Poslední kabriolet (Anton Myrer)

2.

Milý Georgi,

sám Pámbůh ví, kdy jsem Ti psal naposled, ale možná že ani ten ne. A tak se radši začnu hned zpovídat. (Dítě z irské katolické rodiny, byť vystouplé z církve, přesto vždy tíhne, atd. atd., znáš to.) Přiměl jsem jednoho přítele, který se vydává ve vaši stranu, aby s sebou vzal tento list a osobně jej doručil - nerad bych totiž, aby ho četl ještě někdo jiný kromě Tebe. Já, Terence Xavier Gilligan, jsem se zamiloval. Jo, čteš dobře. A do ANGLIČANKY. Dovedeš si představit tatíkův obličej, až se to doví? Jestli se to totiž doví, což se nedoví. Jmenuje se Rosamonda a pracuje tady u nás na základně u map. Je malá, kulatá, vlasy má uprostřed rozdělené ulízanou pěšinkou a má takové ty veliké, jasně hnědé oči. Je tichá, milá a hodná a umí se tak vláčně usmát a tím jejím úsměvem se všechno na světě promění. Všechno je najednou srdečný, nový a fajn. A to myslím vážně. Tu nic nerozhází, dočista nic, ani ta bída s nouzí, kterou na nás dští nebe, co svět světem stojí.

Ten její klid mě skoro děsí, je to typická anglická statečnost tváří v tvář katastrofě. Až si člověk říká: Jakým právem se ti Angláni takhle chovají? Kdo si sakra myslej, že jsou? Což jsou úvahy scestné, protože to není žádná hloupá nebo nadutá přetvářka, oni na to fakt mají právo. Bože, co tady mají lidi všechno za sebou! Její matka zahynula při náletu hned ve čtyřicátým, otec přišel o život někde na minovým poli, strýčka rozmetala na atomy bomba, kterou se pokoušel zneškodnit v City (patrně se do posledního dechu snažil chránit bezpečnost jisté všivé instituce zvané Bank of England). Její muž je v Itálii, někde tam, co jsi Ty. Nepsal jí už přes dva roky. Rosamonda říká, že se vzali moc mladí, že nevěděli, co dělají.

Jestli mám výčitky svědomí? Ani za mák. A ona taky ne. A víš, co je na tom nejneuvěřitelnější? Ještě jsem se s ní nevyspal. (Nečil se, varoval jsem Tě, že to bude upřímná zpověd'!) Je to zvláštní, ale já s ní chci jen být. Jen tak sedět v ošuntělém pokojíku s popraskanými stěnami a přelepenými okenními tabulkami, neduživý filodendron se tu plazí až ke stropu a čajník k tomu píská jako udatný remorkér - víš taková ta polorozpadlá kocábka, které prý křižovaly přes Kanál a svážely armádu od Dunkirku. Tam já vydržím sedět celé hodiny, její teta pořád něco povídá, Rosamonda plete a jen tu a tam jí odpoví. Já si postavím hrnek s čajem, zvednu hlavu a vidím ji před sebou uhlazené vlasy rozčísnuté pěšinkou nad vysokým tmavým obloukem obočí a ty strašně veliké oči. Průzračně jasné! Když se na ni dívám, doslova cítím, jak se ze mě loupe všechen strach a zlost jako prašivá houba. Vidím, že mi na to slova nestačí. A nemůžu se s tím svěřit taky nikomu jinému než Tobě - zdá se mi, že Ty tomu porozumíš. Vlastně to vím.

Pokud se ostatního týče, je to pořád stejně otravná litanie. Jsem teď zadní střelec. Morris dostal zásah a Hacklund se nechal slyšet, že chce, aby mu zadek kryl někdo, na koho se může spolehnout. Což mi velmi dobře vyhovuje. Zavřu se v tom svým bungalovu z plexiskla a nic na světě mě neruší. Čím jsem dál od těch plků o "modrých dálek volání", vzdychání po "mamčinejch buchtách" a siláckejch řečí "vo tom, jaxme dobrý, vole", tím líp. Jsem poslední výspa ...

Pamatuješ, jak jsme spolu mluvili - byla to naše poslední rozmluva o samotě - na toho silvestra? Bavili jsme se o tom, že si chci něco dokázat, pamatuješ? Měl jsi pravdu. Nic jsem si nedokázal, jen že je člověk stejně zuboženej a ustrašenej jako ostatní. (Kromě pár jedinců, kteří jsou ve svým živlu, doslova si v tom bahní - počítám, že už jsi taky poznal pár takovejch tatrmanů. Já k nim cítím něco mezi lítostí a pohrdáním - jsou mrtví už zaživa, necitelní k těm pár dobrejm stránkám života...

Přiznávám se, že se jich taky ukrutně bojím, protože to jsou skuteční nepřátelé. Chtějí s sebou stáhnout ostatní, nadělat tyhle mrtvoly ze všech.)

Všechno většinou závisí na osudu. Jak má kdo štěstí nebo smůlu. Jestli se do tebe někdo strefí nebo ne, jestli jsou stodevítky zrovna ve vzduchu nebo jestli se mašina rozeběhne nebo ne, ty vyplivneš už nad Kanálem a vrátíš se na základnu s pocitem provinění a zuříš sám na sebe za ten provinilej pocit. Když mi tehdy zatrhli to pilotování, myslel jsem, že mi to urve srdce. Tak jsem se styděl, že jsem vám o tom nikomu ani nenapsal, pronajal jsem si pokoj v noclehárně a tři dny jsem tam ležel tvrdej jako dělo... To bych už dnes neudělal. Dnes už chci jen přežít, jak se dá.

Vydržet do konce za každou cenu. Tak jsem dopad! Jenže konec je v nedohlednu (jak Tobě jistě nemusím zdůrazňovat), vzdálen pár tisíc světelných let, a ke všemu se říká, že druhá fronta se už zas odkládá - Kristepane, pokolikáté už! - takže nic ani vzdáleně nepřipomíná začátek konce. Z posledních sil se jako myši ploužíme ve šlapacím kole a nikde není úniku. Vylízáme ven do vlezlý vlhký tmy, posedáváme v místnosti pro instruktáže, napájíme se rozbředlou bryndou vydávanou za kafe a snažíme se vypadat aspoň částečně při smyslech, když před námi ňákej frajer, kterej si hraje na Roberta Taylora - knírek jak párátko a všechny proprietky - ťuká špičkou ukazovátka do mapy a vyznačuje cíle našeho poslání. (Srovnat se zemí železárny v Essenu, rozprášit továrny na letecké motory v Düsseldorfu, samé skromňoučké, nenáročné úkoly, však to znáš.) A pak najednou stojíme kolem mašiny, jako blahé paměti podupávala parta na odklízení sněhu na Kerry Corneru, bavíme se o všem a o ničem a nebe se pomalu barví nedomrlou zelení. Pak konečně odstartujem, utvoříme formaci, namíříme si to k Severnímu moři (což je nejstudenější a nejmrtvolnější moře na světě, to mi nikdo nevymluví) a někde u norského pobřeží se proti nám vykulí mraky. A najednou se objeví slunce, někde hluboko pod námi, vysílá zářivé paprsky přímo vzhůru a koupá břicha našich mašin ve studeném ohni. Je to svět vzhůru nohama. Všechno je vzhůru nohama.

