Střípky z ložnic (Simona Monyová)

19.

„Mám pro pulečka jméno, povídám Ondřejovi večer v posteli. „Ale bojím se, že se ti nebude líbit.“

„ Už jsem ti říkal, že na jméně nezáleží. Klidně si ho pojmenuj, jak chceš, hlavní je, že jsi do toho šla, i když se ti moc nechtělo...“

Nechtělo se mi vůbec! Celá moje bytost kvílela rozhořčením, že je to podraz! Ondřej neuhlídá svoje spermie a já za to budu léta hlídat další dítě!

Pocit nespravedlnosti je už ale definitivně pryč, jsem smířená, dokonce i natěšená. Jen místy mě oblije lítost nad zmařenými plány a sny. Moc dobře vím, že jsem se jich vzdala jednou provždy.

„Tak jak se bude jmenovat?“ nedočkavě loudí Ondřej a přitom shrnuje peřinu a vykasává mi noční košili, prý aby puleček lépe slyšel, když se jedná o jeho budoucnosti.

„ Kryštof,“  pravím pyšně.

„Zbláznila ses?!

Rychle se opět přikrývám, tohle puleček slyšet nemusí, to tedy ne!

„Když slyším Kryštof, představím si slavného šéfa výběrčích pokut, Stanislava Grosse, a po těle mi vyskakuje kopřivka! Proboha, přece našeho jediného syna nepojmenujeme po nechvalně proslulém policejním zásahu ?“

Netroufám si Ondřejovi říct, že pávě policajtům vděčím za moc a že kdo je nevděčný, ten na to vždycky dojede.

„Za pár let už nikdo nebude vědět, že taková nějaká akce existovala,“  utěšuji Ondřeje. „A jméno je to pěkný, ne? Dokud bude malej, můžeme mu říkat Kryštůfku...“

Zdrobnělinu vyslovuji tak něžně, až se Ondřejovi rozzáří oči. „Máš pravdu. Seru na Grosse! Kryštůfek je bezva...“