Dům na pláži (James Patterson)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Kapitola 56

 

BRZY JSEM TO MĚL ZJISTIT. Soudní vyšetřování smrti mého bratra se konalo v tělocvičně montauské střední školy. Nemohli vybrat horší místo. Celá léta jsme tam s Peterem chodili každou neděli hrát míčové hry. Každou neděli. Když jsem šel s Mackem k našim místům, stále jsem slyšel dunění balónu odrážejícího se od palubovky.

Když jsem se posadil, vybavil se mi první víkend, kdy jsem jako dítě do tělocvičny proklouzl. Fenton někde sehnal klíč, a když jsme schovali kola v křoví, shlukli jsme se u dveří, zatímco on ho zkusil zasunout do zámku. Jako zázrakem tam pasoval. Proklouzli jsme bočními dveřmi do šerého prostoru s větší posvátnou úctou, než kdybychom se vplížili do katedrály svatého Patrika. Hank našel vypínač a celý vnitřní prostor s parketovou podlahou a laminátovými sedačkami se rozzářil jako v technikolorovém snu.

Pro účely zasedání bylo v tělocvičně rozestavěno nejméně dvě stě skládacích židlí do dlouhých řad. Všichni ti lidé, kteří na nich seděli, už tam byli někdy dříve, buď jako studenti po maturitě, nebo hrdí rodiče a nebo obojí.

Marci zachránila pro mě a Macka dvě židle v první řadě. Rozhlédl jsem se kolem a uviděl Fentona a Molly, Hanka s jeho ženou a neuvěřitelné množství přátel z města. Ale samozřejmě chyběl chudák Sammy Giamalva. Nemuseli jsme čekat dlouho na začátek představení.

„Slyšte, slyšte!“ zvolal soudní sluha, který přijel ráno z Riverheadu. „Vy všichni, kdo jste se shromáždili před nejvyšším soudem suffolského kraje, prosím povstaňte. Přichází jeho Ctihodnost soudce Robert P. Lillian.“

V naškrobeném černém taláru vypadal soudce jako řečník zahajující promoci. Vstoupil do tělocvičny z malé jídelny, která byla za ní, a posadil se na vyvýšenou židli. Proti němu se za dlouhý, úzký stůl posadili tři starší partneři firmy Nelson, Goodwin a Mickel, vedeni nikým menším než Billem Montrosem. Za nimi, jako pyšní synové, seděli tři nejslibnější společníci firmy.

Vedlejší stůl patřil čtyřiadvacetileté asistentce okresního státního zástupce Nadie Alperové. Spolu s ní tam byly ještě čtyři volné židle. Alperová upíjela kolu z velké láhve a dělala si poznámky do žlutého bloku.

„Nemá ani někoho, kdo by jí ořezával tužky,“ poznamenal Mack.

Lillian, malý, podsaditý muž k šedesátce, nás informoval ze své soudcovské stolice, že ačkoliv zde není obžalovaný, bude celodenní soudní vyšetřování probíhat jako soudní proces bez poroty. Svědci budou vypovídat pod přísahou; omezený křížový výslech bude povolen, budeli shledán relevantním. Jinými slovy, prohlásil se za boha.

Lillian se obrátil k Neubauerovu právnickému týmu a Montrose povolal Tricii Powellovou, neupravenou tmavovlásku kolem pětadvaceti.

Nikdy jsem Powellovou neviděl a přemýšlel jsem, co má s tím vším asi společného.

Pod Montrosovým vedením Tricia Powellová dosvědčila, že byla hostem na onom osudném večírku u Neubauerových. Ke konci večera se vypravila dolů k vodě.

„Viděla jste během své procházky někoho?“ zeptal se Montrose.

„Celou cestu ne, až dole na pláži,“ řekla Powellová. „Tam jsem spatřila Petera Mullena.“

Trhl jsem sebou na židli. Tohle bylo poprvé za ta dva měsíce, co někdo prohlásil, že Petera viděl po jeho přestávce na večeři. Po celé tělocvičně to vyvolalo vlnu šepotu.