A ta moje prvotní povznesená nálada, ta je pryč, ten pocit úchvatné vznešenosti, který jsem míval, pocit, že se vznáším v nebeské slávě, že mě oblévá, že se houpu v blízkosti trůnu Nejvyššího, to všechno pominulo... teď mám nervy napjaté k prasknutí, bezbřehou hrůzu a třesu se děsem, kterej se na měvalí jako věčný a nikdy nekončící příliv. A ta zima! Kdyby člověk aspoň nebyl doslova na kost! A pak se naše ochranná eskorta odporoučí, zůstanou vzadu a všechna naše odvaha se vytratí s nimi. Nahoře nad námi se objeví oteklé tečky, něco jako roje včel, nalévají se obludnou rychlostí a najednou jsou z nich stíhačky, nalítávají, otáčejí se a střemhlav pryč - to je ve vteřině, fakt - kulomet štěká jako bezcitná pekelná nestvůra, střely kropí náš ochranný kryt jantarovým deštěm střepin. V tom my nalítáme na cíl a všudypřítomná flaka nás ohazuje špinavě šedivejma rozprskama. Nalítáváme nekonečně dlouho a v tom zvířeným pekle se všechno zaměřuje na nás, na to jediný místo, který má člověk ještě pevně pod nohama, na tu jedinou větev, která ještě drží. Po nekonečně dlouhý době se mašina najednou nahne na bok a s úlevou povyskočí. Následuje mučivě pomalý obrat, při kterým tuhne v žilách krev, a znova přelet tou uličkou smrti... až najednou, po několika tisíciletích, podklouzne pod pravé křídlo ledově mrtvá pustina moře a člověk si uvědomí, že se koupe v potu a současně je promrzlej do morku kostí, oči pálí a hlava třeští a přesto si lebedí v bláznivé změti úlevy, vděčnosti, zdvíhání žaludku, zoufalství a všeho ostatního, čeho je schopná úplně zničená lidská bytost, která by nejradši vyletěla z kůže... a pak v noci, tak kolem druhé k ránu, nemůžeš spát a sedíš na latríně (protože nic lepšího se dělat nedá) a najednou se na tebe sesypou všechny ztráty, všichni kamarádi, který člověk znal a něco s nim a prožil a který jsou pryč, zmizeli, propadli se v tý široširý šedozelený tmě, jako by nikdy ani nežili, jako by vůbec neexistovali. A to se člověk zas přistihne, že si svírá kolena v mučivým strachu a bezmocným vzteku a říká si: Musí to mít nějakej smysl, musí, tahle hrůza přece musí mít nějakej smysl. Z těch trosek, který jsme tam pod sebou nadělali, musí přece vzejít spravedlivější svět, jinak by by

lo lepší, docela vážně, radši odsuď vypadnout...

Ale dosti keců. Moc jsem se rozjel. Do prdele, Georgi, já tohle nemůžu napsat nikomu jinýmu než Tobě, protože vím, že Ty to prožíváš taky tak. Odpusť mi ten blábol. Považuj to za součást mý zpovědi. Z Tebe by byl dobrej kněz, Georgi, napadlo Tě to někdy? Já to myslím smrtelně vážně. Ty umíš odpouštět naše viny, přestupky i jiná provinění. Proto se všichni k Tobě utíkáme. Ale proboha, kdo kdy vyslechl Tebe? Na to jsme nikdy nikdo ani nevzdechli, viď? Co trápí Tebe? Čím Ty se užíráš? Chovali jsme se vždycky jako smečka sobeckejch mizerů a zůstalo nám to. Myslíš, že se ještě někdy sejdeme v našem pokoji? Dnes, tady, a v tuhle chvíli mi to připadá jako absurdní fantazie šílencova, jako dětský sen o nebi...

Ale my se sejdem! Musíme se sejít. Dávej na sebe proboha pozor! Doufám, že se Ti podařilo osvobodit nějakou Marokánku, anebo dokonce (můžu to říct?) pár těch vnadnejch taliánskejch kurev (mají pověst, že nejsou úzkoprsé).

Přiletím k vám před dům v roce 47! (Ale to se říká "gdovíjesli".)

Terry

 

Milý Georgi,

dnes je takový ten nádherný den, jaké jsou na Cape Codu uprostřed podzimu, všechno je bílé s nádechem zašlého zlata a temně modré moře se od toho odráží až bolestně. Hřebínky vln se tryskem hrnou úžinou, bělostní oři z Mananaan, jak by to řekl můj miláček Yeats. Vzpomínáš si? A jestli ne, nic si z toho nedělej, jak bys mohl v té vřavě. Ale je v tom útěcha - začetla jsem se do Zelené přilby a dalších, těch z občanské války, mezi druhou a třetí;ráno, když jsem musela vstát k Ronovi a pak jsem nemohla usnout. Yeats všechno tak mučivě prožíval a přitom tak moudře nesl. Já vím, že byl asi taky divoch a sobec, ty pitomí životopisci se vždycky postarají o to, aby na oblíbeného autora nakydali hnůj ... ale mně se stejně zdá, že s ním by člověk mohl mluvit o všem a on by se mu nevysmál. Já Ti se občas v noci přistihnu, že si s ním povídám, že se mu svěřuji se svým trápením... Vidíš, jakej se z člověka může stát magor i tady, na domácí frontě, když mu všichni odjedou a rozprchnou se po Anglii, Itálii, Africe a Oceánii ...

Co se dá dělat! Takže za prvé: hlášení o stavu námi všemi draze milované Císařovny, která je nyní po dobu trvání války pohodlně usazená na špalkách. Ale musím se Ti přiznat, jakou jsem provedla hloupost. Střecha byla dole ještě od poslední Dalovy návštěvy v červnu, než šel do důstojnické školy, a já prostě nasedla do vozu a vyrazila jsem si po Capuo To Ti byla nádhera zas jednou cítit, jak se mi slunce opírá do obličeje a vítr rve vlasy, zase jsem prožívala tu absolutní svobodu. Rádio hrálo Schody ke hvězdám, já jsem k tomu vyzpěvovala na celé kolo, jako jsme to kdysi dělávali, půl hodiny jsem prožívala bláznivé štěstí... a samozřejmě jsem za to zaplatila! Když jsem se podívala na benzín, ručička byla na nule a ve Waquiotu mi benzín došel. Tam bych snad trčela dodnes, kdyby náhodou nejel kolem v džípu galantní rotmistr z Camp Edwardse a nedostrkal mě domu.

Leč k meritorním záležitostem. Udělala jsem všechno přesně tak, jak jsi napsal (kde na to psaní bereš čas?), přesněji řečeno jsem předala celý ten Tvůj spis Clarenci Hortonovi, kterého k nám poslali z Cromwellovy autoopravny. Podíval se na to a povídá: "Ňákej puntičkář, že jó? Čék by řek, že to je poslední kára na Zeměkouli a v okolí." Natahoval to tak přes nos, jako my tady u nás mluvíme. "Vždyť taky je, Clarenci," souhlasila jsem, "poslední a nejmilejší. Buďte tak hodný a pomozte mi ji dát do pořádku, jak to píše George." A on opravdu do posledního puntíku udělal všechno, co jsi chtěl, i když na většinu lidí je nevrlej, protože je nervózní, že ho neodvedli.

Panebože, jen jestli tahle válka někdy skončí, jestli se vůbec dožijeme konce! Lidi jsou jako očarovaní, jak jsi o tom jednou mluvil. Každej je přetaženej do nesnesitelnosti, to Tobě nemusím povídat. Hrabivci jsou tak nenažraní a škudliví,že by se jich lek i Dickensův lakomec Scrooge, shánějí příděly a hromadějí zásoby - ustrašení žijou v neustálé panice ze všelijakých znamení, lítají do sklepa při každém cvičném výstřelu z děla nebo když se kladou hlubinné bomby u nás v Zálivu anebo bojácně vykukujou za zatemněním. Starší církve jsou do jednoho v civilní protiletecké obraně, koktají něco o popelnicích a pořádku a při sebemenším přestupku vyhrožují každému vězením. Lehkomyslní se chovají, jako když je pustí ze řetězu - osamělé ženštiny vysedávají u barových pultů anebo se potulují kolem našich statečných oficírů a koukají, koho by klofly, nebo si aspoň zatancovaly anebo dostaly šluka, mají takový smutný a ustrášený oči, ale nic se nestydí...

Já tak mám právo někoho soudit, viď?

