XXXI
„Co se mezi tebou a Evaldem stalo? Proč tě chtěl zabít?“ vybídl mě kapitán a opřel se o zeď přesně v místě, kde se mě Evald snažil shodit dolů.
Pozorovala jsem, jak se snaží stát vzpřímeně, přesto bylo znát, jak moc ho chůze zmohla. Evaldova smrt byla záležitostí celé pětadvacítky, a tak se čekalo na všechny její členy. Dorazili rychle. Nyní už tu postávali všichni a do jednoho upírali zkoumavé pohledy na mou potrhanou mantii i mrtvé tělo jejich brusiče.
Za naprostého ticha a ve skromném světle jedné louče jsem bojovníkům popsala, jak jsem tu stála sama a jak mě Evald překvapil. Řekla jsem, že byl naštvaný, že odjíždím do nížin, zatímco on měl zůstat. Začal mě škrtit a chtěl mě hodit přes hradby do propasti. Vyprávěla jsem, jak mě vinil z toho, že jsem jako jediná přežila Otorten. Viátu a to, jak Evald odhalil mé tajemství, jsem samozřejmě vynechala. Kapitán celou dobu přikyvoval, jako by ho nic z toho nepřekvapilo.
Když jsem skončila, krátce jsem se zadívala na Ravena. Postával opodál s nečitelným výrazem v zarostlé tváři a každého se stranil. Všechno se ve mně sevřelo. Nezbývalo mi než doufat, že ho odvaha s příchodem kapitána neopustila.
„Ravene,“ oslovil ho kapitán šeptem a dlaní mu povzbudivě stiskl rameno. „Nevyčítej si to. Nedalo se nic dělat. Kdybys Evalda nezabil, on by zabil Ilana. Každý z nás by jednal stejně.“
Raven kupodivu kapitánovu ruku setřásl a se skloněnou hlavou odstoupil. Pán pětadvacítky jen lehce zavrtěl hlavou a pak poklekl vedle Vargase, který se skláněl nad sklenařovou mrtvolou.
„Stejně jsem ho neměl rád,“ usoudil Enid a opřel se o kamennou zeď, od které zrovna kapitán odešel.
Následoval hluboký Vargasův povzdech. „No to je možné, ale teď jsme bez brusiče a Ilan ještě není připravený.“
„V nížinách jsou nahlížeči,“ zašeptal kapitán slabým hlasem. „Ilan se bude učit od nich.“
„Nahlížeči pracují se sklenitem jinak,“ oponoval mu okamžitě Vargas a v obličeji se mu usadil nechápavý výraz. Zamyslela jsem se. Nahlížeči? To slovo jsem nikdy předtím neslyšela. Kdysi mistr vyprávěl o naslouchačích s jiným darem, kteří pracují v nížinách, ale co přesně dělají, mi nevysvětlil.
„Taky mají polizor,“ trval na svém kapitán. „Třeba se Ilan naučí něco nového. Víš, že na duvaly stejně nestačí být jen brusičem.“
Ještě chvíli si všichni prohlíželi Evaldovo nehybné tělo, potom ho Darius s Enidem zvedli ze země a odnesli pryč.
„Vargasi, co jsou to nahlížeči?“ začala jsem se vyptávat, jakmile se pětadvacítka rozešla.
„To jsou sklenaři, kteří se v nížinách starají o energii,“ snažil se mi vysvětlit. „Víc ti ale neřeknu. Jejich práci absolutně nerozumím.“
Kráčela jsem vedle něho dolů po schodech, vtom se náhle zastavil a otočil ke mně. Chvíli se na mě díval zvláštním pohledem, načež se dotkl mé hlavy a dřív, než jsem si to stačila uvědomit, mě lehce pohladil.
„Jsi v pořádku? Nejsi někde zraněný? Zvládneš to?“
Jeho starostlivost mě natolik zaskočila, že jsem nejdřív strnula a pak se před ním rozbrečela. Evaldova smrt mě netrápila, ale to, že jsem jednoho z bojovníků donutila ke lži. To mě tížilo jako kámen.
Vargas si ovšem můj pláč vysvětlil jinak a stejně jako na Otortenu mě začal konejšit.
„To bude v pořádku, Ilane. Zapomeneš. Uvidíš,“ sliboval.
Na cestu do nížin jsme vyrazili další den časně ráno. I když se Vargas snažil kapitána přesvědčit, aby jel na voze, pán pětadvacítky se vyhoupl do sedla a s bledou tváří vyrazil jako první. Nemluvil. Na nikoho neštěkal příkazy ani nikoho ze sluhů nepoháněl k větší rychlosti, jak měl ve zvyku. Pomalu jsme tedy scházeli z kopců a mířili do nížin.
„Musíš mu to říct,“ zašeptal mi Raven, jakmile si byl jistý, že nás nikdo nemůže slyšet. Hrklo ve mně a málem jsem zakopla o vlastní nohu. „Jednou. Nemyslím teď hned. Ale musíš! Už kvůli sobě. A taky mně. Celou noc jsem nespal. Jsem si jistej, že ti kapitán pomůže.“ Pomalu kráčel vedle mě a v ruce svíral otěže svého koně. „Ke všemu si nedokážu představit, co by dělal, kdyby to zjistil sám. Ilane… Kapitán dokáže …
