Mníšek (Egon Bondy)

Teprve, když už byl v hradbách, poznal, že je ve městě, kde přenocoval v biskupském paláci. Protože měl za poslední tři dny hlad, zamířil tam.

Ale brána vyvrácena zela dokořán a na nádvoří se povalovalo u zdí při malých ohýncích jenom několik stejně jako mníšek vyhublých a otrhaných poutníků.

Zastavil se rozpačitě uprostřed dvora, a když o něho nikdo nedbal, usedl si ve slušné vzdálenosti poblíž jednoho ohýnku v rohu.

Brzy poznal, že tři muži, kteří tam leželi, byli ranění, jen s bolestným vzdycháním se nadzvedávali na bok, aby se trochu přiblížili ohni. Bylo jim zřejmě tak zle, že ani nekleli, nenadávali, nehádali se. Jeden ruku, druhý hlavu, třetí nohu měli obvázané špinavými a nedostačujícími obvazy z hadrů. Mníšek se chtěl taky ohřát a mimovolně se pomalu šoupal k nim. Když se už dostal skoro mezi ně, zarazili ho, aby se klidil. Zůstal tedy sedět.

Během večera začalo pršet a ohýnek už nikoho neohříval. Mníšek si vzpomněl, že na druhé straně dvora byly maštale a čeledinec, a užuž se tam chtěl vypravit, když jeden z raněných na něj zavolal, aby tam nechodil.

"Tam se nesmí, jsou tam nakažení morem," dodal.

Při drobném, ale vytrvalém dešti lidem nezbylo než spolu rozmlouvat. Mníšek nejprve nechtěl nic poslouchat, ale nemohl řeči uniknout. Tak se zeptal, kde je biskupova čeleď a koně.

"V prdeli," řekl dlouhán s ovázanou hlavou.

"Před třemi nedělemi připluli proti proudu Normani. Dostali se do města, a co nezničili, ukradli. Náš biskup v chrámě před nimi padl na kolena, ale nic z kostela stejně nezachránil. A když mu chtěli useknout hlavu, všeho se odpřísáhl a dal se k nim, protože prý potřebovali nějakého písaře, svého si sami podřezali den předtím. Tak s nimi odešel a jeho jáhnové s ním a musím ti říct, že ta svině se nechtěla vůbec k nám hlásit a neztratil za nás, co jsme přece byli jeho město, ani slovo. A Normani ještě přinesli mor, sami tady mřeli jako mouchy, než odpluli."

Pak rozváděli dopodrobna, kolik toho odnesli z biskupského paláce a chrámu v truhlách i bez truhel, ale mníšek přestal opět poslouchat. Ba sám se stáhl od ohně zpátky do tmavého kouta a s nohama v louži seděl až do východu slunce, kdy přestalo pršet a začalo teplo. Ze všech se teď kouřilo a mníšek, zatímco ostatní konečně usnuli, vyšel ze dvora a za malou chvíli byl za branami města.