Celá e-kniha Rub dolaru ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
/IX/
Prošel jsem domem do kuchyně a poprosil paní Perezovou, aby mi udělala chleba se sýrem. Bručela, ale udělala mi ho. Opřel jsem se o ledničku a pojedl jsem. Paní Perezová nemluvila o rodinných trampotách. Zřejmě pověrečně cítila, že trampoty se slovy jenom zvětšují. Když jsem se jí pokoušel vyptávat na Tomovy zvyky, postupně ztratila schopnost rozumět anglicky.
Dick Leandro odešel nahoru, aby dělal společnost Elaine. Zdálo se, že se tu cítí víc doma, než se zřejmě Tom cítil s vlastní rodinou. Vyšel jsem ven přijímací halou. Bylo devět hodin a už jsem nemohl déle čekat.
Když jsem jel po dálnici k Ocean View, jezuitsky jsem přesvědčoval sám sebe, že jsem se nezúčastnil předávání peněz, že nejednám obojetně s Hillmanem, který stejně není mým klientem, a kromě toho, že nemám žádný důkaz, že paní Brownová a její manžel jsou zapleteni do tohohle pokusu o vydírání.
Nad mořem se klenula hluboká noc, bezměsíčná a bezhvězdná. Nechal jsem auto stát na dohled od Dackova motelu. Moře tvořilo jediný široký prázdný ozvučněný prostor. Sešel jsem po příjezdové cestě k motelu, aniž jsem použil baterky, kterou jsem měl s sebou.
Kancelář byla osvětlena a nade dveřmi svítil neónový nápis „Prázdné pokoje“. Vyhnul jsem se pruhu světla od neónu a šel přímo k chatě číslo sedm. Byla temná. Zaklepal jsem a nedostal žádnou odpověď. Otevřel jsem si klíčem, který jsem měl, a zaklapl za sebou dveře.
Paní Brownová čekala. Zakopl jsem o její nohu a málem jsem se na ni svalil, dříve než jsem rozsvítil baterku. Ležela ve svých blýskavých flitrových šatech ve světle nervózního paprsku. Krev se jí rozlila ve světlých vlasech jako dehet. Obličej byl skvrnitý podlitinami a znetvořený. Vypadala, jako by byla utlučena k smrti.
Dotkl jsem se její ruky. Byla studená. Odvrátil jsem světlo od jejího zkřiveného úšklebku.
Paprsek poskakoval po zelených stěnách a po podlaze poházené novinami. V nohách postele objevil velký, řemínky sepjatý kufr a vedle něho dva papírové pytlíky. Jeden pytlík obsahoval láhev levného vína, druhý osychající obložené chlebíčky.
Rozepjal jsem řemínky a otevřel kufr. Z jeho obsahu stoupala vůně jako hořká lítost. Byly tam bez ladu a skladu naházeny mužské i ženské věci: špinavé košile a ušpiněná kombiné, rezavějící holicí strojek a potřísněný kelímek pleťového krému a lahvička maskary, dvoje šaty a něco dámského prádla, pánský obnošený modrý oblek se značkou jednotkového obchodu a s kapsami prázdnými, až na tabákovou drť a ve vnější náprsní kapsičce založenou zmačkanou žlutou obchodní vizitku nevalně vytištěnou na laciném papíře:
Harold ‚Har‘ Harley
Specialita našich fotografií – stříkaná retuš
Na židli u postranního okna jsem nalezl ženinu kabelku z imitace hadinky. Obsahovala směsici kosmetických přípravků a několik ošoupaných modrých kupónů. Žádná peněženka, Žádný osobní průkaz, žádné peníze kromě jediného stříbrného dolaru na dně kabelky. Byl tam také balíček karet ohlazených mastnotou lidských rukou a hrací kostka, na které padla šestka ve všech třech případech, kdy jsem s ní hodil.
Uslyšel jsem, jak se blíží auto, a jeho přední světla přejela přes okno. Zhasl jsem baterku. Kola automobilu zaskřípěla na štěrku a zastavila těsně před chatou. Někdo vystoupil z vozu a vzal za kliku. Když se dveře odmítly otevřít, ozval se mužský hlas:
„Pusť mě dovnitř.“
Byl to slabě sípavý, kňučivý hlas, který jsem toho dne odpoledne slyšel u Hillmanů v telefonu. Přiblížil jsem se ke dveřím, zhasnutou baterku zvednutou v ruce. Muž venku lomcoval klikou.
„Vím, že tam jsi, viděl jsem světlo. Tak už netrucuj, zlatíčko, na to teď není čas.“
Žena ležela v hlubokém vyčkávavém mlčení. Obešel jsem ji a postavil se ke zdi vedle dveří. Přendal jsem baterku do levé ruky a pravou jsem šmátral po zámku.
„Slyším tě, hrom do tebe. Už jsem ti dneska jednou nařezal – chceš ještě nášup?“ Vyčkával, pak pohrozil: „Jestli neotevřeš, vystřelím zámek.“
Uslyšel jsem cvaknutí kohoutku. Zůstal jsem stát vedle dveří a svíral jsem baterku jako kyj. …
