Když poprosil, pustili ho do paláce. Seděl v kuchyni při ohništi a modlil se. Muži spravovali domácí nářadí, ženy stále pobíhaly a rámusily. Psi se rvali a bál se, aby ho neporafali. Náhle přišel seshora sluha a volal ho. Biskup chtěl vidět cizího příchozího.
V rozlehlé síni bylo tma a zima. Jen u krbu bylo světlo a zřejmě i teplo. Mníšek si však stoupl do kouta a dřepl si v rohu. Sluha ho ohlásil a ti dva u stolu ho zatím nevolali. Mluvili a jejich hlasy se rozléhaly celou kamennou prostorou.
Biskup hostil nějakého svého přítele - jak mníšek vyrozuměl z řeči - císařova kaplana, který sem zajel ode dvora, putujícího právě nedaleko odtud.
Měli dobrý ještě kozí sýr, čerstvě upečené a sádlem maštěné placky a loňské lojové škvarky, podle poznámek soudě přece jen již žluklé. A pili pivo, skutečné pivo, i když už dost zvětralé.
To, o čem hovořili, znal i mníšek od dětství nazpamět, jen to mohlo snad být zajímavé, že to platilo také pro okolí samého císařského dvora.
Ke konci století od příchodu našeho Pána Ježíše Krista devátého ani v samém srdci Římského císařství nebylo klidu a bezpečí. Ze severu až do středu země pronikali Dánové a jiní Seveřani, od východu táhli Maďaři a ostatní národové, od jihu útočili nejen na pobřeží, ale až do nitra říše Saracéni.
Pobřežní krajiny při moři severním i při jižním byly z velké části přímo v rukou pohanů, pohraniční oblasti na východě zcela vylidněny.
Nejen Anglie, Skotsko a Irsko, odkud přicházel mníšek, byly zaplaveny barbary, ale i Itálie, kde sám Řím byl jednou pustošen Normany, jednou Saracény a stále otevřen i všem dalším nájezdníkům. Divoké národy obsadily všechny země od Alp až po Řecko a Konstantinopol byl obléhán, z evropské pevniny Bulhary, z asijské pevniny Araby a desítkami s nimi táhnoucích kmenů. Za Pyrenejemi Mauři, na Rýnu Dánové, na Labi Srbové, na Dunaji Maďaři.
Tam, kde za dědů bývalo deset farností, zbyla jedna, v které diecézi třicet klášterů, dnes dva, hynutí lidu bylo jako jakási exploze se stále stupňovanou rychlostí, a co se dělo v zemích obsazených barbary, to se vůbec nevědělo, jen se tušilo, že tam křesťané zašli úplně.
Císařský dvůr se potuloval po Galii od falce k falci, nikde se nemohl trvale uživit, odnikud nemohl vybírat daně a shánět vojáky, jichž bylo třeba ne proti cizím hordám, těm se jen bez jakéhokoli pokusu o odpor ustupovalo, nýbrž proti knížatům langobardským, která stále v Itálii válčila a hrozila obsadit Řím a s ním strhnout na svoji stranu i korunu císařskou.
Biskup dal hledat ve spíži křížaly, pokud tam ještě po zimě zbyly, ale zbylé byly už plesnivé, a tak je nejedli.
Řeč šla o tom, zda pohani zabíjejí i ty kněží, kteří se odřeknou víry - to vědět bylo důležité. Zprávy si odporovaly, ale zdálo se, že pro nedůvěru i odřeknuvší se po čase popraví - což bylo skličující. Saracéni pak bez ohledu na cokoli každého prodali v Africe či na Eufratu do otroctví.
Císař konstatinopolský už nemohl dále křesťanské otroky vykupovat, ba byzantští kupci prý s nimi obchodovali také. Ostatně - kdo věděl, zda císař konstantinopolský ještě existuje? Poselství, jež ode dvora bylo tam předloni vypraveno, vrátilo se po půl roce zpět z poloviční cesty, neboť nebylo žádného spojení po souši ani po moři.
Biskup naléval piva a harašil velkým mečem, kaplan vyprávěl zvěsti o zázracích a znameních. Tu teprve si vzpomněli na mníška.
Mníšek mluvil neochotně a málo. Biskup a kaplan ani nečekali, že by se uměl vyjadřovat. Mluvili lámanou latinou, často si nerozuměli. Když zjistili, že jde z vypáleného irského kláštera, kde zbyl naživu sám jediný, projevili zájem teprve tehdy, když řekl, že jde k Svatému otci s opatovým odkazem. Mníšek vytáhl z tlumoku balíček a rozvinul pergamenovou listinu. Byla to noha svatého Patrika a průvodní list o pravosti ostatku. Biskup a kaplan se snažili list přečíst, ale neznali dobře všechna písmena. Mníšek jej tedy přečetl nahlas, ale jeho latině opět zcela nerozuměli. Dali mníškovi plesnivé křížaly a propustili ho v Kristu.
Seše…
