Zločin a trest (Fjodor Michajlovič Dostojevskij)

Námět: Realistické dílo odehrávající se v druhé polovině 19.stol v ruském Petrohradě.

Hlavní hrdina Rodion Romanyč Raskolnikov opustil z nedostatku peněz právnickou univerzitu. Pobývá v pronajatém zatuchlém pokojíku nedaleko centra města. Jeho jediný příjem jsou peníze občasně zasílané od jeho matky, Pulcheriji Raskolnikové, která je pro něj šetří ze své nuzné penze.

Raskolnikov již několik dní hladověl. Přesto neměl zájem najít si nějakou poctivou práci. Začala v něm klíčit zrůdná myšlenka, jak přijít k penězům. Uvažoval o jakémsi „nadčlověku“, na nějž by se nevztahovaly obecně platné morální zásady. Všechno jeho jednání by totiž bylo v zájmu dosažení vyšších cílů než je kdokoli jiný schopen, a proto by mohl být ospravedlněn z téměř jakýchkoli přečinů. Jako příklad viděl Napoleona. Protože se považoval sám za jednoho z takových nadlidí, nepokládal za špatné zabít někoho bohatého, ale pro společnost „neužitečného“, aby on získal majetek potřebný pro život. Jednu takovou osobu znal. Alena Ivanovna, stará lichvářka, u které již několikrát cosi zastavoval. Žila se svou sestrou Lizavetou sama v činžovním domě. Raskolnikov náhodou zjistil, že Lizaveta v určitou dobu nebude doma. Po pečlivých přípravách a plánech si půjčil od domovníka sekyru, šel k Aleně Lizavetě a když se snažila otevřít balíček v němž měla být další zástava, umlátil ji tupou stranou sekyry. Několik minut nato se vrátila její sestra Lizaveta. Aby jej neusvědčila, rozťal lebku i jí. Jen s velkým štěstím se mu podařilo nepozorovaně vyváznout s několika cetkami místo plánovaných tisíc. Lup schoval daleko od svého bydliště. Následkem stresu, strachu a nedostatečné výživy dostal horečku a několik dní blouznil. Jeho přítel Razumichin ( Dmitrij Prokofjič Vrazumichin), mu sehnal pomoc a staral se o něj. Krátce po probuzení za ním přišel Petr Petrovič Lužin, bohatý muž, který si měl vzít jeho sestru Duňu (Avdoťju Romanovnu). Raskolnikov jej vyhodil, neboť považoval Petra Lužina za bezcharakterního domýšlivého sobce. Sestře i matce řekl, ať se rozhodnou mezi ním a Lužinem, protože nechce, aby se Duňa za něj provdávala jen proto, aby mohla finančně podporovat svého bratra. K rozchodu opravdu došlo a do Duňy se zamiloval Razumichin. Raskolnikov se seznámil s Porfijem Petrovičem, neobyčejně bystrým policejním vyšetřovatelem. Po několika přátelských setkáních za ním Porfij přišel a mezi čtyřma očima jej označil jako vraha. Raskolnikov dlouho otálel s přiznáním svého činu tísněn strachem z neznáma spíše než vinou. Až silné pobídnutí prostitutky Soňy (Sofjy Semjonovny Marmeladové), do které se zamiloval, jej podnítilo k činu. Šel na komisařství a udal se. Byl odsouzen k 8 letům vyhnanství na Sibiři. Soňa tam odjela s ním. Pulcherija Raskolniková mezitím umřela, sestra Duňa se provdala za Razumichina. Sonina láska Raskolnikovovi pomohla dostat se ze životní skepse, přesto však nikdy nepocítil výčitky svědomí nad zločinem, který spáchal.

— 1 —

Psychologicko-filozofický román, stěžejní dílo velkého mistra ruského realismu zachycuje příběh člověka, dohnaného strádáním a bezvýchodností situace až k vraždě.

