Střípky z ložnic (Simona Monyová)

8.

„A co budeš dělat? Necháš si to vzít?“  reaguje na „šťastnou“  novinu zděšeně moje nejlepší přítelkyně.

„Ještě to zvaž, abys toho nelitovala,“  povídá mi do telefonu máma.

„Nepřijde ti to trapný v tvým věku?“  zaskočeně a přiměřeně neomaleně reaguje Veronika.

„Než mít teďka zase malý dítě, to bych se raději oběsila,“  povídá moje druhá, samozřejmě taky nejlepší, kamarádka.

Začínám o její radě vážně uvažovat.

Možná kdybych chodila do práce, každý nedělní večer byla zoufalá ze zítřejšího vstávání, možná kdybych nenáviděla svého šéfa nebo mě práce nebavila a plat mi stačil sotva na kafe a na cigára, tehdy možná bych těhotenství uvítala jako příjemnou změnu.

Jenže já jsem patnáct let na volné noze, nedělní večery miluji pro krásu pondělních rán, kdy se byt konečně zase vylidňuje, šéfuji sama sobě a vycházíme spolu skvěle, svoji práci miluji a vydělávám dvakrát tolik co Ondřej.

Proboha! Proč bych měla chtít něco měnit?! Pro to malé dýňové semínko, které se uvnitř mě chystá vyrůst ve vítěznou dýni Svazu zahrádkářů?!