Ukázky z knihy:
— 1 —
JEDENÁCTÉ PŘIKÁZÁNÍ
Kdysi se sláva žurnalisty dala symbolizovat velikým jménem Ernesta Hemingwaye. Celé jeho dílo, jeho stručný, věcný styl, mělo kořeny v reportážích, které posílal jako mladík do novin v Kansas City. Být žurnalistou znamenalo tehdy přiblížit se víc než kdokoli jiný skutečnosti, prolézat všechny její skryté kouty, špinit si s ní ruce. Hemingway byl pyšný, že jeho knihy jsou tak nízko u země samé i tak vysoko na nebi umění.
Když si Bernard říká v duchu slovo "žurnalista" (a tím slovem se dnes ve Francii označují i redaktoři rozhlasu a televize, a dokonce i fotografové tisku), nepředstavuje si však Hemingwaye a literární forma, v které touží vyniknout, není reportáž. Sní spíš o tom uveřejňovat ve vlivném týdeníku úvodníky, před kterými by se třásli všichni kolegové jeho otce. Anebo interview. Kdo je ostatně pionýr moderního žurnalismu? Žádný Hemingway, který psal o svých zážitcích v zákopech na frontě, žádný Orwell, který strávil rok života s pařížskou chudinou, žádný Egon Erwin Kisch, znalec pražských prostitutek, ale Oriana Falacci, která mezi léty 1969 a 1972 publikovala v italském týdeníku Europeo cyklus rozhovorů s nejslavnějšími politiky doby. Ty rozhovory byly víc než pouhé rozhovory; byly to souboje. Mocní politikové, dříve než pochopili, že se bijí za nerovných podmínek - protože otázky směla klást jen ona a ne oni - už se svíjeli na podlaze ringu K. O.
Ty souboje byly znamením času: situace se změnila. Žurnalista pochopil, že kladení otázek není pouhá pracovní metoda reportéra, který provádí svá šetření skromně se zápisníkem a tužkou v ruce, ale že je to způsob, jak vykonávat moc. Žurnalista není ten, kdo se ptá, ale kdo má svaté právo se ptát, ptát se kohokoli na cokoli. Ale což nemáme to právo každý? A což není otázka most pochopení hozený od člověka k člověku? Snad. Upřesním proto své tvrzení: moc žurnalisty není založena na jeho právu ptát se, ale na právu vyžadovat odpověď.
Všimněte si, prosím, dobře, že Mojžíš nezařadil mezi deset božích přikázání "Nezalžeš!" To není náhoda! Protože ten, kdo říká "nelži!", musil předtím říct "odpověz!" a Bůh nedal nikomu právo, aby po druhém vyžadoval odpověď. "Nelži!", "odpověz pravdu!", jsou slova, která by člověk neměl druhému člověku říci, pokud ho považuje za sobě rovného. Snad jen Bůh by měl právo mu je říci, ale ten k tomu nemá žádný důvod, když všechno ví a naši odpověď nepotřebuje.
Mezi tím, kdo poroučí, a tím, kdo musí poslouchat, není tak radikální nerovnost jako mezi tím, kdo má právo vyžadovat odpověď, a tím, kdo má povinnost odpovídat. Proto právo vyžadovat odpověď bylo odedávna přiznáváno jen výjimečně. Například soudci vyšetřujícímu zločin. V našem století si to právo přivlastnily fašistické a komunistické státy, a to ne ve výjimečných situacích, ale napořád. Občané v těch zemích věděli, že kdykoli může přijít okamžik, kdy budou vyzváni, aby odpovídali: co dělali včera; co si myslí v skrytu duše; o čem mluví, když se setkají s A; a jestli mají intimní poměr s B. Právě ten sakralizovaný imperativ "odpověz pravdu!", to jedenácté přikázání, jehož síle neuměli odolat, udělalo z nich zástupy zinfantilizovaných ubožáků. Někdy se ovšem našel nějaký C, který nechtěl za nic na světě říci, o čem mluvil s A, a aby se vzbouřil (byla to často jeho jediná možná vzpoura), řekl místo pravdy lež. Ale policie to věděla a nechala tajně namontovat do jeho bytu odposlouchávací zařízení. Nedělala to z žádných odsouzeníhodných důvodů, nýbrž proto, aby se dověděla pravdu, kterou lhář C skrýval. Trvala pouze na svém svatém právu dožadovat se odpovědi.
