3.
Rozmilý blátošlape,
nemá absolutně cenu snažit se Ti líčit, kde jsem, cenzura by to stejně nepustila. Označme tedy místo mého pobytu pracovním názvem Kdesi na krásném modrém Pacifiku. Je mi jasný, že pokud jde o psaní, jsem zavržení a opovrženíhodný lump. (Ale na mou duši, že se poslední dobou sotva zmůžu na to, abych odeslal krátké komuniké starému pánovi.) Jsem opět na moři a zdá se mi, že už nejmíň sto let. Zas je to torpédoborec, tedy opět kraksna k nepotřebě, tentokrát se jmenuje Jennison a mazlivě se jí říká Jenny. Dotáh jsem to na signalistu 3. třídy, což znamená větší žold (kterej stejně nemám kde utratit), delší hlídky, větší zodpovědnost (a s tím související honění kostry), víc papírování a míň spánku. Toho ubývá konstantně. Přibyly starosti s velením. Ze začátku to bylo vzrůšo, ale pak už jen samé eskortování tankových lodí, vlek cvičných cílů nebo přeprava vysoceoktanového benzínu (jedna báseň!). Když jsem se hlásil k námořnictvu, představoval jsem si to trošku jinak, ale kolik představ se kdy člověku splní?
Jediný jasný bod v moři šedi: Po všem tom bloumání oceánem jsme přistáli na Samoy a konečně jsme se dostali na břeh. Prohlédli jsme si všechny domorodé atrakce (Kipling možná našel upravenější, něžnější dívku v čistší a zelenější zemi atp., ale tady to určitě nebylo), objevil jsem dům Sadie Thompsonové a nakonec jsem přemluvil dva kluky z naší lodě, aby si se mnou vyšlápli na Mt. Vaea podívat se na hrob Roberta Louise Stevensona. Byl to nádherný zážitek vidět všechny ty sytě purpurové vrcholy tyčící se kolem a taky moře, převalující se ve vlnách ze želvoviny, ambry a kobaltu až na konec světa (Murph s Westlundem mi ovšem celou dobu nadávali, že si kvůli mě uhnali opruzení a puchýře) ... Tusitala soukající své příběhy! Stevenson taky navštívil Kalifornii. Má snad můj život být přízračným, nevyzpytatelným stínem jeho osudu? Zatím aspoň nemám TBC (ale kdybych ji dostal, byl bych untauglich a nemusel bych aspoň sloužit na tý krabičce od sardinek). Zatím se můžu pyšnit vyrážkou na zadku a v podpaží mám jakýsi džunglový vřed, který mi vrchní lapiduch Hendich s gustem natírá salicylem(?), který pár minut pálí jako čert, ale jinak žádnou úlevu nepřináší.
Kromě Samoy nemám o čem psát - ačkoliv asi brzy už se začnou dít věci, však mi rozumíš. Tak trošku legrace: na jednom kotvišti, které radši nebudu jmenovat, probíhal spojařskej provoz jako hrom, všichni signalisti celýho pitomýho námořnictva, všichni do jednoho, jsou evidentně na to debilní blikání rychlejší než já, nějakej kretén z lehkého křižníku mi zrovna nadával, že se párám s odpovědí... a v tom se ozvala doprovodná letadlová loď: CO… TAM… CHRÁPEŠ… TY… NAFOUKANEJ… VOLE… Z… HARVARDU... Div jsem nespad z můstku. Byl to Richards ze spojařské školy, kterej mě nějakým zázrakem poznal (což se naopak říct nedá). Za dva dni jsem si zařídil návštěvu u nich na palubě. To jsem zíral, kamaráde. Poprvé jsem stanul na půdě pravého námořnictva: morálka, uniformy, japonský vlajčičky po celým můstku - tihle chlapi nám tu válku vyhrajou. Ale co, my se taky snažíme, i když je to hovno platný!
Zasvětím Tě trochu do slastí našeho života. Obyčejná voda je výhradně na příděl. Spací pytle jsou zaneřáděný a propocený. V podpalubí si připadáme jako v peci - rozžhavený, obrovský peci - takže se radši hrneme nahoru a v záchranných vestách se krčíme kolem dělových věží nebo se flákáme po palubě. Navíc pořád prší - déšť se vždycky přižene zčistajasna bez sebemenšího varování - takže nezbývá než zůstat ležet, třást se zimou a všemi páry vyprahlého těla pít vodu... Kam se posílá maso, máslo a cukr, to by mě samotnýho taky zajímalo - jedno vím ale jistě, do týhle prdele světa nikdy nedorazí.
Nejhorší ze všeho je (když už Ti beru iluze o životě u námorřnictva) nedostatek spánku. Člověk se jen motá a pořád je napůl v limbu. Například sloužíš od půlnoci do čtyř, praštíš sebou jako panák na střelnici vedle bedny s municí a v tu ránu máš budíček. Nebo s celým manšaftem tři hodiny nak…
