Jako zabít ptáčka

Harper Leeová
(Hodnocení: 5)

89 

Elektronická kniha: Harper Leeová – Jako zabít ptáčka (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: leeova01 Kategorie: Štítky: ,

Popis

Harper Leeová: Jako zabít ptáčka

Anotace

Klasická kniha o dospívání a morálce Maycomb v Alabamě je bezvýznamné ospalé provinční městečko obklopené poli s bavlnou. Ve 30. letech 20. století jsou Spojené státy americké zachváceny hospodářskou krizí, ale ta se obyvatel Maycombu dotýká jen okrajově. O letních prázdninách je největší starostí osmileté Čipery a dvanáctiletého Jema vymýšlení plánu, jak vylákat místního podivína z jeho dobrovolného domácího vězení. Když je ale mladý černoch obviněn ze znásilnění bílé dívky, události naberou dramatický spád. Obhajoby se ujímá otec Čipery a Jema, advokát Atikus Finch. Toho čeká předem marný boj s předsudky, strachem a nenávistí.
Román Jako zabít ptáčka ale rozhodně není o rasismu a nespravedlivých soudních procesech. Je to čtivý příběh o dospívání a braní rozumu, o různých formách osobní statečnosti, o přetvářce, morálce a zodpovědnosti. To vše vyprávěno pohledem osmiletého děvčátka.
Harper Lee knihu dokončila v roce 1959 a román měl okamžitě obrovský úspěch. Získal Pulitzerovu cenu a dočkal se filmové adaptace s Gregory Peckem v roli obhájce Atika Finche. Dosud se knihy prodalo ve světě 40 mililonů kusů…

Harper Leeová – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Název originálu

To Kill a Mockingbird

Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

,

Formát

ePub, MOBI, PDF

5 recenzí Jako zabít ptáčka

  1. Filip Bohemský

    Kniha má možná trochu pomalejší rozjezd, ale pak i zjistíte proč, až se vám v příběhu některé věci propojí. Nezapomenutelné vyprávění o rasismu viděné očima dětí, plné hlubokých a nadčasových myšlenek. Velmi doporučuji.

  2. Zita Mračková

    Nádherná kniha přibližující život na americkém jihu ve 30. letech. Plno úvah v ní je hlubokých a stále platných. A ta laskavost a velkorysost Atika je úžasná.

  3. Anička M.

    Při čtení jsem brečela. Takhle krásnou knihu jsem dlouho v ruce neměla. Moje nadšení navíc bylo umocněno tím, že jsem čekala něco úplně jiného. Jak příběh postupně gradoval, postavy se vybarvovaly a všechny byly lidské a mně to opravdu přišlo moc a moc líto. Jako zabít ptáčka je neobyčejná kniha o neobyčejných věcech, neobyčejných lidech, které přitom potkáváme každý den. Dala bych šest hvězdiček, kdyby to šlo.

  4. Olina Krčmářová

    Velice silný a povedený příběh, dnes už naprostá klasika americké literatury a snad nejlepší kniha, která se týká rasové nesnášenlivosti a spravedlnosti. Nejdříve jsem znala filmové provedení, které je legendární stejně jako kniha, kterou jsem četla až pár let později. Byla jsem opravdu dojatá, plná směsi zloby, lítosti a dalších emocí. Příběh ve mně ještě dlouho dozníval i po dočtení. Navíc mi hodně sedlo, že je kniha vyprávěna pohledem dítěte a jeho do jisté míry naivní a upřímnou perspektivou.

  5. Dana Linková

    Pozvolné úvodní vyprávění mi uteklo jako voda, až jsme se dostali k soudnímu procesu… ta bezmoc na vás dýchne z každé stránky. Je to příběh smutný a přitom plný naděje, mix zlé i dobré vůle, dogmatické zaslepenosti i lidské otevřenosti. Klasika v tom nejlepším slova smyslu.

