/IV/
Soukromá příjezdová cesta Hillmanových se klikatila vzhůru po svahu porostlém duby a nakonec se zatočila kolem trávníku před domem. Bylo to velké staré španělské sídlo s bílými štukovými zdmi, s ornamenty z tepaného železa na oknech a s červenou taškovou střechou, která ve vlhku mdle zářila. Před domem byl zaparkován naleštěný černý cadillac.
„Měl jsem dnes v poledne v úmyslu sám řídit,“ podotkl Hillman. „Ale pak jsem si nevěřil. Děkuji za svezení.“
Znělo to, jako by mě propouštěl. Začal stoupat po předním schodišti a já jsem pocítil trpké zklamání. Spolkl jsem je a šel jsem za ním; vklouzl jsem dovnitř hlavními dveřmi, dříve než je zavřel.
Zřejmě soustřeďoval všechny své myšlénky na manželku, a proto byl tak roztržitý. Čekala na něho v přijímací hale, nachýlená dopředu ve španělské židli s vysokým opěradlem, která ji dělala ještě drobnější, než byla. Její střevíčky z hadinky ani nedosahovaly k naleštěné dlaždicové podlaze. Byla to krásně upravená hubená světlovlasá čtyřicátnice. Obklopovala ji aura bezútěšnosti, pocit zbytečnosti, jako by opravdu byla ta vybledlá panenka, které se podobala. Zelené šaty jí nešly k její téměř nazelenalé zsinalosti.
„Elaine?“
Seděla naprosto tiše, kolena i pěsti u sebe. Vzhlédla k svému muži a pak nad jeho hlavu k obrovskému španělskému lustru, který visel na řetězu z trámového stropu o patro výš. Jeho žárovky vyčnívaly jako pochybné ovoce z chomáčů železných lepaných listů.
„Nestůj pod ním,“ požádala ho. „Vždycky se bojím, že spadne. Přála bych si, abys ho dal sundat, Ralphe.“
„Byl to tvůj nápad, přivézt ho a pověsit ho tam.“
„To je už dávno,“ řekla. „Myslela jsem, že ten prostor potřebuje zaplnit.“
„A to stále ještě potřebuje, a ten lustr stále ještě bezvadně drží.“ Přistoupil k ní a sáhl jí na hlavu. „Jsi zmoklá. Nemělas chodit ven, když jsi v takovém stavu.“
„Šla jsem se jenom podívat po příjezdové cestě, jestli se nevracíš. Byl jsi dlouho pryč.“
„Nedalo se nic dělat.“
Uchopila ho za ruku, kterou ji pohladil po hlavě, a přidržela si ji k hrudi. „Dozvěděl ses něco?“
„Ještě po nějakou dobu nemůžeme očekávat, že se něco dozvíme. Zařídil jsem, abych dostal ty peníze. Dick Leandro je přinese později odpoledne. Mezitím budeme čekat na telefon.“
„Je to strašné, čekat.“
„Vím. Měla by ses snažit myslet na něco jiného.“
„Na co jiného bych mohla myslet?“
„Na spoustu věcí.“ Myslím, že se pokusil jmenovat aspoň jednu, a vzdal to. „Rozhodně ti neprospěje, když budeš sedět tady v té studené hale. Zase se nakazíš zápalem plic.“
„Lidé se zápalem plic nenakazí, Ralphe.“
„Nehádejme se. Pojď do obývacího pokoje a já ti namíchám něco k pití.“
Vzpomněl si, že jsem tu ještě já, a zahrnul mě do pozvání, ale své ženě mě nepředstavil. Snad si myslel, že toho nejsem hoden, nebo nás možná chtěl odradit od vzájemného hovoru. S pocitem, že jsem trochu opomíjen, jsem šel za nimi po třech dlaždičkových schodech do menší místnosti, kde hořel v krbu oheň. Elaine Hillmanová se postavila zády k němu. Její manžel šel k baru, který byl v alkovně vyzdobené španělskými plakáty na býčí zápasy.
Elaine mi podala ruku. Byla ledově studená. „Nemám v úmyslu zabrat všechno teplo pro sebe. Jste policista? Myslela jsem, že nemáme použít služeb policie.“
„Jsem soukromý detektiv. Jmenuji se Lew Archer.“
Její manžel zavolal z alkovny: „Co budeš pít, miláčku?“
„Absint.“
„Je to tak dobrý nápad?“
„Má v sobě pelyněk a to odpovídá mé náladě. Ale dej mi raději malou skotskou.“
„A co vy, pane Archere?“
Požádal jsem o totéž. Potřeboval jsem to. Ačkoliv se mi oba Hillmanovi docela zamlouvali, začínali mi jít na nervy. Zacházeli se svou úzkostí téměř profesionálně, jako by byli herci, kteří jednočlennému publiku improvizují tragédii. Nemíním tím, že by jejich úzkost nebyla upřímná. Málem na ni umírali.
Hillman se vrátil s podnosem, na kterém měl tři malé whisky. Postavil jej na dlouhý stolek před krbem a každému z nás podal skleničku. Pak pohrabáčem prohrábl hořící dřevo. Plameny zasyčely do komína. Jejich …
