016. KAPITOLA
JEDINEČNÉMU ŠARMU případu Jack a Jill jsem odolával ještě den. Nebo spíš půl dne. Snažil jsem se ujasnit si pár věcí, kterých jsem si všiml v Southeast. Rozzuřilo mě to, co se stalo s Clouserem a Pittmanem.
Shanelle Greenová zemřela, protože Uřezávače nehledalo víc detektivů a nebyl včas vyslechnut Alvin Jackson. Celá politováníhodná záležitost měla nepochybně rasistický podtext, a z toho jsem byl naštvaný a smutný.
Přišel jsem domů brzy a strávil večer s babičkou a dětmi. Chtěl jsem je po vraždě ve škole Sojourner Truthové ujistit, že je všechno v pořádku. Aspoň tahle strašidelná záhada byla vyřešena. Stejně jsem ale nemohl zabíjení dětí pustit z hlavy. Měl jsem k tomu mnoho důvodů.
Asi půl hodiny jsem jako každý týden trénoval s Damonem a Jannie v suterénu box. Budiž přičteno Damonovi k dobru, že si nikdy nestěžuje, že se těch lekcí účastní i jeho sestra. Vždycky si jenom nasadí rukavice.
Stávají se z nich houževnatí malí buldoci, ale co je důležitější, učí se, kdy se neprat. Moc dětí si na ně ve škole nedovolí, ale je to hlavně proto, že jsou oblíbení a vědí, jak vycházet s ostatními.
„Pozor na práci nohou, Damone,“ radil jsem mu. „Nečeká se od tebe, že zašlapeš oheň.“
„Máš tancovat, Damone,“ rýpla si do něho Jannie. „Krok, vpravo. Zpátky. Krok, krok, vlevo.“
„Za chvilku budu tancovat na tobě,“ varoval ji Damon a oba se smáli jako blázni.
O chvíli později jsme stáli v pokoji. Jannie zkřížila svoje malé paže, dívala se na mě úkosem a dělala smutné obličeje. Přišel její oficiální, neoddiskutovatelný čas jít spát, ale ona se rozhodla přednést protest.
„Ne, tati. Ne, ne, nééé,“ škemrala. „Tvoje hodinky jdou moc rychle.“
„Ano, Jannie. Jojojóóó,“ trval jsem na svém, bránil se své vlastní Nemesis. „Moje hodinky jdou moc pomalu.“
„Ne, pane. Ani náhodou,“ řekla.
„Ale ano. Tomu neunikneš. Jsi zatčena.“
Dlouhá paže zákona se konečně natáhla a zadržela dalšího viníka. Zvedl jsem Jannie z pohovky a nesl ji nahoru do postele na minutu přesně v půl deváté. V domě Crossových vládne právo a pořádek.
„Kam jdeme, tati?“ smála se mi za krk. „Jdeme ven na zmrzlinu? Dám si oříškovou a smetanovou.“
„Možná ve snu.“
Když jsem držel Jannie pevně v rukou, musel jsem myslet na malou Shanelle Greenovou. Když jsem viděl Shanelle na školním hřišti, byl jsem vyděšený a myslel na Jannie. Myšlenky se mi točily v hlavě ve zlomyslném kruhu.
Žil jsem ve strachu z lidských monster, která přicházela do našeho domu. Jedno z nich přišlo před několika lety. Gary Soneji. Tenkrát se nikomu nic nestalo a měli jsme velké štěstí.
Jannie a já jsme odříkali modlitbu, kterou jsme měli oba rádi. Klečela vedle postele a říkala ta slova nádherným šepotem.
Jannie říkala: „Bože na nebesích, moje babička a tatínek mě milují. I Damon mě miluje. Díky, Bože, že jsi ze mě udělal hodnou holčičku, pěknou a někdy legrační. Budu se vždycky snažit být hodná, když budu moct. Jannie Crossová Ti přeje dobrou noc.“
„Amen, Jannie Crossová,“ usmál jsem se na svoji holčičku. Miloval jsem ji víc než svůj život. Připomínala mi to nejlepší ze své matky. „Uvidíme se ráno. Už se nemůžu dočkat.“
Jannie se náhle usmála a široce otevřela oči. Posadila se na posteli. „Můžeš se se mnou vidět víc dneska večer. Jenom mě nech vzhůru,“ řekla. „Umírám touhou po zmrzlině.“
„Jseš legrační,“ poznamenal jsem a políbil ji na dobrou noc. „A hezká a chytrá.“ Pánové, tolik ji a Damona miluji. Věděl jsem, že proto se mi dětské vraždy dostaly tak hluboko pod kůži. Ten šílenec udeřil příliš blízko našeho domu.
Možná proto jsme se šli s Damonem ten večer na chvíli projít. Položil jsem paži kolem ramen svého syna. Zdál se být každým dnem trochu větší, silnější, tvrdší. Byli jsme dobří kamarádi a byl jsem rád, že nám to spolu zatím tak dobře vychází.
Šli jsme pomalu směrem k Damonově škole. Cestou jsme míjeli baptistický kostel se zlostným graffiti: Nestarám se o Ježíše, protože Ježíš se nestará o mě. Bylo to tady běžně rozšířené smýšlení, hlavně mezi mladými.
Jedna z Damonových spolužaček ze školy Sojourner Truthové zemřela. Jak strašná tragédie. Damon už toho viděl až moc. Potkal smrt na ulici, když jeden mladík zastřelil druhého kvůli místu na parkování. Bylo mu šest let.
