XXXV
„Tohle mi, sakra, nedělej, Ilane! Tohle ne!“ slyšela jsem kapitánův hlas kdesi nade mnou.
Před očima se mi všechno míhalo. Dýchání nikdy nebylo tak obtížné. Z nížin jsem neviděla nic. Jediné, na co jsem si vzpomínala, byl krok skrz skáru následovaný dunivou bolestí v hlavě, když mi retea přestala zpívat, a nakonec boj o každý jednotlivý nádech.
„Ne… mů… žu… dý… chat…“ Převalovala jsem se na zádech ze strany na stranu a křečovitě svírala kapitánovu ruku, jako by mě jeho dotek měl udržet naživu. V jeho očích jsem viděla cosi divného. Možná strach, že nepřežiji, možná výčitky, že mě sem přivedl. Skrz voal jsem cítila, jak mi položil dlaň na čelo.
„Můžeš, Ilane, můžeš,“ přesvědčoval mě podivně jemně. „Zvládneš to. Nebojuj s tím. No tak, Ilane! Snaž se! Dýchej! Kvůli nám všem! Kvůli mně…“
Zatímco jeho hlas nabíral na naléhavosti i síle, já jsem slábla. Jako v mlze jsem viděla, že se nade mnou sklání celá pětadvacítka.
„Roztahuj plíce, Ilane! Pomalu! Nikam nespěchej!“ Vargasovy ruce mi tlačily na hruď, zatímco já jsem v zoufalství kopala nohama do všech stran. Snažila jsem se převrátit na bok, ale nedovolil mi to. Všechno mě bolelo. Ani jsem netušila, jak dlouho jsem tam ležela. Možná to trvalo jen pár minut, možná hodiny. Ale po celou dobu ke mně kapitán tiše mluvil. Vyprávěl mi o svém světě a o své rodině. Sliboval, že zase uvidím matku i Gedeona. Udivilo mě, že si pamatoval jméno mého bratra. Přísahal, že se zase vrátíme a já uvidím štít. Přesvědčoval mě, že tohle není konec, ale začátek. Nutil mě dýchat nový vzduch a potlačit strach z neznáma. A já jsem ho poslouchala. Bylo to namáhavé, ale nakonec se mi přece jen podařilo vtáhnout do sebe tolik vzduchu, abych dokázala v tomto světě přežít. Cítila jsem se vyčerpaná. V puse jsem měla zvláštní pachuť a toužila po spánku.
Pod rameny a koleny jsem cítila čísi ruce a zvláštní pohupování naznačovalo, že mě kdosi nese. Po celém těle se mi rozlévala bolest. Žádná z končetin mě neposlouchala.
„Kapitáne!“ vykřikl kdosi a já sebou trhla. „Vítejte zpět!“
Nic jsem neviděla. Ať jsem mrkala, jak jsem chtěla, tmu jsem rozehnat nedokázala.
„Já nevidím!“ zavřeštěla jsem v panické hrůze, že jsem oslepla. „Já nevidím!“
„Můžete ho uklidnit?“ zeptal se tentýž hlas ostře. Nedokázala jsem rozeznat, komu patří.
„Nehýbej se, Ilane, buď v klidu,“ šeptal mi do ucha Vargas.
„Já nevidím!“ ječela jsem dál a jeho příkaz ignorovala. „Vargasi, já nic nevidím!“
Možná se někteří sklenaři zbláznili, když překročili skáru, ale já jsem rovnou oslepla. Už nikdy neuvidím sklenařská města, děsila jsem se v duchu. Už nikdy neuvidím matčinu tvář ani Gedeonovu.
„Všechno je v pořádku, Ilane,“ uklidňoval mě Vargas dál. Byl blízko. Musel to být on, kdo mě svíral v náručí. Kde jsem byla?
„Máš jen zavázané oči, proto nevidíš,“ sdělil mi tiše.
Snažila jsem se vyprostit z jeho sevření. „Cože?“ vyjekla jsem a rukou vystřelila k voalu, abych se o tom přesvědčila.
„Kapitáne, prosím, můžete toho sklenaře zklidnit?“ Hlas, který už předtím požadoval, abych se ztišila, zazněl naléhavěji.
„Ilane, prosím,“ ozval se odněkud kapitán.
Kdosi mi ruku strhl zpět.
„Nech si to na očích, Ilane,“ nabádal mě Vargas o něco přísněji.
„Proč? Proč mám zavázané oči?“ vyptávala jsem se. Snažila jsem se mluvit tišeji, přestože mi srdce tlouklo až v krku.
„To se sklenařům někdy dělá,“ vysvětloval mi. „Měl jsi problémy s dýcháním a pořád máš, nechceme to zhoršit.“
Vrtěla jsem se v jeho sevření a snažila se uniknout silným pažím. „Je to hrozně nepříjemné. Nechci mít zavázané oči. Chci…“
„Ilane, už mlč!“
Ve chvíli, kdy tmu rozrazil rozkaz pána pětadvacítky, jsem konečně zmlkla.
„Děkuji, kapitáne.“ Uvědomila jsem si, že ten hlas, kterému vadila moje neposlušnost, neznám. Kdo to je?
„Vedete s sebou sklenaře, kapitáne,“ pokračoval neznámý, když jsem konečně ztichla.
„Ano, nějaký problém?“ odtušil pán pětadvacítky podrážděně. Možná i trochu nadřazeně. Ten, kdo s ním mluvil, od něho určitě přijímal rozkazy, stejně jako osta…
