X
Druhý den ráno, když si stráž přišla vyzvednout meč, jsme byli s mistrem nachystaní a oba velice nervózní. Naše obavy ještě vzrostly s příchodem faji. Dorazil osobně ve své zlatem vyšívané stémě, aby si na vlastní oči zkontroloval naši práci.
Meč byl lehký. Jakmile protnul vzduch, energie v jeho blízkém okolí se na okamžik probudila a párkrát jsem zaznamenala i jiskru. S mistrem jsme pokaždé nadšeně zavýskli.
Předchozího dne jsme několik hodin zkoušeli ostrost meče. Ze začátku jsme jen opatrně sekali do věcí, u kterých jsme si byli jistí, že jsou dostatečně měkké. Nechtěli jsme meč poškodit hned na začátku. Ale s postupem dne, když meč nejevil žádné známky kazu, jsme se odvážili přeseknout i tvrdší věci. Nakonec jsme přepůlili i jeden z menších kamenů, kterými se většinou dláždily amarijské ulice. Bohužel ani jeden z nás nebyl bojovník. Nedokázali jsme posoudit zbraň z pohledu vojáka.
„Už to raději nebudeme pokoušet, Ilane,“ zarazil mě mistr v nadšeném testování. Protáhla jsem pod voalem obličej a protočila panenky. „Je to skvělá práce. Předpokládal jsem, že bude dobrá. Ale ty jsi zdaleka překonal má očekávaní. Je to vynikající kousek. Myslím, že máme naději na kapitána zapůsobit. Nicméně i takový skvost bude mít své hranice. Jen doufám, že kapitán bude shovívavý a nevystaví náš meč moci duvalů.“
Mistr nyní rozechvělýma rukama rozhrnoval kus černého sametu, v jehož záhybech se meč ukrýval. Vnitřek látky byl pokrytý sklenitovým prachem, stejně jako vnitřek pochvy každého sklenitového meče. Bez dechu jsme sledovali faju. Nedokázala jsem posoudit, jestli je potěšený, nebo zklamaný. Dlouho si meč prohlížel. Uchopil ho do ruky a potěžkal. Párkrát jím protnul vzduch, ale neřekl nic. Dokonce si se zájmem prohlížel drahokamy zdobící jílec. Alespoň tak jsme se snažili vyvážit lacinost daru. Mistr mi při práci vyprávěl, že drahokamy byly součástí zbraní v dávné minulosti. Od této lidské marnivosti se ale dávno upustilo. S fajou se nakonec shodli na tom, že by to pro kapitána pětadvacítky mohla být osvěžující změna. Dostat dar s nádechem minulosti a silou budoucnosti.
Do palatulu jsme byli nakonec odvedeni oba. Jak mistr, tak já. V obklíčení městské stráže jsme se přemístili do sídla amarijského faji. Jako bychom měli v úmyslu utéct. Jako bychom měli kam.
Už hodinu jsme klečeli na kamenné podlaze v sále, kde se předešlého večera konala oslava. Společně s ostatními jsme čekali na kapitána.
Dorazil v doprovodu bojovníka, který stál minulého večera po jeho pravici, a jak jsem vyrozuměla, byl to jeho první pobočník.
Jakmile oba muži vstoupili, faja, do té doby nerudný, vykouzlil na své masité tváři široký úsměv. Hnědý plnovous se rozvlnil. Přesto jsem měla pocit, že úsměv nebyl pro tu tvář, které vévodily malé pichlavé oči, stvořen. Dvakrát jsem ho viděla v našem ghettu a dvakrát zahrnoval všechny sklenaře včetně mé matky pouze opovržlivými, nenávistnými pohledy. Nikdy jsem se jí neptala, jak se k ní faja choval, když byla ještě hodně mladá a krásná. Pochybovala jsem ale, že by své způsoby změnil kvůli sklenařce.
Přestože tentokrát dveřmi vstoupili jen dva bojovníci, v sále zavládlo stejné napětí, jako když včera napochodovala celá pětadvacítka. Možná by stačil jeden z nich, aby v lidech vyvolal bázeň a respekt, napadlo mě.
Tentokrát ani jeden z mužů nepoklekl. Když došli až k fajovi, pouze se pěstmi uhodili do hrudi a mírně sklonili hlavy. Ostatně ani ten neseděl na svém velkém trůnu a nebyl obklopen svými prvními třemi ženami. Postával u jednoho z mnoha velkých oken, která lemovala jižní stěnu sálu, obstoupený svou osobní stráží. Že by se snad velký faja z Amárie kapitána bál?
„Fajo Bojane,“ promluvil kapitán a na pokyn regenta se spolu se svým pobočníkem usadil k velkému stolu. „Cením si tvého pozvání na oběd.“
Ta slova mi zahřměla v uších. Vlastně to nebyla slova, ale hlas. Kapitánův hlas! A jak jsem si podle prudkého pohybu mistrovy ruky všimla, poznal ho i on.
Otočila jsem k němu hlavu a v jeho očích hledala něj…
