Hra na vraždu (Agatha Christie)

Čtvrtá kapitola

„Musíte se jít podívat na stopy a rekvizity Honby za vrahem, pane Poirote,“ řekla zadýchaně paní Oliverová.

Poirot vstal a poslušně je následoval.

Všichni tři přešli přes halu do malého pokoje, vybaveného jednoznačně jako pracovna.

„Smrtící zbraně po vaší levici,“ podotkl kapitán Warburton a ukázal rukou na malý karetní stolek potažený zeleným suknem. Na něm ležela malá pistole, olověná trubka se zlověstnou narezlou skvrnou, modrá lahvička s nálepkou Jed, kus prádelní šňůry a injekční stříkačka.

„Tohle jsou Zbraně,“ vysvětlovala paní Oliverová, „a tohle Podezřelí.“

Podala mu tištěnou kartičku, kterou si se zájmem přečetl.

 

PODEZŘELÍ

Estelle Glynnová – krásná a záhadná mladá žena,

host plukovníka Blunta

Plukovník Blunt – místní šlechtic

Joan – jeho dcera

Peter Gaye – její manžel, mladý jaderný fyzik

Slečna Willingová – hospodyně

Quiett – komorník

Maya Stavisky – turistka

Esteban Loyola – nezvaný host

 

Poirot zamrkal a nechápavě pohlédl na paní Oliverovou.

„Skutečně skvělé obsazení,“ řekl zdvořile. „Ale dovolte mi otázku, madame, co vlastně má soutěžící dělat?“

„Otočte tu kartičku,“ řekl kapitán Warburton.

Poirot to udělal.

Na druhé straně bylo vytištěno:

 

Jméno a adresa:…………………………………………………

Řešení:

Jméno vraha:……………………………………………………

Zbraň:…………………………………………………………

Motiv:…………………………………………………………

Čas a místo:……………………………………………………

Důvody, které k vašim závěrům vedly:…………………………

…………………………………………………………………

 

„Každý, kdo se přihlásí, jednu dostane,“ vysvětloval rychle kapitán Warburton. „A taky blok a tužku na poznamenání stop. Těch bude šest. Člověk musí postupovat od jedné ke druhé jako při Honbě za pokladem, a zbraně jsou schované na podezřelých místech. Tohle je první stopa. Fotografie. Každý na začátku dostane jednu.“

Poirot od něj malý snímek vzal a zamračeně si ho prohlédl. Pak ho otočil vzhůru nohama. Pořád ještě vypadal zmateně. Warburton se zasmál.

„Docela zajímavý trik, viďte,“ prohlásil spokojeně. „A úplně jednoduchý, jak jednou víte, co to je.“

V Poirotovi, který nevěděl, co to je, se vzmáhalo podráždění.

„Nějaké zamřížované okno?“ zkusil to.

„Trochu to tak vypadá, to připouštím. Ne, to je kus tenisové sítě.“

„Aha.“ Poirot znovu pohlédl na snímek. „Ano, je to tak – celkem jasné, když vám někdo řekne, co to je.“

„Hrozně záleží na tom, jak se na co díváte,“ smál se Warburton.

„To je veliká pravda.“

„Druhá stopa se najde v krabici pod prostředkem tenisové sítě. V té krabici je prázdná lahvička od jedu – tady ta, a vedle ní zátka.“

„Jenomže,“ vložila se do toho spěšně paní Oliverová, „ona ta lahvička má šroubovací uzávěr, takže skutečná stopa je ta zátka.“

„Já vím, madame, že jste velice vynalézavá, ale nechápu tak zcela –“

Paní Oliverová ho přerušila.

„Ale no jistě,“ řekla, „k tomu celému je úvod. Něco jako v seriálu v časopise – taková synopse.“ Obrátila se ke kapitánu Warburtonovi. „Máte ty letáčky?“

„Ještě nepřišly z tiskárny.“

„Ale přece to slíbili!

