Cesta alpskými průsmyky byla i v létě značně zlá.
Bylo vidět, že cesta byla kdysi udržována, že však již po desetiletí se na její stav nedbalo. Občas byla při cestě opuštěná stavení, zřejmě nocleháren a útulků pro pocestné, ale dávno prázdná, zřícená a zarostlá křovím a býlím. Přece se však sešlo po cestě více lidu a mníšek se stal členem jedné putující skupiny
Byli to většinou kajícníci či zbožní poutníci na cestě do Říma, spíš už pokročilého věku, kteří počítali s tím, že na svaté pouti třeba i složí kosti. Jen zřídka je míjeli jezdci, někdy samotní, někdy houf, kteří nesli poselství velkých pánů.
Putování pěších se táhlo týdny. Nikdo tu nezaváděl žádné velké rozhovory, všichni byli v neustálém strachu před lupiči a s podezíráním se sledovali sami mezi sebou. Lupiči často vysílali špehy, aby se na den dva ke skupinám připojovali a zjistili, zda něco cenného nenesou. Tak každý rozvazoval svůj pytel zády k ostatním a s nedůvěrou koukal zvlášť po mladších spolupoutnících, a mníšek se proto s nikým neseznámil, nemluvil, seděl a jedl stranou, tiše a soustředěně se modlil, a když sestoupili z hor, byl rád, když se skupina opožďovala a mohl ji s lehkým srdcem opustit.
Nížina, do níž vcházel, byla omamně teplá a vonná a byla zatím nejkrásnějším krajem, který kdy viděl.
Nebylo tu hlubokých lesů, ale až do obzoru louky a i mnoho obdělaných polí, a mezi nimi potoky, říčky, řeky, vesnice a města. Cesta vedla mezi nimi a jimi a místy byla dlážděna velikými kamennými deskami, tisíc let starými. A v městech, ba i ve vsích, mezi domky, domy a chatrčemi stály kostely, staré i novější, a vedle nich budovy nebo jejich zbytky, jaké dosud neviděl, chrámy a veřejné stavby Římanů, jak mu vysvětlili domácí lidé.
Jednoho večera uprostřed luk přišel k plápolající hranici, kolem níž pobíhalo několik pacholků, všichni zřejmě obsluhující pána, který seděl před barvami jiskřícím stanem, jaký mníšek dosud nikdy neuzřel. Seděl na rozkládací stolici bez opěradla, byl bohatě, jak se mníškovi zdálo, až královsky oděn a čekal, až mu na připraveném stolku bude podáno jídlo. Vedle něho stálo už připraveno umývadlo a ručník k omývání rukou. Nad ohněm se opékala nějaká drobná zvěřina.
Mníšek měl hlad, ale neodvažoval se přistoupit, ačkoli bezděky přešlapoval na jednom místě. Tu si ho pán všiml a zavolal na jednoho služebníka, aby jej přivedl. Mníšek se ocitl před pánem, ale tomu právě předložili na stříbrném náčiní jídlo a pán se začal, jak to aspoň vypadalo, modlit.
Tu poznal mníšek, že pán je Žid. Věděl o Židech z klášterní četby jen to nejhorší a poprvé je viděl teprv až na své cestě v Londýně, kde mu je ukázali. Vypadali stejně jako ostatní lidi, jen byli zvláštně vybraně a se zálibou v barvách oblečeni a poznali se bezpečně teprv při své modlitbě, kdy si ovinovali paže i čelo a cosi vykřikovali zcela neomaleně, kdekoli byli na ulici, a mníškovi to připadalo, stejně jako ostatním, neobyčejně drzé počínání.
Nyní se pán modlil týmž způsobem a na mníška ani na své služebníky nic nedbal, ačkoli bylo zjevné, že jeho služebníci jsou křesťani. Mníšek by byl nejraději zmizel, ale bál se pánovy zřejmé moci.
"Sedni si a jez," řekl pán latinsky.
Mníšek si sedl kousek stranou na zem a přijal předek zajíce, který mu sloužící hodili.
Pán měl na stolku rozestaveny nádobky s různými omáčkami a sousta si v nich namáčel, otíraje si skoro pokaždé znovu ruce ručníkem namočeným ve voňavé vodě.
"Odkud?" zeptal se pán.
"Z Irska."
"Mám tam přátele," řekl pán a vybral si další kousek z mísy, kterou mu držel sloužící.
"Kam?"
"K Svatému otci."
"Jdu od něho."
Mníšek mlčel.
Žid jedl pomalu, ale se zřejmým požitkem.
"Léčil jsem mu svrab. Kdyby se myl, nemusel by ho mít."
Zastavil ruku se soustem nad stolkem, rozhoduje se, do které omáčky je namočit.
"Ale on se nemeje."
Smočil sousto v nádobce zcela napravo a dal do úst.
"A mýt se nebude," zahuhlal, když sousto rozžvýkal.
"Nevzdělanec." Polkl a omyl si prsty.
Mníšek zaražen mlčel.
"Co mu chceš?"
"Vypálil…
