/XI/
Koupil jsem si klobouk o číslo větší, aby se do něj vešly mé obvazy, a učinil jsem krátkou návštěvu v hollywoodském oddělení losangeleské policie. Nikdo ze seržantů detektivů v horních kancelářích nepoznal paní Brownovou v jejím posmrtném převleku. Z policejní stanice jsem šel do redakce denních zpráv v hollywoodském Reportérovi. Většina lidí, co tam pracovala, cítila odpor k prohlížení takových fotografii. Ti, kteří je poctivě prohlédli, paní Brownovou nepoznali.
Se stejným neúspěchem a stejnou námahou jsem zkusil řadu obchodníků s masem podél Stripu. Ty fotografie mě dělaly nepopulárním. Tihle mládenci a holky, co se ženou za rychle se kutálejícím dolarem, nenáviděli, když jim někdo připomněl, co je čeká na rubu toho posledního dolaru. Násilnost ženiny smrti to jenom ještě zhoršovala. Mohlo se to přihodit komukoliv a kdykoliv.
Vydal jsem se zpět do své kanceláře. Měl jsem v úmyslu zavolat Bastianovi a požádat ho, aby mi urychleně poslal xeroxovanou kopii identikitu, jakmile s ním bude malíř hotov. Pak jsem si vzpomněl na Joeyho Sylvestera.
Joey byl starý agent, který si udržoval jakous takous kancelář dva bloky od Sunsetu v druhém patře bez výtahu. Nebyl s to přizpůsobit se přesunu ekonomické síly od velkých studií k nezávislým producentům. Žil většinou ze svého podílu na honorářích za staré filmy promítané v televizi a ze vzpomínek.
Zaklepal jsem na dveře jeho kutlochu a slyšel jsem, jak ukrývá láhev, jako kdybych snad byl duch Louise B. Mayera nebo vyslanec od J. Arthura Ranka. Joey vypadal trochu zklamaně, když otevřel dveře a byl jsem to jenom já. Ale zase vytáhl na světlo boží svou láhev a nabídl mi panáka v papírovém šálku. Pro svou potřebu měl skleněnou odlivku.
Náhodou jsem věděl, že téměř denně sedí u tohohle stolu a vyžahne takový litr bourbonu, a někdy i půldruhého.
Byl to stařík s dětským obličejem, s nevinnými bílými vlasy a s mazanýma očima. Jeho mozek byl jako staromódní lampa, která má knot v alkoholu a je nastavena tak, aby ozařovala minulost s packardem a šoférem a vrhala chladný stín na přítomnost s druhým patrem bez výtahu.
Nebylo ještě dlouho po poledni a Joey byl dosud v přijatelném stavu. „To je dobře, že tě vidím, Lewíčku. Připíjím na tvé zdraví.“ Učinil tak s otcovskou rukou na mém rameni.
„Na vaše zdraví.“
Ruka na mém rameni se natáhla a sundala mi klobouk. „Cos to prováděl se svou hlavou?“
„Byl jsem včera večer trochu postřelený.“
„Chceš tím říct, že ses namazal a upadl?“
„Postřelený pistolí,“ vysvětlil jsem.
Zakvokal. „Neměl by ses tolik vystavovat nebezpečí. Víš, co bys měl udělat, Lewíčku? Jít na odpočinek a psát paměti. Nepřikrášlenou, vzrušující pravdu o Hollywoodu.“
„To už tu bylo tisíckrát, Joey. Teď to dokonce dělají v časopisech pro fanoušky.“
„Ale ne tak, jak bys to mohl udělat ty. Ukázat jim to z perspektivy červa. To je název!“ Luskl prsty. „Vsadím se, že bych tvé vzpomínky mohl prodat za pětadvacet táců a udělat z nich trhák se Stevem McOueenem. Podumej o tom, Lewíčku. Mohl bych ti otevřít báječný džbán s olivami.“
„Právě jsem otevřel konzervu s hrachem, Joey, a rád bych věděl, jestli mi s ní můžete helfnout. Jak snášíte fotografie mrtvých lidí?“
„Viděl jsem jich umírat spousty.“ Volnou rukou mávl ke stěně nad psacím stolem. Byla celá vylepená podepsanými fotografiemi odešlých herců. Druhou rukou pozvedl skleničku:
„Připíjím na jejich počest!“
Rozhodil jsem po stole své úděsné snímky. Truchlivě si je prohlédl. „Ach,“ povzdychl si. „Čeho je schopná lidská zvěř. Měl bych tu ženu znát?“
„Prý pracovala u filmu. Znáte víc herců než kdokoliv jiný.“
„Svého času jsem znával. Teď už ne.“
„Pochybuji, že hrála v poslední době. Její sláva pohasla.“
„To se může stát přes noc.“ Svým způsobem se to stalo jemu. Nasadil si brýle, rozsvítil stolní lampu a soustředěně studoval fotografie. Po chvíli se zeptal: „Carol?“
„Poznal jste ji?“
Podíval se na mne zponad brýlí. „Nemohl bych na to přísahat u soudu. Jednou jsem znal malou blondýnku, přirozenou blondýnku, kter…
