Childe Haroldova pouť (George Gordon Byron)

Rozsáhlá, volně komponovaná, lyrickoepická skladba o čtyřech zpěvech. Childe-Haroldova pouť se pokládá za Byronovo vrcholné dílo.

Vydal F. Šimáček v Praze roku 1890. Z anglického originálu Childe Harold's Pilgrimage přeložila Eliška Krásnohorská. Ve překladu z roku 1890 se vyskytuje mnoho historismů a také poetismů.

Hlavní postava, Šlechtic Childe Harold, představuje typického romantického hrdinu. Převažuje v něm pesimismus, cítí odpor k lidem. Avšak utěšuje jej putování přírodou.

Stručný obsah

Dílo je rozděleno do čtyř zpěvů.

1. zpěv

V prvním zpěvu se šlechtic Childe Harold vydává na cesty. Nejprve putuje navštívit Portugalsko a Španělsko, kterým doporučuje spojit se v jednu zemi. Korida mu připadá dost nesmyslná.

2. zpěv

Po Portugalsku navštěvuje Childe Harold Řecko, které v něm probouzí soucit s Řeky, neboť mnoho jejich umělecký památek bylo ukradeno Turky a obyvateli Benátek.

3. zpěv

Ve třetím zpěvu básní Childe o Waterloo, které právě navštěvuje, bere Waterloo jako obrovský hrob Francie, jež na jednom místě celá vykrvácela. Dále navštíví les Ardenský. Poté také vzpomíná na Rousseaua a nevyhne se vzpomínce na svoji dceru.

4. zpěv

Básník putuje po Benátkách, dále se dostane do Akvy. Na konci se blíží k Římu.

Tož opět na vlnách, tož opět v šíru!
tak oř, jenž jezdce zná, tak poskakují
si vlny se mnou. Pozdrav buď jich víru!
Jen rychle dále, kamlkoliv ať pluji!
Nechť jako třtiny stěžně pokyvují
a vítr plachtou mete strhanou,
jen dál! jak býlí skal, s nímž vítr bují,
jsem vržen v moře, v pěnu zmítanou;
dál! kam mě vlny rvou a bouře odvanou!

— 1 —

Ó, hvězdy! nebes báně vy! Kdy zříte,
jak z listů skvoucích člověk vám čte rád
svůj los i říší los: snad odpouštíte,
že v touze po velkosti častokrát
svůj úděl předčiv smrtelný, chce vzplát
vám příbuzen! Neb kouzlo jest i krása,
takže mu nelze než vám lásku vzdát
a zbožnění, a vše, v čem spása:
moc, štěstí, život, čest, - že hvězdou býti hlásá.

— 2 —

Mně rozkoší jest neproniklý les,
a v slastném nadšení se tovaryší
má duše s osamělým břehem kdes,
kde z hloubi moře hudbu věčna slyší!
Mám lásku k lidem, k přírodě však vyšší,
s ní obcuji, s ní řeším úlohu:
čím jsem? čím byl jsem dřív? a spolnost bližší
mě k vašemumíru víže, k prabohu,
jejž vyřknout neumím a zapřít nemohu.

— 3 —