Vrátím se radši k naší drahé Císařovně. Vyheverovali jsme ji a postavili na špalky, vyndali jsme baterku a vypustili vodu z chladiče a olej z motoru. Clarence vyšrouboval svíčky, do válců dal olej a nastavil motor tak, aby tlačil olej na ventilové dříky (Ty snad víš, co to je, já ne.) Dal olej taky do sacího potrubí (viz předešlá poznámka). Georgi, holubičko, co Ty sis všechno na mě vymyslel! Ještě jsem vyšlápla spojku a zapřela jsem ji kusem dřeva. Tahle poslední úprava Clarence doslova odrovnala. "Vida! Nechce, aby mu disk spojky na hřídeli rezivěl. Ten má za ušima, že jó?" "To má," souhlasila jsem. "Nebýt George, už dávno všechno vzalo za své." Všechen chrom jsem natřela vazelínou, hlavně tu mříž chladiče. Pak jsme natáhli střechu, na podlahu jsme nasypali kuličky proti molům a přes sedadla jsme přehodili staré přehozy z postelí. A tak Císařovna sedí na špalkách hrůzně napajcovaná, ale pořád pyšná. Ranilo ji to do hloubi duše. "Nic si z toho nedělej," těšila jsem ji, "tahle pitomá válka jednou skončí, ty zas slavně vyjedeš do ulic a všichni kolem tebe zblednou závistí." Clarence na mě zašilhal, jako jestli náhodou nejsem přes hlavu (což není vyloučeno), a pak se dal do hurónského smíchu a povídá: "Možná že se to povede, Chris. Von to je parádní vozejček..." Když potom odešel, zůstala jsem u ní ještě sedět a vzpomínala jsem na Jean-Jeana. Panebože, jako by to bylo včera...

Každé odpoledne teď chodím s tatínkem do laboratoře oceánografického ústavu. Dělám tam něco jako laborantku, pomáhám mu při testech a měřeních a docela mě to baví. Zajímám se o život v moři daleko víc než dřív - obdivuju tu obrovskou, nevyčerpatelnou proměnlivost a nezničitelnost podmořského života. Rhino mi poslal do sbírky pár škeblí z Vella Lavelly (píše se to tak?), fantastický murexe a zavinutce, jsou neskutečně krásný. Mám ale strach, že Rhino je teď na Bongainvillu. Psal, že viděl lasturu tridacna půl metru v průměru, ale neměl možnost dopravit ji k nám. Píše, že král Ulithů se v takovéhle lastuře fakt koupe!!! Já si teď o lasturách a ulitách hodně čtu v učených knihách a možná že se brzy taky zavinu. (Do ulity, rozumí se.) Začala jsem tím, že dávám do pořádku svoji starou sbírku.

Ale ze všeho nejdůležitější je pro mě Ronny. Kdybys věděl, jak bych si přála, abys ho moh vidět. Mám z něho ohromnou radost, je hrozně roztomilý, i když zlobí, bohužel dost často. Představ si, že už se šíleně snaží něco říct a věčně s ním čerti šijou. Má oči - no, však uvidíš, až se vrátíš. Často mě napadá, co Ty si asi o mně myslíš, Georgi. Ale vážně, tentokrát nechci slyšet pistolnickou hantýrku. Doufám, že ne to nejhorší! Budeš se divit, ale já jsem se v poslední době dala do bádání a vyrobila jsem tuto teorii: Není vyloučeno, že naše nejztřeštěnější počiny se v průběhu času mohou jevit jako nejlepší a nejmoudřejší a naopak ty nejpromyšlenější mohou mít katastrofální následky ... takže je vlastně jedno, z jakého popudu něco začínáme, důležité je, co z toho dokážeme udělat. Dává to smysl? Asi moc ne. Co naplat, nikdy jsem nebyla na hlubokomyslné úvahy. Vím, že bych se měla cítit hrozně provinilá, ale bůh suď proč, já se tak necítím. Spousty věcí je mi líto, to je, ale žádnou vinu necítím. Nikdy jsem nehorovala pro doživotní trest, tím méně pro sebezatracování. Stačí, co na člověka přijde samo. Jsem rozhodnutá snažit se ze všech sil, abych byla dobrou manželkou a matkou, dobrou kamarádkou. Co může člověk dělat víc?

Dal je pořád ještě v Camp McMeachernu, zřejmě tam a) drží stráže b) lítá po cvičáku c) pere si prádlo. Tiše si zuří, že ho neposlali do Fort Sillu. Připomněla jsem mu, jak Ty jsi dělal vlevo v bok a vpravo v bok a kolik měsíců jsi jen kopal zákopy, a víš, co mi odpověděl: "Bodejť bych to nevěděl, jenže George je na to stavěnej!" Já si osobně myslím, že mu to jen prospěje - řekla jsem mu, že má víc štěstí než rozumu, že je důstojník - tedy bude, až to dodělá. Psala mi Ann, že Terry už má odlítáno 32 náletů a dostal nějaké vyznamenání. Často na něj myslím - jak se držel stranou a tvářil se cynicky a přitom Terry takový vůbec není, nemyslíš? To si jen namlouval, jaký by chtěl být. Na Tebe, Georgi, vzpomínám ještě mnohem častěji - na obálce jsem si a všimla, že už je z Tebe desátník, proč jsi nikomu nenapsal, že Tě povýšili? Mám pocit, že tam držíš tu svoji četu pohromadě zrovna jako blahé paměti pistolníky - nazapomněla jsem, jak jsi Terryho povzbuzoval, Dala stíral a Russe usazoval. A lepil jsi dohromady, co se dalo... to mně nemusí nikdo povídat.

Děkuju Ti za tu zmínku o Russovi - my od něho zatím nemáme žádné zprávy. Asi mi ještě neodpustil. Možná že se na mě ještě zlobí. To je psina, co? No, snad ho to přejde. Ono asi platí, že člověk je jednou dole, jednou nahoře.

Georgi, prosím Tě, promiň mi to! Když si pomyslím, kde jsi a co všechno máš za sebou, musí Ti tohle připadat jako blábol, jako nesmyslné tlachání. Ale já jinak nemám o čem psát. Naše minulost - ty naše výlety, trsání, projížďky v Císařovně, ta vzájemná blízkost, to byla skutečnost, i když to byla jenom obyčejná dětinská recese (a když jsme si ubližovali, tak to bylo taky doopravdy, viď?) a to, na co se těšíme v budoucnosti - výstavní dětičky, významné postavení, dovolené na pláži - to je taky skutečnost, i když nám to zatím tak nepřipadá. Jen ta přítomnost, to je otupělé proplouvání nedobrovolných náměsíčníků, kteří se mátožně plouží dny a nocemi... Anebo jsem taková jen já? Liz ví, co chce, Nancy má plnou hlavu plánů - ale přes to přese všechno je nás jen polovina. Vy jste ta druhá, ta která nás zahojí a doplní, bez ní nemůžeme být normální a vrátit se do života..

Píšu jako blázen, nemyslíš? Vůbec si těch praštěných výlevů nevšímej, to ze mě tryskají zbytky ujeté veteránky z Radcliffu. Ve skutečnosti všechno perfektně zvládám. Na podtrženou jedničku. Zato Tobě jistě pukne srdce, dozvíš-li se, že Alice Fayeová už byla připravena o všechno své služebnictvo s výjimkou vychovatelky k dětem a že navrhla, aby vedli společnou domácnost s Tyrovem Powerem a Henry Fondou, protože paní Powerová má ještě zahradníka a paní Fondová kuchaře. Taky kdosi vynalezl "imitaci whisky" , je to prý 1/2 whisky, 1/4 pomerančové šťávy a 1/4 rozmrazovače (to proto, aby člověk nezmrzl na kost, když ho tahle tekutina sklátí cestou domů). Slyšela jsem, že 1 libra tuku obsahuje glycerín pro šest 75timilimetrových granátů. Myslíš, že to je pravda? Elvira Tayloeová získala primát všech přídělových bobečků - úspěšně se provdala za šest námořníků a právě se chystala obšťastnit sedmého, když tu se dva z jejích zákonitých manželů sešli u piva někde v Anglii (fakt!) a vzájemně se začali chlubit fotkama milujících chotí. To bylo divení! Jo, a taky Harry James si bere Betty Grablovou. (V Metronomu byly palcové titulky: PŮVABNÉ NOŽKY SI BEROU TRUMPETU.)

Tak, a z tohohle galimatyáše si udělej obrázek, jak vypadá ona opěvovaná domácí fronta.

Líbám Tě a dávej na sebe pozor

Chris

 

Dobrý vojáku Virdone,

Doma je námořník, doma z moře, jak praví klasik Stevenson. Citát nezachycuje zcela přesně situaci, v níž se nacházím, leč je pravdou, že momentálně suchou nohou kráčím po pevnině a nějaký čas tomu tak ještě bude. (Je to zvláštní pocit - člověk podvědomě pořád čeká, že se mu pod nohama začne zvolna a toporně pohupovat paluba...)

