Naslouchač 1 (Petra Stehlíková)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

XXXIV

V táboře vládl chaos.

Vojáci pobíhali mezi stany, obchodníci a sluhové křičeli, pětadvacítka postupně tasila duvaly. Ve vzduchu byla cítit krev a spálené maso. Na okamžik jsem si připadala jako ve sklenařském ghettu. Znovu jsem ucítila ten zápach, který prostupoval naše koliby, mantie a nakonec i kůži. Přesně ten zápach, který jsem tolik let dýchala, až jsem si na něj zvykla.

Kapitán mě postavil na zem a rychle kontroloval okolí. Jenomže nasterey se ztratily stejně rychle, jako se objevily. Zůstaly po nich jen prázdné mantie a mrtvá lidská těla.

Když utichl i řev vyděšených lidí a všichni se opět shromáždili v tábořišti, začaly se počítat ztráty. Celkem patnáct lidí leželo vyrovnaných v řadě vedle sebe. Další mrtví, které se nepodařilo zachránit. Jejich šaty i obličeje byly popálené. Kapitán kolem nich chodil sem a tam a ve tváři se mu mísil vztek s bezmocí.

„Zazmatkovali,“ utěšoval ho Vargas. „Utíkali pryč z tábora přímo jim do rány. Křičeli jsme na ně. Neposlechli. Moc dobře víš, že takhle nikoho nemůžeš ochránit. Ani hlídka nic nezaznamenala. Nikdo si ničeho nevšiml, dokud nebyly přímo tady. Joeli… to jsou prostě nasterey! Na ty nemůžeme být připravení nikdy. Panikařili i vojáci a nikdo se jim nemůže divit.“

„Joeli, tihle…“ Etienne kývl bradou k mrtvým tělům, „…nebyli vojáci! Nebyli zvyklí poslouchat rozkazy! Tomuhle se nedalo zabránit!“

Zbytek pětadvacítky postával opodál a jen čekal na kapitánovu odpověď. Někteří dosud svírali duvaly v rukách, jako by se nasterey snad mohly vrátit.

„Takhle daleko od štítu?“ zašeptal po chvíli kapitán a vrtěl hlavou. „Musely vědět, že jsme to my! Musely vědět, že máme duvaly! Přesto přišly. Tohle mi nesedí! Takhle se to ještě nikdy za celá ta léta nestalo! Tohle nebyla náhoda! Něco tu chtěly! Něco hledaly!“

Zrovna jsem si prohlížela jednu z prázdných mantií. Nalezeny byly celkem tři, ale co pro mě bylo nepochopitelné, byla jejich barva. Takhle na zemi, prázdné, bez nebezpečí, které ještě nedávno ukrývaly, vypadaly obyčejně. Po lesku, nad nímž jsem žasla, nebylo ani stopy. Jako by zemřel i ten hábit. Jak to?

„Kdes byl, Ilane?“ zařval kapitán a oči mu žhnuly. Dvěma kroky ke mně přiskočil, drsně mě uchopil za rameno a zatřásl se mnou. „Kdes, sakra, byl? Cos tam dělal? Jak ses mohl opovážit odejít z tábora?“

Na hlavu mi dopadla rána a já jsem se snažila vyhnout druhé. Kapitán byl vzteky bez sebe jednak proto, že opět nedokázal ochránit ty, kteří cestovali s ním, a jednak protože si neuměl vysvětlit chvíli, kdy mě v lese nalezl, jak stojím jen kousek od nebezpečného tvora. Přesto se mi nic nestalo a já přežila. Jako by se Otorten opakoval.

„Mohla tě zabít! Máš tak obrovské štěstí, že ještě žiješ, že si to ani neumíš představit! Podívej!“ Kapitán mě dostrkal k řadě mrtvých těl a pak mě naklonil k jednomu z nich, až jsem se téměř dotýkala jeho zohaveného obličeje. „Podívej, jak vypadají! Tohle bys chtěl? Takhle bys chtěl umřít? Popálený zevnitř i zvenku? Uhořet zaživa?“

Odmítavě jsem vrtěla hlavou, ale vypadalo to, že mě kapitán vůbec nevnímá. Dál se mnou třásl a dál mě nutil dívat se do mrtvých očí.

„Jak tě mohlo napadnout jít v noci do lesa? Tak mluv, sakra!“

Zoufale jsem pohledem vyhledala Vargase a očekávala pomoc. Jenomže tentokrát se mračil i on, a když uviděl, že se můj voal otočil jeho směrem, odvrátil se ode mě.

„Já, já, já…“ koktala jsem, neschopná porozumět tomu, co se to tam v lese vlastně odehrálo. V hlavě jsem měla zmatek. Sama jsem potřebovala, aby mi někdo vysvětlil, čeho jsem se vlastně stala svědkem. Co měla nasterea společného s Otortenem? Co mi vlastně ten tvor ukázal? Že by ty smrtelné popáleniny způsoboval ten zvláštní nůž? Nůž, kterého jsem se dotkla? Pod mantií jsem si palcem přejela po ukazováčku, ale nezaznamenala žádný puchýř. Takovou bolest přece sklenit nezpůsoboval, přesto jsem si byla jistá, že dýka ze sklenitu vyrobená byla. Nikdo ještě nepřišel na to, jak donutit sklenit opravdu žhnout. Jenom fereastra způsobovala popáleniny. A p…

Informace

  • 29. 10. 2024