KAPITOLA TŘETÍ
Z RUKOPISU H
Uvažoval, kde se octl, ale v podstatě ho to příliš nezajímalo. Malou, přepychově zařízenou místnost zalévalo mdlé světlo zavěšených lamp. Stěny pokrývaly draperie. Z drátěného koše stojícího poblíž stoupal nasládlý kouř. Ramses spočíval na něčem hebkém, poddajném. Že je svázaný, zjistil až ve chvíli, kdy se pokusil pohnout. Zkusmo prozkoumal svá pouta. Byla měkká, hedvábná, utažená právě tak, aby nezraňovala.
Ó jak ohleduplné, pomyslel si ospale. Ať už ho zajal, kdo chtěl, Ramses by rád věděl, co po něm chce. Leželo se mu celkem pohodlně, přesto doufal, že brzy někdo přijde a řekne mu to. Nefret bude mít strach…
Náhle uzřel tvář své ženy tak jasně, jako by stála těsně u něho. Mraky obestírající paměť se rozestoupily. Bassam, žebrák, vzkaz… Jak je to dlouho? Hodina? Den? Nefret netuší, kde je. Vždycky se trápí… Bojoval s příjemnou letargií, jež ho neuvěřitelně oslabovala. Upnul se k myšlence na manželku, odvrátil hlavu od koše vydávajícího omamný dým a zuřivě škubal pouty, aby je uvolnil. Ozvala se bodavá bolest, projela předloktím jako šíp. Že by se byl zranil? Nevzpomínal si. Zabral o něco silněji. Bolest zaútočila znovu, zároveň mu však o něco víc rozjasnila vědomí.
„Nech toho. Ublížíš si.“
Sotva slyšitelný šepot zazněl do absolutního ticha jako výkřik. Ramses za zvukem otočil hlavu.
Netušil, kudy žena vstoupila. Obklopovalo ji zvláštní světlo. Zdálo se, že vyzařuje z útlého těla, zahaleného splývavým hedvábím. Navzdory omamnému dýmu otupujícímu vnímání – nebo možná právě proto – si ostře uvědomil, že se jedná o velice žádoucí bytost. Obličej halil závoj, z hlavy čněly kravské rohy svírající sluneční disk, symbol jedné z egyptských bohyní.
„Kdo jste?“ vykoktal. Rty jako by mu nepatřily.
„Copak ty mě neznáš? Vždyť jsi mě viděl už tisíckrát. Pravda, ne z masa a kostí.“
Stále šeptala. Hovořila anglicky s podivným přízvukem. Ani německým, ani francouzským, ani… Nedařilo se mu uvažovat jasně. Co je realita a co pouhá iluze? Splývavá říza dostatečně vykreslovala oblé boky a plná ňadra. „Dejte ten zatracený koš pryč,“ zasípal.
Zvonivě se zasmála a tleskla. Z temnoty za ní se vynořila postava. I ona postrádala ostré rysy, přesto zjevně patřila muži. Popadla koš a zmizela. Ramses se zhluboka nadechl, pokusil se zaostřit zrak. Záhadná žena přistoupila o krok blíž.
„Dobře se podívej. Už mě poznáváš?“
Ozdobena šperky připomínala královnu. Na štíhlých pažích se leskl bezpočet zlatých náramků. Dokonale padnoucí šaty z jemného materiálu zdobila korálková výšivka, z bohatých černých vlasů vystupovala ona zvláštní koruna – a zvířecí uši. Kravské. Ramsese se zmocnil pocit, že blouzní. Určitě ho šálí smysly.
„S tím kostýmem jste si dala sakra práci,“ zamumlal. „Přesto vás neznám. Proč tu jsem? Co chcete?“
„Toužila jsem tě vidět. Chci se postarat o to, abys na mě nikdy nezapomněl. Zůstaň tu se mnou den… dva. Slibuji, že se ti tu bude líbit.“
O tom nepochyboval. Existuje spousta drog způsobujících euforii, a dáma se v nich očividně vyzná. S nejvyšším úsilím se přesunul do sedu. Couvla a zdvihla varovně ruku.
„Šetři se,“ doporučila mu. „Nechci ti ublížit. Jsi pod mou ochranou. Pamatuj si to a neboj se o sebe, ať už se Semele, co chce. Až se příště setkáme, bezpečně mě poznáš.“
Z natažené dlaně vytryskl proud oslňujícího bílého světla a zcela Ramsese oslepil. Poplašeně padl zpátky do polštářů. Když se znovu rozkoukal, byla pryč. Pouze koš stál znovu na svém místě.
Uvědomoval si, že má jenom několik minut, než začne kouř znovu působit. Odkutálel se od něj, jak nejdále to šlo, a zdvihl kolena.
Tenhle manévr prováděl už nesčetněkrát, ovšem nyní si připadal neuvěřitelně neohrabaný. Chvíli trvalo, než nahmátl podpatek boty. Ukroutil ho. Úkon jej vyčerpal natolik, že zůstal nějakou dobu zadýchaně ležet. Nutil rozechvělé končetiny ke klidu. Nadechoval se skrze hedvábné polštáře. Potom opatrně vytáhl úzký proužek oceli stočený v podpatku. Byl vroubkovaný a velice ostrý. Než se mu jej podařilo dostat …
