XIX
Byli jsme na cestě šestý den, když se to stalo. Do Espenzi to trvalo už jen několik hodin. Ranní mlha se v lehkých obláčcích dosud vznášela nad zemí a vzduch studil v plicích. Slunce sotva stačilo olíznout jednu ze vzdálených hor, když vtom se dosud rozespalý Etienne náhle rozeběhl, naskočil na svého koně a zamířil k prvnímu kopci. Prudce jsem se posadila a slepenýma očima se rozhlížela kolem sebe. Jakmile se mi podařilo vyhrabat se z toho množství pokrývek, do kterých jsem byla zabalená, napjatě jsem spolu s ostatními sledovala zvíře ženoucí se s jezdcem do svahu. Za pár vteřin kapitánův ostrý hlas budil poslední spáče. Postával kousek ode mě, rozkročený a s rukama zapřenýma v pase. Mírně opuchlá tvář se mračila.
Etienne dlouho hleděl před sebe, zatímco zvíře pod ním nepokojně přešlapovalo. Nakonec si rukou zastínil oči proti vycházejícímu slunci a rozhlížel se střídavě na jednu a na druhou stranu. Všichni jsme ho sledovali s napětím. Vtom někdo ukázal k blízkému kopci, kde se choulila jedna z malých věží, a mezi muži to náhle zašumělo. Všimla jsem si jich už předtím. Byly rozeseté po celém pohoří, rovnoměrně daleko od sebe. Jako by lemovaly cestu a tvořily další neviditelnou hranici mezi městy a štítem. Myslela jsem, že nejsou důležité. Že to jsou jen pozůstatky z dob, kdy bylo Duvalské pohoří ještě bezpečné místo. Že kdysi měly svůj význam, který se v průběhu let vytratil. Stejně jako zvláštní rozpadlé osady, na něž jsme cestou sem tam narazili. Věže na vrcholcích se zdály opuštěné. Byly postavené z neopracovaného kamene a na vrcholu jedné z nich právě teď hořel vysoký plamen. Skoro se zdálo, že se rudé jazyky snaží dotknout mraků nad sebou. I když jsem netušila, kdo a proč oheň založil, tohle nevěstilo nic dobrého.
Po Etiennově návratu se pětadvacítka vzdálila od karavany a všichni se seskupili do kruhu. Domlouvali se krátkými větami nebo výmluvnými pohledy. Předpokládali, že je někdo ze zvědavých obchodníků může slyšet. Všem došlo, že se něco děje, a každý z nás chtěl vědět víc. Už podle napnutých těl mužů ovládajících duvaly se dalo soudit, že hrozí nebezpečí. Jejich tváře ztvrdly, rty se semkly v úzkou čárku. Pak kdosi vykřikl to osudné slovo.
„Nasterey! Jsou to nasterey!“ Čísi vysoký hlas rozpoutal zmatek. Obchodníci, stejně jako sluhové začali pobíhat v kruhu a vše, co leželo na zemi, házeli do vozů. Koně se plašili a jeden z vozů se dokonce převrátil.
„Klid!“ zahřměl kapitánův hlas do zběsilého lomozu. „To nejsou nasterey! Hoří jen ajúty! Espenzi je bez ohně!“
I když jsem pána pětadvacítky neměla ráda, musela jsem obdivovat respekt, který si uměl vydobýt. Stačilo jediné jeho slovo a lidé strnuli na místě. Do jednoho přerušili to, co zrovna dělali, a obrátili se na něj jako na svou jedinou spásu. I já jsem netrpělivě čekala na vysvětlení. Jakmile zaznělo slovo nasterea, celá jsem se zpotila a začala hledat vhodný úkryt, kde by se mi podařilo útok přežít.
Znovu jsem pohlédla k hořící věži, kterou kapitán nazval „ajúta“. Došlo mi, že se jedná o signální oheň. Podle kapitána nám ale to nejobávanější nebezpečí nehrozilo.
Během krátké chvíle se pětadvacítka připravila na cestu. Stála jsem opodál a snažila se nepřekážet. Kapitán si zavolal Evalda, a zatímco chystal koně na rychlou jízdu, šeptem mu pravděpodobně udílel příkazy. Neslyšela jsem ani slovo. Vargas a Etienne zatím rozmlouvali s vojáky, kteří doprovázeli karavanu, a se všemi sluhy. Bojovníci opouštěli svůj doprovod.
Když Evald vyslechl pokyny, vzdálil se, aniž na mě pohlédl. Byla jsem zmatená. Přemýšlela jsem, jestli mě kapitán nechá pod dohledem staršího sklenaře a s muži, kteří mě nenávidí. Dítě jako já jim bude překážet. O to víc mě překvapilo, když pán pětadvacítky vykřikl mé jméno. V první chvíli jsem zkoprněla a zmateně se začala rozhlížet kolem sebe, jako by s karavanou cestoval další Ilan.
„Přestaň koukat, kde co lítá, a pojď sem, Ilane! Nemáme čas!“ zavrčel vztekle a já jsem se konečně rozběhla směrem k němu. Čekala jsem ostré příkaz…