V demokratických zemích by každý vyplázl jazyk na policajta, který by se ho opovážil ptát, o čem mluvil s A a zda má intimní styky s B. Nicméně i zde existuje vláda jedenáctého přikázání ve vší své síle. Nějaké přikázání musí přece nad lidmi vládnout v našem století, kdy Boží desatero je už málem zapomenuto! Celá morální stavba naší doby spočívá na jedenáctém přikázání a žurnalista pochopil, že dík tajnému usnesení dějin se má stát jeho správcem, čímž získá moc, o níž se dosud žádnému Hemingwayovi nebo Orwellovi nesnilo.
Ukázalo se to poprvé nad slunce jasněji, když američtí novináři Carl Bernstein a Bob Woodward odhalili svými otázkami nečisté jednání prezidenta Nixona během voleb, a donutili tak nejmocnějšího muže planety, aby nejdřív veřejně lhal, pak se veřejně přiznal, že lže, a nakonec odešel se sklopenou hlavou z Bílého domu. Všichni jsme tehdy tleskali, protože bylo učiněno zadost spravedlnosti. Paul tleskal navíc proto, že v té epizodě tušil velkou historickou změnu, mezník, nezapomenutelnou chvíli, kdy dochází k výměně stráží; objevila se nová moc, jediná, která je s to shodit z trůnu starého profesionála moci, jímž byl až dosud politik. Shodit ho z trůnu nikoli zbraněmi nebo intrikami, ale pouhou silou tázání.
"Odpověz pravdu," říká žurnalista a my se ovšem můžeme ptát, jaký je obsah slova pravda pro toho, kdo spravuje instituci jedenáctého přikázání. Aby nedošlo k omylům, zdůrazněme, že nejde o pravdu boží, pro kterou zemřel na hranici Jan Hus, ani o pravdu vědy a svobodného myšlení, pro kterou upálili Giordana Bruna. Pravda, která odpovídá jedenáctému přikázání, se netýká ani víry ani myšlení, je to pravda toho nejnižšího ontologického poschodí, ryze pozitivistická pravda faktů: co dělal C včera; co si opravdu myslí v hloubi své duše; o čem mluví, když se setká s A; a zda má intimní styky s B. Nicméně, i když je v nejnižším ontologickém poschodí, je to pravda naší doby a má v sobě stejnou výbušnou sílu jako kdysi pravda Husova nebo Giordana Bruna. "Měl jste intimní styky s B?" ptá se žurnalista. C lže a tvrdí, že B nezná. Ale žurnalista se tiše směje, protože fotograf jeho novin už dávno tajně vyfotografoval nahou B v náručí s C a záleží jen na něm, kdy bude skandál zveřejněn i s výroky lháře C, který zbaběle a drze tvrdí, že B nezná.
Je volební kampaň, politik skáče z letadla do helikoptéry, z helikoptéry do auta, snaží se, potí se, hltá v běhu oběd, křičí do mikrofonu, pronáší dvouhodinové projevy, ale bude nakonec záležet na Bernsteinovi či Woodwardovi, která z padesáti tisíc vět, jež pronesl, bude propuštěna na stránky novin nebo citována v rozhlase. Proto bude politik chtít v rozhlase nebo v televizi vystoupit přímo, jenomže to se nedá uskutečnit jinak než prostřednictvím Oriany Fallacci, která je pánem pořadu a bude mu klást otázky. Politik bude chtít využít chvíle, kdy ho konečně uvidí celý národ, a honem říci všechno, co má na srdci, ale Woodward se ho bude ptát jen na to, co politik na srdci vůbec nemá a o čem mluvit nechce. Octne se tak v klasické situaci gymnazisty zkoušeného u tabule a zkusí použít starého triku: bude se tvářit, že odpovídá na otázku, ale ve skutečnosti bude mluvit o tom, co si pro vysílání připravil doma. Jenomže jestli tento trik platil kdysi na profesora, neplatí na Bernsteina, který ho nelítostně napomíná: "Na mou otázku jste neodpověděl!"
