15.
Zákrok bolel míň než odběr krve nebo tetanovka do zadku. Doufám, že to neznamená, že chlapeček v pořádku není! Ano, už vím téměř jistě, že je to kluk. Je to zvláštní, na výběr jsou vždycky jen dvě možnosti a překvapení je přesto monstrózní.
Rychlostí blesku si otírám břicho, abych už mohla z genetické poradny vypadnout a zabránila aspoň té botičce.
Jakpak asi dlouho může stát auto v centru Brna na chodníku než ho zmerčí měštáci?
„Kampak? Kampak?“ chytá mě za rukáv sestřička. Nechápavě na ni civím. „Tady si na dvacet minut nebo na půl hodinky lehněte. Po amniocentéze nemůžete hned domů, mohlo by se vám udělat zle.“
Ale já musím hned domů! Jinak dostanu botičku a odepíšu tím svého pulečka!
Nebojte, tohle jí neřeknu, nejsem imbecil. Poslušně se natáhnu na úzkou tvrdou postel, takhle nějak si představuji vězeňskou pryčnu, a jakmile se sestra otočí, zdrhám.
Oběma dlaněmi se snažím nadnášet břicho, aby mi při sprintu moc neposkakovalo, a šťastně pře trhávám cílovou pásku. Žádná bota! Ani lístek! Jupí!
„Ondřeji! Já už vím, co to bude!“ hulákám do mobilu.
„Neříkej mi to!“ vyhrkne, a pak své rozhodnutí zase mění.
„Bude to kluk. Úplně zdravej kluk,“ říkám a za to tvrzení bych dala ruku do ohně.
Maďarka musí být šílená, řekl jsem si a zaklapl knihu. Pro jeden den mi to vskutku stačilo. Rozhodl jsem se, že pojedu domů zkontrolovat svoji neméně šílenou ženu.
„Slyšela jsem vrzat dveře od skříně, došlo mi, že se někam chystáš, tak ti jdu přečíst vzkazy,“ nakoukla dovnitř Bára po ledabylém ťuknutí na dveře. Kdybych se náhodou šťoural v nose, tak bych nestihl ten prst ani vyndat! Kolikrát jen jsem jí říkal, aby chvíli počkala, než vleze dovnitř?!
Bára rozjasnila tvář: „Jé ty čteš Monyovou?“
„To mám pro Jolanu,“ vyhrkl jsem a mám dojem, že i zrudnul. Kdyby dbala mých nařízení, mohla být kniha dávno v aktovce...
„Střípky z ložnic...“ pravila Bára zasněně, „to se jí bude moc líbit. Je to fakt ze života. Naprosto přesný! Četla jsem to dvakrát a poznávala se v tom čím dál tím víc...“
Došlo mi, že kromě šílené ženy mám i šílenou sekretářku, a nebylo mi z toho zjištění právě do zpěvu.
„Co je?“ všimla si mého zachmuřeného obličeje Bára.,,Pořád trable s Jolanou?“
Přitakal jsem. Neměl jsem náladují cokoliv vysvětlovat.
„Tak si tohle přečti, třeba jí pak budeš líp rozumět,“ poradila mi Bára a zaťatými pěstmi naznačila, že mi fandí.
V té chvíli jsem si nebyl jist, jestli opravdu chci ženám lépe rozumět.
Domů jsem přijel kolem poledne, to většinou malá chodí spát. Šel jsem tedy tiše jako myška, otevřel dveře do kuchyně a uviděl cizí ženskou, jak něco popíjí ze čtvrtlitráku, kterých jsme si s Jolanou dovezli šest ze Šumperku, cestou vlakem je opatrovali jak oko v hlavě a pak v Brně zklamaně zjistili, že je mají skoro v každém obchodě s keramikou.
Ženská zaječela.
Tentokrát to skutečně byla úplně cizí ženská - ne Jolana s novou kreací na hlavě. Byl jsem vyvedený z míry, ale na druhou stranu se mi i ulevilo. Kdyby to byla Jolana, její účes ála mramorovaná bábovka by už vážně ohrozil naše manželství.
„Co tady děláte?“ zeptal jsem se Mramorované bábovky.
„A co tady děláte vy?“ opáčila drze.
„Já tu bydlím!“
Její zpupný výraz se rozplizl do podlézavého úsměvu: „Ježiši, promiňte! Jolana říkala, že chodíte až večer... tak mě nenapadlo... myslela jsem, že jste zloděj!“
„Tak teď už víte, kdo jsem já, a je snad na čase, abyste mi konečně řekla, kdo jste vy a co tady děláte...“
„No, já jsem Šestáková.“ Nebyl jsem o nic moudřejší. „Lída. Lída Šestáková,“ doplnila.
Nic mi to neříkalo.
„Chodívám sem dvakrát týdně hlídat Rebeku. Ale jen přes poledne, když ji Jolana uloží. Vaše paní je tak opatrná... nikomu by ji nesvěřila...“
Že je Jolana na malou opatrná, jsem věděl, že ji nechává hlídat Mramorovanou bábovkou, to byla pro mě novinka.
„Jak dlouho k nám chodíte?“ zeptal jsem se.
„Pár měsíců...“ kroutila se., Já myslela, že to víte.“
„Pár měsíců je kolik přesně? Dva nebo osm?“ vybafl jsem.
Zavrtěla se, chví…