A nejen to, jsem už zas ve škole, u signalistů. Přihlásil jsem se k nim někdy v šerém dávnověku a teď to vyšlo. Napadlo mě totiž, že signalisti jsou v dobrém i zlém mozek a srdce válečného námořnictva: když dokážeme vyslat signály dost rychle a bez chyby (a stejně tak je přijmout) a každý udělá to, co se od něho očekává - tedy vypálí, když je třeba, obrátí loď a hurá do závětří (aby mohl bojovat i nazítří) -, tuhle válku hladce vyhrajeme. (Pravil pan instruktor.) Pak jsem na to pochopitelně už ani nevzdechl a dál držel hlídky, natíral a pucoval a klel, jak se sluší na mořského vlka. .Ale došlo na slova bocmana Lonborga, jenž nám pravil: "Jakmile vstoupíte do námořnictva, hned se začne plánovat, do kterýho učiliště nebo školy vás pošlou." A tak jako blesk z čistého nebe, či spíše z modrého Atlantiku, přišel rozkaz, že mám složit svých pět švestek, odět parádní modř a být připraven k transportu do San Franciska! "Prokristapána, Curriere, snažte se aspoň chvíli vypadat jako námořník." "Provedu," slíbil jsem lamentujícímu bocmanovi, a jako že je Neptun pode mnou, překonal jsem sám sebe. Kdo měl ruku, tomu jsem ji podal, zasalutoval jsem šaržím i vlajce monumentálním gestem a předpisově sestupoval po žebříku do člunu, zatímco ta verbež lotrovská - Heinie Koch, Wildruss, Kraft a spol. - ověnčila zábradlí a častovala mě obscénními radami do života.

A pak (což mi stěží budeš věřit) jsem zvedl hlavu, abych se ještě jednou podíval na ty rozšklebený ksichty, a málem jsem začal bulit jak malej harant. Fakt! Tekly mi slz a nemoh jsem je zadržet. Já vím, že to vypadá, jako že si dělám blázny, ale bylo to tak. Přeber si to sám. Celé měsíce jsme se prakticky od sebe nehnuli, spolu jsme vzdorovali šíleným vichřicím, drželi osamělé hlídky, polykali odporné žrádlo a dřeli jako volové a teď najednou se loučím navždy, možnost, že se s nima ještě někdy setkám, nepřichází v úvahu. A kdyby tomu náhoda přece jen chtěla, nebudeme mít nic společného než ty promrzlé hodiny na stráži, cáry vzpomínek, potají páchané vylomeniny... Co je přátelství? Dokážeš to analyzovat? To, co jsem k nim to ráno cítil, nemá nic společného s pocity vůči Jean-Jeanovi, k Tobě a k Terrymu, a dokonce ani k tomu šaškovi Dalrymplovi a přitom je to v něčem i víc: je to mělčí, ale prudší. Ty mi určitě rozumíš.

A tak jsem se tak říkajíc vrátil do školních škamen - a je ze mě manipulant jedna radost (na manipulování byla naše marína vždycky pašák). Cvičíme signalizaci pažemi, vlajkami a světlem. Signalizovat vlajkou je pro mě peříčko, díky praxi na nezapomenutelné Tolly, a signalizace pažemi je vyloženě moje láska, miluji tohle jednoduché a přitom úchvatné archaické drama. Náš instruktor stojí na jednom konci cvičáku, v každé ruce vlajku, signalizuje, my odpovídáme s prudkou elegancí, ale nakonec nás stejně sprdne. Nicméně největší horor jsou světla. To se krčíš v ohromný zatemněný ratejně a čumíš do blikavých záblesků, až máš dojem, že Ti oči lezou z důlků a bobtnaj do velikosti natvrdo vařenejch vajec. Kupodivu mi jde mnohem líp vysílání než příjem. Čím to? - Zadrž, příteli, vím, co chceš podotknout. Ale na to ti kašlu, kamaráde.

Ovšem San Francisco - to je město mých snů. Nejen ta pověstná Zlatá brána, celé je to zlaté, bělostné a jakoby slavnostně naladěné město pahorků, oslnivě bílé krychličky domů a tisíce zelených parčíků. Zářivě krásné, rozmařilé, exoticky dráždivé. Čínská čtvrť s restauracemi a obchůdky je k sežrání. Severní pláž je přesná verze toho, jak si člověk představuje Neapol. (Člověk = nikoli Ty, nýbrž někdo jako Shelley a Byron.) A jak se tu hraje! Rado, to by ses zbláznil! Občas si vyrazíme na špacír v noční mlze a zčista jasna se ozve v plénu - Našel jsem si novou holku - my v tu ránu dáme zpátečku, doklátíme se do nejbližší putyky a tam jsou - trubka, trombón a klárinet, piano, bicí a kytara: klasickej sextet, omezenej na minimum. Začínám tu propadat neworleánskýmu jazzu - jeho senzační, božské improvizaci a jednoduché naléhavosti. Možná proto, že má hlubší kořeny než velké swingové orchestry, je vemlouvavější a původnější, je počátek i osa toho všeho.

Címž se dostávám ke konstatování, že jsem si opravdu našel novou holku. Seznámil jsem se s ní v De Youngově galerii, kterýžto detail uvádím jako důkaz, že kultura není tak docela marná záležitost. Je Rakušanka, její rodina vypadla z Vídně v osmatřicátým. Smyslnosti - tvé jméno je Leni! A člověče, kdybys viděl ty proporce! Per - fekt - ní! Navíc nosí na ramenou šíleně chytrou kebuličku a je naprosto a bezelstně upřímná - tedy 180° obrat od blyštivého drahokamu, jehož září jsem byl oslněn - inu, není tomu ještě tak dávno. Když už jsem to nakous (což se mi nestává) - fama fert, že její druhý film je stejná katastrofa jako ten první, já ho tu už nezastih. Přesedlala taky na zpívání, loni na podzim měla sezónní smlouvu v Perském pokoji a nahrává desky. Bydlí s Bucklerem ve starém paláci Ramona Navarry. Jednou jsem jel kolem - dostal jsem se do Los Angeles na třídenní propustku - ale jen jsem si to objel. A pak jsem se střískal v hollywoodské kantýně.

Leč vraťme se k Leni. Bydlí jen přes záliv v Berkeley. Její otec dřív šéfoval Kempner Verlag, známé to nakladatelství ve Vídni. Jejich byt je pořád plný návštěv - a kdybys slyšel ty řeči! Mně z toho jde hlava kolem. "Chcete říct, Franzi, že vinu svalujete na celý národ?" "Pochopitelně - já hovořím o svobodné vůli, o nutnosti -" "Ale co když ta vaše ,svobodná vůle' není nic jiného než obyčejný determinismus interpretovaný na vyšší úrovni? Co jsme udělali my, když vypukla minulá válka, co? Zabručeli jsme: ,Nichts zu machen,' a oblékli uniformy -"

A z druhé strany slyšíš - Spengler, Hesse, Koestler, Bergson - jména a vznešené myšlenky kmitají vzduchem. Když se od nich vracím do kasáren, hlava mi třeští víc než po flámu.

Nicméně je to pro mě dobrá škola. Je totiž faktem, Rado, že od té doby, co sloužím u námořnictva, jsem skoro přestal o válce uvažovat - rozuměj jinak než v čistě technickém slova smyslu. A díky Leni jsem si uvědomil, že taky o něco jde. Pro ni trvá tahle válka už hezkých pár let a není to jen boj abstraktních ideologií. Pro ni má podobu bezprostředního konkrétního násilí a teroru. To pak člověku spadne hřebínek. Nelze oddělovat teorii od praxe, kamaráde. Říkám to s bolestí v srdci, ale velevážený pan Immanuel Kant vyprodukoval takový sračky, že jim není rovno.

