Jack a Jill (James Patterson)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

029. KAPITOLA

 

JEDEN KONKRÉTNÍ a zvlášť fascinující detail týkající se těch vražd mi stále nešel z hlavy. Přemýšlel jsem o něm, když jsem zahýbal do přelidněné Pennsylvania Avenue a zaparkoval vedle jiného auta před hotelem Willard – na místo, kde vládl zmatek kolem poslední vraždy.

Přemýšlel jsem o tom problematickém detailu, když jsem vstupoval dovnitř, a zamířil do apartmá Michaela Robinsona. Přemýšlel jsem o tom, když mě tichý výtah měkce vynášel do sedmého patra, kde postávalo půl tuctu uniforem a policejní páska obtáčela halu jako nevkusná vánoční stuha.

U prvních dvou vražd se nenašlo moc důkazů o vášni, myslel jsem si. Zvlášť u té druhé vraždy. Vrazi byli chladnokrevní a výkonní. Naaranžování těl obětí bylo skoro umělecké. Perverzita scén se zdála být nucená a umělá. Byl to úplný opak vražd ve škole Sojourner Truthové, které se jevily jako výbuchy nahromaděné zloby a čiré zuřivosti.

Ani já, ani nikdo jiný, s kým jsem o případu mluvil, ještě přesně nevěděl, co to znamená. Ani policie v D.C., ani ve Federálním úřadu v Quanticu. Kdybych jako detektiv měl vytvořit jedno pravidlo o předem promyšlených vraždách, znělo by to takto: byly skoro vždycky založené na vášni. Obvykle tam byla extrémní láska. Nebo nenávist. Nebo hrabivost… ale zdálo se, že tyhle vraždy nic z toho nemají. Dohánělo mě to k šílenství.

Proč Michael Robinson? Uvažoval jsem, když jsem kráčel k hotelovému pokoji, kde byl zavražděn. Co dělají ti dva bizarní psychopati tady ve Washingtonu? Jakou odpornou a krutou hru tady hráli… a proč dychtí po milionech diváků pro svůj senzační krvavý sport?

Našel jsem si Kylea Craiga. Spolu se starším agentem FBI jsme chvilku mluvili před apartmá. Všichni kolem nás, dokonce i většinou chladnokrevní policisté z D.C., se zdáli být v šoku. Mnozí z nich byli pravděpodobně truchlící fanoušci Michaela Robinsona.

„Policejní detektiv říká, že je z něj už sedm hodin slavná mrtvola. Takže se to stalo kolem dvanácté v noci,“ seznámil mě Kyle se stavem věcí. „Dvě kulky vypálené do hlavy, Alexi. Zblízka jako ostatní. Podívej se na to tetování sám. Ten, kdo střílel, musí být opravdu bezcitný parchant.“

Souhlasil jsem s Kylem.

Bezcitný.

Bez vášně.

Bez zuřivosti.

„Kdo našel Michaela Robinsona?“

„Jo, to je další perlička, Alexi. Nová chuťovka. Zavolali to Postu. Řekli novinám, kde si mají dnes ráno vyzvednout odpadky.“

„Takhle to řekli?“ zeptal jsem se Kylea.

„Nemám po ruce přesnou citaci, ale ‚vyzvedněte si odpadky‘ tam určitě bylo,“ řekl Kyle.

Zajímal jsem se o všechny cynické projevy, které Jack a Jill mohli použít při popisu svých vražd. Bylo jasné, že si hrají se slovy. Byli to estrádní umělci. Přemýšlel jsem také, jestli nejsou náhodou venku na Pennsylvania Avenue a znovu nás pozorují a filmují, jak se hemžíme v hotelu Willard. Venku byly hlídky, takže kdyby se tam objevili, měli bychom je.

Vstoupil jsem do obývacího pokoje apartmá a ulevilo se mi, když jsem viděl, že velitel Pittman není nikde v dohledu. Filmový herec Michael Robinson tam samozřejmě byl. Jak se říká, pro tuhle roli se narodil – byla to nejspíš jeho největší.

