2.
"Na další zkoušku přišel jako Drakula," vykládal Noel Baxter. "Nahrbenej, očima koulel na všechny strany a rukama chňapal do prázdna. Já mu říkám: ,Vzpamatuj se, Ale, jsi telefonní opravář - tohle je prostě další telefon, jakých jsi opravil už milióny.' ,Já si tu postavu takhle nepředstavuju,' on na to."
"To je báječné!" vykřikla Kay Maddenová a dala se do smíchu.
"Pak se pustil do dalekosáhlého výkladu, jak tenhle jeho telefoňák si vždycky přál být chemikem ve výzkumu a jak si v minulém místě zmrzačil jednu ruku a že taky zrovna odhalil, jak mu manželka zanáší po celém městě. Já mu povídám: ,Ale, tohle je podtext, ted' je tam proto, aby opravil telefon...' ,Tak obyčejná oprava,' on na to. V tom je ta potíž s váma intelektuálama, vy v tom nikdy nic jinýho nevidíte.'"
Baxter se odmlčel, aby zjistil naši reakci, a upíjel svůj ostrý nápoj, napěněný jantar ve veliké starosvětské sklenici. Všichni jsme pili tvrdý alkohol, protože se nikoho neptal a všem nám nalil. Tenhle koktejl jsem ještě jakživ nepil, ale rozpoznal jsem v něm brandy, a tak jsem se rozhodl, že budu radši pít opatrně.
"Bixi, miláčku," zasáhla Natalie Baxterová, "proč mají tyhle děcka poslouchat o podivínství Ala Demplera?"
"Nás to baví!" vykřikla Kay. "Pamatuju se, že jsem se s Alem sešla, když dělal ten štěk v New Voyageru. Nech ho vyprávět, Natalie, je to legrace. Bixi, vyprávěj dáli"
"Ne, nechci vás nudit," řekl Baxter. Byl to vysoký vychrtlý muž s hluboko posazenýma onyxovýma očima a svislými černými kníry. Vypadal trochu jako Eugene O'Neill - ale jen na první pohled. Měl na sobě citronově žlutou kravatu a tmavomodré sako s nápadným erbem na náprsní kapsičce, ale zaboha jsem nemohl rozluštit, co je na něm.
"Na mou duši nás nenudíte," protestovala Kay. "Viď, Carole?"
"Mě určitě ne," řekla Carole Riversová a nervózně se rozhlédla kolem sebe. "Mně se to hrozně líbí."
"Člověk nic odvázanýho nikde neslyší. Zvlášť tady ve stojatých vodách pitomě konzervativní Nové Anglie. Ty se snad nudíš, Russi?"
"Ne, je to senzační," odpověděl Russ a já věděl, že upřímně. Seděl nakloněný dopředu, ruce sepjaté před tělem jako vždycky, když něco upoutalo jeho pozornost.
"Tak vidíš," potěšeně zavrčel Baxter. "Nezdá se mi, že by tahle mláďata propadala nepatřičné depresi. Možná že vyšetřit potřebuješ spíš ty, miláčku." Zazubil se na svou ženu, ta na něho udělala obličej a dopila sklenici. Byla malá a udělaná a rysy měla vulgární, ale docela líbivé. Kay nám jednou vyprávěla, že na začátku třicátých let tancovala v první řadě sboristek ve slavných muzikálech.
Noel Baxter spustil další historku a já jsem dělal, že poslouchám, ale ve skutečnosti jsem si prohlížel jejich dům. Byla to taková vyzývavě moderní konstrukce, kde to z nějakých důvodů vždycky čiší prázdnotou, i když je všude nábytku až hrůza. Strop se rozpadal do složité klenby z trámů, mezi nimiž byla zasazená okna. Obrovské okenní plochy a jezdící dveře v hliníkových rámech poskytovaly výhled na plošinu ze sekvojového dřeva, na terasu zařízenou pro grilování pod širým nebem (teď zakrytou na zimu) a na úchvatně krásný záliv Pleasant Bay - v téhle době nehnutou olověnou hladinu s nízko zavěšenými mraky. Na jeho šedé ploše, jako by visel mezi mořem a oblohou, plul rybářský člun lovící ústřice.
Naproti mně seděla Carole Riversová, která tu dnes byla se mnou, a najednou ji zamrazilo a přitáhla si ruce k tělu. V tom velikém stodolovitém pokoji pěkně táhlo, přestože pod masívním bronzovým krytem ve tvaru trojúhelníka plápolal vydatný oheň. Malibu na Cape Codu. Průvan taky každou chvíli vyfoukl do pokoje šedivé obláčky nakadeřeného kouře. Tady musí být v zimě pěkná sibérie, když už teď, na začátku prosince, nám jezdí mráz po zádech. Baxterovi to zatím ještě netušili, protože si tenhle palác koupili jednoho prosluněného odpoledne v srpnu, kdy terasa praskala pod opálenými polonahými těly, a na tomhle domě jako z kalifornského pobřeží je zaujala jeho milá nemístnost, třeba to, jak netopýřími křídly své střechy a bu…