Přidat recenzi

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

23

„Žvýkat tabák by Bob Ewell nemusel," bylo všechno, co o tom Atikus řekl.

Avšak podle slečny Štěpánky Crawfordové vycházel právě Atikus z pošty, když k němu přistoupil pan Ewell, začal mu spílat, plivl na něho a vyhrožoval, že ho zabije. Slečna Štěpánka (která, když to vykládala potřetí, už u toho byla a všechno sama viděla — náhodou šla zrovna kolem z Pětníkového bazaru) — slečna Štěpánka vykládala, že Atikus ani brvou nehnul, jenom vytáhl kapesník a otřel si obličej a zůstal stát a nechal si nadávat od pana Ewella jmény, která by ji nikdo nedonutil ani za živý svět opakovat. Pan Ewell byl veteránem nějaké už zapomenuté vojny; to ho spolu s Atikovou mírumilovnou reakcí patrně ponouklo k otázce: „Jste moc hrdej, než abyste se pral, vy negromilskej parchante, co?" Slečna Štěpánka vyprávěla, že Atikus odpověděl: „Ne, příliš starý," strčil ruce do kapes a pokračoval v cestě. To prý se zas Atikovi Finchovi musí nechat, říkala slečna Štěpánka, že umí někdy pěkně suše odpovědět.

Jemovi a mně to zábavné nepřipadalo.

„Vždyť konečně býval nejlepším střelcem v okrese," řekla jsem. „Mohl by —"

„Víš přece, že by pistoli nenosil, Čipero. Ani žádnou

nemá —" řekl Jem. „Víš, že ani tenkrát v noci před vězením u sebe žádnou neměl. Povídal mi, že mít u sebe zbraň znamená říkat si o to, aby tě někdo zastřelil."

„Tohle je něco jinýho," namítla jsem. „Řekneme mu, aby si nějakou vypůjčil."

Učinili jsme to a Atikus řekl: „Hlouposti."

Dill mínil, že by třeba pomohlo, kdybychom působili na Atikovu lepší stránku: konec konců, kdyby ho pan Ewell zabil, umřeli bychom hlady, nehledíc na to, že by nás vychovávala výlučně teta Alexandra, a všem nám bylo jasné, že první, co by udělala, ještě než by byl Atikus nadobro pod drnem, by bylo, že by vyhodila Kalpurnii. Jem řekl, že by mohlo zapůsobit, kdybych já, protože jsem malá holka, trochu brečela a vyváděla. Ani to nepomohlo.

Ale když si Atikus všiml, jak se ploužíme po okolí, nejíme a jevíme pramalý zájem o své obvyklé zábavy, objevil, jak velice jsme postrašeni. Jednou večer zkoušel Jema novým ragbyovým časopisem; když viděl, jak ho Jem prolistoval a pohodil, zeptal se: „Copak tě trápí, synku?"

Jem přistoupil k věci: „Pan Ewell."

„Co se stalo?"

„Nic se nestalo. Bojíme se o tebe a myslíme si, že bys s ním měl něco udělat."

Atikus se ušklíbl. „A copak? Uvalit na něho pořádkovou kauci?"

„Když někdo říká, že tě dostane, tak to asi myslí vážně."

„Myslel to vážně, když to říkal," odpověděl Atikus. „Zkus vžít se na chvilku do postavení Boba Ewella, Jeme. Připravil jsem ho při tom přelíčení o poslední špetku důvěryhodnosti, pokud vůbec nějakou měl. Ten člověk se musel zase nějak vytáhnout, to je pro lidi jeho druhu nezbytné. Jestliže tedy to, že mi plivl do tváře a vyhrožoval, ušetřilo Mayellu Ewellovou jednoho výprasku navíc, pak to rád přijmu. Musel si na někom vylít zlost, a raději když jsem to já než ta kupa děcek. Rozumíš?"

Jem přikývl.

