KAPITOLA 5
Daphne svírala Masonovu paži jako tonoucí pověstné stéblo.
Borden Finchley ji obdařil prázdným úsměvem a vypochodoval ze soudní síně.
Darwin Melrose přešel k Masonovi a řekl: „Mrzí mě, že jsem vám musel podtrhnout koberec pod nohama, pane Masone, ale byl to jediný způsob, jak to ustát.“
„Zatím jste nikomu žádný koberec nepodtrhl,“ odvětil Mason s přeroztomilým úsměvem.
Objal Daphne kolem ramen: „Tak pojďme, Daphne,“ řekl a vedl ji do přilehlé síně pro svědky.
„Tady se posaďte,“ vybídl ji, „počkáme, až všichni opustí soudní síň. Potom se na vás pravděpodobně sesypou reportéři — takoví ti pisálkové, kteří si libují v článcích o bohatých dívčinách, které náhle postihlo velké neštěstí.“
„Pane Masone, to je naprosto neúnosné,“ stěžovala si. „Celý svět se mi sesypal před očima. Dobrá nebesa, uvědomujete si, co jsem si prožila za posledních pár —“
„Vím,“ přerušil ji Mason, „chápu vás, ale jste už velká slečna a musíte se o sebe starat sama. Musíte se naučit přijímat rány osudu, vstát a dát se zase do boje. Pojďme si teď raději zrekapitulovat naši situaci, abychom věděli, kde s tím bojem začít.“
„Co můžeme dělat?“ zeptala se.
„No, můžeme začít ověřováním,“ vysvětloval Mason. „I když se mi zdá velmi pravděpodobné, že jsou si svými tvrzeními jisti, protože jinak by s nimi takhle nevyrukovali. Tím by si odřezali pod sebou vlastí větev.“
„Stejně tomu vůbec nerozumím,“ stěžovala si Daphne.
„Tihle příbuzní se báli, že budou vyděděni, ale předpokládali, že pokud by neexistovala žádná závěť, mohli by uchvátit kontrolu nad celým majetkem.
Proto zinscenovali návštěvu, podařilo se jim zůstat v domě sami se stárnoucím bohatým příbuzným a navlékli to tak, aby se zdálo, že starcova mysl už slábne a že potřebuje ochranu před lidmi, kteří by chtěli jeho stavu zneužít ve vlastní prospěch… A za lidi, kteří by chtěli jeho stavu zneužít ve vlastní prospěch samozřejmě označili toho, kdo by z oné případné závěti profitoval.
Pokud se milým příbuzným potom podaří, aby soud určil správce nebo ochránce majetku, mají náskok. Pokud ne, alespoň mají v soudních análech záznam o svém jednání, aby pak mohli napadnout závěť při vlastním dědickém řízení pro nepřípustné ovlivňování a nekompetentnost zůstavitele v době sepsání závěti.“
„Nedovedu uvěřit, že mohou na světě existovat takoví lidé,“ pronesla Daphne.
Mason si ji změřil. „Nechcete teď náhodou na mě hrát nějaké neviňátko?“
„To ne,“ bránila se, „jenom nedovedu pochopit takové podlé jednání zrovna ke strýčkovi Horacovi. Strýček je ten nejšlechetnější člověk na světě.“
„Jaký vztah měl váš strýček k Bordenu Finchleoyvi?“
„Nevím, pane Masone. Vím, že se mu zdálo, že už Finchleyovi zůstávají na návštěvě příliš dlouho, ale když strýček Borden vyrukoval s tím, že bych potřebovala nějakou delší dovolenou a navrhl tu zaoceánskou plavbu, strýček Horace ihned vřele souhlasil.
Věděla jsem, že to je od něho velké gesto. Vím, že si uvědomoval, kolik pohodlí ho to bude stát, ale chtěl, abych si odpočala a přišla na jiné myšlenky.
Už jsem vám říkala, že teta Elinor pracovala dříve jako zdravotní sestra a tehdy řekla strýčkovi Horacovi, že se takhle upracuju k smrti a že toho je na mě prostě příliš — že bych si měla pořádně odpočinout.“
„Dobrá,“ uzavřel Mason rozhovor, „podívám se teď, jestli je čistý vzduch, abychom mohli uklouznout reportérům. Nikomu neříkejte, kde teď bydlíte a snažte se nemluvit s reportéry. Pokud se vám nepodaří jim upláchnout, povězte jim jen, že se na můj pokyn v mé nepřítomnosti nebudete k ničemu vyjadřovat.
Zvládnete to?“
„Jistěže,“ odtušila. „V tom nevidím žádný problém. Nechci o tom s nikým hovořit, ale… Nemohu pochopit, jak se něco takového může vůbec stát.“
„Náš právní systém není zcela bezpečný,“ vysvětloval Mason. „Ale případ ještě není uzavřený. Mohou mít dopisy od vašeho strýčka Horace, ve kterých je informoval o vašich předcích, ale tyto dopisy jsou pouze informací z doslechu, pokud by nedošlo ke zpochybnění svědka. Prostě se držte.“
Zavrtěla hlav…