Komu by se dnes chtělo dělat kariéru politika? Kdo by se chtěl nechat celý život zkoušet u tabule? Určitě ne syn poslance Bertranda Bertranda.
str. 113-116
— 2 —
Sondáže veřejného mínění jsou rozhodujícím nástrojem imagologické moci, která díky jim žije v naprosté harmonii s lidem. Imagolog bombarduje lidi otázkami: jak prosperuje francouzská ekonomika? bude válka? existuje ve Francii rasismus? je rasismus dobrá, nebo špatná věc? kdo je největší spisovatel všech dob? je Maďarsko v Evropě nebo v Polynésii? který ze státníků světa je nejvíc sexy? A protože skutečnost je pro dnešního člověka pevninou čím dál méně navštěvovanou a ostatně právem nemilovanou, staly se výroky sondáží jakousi vyšší skutečností anebo řekněme to jinak: staly se pravdou. Sondáže veřejného mínění jsou permanentně zasedající parlament, který má za úkol vytvářet pravdu a to tu nejdemokratičtější pravdu, jaká kdy existovala. Protože se nikdy neocitne v rozporu s parlamentem pravdy, bude moc imagologů žít vždycky v pravdě, a i když vím, že všechno, co je lidské, je pomíjivé, neumím si představit, co by mohlo zlomit tuto moc.
K srovnání ideologie a imagologie chci dodat ještě toto: Ideologie byly jako obrovská kola v zákulisí, která se točila a uváděla do pohybu války, revoluce, reformy. Imagologická kola se otáčejí a na historii to nemá vliv. Ideologie válčily jedna s druhou a každá z nich byla s to naplnit svým myšlením celou epochu. Imagologie organizuje sama mírumilovné střídání svých systémů ve svižném rytmu sezón. Řečeno Paulovými slovy: Ideologie patřily historii, kdežto vláda imagologie začíná tam, kde historie končí.
str. 119
— 3 —
Během hádky vrtěla Brigita hlavou krátkými, rychlými pohyby a zvedala ramena a obočí. Když příhodu vyprávěla doma otci, její hlava přitom opisovala stejný pohyb. Setkali jsme se už s tímto gestem: vyjadřuje rozhořčený údiv nad tím, že nám chce někdo upřít naše nejsamozřejmější práva. Nazvěme proto toto gesto
gestem protestu proti porušování lidských práv.
Pojem lidských práv je starý dvě stě let, ale největší slávy došel počínaje druhou půlí sedmdesátých let našeho století. Alexandr Solženicyn byl tehdy právě vyhoštěn ze své země a jeho neobyčejná postava ozdobená plnovousem a okovy hypnotizovala západní intelektuály nemocné touhou po velkém osudu, jehož se jim nedostávalo. Teprve díky jemu uvěřili s padesátiletým zpožděním, že jsou v komunistickém Rusku koncentrační tábory; dokonce i pokrokoví lidé byli náhle ochotni připustit, že zavřít někoho pro to, co si myslí, není spravedlivé. A našli pro svůj nový postoj i znamenité odůvodnění: ruští komunisté porušili lidská práva, a to přesto, že je slavnostně vyhlásila sama francouzská revoluce!