A tímto procítěným prohlášením končím. Navíc musím jít šprtat britskou signalizaci (jako by naše nestačila, aby z toho byl člověk magor). Díky za přehled zpráv o naší grupě. Se zadostiučiněním jsem se dočetl, že i Čínskej se konečně rozhodl zasáhnout do současného konfliktu - je mi jasný, že druhá fronta se nyní může otevřít. Je mi taky jasný, že je ode mě všívá podlost kecat o Francisku, jazzu a sexu, zatímco Ty se válíš v blátě, ale čert vzal etiku, člověk se musí rozšoupnout, dokud to jde. Neříkej, že Ty si tam občas nezalaškuješ s nějakým heboučkým kožíškem. Zdá se, že bude snazší dostat se na Frice přes Norsko od Severního pólu, anebo to vzít proti proudu po Dunaji. Tak se tam nepředři a připoj se k našemu zbrusu novému pokřiku: To-to, ta-ta, ty-ty-tů, námořníci k raportu!

Russ Suchozemec

 

Fontána byla na cucky. Hladké úlomky mramoru, kusy paží a torsa nymf a delfínu se válely v louži špinavé vody a slzely nad nimi jen kapky deště. Lví hlava plivala neduživou stružku do široké lastury, popraskané a omlácené a prosakující v zelenočerných skvrnách. Kdysi to bývala malebná fontána na rozkošné malé piazze. To si člověk dokázal představit i teď.

Šli jsme po ulici studeným deštěm, okované boty cvakaly po ohlazené dlažbě, a mířili jsme ke známým dubovým dveřím s mosaznou hlavou berana jako klepadlo. Oppenheim volnou rukou jednou rázně a pak třikrát lehce zaklepal. Zevnitř se odněkud ozval tlumený výkřik.

"Není to nic extra, ale je to střecha nad hlavou." Významně na mě mrkl. Přitom v té své helmě, zastříkané a ošuntělé bluze, se samopalem hlavní dolu na jednom rameni a se zasviněným vojenským tlumokem přes druhé vypadal spíš jako pirát anebo jako středověký lapka.

"Na čem stavíš své přesvědčení, že tě vůbec pustí dovnitř?" zeptal jsem se. "Podívej se na sebe!"

"Pustí mě, neboť jsem prostě neodolatelnej. Už jsem Ti to vysvětloval, Virdone."

Ozval se skřípot a kovové nárazy vytahovaných petlic, něco jako když se spouští padací most a hradní mříže, a mohutné dveře se otevřely dovnitř. Vykoukla scvrklá kožená tvář s vlajícím bělostným knírem. Vrátný Frederico.

"Buona sera," pozdravil Opp.

"Vossignori." Frederico se uklonil a zabodl do nás šedá očka.

Jeho úklona, obřadný pozdrav i ten pohled byly mistrovskou etudou potměšilosti. Frederico nenáviděl všechny Američany bez rozdílu, bez jediné výjimky. Ustoupil do chodby, my jsme přešli kolem něho a stoupali nahoru po prošlapaných mramorových schodech. Na prvním odpočívadle se rozletěly dveře do pokoje, vyběhl z nich nějaký hošík, pověsil se Oppovi na nohu a ječel: "Apííí! Máš caramella?"

"Počkej, co to děláš?" Opp zdvihl chlapce do náruči. "Jak se máš Quido?"

"Žvejka! Caramella, máš?"

"To víš, že mám, počkej chvilku. Kde je mamma?"

Najednou jako by někde vytáhli stavidla, zaplavil nás nezarazitelný příval italštiny - modlitby, zapřísahání, výkřiky nadšení, všechno v jednom - a Teresina s rozevřenou náručí se mu vrhla vstříc.

"Api!" jásala. "Api, Api, ách, grazie a Dio!" Popadla ho, přitiskla k sobě a na tom temném studeném odpočívadle se objímali. Všichni tři - muž, žena a dítě. Za nimi jsem v průhledu uviděl Giuliu, ruce měla zkřížené na životě a pozorovala nás.

"Ciao, Giulia," řekl jsem.

"Ciao, Giorgio."

"Ach, Api," vzlykala Teresina, ,já - modlit - ty - živý...vero!"

Pustil ji a ušklíbl se koutkem úst. "Na mě nikdo nemůže, já jsem ze železa. To jsi nevěděla?"

Radostně zavrtěla hlavou, ačkoli nerozuměla, co říká, a pohledem láskyplně přejížděla jeho obličej. Bylo jí asi třicet, měla hubenou vyzývavou tvář a pod vlasy černými jako uhel jiskřily oči jako temná sklíčka nastavená proti slunci. Její krása byla drsná, ale brala člověku dech a vyvolávala představy dávno za šlých časů, kdy muži v krátkých širokých kalhotách a přiléhavé kazajce se spolu na venkovských jarmarcích potýkali dřevci.

"Ecco - vieni, vieni," zvala nás a my poslušně vešli do pokoje, který mě pokaždé roztesknil. Na promáčených stěnách praskala omítka a porůznu tu stály rozmlácené kusy všelijak sehnaného nábytku. Pokoj sám byl nádherný, velkolepě řešený, ale všechno v něm bylo zpustlé.

"Caramella, caramella!" domáhal se Quido a tahal přitom Oppa za nohavici. "Ho ancora fame, sai ..."

"Zitto!" okřikla ho matka a laskavě se ho pokoušela odtrhnout.

"Cože je to?" zeptal se Opp Quida. Sundal si helmu, samopal postavil opatrně do kouta a dřepl si proti hošíkovi.

"Co?" Udělal z dlaně kornout, přiložil ji k uchu a tvářil se, jako že neslyší - občas se takhle škádlívají děti u nás v zapadlejších místech států. "Cože? Co jsi říkal?"

"-ledám!" křičel Quido, smál se na celé kolo a bušil Oppa do kapes blůzy.

"Jo tááák... Ty chceš kousek pravý americký čokolády! Tak počkej, podíváme se, co se v tom dá dělat." A začal prohrabávat kapsy v blůze, ve vlněné košili, v kalhotách, všelijak se přitom pitvořil a prohmatával každý centimetr zvlášť a Quido kolem něho poskakoval v blaženém očekávání, oči rozzářené a tu a tam taky popleskal hrubé sukno. Byl to dokonalý rituál.

"Ecco!" Opp odněkud vytáhl půl tabulky čokolády. "Tumáš!

No - co se řekne, Quido?"

"Grazie mille, signore. Mille grazie!"

"Prego, prego, prego ..." Opp vstal, shodil z ramene odřený tlumok a vytáhl z něj dva balíčky přídělu o deseti chodech, několik plechovek grapefruitové a ananasové šťávy, jednu konzervu prvotřídního britského hovězího a rozestavil to po otlučeném stole. "Není to zrovna snídaně u Tiffanyho, ale žrát se to dá!"

"Proboha," křižoval jsem se, "kdes vzal ty šťávy?" "Utiš se, starouši. Půlnoční rekvizice. Nezaváhal jsem."

"Ty jsi fantastickej padouch."

Teresina si průhlížela aprovizaci, opatrně přejížděla prsty po plechovkách a krabicích, jako by to byl vzácný porcelán. Hlasitě se všemu divila, smála se a znovu se obrátila na Oppa: "Aách, Api, - ty - moc hodný, moc -" Hledala slova, jak ho pochválit, snad z vděčnosti se chtěla vyjádřit anglicky, to na ní bylo vidět - a když slova nepřicházela, rozhodila rukama na přiznání prohry a znovu ho objala, tentokrát se slzami v očích.

"Nech toho," těšil ji, ale zmátlo ho to a očima hledal oporu u mě. "Přestaň, Teresino, neplač... Ty z toho nemáš radost? Z toho kusu žvance?"

Pohodila hlavou, smála se mezi slzami a z jejích úst se vyhrnuly překotně pospíchající potůčky italštiny. Vždycky mluvila, jako když hrom bije - aspoň nám to tak připadalo. V nezadržitelném přívalu její výmluvnosti se střídal posměch i upřímné veselí. Měla dychtivou chuť do života a nezastírala ji. S ničím si dlouho nedělala hlavu. Její muž byl nějaký bezvýznamný funkcionář fašistické strany ve městě a uprchl na sever, když Němci odtud odtáhli. Teresina ho s gustem proklínala a preventivně svolávala hromy a blesky na jeho hlavu, kdyby se snad opovážil přitáhnout zpátky.

V cikánských očích jí zlověstně zasvitlo a nad stolem se kmitl neméně zlověstně vypadající kuchyňský nůž. Pať! Pať! Nevěříš? Jen počkej! Počkej a uvidíš! Ten zbabělec! Rozšlápnu ho jako švába!

