Celá e-kniha Případ tichého společníka ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
6. kapitola
Když Tragg zůstal s Mildreth Faulknerovou sám, čekal, až v dálce dozní zvuk Masonova auta, a pozoroval, jak se její oči snaží potlačit výraz paniky a stávají se vzdorovitými. Nebylo v ní ani za mák zbabělosti. Stála se vztyčenou hlavou a ze všech sil se snažila ovládnout. Vzrušeni dodalo jejím očím lesku a jejím tvářím barvu. Tragg musel přiznat, že je to krásná žena, zřejmě zvyklá obdivu mužů – a teď byla v pasti. A jenom on mohl tu past otevřít.
Protože byla tak úplně v jeho moci a tak naivně si neuvědomovala nebezpečí, které jí hrozí při jednání se zkušeným policistou, na okamžik zaváhal, ale potom potlačil svůj obdiv k její kuráži a řekl příkře: „Slečno Faulknerová, položím vám dvě otázky. Odpovědi na tyto dvě otázky ovlivní veškeré naše budoucí vztahy. Když mi řeknete pravdu, možná že vám budu schopen pomoci.“
„Jaké jsou to otázky?“ zeptala se drsným, napjatým hlasem.
„Za prvé: poslala jste Esther Dilmeyerové otrávené bonbóny?“
„Ne.“
„Za druhé: zabila jste Harveye Lynka?“
„Ne.“
Tragg si přisunul křeslo a pohodlně se v něm usadil. „Dobrá, věřím vám. Kdybyste zabila Lynka nebo poslala Esther Dilmeyerové ty bonbóny, musel bych vám nejdřív poradit, abyste využila svých práv a na moje otázky neodpovídala.“
Do jejího hlasu se vkradl náznak pohrdání. „Jinými slovy, kdybyste se mě zeptal, zda jsem poslala Esther Dilmeyerové otrávenou bonboniéru, a já odpověděla, že ano, byl byste natolik velkorysý, že byste řekl: ‚Slečno Faulknerová, protože jste mi řekla pravdu, radím vám, abyste neodpovídala na moje otázky, protože byste se mohla sama obvinit.“
„Samo sebou mě ani nenapadlo, že byste se přiznala, kdybyste byla vinna,“ ušklíbl se. „Totiž slovy. Ale mluvilo za vás vaše chování, slečno Faulknerová.“
„To znamená, že když někomu položíte takové otázky, poznáte ze způsobu, jak na ně odpovídá, zda mluví pravdu?“
„Ne vždycky, ale občas mě přitom něco napadne.“
V jejím hlase byl pořád ten náznak pohrdání, když řekla: „Když jste se tedy ujistil, že jsem nespáchala ani jeden z těch zločinů, splnil jste vlastně svou povinnost a není třeba, abyste tady ztrácel dál svůj vzácný čas.“
„Ne tak zhurta! Především jsem neřekl, že jsem přesvědčen o vaší nevině. A za druhé, i když nejste vinna, můžete mi třeba poskytnout některé cenné informace.“
„Vy mě tedy stále ještě podezříváte?“
„Ano.“
„Ale vždyť…“
„Řekl jsem, že kdybyste byla vinna, musel bych vám nejprve poradit, abyste neodpovídala na moje otázky, poněvadž bych vás nachytal.“
„Nejsem vinna. A i kdybych byla, myslím, že byste mě nenachytal, aniž bych si toho všimla.“
„A já myslím, že nachytal. Aspoň devětkrát z deseti případů.“ Významně se odmlčel. „Pamatujte, slečno Faulknerová, jestliže jste vinna, neodpovídejte, prosím, na následující otázky. Prostě řekněte, že neodpovíte.“
„Nejsem vinna.“
„Dobrá, beru na vědomí a vy můžete odpovídat, ale varoval jsem vás.“
„Od sedmi hodin musím čelit velice obtížným a vyčerpávajícím obchodním těžkostem,“ vyhrkla prudce, „snažím se dostat z té kaše – nehodlám vám vykládat, oč jde nebo co jsem v tom podnikla. To nemusím. Já ne…“
„Dobrá, dobrá,“ přerušil ji, „pusťme se do toho. Můžete mi říci aspoň něco o vašich obchodních nesnázích?“
„Ne.“
„Došlo k nim snad proto, že váš švagr dal akcie vaší společnosti Collovi jako záruku na dluh v kartách a Coll je dal Lynkovi a Harry Peavis, váš konkurent…“
Zarazil ho výraz její tváře.
„Jak jste se to dozvěděl?“ otázala se.
„Náhodou jsem se to dozvěděl od pana Magarda, společníka pana Lynka.“
„On v tom jel taky?“
„Ne. Řekl mi, že se o tom dozvěděl teprve dnes odpoledne. Pohádal se kvůli tomu s Lynkem. Řekl mu, že mu odprodá svůj podíl nebo odkoupí jeho, ale že jejich spolupráce končí.“
„Jak to vůbec Magard zjistil?“
„Začal si dávat dohromady dvě a dvě a nakonec Lynka přiměl, aby vyložil karty a přiznal barvu.“
„Nevidím žádný důvod, proč bych měla vypovídat.“
„Pročpak?“
„Jak mám vědět, že se mě nesnažíte nachytat? Byl jste natolik slušný, že jste mě před tím sám varov…
