Mníšek (Egon Bondy)

Cesta alpskými průsmyky byla i v létě značně zlá.

Bylo vidět, že cesta byla kdysi udržována, že však již po desetiletí se na její stav nedbalo. Občas byla při cestě opuštěná stavení, zřejmě nocleháren a útulků pro pocestné, ale dávno prázdná, zřícená a zarostlá křovím a býlím. Přece se však sešlo po cestě více lidu a mníšek se stal členem jedné putující skupiny

Byli to většinou kajícníci či zbožní poutníci na cestě do Říma, spíš už pokročilého věku, kteří počítali s tím, že na svaté pouti třeba i složí kosti. Jen zřídka je míjeli jezdci, někdy samotní, někdy houf, kteří nesli poselství velkých pánů.

Putování pěších se táhlo týdny. Nikdo tu nezaváděl žádné velké rozhovory, všichni byli v neustálém strachu před lupiči a s podezíráním se sledovali sami mezi sebou. Lupiči často vysílali špehy, aby se na den dva ke skupinám připojovali a zjistili, zda něco cenného nenesou. Tak každý rozvazoval svůj pytel zády k ostatním a s nedůvěrou koukal zvlášť po mladších spolupoutnících, a mníšek se proto s nikým neseznámil, nemluvil, seděl a jedl stranou, tiše a soustředěně se modlil, a když sestoupili z hor, byl rád, když se skupina opožďovala a mohl ji s lehkým srdcem opustit.

Nížina, do níž vcházel, byla omamně teplá a vonná a byla zatím nejkrásnějším krajem, který kdy viděl.

Nebylo tu hlubokých lesů, ale až do obzoru louky a i mnoho obdělaných polí, a mezi nimi potoky, říčky, řeky, vesnice a města. Cesta vedla mezi nimi a jimi a místy byla dlážděna velikými kamennými deskami, tisíc let starými. A v městech, ba i ve vsích, mezi domky, domy a chatrčemi stály kostely, staré i novější, a vedle nich budovy nebo jejich zbytky, jaké dosud neviděl, chrámy a veřejné stavby Římanů, jak mu vysvětlili domácí lidé.

Jednoho večera uprostřed luk přišel k plápolající hranici, kolem níž pobíhalo několik pacholků, všichni zřejmě obsluhující pána, který seděl před barvami jiskřícím stanem, jaký mníšek dosud nikdy neuzřel. Seděl na rozkládací stolici bez opěradla, byl bohatě, jak se mníškovi zdálo, až královsky oděn a čekal, až mu na připraveném stolku bude podáno jídlo. Vedle něho stálo už připraveno umývadlo a ručník k omývání rukou. Nad ohněm se opékala nějaká drobná zvěřina.

Mníšek měl hlad, ale neodvažoval se přistoupit, ačkoli bezděky přešlapoval na jednom místě. Tu si ho pán všiml a zavolal na jednoho služebníka, aby jej přivedl. Mníšek se ocitl před pánem, ale tomu právě předložili na stříbrném náčiní jídlo a pán se začal, jak to aspoň vypadalo, modlit.

Tu poznal mníšek, že pán je Žid. Věděl o Židech z klášterní četby jen to nejhorší a poprvé je viděl teprv až na své cestě v Londýně, kde mu je ukázali. Vypadali stejně jako ostatní lidi, jen byli zvláštně vybraně a se zálibou v barvách oblečeni a poznali se bezpečně teprv při své modlitbě, kdy si ovinovali paže i čelo a cosi vykřikovali zcela neomaleně, kdekoli byli na ulici, a mníškovi to připadalo, stejně jako ostatním, neobyčejně drzé počínání.

Nyní se pán modlil týmž způsobem a na mníška ani na své služebníky nic nedbal, ačkoli bylo zjevné, že jeho služebníci jsou křesťani. Mníšek by byl nejraději zmizel, ale bál se pánovy zřejmé moci.

"Sedni si a jez," řekl pán latinsky.

Mníšek si sedl kousek stranou na zem a přijal předek zajíce, který mu sloužící hodili.

Pán měl na stolku rozestaveny nádobky s různými omáčkami a sousta si v nich namáčel, otíraje si skoro pokaždé znovu ruce ručníkem namočeným ve voňavé vodě.

"Odkud?" zeptal se pán.

"Z Irska."

"Mám tam přátele," řekl pán a vybral si další kousek z mísy, kterou mu držel sloužící.

"Kam?"

"K Svatému otci."

"Jdu od něho."

Mníšek mlčel.

Žid jedl pomalu, ale se zřejmým požitkem.

"Léčil jsem mu svrab. Kdyby se myl, nemusel by ho mít."

Zastavil ruku se soustem nad stolkem, rozhoduje se, do které omáčky je namočit.

"Ale on se nemeje."

Smočil sousto v nádobce zcela napravo a dal do úst.

"A mýt se nebude," zahuhlal, když sousto rozžvýkal.

"Nevzdělanec." Polkl a omyl si prsty.

Mníšek zaražen mlčel.

"Co mu chceš?"

"Vypálili náš klášter..."

"Vím!" mávl rukou Žid. "Všude stejné. Co mu neseš?"