"A nyní - " Opp se jí vymanil z objetí a stál s rukama vysoko nad hlavou jako slavný dirigent, než zazní první takt předehry, jako vyvolávač na pouti, "a nyní následuje malá pozornost našich nenápadných a přitom nedocenitelných přátel od proviantu, tento poslední výkřik módy přímo z Paříže." Zapískal na zuby slavnostní fanfáru, z tlumoku vytáhl svetr, který mužstvo fasuje na zimu, obřadně došel ke Quidovi a začal mu ho neobratně navlékat přes hlavu. Rukávy mu plandaly na bílých ručkách a dolní patent mu šel až ke kolenům. "To nic, však do toho doroste."

"V roce 1955 mu bude jako ulitej," rýpl jsem. "Jak ses k tomu dostal?"

Pokrčil rameny. "To mám od Hickeye. Dal jsem mu za něj tu skopčáckou dýku." Postavil se vedle chlapce. "Ale to, lidičky, ještě není všechno. Já dnes potkal svatýho Mikuláše." Shýbl se a postupně vytáhl z tlumoku tři krabice sušeného mléka, úplně novou erární deku a konzervu kávy. Provázelo ho při tom nespoutané nadšení, výbuchy smíchu a slzy tekly proudem.

"Oppe," řekl jsem. "Ty ses zbláznil!"

Otočil se ke mně a ruce zkřížil na prsou v prosebném gestu.

"Brácho, jen žádný kázání, O. K.? Dítě potřebuje vitamíny, to snad uznáš. Tak co má bejt? Snad se nebojíš, že přijdeš o ty svý frčky? Nebo máš strach, že z tebe nebude šarže?" Najednou se rozohnil, až celý zrudl: "Tak jestli chceš něco vědět, zrovna teď, v tuhle chvíli s naším provijantem kšeftujou v Neapoli. Vydělávaj na lidech, který nemaj nic než holej zadek! Tak to je, seržante! A myslíš, že to je jejich chyba, že nemaj co žrát a třesou se zimou? Hovno, kamaráde. Stačilo málo a mohlo to takhle vypadat v Nashvillu, v Denveru nebo v Buffalu. Koukej na to taky z druhý strany!"

"No jo, já vím."

"Tak hele ..." Naklonil hlavu ke straně tím svým typickým způsobem, kdy mi připomínal kačera, a naštvaně se uchechtl. "Ty si myslíš, když jsem žid, že nemůžu rozdávat? Nechme toho," mávl rukou a už zase objímal Teresinu, "a ty se krucinál starej o Giulii. Potřebuje potěšit."

"Hele, hleď si svýho."

"Vona se ti nelíbí?".

"Líbí se mi - ale to s tím nemá nic společnýho."

"Virde, vysvětli mi, proč jsi tak morbidně věrnej?"

"Napřed mi vysvětli ty, proč jsi jak utrženej ze řetězu."

"Protože jsem prostá duše, Virdone. Prostá a zemitá. Určitě už jsi slyšel, že lidová moudrost praví: Když tu není ta, kterou mám tak ráád, tak mám rád tu, která je tu. Co ty z toho života máš!"

"Čert ví."

"Vysvětli nám, Teresino," ptal se jí dramaticky jevištním šepotem, "proč tenhle náš Giorgio se i v týhle mizérii jako mezek obrací zády k jediný věci, která je na světě důležitá."

"Ehhh ..." usmála se na něho, protože vytušila, co asi říká.

"Giorgio má - fidanzata?"

"Kdyby aspoň to! Von si to jen myslí!"

Všichni jsme se rozesmáli. Na Oppa se člověk nemohl zlobit. A mně dělalo dobře, že se takhle veřejně a nenuceně mluví o mých záležitostech. Taky se mi líbilo, že mi říkají Giorgio. Znělo to tak plně a s příslibem romantiky. Mnohem líp než George, řádný občan a věrný otrok. Tady jsem si připadal jako hrdina na jevišti - sice ne ten v hlavní roli, ale přece hrdina...

O něco později jsme zasedli k večeři - byla pasta a to bezvadné britské hovězí a vino rosso a Opp a Teresina si pořád měli co povídat a my s Giuliou jsme jen poslouchali. Giulia byla asi pětadvacetiletá a pravý opak své sestry. Byla malá, pleť měla hedvábnou a celá byla taková kyprá, až jsem se radši snažil nedívat. Měla dlouhý, dokonale tvarovaný rovný nos, ale měvíc zaujala její oblá italská bradička. Mluvila málo a tichým hlasem. Vdala se krátce předtím, než jejího muže odveleli do Afriky. Padl tam do zajetí u oázy Mersa Matruh. Víc jsem o ní nevěděl. Teď mi došlo, že mě Opp vzal s sebou hlavně kvůli Giulii.

Po večeři si Opp posadil na klín Quida a ukazoval mu starý trik, jak se rozdrnčí vidlička na kraji stolu, a já jsem si prohlížel poštu. Přišel mi dopis od Nancy, psala, že si vyjely s Liz na víkend do Michiganu, a jak to chodí u nich v nemocnici. Druhý byl od Dala, dlouhý dopis odesílaný z Fort Sillu, který mě nejdřív naštval k nepříčetnosti, ale nakonec jsem se hlasitě smál.

"Kdopak ti tak lechtá bránici, Virdone?" "Ále, můj spolubydlící," odpověděl jsem. "Ten viceadmirál?"

"Ne, ten ne. Ten z vojenský přípravky. Teď je v důstojnický škole a trénuje na dělostřelce. Píše - člověče, to by tě mohlo zajímat - píše tu, že dělostřelecká palba je o 500% účinnější, jestliže k výbuchu dojde patnáct metrů nad zemí, než když k němu dojde až při dopadu."

"Panebože, to rád slyším."

"Taky píše, že když vybuchne granát, nejdůležitější je rozptyl.

Vybuchne-li teprve při dopadu, většina střepin se zaryje do země nebo vyletí vzhůru. Ovšem jestliže vybuchne už ve vzduchu, střepiny se snášejí pod příslušným úhlem, mají čas se rozptýlit a účinně pokropit celý prostor."

"To nemyslíš vážně. Co to je za pitomce? Já už nemůžu." Chechtali jsme se jako hyeny.

"Jestli mi nevěříš, poslechni si citát: Na uspokojivou likvidaci dobře zakopaných jednotek platí jedině: 1) koncentrovaná palba, 2) správný úhel odrazu střepin; samozřejmě kromě přímého zásahu, což ovšem je záležitost velmi náročná a nejistá. "

"No, to jsem hned klidnější!" Opp se nakláněl nad stolem a oběma rukama do něj bušil. "Ježíši Kriste," chechtal se, ,já se z toho poseru."

Teresina dychtivě nakoukla do dveří, aby jí nic neušlo. "Co se stalo?"

Opp mávl rukou a pořád jen nevěřícně kroutil hlavou. "To ti nemůžu vysvětlit - je to moc komplikovaný. Pojď radši ke mně, ty moje nádherně rajcovní ženská, a dej mi pusu."

Když ovšem se věci nevyvíjejt ehm, podle plánu a přijde rozkazk taktickému postupu směrem k týlu, není nouze o všeliká překvapení. V tu chvíli jsou předsunuté hlídky přímo veledůležité. Drží se čela ustupujících pěšáků (to jako vás, kámo) a zaměřují na 100 m před ně. Na takovou vzdálenost se teda dá zaměřit, to si piš, bráško. "Na křižovatce projíždí kolona nepřátelských nákladních vozidel.Vyřiďte je, pane Dalrymple." A když sebou člověk nehodí, nemaká jako blázen a neštěká radistovi rozkazy, aby děla vzdálená od něj 3-4 kilometry začala pálit do 2 minut, už ten problém nevyřeší...

Choulil jsem se zimou ve zpustlém paláci, v zaflákané ošuntělé uniformě a bagančatech ke kotníkům od bláta, po týdnu na frontě a dalších čtyřech dnech přetahování munice, a přesto jsem pociťoval škodolibé uspokojení, když jsem si představil, jak Dal v nažehleném khaki dřepí ve třídě a hloubá nad pravidly dělostřelecké palby. Hnulo mi to žlučí a současně jsem se mohl potrhat smíchy. Jeden jsme dole, jeden nahoře, jak by řekl Russ...