Jeho nahé tělo sedělo na podlaze s hlavou opřenou o gauč. Vypadalo to, jako by ho takhle opřeli, aby viděl každého, kdo vstoupí do místnosti – a možná to byl i vrahův úmysl. Jeho oči na mě strnule zíraly. Aby viděl, nebo byl vidět? uvažoval jsem. Nebyl to pěkný pohled. Všiml jsem si jeho promodralosti. Krev už stekla do nejnižších částí jeho těla, které byly teď ohavně rudofialové.

Byla zde vystavena další slavná osobnost. Svržena ze svých výšin. Potrestána pro nějaký skutečný nebo vymyšlený hřích? Jaká zde byla souvislost s Fitzpatrickem a Sheehanovou? Proč senátor, žurnalistka a herec?

Tři vraždy v tak krátké době. Předpokládá se, že osobnosti jsou ve větším bezpečí než my ostatní, alespoň lépe chráněné a mimo podobná rizika. Pohled na mrtvého Michaela Robinsona na mě silně zapůsobil. To, co vrazi dělali, vyvolávalo přímo fyzickou nevolnost.

Co znamenala ta bizarní a složitá zpráva od Jacka a Jill? Že už nikdo není v bezpečí? Ta pobuřující myšlenka mi nešla z hlavy. Byl to dobrý výchozí bod, teorie, se kterou se dalo pracovat.

Nikdo není v bezpečí? Jack a Jill nám říkali, že si mohou přijít pro každého a kdykoliv. Věděli, jak se dostat dovnitř.

U těla byl další lístek. Další verše od Jacka a Jill. Byl na nočním stolku, kde ho pro nás nechali ti nadpřirození a zvrhlí vrazi.

 

*****

 

Jack a Jill jsou ti, kteří tu byli za účelem smrtícího skutku. Jen tak se zjistit dá, kolik krve má liberál ve svém pupku.

 

*****

 

V pokoji byl jeden z agentů Michaela Robinsona. Přiletěl sem dolů z New Yorku. Byl to pohledný muž s platinově blond vlasy. Přes oblek od Armaniho měl dlouhý kašmírový kabát. Všiml jsem si, že má červené a opuchlé oči. Zdálo se, že plakal. Na hercově těle pracovali dva policejní lékaři. Bylo vidět, že tahle vražda vyvolala velkou pozornost. Pro Michaela Robinsona jen to nejlepší.

Bylo zde několik dalších zjevných spojitostí s vraždami Fitzpatricka a Sheehanové. Každá z nich měla stejnou pompézní a perverzní stránku. Všechny byly popravy. A co bylo zatím možná nejdůležitější, všechny obětí byly liberálové, že?

„Doktor Alex Cross? Promiňte, jste doktor Alex Cross, že je to tak?“

Otočil jsem se k vysokému, štíhlému muži, který mě oslovil jménem. Měl ostře řezané rysy a vojenské držení těla. Odhadl jsem ho asi na čtyřicet. Přes tmavě Šedý oblek měl oblečený černý plášť do deště. Vypadal upjatě. Jako právník, pomyslel jsem si.

„Ano, jsem Alex Cross,“ řekl jsem mu.

„Já jsem Jay Grayer z tajné služby,“ představil se formálně. Na jeho vzpřímeném držení těla něco bylo. Dodávalo mu na důvěryhodnosti. Nebo to bylo morální přesvědčení?

„Mám na starosti prezidentský pár.“

„Co pro vás mohu udělat?“ zeptal jsem se agenta Grayera. V hlavě se mi rozezněl poplašný zvonek. Cítil jsem, že brzy lépe pochopím, proč jsem byl přidělen k případu Jack a Jill. Kým a z jakého přesně důvodu.

„Chtějí vás v Bílém domě,“ řekl. „Obávám se, že je to rozkaz, doktore Crossi. Máme něco, o co se s vámi potřebujeme podělit.“

Přesně toho jsem se obával. Strach z něčeho podobného mi číhal někde v hlavě. Teď vyplul na povrch. Byl jsem předvolán do Bílého domu. Chtěli mít drakobijce u sebe. Bylo jim jasné, co to znamená?

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024