KAPITOLA DEVÁTÁ
„Musíme s ním něco udělat,“ podotkla jsem, když se Emerson náležitě vybouřil. „Nesluší se, abychom jej nechali ležet na policejní stanici. Požádala jsem otce Benedikta, aby učinil potřebné přípravy. Odpoledne se sejdeme na hřbitově. Poněvadž pocházel z Itálie, předpokládám, že byl Martinelli římskokatolického vyznání.“
„Ten věřil leda tak ve vlastní potěšení,“ zamumlal Sutech.
„Třeba toho nakonec litoval,“ prohlásila jsem neochvějně. „V případě pochybností se rozhoduje v prospěch souzeného,“ připomněla jsem. „Nemusíte nikam chodit, ale já považuji za svoji povinnost zúčastnit se pohřbu.“
„Nechápu, kde bereš tu energii a dobrou vůli, teto Amelie,“ zavrtěla Lia kudrnatou hlavou. „Velice tě obdivuji, ale tentokrát se zřejmě omluvím.“
„Já bych se měl pro změnu na věci podílet,“ mínil Cyrus. „Měl bych se o všechno postarat sám.“
Dalším (a posledním) dobrovolníkem byl Sutech. Nakonec se mi povedlo Cyruse přesvědčit, že není povinen vzdávat poslední hold člověku, jejž ho sprostě okradl. Věděla jsem, že se nabídl jenom proto, abych na hřbitov nešla sama. „Dohlédněte na ni,“ požádal Sutecha. „A nepřipusťte, aby někam vyrazila na vlastní pěst. Mívá to ve zvyku.“
„Proč si myslíte, že ji doprovázím?“ opáčil švagr.
Malý křesťanský hřbitov, ležící poblíž cesty do Karnaku, od mojí poslední návštěvy povážlivě prokoukl. Vadilo mi, že se místo posledního odpočinku mnoha lidí stalo rájem divokých zvířat, nelíbily se mi zanedbané náhrobky. Proto jsem založila nápravný výbor, v jehož čele stanula moje přítelkyně Marjorie. Společně s ostatními členkami se postarala, aby ze hřbitova zmizel bující plevel a pokřivené náhrobní kameny stály znovu rovně jako svíce. Se zvířaty jsme toho mnoho nesvedly. Vyháněly jsme je, ale jakmile jsme se vytratily, okamžitě se vrátila. Člověk se pořád musel vyhýbat trusu a ohlodaným kostem. Vzdor úsilí si hřbitov i nadále zachovával pochmurný ráz, byť na opečovávaných rovech zářily květiny. Možná právě proto. Pod prudkým luxorským sluncem rychle uvadaly. Ještě že jsem si vzala slunečník. Tentokrát jsem zvolila černý – ne z důvodu smutku, ale protože patřil k mým nejtěžším kouskům.
Farář už na nás čekal, holá hlava se mu na slunci směšně leskla. Velice se snažil, aby obřad získal formální řád, ale až na zopakování známých modliteb nemohl nic udělat. Sutech mlčel. Promluvil jedině tehdy, když se znovu prohlásil za vzdáleného příbuzného zesnulého muže. Závěrem předal knězi hrst mincí.
„Rád bych vás poprosil, abyste odsloužil několik mší za jeho duši,“ zašeptal. Pak jsme se otočili a odcházeli. Vyprovázelo nás truchlivé dunění, jak dopadala prsť na víko prosté rakve. „Pokud někdo potřebuje přímluvu u Boha, pak je to Martinelli,“ dodal.
Neodpověděla jsem. Klouzala jsem očima po jiných hrobech – připomínkách dalších setkání se světem zločinu. Věčný sen tu snil chudák Alan Armadale a Lucinda Bellinghamová. Nedokázala jsem je zachránit, ale pomstila jsem je. (S Ramsesovou pomocí.) Ještě někdo tu odpočíval. Sutech zamířil k bráně. Vzala jsem ho jemně za loket a odváděla jej na samý konec hřbitova. Z jednoho z neudržovaných náhrobků se zvedl zdivočelý pes. Výhružně na nás vrčel. Byla to fena. Čekala mladé.
„Velice trefné,“ poznamenal Sutech. „Proč jsi mě sem zavedla, Amelie?“
„Nikdy jsi nenavštívil její hrob?“
Ztuhl. „Jednou. Chtěl jsem se přesvědčit, že je doopravdy mrtvá. Předpokládám, že ten náhrobek je tvým dílem. Nechala jsi do něj vytesat pouze jméno? Copak tě nenapadl žádný výstižný epitaf?“
„Vždyť tam je.“ Poklekla jsem a vyškubala plevel u paty kamene. Ukrývala se v něm prostá slova: „Odpočívej v pokoji.“
„Proboha.“ Hrubě mě vytáhl do stoje a objal kolem ramen. „Nepřestáváš mě udivovat, Amelie. Pokusila se tě zabít, zavraždila jednoho z tvých nejbližších přátel. Jak jsi jí dokázala odpustit?“
Sice mě objímal spíš jako bratr než milenec, přesto jsem se kvapně odtáhla. Bertha by v tom neviděla žádný rozdíl. Ačkoliv nesdílím přesvědčení starých Egypťanů, že duše zemřelého dlí v blízk…
