Jako zabít ptáčka

26

Začala zase škola a s ní i naše denní cesty kolem Radleyových. Jem byl v sedmé třídě a chodil na střední školu, která stála kousek dál za naší obecnou; já jsem teď byla ve třetí třídě a náš rozvrh se tak lišil, že jsem s Jemem chodila pouze ráno do školy a vídala se s ním u jídla. Vrhl se na ragby, ale byl dosud příliš útlý a mladý, aby stačil na víc než nosit mužstvu vědra s vodou.

Dům Radleyových ztratil pro mě hrůzu, ale neztratil nic z pochmurnosti a chladu, který čišel zpod rozložitých dubů, ani ze své nevlídností. Za jasného dne bylo dosud vídat pana Nathana Radleyho, jak jde do města nebo se vrací domů; že je uvnitř v domě Bubu, to jsme usuzovali z téhož důvodu jako dřív — nikdo ještě nespatřil, že by ho vynášeli. Když jsem někdy šla kolem toho starého domu, pocítila jsem výčitky svědomí, že jsem se vůbec kdy propůjčila k něčemu, co muselo být pro Artura Radleyho hotovým utrpením — kterýpak pořádný poustevník touží po tom, aby k němu děti nakukovaly okenicemi, posílaly mu pozdravy napíchnuté na rybářském prutu a v noci se mu procházely v kapustě?

A přece jsem vzpomínala. Dvě mince s indiánskými hlavami, žvýkací guma, mýdloví panáčci, zašlá medaile, polámané hodinky s řetízkem. Jem to musí mít někde schováno. Jednou odpoledne jsem se zastavila u toho stromu; kmen se nadouval kolem cementové výplně. Výplň sama začínala žloutnout.

Párkrát jsme ho málem už zahlédli, to byl úspěch, za který se nikdo nemusel stydět.

Ale přesto jsem ho vyhlížela pokaždé, když jsem šla kolem. Možná že ho jednou uvidíme. Představovala jsem si, jak to bude: až se to stane, bude sedět v houpačce a já půjdu okolo.„Jak se daří, pane Arture," řeknu, jako bych tak zdravila odjakživa každé odpoledne, „'brý večer, Jano Luiso," odpoví, jako by tak zdravil odjakživa každé odpoledne, „počasí se nám pěkně vydařilo, pravda?" „Ano, pane Arture, moc pěkně," řeknu a půjdu dál.

To byla jen fantazie. Nikdy ho neuvidíme. Možná že opravdu vychází za bezměsíčných nocí a pozoruje slečnu Štěpánku Crawfordovou. Já bych si vybrala někoho jiného, na koho se koukat, ale to je jeho věc. Na nás se nikdy dívat nebude.

„Doufám, že s tím nechceš zase začínat?" řekl Atikus jednou večer, když jsem vyslovila zbloudilé přání aspoň jednou si pořádně prohlédnout Bubu Radleyho, než umřu. „Jestli to chceš zkoušet, říkám ti předem: nech toho. Jsem už moc starý na to, abych tě honil z Radleyho pozemku. A pak, je to nebezpečné. Mohl by tě někdo zastřelit. Víš, že pan Nathan střílí po každém stínu, který zahlédne, i po takových stínech, které zanechávají bosé stopy dětské velikosti. Měli jste štěstí, že jste nepřišli o život."

Už jsem ani necekla. Zároveň Atikus stoupl v mých očích. Bylo to poprvé, co nám dal najevo, že toho o ledačems ví víc, než jsme předpokládali. A tohle se stalo už před lety. Ne, letos v létě — vlastně ne, loni v létě, když... už se mi ten čas nějak plete. Nesmím se zapomenout zeptat Jema.

Prožili jsme mezitím tolik událostí, že z Bubu Radleyho jsme měli nejmenší strach. Atikus říkal, že neví, co by se ještě mohlo stát, že všechno se nakonec usadí, a až prý uplyne jistá doba, lidé zapomenou, že byl vůbec nějaký rozruch kolem existence Toma Robinsona.

Snad měl Atikus pravdu, ale události toho léta visely nad námi jako kouř v uzavřené místnosti. Dospělí lidé v Maycombu se mnou ani s Jemem o tom případu nikdy nehovořili; asi jej však rozebrali se svými dětmi, zaujali stanovisko, že ani jeden, ani druhý za to nemůžeme, že je Atikus náš otec, a nařídili dětem, že bez ohledu na to, jaký on je, na nás musejí být hodné. Samy by si tohle děti nikdy nevymyslely; kdyby bylo na našich spolužácích, odbyli bychom si s Jemem každý pár rychlých, uspokojujících praček a tím by se to vyřídilo. Takhle jsme byli nuceni chodit s hlavou vzhůru a chovat se jako džentlmen a dáma. Svým způsobem to připomínalo doby paní Henry Lafayette Duboseové, jenže scházelo její hulákání. Jedna věc mi ale nešla vůbec na rozum: přes všechny Atikovy rodičovské nedostatky ho toho roku lidé klidně znovu zvolili do státního zákonodárného sboru, jako obvykle bez opozice. Došla jsem k závěru, že se člověk v lidech nevyzná, stáhla jsem se do sebe a nepřemýšlela o nich, pokud jsem k tomu nebyla nucena.

Byla jsem k tomu donucena jednoho dne ve škole. Vždycky jednou týdně jsme měli aktuality. Každý žák si měl vystřihnout nějakou zprávu z novin, vstřebat její obsah a vyjevit ho třídě. Tato praxe údajně odstraňovala celou řadu rozličných nešvarů: když dítě stojí před spolužáky, podporuje to u něho správné držení těla a dodává mu to sebejistoty; krátkým ústním projevem si tříbí slovní zásobu; tím, že se učí aktualitu, cvičí si paměť; při projevu je vyčleněno z kolektivu a tím raději se pak do něho vrací.

Byla to hluboká myšlenka, ale v Maycombu se jako obvykle příliš neosvědčila. Především z venkovských dětí mělo jen několik přístup k novinám, a tak břemeno aktualit spočívalo na městských dětech, což přespolní děti jen utvrdilo v přesvědčení, že se veškerá pozornost stejně věnuje těm z města. Venkovské děti, pokud mohly, si obyčejně přinesly výstřižky z novin, kterým říkaly Hadrník; v očích naší učitelky slečny Gatesové to byla zavrženíhodná tiskovina. Nepochopila jsem nikdy, proč se mračí, když některý žák odříkával něco z Hadrníku, ale souviselo to jaksi s tím, že přespolní měli rádi šumaře, k obědu jedli sirupem polévané vdolky, byli machometáni, zpívali Sladce pěje oslíček a říkali voslíček, a učitelé byli státem placeni za to, aby tohle všechno vymycovali.

I tak jen málokteré děti chápaly, co to je aktualita. Malý Chuck Little, který měl o kravách a jejich zvycích vědomosti jako stoletý, byl v polovině příhody strýčka Příhody, když ho slečna Gatesová zarazila: „Tohle není aktualita, Charlesi. To je reklama."

Cecil Jacobs však věděl, jak má aktualita vypadat. Když na něho přišla řada, předstoupil před třídu a spustil: „Tak ten Hitler —"

„Adolf Hitler, Cecile," opravila ho slečna Gatesová. „Když o někom mluvíme, nikdy nezačínáme slovem ten."

„Ano, pa…