31
Když se Bubu Radley vratce postavil na nohy, zalesklo se mu na čele světlo z obývacího pokoje. Každý pohyb, který udělal, byl nejistý, jako by určitě nevěděl, zda jeho ruce a nohy navážou řádné spojení s věcmi, kterých se dotkne. Rozkašlal se svým strašlivým hrčivým kašlem a vysílilo ho to tak, že se musel znovu posadit. Hmatal rukou po kapse a vytáhl z ní kapesník. Zakašlal do něho a potom si otřel čelo.
Byla jsem tak navyklá na jeho nepřítomnost, že jsem ani nemohla uvěřit, že celou tu dobu seděl vedle mě, že tu byl přítomen. Nevydal ze sebe ani hlásku.
Znovu vstal. Obrátil se ke mně a kývl směrem ke dveřím.
„Chtěl byste se s Jemem rozloučit na dobrou noc, viďte, pane Arture? Jen pojďte dál."
Provedla jsem ho chodbou. Teta Alexandra seděla u Jemovy postele. „Pojďte dál, Arture," řekla. „Ještě spí. Doktor Reynolds mu dal něco silného pro spaní. Jano Luiso, tatínek je v obývacím pokoji?"
„Ano, tetičko, myslím, že je."
„Půjdu si s ním na chviličku promluvit. Doktor Reynolds tu nechal nějaké..." její hlas zanikl v chodbě.
Bubu se odsunul do rohu pokoje, zůstal tam stát se zvednutou bradou a z dálky hleděl na Jema. Vzala jsem ho za ruku, ruku, která byla na svou bělost překvapivě teplá. Trochu jsem ho za ni zatahala a Bubu se nechal odvést k Jemovu lůžku.
Doktor Reynolds postavil nad Jemovou paží něco na způsob stanu, asi aby mu na ni neklouzala pokrývka, a Bubu se nahnul přes jehlánek, aby na Jema viděl. Měl ve tváři výraz bázlivé zvědavosti, jako by nikdy předtím žádného chlapce neviděl. Ústa měl maličko pootevřená a prohlížel si Jema od hlavy k patě. Zvedl ruku, ale zase ji spusdl podél těla.
„Můžete si ho pohladit, pane Arture, spí. Kdyby byl vzhůru, to byste nemohl, nenechal by se..." vysvětlovala jsem. „Jen si ho pohlaďte."
Bubuova ruka zaváhala nad Jemovou hlavou.
„Nebojte se, pane Arture, on spí."
Spustil zlehounka ruku na Jemovy vlasy.
Začínala jsem rozumět řeči jeho těla. Stiskl mi ruku a naznačil, že chce odejít.
Odvedla jsem ho na přední verandu, kde se jeho nejisté kroky zastavily. Držel mě stále za ruku a nedával znát, že by mě chtěl pustit.
„Odvedeš mě domů?"
Téměř to zašeptal, hlasem dítěte, které se bojí tmy.
Stoupla jsem na první schod a zastavila jsem se. Naším domem ho provedu, ale přece ho nepovedu domů.
„Pane Arture, ohněte dole ruku, asi takhle. Ano, tak."
Vsunula jsem ruku do ohbí jeho paže.
Musel se trochu nahrbit, aby se mi přizpůsobil, ale kdyby nás ze svého hořejšího okna pozorovala slečna Štěpánka Crawfordová, byla by spatřila, jak mě Artur Radley doprovází po chodníku jako pravý džentlmen.
Došli jsme k nárožní svítilně a mě napadlo, kolikrát tu Dill stával a objímal tlustou tyč, díval se, čekal, doufal. Napadlo mě, kolikrát jsme tudy s Jemem prošli, ale Radleyovic přední brankou jsem prošla podruhé v životě. Vystoupili jsme po schůdcích na verandu. Bubu nahmátl kliku na dveřích. Jemně si uvolnil ruku, otevřel dveře, vešel dovnitř a zavřel za sebou. Už nikdy jsem ho nespatřila.