„Co dělal, když jste ho viděla?“ zeptal se Montrose.

„Díval se do vln,“ řekla Powellová. „Vypadal smutně.“

„Věděla jste, kdo to je?“

„Ne, ale poznala jsem, že je to ten muž, který mi parkoval auto. Pak jsem samozřejmě viděla jeho fotografii v novinách.“

„Co se stalo toho večera? Popište nám přesně, co jste viděla.“

„Vykouřila jsem si cigaretu a zamířila zpátky. Pak jsem však zaslechla cáknutí, a když jsem se otočila, uviděla jsem Petera Mullena, jak plave ve vlnách.“

„Připadalo vám to neobvyklé?“

„Ano, to rozhodně. Nejen proto, že vlny byly vysoké, ale také proto, jak byla voda studená. Strčila jsem do ní předtím špičku nohy a celá jsem se roztřásla.“

To já také. Ta žena, až už to byl kdokoliv, lhala od začátku do konce. Naklonil jsem se k Nadii Alperové a tiše jí to pošeptal.

Když Montrose skončil, Alperová vstala, aby Powellovou vyslechla.

„Jak to, že znáte Barryho Neubauera?“ zeptala se.

„Jsme kolegové,“ opáčila naprosto klidně. Chtělo se mi vstát a vrazit jí políček.

„Podnikáte snad také v hračkářském průmyslu, slečno Powellová?“

„Pracuji v propagačním oddělení firmy Mayflower Enterprises.“

„Jinými slovy, pracujete pro Barryho Neubauera.“

„Domnívám se, že jsme i přátelé.“

„Jsem si jistá, že teď už budete,“ poznamenala Nadia Alperová.

Uštěpačný smích v tělocvičně byl přerušen ostrým pokáráním od Lilliana. „Věřím, slečno Alperová, že vás už nebudu muset znovu vyzývat, abyste se vyvarovala podobným komentářům.“

Alperová se obrátila zpátky ke svědkyni. „Mám zde seznam hostů, kteří byli na večírek pozváni. Vaše jméno na něm chybí. Proč?“

„Setkala jsem se s panem Neubauerem na schůzi několik dní předtím. Byl tak laskav, že mě pozval.“

„Chápu. A v kolik hodin jste tam dorazila?“ zeptala se Nadia.

„Musím přiznat, že nevhodně brzy. V sedm hodin, nejpozději pět minut po sedmé. Nechtěla jsem propásnout ani minutu.“

„A byl to Peter Mullen, kdo vám parkoval auto?“

„Ano.“

„Jste si tím naprosto jistá, slečno Powellová?“

„Naprosto. On byl… snadno k zapamatování.“

Alperová došla ke stolu, vzala z něj nějaké desky a přistoupila k soudcovské stolici. „Ráda bych předložila soudu písemná prohlášení lidí, kteří toho večera pracovali s Peterem Mullenem. Tvrdí, že zesnulý přijel do práce nejméně se čtyřicetiminutovým zpožděním. Proto nebylo možné, aby zaparkoval auto slečny Powellové nebo kohokoliv jiného dříve než v sedm čtyřicet.“

V davu to opět zašumělo. Lidé byli zjevně rozčílení. „Máte nějaké vysvětlení pro tuto nesrovnalost, slečno Powellová?“ zeptal se soudce.

„Myslela jsem si, že to byl on, kdo mi zaparkoval auto, Ctihodnosti. Ale je možné, že jsem ho viděla někdy v průběhu večírku. Byl velmi pohledný. Možná proto jsem si jeho obličej zapamatovala.“

Když se Nadia Alperová vrátila na své místo, vypukl v sále takový rozruch, že musel Lillian uhodit kladívkem a požádat znovu o klid.

„Alperová má kuráž,“ řekl mi do ucha Mack. „Zatím je to jedna jedna.“

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024