Co mi tu opravdu chybí, je Chris. Panebože na nebesích, jak mně se po ní stejská. Ty bys měl denně na kolenou děkovat Bohu, že nejsi ženatej! Nemáš šajna, co to je mít ženu a bejt od ní. Člověče, to Ti rve vnitřnosti hůř než vitriol.

Což mi připomíná, že Ti musím poděkovat za ty zevrubný instrukce, který jsi poslal Chris stran Císařovny. Aby nám ji Hospodin zachovati ráčil!

Do dalšího odstavce se mi věru nechce. Proč to musím psát právě já? Ale odkládat to nemá cenu, zejtra ani za rok to nebude o nic lehčí. Tak to radši vyklopím hned. Terryho sestřelili při tom děsným náletu na Schweinfurt. Začalo jim hořet křídlo a pak je rozstříleli na cucky. Prej snad někdo tvrdil, že zahlíd dva padáky, ale někdo jinej říkal, že to není pravda, nikdo nevyskočil. Terryho malá sestra volala Chris, dostali dopis od velitele Terryho perutě. Byl v akci celkem 43 x a měl na svým osobním kontě 4 nepřátelský masmy.

Kdybys věděl, jak mě žere, že ke vší Tvojí mizérii musím přidat ještě tohle. Jen si myslím, že bys to chtěl vědět. Byl to bezvadnej kluk. A svým způsobem nás všecky převez. Vypadal vždycky vždyť ho pamatuješ - jako zakyslej citrón & sralbotka & vidíš ho, co dokázal. Bože, Georgi, já bych se nejradši zfackoval kvůli tý hádce, jak jsem tehdy na něho v opici řval & pouštěl si na špacír svoji nevymáchanou hubu. Tohle už se mi nikdy nesmí stát, fakt se hodlám krotit. Prosím Tě, Rado, dávej na sebe bacha & napiš -

"Hej, Virde, čti ještě dál! Ať se poučíme, jak načasovat ..." Zarazil se. "Co je?"

"Píše o jednom kamarádovi," odpověděl jsem. "Dobrým kamarádovi. Sestřelili ho nad Německem."

Obě dívky už byly zase v pokoji. Tázavě mě pozorovaly, tušily něco zlého, ale nevěděly, o co jde.

"Un amico," vysvětlil Opp. "Caduto." Výmluvným gestem naznačil situaci - letadlo se ve vývrtce řítí k zemi.

"Ach, poveretto ..." a zase ten nezadržitelný příval soucitné účasti. Zaskočilo mě, že mají oči plné slz, a sklopil jsem hlavu. Kdybych nebyl tak strašlivě utahaný, kdyby se ty děvčata na mě tak nedívaly - s tak upřímným porozuměním a soucitem -, byl bych se ovládl. Takhle jsem se bezmocně rozklepal. V žaludku mi kysele kručelo.

Opřel jsem si hlavu o hladkou vlhkou zeď a zavřel oči. Teresina mi dál něco povídala tím hlubokým konejšivým hlasem, ale pod ním mi jako obligátní bas znělo dum-dum-dum-dum dělostřelecké palby jako žuchání pytlů s pískem dopadajících ze závratné výše. Šest měsíců dělostřelecké palby! Šest měsíců od vylodění v Salernu a my jsme nedosáhli nic, vůbec nic. Postupujeme po pídích v prachu a blátě úzce zaříznutých údolí a podvědomě čekáme na neúprosný rytmus dělostřelecké palby, která se ozve odněkud z výšin za našimi zády a pak to rozpálí ze všech stran.

Všechno je jinak. Vždycky jsem si myslel, že válka je - vlastně nevím co, ale něco definovatelného. Dokud jsem byl v Cambridgi a četl jsem si v učebnicích, měla pro mě válka přesně vymezené kategorie: násilí a zabíjení, momenty úzkosti a strachu - až potud to souhlasilo, ale tyhle kategorie měly být úhledně pospojované úsilím něco začít, něčeho dosáhnout a pak to zakončit. Ve skutečnosti to takhle nevypadá. Tady nikdy nic neskončilo. Jeden den byl horší než druhý - tu selský statek bez střechy, tam bezhlavá madona s dítětem vražená pod kamenný žlab, rozčísnutá cedule s nápisem VITA PIU SANA, skřípající v mrazivém větru (jak se teď dovíme, co dělat pro život zdravější), drátěné zátarasy trhají rukavice, mundúr, všechno na světě a rozdírají ruce, vojáci padají jako mouchy, moří je rány a nemoce, mizí navždy a na jejich místech se objevují nové tváře, vyděšené a nejisté, a my je nenávidíme, protože se bojíme jejich strachu, jejich nezkušenosti ohrožující i nás a s reptáním je učíme to málo, co jsme se už sami naučili.

Nakonec po trpce vykoupeném úsilí nám došlo, že tomu nebude nikdy konec. Ze tenhle hnusnej kolotoč nás bude šrotovat, dokud všichni nezhebnou nebo nebudou úplně na dně, včetně mě, až prostě nezbude vůbec nikdo, na všechna místa nastoupí čerstvé síly a jen vedení týlových složek v Neapoli, co kšeftuje s benzínem a cigaretami a s přídělem potravin na černém trhu, si bude spokojeně mnout ruce. Na našich řídkých dovolenkách v Neapoli jsme si na tomhle zadním voji vylévali vztek, protože nám leželi v žaludku víc než Němci. Sráželi jsme je z chodníků do jízdní dráhy, vytlačovali od nálevních pultů a při sebemenší příležitosti jsme se s nima rvali. A přitom tohle naše počínání bylo stejně stupidní a nesmyslné jako všechno ostatní.

Krucinálfagot, do horoucích pekel se vším! Vytáhl jsem z kapsy mušličku pro štěstí a sevřel ji v dlani. Někde je Chris, ale je to strašně daleko. Kéž na její vlasy svítí slunce... Tak Terry! Jak to tehdy roztáčel na bále po slavném fotbalovém mači s Yalem a mával na Anitu O'Dayovou, trsající před pulty bandu. V mondénním obličejíčku odbojný výraz, zpívá s orchestrem Vyvez mě za město, s úsměvem na něho kývá. Měl jsem ho před očima, jak samá ruka samá noha zabořený v písku mžourá na Russe a vrčí: "Tvůj život se de facto dá přesně předpovědět." A pak se ke mně nakláněl před stůl u Bicka, krčil rozbitý nos a se vztyčeným prostředníkem mi svěřoval: "Potřebujou mě tam!"

Sevřel jsem mušličku v dlani a vrátil se v myšlenkách k Chris - jak k nám vchází do pokoje po jednom tom slavném fotbalovém zápase, pleť jí svítí jako perleť nazlátlých lasturek z její sbírky, v očích má dychtivé očekávání, směje se bezelstným šťastným smíchem - a v místnosti jako by i vzduch změnil své složení.

Přeběhl mi mráz po zádech, až jsem se celý zkroutil a nerudně se probral k vědomí. Světlo sláblo, snášel se soumrak. Byl jsem ztuhlý na rampouch. V místnosti zůstala už jen Giulia, choulila se u kamen, paže přitisknuté k bokům. Kde já jen viděl někoho takhle sedět v pošmourném sychravém soumraku?

"Ciao," zadrkotal jsem.

"Ciao, Giorgio." Plaše se na mě usmála.

Co tu vlastně dělám, napadlo mě. Klimbám napůl opilý ve společnosti tlusté ošklivé holky, kterou skoro neznám, zatímco můj kamarád se ve vedlejší místnosti do roztrhání těla (a patrně nedostižně) miluje s Teresinou.

"Co si o mně myslíš, Giulio?" Slyšel jsem svůj hlas jakoby z velké dálky. Jako bych stál vedle sebe a odhodil všecky své povinnosti a svazky. "Co si o mně myslíš, ale docela vážně - co si myslíš o špinavým přivandrovalci, kterej usíná na návštěvě? Nenávidíš mě? Máš mě za dobyvatele, za vetřelce? Anebo ve mně vidíš kouzelníka, co mávnutím ruky vykouzlí jídla, až se prohýbá stůl? Napadá tě někdy, jak asi bude vypadat tvůj život v roce 1950? Nebo 1970? Tedy za předpokladu, že tohle přežiješ? Za předpokladu, že to vůbec někdo z nás přežije..."

