Dům na pláži (James Patterson)

Kapitola 39

CELÝ TÝDEN V PRÁCI JSEM RADĚJI MOC NEZVEDAL HLAVU. Říkal jsem si, že když ji moc nebudu vystrkovat z kanceláře, nikdo mi ji neusekne. Nemohu to doporučit jako dlouhodobou kariérní strategii, ale v té chvíli jsem nedokázal moc přemýšlet o své budoucnosti u Nelsona, Goodwina a Mickela ani nikde jinde.

Protože jsme stále ještě nedostali odpověď týkající se Bahňáka, měl jsem čas přemýšlet o začínajícím vyšetřování.

Ve čtvrtek brzy ráno mi zavolala Paulině a navrhla mi, abychom spolu poobědvali. Říkala, že je to „důležité“, a Paulině nemá ve zvyku přehánět. Navrhla zastrčenou restauraci Rosa Mexičana na První avenue.

Když jsem tam dorazil, našel jsem ji u stolu v zadním rohu. Jako obvykle na sobě měla tmavý kostým a vlasy svázané do ohonu. A jako obvykle vypadala skvěle. Ale také se tvářila znepokojeně.

„Jak se máš?“ Neviděl jsem ji už skoro týden a stýskalo se mi po ní. Zkušená Paulině se zdála být poplašená. Lekl jsem se, že mi řekne, že práce na Peterově případu byla hrozná chyba a že konečně přišla k rozumu. Možná jí někdo vyhrožoval.

„Čím víc se zabývám Neubauerem,“ řekla Paulině šeptem, „tím ošklivější věci se dozvídám.“

„Ošklivější, než je shazovat mladé ženy z jachty?“

„Strávila jsem pátráním kolem jeho osoby víc času, než si mohu dovolit. Dostala jsem se až k jeho minulosti v Bridgeportu. Bridgeport není zrovna čtvrť s milionářskými sídly. Jsou to gangy a chudá sídliště.

V roce 1962 a znovu v roce 1965,“ pokračovala Paulině, „když bylo Neubauerovi něco přes dvacet, byli on a chlápek jménem Bunny Levin zatčeni pro vyděračství.“

„Má záznam v rejstříku? To je skvělé.“

„To není skvělé. V obou případech bylo obvinění staženo, když svědci náhle změnili své výpovědi. Jeden svědek zmizel docela.“

„Takže nemůžeme nic z toho použít při vyšetřování?“

„Tak jsem to nemyslela, Jacku.“

„Jestli toho chceš nechat, Paulině, tak mi to prosím řekni. Už tak jsi mi hrozně pomohla. Rozumím tomu, co mi říkáš o Neubauerovi.“

Zatvářila se nešťastně a mě napadlo, že se snad rozpláče. Ale potřásla jen hlavou. „Mluvím o tobě, Jacku. Poslouchej mě. Tihle lidé se umějí postarat, aby jejich problémy zmizely.“

Chtělo se mi k ní naklonit a políbit ji, ale vypadala už tak dost polekaně. Nakonec jsem sáhl pod stůl a dotkl se její ruky.

„K čemu to všechno je, Jacku?“ zeptala se Paulině. „Prostě nad tím nedokážu jen tak mávnout rukou.“