Teta Alexandra vešla do pokoje, právě když Atikus říkal:

„Nemáme se od Boba Ewella čeho bát, tehdy ráno si nadobro zchladil žáhu."

„Tím bych si tak jista nebyla, Atiku," řekla teta. „Takoví jako on jsou všeho schopni, aby si vybili svou zášť. Však ty lidi sám znáš."

„Co by mi propána mohl Ewell udělat, sestro?"

„Něco zákeřného," řekla teta Alexandra. „Na to se můžeš spolehnout."

„V Maycombu se nenaskýtá moc příležitostí k zákeřnostem," odpověděl Atikus.

Po tomhle nám otrnulo. Léto uplývalo a my jsme je hleděli jak náleží užít. Atikus nás ubezpečil, že se Tomu Robinsonovi nic nestane, dokud vyšší soud neprojedná jeho případ, a má prý dobré vyhlídky, buď bude osvobozen, nebo se alespoň obnoví jeho proces. Byl na vězeňském statku v Enfieldu v chesterském okrese, přes sto kilometrů daleko. Ptala jsem se Atika, zda mohou Toma navštěvovat manželka a děti, ale Atikus řekl, že prý nesmějí.

„Co s ním bude," zeptala jsem se jednou večer, „když prohraje odvolání?"

„Půjde na elektrické křeslo," řekl Atikus, „pokud mu guvernér nezmírní trest. Ještě není třeba se starat, Čipero. Máme dobré vyhlídky."

Jem byl rozvalen na pohovce a četl Populární mechaniku. Zvedl hlavu. „To není správný. Nikoho nezabil, i kdyby byl vinen. Nikoho nepřipravil o život."

„Víš, že v Alabamě je znásilnění hrdelní zločin," řekl Atikus.

„Prosím, ale porota mu nemusela dávat smrt — kdyby bejvali chtěli, mohli mu dát dvacet let."

„Bývali," opravil ho Adkus. „Tom Robinson je černoch, Jeme. Tady v našich končinách žádná porota na takové obvinění neřekne: ,Myslíme si, že je vinen, ale ne moc' Znamenalo to buď jej úplně zprostit viny, anebo nic."

Jem vrtěl hlavou: „Já vím, že to není správný, ale nemůžu přijít na to, kde je chyba — možná že znásilnění by se nemělo považovat za hrdelní zločin..."

Atikus upustil noviny vedle křesla. Řekl, že pokud jde

0      znásilnění, nemá proti zákonu žádných námitek, ani v nejmenším, ale vzbuzuje v něm hluboké pochyby, když obžaloba požaduje a porota navrhuje trest smrti na základě vysloveně nepřímých důkazů. Vrhl pohled po mně, viděl, že poslouchám, a zjednodušil to: „— myslím to tak, že než je někdo odsouzen k smrti, řekněme pro vraždu, měli by se zjistit jeden nebo dva očití svědkové. Měl by předstoupit někdo, kdo by mohl říct: ,Ano, já jsem u toho byl a viděl jsem ho, jak stiskl spoušť.' "

„Ale spousta lidí bylo pověšenejch — bylo pověšeno — na základě nepřímých důkazů," řekl Jem.

„Já vím, a spousta si jich to pravděpodobně i zasloužila — ale není-li očitého svědka, zůstává vždycky pochybnost, někdy pouze stín pochybnosti. Zákon praví ,odůvodněná pochybnost', ale já se domnívám, že obžalovaný má nárok byť

i      na stín pochybnosti. Vždycky je tu možnost, ať jakkoli nepravděpodobná, že je nevinen."

„Tak to teda přece jen zůstává na porotě. Měli bysme poroty zrušit." Jem stál neoblomně na svém.

Atikus se přemáhal ze všech sil, ale neubránil se úsměvu. „Ty na nás jdeš moc zhurta, synku. Myslím, že by se možná našel lepší způsob. Změnit zákon. Změnit jej tak, aby pouze soudci měli právo vyměřovat tres…