Odmlčel jsem se. Tváře se jí lehce rděly. Sklopila oči a po chvíli je zas zvedla. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že mi rozumí, ačkoli jsem věděl, že to není možné. Odpověděla mi italsky stejně neúčastným a monotónním tónem, jako jsem mluvil já. Zdálo se mi, že říká: "Chtěla bych tě nenávidět, byla jsem odhodlanátě nenávidět, ale nemůžu. Prostě to nejde. Všechny systémy, v nichž žijeme, jsou v podstatě barbarské, můj nepříteli. My jsme kdysi byli nejmocnější říší na světě, bezvýhradně jsme ovládali stovky národů od Skotska až po řeku Tigrid. A teď je naše říše už po mnoho staletí rozdělená a rozchvácená. Jediné, na čem záleží, je život, Giorgio. Život každého jednotlivce. "

Říkala to tak? Nebo aspoň něco podobného? Kdo ví, ale stejně jsem odpověděl: "To je pravda, jenže státní zřízení rozhoduje o našich individuálních osudech - tomu se nedá vyhnout."

Její oči mi namítly: "Jistě, ale člověk má někdy možnost volby. Může se na úřady vykašlat. Ty například kdybys chtěl, mohl bys ted: třeba v tomhle okamžiku, dezertovat z armády."

"Jenže by mě chytli a odsoudili, nejspíš k trestu smrti."

"To je možné. Dokonce pravděpodobné. Ale udělat bys to mohl. Tu možnost volby máš. Žere tě hrabivost vašich vlastních lidí i zabedněnost vašich vlastních důstojníků - slyšela jsem, jak o nich mluvíš. A přitom z armády nezběhneš. Dokonce tě možná nikdy ani nenapadlo, že bys mohl dezertovat."

"To mě nenapadlo, protože já víceméně věřím v to, zač bojujeme."

"Každý v to věří - více či méně."

"To není pravda, naše důvody jsou správné - rozhodně lepší než pohnutky nacistů. Bůhví, jak to vlastně všechno je, ale naše věc je spravedlivější než většina ostatních. My jistě taky děláme svinstva, a to je špatný, to se nedá oddiskutovat - ale v konečné instanci je to pro větší dobro, chápeš?"

"Co to je to vaše větší dobro? Jestliže každý systém bez výjimky je ochoten obětovat životy vlastních občanů k dosažení svých cílů a jestliže každý systém nakonec padne, což je naprosto jisté, jak může existovat nějaké větší dobro než radost, kterou přináší upřímné spojení muže a ženy, osobní hrdost na dobře udělanou práci a snění...?"

Zmlkla a já taky. Soumrak zhoustl, už jsem ten její vážný kulatý obličej sotva viděl. Přítmí zjemnilo její rysy, tvář měla jako z mramoru a čistou jak renesanční socha. V tu chvíli byla téměř krásná a především neuvěřitelně ženská. Ztělesňovala symbol všech žen, podstatu ženství v křehké zranitelnosti i majestátní síle. Byl jsem při smyslech, anebo se mi to všechno zdálo? Snad ještě nikdy v životě jsem nebyl tak nepřirozeně rozcitlivělý, tak sám sobě k neunesení...

Ozvalo se jakési zabrumlání, sotva slyšitelný podzemní rachot, který sílil a kypěl, až se z něho vyloupl pulsující dunivý tón. Letadla - ale nejsou to naši. Nálet! Automaticky jsem vyskočil. Giulia taky vstala. Dívala se vzhůru, jako by je mohla za hlédnout tím promáčeným stropem. Hřmění už bylo na dosah a pořád rostlo. Ve zlomku vteřiny mě napadlo, že do krytu to nestihnem, tak aspoň k nějaké zdi, nejspíš ke stěně - a už tu byla první exploze a po ní dvě další. Místnost se otřásla a Giulia se rozběhla ke mně. Strhl jsem ji pod masívní dubový stůl a tam jsme se skrčili vyděšení k smrti, zatímco nad námi se rozpoutalo peklo. Třikrát se ozval příšerný praskot, až jsem měl pocit, že se mi rozskočí lebka, a pak se to přehnalo.

Svíral jsem Giuliu v náručí. Hlavou se mi opírala o hrdlo. Vlasy jí voněly mýdlem, potem, ženskou vůní a na krku jsem cítil její horký dech.

"Giulio, ach, Giulio," drmolil jsem. "Já tě chci. Hrozně." Zajíkla se tichým zaúpěním a odtáhla se ode mě. Lekl jsem se a hned jsem ji pustil, ale vtom mi sama sevřela ruku do dlaní. "Vieni," šeptala mi. "Presto, presto ..."

Zavedla mě do svého pokoje. Odepjal jsem si pás s náboji a házel na hromadu blůzu, košili, okované boty - se zazvoněním dopadly na studenou kamennou podlahu. Teprve pak jsem se otočil. Seděla nahá na pelesti postele, ruce složené na kulatém bříšku a upřeně mě pozorovala. Najednou jsem úplně vypadl ze hry, tonul jsem v rozpacích, měl jsem na sebe šílenej vztek a nevěděl jsem, co mám dělat. Giulia zvedla ruku a přitáhla si mě k sobě.

"Abbracciami. Giorgio," zašeptala a chvěla se po celém těle, "abracciami, amore..."

Lehl jsem si k ní a rozechvěl jsem se zároveň chladem i vášní. Prsa měla plnější, než jsem si představoval, a nohy kratší. Už jsem se třásl tak, že jsem se nedokázal ovládnout. Hladil jsem ji a mazlil jsem se s ní, jak jsem nejlíp uměl, ale když jsem se chystal do ní vstoupit, zastavila mě.

"No," řekla něžně, "lente, lente, Giorgio. Aspetta un poco..." Jemně, ale rozhodně mě překulila na bok, pak na záda, rukama mě hladila na prsou, potom sklonila hlavu k mému břichu, k mému přirození a její rty a jazyk se pohybovaly s hebkou sladkou ostýchavostí. Její jemné naléhání mě udržovalo ve slastném vzrušení. Pomilovala mě, pak mi šeptala mazlivá slůvka, jimž jsem nerozuměl, a znovu mě milovala... Propadl jsem se do údolí slastí, do oázy úplného uvolnění, tichého štěstí. Veškeré napětí i chvění pominulo. Klečel jsem nad ní a vpíjel z jejích nádherných prsů její ženství. Pokryl jsem její hladké bříško polibky, mnul jsem kožíšek na malém pahorku, laskal jsem ji a v návalu pýchy jsem naslouchal jejímu radostnému sténání.

Když jsem konečně do ní vstoupil, byla to triumfálnl cesta římského imperátora se vší nádherou a slávou. Vykřikla a vzepjala se v okamžiku milostného vytržení. Milova1 jsem ji znovu a hned pak ještě jednou, já, imperátor vší vášně projevované i přijímané. Vstoupila do mě obrovská síla. Obklopeni smrtí jsme uprostřed života. Je to tak. Ach, Terry - milost na nás může sestoupit i uprostřed pekla...

Měla pravdu, tahle nehezká mlčenlivá dívka s vlasy v barvě hlíny. Všude tady zuří válka, přímo kolem nás na skalnatých svazích za zatáčkou na silnici nad Minturnem, v blátě a ledovém vichru mezi trnitým křovím, které rozdírá ruce i obličej. Tam se já pozítří vrátím, ale pravdu má ona: podstatou všeho jsou jen tyhle chvíle, ty ostrůvky zabydlené naprostou upřímností - ty osobní triumfy splynutí těla s tělem, srdce se srdcem...

Zvenčí sem doléhal rachot těžkého vozidla, nějaký náklaďák nebo transportér, ale určitě kabriolet, tou dobou už jsme měli všechno se sklápěcí střechou - dýchavičně stoupal do kopce a projížděl piazzou a za vysokým úzkým oknem se bez ustání lil déšť...