Střípky z ložnic (Simona Monyová)

58.

Ten chlápek, co si před jedenadvaceti lety bůhvíproč přál, abych se jmenovala stejně jako jeho matka, je mi čím dál vzdálenější. Je tak daleko, že už na něho nemluvím, nekřičím, nevyčítám. Stejně by mě v té dálce nemohl slyšet.

Jsem šťastná?, ptávám se sama sebe. Ano i ne. Především jsem smířená. Nikdo nemůže mít všechno a já mám víc, než většina lidí, co znám. Mám Kryštofa a skoro dopsanou dvacátou sbírku pohádek o Broučku Bubuhoučkovi. A to jsem se ještě před několika měsíci obávala, že než vydám další knihu, budou moji čtenáři maturovat!

V tu chvíli jsem se začal vděčností rozpouštět jak máslo na pánvi. A z toho vděku a úlevy jsem začínal mít Maďarku docela rád. Najednou jsem ji viděl jako vcelku rozumnou ženskou, která nestrká frustrované manželky do náručí jiných mužů! Bylo sympatické, že jim ukazovala bezpečnou, lety vyšlapanou cestu, žádnou příkrou pěšinku ve stráni, kde by milým čtenářkám hrozil pád, pochopitelně mám na mysli pád morální...

Pomalu jsem začínal Jolaně věřit, že zase překládá, že její zklidnění není důsledek nějaké bezhlavé zamilovanosti, začínal jsem dokonce věřit, že pokud se Jolana má v budoucnu bezhlavě zamilovat, budu tím šťastlivcem opět já. Zahrnu ji takovým množstvím Maďarčina kaviáru, že jakmile jí ho nabídne jiný muž, zvedne se milé Jolance žaludek!