Tak se díky Solženicynovi zabydlila lidská práva znovu ve slovníku naší doby; neznám jediného politika, který by desetkrát denně nemluvilo "boji za lidská práva" či o "zneuznávání lidských práv". Lidé na Západě však nejsou ohroženi koncentráky a mohou si říkat i psát, co chtějí, takže čím více získával boj za lidská práva na popularitě, tím více ztrácel jakýkoli konkrétní obsah, až se stal jakýmsi všeobecným postojem všech vůči všemu, jakousi energií, která proměňuje všechna lidská chtění v právo. Svět se stal právem člověka a všechno se stalo právem: touha po lásce právem na lásku, touha po odpočinku právem na odpočinek, touha po přátelství právem na přátelství, touha jezdit zakázanou rychlostí právem jezdit zakázanou rychlostí, touha po štěstí právem na štěstí, touha vydat knihu právem vydat knihu, touha křičet v noci na náměstí právem křičet na náměstí. Nezaměstnaní mají právo obsadit obchod s drahými potravinami, dámy v kožiších mají právo koupit si kaviár, Brigita má právo zaparkovat auto na chodníku a všichni, nezaměstnaní, dámy v kožiších i Brigita patří do stejného vojska bojovníků za lidská práva.
Paul seděl v křesle naproti dceři a díval se s láskou na její hlavu, která se v rychlém tempu horizontálně vrtěla. Věděl, že se dceři líbí, a bylo to pro něho důležitější než líbit se Agnes. Obdivné oči dcery mu totiž dávaly to, co mu Agnes dát nemohla: důkaz, že se neodcizil mládí, že patří stále k mladým. Neuplynuly ani dvě hodiny od chvíle, co Agnes dojata jeho kašlem ho pohladila po vlasech. Oč milejší mu byl pohled na pohyb dceřiny hlavy než to ponižující pohlazení! Přítomnost dcery na něho působila jako akumulátor energie, z něhož čerpal sílu.
str. 139-140
— 4 —
3
Depuis huit jours, j'avais déchiré mes bottines aux cailloux des chemins...
Už osm dní jsem si rozdíral své boty o kamení cest...
píše Rimbaud.
Cesta: pruh země, po kterém se chodí pěšky. Silnice se liší od cesty nejenom tím, že se po ní jezdí autem, ale že je jen čarou, která spojuje jeden bod s druhým. Silnice nemá smysl v sobě samé; smysl mají jen dva body, které spojuje. Cesta je chvála prostoru. Každý úsek cesty má smysl sám v sobě a zve nás k zastavení. Silnice je vítězným znehodnocením prostoru, který její zásluhou není dnes než pouhou překážkou lidského pohybu a ztrátou času.
Předtím než se cesty ztratily z krajiny, ztratily se z lidské duše: člověk přestal toužit jít, jít po vlastních nohách a radovat se z toho. Ani svůj život už neviděl jako cestu, nýbrž jako silnici: jako čáru, která vede od bodu k bodu, z hodnosti kapitána k hodnosti generála, z funkce manželky do funkce vdovy. Čas života se mu stal pouhou překážkou, kterou je třeba zvládat čím dál většími rychlostmi.
Cesta a silnice, to jsou též dvě různá pojetí krásy. Když Paul řekne, že tam a tam je krásná krajina, znamená to: když tam zastavíš auto, uvidíš krásný zámek ze sedmnáctého století a u něho park; nebo: je tam jezero, na jehož lesklé hladině, která se táhne do dálky, plují labutě.
Ve světě silnic krásná krajina znamená: ostrov krásy spojený dlouhou čarou s jinými ostrovy krásy.
Ve světě cest je krása nepřetržitá a stále proměnlivá; na každém kroku nám říká: "Zastav se!"
Svět cest byl svět otce. Svět silnic byl svět manžela. A Agnesin příběh se uzavírá jako kruh: ze světa cest do světa silnic a teď zase zpátky. Protože Agnes se přestěhuje do Švýcarska. Už je to rozhodnuto a to je důvod, že se cítí v posledních dvou týdnech nepřetržitě a bláznivě šťastna.
str. 220-221
— 5 —
O čem mluví? O všem možném kromě o životě, který každý z nich vede. Protože kdyby se znali příliš důvěrně, navršila by se mezi nimi hradba zbytečných informací, které by je vzájemně odcizovaly. Vědí o sobě jen jakési nezbytné minimum a jsou skoro hrdi na to, že jeden před druhým skryli svůj život do stínu, aby jejich setkání bylo o to víc zalito světlem a vyděleno z času i ze všech souvislostí.
