První část
LETNÍ SPOLEČNÍK
Kapitola 1
I PODLE PŘEHNANÝCH MĚŘÍTEK MANHATTANU počátku tisíciletí, kde přední umělci malují fresky na stěny metra, byly nové kanceláře právnické firmy Nelson, Goodwin a Mickel něco výjimečného. Pokud ty skvělé soudní budovy na Broadwayi byly paláci spravedlnosti, byl ten zářící osmačtyřicetipatrový mrakodrap na adrese Lexington Avenue 454 monumentem vítězství.
Jmenuji se Jack Mullen a jako letní společník firmy Nelson, Goodwin a Mickel jsem si myslel, že i já vyhrávám. I když tohle jsem přesně na mysli neměl, když jsem se zapisoval na kolumbijskou právnickou fakultu v pokročilém věku dvaceti šesti let. Když však student druhého ročníku s padesáti tisíci dolary ve studentských půjčkách dostane nabídku letní praxe v jedné z nejprestižnějších firem ve městě, nemůže ji odmítnout.
Telefon začal zvonit v okamžiku, kdy jsem vstoupil do své malé kanceláře.
Zvedl jsem ho.
Nahraný hlas operátorky: „Máte hovor na účet voleného z Huntsville v Texasu od…“ Mužský hlas, také nahraný: „Od Bahňáka.“
Opět nahraný hlas operátorky: „Chcete-li hovor přijmout, řekněte prosím ano nebo stisknete tlačítko.“
„Ano, rozhodně,“ přerušil jsem ho. „Bahňáku, jak se máš?“
„Jde to, Jacku, až na to, že se stát Texas posral do kalhot při myšlence, že mě má utratit jako psa.“
„Promiň, pitomá otázka.“
Překvapivě vysoký hlas na druhém konci linky patřil motorkáři Billymu „Bahňákovi“ Simonovi a přicházel z telefonního automatu na oddělení odsouzených k smrti v huntsvillském vězení. Bahňák tam už devatenáct let čekal na smrtící injekci za vraždu své nezletilé přítelkyně.
Bahňák není žádný svatoušek. Přiznává snad všechny přečiny a několik závažných trestných činů, které spáchal v dobách svého členství v houstonské skupině Ďáblů. Ale stále trvá na tom, že zabití Carminy Velasquezové mezi ně nepatřilo.
„Carmina byla skvělá ženská,“ řekl mi Bahňák, když jsem ho poprvé vyslýchal. „Jedna z mých nejlepších kamarádek na tomhle svinským světě. Ale nikdy jsem do ní nebyl zamilovanej. Tak proč bych ji zabíjel?“
Jeho dopisy, protokoly z procesu a záznamy z opakovaných marných pokusů vyhrát nový proces mi položili na stůl tři dny poté, co jsem začal ve firmě pracovat. Po dvou týdnech luštění každého špatně napsaného slova, překroucené fráze a stovek poznámek pod čarou naškrábaných drobnými tiskacími písmeny, které vypadaly jako výplod předškolního dítěte, jsem dospěl k závěru, že mluví pravdu.
A oblíbil jsem si ho. Byl chytrý a zábavný a nelitoval se, i když pro to měl fůru dobrých důvodů. Devadesát procent trestanců v cele smrti bylo k podobnému osudu předurčeno už při narození a Bahňák, syn choromyslných feťáků, se od nich jinak nelišil.
Avšak nijak se neobtěžoval obviňovat rodiče z toho, co se stalo.
„Dělali, co mohli, jako každej,“ řekl, když jsem se o nich jednou zmínil.
„Zkurvili,comohli,aleaťodpočívajvpokoji.“
Rick Exley, můj nadřízený v tomto projektu, se pranic nestaral o Bahňákovu povahu nebo mou intuici zelenáče. Důležité pro něj bylo jen to, že vražda Velasquezové proběhla beze svědků a že Bahňák byl odsouzen pouze na základě vzorků krve a vlasů na místě činu. Všechno se to stalo před tím zlomovým bodem v dějinách kriminalistiky, testováním DNA. Znamenalo to, že jsme měli slušnou šanci, že bude vyslyšena naše žádost a Bahňákova krev a vlasy budou porovnány s důkazy uloženými v jakémsi sejfu někde v Lubbocku.
„Nerad bych ti dodával plané naděje, ale pokud nám stát dovolí ty testy, mohli bychom dosáhnout odkladu popravy.“
„Nedělej si starosti s planejma nadějema, Jacku. Tady co jsem, není šílenejch nadějí nikdy dost. Jen houšť.“
Sám jsem se snažil, abych nemluvil moc nadšeně. Věděl jsem, že tenhle projekt s pompézním názvem Bitva o nevinu je hlavně reklamní tah a že si Nelson, Goodwin a Mickel nepostavili osmačtyřicetipatrový věžák v centru za to, že dokazovali nevinu chudáků v cele smrti.
Přesto když Bahňáka po jeho povolených patnácti minutách přerušili, třásly se mi ruce.
