Kapitola 9
Koroner míval neshody s náčelníkem policie. Lidé, kteří ho neměli rádi, se mu už dlouho snažili dostat na kobylku. Jeden z jeho zástupců, James C. Lowden, měl na starosti styk úřadu s veřejností a vždycky se snažil být co nejvíce zdvořilý a úslužný. Znal jsem ho od vidění.
Trvalo mi hodinu, než jsem se k němu dostal.
Podíval se na mou formální vizitku a zeptal se: „Co pro vás můžu udělat, pane Lame?“
„Pojišťovací společnosti jsou otravné, co?“ odtušil jsem.
Začal přikyvovat, ale pak se v něm ozval starý opatrný instinkt. „Ovšem je to pochopitelné, pane Lame, a nedá se jim to vyčítat. Musejí si být jistí.“
„To vím,“ přisvědčil jsem, „ale někdy se může zdát, že jen zbytečně utrácejí čas a peníze a pořád se točí dokola v kruzích.“
Začal se usmívat. „Předpokládám, že jste zástupcem pojišťovací společnosti a chystáte se dělat nám potíže, a tímto způsobem se snažíte prolomit ledy.“
„Může být,“ pronesl jsem. „Jak to vypadá s Ronley Fisherem?“
Nehnul brvou. „Jak to s ním vypadá, Lame?“
„Prokázalo se něco při pitvě?“
„Poslyšte, Lame, tohle je případ vraždy a vyšetřuje ho policie. Jak víte, nemůžu vám k tomu nic říct.“
„Nemám na mysli, kdo toho chlápka zavraždil,“ konstatoval jsem. „Zajímá mě to z pojišťovacího úhlu.“
„Co tím chcete říct, z pojišťovacího úhlu?“
„Jsou pochybnosti o jeho totožnosti?“
„Probůh, to ne.“
„Je možné, že to byla sebevražda?“
„Když mi povíte, jak by si někdo mohl prorazit zadní část své lebky, můžeme mluvit o sebevraždě. Z úhlu, v jakém Fisher tu ránu utržil, je zcela zřejmé, že si to zranění nemohl přivodit sám. Kromě toho se nestává, že by se chtěl někdo utlouct palicí do hlavy. Sebevrazi se tráví jedem, skáčou do jezera, zastřelí se nebo se předávkují prášky na spaní. Nedělají to tak, že by si vzali baseballovou pálku a klepli se jí do hlavy.“
„Podívejte, Lowdene, já se jen snažím nějak uživit,“ ohradil jsem se. Dejme tomu, že v tom bazénu nebyla voda a Fisher měl zato, že tam voda je. Vyleze na skákací prkno, odrazí se a vrhne se tam střemhlav. Čeká, že dopadne do vody, jenže místo toho se o devět stop níž rozplácne o beton.“
„Koneckonců, Lame, o tomhle nemám co mluvit,“ prohlásil Lowden. „To přece víte.“
„Pojišťovací společnost by to zajímalo.“
„V tom případě si ta pojišťovna bude muset sehnat důkazy.“
„No dobrá, zbývá jen ověřit otázku totožnosti.“
„Co tím chcete říct, totožnosti?“ namítl Lowden. „Proboha svatého, toho člověka zná ve městě kdekdo.“
„Já vím, já vím,“ chlácholil jsem ho, „ale víte, jak to u pojišťoven chodí.“
„Pro kterou pojišťovnu že to pracujete?“ otázal se.
„Nic takového jsem neříkal,“ sdělil jsem mu. „Dokonce jsem ani neříkal, že pracuju pro nějakou pojišťovnu. Říkal jsem jen, že se tu věc snažím objasnit, a pojišťovny mají samozřejmě své standardní postupy, které v podobných případech používají. Je přirozené, že se při svém vyšetřování pokouším pracovat stejně důkladně jako zástupci pojišťoven.“
Zasmál se tomu. „Což řečeno jinými slovy znamená, že si vás najala pojišťovací společnost, která nechce, aby někdo věděl o tom, že to tajně prošetřujete.“
„Takže při vyšetřování byla totožnost prokázána?“
„Ovšemže byla. Dobrotivý bože, Lame, kam tím míříte? Něco snad víte?“
„Nic nevím. Jen se snažím prověřit všechny podrobnosti. Co otisky prstů? Sejmuli jste otisky jeho prstů?“
„Ovšemže jsme sejmuli otisky jeho prstů. Otisky snímáme každému, kdo tudy prochází.“
„Zkontrolovali jste je podle jeho otisků ve státním rejstříku?“
„Safra, to ne,“ lekl se Lowden. „Totiž, zatím ne. Neměli jsme v úmyslu tu kontrolu provádět, dokud jste sem nepřišel vy a nezačal mluvit o identifikaci.“
„Máte jeho otisky?“
„Řekl jsem vám, že ano.“
„Můžu se podívat na jeho složku?“
„Ne.“
„A na jeho otisky?“
Lowden chvíli váhal a pak dodal: „Jistě, proč ne? Přinesu vám je.“
Vyšel z kanceláře do evidenční místnosti a vrátil se se sérií deseti otisků.
Mohl byste mi pořídit kopii?“
Po krátkém zaváhání prohlásil: „Proč ne?“, přistoupil ke kopírce a otisky zkopíroval.
Bu…
