Celá e-kniha Hra na vraždu ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Druhá kapitola
Chvilku bylo ticho; Poirot na ni jen mlčky hleděl. Pak se rázně zeptal: „Něco nehraje? Jak to?“
„Já nevím… To právě chci, abyste zjistil vy. Ale mám pocit – čím dál víc – že mnou – ehm! – manipulují… postrkují mě… Myslete si klidně o mně, že jsem blázen, ale řeknu vám jen jedno: kdyby zítra došlo ke skutečné vraždě, že by mě to nepřekvapilo!“
Poirot se na ni dál díval a ona mu pohled vzdorně oplatila.
„Velmi zajímavé,“ řekl Poirot.
„Asi si myslíte, že jsem se úplně zbláznila,“ podotkla nervózně paní Oliverová.
„Nikdy jsem vás nepovažoval za blázna,“ zavrtěl hlavou Poirot.
„A také vím, co vždycky říkáte o intuici – nebo jak se na ni díváte.“
„Člověk může věci nazývat různými jmény,“ řekl Poirot. „Jsem připraven věřit, že jste si povšimla něčeho či slyšela něco, co ve vás vyvolalo úzkost. Domnívám se, že je možné, že vy sama si ani neuvědomujete, co to přesně bylo, co jste viděla nebo slyšela nebo čeho jste si povšimla. Jste si vědoma pouze výsledku. Mohu-li to tak říci, nevíte, co vlastně víte. Chcete-li, můžete tomu říkat intuice.“
„Člověk si připadá jako hrozný hlupák,“ postěžovala si paní Oliverová, „když nedokáže říct nic určitého.“
„K tomu dojdeme,“ odpověděl Poirot chlácholivě. „Řekla jste, že máte pocit, že vás – jaký výraz jste to použila? – postrkují? Můžete mi poněkud přesněji vysvětlit, co jste tím myslela?“
„No, ono je to dost těžké… Chápejte, tohle je takříkajíc moje vražda. Vymyslela jsem ji a naplánovala a všechno do sebe zapadá – jako skládanka. Jestli víte něco o spisovatelích, víte jistě i to, že nesnášejí dobré rady. Třeba když někdo řekne: ‚No báječně, ale nebylo by lepší, kdyby ten a ten udělal to a to?‘ nebo ‚Nebyl by to skvělý nápad, udělat oběť z A a ne z B? Nebo aby se nakonec ukázalo, že vrah není D, ale E?‘ To pak totiž má člověk vždycky chuť říct: ‚No tak dobře, tak to napište sami a můžete to mít po svém!‘“
Poirot kývl.
„A to se děje tady?“
„Ne tak docela… Někdo třeba navrhne nějakou takovouhle hloupost, a já samozřejmě vypěním a on to vzdá, ale pak přijde s nějakou drobností, nepodstatnou trivialitou, a já, protože jsem se tak zlobila kvůli té první věci, tu trivialitu přijmu a ani si toho nějak zvlášť nevšimnu.“
„Chápu,“ pokýval Poirot. „Ano – je to jistá metoda… Navrhne se něco nevhodného a směšného… ale o to vlastně doopravdy nejde. Hlavním cílem je ta malá drobná změna. Tak to myslíte?“
„Přesně tak,“ souhlasila paní Oliverová. „A samozřejmě je možné, že si to jen představuji, ale nemyslím – a kromě toho to nevypadá, že by na některé z těch drobností záleželo. Ale začalo mi to dělat starosti – a taky taková – jak bych to řekla – atmosféra.“
„A kdo vám ty změny navrhoval?“
„Různí lidé,“ řekla paní Oliverová. „Kdyby to byl jen jeden člověk, byla bych si svou věcí jistější. Ale on to není jen jeden člověk – i když myslím, že ve skutečnosti ano. Myslím, že je to jeden člověk, který působí prostřednictvím ostatních nic netušících osob.“
„A máte nějakou představu o tom, kdo ten jeden člověk je?“
Paní Oliverová zavrtěla hlavou.
„Je to někdo velice chytrý a velice opatrný,“ řekla. „Může to být kdokoli.“
„A kdo tu vlastně je?“ zeptal se Poirot. „Obsazení musí být poměrně omezené, ne?“
„No,“ začala paní Oliverová. „Je tu sir George Stubbs, kterému tohle místo patří. Je bohatý, nekulturní a podle mého ohromně hloupý ve všem, co se zrovna netýká obchodu, i když v tom bude asi zase hrozně mazaný. A pak lady Stubbsová – Hattie – asi o dvacet let mladší než on, krásná, ale úplně pitomá – já osobně bych řekla, že to nemá v hlavě tak docela v pořádku. Vzala si ho samozřejmě pro peníze a nemyslí na nic než na šaty a šperky. Pak je tady Michael Weyman – to je architekt, poměrně mladý a docela pohledný takovým tím rozevlátým uměleckým způsobem. Navrhuje pro sira George tenisový pavilon a opravuje Rozmar.“
„Rozmar? Co to je – nějaká maškaráda?“
„Ne, architektura. Takový ten jako malý chrám, bílý, se sloupy. Nejspíš jste podobné viděl v Kew. Pak je tu slečna Brewisová, …
