2.
Milý Georgi,
sám Pámbůh ví, kdy jsem Ti psal naposled, ale možná že ani ten ne. A tak se radši začnu hned zpovídat. (Dítě z irské katolické rodiny, byť vystouplé z církve, přesto vždy tíhne, atd. atd., znáš to.) Přiměl jsem jednoho přítele, který se vydává ve vaši stranu, aby s sebou vzal tento list a osobně jej doručil - nerad bych totiž, aby ho četl ještě někdo jiný kromě Tebe. Já, Terence Xavier Gilligan, jsem se zamiloval. Jo, čteš dobře. A do ANGLIČANKY. Dovedeš si představit tatíkův obličej, až se to doví? Jestli se to totiž doví, což se nedoví. Jmenuje se Rosamonda a pracuje tady u nás na základně u map. Je malá, kulatá, vlasy má uprostřed rozdělené ulízanou pěšinkou a má takové ty veliké, jasně hnědé oči. Je tichá, milá a hodná a umí se tak vláčně usmát a tím jejím úsměvem se všechno na světě promění. Všechno je najednou srdečný, nový a fajn. A to myslím vážně. Tu nic nerozhází, dočista nic, ani ta bída s nouzí, kterou na nás dští nebe, co svět světem stojí.
Ten její klid mě skoro děsí, je to typická anglická statečnost tváří v tvář katastrofě. Až si člověk říká: Jakým právem se ti Angláni takhle chovají? Kdo si sakra myslej, že jsou? Což jsou úvahy scestné, protože to není žádná hloupá nebo nadutá přetvářka, oni na to fakt mají právo. Bože, co tady mají lidi všechno za sebou! Její matka zahynula při náletu hned ve čtyřicátým, otec přišel o život někde na minovým poli, strýčka rozmetala na atomy bomba, kterou se pokoušel zneškodnit v City (patrně se do posledního dechu snažil chránit bezpečnost jisté všivé instituce zvané Bank of England). Její muž je v Itálii, někde tam, co jsi Ty. Nepsal jí už přes dva roky. Rosamonda říká, že se vzali moc mladí, že nevěděli, co dělají.
Jestli mám výčitky svědomí? Ani za mák. A ona taky ne. A víš, co je na tom nejneuvěřitelnější? Ještě jsem se s ní nevyspal. (Nečil se, varoval jsem Tě, že to bude upřímná zpověd'!) Je to zvláštní, ale já s ní chci jen být. Jen tak sedět v ošuntělém pokojíku s popraskanými stěnami a přelepenými okenními tabulkami, neduživý filodendron se tu plazí až ke stropu a čajník k tomu píská jako udatný remorkér - víš taková ta polorozpadlá kocábka, které prý křižovaly přes Kanál a svážely armádu od Dunkirku. Tam já vydržím sedět celé hodiny, její teta pořád něco povídá, Rosamonda plete a jen tu a tam jí odpoví. Já si postavím hrnek s čajem, zvednu hlavu a vidím ji před sebou uhlazené vlasy rozčísnuté pěšinkou nad vysokým tmavým obloukem obočí a ty strašně veliké oči. Průzračně jasné! Když se na ni dívám, doslova cítím, jak se ze mě loupe všechen strach a zlost jako prašivá houba. Vidím, že mi na to slova nestačí. A nemůžu se s tím svěřit taky nikomu jinému než Tobě - zdá se mi, že Ty tomu porozumíš. Vlastně to vím.
Pokud se ostatního týče, je to pořád stejně otravná litanie. Jsem teď zadní střelec. Morris dostal zásah a Hacklund se nechal slyšet, že chce, aby mu zadek kryl někdo, na koho se může spolehnout. Což mi velmi dobře vyhovuje. Zavřu se v tom svým bungalovu z plexiskla a nic na světě mě neruší. Čím jsem dál od těch plků o "modrých dálek volání", vzdychání po "mamčinejch buchtách" a siláckejch řečí "vo tom, jaxme dobrý, vole", tím líp. Jsem poslední výspa ...
Pamatuješ, jak jsme spolu mluvili - byla to naše poslední rozmluva o samotě - na toho silvestra? Bavili jsme se o tom, že si chci něco dokázat, pamatuješ? Měl jsi pravdu. Nic jsem si nedokázal, jen že je člověk stejně zuboženej a ustrašenej jako ostatní. (Kromě pár jedinců, kteří jsou ve svým živlu, doslova si v tom bahní - počítám, že už jsi taky poznal pár takovejch tatrmanů. Já k nim cítím něco mezi lítostí a pohrdáním - jsou mrtví už zaživa, necitelní k těm pár dobrejm stránkám života...
Přiznávám se, že se jich taky ukrutně bojím, protože to jsou skuteční nepřátelé. Chtějí s sebou stáhnout ostatní, nadělat tyhle mrtvoly ze všech.)
Všechno většinou závisí na osudu. Jak má kdo štěstí nebo smůlu. Jestli se do tebe někdo strefí nebo ne, jestli jsou stodevítky zrovna ve vzduchu neb…
