."

„Neležela na zemi, byla na stromě." Jem zabručel.

„No vážně," řekla jsem. „Čouhala tamhle z toho stromu, z toho, když se jde ze školy."

„Okamžitě to vyplivni!"

Vyplivla jsem ji. Stejně už ztrácela chuť. „Žvejkala jsem ji celý odpoledne a ještě nejsem mrtvá, ani mi není zle."

Jem dupl nohou. „Copak nevíš, že na ty stromy nemáš vůbec sahat? Bude po tobě, jestli se jich dotkneš!"

„Tys jednou sáhl i na ten dům!"

„To bylo něco jiného! Syp si vykloktat, slyšíš?"

„Ani mě nehne, to bych si spláchla tu chuť."

„Jestli si nevykloktáš, řeknu to na tebe Kalpurnii!"

Než bych riskovala tahanici s Kalpurnií, raději jsem poslechla Jema. První rok mého pobytu ve škole způsobil z nějakého důvodu velkou změnu v našich vztazích; Kalpurniino sekýrování, nespravedlivost a zasahování do mých věcí ochablo v krotké, obecně nesouhlasné hudrování. Pokud jde o mě, někdy jsem si dávala hodně práce, abych ji nedopalovala.

Léto bylo za dveřmi; Jem i já jsme na ně nedočkavě čekali. Léto bylo naše nejmilejší roční období; spávali jsme na zadní, sítěmi chráněné verandě na skládacích lůžkách nebo jsme zkoušeli nocovat v naší boudě na stromě; v létě jsme měli všechna dobrá jídla; vyprahlá krajina hýřila tisíci barvami; ale nejvíc ze všeho znamenalo léto Dilla.

Poslední den nás pustili ze školy brzo, a tak jsme šli s Jemem domů společně. „To Dill přijede asi zítra domů," řekla jsem.

„Nejspíš až pozítří," řekl Jem. „V Mississippi je pouštějí o den později."

Když jsme došli k dubům u Radleyho domu, zvedla jsem prst, abych posté ukázala na dutinu, v níž jsem žvýkačku našla, ve snaze přesvědčit Jema, že jsem ji tam opravdu našla, a zjistila jsem, že ukazuji na další kousek staniolu.

„Vidím, Čipero! Vidím —"

Jem se rozhlédl, natáhl se a obezřele strčil do kapsy malý lesklý balíček. Uháněli jsme domů a na přední verandě jsme si prohlédli krabičku, polepenou staniolem našetřeným z obalů od žvýkačky. Byla to krabička, v jaké se prodávají snubní prstýnky, vyložená purpurovým sametem, s maličkou západkou. Jem stiskl západku. Uvnitř ležely dvě vycíděné a vyleštěné centové mince, jedna na druhé. Jem je prozkoumal.

„Indiánský hlavy," řekl. „Devatenáct set šest, čipero, a jedna je z roku devatenáct set. Ty jsou panečku pěkně starý."

„Devatenáct set," opakovala jsem. „Poslyš —"

„Buď chvilku zticha, přemýšlím."

„Jeme, ty myslíš, že je to něčí skrýš?"

„Kdepak, kromě nás tudy dohromady nikdo nechodí, leda by byla někoho dospělýho —"

„Dospělí nemají skrýše. Myslíš, Jeme, že si je máme nechat?"

„Já nevím, co jinýho udělat, čipero. Komu bysme je vrátili? Vím najisto, že tam okolo nikdo nechodí — Cecil chodí zadní uličkou a celou cestu až domů obchází město zadem."

Cecil Jacobs, který bydlel na druhém konci naší ulice hned vedle poštovního úřadu, šlapal každý den do školy a ze školy celkem půldruhého kilometru, jen aby se vyhnul Radleyovům a staré paní Duboseové. Paní Duboseová bydlela v ulici dva domy nad námi; sousedé se jednomyslně shodovali v názoru, že paní Duboseová je nejjedovatější baba, jakou svět nosil. Jem by kolem jejího domu bez Atika nešel.

„Co myslíš, že máme udělat, Jeme?"

Nálezce se považoval za držitele, dokud neobhájil svůj nárok někdo jiný. Sem tam" si utrhnout kamélii, ucrknout s…