Dívá se pln něhy na loutnistku a je rád, že i když poněkud zestárla, zůstává stále blízká svému obrazu. S jakýmsi dojatým cynismem si říká: cena fyzicky přítomné loutnistky je v tom, že je stále s to splývat se svým obrazem.
A těší se na to, že za krátkou chvíli propůjčí loutnistka tomu obrazu své živé tělo.
str. 309
— 6 —
21
Rubensovi se dostalo do rukou staré album fotografií amerického prezidenta Johna Kennedyho: samé barevné fotografie, bylo jich nejmíň padesát, a prezident se na všech (bez výjimky, na všech!) smál. Neusmíval se, smál se! Měl otevřená ústa a odhalené zuby. Nebylo na tom nic nezvyklého, takové jsou dnes fotografie, ale snad to, že se Kennedy smál na všech fotografiích, že ani na jedné neměl zavřená ústa, Rubense zarazilo. Za několik dní poté se octl ve Florencii. Stál před Michelangelovým Davidem a představoval si, že se ta mramorová tvář směje jako Kennedy. David, ten vzor mužské krásy, vypadal rázem jako imbecil! Přimýšlel od té doby často postavám na slavných obrazech smějící se ústa; byl to zajímavý experiment: grimasa smíchu byla s to zničit každý obraz! Představte si Monu Lisu, jak se její sotva patrný úsměv mění ve smích, který jí odhaluje zuby i dásně!
Přestože nikde nestrávil tolik času jako v obrazárnách, musil čekat na Kennedyho fotografie, aby si uvědomil tuto prostou věc: velcí malíři a sochaři od antiky k Raffaelovi a snad až k Ingresovi se vyhýbali tomu ztvárňovat smích, a dokonce i úsměv. Ovšem, postavy etruských soch se všechny usmívají, ale ten úsměv není mimická reakce na okamžitou situaci, nýbrž trvalý stav tváře vyjadřující věčnou blaženost. Pro antického sochaře i pro malíře pozdějších dob byla krásná tvář myslitelná jen ve své nehybnosti.
Tváře ztrácely svou nehybnost, ústa se otevírala jen tehdy, když chtěl malíř postihnout zlo. Buď zlo bolesti: tváře žen skloněných nad mrtvolu Ježíšovu; otevřená ústa matky na Poussinově Vraždění neviňátek. Anebo zlo neřesti: Holbeinův obraz Adam a Eva. Eva má odulou tvář a pootevřená ústa, takže jsou vidět zuby, které právě kously do jablka. Adam vedle ní je ještě člověk před hříchem: je krásný, v jeho tváři je klid a ústa má zavřená. Na Correggiově obraze nazvaném Alegorie neřesti se všichni usmívají! Aby vyjádřil neřest, musil malíř pohnout nevinným klidem tváře, roztáhnout ústa, zdeformovat rysy úsměvem. Jediná postava se na tom obraze směje: dítě! Ale není to smích štěstí, jak ho předvádějí děti na reklamních fotografiích pro plenky či čokoládu! To dítě se směje, protože je zkažené!
Teprve u Holanďanů se smích stává nevinný: Halsův Šašek nebo jeho Cikánka. Holandští malíři žánrových obrazů jsou totiž první fotografové. Tváře, které malují, jsou mimo ošklivost a krásu. Když se procházel sálem Holanďanů, Rubens myslil na loutnistku a říkal si: loutnistka není model pro Halse; loutnistka je model malířů, kteří hledali krásu v nepohnuté hladině rysů. Potom do něho vrazilo několik návštěvníků; všechna muzea byla přeplněna davy zevlounů jako kdysi zoologické zahrady; turisté v hladu po atrakcích pozorovali obrazy, jako by to byly šelmy v kleci. Malířství, říkal si Rubens, není v tomto století doma, stejně jako tu není doma loutnistka; loutnistka patří do dávno minulého světa, v němž se krása nesmála.
