Kapitola 30
KDYŽ JSEM ČEKAL NA VÝTAH, nenáviděl jsem se tak, jak to jen osmadvacetiletý člověk dokáže. Což je hodně. Výtah konečně dorazil, ale když se dveře znovu otevřely v mém patře, nedokázal jsem se pohnout.
Hleděl jsem do dlouhé chodby, která vedla k mé kanceláři, a představoval si ten dvacetiletý pochod smrti, který, kdybych měl štěstí a dostatečně silnou hroší kůži, mohl vést zpátky do čtyřicátého třetího. Kdyby někdo prošel kolem, možná by zavolal ochranku. Nebo záchranku.
Nevystoupil jsem a nechal dveře zavřít. Opět se otevřely až v mramorové vstupní hale.
S pocitem úžasné úlevy jsem vyšel na sluncem rozpálenou Lexington Avenue. Následující dvě hodiny jsem se procházel přeplněnými ulicemi, vděčný za své místo v tom anonymním davu. Přemýšlel jsem o Peterovi, otci a varování, které dostal Fenton. Pak na jejich místo nastoupila Dana, Volpi a Dům na pláži impérium zla zjevně natahovalo své spáry až do kanceláří Nelsona, Goodwina a Mickela. Nejsem moc zběhlý v teoriích spiknutí, ale souvislost mezi mnoha nedávnými událostmi se nedala popřít.
Nohy mě donesly do malého parku s výhledem na East River. Byla to vlastně tatáž řeka, která půlila Montrosův výhled, ta, kterou mi ukazoval jako rodinné dědictví. Tady dole se mi líbila víc. Naklonil jsem se přes černé zábradlí a přemýšlel, co mám dělat. Chrysler Building v Montrosově kanceláři mi připomněl Paulině. Protože jsem byl zřejmě jediný v tomhle městě, kdo ještě neměl mobilní telefon, hodil jsem čtvrťák do automatu na hlučném rohu ulice a zeptal se ji, jestli by se mnou nešla na oběd.
„Na Patnácté ulici mezi Druhou a Třetí avenue je hezké malé náměstí s vodotryskem,“ řekla. „Kup něco k jídlu a sejdeme se tam. Co chceš, Jacku?“
„Řeknu ti to při obědě.“
Okamžitě jsem tam zamířil. To znamenalo, že jsem se mohl dívat, jak Paulině hbitě kličkuje po přeplněném chodníku, s hlavou skloněnou a tmavě hnědými vlasy, svázanými do ohonu, kontrastujícími s jejím obvyklým modrým kostýmem. Přes všechno, co se toho dopoledne přihodilo, jsem se neubránil úsměvu. Vlastně ani nekráčela, spíš se vznášela davem.
Našli jsme prázdnou lavičku u zdi a Paulině si rozbalila kuřecí sendvič na celozrnném chlebu. Byl to příliš velký sendvič na tak štíhlou ženu. Ona to věděla také.
„Ty jíst nebudeš? Tak takhle ty si udržuješ štíhlou linii, držíš hladovku?“
„Nemám vůbec hlad,“ řekl jsem. Zatímco jedla, vyprávěl jsem jí o své návštěvě na vrcholku světa. Její oči vyjadřovaly sympatie, pak hněv, a když jsem jí řekl o Montyho úžasném výhledu na její tetování, i trochu veselí.
Tohle město je plné žen, které díky své představivosti a stylu dokážou maximálně využít i minimální půvab. Paulině dělala všechno pro to, aby ten svůj skryla. Bez valného úspěchu.
Věděla už o spojení Neubauerových s firmou a provedla v tom směru malé soukromé vyšetřování. „Osobně nemám Barryho Neubauera ráda. Má šarmu na rozdávání, ale mně z něho běhá mráz po zádech. Mayflower má účet u nejdražší eskortní služby ve městě,“ řekla Paulině. „U některých korporací to není tak neobvyklé. Funguje to jako nějaký klub, Jacku. Potřebuješ doporučující dopis, jsou tam vstupní pohovory a musíš složit padesát tisíc dolarů. To všechno je obecně známé.
To další ale známé není,“ pokračovala. „Před dvěma lety se jedna z jejich nejlepších dívek utopila, když údajně spadla z jachty během noční plavby s Neubauerem a jeho přáteli. Tělo se nikdy nenašlo a Nelson, Goodwin a Mickel smetli celou věc ze stolu tak dokonale, že se nikdy nedostala ani do novin.“
Zíral jsem na dlažbu a otřásl se. „Kolik se dneska platí za mrtvou luxusní prostitutku?“ zeptal jsem se.
„Pět set tisíc dolarů. Skoro stejně jako za byt v centru. Té dívce bylo devatenáct.“ Pohlédl jsem jí do očí. Právě dojedla sendvič a ometala ze sebe drobečky.
„Proč mi tohle říkáš, Paulině?“
„Chci, abys věděl, do čeho jdeš, Jacku. Chápeš to?“
Pak mě to náhle napadlo a já se nedokázal udržet. „Paulině, pomoz mi s Peterovým případem,“ vyhrkl jsem. „Pracuj jednou pro změnu na stra…