Hlavní postavy

Rodion Romanovič Raskolnikov - mladý student; citlivý, city ale nedává najevo; čestný, rozvážný, až chladnokrevný, občas povýšenecký; postupně prochází vývojem

Sofja Semjonovna Marmeladovová (Soňa) - prostitutka; obětavá, zamiluje se do Raskolnikova; charismatická, nesmělá

Vedlejší postavy

Dmitrij Prokofjič Vrazumichin - Raskolnikův přítel

Porfirij Petrovič - vyšetřující soudce

Duňa Raskolniková - sestra Raskolnikova

Petr Petrovič Lužin - Dunin nastávající muž

Semjon Zacharovič Marmeladov - opilec, zemře (spadl pod koňské spřežení)

Obsah

Rodion Raskolnikov chladnokrevně zabije starou lichvářku kvůli penězům. Náhodou se zde objeví její sestra, které proto připraví stejný osud. Po smrti žen následuje policejní pátrání. Vyšetřovatel tuší, že je vrahem právě Raskolnikov, ale nemůže mu vinu dokázat. Ten mezitím začíná propadat strachu. Policie pak zadrží jiného podezřelého muže. Raskolnikov se následně seznámí s prostitutkou Soňou a přizná se jí k vraždě. Ta jej přesvědčí, aby se přiznal. Sonina láska Raskolnikova posílí a dopomůže mu k přiznání. Rodion odsouzen k osmi letem nucených prací na Sibiři, kam jej Soňa doprovází. Svou láskou z něho dokáže vytvořit nového, lepšího člověka.

Ukázka

"Dost!" pronesl rozhodně a slavnostně. "pryč s přeludy, pryč s umělými strachy, pryč s vidinami!... Život neskončil! Copak jsem teď nežil? Ne, můj život nezhasl se životem té staré báby! Dej jí bůh nebe - a dost, drahá paní, měla jste nejvyšší čas jít na odpočinek! Teď je království světla a rozumu a... vůle a síly... a uvidíme! Uvidíme kdo s koho!" dodal povýšeně, jako by mluvil k nějakým temným silám a vyzýval je k boji.

— 2 —

Hra o čtrnácti obrazech

Román ruského realisty 19. století vypráví osudový příběh Raskolnikova, člověka dohnaného strádáním až k vraždě.

Hlavní postavy

Raskolnikov - chudý, hrdý melancholik

Soňa - Raskolnikova spřízněná duše

Razumichin - přítel Raskolnikova

Obsah

Rodion Romanyč (Romanovič) Raskolnikov je nucen kvůli finančním potížím ukončit studium na univerzitě. Rozhodl se, že zavraždí lichvářku Alenu Ivanovnu. O tomto činu nepřemýšlel jako o hříchu, nýbrž o velkorysosti - lidé jí nebudou muset vracet půjčené peníze.

Přijde den "D" a Raskolnikov opravdu Alenu Ivanovnu zavraždí. Je ovšem vyrušen Aleninou sestrou Lizavetou Ivanovnou, přičemž ji musí zavraždit taky.

Na druhý den je předvolán k policii. Jak později s úlevou zjistí, je to "jen" kvůli nájemnému. Ale když se policisté začnou bavit o včerejší vraždě, Raskolnikov to neunese a omdlí. Tím se stane podezřelým vyšetřujícího soudce Porfirije Petroviče.

Do Petrohradu za Raskolnikovem přijede matka se sestrou. Raskolnikov má tedy starosti i se svou sestrou Duněčkou, která svolila, že si vezme Petra Petroviče, váženého a hlavně bohatého muže, aby finančně podpořil rodinu. To se samozřejmě Raskolnikovi nelíbilo, a tak Duňa zůstala sama.

Raskolnikov se seznámí se Soňou, dcerou opilce, jehož udupal kůň. Po otcově smrti Soňa, jako živitelka rodiny, dělá prostitutku. Té jako jediné se Raskolnikov svěří se svým trestným činem. Soňa mu domluví, Raskolnikov se tedy přiznává...

