7.
Přestalo pršet a od severozápadu se začalo vyjasňovat. Na knihovně se usadil oranžový odlesk posledních paprsků slunce probleskujících mezi stromy. Pak zmizel i on a světlo rychle pohltilo nastávající šero. Z okapu u okna pracovny pravidelně odkapávala voda. Přítomnost, minulost. Ron seděl bez hnutí, dlouhé nohy natažené před sebou, prsty propletené pod bradou.
"A to je všechno," řekl jsem. "Víc si nepamatuju. Od téhle chvíle už je všechno na tobě."
"V životě jsem neviděl tátu brečet," mumlal si pro sebe. "Ani jednou." Zničehonic se předklonil, vzal do ruky knihu Pláč nad vzpomínkou a nevraživě zabodl pohled do Russovy fotografie na obálce. Protáhlá hezká hlava, živé tmavé oči - klasická fotografie z ateliéru.
"Můj otec," ozval se bezbarvě. "Jak se to říká? Můj vlastní otec - hmmm... vlastní..." Odhodil knížku a znova si propletl prsty. Viděl jsem na něm, jak si všechno znova obrací a rovná v hlavě a snaží se dopracovat ke konečnému názoru. "Už to mám," prohlásil za chvíli. "On je z těch, co se pořád něčeho bojí, že jo?"
"Jako většina lidí," řekl jsem.
"Jistě - jenže on se bál takovým divným způsobem. Chápete? On... to pořád něčím přehlušoval. Pořád se tvářil, jako že zažívá bůhvíjak mimořádná dobrodružství. Prostě si věci dramatizoval, místo aby je žil."
"Nesmíš, hochu, zapomínat, že stačilo málo a všichni jsme mohli skončit úplně jinak. I Russ. Možná že o něm to platí nejvíc. Nebyl špatný, já ho znám, ale zkazil se, na Kay Maddenovou prostě nestačil. Byla pro něho příliš velké sousto."
Ron neviděl a neslyšel - překypoval vlastními objevy: "Tak proto mu máma tenkrát ten večer o mně neřekla... Muselo to být pro ni hrozně těžké a nesla to tak dlouho! Nezasloužil si vědět, co měla všechno za sebou. A co zkusil táta. Přijít si jakoby nic a zjistit, že jsem jeho syn, to by mu dodalo... něco jako... důležitost. A to si nezasloužil."
"Tak nějak to bylo."
"V životě se za všechno musí platit," prohlásil rezolutně, jako by byl první v dějinách lidstva, kdo přišel na tuhle tvrdou, nesmlouvavou pravdu. "Maminka na to přišla - poměrně brzy. Táta taky. Ale on to zřejmě pořád ještě nechápe. Currier! Člověk se o všechno musí zasloužit. To je docela jednoduché."
"Ale taky složité."
"Jistě," ušklíbl se. "To patří k pravidlům hry. Je mi líto, že jsem na tátu tenkrát vyjel. Choval jsem se jak malej kluk!"
"Mně to připadá normální. A svým způsobem jsi měl pravdu."
"To jo - myslel jsem to úplně vážně a nic nehodlám odvolat. Ale tak jednoduché to zas není. Víte přece, že mě táta přemlouval, abych šel ještě studovat a věnoval se oceánografii. ,Musíš to zachránit, Rone,' hučel do mě tím svým hurá stylem, však ho znáte, ,musíš zachránit moře - je to to nejzáslužnější, co můžeš v životě udělat'. Já mu na to odpověděl: ,Krucifix, vždyť ho zaneřádili krámama z tvýho plastiku, tvoje nafta vytéká na pláže a ničí je!' A on mi na to: ,Já vím, uznávám, že jsem udělal chybu - ale ted' potřebuju, abys mě z tý kaše vytáhli Co ty na to?' Umíte si to představit - R. G. Dalrymple uznal, že udělal chybu! Sám začal o devastaci. Řekl jsem mu: ,Myslíš si, že jsem Jacques Cousteau?' Rozeřval se na mě: ,To vím, že nejsi, ale moh bys to aspoň zkusit!' Nemohl jsem si pomoct, dal jsem se do smíchu a za chvíli se začal řehtat se mnou. Něco vám povím: z táty by člověk někdy lez po stěnách, ale smysl pro humor má, to musím uznat. Založil tehdy tu společnost, co se zabývá obhospodařováním oceánů - je to pěkný kolos, bůhví kolik prachů nacpal do týsrandičky."
"Každá legrace něco stojí," neodolal jsem, Ron se zasmál a pak znovu zvážněl a těkal pohledem po dopisech a fotografiích rozházených všude kolem.
"Zajímalo by mě, proč jste víc neriskovali. Proč jste hráli tak opatrně a při zemi?"
Chabě a smutně jsem se usmál. "Například proto, že nás tak zkrouhl život. Z doby krize jsme se báli chudoby, děsili jsme se jí jako smrti. Viděli jsme, jak naši rodiče zahořkli, protože nevěděli kudy kam. Pak jsme se octli ve válce - v té naší - a zase jsme se báli, str…
