099. KAPITOLA
SRDCE MI BUŠILO v hrudníku jako v těsné kovové kleci. V hlavě se mi pořád ozývalo hlasité bzučení jako v rádiu při slabém signálu. Necítil jsem se příliš jako hrdinný policista. Byl jsem vyděšený. Bylo to horší než obvykle. Možná proto, že vrahovi bylo třináct.
Danny Boudreaux věděl, jak použít poloautomat, který držel v ruce, a dříve nebo později to udělá. Jediná věc v celém vesmíru, na které mi v té chvíli záleželo, byla sebrat mu ten Smith & Wesson.
Zjevení přede mnou upoutalo veškerou moji pozornost: hubený, trucovitý třináctiletý kluk se smrtící zbraní. Poloautomat mi mířil na srdce. I když byla Boudreauxova ruka celkem pevná, zdálo se, že je mentálně a psychicky víc mimo, než jsem si myslel. Byl pravděpodobně dekompenzovaný, ztrácel schopnost vyrovnat se s okolními událostmi. Jeho chování bude nejspíš čím dál tím hůř předvídatelné. Jeho nestabilita byla zjevná a nebyl to hezký pohled.
Měl to v očích. Jeho oči těkaly kolem jako oči ptáka chyceného ve skleněné bublině.
Lehce na mě zamával pistolí z chodby domu Johnsonových. Měl na sobě divnou mikinu s natištěným nápisem ŠTĚSTÍ, ŠTĚSTÍ. RADOST, RADOST.
Krátké vlasy měl promáčené potem. Brýle měl na krajích trochu zamlžené. Oči za brýlemi se vlhce leskly. Vypadal jako vrah ze školy Sojourner Truthové. Pochyboval jsem, jestli mohl mít Dannyho Boudreauxe někdy někdo rád. Já si ho neoblíbil.
Jeho kostnaté tělo náhle ztuhlo v pozoru. „Vítejte na palubě, detektive Crossi, pane!“
„Ahoj, Danny,“ oslovil jsem ho tak mírně a klidně, jak jsem jen dokázal. „Volal jsi mě, tak jsem tady.“ Jsem ten, kdo ti přišel natrhnout zadek.
Udržoval si odstup. Byl nádoba plná obnažených nervů, natlakovaná úžasným vztekem. Byl loutka bez vodiče. Nedalo se nijak odhadnout, co udělá.
Skoro určitě trpěl vysazením svého předepsaného léku. Danny Boudreaux měl celý soubor symptomů: agresivitu, depresi, psychózu, hyperaktivitu.
Třináctiletý chladnokrevný vrah. Jak ho mám odzbrojit?
Christine Johnsonová stála za ním v potemnělém obývacím pokoji. Nehýbala se. Vypadala velice vzdáleně a i přes svoji výšku malá. Vypadala smutně, vyděšeně, unaveně.
Po její pravé ruce byl nádherně vytesaný krb, který vypadal jako vyrobený z jednoho bloku hnědého pískovce. Předtím jsem toho z obývacího pokoje moc neviděl. Teď jsem ho podrobně studoval. Hledal jsem něco jako zbraň. Cokoliv, co by nám pomohlo.
George Johnson ležel na mramorové podlaze v chodbě. Christine nebo chlapec přehodili přes tělo červenou kostkovanou přikrývku.
„Christine, jste v pořádku?“ zavolal jsem přes místnost. Začala mluvit, pak se zarazila.
„Je v pořádku. Je docela silná,“ vyštěkl na mě Boudreaux. Vyslovoval nezřetelně, takže mu bylo špatně rozumět. „Je v pořádku, v pohodě. Já jsem ten, kdo tady prohrává. Tady jde o mě.“
„Chápu, jak jsi unavený, Danny,“ řekl jsem mu. Podezíral jsem ho, že zakouší nevolnost, poruchy soustředění, sucho v ústech.
„Jo, pochopils to správně. Chce se ti říct ještě něco? Ještě nějakou perlu?“
Bum! kopnutím náhle zabouchl dveře za námi. Další projev impulzivního chování. Byl jsem na mejdanu. Pořád se ode mě držel opatrně dál a stále na mě mířil pistolí.
„Dokážu toho zkurvysyna zabít opravdu dobře,“ řekl pro případ, že jsem to předtím nepochopil. Posílilo to moje přesvědčení o jeho extrémní paranoie, rozčilení a nervozitě.
Nadměrně se staral o to, co si o něm myslím, za jak schopného ho považuji. Pletl si mě se svým vlastním otcem. Se svým otcem policistou, který opustil jeho a jeho matku. O tomhle spojení jsem se dozvěděl až cestou sem, ale dávalo to smysl. Výborně to odpovídalo situaci.
Připomněl jsem si, že tenhle nervózní, hubený, směšný kluk je vrah. Nebylo pro mě těžké takovou zrůdu nenávidět. Přesto však v tom chlapci bylo něco tragicky smutného. V Danielu Boudreauxovi bylo něco osamělého a zrůdného.
„Věřím, že umíš střílet opravdu dobře,“ řekl jsem mu potichu. Věděl jsem, že právě to chce slyšet.
Věřím ti.
Věřím ti, že jsi chladnokrevný vrah. Věřím ti, že jsi mladá zrůd…
