Jako zabít ptáčka

25

„Nech toho, Čipero. Vynes ho dozadu na

schody."

„Zbláznil ses, Jeme?..."

„Povídám, abys ho vynesla dozadu na schody."

Povzdechla jsem si, sebrala jsem zvířátko, položila je na poslední schod a vrátila se na lůžko. Bylo už sice září, ale chladné počasí na sebe zatím dávalo čekat, a tak jsme dosud spávali na zadní, sítěmi chráněné verandě. Létaly dosud světlušky, a noční hmyz a brouci, kteří po celé léto naráželi o síť, si ještě nezalezli do skrýší, do nichž se uchylují s příchodem podzimu.

Někudy vnikl do domu tlusťoušek; asi ta potvůrka vylezla po schodech nahoru a pod dveřmi se protáhla dovnitř. Spatřila jsem ho, když jsem odkládala knihu na zem vedle postele. Jsou to tvorečkové ne delší než palec, a jakmile se na ně sáhne, svinou se do šedivé kuličky.

Ležela jsem na břiše, natáhla jsem ruku a šťouchla do něho. Svinul se. Pak si asi myslel, že mu už nic nehrozí, a pomalu se rozvinul. Odcestoval pár centimetrů po stu svých nožek a já jsem se ho znovu dotkla. Svinul se.

Protože se mi chtělo spát, rozhodla jsem se hru ukončit. Už jsem ho chtěla rozplácnout, když se ozval Jem.

Jem byl nasupený. Patřilo to pravděpodobně k údobí vývoje, kterým procházel, a já jsem si říkala, kéž by si pospíšil a rychle to odbyl. Pravda, nebyl nikdy krutý ke zvířatům, ale že by mu leželo na srdci blaho hmyzího pronároda, to jsem nikdy nepozorovala.      

„Proč jsem ho nesměla zamáčknout?" zeptala jsem se.„Protože nikomu nic nedělají," odpověděl Jem ze tmy. Měl už lampičku zhasnutou.

„Tys už asi dospěl tak daleko, že nebudeš zabíjet ani mouchy a moskyty, mně se zdá," řekla jsem. „Až tě to přejde, tak mi řekni. To si ale nemysli, že já budu sedět jako pecka a ani se nepoškrábu, když mě něco kousne."

„Ale nebreptej," odpověděl Jem ospale.

Teď se choval čím dál víc jako holka Jem, ne já. Uvelebila jsem se pohodlně naznak a čekala, až usnu, a vzpomínala jsem zatím na Dilla. Dill nám odjel prvního září a pevně nás ujišťoval, že se vrátí ihned, jakmile skončí škola — doma prý už asi jakž takž pochopili, že jezdí rád na prázdniny do Maycombu. Slečna Ráchel nás vzala s sebou taxíkem až na Maycombské nádraží a Dill mával z okna vlaku, až nám sešel z očí. Ale z mysli nesešel: stýskalo se mi po něm. Poslední dva dny jeho pobytu u nás ho Jem učil plavat —

Učil plavat. Vzpomněla jsem si, co mi Dill vyprávěl, a rázem ze mě všechna ospalost spadla.

Barkerova tůň je na konci prašné cesty, která odbočuje z meridianské silnice asi půldruhého kilometru za městem. Cestou tam se člověk snadno sveze povozem s bavlnou nebo mu zastaví kolemjedoucí motorista a ten kousek cesty k potoku se ujde už lehko, zato je protivné pomyšlení jít zpátky domů za soumraku, kdy už je na silnici malý provoz, a kdo se tam chodí koupat, dbá, aby se příliš dlouho nezdržel.

Podle toho, co Dill vyprávěl, došli s Jemem právě na silnici, když spatřili, že proti nim přijíždí Atikus. Tvářil se, jako by je neviděl, a tak na něho začali mávat. Atikus nakonec přibrzdil; když doběhli k autu, řekl: „Raději si někoho stopněte. Já hned tak zpátky domů nepojedu." Na zadním sedadle seděla Kalpurnie.

Jem se napřed vzpouzel, pak žadonil, až se Atikus obměkčil: „Tak dobrá, můžete jet s námi, ale zůstanete v autě."

Po cestě k Robinsonovům jim Atikus pověděl, co se stalo.

Odbočili ze silnice, projeli zvolna kolem skládky a Ewellova obydlí a jeli dál úzkou cestou k černošským chaloupkám. Dill říkal, že u Robinsonů před domem hrál houf černých dětí

kuličky. Atikus zaparkoval vůz a vystoupil. Kalpurnie prošla za ním přední brankou.

Dill slyšel, jak se Atikus ptá jednoho z dětí: „Kde je maminka, Same?" a slyšel, jak Sam odpovídá: „Je dole u sestry Stevensové, pane Finch. Mám pro ni skočit?"

Dill vyprávěl, že se Atikus zatvářil nerozhodně, ale pak prý řekl, ať pro ni zajde, a Sam odhopkoval. „Jen si hrejte, hoši," řekl Atikus dětem.

Ve dveřích domku se objevila malá holčička, zůstala stát a hleděla na Atika. Dill povídal, že měla vlásky jako chomáček malinkých tuhých cůpků a na konci každého cůpku měla uvázanou pestrou stužku. Usmála se od ucha k uchu a namířila si to k našemu otci, ale byla ještě moc malá a pletly se jí nožky. Atikus jí prý vyšel naproti, smekl klobouk a nabídl jí prst. Chytla se ho a Atikus jí pomohl ze schodů. Pak ji předal Kalpurnii.

Když …