XXVIII
Kapitán vypadal znaveně ještě další dva dny. Jak předpověděl Vargas, první z nich strávil ve svém pokoji na lůžku. Jeho pobočník byl po celou dobu s ním a ošetřoval ho. Na celém patře vládl klid. Muži se zdržovali mimo prostory palatulu nebo se snažili nedělat hluk.
Já jsem se většinu času procházela po hradbách a rozhlížela se po okolí. Hlavu jsem měla plnou výčitek. Snažila jsem se zaměstnat svou mysl, a tak jsem hledala cokoliv, co by mi pomohlo zapomenout na kapitánovo krvácející tělo a moje pochybení. Sledovala jsem v dáli ty malé holé věže. Ajúty. Vzpomínala jsem na tu, ve které jsme strávili noc po otortenském masakru. Od té doby jsem se cítila poznamenaná. Všichni považovali za nespravedlivé, že jediný, kdo kromě pětadvacítky přežil, bylo sklenařské dítě. Jako bych za sebou táhla další nemoc pocházející z ghett. Jako by to byla má vina, že tam všichni zahynuli.
„Proč tam vlastně stojí?“ osmělila jsem se nakonec promluvit na jednoho ze strážných obcházejících hradby a ukázala směrem k věži. „Co tam ti vojáci hlídají? Jsou tam jenom proto, aby mohli zapálit signální ohně?“
Když strážný zjistil, že je tázán sklenařem v mantii, zmateně zamrkal. Potom si ale uvědomil, kdo jsem a ke komu patřím, a tak se jen ušklíbl a bez odpovědi odešel.
Visela jsem očima na jeho vzdalujících se zádech a pomalu si uvědomovala, co jsem právě udělala. Nikdy předtím bych si nedovolila klást zbytečné otázky člověku, který měl moc mě zabít.
„Turnul,“ ozvalo se potichu za mými zády. Hlas byl hluboký, nesl se po větru.
Uslyšela jsem téměř plíživé kroky a za okamžik se vedle mě postavil Etienne. Nedíval se na mě. Ruce si založil za zády a zhoupl se na dlouhých nohách, ale jeho pohled směřoval k místu, které upoutalo můj zájem.
Chvíli jsme stáli vedle sebe. Jen tak, beze slova. Tohle bylo poprvé, co promluvil přímo na mě. Obvykle jsem ho jen slyšela odpovídat nebo radit kapitánovi. Nikdy toho neřekl moc, jako by šetřil slovy. Teď tu ale vedle mě stál a vypadalo to, že čeká, až se začnu ptát.
„Turnul?“ žasla jsem. „Proč? A proč se jim říká ajúty?“
Etienne se znovu zhoupl a shlédl ke mně. Bílé vlasy měl spletené do složitého uzlu jako v den, kdy jsem ho viděla poprvé, ale jednotlivé prameny se uvolnily a poletovaly kolem jeho široké tváře. Šedé, chytré oči mi připomínaly matku. Jejich barva byla sice světlejší a bojovníkův pohled tvrdší, přesto ve mně vyvolávaly vzpomínky na domov.
„Jsou to pomocné věže,“ odpověděl potichu, jako by respektoval to liduprázdno kolem nás.
I když bych se měla bát jeho výšky, síly a všeho, co ztělesňoval, neovládla jsem se a spustila: „Jak pomocné? To nechápu. Nejsou moc malé na to, aby se v nich skladovalo něco tak velkého? Já jsem si myslel, že jsou opuštěné. Že v Duvalském pohoří kvůli hotulům a nastereám nikdo mimo města nežije. Jenomže teď už vím, že prázdné nejsou. Jsou v nich vojáci. Ale když jsme tam tenkrát spali, žádný turnul jsem tam neviděl. A proč jsou ty věže tak blízko štítu?“ Kdyby mi nedošel dech, chrlila bych dál.
Etiennovy koutky úst se nepatrně zvedly k úsměvu a bojovník mírně naklonil hlavu, jako by o všem přemýšlel. „Vargas měl pravdu. Jsi hrozně zvědavý.“
Chvíli jsem si myslela, že naráží na drzost, kterou mi tak často vytýkal kapitán, ale když na mě jedno z těch šedých očí spiklenecky mrklo, došlo mi, že to tak není.
Bojovník přistoupil až úplně ke kraji a silnýma rukama se opřel o nízkou zeď.
„Víš, jak se vyměňují turnuly?“ zeptal se mě.
Přistoupila jsem k němu a zavrtěla hlavou.
„Je to hodně složitý proces, který je ke všemu závislý na čase,“ začal vysvětlovat a já jsem si připadala, jako bych se ocitla u stolu v mistrově dílně. Znovu jsem se stala učněm dychtícím po nových příbězích, i když jen na krátký okamžik. „Turnul je hodně dlouhý a nelze ho z dílny přemístit v celku. Je rozdělený na deset delších kusů a všech těch deset částí je uloženo v ajútě. Přesněji ve sklepě, kam tě samozřejmě nikdo nepustí, takže jsi je nemohl vidět. Každá z ajút patří k je…
