V
Jako sklenařskému učni se mi vedlo dobře. Dvakrát týdně jsem dostávala maso, ovoce dokonce každý den. Ne to popadané a nahnilé, které se v hromadách objevovalo počátkem týdne ve sklenařských ghettech. Tohle bylo čerstvě natrhané, šťavnaté.
Vždycky jsem si do mantie schovala od všeho kousek a potají odnesla domů. Matce se pokaždé, když jsem jídlo vysypala na stůl, rozzářily oči, přestože si nikdy nic nevzala. Svůj podíl nechávala Gedeonovi. A tak jsem po letech viděla, jak jeho vystouplé kosti mizejí pod kůží a tvář působí zdravěji.
Život líně plynul. V dílně jsem se každý den učila pracovat s černým sklenitem. Pokaždé když jsem měla možnost ho laskat po lesklém povrchu a hledat vadné části, se nerost rozezněl svým čarovným zpěvem a v mém těle se rozechvěla každá buňka. Jako by se mě kámen vyptával a mé tělo odpovídalo. Bylo to nepopsatelné. Začala jsem chápat, proč si brusiči na svou práci nestěžují. V těch letech jsem byla přesvědčená, že na světě nemůže existovat nic krásnějšího než soulad sklenařské duše s kamenem a energií v něm uvězněnou. Každé ráno jsem se do dílny těšila a večer ji opouštěla s lítostí. V přítomnosti sklenitu, mistra a přátel jsem zapomínala na děsivý svět za zdmi sklenařské dílny.
Zpočátku jsem jen přihlížela, okukovala a zastávala jednoduché práce, stejně jako každý jiný učeň. Sklenařští brusiči měli své pomocníky. Většinou se jednalo o děti mladší deseti let, které ještě nezačaly vykonávat svou budoucí práci. Polizor neboli brusné kolo bylo potřeba roztáčet lidskou silou. To byla má první povinnost v dílně. Trpělivě jsem mnoho měsíců stlačovala měchy se vzduchem, sledovala ruce zkušených a snažila se co nejvíc přiučit.
Když měl brusič dobrou náladu, věnoval mi trochu svého času, abych si polizor mohla prohlédnout. Nikdy předtím ani potom jsem nic tak složitého neviděla. Polizor připomínal kolo pouze večer, když brusič opouštěl dílnu a nástroj složil. Sklenařská bruska byla vlastně změť různě velkých koleček. Zvlášť takových, která nebyla téměř vidět. Právě těmi mohl brusič v kameni vybrousit špatně dostupná místa. Jen on sám věděl, které z těch sto osmdesáti tří koleček je to pravé. Když mi jeden ze starších brusičů podrobněji vysvětloval, kdy přesně se jaké používá, rozbolela mě hlava. Všechna do jednoho byla pokrytá sklenitovým prachem.
První pravidlo, které jsem se musela naučit, a dokonce několikrát nahlas opakovat, abych si ho vštípila, bylo, že se polizoru nesmím dotknout, pokud jsou kolečka v pohybu. Polizor nezraňoval. Polizor řezal kosti během jediného mrknutí oka.
„Ani nestačíš vydechnout a tvoje ruka se bude válet po zemi. Je ti to jasné?“ strašil mě brusič a já jsem šokovaně přikyvovala, očima přilepená k podlaze, kde jsem si představovala svou uříznutou ruku v kaluži krve. Trvalo mi dlouho, než jsem ten obraz vyhnala z hlavy.
Pro tuto chvíli jsem byla vděčná, že mám na starost ty legrační bubliny připojené dlouhou trubicí k polizoru. Bylo jich celkem pět. A opět záleželo na brusiči, kterou z nich mi nakáže stlačovat. Mé ruce byly prozatím v bezpečí.
Když jsem nepomáhala brusičům při práci, sedávala jsem s mistrem a ostatními učni v jeho pracovně a pozorně naslouchala výkladu o sklenitu.
Mistr Agadon byl vynikající učitel. Trpělivý, klidný, nadšený z každého mého nového úspěchu. Léta strávená v dílně mezi nováčky ho naučila umu vysvětlování. Přesto z něj za ta desetiletí nevyprchala radost z neustále se opakujících příběhů o nerostu, bez kterého by sklenaři nemohli dýchat. Ve chvílích, kdy mohl učně zasvěcovat do tajemství kamene, se mu malá očka za brýlemi rozšířila a rozzářila, jako by své vědomosti předával poprvé. Vzhledem k mému mládí se mi možná věnoval až příliš. Možná kvůli mně zapomínal na ostatní. Přesto jsem nikdy od jiných učňů nepocítila žádnou zášť.
Toho roku se v dílně sešli čtyři noví brusiči. Každý jsme pocházeli z jiného ghetta. Poprvé v životě jsem se mohla přesvědčit, že k nelítostnému zacházení se sklenaři dochází všude. Všichni jsme prožívali tyté…
