Bikiny (James Patterson)

Kapitola 97.

Objímali jsme se pod přikrývkami, oči doširoka otevřené, a naslouchali každému kroku nad hlavou, zapraskání na chodbě před pokojem, hučení a hekání klimatizace. Nevím, jestli jsem nebyl jen přehnaně paranoidní, ale měl jsem pocit, že nás Henri právě teď sleduje. Mandy mě pevně sevřela pažemi a zničehonic se rozvzlykala: „Ach bože, ach bože.“

Pokusil jsem se ji utěšit.

„Přestaň, miláčku. Nestalo se nic tak strašného. Přijdeme na to, jak nás sleduje.“

„Ach bože – tohle…“ řekla a silně mě dloubla do pravé hýždě. „Tady na straně něco máš. Už jsem ti o tom povídala, a ty jsi tvrdil, že to nic není.“

„Tohleto? To opravdu nic není.“

„Podívej se na to.“

Odhodil jsem přikrývku, rozsvítil a došel k zrcadlu v koupelně. Mandy mě následovala. Neviděl jsem tam, aniž bych se celý nezkroutil, ale věděl jsem, o čem mluví – o škrábanci, který mě bolel ještě pár dní poté, co mě Henri omráčil v mém bytě. Myslel jsem si, že jsem se jen zranil při pádu nebo že mě něco kouslo, a bolest po několika dnech odezněla. Mandy se mě na tu bulku několikrát ptala, a já ji vždycky odbyl s tím, že to nic není. Teď jsem si tam sáhl a nahmatal něco tvrdého a velkého asi jako dvě zrnka rýže vedle sebe. Prohrabal jsem svou příruční taštičku, vysypal ji na toaletní stolek a našel holicí strojek. Uhodil jsem jím o mramorové umyvadlo, až se hlavice rozpadla na kusy.

„Snad nechceš…? Bene! Ty si přeješ, abych to udělala já?“

„Neboj se. Nebude mě to bolet o nic víc než tebe.“

„No ty jsi ale vtipný.“

„Spíš zatraceně vyděšený.“

Mandy si ode mne vzala žiletku, polila ji ústní vodou a poklepala na hrbolek na mém boku. Pak sevřela kůži mezi prsty a rychle řízla. „Mám to,“ řekla.

Položila mi kousek skla a kovu do dlaně. Nemohlo to být nic jiného než sledovací zařízení na principu GPS, podobné, jaká se implantují psům za krk. Henri mi ho musel vpravit pod kůži, když jsem ležel v bezvědomí na podlaze. Nosil jsem tu zatracenou štěnici už celé týdny.

„Spláchni to do záchodu,“ řekla Amanda. „To ho trochu zaměstná.“

„Jo. Ne. Odtrhni kousek té pásky, ano?“

Přitiskl jsem si zařízení k boku, Mandy odtrhla zuby kus leukoplasti a já si jím přilepil štěnici k tělu.

„Jaký má smysl si ji nechávat?“ zeptala se Mandy.

„Dokud ji budu mít u sebe, nebude vědět, že vím, že mě sleduje.“

„A k čemu to bude dobré?“

„Získáme výhodu. Budeme vědět něco, co on neví.“