Kapitola 7
Z adresy na obchodní vizitce, kterou nám dal Carleton Allen, se toho moc vyčíst nedalo.
Na vizitce stálo jednoduše Carleton Allen, prezident Allenovy společnosti, a byla tam uvedena adresa kanceláře.
Vyšlo však najevo, že na této adrese sídlí Investiční společnost Getchell & Allen a Allenova společnost je pouze jednou z půl tuctu dceřiných společností, které k tomu podniku patří.
Zastrčil jsem si do podpaží kufřík s výbavou pro snímání otisků prstů a oznámil recepční, že chci mluvit s osobní sekretářkou pana Allena, a to v nanejvýš důležité záležitosti. Ujistil jsem ji, že tu věc můžu projednat jenom s osobní sekretářkou pana Allena.
Recepční někam krátce zavolala, pak mě vpustila dál jedněmi dveřmi a poslala dlouhou chodbou do kanceláře vystlané bohatým kobercem, kde za stolem úřadovala výjimečně pohledná mladá žena.
Za jejím stolem byly dvoje dveře, z nichž jedny byly opatřeny cedulkou se jménem Carleton Allen a druhé nesly označení Marvin Getchell.
V kanceláři bylo několik křesel s tlustým polstrováním, ale naštěstí ani v jednom z nich nikdo neseděl.
Přistoupil jsem ke stolu s kufříkem pevně sevřeným v podpaží.
„Vy jste osobní sekretářka pana Allena?“ zeptal jsem se.
„Ano,“ odvětila., Jsem slečna Bealová. Vy prý se mnou chcete projednat nějakou důvěrnou záležitost, je to tak?“
„Přesně tak,“ souhlasil jsem a vytáhl svou vizitku. „Jsem Donald Lam ze společnosti Coolová a Lam. Říká vám to něco?“
Přimhouřila oči. „Vy jste Lam?“
„Ano.“
„Můžete něčím prokázat svou totožnost, pane Lame?“ Vytáhl jsem řidičský průkaz.
Když si ho pečlivě prohlédla, pronesla: „Výborně. Čeho se týká ta informace, kterou mám vyřídit panu Allenovi?“
„Chci ho vidět,“ prohlásil jsem. „Jak možná víte, odešel před nedávnem z naší kanceláře. Bohužel se vyskytly určité okolnosti, které mi zabránily sdělit mu něco velice důležitého, takže s ním chci co nejdřív mluvit. Za jak dlouho čekáte, že se vrátí?“
„Telefonoval, že dorazí asi za půl hodiny. To bylo zhruba před pěti minutami.“
Zachmuřil jsem se. „Do háje! Musím ho vidět.“
„Mohl byste na něj počkat, pane Lame?“
Rozhlédl jsem se po kanceláři a zavrtěl hlavou. „Tady ne,“ prohlásil jsem. „Nechci, aby mě někdo viděl, zvlášť ne někdo, kdo by mohl přijít sem. Povím vám, jak to vyřešíme; počkám na něj v jeho soukromé kanceláři. Až přijde, zavolejte na něj a upozorněte ho, že tu jsem, ale kdyby u toho byl ještě někdo, udělejte to prosím vás tak, aby nikdo jiný neslyšel moje jméno a nevěděl, že čekám uvnitř.“
Když jsem procházel kolem jejího stolu a klidně si otevíral dveře do Allenovy soukromé kanceláře potřeboval jsem všechnu sebejistotu, co jsem v sobě měl.
Netroufal jsem si jít ani příliš rychle, ani příliš pomalu. Nesměl jsem v ní vzbudit dojem, že potřebuju její svolení. Musel jsem zaujmout postoj člověka, který má k jejímu šéfovi dostatečně blízko na to, aby věděl, že ať udělá cokoliv, bude to v pořádku.
Ve zlomku jediné vteřiny se zdálo, že váhá. Pak se s tou situaci smířila, sice poněkud zdráhavě, ale přistoupila na to.
Zavřel jsem za sebou dveře Allenovy soukromé kanceláře.
Byla zařízena ve funkčním stylu. Železný stůl s deskou z pevné slitiny a zásuvkami, rozdělenými na přihrádky pro kartičky, dopisy a právní dokumenty.
Křesílka byla moderní, avšak pohodlná. Knihovnička obsahovala nějaké dva tucty příruček.
Počkal jsem jen tak dlouho, až jsem si byl jist, že už za mnou sekretářka do kanceláře nepůjde, a šel jsem rovnou k psacímu stolu.
Vyndal jsem si z kufříku speciální prášek a poprášil naleštěný okraj ze zdobeného kovu po straně stolu.
Objevily se tam asi dva tucty málo znatelných otisků prstů. Šest až osm z nich bylo trochu rozmazaných, ale přece jen dost výrazných, aby se daly sejmout.
Přiložil jsem na otisky speciální pásku, rychle je sejmul, pak jsem vytáhl z kufříku kousek jelenicové kůže a stůl přeleštil.
Přistoupil jsem ke dveřím a pootevřel je na škvíru.
„Slečno Bealová,“ hlesl jsem, „mohla byste sem na chvíli přijít, prosím vás?“
Vyskočila ze ž…
