KAPITOLA 14
Mason uvnitř pokoje Daphne Shelbyové okamžitě přistoupil ke dveřím, které vedly do vedlejšího apartmá.
Právník vzal za knoflík. Dveře byly zavřené na západku.
Zakroutil tedy knoflíkem a dveře tiše otevřel. Poté bez problémů strčil do dveří, vedoucích do sousední místnosti. Nikdo tam však nebyl.
Mason rychle prohledal i koupelnu a toaletu a potom přeběhl ke dveřím na chodbu a prudce je rozevřel.
V chodbě stál Paul Drake.
„Nikdo odsud nevyšel,“ informoval ho detektiv.
„Rychle!“ zvolal Mason.
„Je chytrý. Vytratil se, když jsme byli u Daphne. Sehrála to divadélko nejen aby kryla sebe, ale také aby mu zajistila čas na útěk. Pojď.“
Právník se rozběhl k výtahu a zuřivě zmáčkl přivolávači tlačítko. Když se klec zastavila, podal obsluhujícímu pětidolarovou bankovku a poručil si: „Až dolů, rychle!“
Dveře kovové klece se se zařinčením uzavřely. Usměvavý liftboy sjel podle Masonova pokynu až do vstupní haly. Mason přispěchal k recepčnímu pultu.
„Odcházel teď někdo z pokoje číslo 720?“ zeptal se.
„Ale ano, před chviličkou.“
„Jak ten muž vypadal?“
„Postarší, štíhlý, vytříbeného vystupování, ale trochu nervózní — Támhle zrovna jde!“
„Kde?“
„Zrovna vychází těmi lítačkami na ulici.“
Mason přeběhl halu až k východu a vybafl na dveřníka: „Rychle nám sežeňte taxi!“
A pětidolarovka opět dokázala zázraky.
Mason, Della Streetová a Paul Drake naskočili do taxíku.
„Kam to bude?“ zeptal se řidič.
„Sledujte toho muže, který jde támhle po chodníku,“ odpověděl Mason.
„A ať neví, že je sledován. Je to naprosto legální záležitost, ale trošku choulostivá. Tady máte dvacet dolarů, abychom utišili vaše svědomí.“
„Sakryš,“ rozzářil se taxikář, „za dvacet dolarů ani nemám žádné svědomí, které by bylo třeba utišovat.“ A s úsměvem si bankovku zastrčil do kapsy. „Ta je jen jako přídavek k běžné ceně,“ informoval ho Mason.
„Nestavíme ho?“ zeptal se Drake.
„Ale kdepak,“ zamítl jeho návrh Mason. „Zjistíme si, kam směřuje.“
Muž zašel do hotelové garáže.
„Vyjede ven autem,“ vysvětloval Mason taxikáři, „a my ho budeme dál sledovat… Paule, támhle je telefonní budka. Zavolej k sobě do kanceláře a rychle přivolej nějaké agenty… Kolik máš k dispozici aut s telefonem?“
„Dvě.“
„Nasaď obě,“ rozhodl Mason. „Začneme s jedním na jihu a druhým na východě.“
Drake vyplnil Masonovy instrukce.
Trvalo skoro deset minut, než se jejich muž vynořil z garáže za volantem auta s massachusettskou značkou.
Mason jen letmo mrkl na značku a pak popadl Drakea za paži. „To je auto Ralpha Exetera.“
Mason se natočil k taxikáři. „Musíme ho sledovat. Nebude to jednoduché, až vyjede z města, ale snažte se.“
Taxikář odvětil: „Tady ve městě nemám problém, ale jakmile se dostaneme na výpadovku a pokud na to šlápne, budu mít problémy. Tahleta auta jsou stavěná na městský provoz, rychlé zastavování a rozjíždění, ale ne na nějaké závodění.“
„Já vím,“ souhlasil Mason, „dělejte, co umíte.“
Starší muž řídil pečlivě, neriskoval a celou cestu dodržoval rychlostní omezení. Taxikář neměl žádné problémy s následováním. Potom sledované auto zahnulo na výpadovku na Santa Anna a začalo zrychlovat.
Taxikář už měl plné ruce práce, ale řidič před nimi jel stále v pravém jízdním pruhu a zachovával opatrnost.
Po deseti minutách zastavil u benzínové pumpy.
„Nepotřebujete natankovat?“ zeptal se Mason taxikáře.
„Snesl bych trošku.“
„Tak do toho,“ vybídl ho Mason.
„Není to nebezpečné?“ zeptala se Della Streetová.
„On neví, jak my vypadáme,“ odtušil Mason.
Řidič vozu s massachusettskou značkou se odebral na toaletu.
Mason se přitočil k obsluhujícímu, dal mu dvacetidolarovou bankovku a řekl: „Spěcháme. Mohl byste nás obsloužit před tamtím autem?“
Muž se zakřenil. „Trošku ho holt zdržím.“
„Děkuji vám,“ odpověděl Mason.
Paul Drake už mezitím obsadil telefon.
„Zjisti číslo svého hlídkového auta, které jede na jih,“ vybídl ho Mason. „Nejspíše míří někam sem. Pověz jim, kde teď jsme, udej jim čas a nakaž jim, aby se nás pokusili vyhledat.“
Potom právník začal nerv…
