PÁTEK, 9. ZÁŘÍ
Soráč, včerejšek jsem musel skipnout. Možná se brzy rozhodnu skipnout celej svůj všivej život. Ne, na tomhle světě není žádná spravedlnost. Už jsem to věděl dřív, ale včera jsem si to znovu připomenul. Se?or Nunez jakejkoli únos zapřel a myslím, že mu pan Patsatzis uvěřil. Bylo to moje tvrzení proti jeho. Jeho verzi navíc zabetonoval Randy, kterej dosvědčil, že když jsem se v sobotu večer vrátil z karavanu Se?ora Nuneze, ptal jsem se ho, jestli by si se mnou nedal trochu kyseliny. Ten ulhanej debil taky prohlásil, že věčně zneužívám nejrůznější návykový látky a pořád ho naháním, aby mi řekl, kde se dají sehnat.
Pan Patsatzis mě už už chtěl propustit, ale jeho žena řekla, že si zasloužím ještě jednu šanci, pokud slíbím, že se vzdám drog a zůstanu čistej.
Takže teď si všichni myslí, že jsem flákačskej narkoman a Randy tady chodí a naparuje se jako páv.
18.28 Jsme ve městě jménem Missoula. Všechna tahle města na západě mi začínají splývat v jedno. Kšefty nejdou kvůli špatnýmu počasí. To byste nevěřili, kolik bláta mi nanosili na ty moje čistý donikery, zatímco jsem byl pryč. Velmi demoralizující. Pokud bych měl někdy trpět zábleskama paměti po LSD, pak bych si moc přál, aby k nim došlo zrovna ve chvíli, když budu olizovat smrdutej hajzl. V ten moment by se mi nejvíc líbilo to opuštění těla.
Při večeři jsem musel sedět s Jiném a Samem Pákovýma, protože sestry Lurrietovy byly od rodičů poučeny, aby se se mnou nestýkaly. Jin navrhoval čestnej souboj s Randym, ale řekl jsem mu, že jsem pořád ještě příliš zesláblej po tom utrpení v Idahu. Se?or Nunez, kterej po večeři vyhrával serenády, jako by se nic nestalo, mě už zase ignoruje. Když jsem odcházel z jídelního stanu, připlížil se ke mně ten divnej vysokej klaun Marcel a chtěl si se mnou popovídat. Připomněl mi, že mě před tím trpaslíkem varoval, a dodal, že viděl v sobotu kolem půlnoci, jak Alfredo s Randym nakládají do velikýho pikapu mý bezvládný tělo. Když jsem chtěl vědět, proč se ani nepokusil jim v tom zabránit, řekl, že on se nikdy do takových věcí neplete. A ne, nepůjde se mnou k šéfovi, aby moje slova potvrdil. Jeho slova na rozloučenou zněla: "Abych řekl pravdu, Jakeu, myslel jsem, že je s tebou amen. Jsem překvapen, že ses tu opět objevil živý." Ne že by mu bylo vadilo, kdyby to bylo dopadlo jinak.
23.49 Kdybych měl kvér, střelil bych přímo do svý matrace a Randyho zabil. Je to fascinující nápad, akorát si nejsem jistej, jestli likvidace takovýho debila stojí za zničení tyhle kvalitní matrace. Jak jsem tak o tom přemýšlel, někdo zlehka zaklepal na dveře mý cely. Obával jsem se, že je to Se?or Nunez, kterej přišel dokončit svý zkázonosný dílo, ale ukázalo se, že je to Miren. Vzhledem k tomu, že tohle místo nebylo dostatečně bezpečný před špiclujícíma šmejdama, odplížili jsme se v dešti do náklaďáku s klimatizací. Smrdělo to tam po naftě a starých hadrech, ale zjistil jsem, že když si člověk sedne dostatečně blízko k Miren, skoro tyhle věci nevnímá. Podal jsem jí přesný popis toho, co se mi stalo, a ona mi nabídla hlubokou a upřímnou soustrast. V tý době jsme už byli v takovým objetí, že jsem se pokusil ji políbit. Spustilo to ve mně takovej ohňostroj, jakej jsem zažil snad jen s Umou. Nevím, jestli mi LSD nějak nerozšířilo hranice vnímání, ale nikdy předtím jsem nepoznal takovej pocit dokonalýho spojení s jinou osobou. Bylo to jako přímý spojení prostřednictvím našich rtů a propojení jednoho tlukoucího srdce do druhýho.
Miren se musela vrátit, ale slíbila, že se pokusí setkat se se mnou hned, jak to půjde.
Bylo to jak zjevení. Že by ve vesmíru přece jen pro mě existovala jiná holka kromě Umy?