Ale jak vysvětlit, že velcí malíři vyloučili smích z království krásy? Rubens si říká: bezpochyby je tvář krásná proto, že je v ní patrna přítomnost myšlení, zatímco ve chvíli smíchu člověk nemyslí. Ale je to pravda? Není smích tím bleskem myšlenky, která právě pochopila komické? Ne, říká si Rubens: v té vteřině, kdy pochopil komické, se člověk nesměje; smích následuje až vzápětí jako tělesná reakce, jako křeč, v níž už žádné myšlení není. Smích je křeč tváře a v křeči člověk nevládne sám sebou, vládne jím něco, co není ani vůle ani rozum. A to je důvod, proč antický sochař neztvárňoval smích. Člověk, jenž sebou nevládne (člověk mimo rozum, mimo vůli), nemohl být považován za krásného.
Jestliže proti duchu velkých malířů učinila naše doba smích privilegovaným výrazem lidské tváře, znamená to, že absence vůle a rozumu se stala ideálním stavem člověka. Dalo by se namítnout, že křeč, kterou nám ukazují fotografické portréty, je simulovaná, a tedy rozumová a volní: Kennedy, který se směje před objektivem, nereaguje na komickou situaci, ale velmi vědomě otvírá ústa a odhaluje zuby. To však jen dokazuje, že křeč smíchu (stav mimo rozum a mimo vůli) byla dnešními lidmi povýšena na ideální obraz, za kterým se rozhodli skrýt.
Rubens si říká: smích je nejdemokratičtější ze všech výrazů tváře: svými nepohnutými rysy se jeden od druhého odlišujeme, ale v křeči jsme všichni stejní.
Busta Julia Cesara, který se chechtá, je nemyslitelná. Ale američtí prezidenti odcházejí na věčnost skryti za demokratickou křečí smíchu.
str. 314-316
— 7 —
Paul mne nebral na vědomí. Uviděl právě svůj obraz sedmadvacetkrát zmnožený v zrcadlech a nemohl od něho odtrhnout zrak. Obracel se střídavě ke všem svým tvářím v zrcadlech a mluvil slabým vysokým hlasem staré dámy: "Žena je budoucností muže. To znamená, že svět, který byl kdysi vytvořen k obrazu muže, se nyní bude připodobňovat obrazu ženy. Čím bude techničtější a mechanizovanější, kovovější a studenější, tím více bude mít potřebí onoho tepla, které mu může dát jen žena. Budeme-li chtít zachránit svět, musíme se přizpůsobit ženě, dát se vést ženou, nechat se proniknout tím
Ewigweibliche, tím věčně ženským!"
Jako by ho byla ta prorocká slova zcela vyčerpala, Paul byl najednou o dalších deset let starší, byl to úplně slaboučký a vysílený stařeček mezi sto dvaceti a sto padesáti lety. Nebyl ani s to udržet sklenku. Sesul se na židli. Pak řekl upřímně a smutně: "Vrátila se bez ohlášení. A nenávidí Lauru. A Laura nenávidí ji. Mateřství jim oběma přidalo na bojovnosti. Už se zase ozývá z jedné místnosti Mahler a z druhé rock. Už zase chtějí, abych volil, už zase mi dávají ultimata. Daly se do boje. A když se ženy dají do boje, tak se nezastaví." Pak se k nám důvěrně naklonil: "Přátelé, neberte mě vážně. To, co vám teď řeknu, není pravda." Ztišil hlas, jako by nám sděloval velké tajemství: "Bylo ohromné štěstí, že války dělali až dosud jen muži. Kdyby je byly vedly ženy, byly by ve své krutosti tak důsledné, že by dnes na zeměkouli nezůstal jediný člověk."
str. 331
— 8 —
