KAPITOLA SEDMÁ
„Předpokládám, že jste celou oblast důkladně prohledali,“ řekla jsem ve chvíli, kdy jsem úhledným seknutím připravila o špičku natvrdo vařené vejce. „No, možná bych se tam měla jet podívat osobně.“
Emerson položil topinku, kterou držel ve vzduchu od okamžiku, kdy Ramses začal vyprávět o zjevení v chrámu, smím-li tu aféru tak nazvat. Zvolna pohlédl ze syna na mě.
„Amelie,“ spustil.
„Buďte tak hodný, Gargery, a dolijte profesorovi kávu.“
„Já nechci žádnou zatracenou…“ Ale chtěl, proto zůstala věta nedořečená. Komorník, jenž je dychtivým posluchačem, střelhbitě uposlechl. „Děkuji vám, Gargery,“ poděkoval vlídně manžel. „Ramsesi, proč jsi s tím čekal až do snídaně? Proč jsi nám to nepřišel povědět dřív?“
„Dohodli jsme se, že není zapotřebí vás budit.“ Pronesl větu tónem, z něhož jsem usoudila, že se nejednalo o jednomyslně schválený návrh. Někdo byl určitě proti. „Stejně bys nemohl nic dělat. Ani máti ne. Prohledali jsme inkriminované místo tak důkladně, jak jenom to šlo s ohledem na množství přítomných a na možnosti našich baterek. Promiň, otče.“
„Promiň,“ opakoval Emerson. Vstal, majestátní jako bůh Jupiter. Až na chybějící bradku, pochopitelně. „Zúčastní se někdo mých vykopávek, anebo jsi jim připravila jiný program, Amelie? Ne že bych s tvým rozhodnutím předem nesouhlasil. Ptám se čistě ze zvědavosti.“
„Nechceš si pohovořit o té události, Emersone?“
„Ne, Amelie, nechci.“ Příšerně se na mě zamračil a dodal. „Odjíždím na pracoviště. Pokud má někdo zájem připojit se, ať sebou laskavě hodí.“
Nato ráznými kroky vypochodoval ze dveří.
„Pane jo, ten má ale vztek,“ zamumlala Lia.
„Do oběda ho přejde,“ mávla jsem rukou. Alespoň jsem v to doufala. Skutečnost, že mě třikrát po sobě oslovil křestním jménem, svědčila o tom, že je nadmíru rozčilený. „Nicméně nálada by se mu určitě prudce zvedla, kdybyste se k němu někdo přidal. Nežádám po vás, abyste riskovali svoje životy jízdou v automobilu. Drahý choť totiž nejspíš zapomněl, že včera večer se Selimem sundali jedno z kol a zatím ho nenasadili zpět. Vás se to netýká, Waltře a Evelyn.“
„Chceš, abych se k profesorovi přidal, teto Amelie?“ otázal se David.
„Pokud by ti to nevadilo, můj milý. Jen na pár hodin.“
„Vůbec ne.“ Podíval se na Ramsese, který souhlasně přikývl. „Stejně jsme to tam chtěli okouknout za denního světla.“
„Jdu s vámi,“ prohlásil Walter. Bojovně vysunul bradu a pevně si přimáčkl brýle na kořen nosu. Tyhle příznaky znám. Zmocnila se ho detektivní horečka. Nepředpokládala jsem, že by objevil něco převratného. Najde sice všechny dostupné stopy – bohužel jako poslední. Gargeryho jsem se zbavila tím, že jsem ho požádala, aby doprovodil Senniu a Evelyn na Zámek. A tak jsme zůstaly s Nefret samy.
„Ráda bych si s tebou promluvila, máti,“ spustila snacha.
„Nápodobně, drahá. Právě jsem tě chtěla poprosit o totéž.“
Odebraly jsme se na odlehlé místo v zahradě, kde nás nemohl nikdo slyšet. Na naši zahradu jsem pyšná. Zdravé egyptské podnebí umožňuje pěstovat jak tropické, tak rostliny mírného pásma. Ovšem zeleň se musí pravidelně zalévat a hnojit. Kdysi holý cíp země nyní stínily tamaryšky. Růžové a ibiškové keře zářily sytě barevnými květy. Záhony řeřichy a dalších medonosných květin představovaly vzdálenou připomínku staré dobré Anglie.
„A teď,“ pravila jsem, zatímco jsem nehty uštípla odkvetlou růži, „mi všechno pověz. Ramsesovo vyprávění mi připadalo poněkud stručné.“
„Neměl na vybranou,“ bránila manžela Nefret. „Otec by mu stejně dovolil říct pouze několik vět.“
„Začni od začátku,“ naléhala jsem. „Vzpomeň si na všechno, co jsi viděla, na každý zvuk. Člověk nikdy neví. Sebemenší detail se může nakonec ukázat jako klíčový.“ Nefretino dobrozdání bylo komplexní a podrobné, byť snacha vynechala několik skutečností – například vliv měsíce na mladé lidi. Avšak pochybuji, že jej díky znepokojivým událostem stihli využít. O tom jsem samozřejmě pomlčela. Ani jsem jí nevyčítala, že mě zapomněla pozvat na piknik.
„Kruci,“ poznamenala jsem. „To se m…