Sousedé nosí jeden druhému jídlo, když někdo zemře, dávají si květiny, když některý stůně, a jinak si vyměňují drobné pozornosti. Bubu byl náš soused. Dal nám dvě mýdlové figurky, pokažené hodinky s řetízkem, dvě mince pro štěstí a naše životy. Ale sousedé si dary oplácejí. Nikdy jsme do toho stromu nevrátili, co jsme si z něho vzali: nic jsme mu nedali a to mě rmoutilo.
Obrátila jsem se k odchodu. Po celé délce ulice až do města blikala světla. Nikdy jsem neviděla naše sousedství z tohoto úhlu. Tamhle je dům slečny Maudie, tamhle bydlí slečna Štěpánka — tamhle je náš dům, bylo vidět houpačku na verandě — za námi byl dům slečny Ráchel, bylo ho jasně vidět. Dohlédla jsem až na dům paní Duboseové.
Podívala jsem se za sebe. Vlevo od hnědých dveří bylo dlouhé okno se zavřenou okenicí. Popošla jsem k němu, postavila se před ně a otočila jsem se. Za dne, pomyslela jsem si, je odtud vidět až na roh k poště.
Za dne... v duchu se přede mnou tma rozplynula. Byl den a sousedé měli napilno. Slečna Štěpánka šla přes ulici povědět poslední novinky slečně Ráchel. Slečna Maudie se skláněla nad svými azalkami. Bylo léto a po chodníku hopkovaly dvě děti naproti muži, který se k nim z dálky blížil. Muž jim zamával a dětí se k němu o závod rozběhly.
Bylo dosud léto a děti přišly blíž. Chlapec se šoural po chodníku a táhl za sebou rybářský prut. Muž stál a čekal s rukama v bok. Bylo léto, jeho děti si hrály vpředu na dvorku s kamaráde…
Harper Leeová
Filip Bohemský –
Kniha má možná trochu pomalejší rozjezd, ale pak i zjistíte proč, až se vám v příběhu některé věci propojí. Nezapomenutelné vyprávění o rasismu viděné očima dětí, plné hlubokých a nadčasových myšlenek. Velmi doporučuji.
Zita Mračková –
Nádherná kniha přibližující život na americkém jihu ve 30. letech. Plno úvah v ní je hlubokých a stále platných. A ta laskavost a velkorysost Atika je úžasná.
Anička M. –
Při čtení jsem brečela. Takhle krásnou knihu jsem dlouho v ruce neměla. Moje nadšení navíc bylo umocněno tím, že jsem čekala něco úplně jiného. Jak příběh postupně gradoval, postavy se vybarvovaly a všechny byly lidské a mně to opravdu přišlo moc a moc líto. Jako zabít ptáčka je neobyčejná kniha o neobyčejných věcech, neobyčejných lidech, které přitom potkáváme každý den. Dala bych šest hvězdiček, kdyby to šlo.
Olina Krčmářová –
Velice silný a povedený příběh, dnes už naprostá klasika americké literatury a snad nejlepší kniha, která se týká rasové nesnášenlivosti a spravedlnosti. Nejdříve jsem znala filmové provedení, které je legendární stejně jako kniha, kterou jsem četla až pár let později. Byla jsem opravdu dojatá, plná směsi zloby, lítosti a dalších emocí. Příběh ve mně ještě dlouho dozníval i po dočtení. Navíc mi hodně sedlo, že je kniha vyprávěna pohledem dítěte a jeho do jisté míry naivní a upřímnou perspektivou.
Dana Linková –
Pozvolné úvodní vyprávění mi uteklo jako voda, až jsme se dostali k soudnímu procesu… ta bezmoc na vás dýchne z každé stránky. Je to příběh smutný a přitom plný naděje, mix zlé i dobré vůle, dogmatické zaslepenosti i lidské otevřenosti. Klasika v tom nejlepším slova smyslu.