"Svaté ostatky."

"Můžeš je přiložit tady na oheň."

"Od našeho otce opata."

"Vím. Všude stejná omezenost."

Mníšek mlčel a přitáhl si svůj raneček pevně k sobě.

"Jistě neumíš ani číst," řekl Žid.

"Umím."

"Latinsky?"

"Latinsky i řecky."

"Podívejme!" řekl Žid a poprvé se na mníška pozorně podíval.

"A cos četl?"

"Svaté písmo."

"Můžeš si je strčit za klobouk," odpověděl Žid s klidem, ale bez pohrdání. "Můžeš jít se mnou. Tady je tě škoda."

"Kam?" vyhrkl nechtěně mníšek.

"Ke kalifovi. Teď se ještě stavím na císařském dvoře, císaře prý trápí žaludek. Ale pak jdu rovnou domů. Nemá cenu se tu vůbec zdržovat."

Mníšek mlčel a Žid zatím dojedl, sloužící mu teď lili na ruce voňavou vodu a on se umýval.

Vstal a rozložili mu lehátko před stanem. Byl velmi teplý večer.

Mníška a všechny kousali komáři.

"Namaž se touhle tinkturou," řekl Žid mníškovi a hodil mu lahvičku. "Nemůžu se dívat, jak se pořád plácáš a drbeš."

Mníšek poslušně otevřel lahvičku, ale nevěděl, co má s vodičkou dělat.

"Obličej a ruce a nohy!" křikl na něho Žid.

Mníšek se jeho hněvu bál a poslechl.

"Poslyš, půjdeš se mnou. Potřebuji sekretáře. Posledního jsem nechal v Římě. Kradl a pil. Ty nepiješ - já taky ne. Budu ti diktovat. Oblíknu tě a budu ti platit. Neztratíš se. Naučím tě přitom spoustu věcí," hovořil Žid mávaje kolem sebe záhyby pláště, aby se ochladil.

Mníšek se bál snad stále víc.

"Tady je stejně všemu konec. Vyřežou vás barbaři, protože sami jste barbaři. Nebude to už trvat ani sto let. Všechno tady zajde, a před tisíci lety tu byla jedna z nejkrásnějších provincií!"

Pokračoval zvolna a jakoby unaveně, nečekal na odpovědi.

"Všechno pomíjí, jak vidíš. Ale vědění je věčné a je stále mohutnější. Půjdeš se mnou ke kalifovi a užasneš.

Známe složení všeho lidského těla lépe, dvakrát lépe, než znali staří. Léčíme co bylo nevyléčitelné. Studium fyziky a mechaniky nám dnes dává nepřemožitelnou sílu. Stavíme stroje, které desetinásobně zrychlují lidskou práci. Plavíme se po mořích a vede nás nejen obloha, ale i magnetická střelka. Rozumíme pohybu hvězd, víme, jak zem obíhá kolem slunce, podobně jako měsíc kolem ní, dovedeme předpovídat budoucí, stejně jako poznáváme minulé. V knihovnách je uloženo všechno poznání světa a učenci je denně rozmnožují. Čočkami, jež brousíme, nazíráme neviditelné a přibližujeme vzdálené na dosah ruky.

A to je teprv začátek, ano, teprv začátek toho, co můžeme a čím budeme. Ovládneme všechny čtyři živly, podřídíme si tak celou přírodu, která jen čeká na to, aby nám sloužila, vynalezneme stroje, které budou pracovat úplně samy, získáme perpetuum mobile - zdroj pohybu, který nevyhasíná, nebo až za nekonečně dlouhou dobu - budeme jezdit bez potahu a budeme létat oblohou, sestoupíme na dno moří a odneseme odtamtud skryté poklady, zažehnáme nemoci i smrt či alespoň prodloužíme náš věk do nedohledna, budeme bydlet ve skleněných palácích dosahujících až do oblak a budeme jíst jídla, jaká země dosud nespatřila, a odívat se do rouch lehčích a hebčích než hedvábí.

A k tomu ke všemu je třeba jen vzdělání, jen práce vědcovy, a proto zde je všemu konec, zde už nikdy nic nevzejde, zánik vzdělanosti vás tu všechny zahubí.

Půjdeš se mnou a poznáš, co je věda, a porozumíš, co nám přinese věda - dnes už, nejvýš zítra, za jeden, za pár lidských věků - a nebude už bídy ani otroctví a nebude třeba stálého válčení a ničení a zabíjení - věda přinese s sebou šťastný věk, který bude trvat na všechen čas.

Půjdeš se mnou ke kalifovi," zakončil náhle rezolutně Žid a roztáhl se na lehátku ke spaní.

I všichni ostatní se už uložili, jen jeden klímal u ohně, aby nevyhasl.

Spustila se černá noc. Mníšek pevně držel svůj uzlík s nohou svatého Patrika a modlil se. Řeč Židova byla tím nejhroznějším, co dosud kdy slyšel. Když oheň již uhasínal, doutnaje pod popelem, a nebylo vidět ani na krok, mníšek se převelice opatrně a tichounce odplazil do tmy.

Jakmile se jen trošičku začalo jasnit, rozběhl se pryč po cestě k Římu.