Dům na pláži (James Patterson)

Kapitola 92

MONTROSE VSTAL ZE ŽIDLE. V jeho tváři bylo patrné mimořádné napětí. Skoro jsem slyšel, jak si připomíná, že je přece ten skvělý Bill Montrose.

„Může existovat něco takového, jako je spravedlivý proces, který není zcela spravedlivý?“ zeptal se. „Samozřejmě že ne. Ale naši únosci by si rádi mysleli opak. ‚Vím, že toto není obvyklý právní postup,‘ prohlašuje pan Mullen s omluvným pokrčením ramen, ‚když byli obžalovaní vytaženi ze svých aut pod namířenou zbraní uprostřed noci. Ale dejte nám šanci, jsme jen obyčejní lidé jako vy. Byli jsme k tomu přinuceni, protože tento systém je špatný, tento systém není spravedlivý.‘

Ale takhle justice nefunguje. O tom jasně svědčí naše ústava a zákony této země.“ Montrose sebou trhl, jako by cítil ohrožení ústavy stejně silně jako ránu pěstí.

„Justice,“ pokračoval, „nemá být o trochu spravedlivější, než je naše očekávání. Má být spravedlivá. Tečka. A jak může být proces považován za spravedlivý, když při něm obžaloba může zaskočit obhajobu překvapivým svědkem, jako je Jane Davisová?“

Už jsem měl těch Montrosových řečnických výlevů až po krk. Jestliže měl Macklin v úmyslu připustit takovéto projevy, byl jsem rozhodnut také jeden pronést. „Všichni v této místnosti chápou vaši frustraci,“ řekl jsem a vstal. „Byli jsme u soudu vloni v létě, když doktorka Davisová, poté co byla terorizována celou noc, řekla, že věří, že smrt mého bratra byla nešťastná náhoda. Stejně jako teď vy byla tehdy překvapena mladá státní zástupkyně Nadia Alperová, která neměla pro tuto variantu připravený křížový výslech.

Ale přestože taktika, které musíte dnes čelit vy, je skoro identická s tou, které musela čelit ona, je zde jeden zásadní rozdíl,“ řekl jsem a cítil, jak rudnu. „Při soudním vyšetřování byla prokurátorka zaskočena lží. Vy jste byl zaskočen pravdou, kterou pravděpodobně od samého začátku znáte.

Vyžíváte se ve výkladech o tom, jaký je tento proces výsměchem spravedlnosti, pane Montrosi. Co vás skutečně trápí je fakt, že je skoro spravedlivý. Po těch pětadvaceti letech, co neúnavně obhajujete bohaté a mocné, jste už tak pokřivený, že pro vás pravda představuje to největší nebezpečí. Radím vám, abyste se přes to přenesl.“

„Dobře, to stačí,“ ozval se Mack ze své židle. „Přelíčení se odročuje na zítřejší ráno.“