/XX/
Spoustu se toho namluvilo, částečně na místě a částečně v šerifově kanceláři. Díky mé pomoci a telefonátu šerifova zástupce Bastiana a pořádně ošklivé ráně na hlavě se Benovi podařilo přesvědčit šerifovy lidi a lidi z kanceláře státního zástupce, že zabil v sebeobraně. Ale nebyli z toho nadšeni. Já taky ne. Nechal jsem ho, aby mi zabil svědka.
Měl jsem ještě jednoho svědka, bude-li ovšem mluvit. Ještě dopoledne jsem byl zpátky u dveří Susanny Drewové. Stella se zeptala skrz dveře:
„Kdo je tam, prosím?“
„Lew Archer.“
Vpustila mě dovnitř. Děvče mělo namodralé kruhy pod očima, jako kdyby jí z očí utekla barva. V celém jejím obličeji byla sotva stopa po nějaké jiné barvě.
„Vypadáš vyděšeně,“ řekl jsem. „Stalo se něco?“
„Ne. To je právě jedna z těch věcí, co mě děsí. A musím zavolat rodičům a nechce se mi. Donutí mě, abych šla domů.“
„Musíš jít domů.“
„Ne.“
„Ano. Mysli na ně chvilku. Necháš je prožívat strašné chvíle a nemáš k tomu žádný rozumný důvod.“
„Ale já přece mám rozumný důvod. Chci se dnes večer zase pokusit setkat s Tommym. Povídal, že když mu to nevyjde, bude na autobusovém nádraží dneska večer.“
„V kolik?“
„Ve stejnou dobu. V devět hodin.“
„Setkám se s ním místo tebe.“
Neprotestovala, ale tvářila se vyhýbavě.
„Kde je slečna Drewová, Stello?“
„Odešla na snídani. Byla jsem ještě v posteli a nechala mi vzkaz. Psala, že se vrátí brzy, ale je už pryč aspoň dvě hodiny.“ Sevřela ruce v pěst a bušila před sebou klouby o klouby. „Mám starosti.“
„O slečnu Drewovou?“
„O všechno. O sebe. Věci jsou čím dál tím horší. Pořád čekám, že to skončí, ale ono se to pořád zhoršuje. A já se taky měním. Už mi nezbývá skoro nikdo, koho bych měla ještě ráda.“
„Ta věc skončí, Stello, a ty se zase změníš zpátky.“
„Opravdu? Nezdá se mi, že by to byla změna, kterou jde zase vrátit zpátky. Nedovedu si představit, že bychom Tommy a já mohli být kdy šťastni.“
„Hlavní věc je přežít.“ Bylo to tvrdé rčení, které jsem nabídl mladé dívce. „Štěstí přichází po kouskách. Čím jsem starší, tím víc z něho mám. Léta do dvacítky byla pro mě tou nejhorší dobou.“
„Skutečně?“ Svraštila čelo. „Vadilo by vám, pane Archere, kdybych vám položila osobní otázku?“
„Jen do toho.“
„Zajímáte se o slečnu Drewovou? Víte, co myslím. Vážně.“
„Domnívám se, že ano. Proč?“
„Nevím, jestli bych vám to měla říct, nebo ne. Šla na snídani s jiným mužem.“
„To je v mezích zákona.“
„Nevím. Ve skutečnosti jsem ho neviděla, ale slyšela jsem jeho hlas a já jsem na hlasy dobrá. Myslím, že to byl ženatý muž.“
„Jak to můžeš poznat podle hlasu?“
„Byl to Tommyho otec,“ prohlásila. „Pan Hillman.“
Sedl jsem si. Minutu jsem nemohl přijít na nic, co bych řekl. Africké masky na sluncem ozářené stěně jako by se na mne šklebily.
Stella se ke mně přiblížila s úzkostlivým výrazem. „Neměla jsem vám to říkat? Obyčejně nejsem tak povídavá. Cítím se v jejím domě jako špión.“
„Mělas mi to říct. Ale neříkej to prosím nikomu jinému.“
„Neřeknu.“ To, že mi tuto informaci sdělila, jí zřejmě ulevilo.
„Zdálo se, že ti dva jsou přátelé, Stello?“
„To zrovna ne. Neviděla jsem je spolu. Zůstala jsem ve svém pokoji, protože jsem nechtěla, aby on spatřil mne. Nebyla ráda, že sem za ní přišel, to můžu říct. Ale jejich hlasy zněly jaksi – intimně.“
„Co přesně míníš tím ‚intimněl?“
Přemýšlela o odpovědi. „Bylo to něco ve způsobu, jak hovořili, jako by byli zvyklí spolu mluvit. Nebyla v tom žádná zdvořilost a formálnost.“
„Co si povídali?“
„Chcete, abych se pokusila povědět vám to slovo od slova?“
„Přesně tak, od chvíle, kdy přišel ke dveřím.“
„Neslyšela jsem všechno. Nicméně když přišel dovnitř, Susanna řekla: ‚Myslela jsem, Ralphe, že jsi diskrétnější.‘ Říkala mu Ralphe. On řekl: ‚Nebuď na mě taková. Situace začíná být zoufalá.‘ Nevím, co tím myslel.“
„Co se domníváš, že myslel?“
„Tommyho a všechno kolem, ale možná že toho bylo ještě víc. Nerozváděli to. On řekl: ‚Myslel jsem, že od tebe mohu očekávat kapku porozumění. Ona řekla, že její zásoby porozumění jsou pryč, a …