Nakonec je odsouzen na (podle Raskolnikova pouze) osm let práce na Sibiři. Soňa odjíždí s ním. Na místě Raskolnikov po její nemoci zjistí, že ji má rád a potřebuje ji.

— 3 —

"Zabíjet? Zda máte právo zabíjet?" zalomila rukama Soňa.

"Ach Soňo!" vybuchl podrážděně a chtěl se nějak ohradit, ale udělal jen přezíravou odmlku. "Nepřerušuj mě, Soňo! Chtěl jsem tě jenom přesvědčit, že mě tehdy ponoukl ďábel a teprve pak mi ukázal, že jsem neměl právo udělat ten krok, protože jsem zrovna taková veš jako všichni! Ztropil si ze mně posměch a já teď přišel k tobě! Máš hosta! Přišel bych za tebou, nebýt jen veš? Poslyš: když jsem tenkrát k staré šel, šel jsem to, abys věděla, jen zkusit..."

"A zabil jste! Zabil!"

"Ale jak jsem zabil? Copak takhle se zabíjí? Copak někdo jde zabíjet tak jako tehdy já? Jednou ti povím, jak to bylo... Copak jsem zabil nějakou babku? Sebe jsem zabil, žádnou babku! Zároveň jsem při tom navždy utloukl sám sebe!... Ale tu babku zavraždil ďábel, a ne já... Ale dost, dost už, Soňo, dost! Nech mě!" vykřikl náhle v hysterickém zoufalství. "Nech mě!"

Opřel si lokty o kolena a sevřel hlavu v dlaních jako v kleštích.

"Ta bolest!" zaúpěla utýraně Soňa.

"Ale co teď, co mám dělat teď, jen řekni!" zvedl k ní náhle hlavu a podíval se na ni s tváří sešklebenou zoufalstvím.

"Co mám dělat!" vykřikla, prudce se vztyčila a v očích, doposud zalitých slzami, jí náhle blýsklo: "Vstaň!" Chytila ho za rameno; povstal a užasle na ni hleděl. "Jdi, a hned teď, v tu chvíli se postav na nároží, pokloň se a nejdříve zlíbej půdu, kterou jsi poskvrnil, a pak se pokloň celému světu, do všech čtyř světových stran, a nahlas oznam všem: 'Já jsem vrah!' Pak ti bůh znovu vrátí život. Půjdeš? Půjdeš?" ptala se, a třesouc se jako osika, chytila ho za obě ruce, pevně mu je tiskla a upírala na něho planoucí pohled.

Její nenadálé zanícení ho překvapilo, ba ohromilo.

"Ty tedy myslíš, abych šel do vězení, Soňo? Abych se sám udal?" zeptal se ponuře.

"Vzít na sebe kříž a vykoupit se jím, to musíš udělat."

"Ne! Já k nim nepůjdu. Soňo!"

"A jak, jak jenom chceš žít? S čím chceš žít?" hořekovala Soňa. "Copak i po tomhle ještě můžeš? Jak chceš ještě mluvit s matkou? (Ach bože, co si počnou, co si teď počnou!) Copak záleží na mně! Ale vždyť už ses rozešel s maminkou i se sestrou. Ano, rozešel ses s nimi, rozešel. Panebože!" vybuchla. "Sám to přece víš nejlíp! Ale jak, jak vlastně chceš žít a nemít nikoho! Co si teď počneš?"

"Nebuď naivní, Soňo," namítl tiše. "Čím jsem se na nich provinil? Proč bych k nim chodil? Co bych jim řekl? To všecko je chiméra... Oni sami hubí milióny lidí, a ještě to vydávají za ctnost. Jsou to podvodníci a ničemové, Soňo!... Nikam nepůjdu! A co jim řeknu – že jsem zavraždil, ale peníze že jsem se vzít neodvážil a schoval je pod kámen?" dodal s jedovatým úsměškem. "Ještě se mi vysmějí a řeknou: hlupák, že nevzal. Zbabělec a hlupák! Nic, vůbec nic nepochopí, Soňo, nejsou hodni pochopit. Proč bych k nim chodil? Nikam nepůjdu. Nebuď tak bláhová, Soňo..."

