57.
Podobně jako ženy v klimakteriu zažívají návaly horka, prožívám já návaly štěstí. Tak prudkého, že mě to občas srazí do kolen, motá se mi hlava a já pak přiopile klopýtám za kočárkem. A hlavou se mi honí pouťové kýče: Z lásky, Patříme k sobě, Můj nejdražší...
Kryštůfkova hlavička se ve sporťáku natřásá, on se rozhlíží, ukazuje prstíkem, všechno ho zajímá. Z lásky k tobě, můj nejdražší, bych udělala cokoliv, protože my dva patříme k sobě, mumlám si, a jelikož neumím péct perníková srdce, mám nutkání nechat si slova lásky vytetovat na to své.
Jakmile Kryštofa něco zaujme, vylézá z kočárku a jde na vratkých nožkách předmět doličný ohledat. Přeřazuji na neutrál a vyčkávám podobně klidně jako taxikář se zapnutým taxametrem. Nejen poklus za kočárkem, i prostoje se počítají. A pomalu ukrajují čas do odpoledního spánku, kdy konečně mohu na chvíli sundat maminkovský kostým a narychlo natáhnout spisovatelčin.
„Jak je starý?“ oslovuje mě jedna ze zoufalých matek, které se vrhají na kolemjdoucí jak narkoman na svoji dávku.
Chápu její potřebu mluvit s někým dospělým, chápu její absťák, a tak odpovídám: „Rok a půl.“ Kryštof okamžitě vycítí, že je řeč o něm, přibatolí se a pokouší se vecpat do kočárku k dítěti, které je tak obézní, že se tam tak tak vejde samo.
„A kolik vážil, když se narodil? „ doráží osamocená matka.
„Tři a půl kila,“ odpovídám už méně ochotně. Pomoc bližnímu jistě, ale odsud posud. Ještě dvě věty a ta ženská zjistí, že našla svoji budoucí nejlepší kamarádku a zítra odpoledne bude zvonit u dveří, že přišla na kafe!
„Ten můj měl pět kilo deset, když se narodil,“ praví pyšně a s napětím očekává, co se mnou informace udělá. Je mi srdečně jedno, kolik vážil její valibuk, ale povinně žasnu.
„Při třetím už vám to ani nepřijde,“ povídá matka dělnice, co vyrábí děti jak na běžícím pásu a jediným smyslem jejího života je chlubit se tím, že se nestala otrokem svých výrobků, že dětem stačí mnohem méně než všechno. Tyhle ženské jsou nad věcí, pro dítě se nerozmělňují, rozumné jsou až běda. Jako by měla láska něco společného s rozumem! Mně - dobrovolné otrokyni - je kontakt s tímto druhem matek příjemný asi jako sněhová vánice lidem na nudistické pláži.
„Hmm...“ snažím se odtrhnout Kryštofa od kočárku s valibukem.
„A vy máte jen tohle jedno?“ sonduje, jak zdatná dělnice jsem já.
„Mám ještě dceru...“
Dělnice se zatetelíštěstím a už chrlí: „To je hned poznat, že nemáte první... Když se podívám na ty mladé maminky, jak svoje děti nesmyslně parádí... to nám starším, co máme dětí několik, už je to jedno, co? Nosí věci po sourozencích, stejně z toho nemají rozum a navíc tak rychle z oblečení vyrostou, škoda peněz.“
Všechno se ve mně vzedmulo: Pro Kryštofa není ničeho škoda! Do jeho garderoby jsem vrazila víc než do své za celý život! Racionalita je mi cizí! „ Ten svetr stál devět stovek,“ povídám mrazivě.
Matka dělnice mě zpraží pohledem, který vyjadřuje, jak hluboce jsem ji zklamala. A to mi nabízela přátelství!
I Ondřej mi vnucoval podobná, vzpomínám si a potlačím chuť věnovat dělnici jeho vizitku. Rozuměli by si, Ondřej je přece také tak zoufale racionální!
