SOBOTA, 16. ČERVENCE
Tyler a jeho nevlastní taťka byli tak laskaví, že mě vyzvedli na nádraží, ačkoli už byla skoro půlnoc, když tam autobus dorazil. Bydlí dost daleko, ale naštěstí dálnice v tuto noční dobu nebyly příliš ucpaný. Klidně mě považujte za venkovskýho balíka z lontu, ale pohled na záplavu světel, když jsme se blížili k předměstí L. A., byl pro mě prostě ohromující. Tolik milionů lidí nahečmanejch do míst, kde dřív rostl jen pelyněk. A v kteroukoli denní či noční hodinu je nemalý procento z nich venku a sviští si to po dálnicích.
Bill (Tylerův nevlastní taťka) pro mě přijel úžasným pontiakem GTO z roku 1968. Vlastní taky harleye a pár dalších motorek. Je vyučenej elektrikář a značně technicky orientovanej. Jeho celý jméno je William Teslar Tibble, ale všichni mu říkaj Bill. Bábina má teorii, že každej se aspoň trochu podobá nějakýmu filmovýmu nebo televiznímu herci. O mně například tvrdí, že vypadám jako Brandon De Wilde, ačkoli vůbec netuším, o koho jde. Při použití její teorie bych řek, že Bill vypadá jako menší, robustnější a umouněnější verze Kevina Costnera.
Přestože Bill Tylera formálně adoptoval, můj synovec dodnes používá jméno Twisp. Říká, že tím vzdává čest svý mámě za ty dlouhý léta, kdy se o něj coby udřená svobodná matka starala. Tyler Twisp nebo Tyler Tibble – řek bych že to vyjde na stejný peklo. Technicky jsem možná Twisp, ale to by mi někdo musel nabídnout fakt velkej úplatek, aby mě přinutil změnit si jméno.
Sestra Joanie byla ještě vzhůru a po příjezdu mě srdečně objala. Vypadala starší, ale ještě není v tý odpudivý kategorii. Kdysi to byla atraktivní letuška, pak pracovala v cestovní agentuře. Zavedením on-line prodeje letenek o zaměstnání přišla a teď se věnuje obchodování se starožitnostma. Společně s Billem pročesávají každý sobotní ráno různý blešáky. Ve West Hollywoodu má pronajatej stánek v jakýmsi družstevním obchodě, kam ty krámy vozí a prodává. A pak taky prodává na nejslavnějším blešáku Rose Bowl Flea Market, kde její zboží někdy osahávají skutečný filmový hvězdy. Taky bych teď trochu toho osahávání bral.
Rodina Tibble-Twispů obývá skromnej omítnutej farmářskej dům nadupanej komickým nábytkem z padesátých let. Připadám si jako ve starým kresleným filmu: spousta křiklavejch barev, divokejch vzorů a odvážnejch tvarů. Obýváku dominuje obrovská prosklená skříň narvaná lesklýma stříbrnýma a zlatýma trofejema. Tato úchvatná výstava musí být pro mýho synovce zdrojem neustálýho zvyšování sebevědomí. Tolik cen a medailí a stužek! A to všechno mu připomíná, že dosáhl met nejvyšších a všechny ostatní nechal daleko za sebou. Kolika trofejemi se můžu pochlubit já? Zatím ani jednou. Soutěž ve šťourání se v nose se ještě mezi olympijský disciplíny nedostala.
Vzhledem k tomu, že Joanin barák není stavěnej pro návštěvy, spím v jejich karavanu hned vedle garáže. Je to takovej ten druh, u kterýho se zadní část odklopí jako rampa, aby tam člověk mohl navést motorku a další hračky. Bill má dvě čtyřkolky, který vyvezou někam do pouště a tam se na nich prohánějí. Tyler tvrdí, že je to děsná legrace. Tohle se, bohužel, v tomto ročním období dělat nedá (je moc horko). Všiml jsem si, že někdo mi pod prostěradlo v karavanu prostřel igelitovej sprchovej závěs. Moje reputace mě evidentně předchází. Naštěstí se mi podařilo vystřihnout suchou noc – první po dlouhý době. A moje zahradnický rukavice postříkaný hořkým jablkem taky zabraly.
Dneska už asi víc nenapíšu. Tyler má pro mě moc zajímávej program a jeden z nich se jmenuje Awanee.
