Po týdnu či tak asi po deseti dnech začal mníšek poznávat cestu, kterou předtím putoval do Říma. Na obzoru po celé dny stály Alpy s vrcholky ještě jiskřivějšími než na jaře, kdy dny byly šedé přehánějícími se mraky. Rovina přešla v pahorkatinu, pahorkatina v podhůří a posléze začala cesta prudce stoupat do hor.
Z Itálie se vracelo podstatně méně poutníků, než kolik jich na jaře sestupovalo dolů, takže mníškovi bylo snadné se k nikomu nepřidružovat. S poutníky sestupujícími proti němu nevyměňoval mnoho řečí, tvářil se, že se modlí nebo že nerozumí a je hluchý. Jezdci i celá poselstva opět přejížděli rychle oběma směry, jako by bylo ještě tolik co vyřizovat.
Jednoho dne, kdy od rána trvající liják vyčistil silnici ode všech ostatních, kteří se krčili v nějakých zpustlých herbercích při cestě, stoupal mníšek zcela sám a pozoroval s podivem, že asi míli před ním leze do hor ještě jeden takový divous. Co chvíli mu mizel z očí, ale když se opět odkryl větší výhled, stále tam vpředu šel, byť zřejmě pomalu a s obtíží. Mníšek se mu během dne stále více přibližoval, až navečer ho začal docházet. Byl to stařec zahalený do deštěm zplihlého a o lýtka pleskajícího roztrhaného pláště, avšak z drahé kdysi látky, s pevnou holí v levé ruce a s velkým a zřejmě pro něho příliš těžkým rancem na zádech. Když uslyšel, jak se za ním drolí kamení, obrátil se a mníšek ho poznal a pozdravil. Stařec stále mlel hubou, jako by se sám se sebou hádal, a trvalo chvíli, než promluvil.
"Co tu chceš, hlupáku?" řekl rozzlobeně.
Mníšek nevěděl, co by řekl, a jen pozvedl jako v rozpacích ruce.
"Proč jsi mi utekl, kluku?"
"Mníšek opět nic neřekl, ale přizpůsobil krok starci.
"Šel jsi přece k papežovi, tak co tady děláš? Nedošel jsi tam?"
"Došel," přikývl mníšek.
"No a co pěkného ti povídal, když jsi mu nesl takový poklad?"
"Ztratil jsem ho."
"Cože - ztratil? Jak se ti to mohlo stát, hlupáku?" ptal se se stařeckou zvědavostí starý učenec.
"Tak. V tlačenici. Bylo tam moc lidu," odpověděl mníšek roztržitě.
"Bylo tam moc lidu - jakpak moc tam asi bylo lidu, když namísto dvou miliónů, co jich bylo za božského Trajána, jich tam teď je dvacet tisíc?"
"Inu - bylo tam těch dvacet tisíc," řekl mníšek a usmál se tomu, "všichni v jednom kostele."
"A co tam slavily ty skopové hlavy?"
"Ale nic," řekl mníšek chlácholivě, "jen tak tam byli."
"Ty tele, něco tam dělali, ne?" rozhorlil se stařec a rozmáchl se holí po mníškovi, byl ale slabý a pohyb vlastně jen naznačil. Usedl na kámen a shodil ranec. Mníšek přisedl k němu. Nebylo ještě pozdě, avšak starce už cesta vyčerpala. Bylo vidět, že se rozhodl tady nocovat, když přítomnost druhého činila místo bezpečnějším.
"Něco přece slavili, korunovali asi císaře, he..." vyprskl stařec a jako tenkrát i teď mu šla pára ven dírou v obličeji.
"Korunovali nějakého toho svého králíka - to oni dělají furt. Jednou hraběte z Provence, podruhé vévodu ze Spoleta, potřetí nějakého barbara z Němec, jak se jim to hodí. Platěj jim za to dost dobře, to jsem viděl, když jsem opisoval ty jejich bully ve Vatikáně. Verbež! Nesejde se věk s věkem a nejen v tom tvém klášteře, ale i v Lateránu se budou pelešit králíci a lišky - samé rumiště. Všaks to viděl, troubo?"
Mníšek vážně přikývl.
"Tak to chápeš - vida," řekl jeho společník, který ho přitom ostře pozoroval.
"Jdu do Konstantinopole," oznámil pak slavnostně.
"Tudy se ale vracíte, pane," odpověděl mníšek.
"Vracím, nevracím," okřikl ho stařec, "obrali mě ti lupiči, ti banditi, ti kurví pacholci!"
"Jací?" zeptal se s účastě mníšek.
"Vojáci krále Berengara - taky jeden, co si mysli, že je králem - proklínám ho, pacholka!"
"A tak!" řekl mníšek a začal se též připravovat k noclehu.
"Ale teď jdu do Konstantinopole! Ve Švábsku je ještě jeden klášter, kde umějí číst, i když ne řecky, u svatého Havla mu říkají, tam prodám pár svých knih, ať mi to bohové odpustí - a pak rovnou do Konstantinopole."
"Tak, tak," odtušil mníšek a ulehl s kusem větve pod hlavou.
"Pojď se mnou!" řekl sta…
