Sedmá kapitola
Detektivní inspektor Bland seděl za stolem v pracovně. Sir George ho čekal u brány, odvedl ho dolů k loděnici a teď se s ním vrátil do domu. V loděnici byli v plné práci fotografové a právě dorazil lékař a tým na snímání otisků prstů.
„Bude vám to tady vyhovovat?“ ptal se sir George.
„Výborně, díky, pane.“
„Co mám dělat tady s tou slavností, mám o tom lidem říct, zastavit to, nebo jak?“
Inspektor Bland o tom chvilku uvažoval.
„Co jste zatím udělal, sire Georgi?“ zeptal se.
„Nic jsem nikomu neřekl. Povídá se tu tak neurčitě, že došlo k nehodě. Nic víc. Nemyslím, že by už někdo tušil, že je to – ehm – tedy vražda.“
„Tak zatím nechte všechno, jak to je,“ rozhodl Bland. „Ono se to dost rychle roznese samo, řekl bych,“ dodal cynicky. Znova chvilku dumal a pak se zeptal: „Kolik myslíte, že tady je teď lidí?“
„Já bych řekl několik set,“ odpověděl sir George, „a pořád chodí další. Vypadá to, že se sem sjeli ze široka daleka. Je to prostě obrovský úspěch. Hrozná smůla.“
Inspektor Bland si to správně vyložil tak, že sir George má na mysli vraždu, nikoli úspěch slavnosti.
„Pár stovek,“ přemítal nahlas, „a předpokládám, že to mohl udělat kdokoli z nich.“
Povzdechl.
„Nepříjemné,“ podotkl soucitně sir George. „Ale neumím si představit, jaký důvod by kdokoli z nich mohl mít. Celá ta věc mi připadá neuvěřitelná – nechápu, kdo by mohl chtít zabíjet takovouhle malou holku.“
„Co mi můžete říct o té dívce? Byla místní, je to tak?“
„Ano. Její rodina bydlí v jedné z chalup u přístaviště. Její otec pracuje na některém zdejším statku – u Patersonů, myslím.“ Pak dodal: „Matka je dnes tady na slavnosti. Slečna Brewisová – to je moje sekretářka a může vás tady o všem informovat mnohem lépe než já – tedy slečna Brewisová ji odtamtud odvedla, někde ji usadila a nalévá do ní čaj.“
„Dobře udělala,“ pokývl souhlasně inspektor. „Nejsou mi ještě docela jasné všechny okolnosti, sire Georgi. Co dělalo to děvče v loděnici? Jestli jsem to pochopil správně, odehrává se tu nějaká honba za vrahem – nebo honba za pokladem či co.“
Sir George kývl.
„Ano. Všem nám to připadalo jako skvělá myšlenka. Teď už to tak skvěle nevypadá. Slečna Brewisová by vám to vysvětlila lépe než já. Pošlu vám ji, ano? Samozřejmě pokud nechcete dřív vědět ještě něco.“
„Zatím ne, sire Georgi. Možná pak budu mít na vás ještě pár otázek. A také budu chtít mluvit s několika lidmi. S vámi, s lady Stubbsovou a s těmi lidmi, co objevili tělo. Pokud vím, jedna z nich je ta spisovatelka, která vymyslela honbu za vrahem, jak tomu říkáte.“
„Ano. Paní Oliverová. Paní Ariadne Oliverová.“
Inspektor poněkud povytáhl obočí.
„To je ona?“ podivil se. „Opravdová hvězda. Spoustu jejích knížek jsem sám četl.“
„Teď zrovna je dost rozčilená,“ řekl sir George. „Není asi divu. Řeknu jí, že s ní budete chtít mluvit, ano? Kde je moje žena, to nevím. Jak to vypadá, někam se ztratila. Bude někde mezi těmi dvěma nebo třemi stovkami lidí – i když ona by vám toho nejspíš stejně moc neřekla. Myslím o té dívce a tak. S kým chcete mluvit nejdřív?“
„Patrně s vaší sekretářkou, se slečnou Brewisovou, a pak s matkou toho děvčete.“
Sir George kývl a vyšel ven.
Místní strážník Robert Hoskins mu otevřel dveře a zase je za ním zavřel. Pak vyslovil poznámku, která měla zřejmě být komentářem k tomu, co říkal sir George.
„Lady Stubbsová to má trochu slabší tadyhle nahoře.“ Poklepal si na čelo. „Proto říkal, že by vám moc nepomohla. Prostě trochu praštěná.“
„Vzal si někoho odtud?“
„Ne. Nějakou cizinku. Někdo říká, že je míšenka, ale já si to nemyslím.“
Bland kývl. Chvilku mlčel a bezmyšlenkovitě čmáral tužkou po papíře, který před ním ležel na stole. Pak položil zjevně neoficiální otázku.
„Kdo to udělal, Hoskinsi?“ řekl.
Jestli má vůbec někdo ponětí, co se to tu děje, tak to bude strážník Hoskins. Hoskins byl muž zvídavé mysli, kterého zajímalo všechno a všichni. Měl také klepavou manželku, a to spolu s postavením místního strážníka mu poskytovalo značnou zásobu informací osobního cha…