"Utrápíš se, utrápíš," tvrdila a úpěnlivě k němu vztahovala ruce.

"Možná, že se dělám ještě horší," poznamenal zachmuřeně a trochu zamyšleně. "Možná, že jsem ještě člověk, a ne veš, a že jsem předčasně sám sebe odsoudil... Ještě budu bojovat."

Rty se mu pohrdavě zkřivily.

"Takový kříž na sobě nést! A celý život, celý život přece!"

"Zvyknu mu..." pronesl se zasmušilou soustředěností. "Poslyš," začal za okamžik, "dost toho pláče a k věci: přišel jsem ti říci, že už po mně jdou, chtějí mě dostat..."

"Bože!" lekla se Soňa.

"Pročpak se děsíš? Sama chceš, abych se šel udat, a teď se toho lekáš? Jenže já se jen tak nedám. Já se jim ještě postavím, nic se mnou nezmohou. Nemají ani jeden usvědčující důkaz. Včera jsem byl ve velkém nebezpečí a myslil jsem, že už jsem ztracen, ale dnes už se to obrátilo k lepšímu. Všechny jejich důkazy jsou hůl o dvou koncích, rozumíš, to znamená, že mohu jejich obvinění obrátit ve svůj prospěch. A také obrátím, teď už vím, jak na to... Ale do žaláře půjdu určitě. Nebýt jedné náhody, byli by mě možná zatkli už dnes a možná že ještě zatknou... Ale na tom nezáleží. Soňo, pobudu si tam a zas mě pustí... protože nemají ani jediný skutečný důkaz, a také mít nebudou, na to ti dávám slovo. A s tím, co mají, mě nedostanou tam, kam chtějí. Ale dost... Já jen, abys věděla... A sestře a matce to rozmluvím a uklidním je, o to se postarám... Ostatně, o sestru už je myslím postaráno... a tedy i o maminku... To je tak všechno. Buď však opatrná. Budeš mě navštěvovat ve vězení, až tam budu?"

"Jistě budu! Budu!"

Seděli vedle sebe zkormouceni a zničeni, jako osamělí ztroskotanci, vyhození bouří na pustý břeh. Díval se na Soňu a cítil, kolik lásky z ní na něho přechází, a náhle se mu kupodivu těžce a bolestně sevřelo srdce při pomyšlení, že je tak milován. Ano, byl to zvláštní a hrozný pocit! Šel k Soně, protože v ní viděl svou poslední naději a jediné východisko; chtěl u ní odložit alespoň díl svého utrpení, a náhle, když se mu otevřelo její srdce, vycítil a poznal, že je nekonečně nešťastnější, než byl předtím.

"Ne, Soňo," řekl, "raději za mnou do vězení nechoď."

Soňa neodpověděla, plakala. Uplynulo několik minut.

"Máš u sebe kříž?" optala se náhle, jako by se upamatovala.

Hned nepochopil, nač se ho ptá.

"Nemáš, viď, že ne? Tu máš, vezmi si tenhle cypřišový. Mám ještě jeden, měděný, od Lizavety. Vyměnila jsem si ho s Lizavetou, ona mi dala svůj křížek, a já svůj škapulíř. Budu teď nosit Lizavetin a tenhle nos ty. Vezmi si ho... je ode mne! Slyšíš, je ode mne!" Žadonila. "Společně budeme trpět, společný kříž poneseme!"

"Tak ukaž," řekl Raskolnikov. Nechtěl ji zarmoutit. Ale vzápětí utrhl ruku, kterou už natáhl po křížku.

"Teď ještě ne, Soňo. Raději až pak," dodal, aby ji uklidnil.

"Tak dobře, dobře," zvolala horlivě. "Připneš si ho pak, až půjdeš na sebe vzít utrpení. Přijdeš ke mně a já ti ho navléknu kolem krku, pomodlíme se a spolu půjdeme."

V tu chvíli kdosi třikrát zaklepal na dveře.

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF):