Mníšek (Egon Bondy)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Tak šel mnoho dní. Šel dlouho lučinatým úvalem, v němž se sem tam objevovaly chalupy. Ale pokud měl zásobu sýra od vousáče, k lidským příbytkům se nepřibližoval. Po týdnu došel k neznámé veliké řece, která tekla prudce středem rozlehlého podhůří, kde na kopcích bylo vidět jednou dvakrát za den polorozpadlé kostelíky a kolem nich malé vesničky. Protože neměl žádný cíl a neměl ani chuť někam dojít, dal se podél řeky jakožto po nejschůdnější cestě. Ve vsích žebral a občas něco dostal. V lesích trhal borůvky a ostružiny, sbíral houby a sem tam se mu podařilo trefit větví nějakého po zemi poskakujícího malého ptáka.

V hlavě měl kalno a v duši tupou bolest. Vousáč ve svém vypravování o sobě skutečně řekl to, co už sám cítil. Že nadešel konec časů, že lidé už propadli odsouzení, jak si vysloužili, a všechno světské, ke světu přivrácené činění, je nejen pošetilost a marnost, ale přímo zaslepenost a rouhavá trestuhodnost. A přece mu toto poznání nedávalo žádný klid, o němž mluvil vousáč, ani žádné osvobození. Cítil se hůř než zpráskaný pes, cítil se zbaven naděje i lásky, ba i víry. Zakoušel, že je tak největším z hříšníků. Jen v pokoře se choulil.

Jednoho dne se usadil noclehovat na vyvýšenině uprostřed luk pod velkým dubem, na nějž kdysi před staletími přibili okolní lidi hrubý litinový kříž, už celý zrezavělý.

Se spánkem neměl potíže. Usnul hned.

V půli noci se náhle vzbudil, jako by jím byla zatřásla ruka, a ocitl se uprostřed veliké záře.

Ve slunečních paprscích stála u něho krásná žena. Mníšek poznal ovšem, že to je Bohorodička, ale nezačal se modlit, ani nesepjal ruce, ani nezavřel oči - ani se nedivil, ani se nebál, ani se necítil vyznamenán, jen ještě zmnohonásobeně cítil svůj úžasný smutek.

"Proč už mi nezpíváš, malý mníšku?" zeptala se přívětivě žena.

Mníšek neodpověděl, ale ani nesklopil oči.

"Myslíš si, že když nadchází konec časů, není už proč zpívat?"

"Není. Vždyť víš," řekl tiše mníšek.

"Ty můj maličký! Myslíš si, že když už nemá cenu zpívat pro lid, tak už ani zpívat nelze?"

Mníšek opět neodpověděl, jen cítil, že jeho smutku není konce.

"A ty si myslíš, že lidé jsou to jediné, pro co zpívat?"

"A pro co jiného?" opáčit mníšek s lehkým údivem.

Panna teď mlčela.

"Když pro lidi je v jejich hluchotě už skoro hřích zpívat - tak jak by ještě bylo vůbec možné zpívat?"

Hleděla na něj dál mlčky, jen se zdálo, že se začíná usmívat.

"Smím snad zpívat jen sám pro sebe?!" řekl skoro zoufale.

"Či cožpak mohu zpívat pro anděly? Nebo má se snad zpívat pro tu lesní zvěř?! Chci zapomenout, že vůbec jsem - a to mám ještě zpívat?" dodal s trpkostí.

Nastalo mlčení. Panna se usmívala a usmívala, záře slunečních paprsků se teď chvěla jako za žhavého letního dne nad lukama, zdálo se, jako by se v chvění chtěla rozplynout.

"Paní!" vyhrkl náhle mníšek, jako by cosi pochopil.

Jas a záře zintenzivněly nyní tak, že panna znezřetelněla jako v mlze. Světlo bylo příliš třpytivé pro jeho oči. Zavřel je.

A složiv se klidně na kořeny stromu, rázem usnul.

Prosinec 1974 - leden 1975

Informace

Bibliografické údaje

  • 13. 5. 2023