054. KAPITOLA
CHRISTINE JOHNSONOVÁ mě rozhodně zajímala a možná to bylo ještě složitější. Ty ji máš rád, že jo, tati? Možná. Ano, mám ji rád – a hodně. V každém případě jsem cítil, že ji potřebuji vidět, i když se potom budu cítit hloupě a pošetile. Když jsem vystupoval z auta, napadlo mě: o kolik pošetilejší by bylo odejít.
Kromě toho Christine Johnsonová byla součástí složitého případu, na kterém jsem pracoval. To pro mě byl dost logický důvod, abych s ní chtěl mluvit. Už byli zabiti dva žáci její školy. Její dvě děti. Proč tahle škola? Proč přišel vrah tam, tak blízko k mému domovu?
Šel jsem k domovním dveřím a byl jsem rád, že všechna světla uvnitř jasně svítí. Nechtěl jsem, aby mě její manžel nebo některý soused viděli, jak se blížím k domu zahalený stíny a temnotou.
Stiskl jsem tlačítko zvonku. Zazněla zvonkohra a já čekal přede dveřmi jako sádrová socha. Uvnitř domu hlasitě zaštěkal pes. Pak se u dveří objevila Christine Johnsonová.
Měla na sobě seprané džíny, pomačkaný žlutý svetr a bílé ponožky. Boty neměla. Vlasy měla sepnuté sponou ze želvoviny a na nose měla brýle. Vypadala, jako by i přes pozdní hodinu pracovala doma.
„Detektiv Cross?“ Byla pochopitelně překvapená. Sám jsem byl překvapený, že tam stojím.
„Nic nového se nepřihodilo,“ rychle jsem ji ujistil. „Mám jenom ještě několik otázek.“ To byla pravda. Nelži jí, Alexi. Neopovažuj se jí lhát. Ani jednou. Nikdy.
Pak se usmála. Zdálo se, že se smějí i její oči. Byly velké a hnědé a musel jsem od nich okamžitě odtrhnout zrak. „Opravdu pracujete příliš dlouho a tvrdě, i na to, jaká je situace,“ řekla.
„Nemohl jsem dnes večer na tu hroznou věc přestat myslet. Pracuji ve skutečnosti na dvou případech. Jestli jsem přišel nevhod, stavím se zítra ve škole. To není problém.“
„Ne, pojďte dál,“ řekla. „Vím, kolik máte práce. Dokážu si to představit. Je tady hrozný nepořádek, jako v naší vládě.“
Provedla mě chodbou se smetanovou žulovou podlahou a obývacím pokojem s pohodlnou sedací soupravou, kde převládaly přírodní barvy: siena, okr, hněď.
Nebyla to ale žádná prohlídka s průvodcem. Žádné další otázky, proč jsem tam. Náhle bylo až příliš ticho. Moje energie či poněkud vyschla.
Zavedla mě do velké kuchyně. Šla k lednici, která se otevírala s hlasitým zasyčením. „Takže, máme pivo, dietní kolu, ledový čaj. Můžu vám uvařit kávu nebo horký čaj, když budete chtít. Opravdu moc pracujete. To je jisté.“
Mluvila teď trochu jako učitelka. Pochopitelné, ale připomnělo mi to, že jsou věci, ve kterých bych se mohl zlepšit.
„Pivo by neškodilo,“ řekl jsem jí. Rozhlédl jsem se po kuchyni, která byla dvakrát tak velká jako naše. Na zdech byly řady obvyklých bílých skříněk. Ve stropě bylo okno.
Nálepka na lednici propagovala „Pochod za bezdomovce“. Měla moc hezký domov – ona a George.
Všiml jsem si výšivky na zdi se svahilským nápisem Kwenda mzuri. Je to pozdrav, který znamená „šťastnou cestu“. Nepřímá narážka pro ty moudré z nás?
„Ráda slyším, že si dáte pivo,“ usmála se. „To znamená, že už brzy pro dnešek skončíte s prací. Je skoro půl jedenácté. Věděl jste to? Kolik máte na hodinkách vy?“
„To už je tak pozdě? Moc se omlouvám,“ odpověděl jsem jí. „Můžem to vyřídit zítra.“
Christine mi přinesla Heineken a sobě ledový čaj. Sedla si proti mně k pultu, který rozděloval kuchyň. V domě zdaleka nebyl nepořádek, před kterým mě varovala, když mě zvala dál. Byl příjemně zabydlený. Na jedné zdi byla kouzelná výstavka obrázků dětí ze školy Sojourner Truthové.
„O co tedy jde, doktore?“ zeptala se. „Co vás sem přivedlo?“
„Upřímně? Nemůžu spát. Jel jsem se projet a vyrazil jsem tímhle směrem. Pak jsem dostal ten chytrý nápad, že bych mohl trochu zapracovat na případu… nebo jsem si možná potřeboval s někým promluvit.“ Konečně jsem se přiznal a hned jsem se cítil lépe.
„To je v pořádku. To dokážu pochopit. Sama nemůžu spát,“ řekla. „Shanellina smrt se mě hodně dotkla. A ten chudáček Vernon Wheatley. Čistila jsem zeleninu a pustila jsem si k tomu v televizi Pohotovost jako z…