„Nebojíš se někdy v téhle škole? Řekni mi pravdu. Můžeš mi říct všechno, co cítíš, Damone,“ připomněl jsem mu jemně. „Taky mám někdy strach. Děsí mě Beavis a Butthead. A taky Ren a Stimpy.“
Damon se usmál a pokrčil rameny. „Jo, někdy se bojím. První den po tom mi běhal mráz po zádech. Nebude se naše škola zavírat, že ne?“
Uvnitř jsem se usmál, ale zachoval jsem vážnou tvář. „Ne, zítra se bude učit jako vždycky. Úkoly budou taky.“
„Už jsem je udělal,“ bránil se Damon. Nana způsobila, že byl trochu moc citlivý, co se týkalo známek, ale nebylo to až tak strašné.
„Většinou dostávám samé jedničky, tak co.“
„Většinou samé jedničky,“ smál jsem se. „Jakého druhu je tahle věta?“
„Věta přesná.“ Ušklíbl se jako mladá hyena, které právě někdo řekl dobrý vtip o Serengeti.
Nasadil jsem Damonovi volný, hravý chvat. Jemně odsunul moji ruku přes svůj krátký účes. Momentálně byl v pořádku. Byl silný a byl to dobrý kluk. Miloval jsem ho celou duší a chtěl jsem, aby to vždycky věděl.
V tu chvíli jsem zahlédl někoho, jak odchází ze školní budovy. Byla to táž žena, kterou jsem viděl časně ráno, když zemřela Shanelle Greenová. Zůstala stát a dívala se, jak zápasím s Damonem na chodníku.
Byla štíhlá a vysoká, asi metr osmdesát. Ve stínu školní budovy jsem jí neviděl dobře do obličeje. Pamatoval jsem si ji však z onoho rána. Pamatoval jsem si její sebedůvěru a ovzduší záhady, které ji obklopovalo.
Zamávala nám a Damon zamával jí. Pak zamířila k tmavě modrému mercedesu, který parkoval před budovou.
„Znáš ji?“ zeptal jsem se.
„Je to nová ředitelka naší školy,“ informoval mě Damon. „Paní Johnsonová.“
Přikývl jsem. Paní Johnsonová. „Pracuje dlouho. Udělala na mě dojem. Jak se ti paní Johnsonová líbí?“ zeptal jsem se Damona a díval se na ni jak jde ke svému autu. Vzpomněl jsem si, že Nana o nové ředitelce mluvila velmi dobře, říkala, že je „inspirativní“ a že má dobrou povahu.
Byla určitě atraktivní, a když jsem se na ni díval, trochu mě bolelo srdce. Byla pravda, že mi v životě někdo chyběl.
Dostával jsem se právě z komplikovaného vztahu, který jsem měl se ženou jménem Kate McTiernanová. Hodné jsem pracoval, abych na ni nemusel myslet. Snažil jsem se o to i ten večer.
Damon neváhal s odpovědí na moji otázku. „Mám ji rád. Paní Johnsonovou má každý rád. Je silná. Je ještě silnější než ty, tati.“
Ve svém mercedesu tak přísně nevypadala, ale neměl jsem důvod svému synovi nevěřit. Byla určitě odvážná, když zůstávala večer sama ve škole. Možná příliš odvážná.
„Pojďme domů.“ řekl jsem nakonec Damonovi. „Právě jsem si vzpomněl, že jdeš zítra do školy.“
„Zůstaneme vzhůru a budeme se dívat na zápas Bullets s Orlando Magic,“ chytil mě za loket a snažil se mě přemluvit.
„No jasně. Ne, vzbudíme Jannie a budeme vzhůru celou noc,“ řekl jsem a hlasitě se zasmál. Damon se smál mému vtipu se mnou.
Tu noc jsem spal s dětmi. Rozhodně jsem se ještě nedostal z té vraždy v Damonově škole. Někdy si hodíme deky a polštáře na zem a spíme jako bezdomovci. Nana z toho má vždycky záchvat, ale já věřím, že jí podobné záchvaty svědčí, takže se snažíme, aby dostala jeden tak asi každý druhý týden.
Když jsem ležel s otevřenýma očima a obě děti klidně spaly, musel jsem pořád myslet na Shanelle Greenovou. Byla to to poslední, na co jsem potřeboval myslet. Proč někdo přinesl tělo zpátky na školní hřiště? přemýšlel jsem. Vždycky se najde něco, co do případu nezapadá, ale tohle nedávalo smysl, a proto mě to zajímalo. Byl to kousek, který nezapadal do skládačky, která by měla být kompletní.
Pak jsem chvíli myslel na paní Johnsonovou. To byl příjemnější námět. Je ještě silnější než ty, tati. Jak skvělé doporučení od toho mladíka. Byla to skoro výzva. Paní Johnsonovou má rád každý, řekl Damon.
Přemýšlel jsem, jaké je její křestní jméno. Zkusil jsem hádat naslepo – Christine. Tohle jméno se mi vybavilo první. Christine. Líbil se mi jeho zvuk.
Konečně jsem usnul. Spal jsem s dětmi na hromadě dek a polštářů na podlaze ložnice. Tu noc nás žádná monstra nenavštívila. Nepustil bych je dovnitř.
Drakobijec byl na stráži. Unavený, ospalý a příliš sentimentální, ale velmi ostražitý.
