XXXII
Probudila jsem se do tmy. Mžourala jsem před sebe a snažila se rozkoukat. Byla jsem zmatená a nechápala jsem, jak jsem se ocitla na zemi zachumlaná do přikrývek. Obloha byla posetá hvězdami a kousek ode mě hořel oheň. V jeho palčivém světle jsem rozeznávala mužská těla roztroušená po provizorním táboře. Všichni kromě hlídky spali. Sem tam se ozývalo hlasité chrápání následované rozespalými nadávkami, popřípadě zlostným mlaskáním. U ohně seděly dvě postavy, a jak jsem předpokládala, další dvě obcházely tábor. Nevěděla jsem, kolik je hodin, přesto muselo být už pozdě v noci, když byli muži na stráži. Kapitánův stan stál přímo za mnou. Nastražila jsem uši a po chvíli zaslechla jeho dech. Klidný, rytmický. Pán pětadvacítky spal tvrdým spánkem.
Hlady mi zakručelo v břiše. Když byla pětadvacítka na cestách, jedlo se pouze ráno a večer. Vargas říkal, že kdyby kapitán povolil jídlo i přes den, nikam bychom se nedostali. A cesty byly dlouhé.
Jak jsem to mohla takhle prospat? ptala jsem se v duchu. Muži kolem mě museli dělat hluk, když stavěli tábor. Také určitě hlasitě mluvili a smáli se při večeři. Musela na mě opožděně dolehnout únava z toho, jak jsem si hrála na pasarelu.
Sledovala jsem hlídku a přemýšlela, jestli bych je mohla požádat o něco k jídlu. Jeden z nich byl Erno. Naproti němu posedával nějaký voják. Oba mlčeli a zamyšleně zírali do plamenů. Opatrně, abych neprobudila ostatní, jsem se zvedla ze země a chtěla se vydat směrem k ohni. Když jsem se chystala k prvnímu kroku, cosi se za mnou pohnulo. Nejdřív jsem ztuhla a chvíli poslouchala. Listy v nedalekém křoví znovu zašustily. Tentokrát ne tak zřetelně, přesto slyšitelně. Otočila jsem se. Jeden z keřů obklopujících provizorní tábor se pohnul. Nejdřív mě napadlo, že se tam nejspíš ukrývá nějaké zvíře, vyděšenější než já. Jenomže pak se mezi listím cosi zalesklo. Trnité větve se znovu pohnuly a následovalo tiché šourání. Jako by se kdosi snažil vyprostit ze zajetí ostnů. Otočila jsem se a vzhlédla k hlídce. Oba muži seděli přesně tak, jak jsem je viděla před chvílí. V jejich strnulých tvářích se odrážely rudé plamínky. Možná, napadlo mě, se v tom křoví zachytil jeden z obcházejících vojáků hlídky. Možná si na chvíli lehl a zdříml, zatímco měl hlídat. A když jsem se vzbudila, snažil se tajně utéct. Odhadovala jsem to na vojáka z městské armády, která doprovázela pětadvacítku. Kapitánův bojovník by stráž bral zodpovědně. Nedovolil by si pochrupovat jen kousek od stanu svého velitele.
Už jsem se otáčela zpět k ohni, když se ve tmě zaleskly dva body vzdálené od sebe asi jako lidské oči. Jenomže tyhle zářily bíle. Nebyl to běžný záblesk bělma ve tmě. Tenhle třpyt byl ostrý, příliš jasný. Nějaké zvíře? přemýšlela jsem rychle. Takové, které nežije ve městě a já jsem ho nikdy neviděla?
Byla jsem vyděšená, přesto jsem k němu udělala první krok. Krátký a váhavý. Jenomže jakmile jsem se k němu odhodlala, následovaly další. Potichu jsem našlapovala s pohledem upřeným na dva body před sebou, abych je neztratila. Čím víc jsem se ovšem přibližovala, tím víc se body vzdalovaly. Vzdálenost mezi mnou a tím, co se ukrývalo v křoví, se nezkracovala. Vypadalo to, že se zvíře dokázalo vyprostit z trnů a teď přede mnou couvá. Pronikavý třpyt jeho očí mě za sebou táhl jako na neviditelném laně.
Překročila jsem dvě spící těla a došla ke keři. Opatrně jsem rozhrnula suché větve a vystoupila tak z tábora. Dva body stále svítily ve tmě přede mnou jako dvě hvězdy. Následovala jsem je. Protáhla jsem se křovím, přešla po mokré trávě a vstoupila mezi stromy. Body jsem nespouštěla z očí.
„Co jsi zač?“ šeptala jsem si, abych zahnala strach, který mě začal ovládat.
Jaké zvíře se ukrývalo ve tmě přede mnou? Nezrychlovalo ani nezpomalovalo. Přizpůsobilo se to mým krokům i mé rychlosti. Na okamžik jsem zastavila a dva body se zarazily také. O chvíli později mě ale zase za sebou vláčely jako poslušného psa. Netušila jsem, jak moc jsem se vzdálila od tábora. Chrápání mužů dávno ustalo a …