„Já vím. Já vím. Všichni vždycky všechno slíbí. Budou hotové dnes večer v šest. Zajedu tam autem a vyzvednu je.“

„No dobře.“

Paní Oliverová hluboce povzdechla a obrátila se k Poirotovi.

„No tak vám to tedy budu muset vypravovat. Jenže já moc dobře vypravovat neumím. Totiž když píšu, tak je všechno úplně jasné, ale když mluvím, tak to vždycky vypadá strašně zmateně; proto taky o svých zápletkách nikdy s nikým nemluvím. Naučila jsem se to nedělat, protože jinak na mě každý tupě zírá a řekne: ‚Ehm – ano, ale – já pořád nechápu, co se stalo – a z tohohle přece nemůže být knížka.‘ Hrozně to člověka odradí. A není to pravda, protože když to napíšu, tak všechno klape!“

Paní Oliverová se odmlčela, aby se nadechla, a pokračovala:

„Takže je to takhle. Je tu Peter Gaye, to je mladý jaderný fyzik a je v podezření, že pracuje pro komunisty, a ten má za ženu Joan Bluntovou, a jeho první žena je mrtvá, jenže ona není, a pak se tam ukáže, protože je tajná agentka, nebo možná taky není, totiž chci říct, že může doopravdy být jen turistka – a ta manželka má tajný poměr, a tady tenhle Loyola se tu objeví buď proto, aby se s Mayou setkal, nebo aby ji špehoval, a pak je tu ten vyděračský dopis, který může být od hospodyně, ale taky může být od komorníka, a revolver zmizí, a vy nevíte, komu vlastně ten vyděračský dopis patří, a u večeře vypadne injekční stříkačka a pak se ztratí…“

Paní Oliverová se odmlčela, protože správně odhadla Poirotovu reakci.

„Já vím,“ řekla soucitně. „Vypadá to jako zmatek, ale ve skutečnosti není – v mé hlavě ne – a až uvidíte ten leták se synopsí, tak vám to bude úplně jasné.

A stejně,“ dodala na závěr, „ono na tom příběhu vlastně nezáleží, ne? Myslím vám. Vám bude stačit, když předáte ceny – moc hezké ceny, první je stříbrné pouzdro na cigarety ve tvaru revolveru – a řeknete, jak byl ten řešitel hrozně chytrý.“

Poirot si pomyslel, že řešitel skutečně bude muset být chytrý. Vlastně silně pochyboval, že se vůbec nějaký řešitel najde. Celá zápletka a průběh Honby za vrahem pro něj byly zahaleny v neproniknutelné mlze.

„No,“ zahlaholil kapitán Warburton a podíval se na náramkové hodinky, „Měl bych vyrazit do té tiskárny.“

Paní Oliverová zasténala.

„Jestli ještě nejsou hotoví –“

„Ale jsou hotoví. Volal jsem tam. Tak se zatím mějte.“

Vyšel z místnosti.

Paní Oliverová okamžitě uchopila Poirota za paži a chraplavým šepotem se ptala:

„Tak co?“

„Co máte na mysli?“

„Zjistil jste něco? Nebo všiml si někoho?“

Poirot odpověděl mírně káravě:

„Všechno a všichni se mi zdají být naprosto normální.“

„Normální?“

„No, to možná není to nejpřesnější slovo. Lady Stubbsová, jak jste říkala, je rozhodně podnormální, a pan Legge se mi jeví poněkud abnormální.“

„Ale ten je v pořádku,“ odbyla to paní Oliverová netrpělivě. „Ten se nervově zhroutil.“

Poirot neupozornil na poněkud pochybnou formulaci té věty a přijal ji tak, jak byla míněna.

„Všichni se nacházejí ve stavu dosti rozčileném, nervózním a značně podrážděném a panuje všeobecná únava, což se ovšem v době příprav na podobný druh zábavy dá očekávat. Kdybyste mohla naznačit –“

„Pšt!“ Paní Oliverová ho znovu popadla za paži. „Někdo jde.“

Poirot měl pocit, že se ocitl ve špatném melodramatu, a byl stále podrážděnější.

Ve dveřích se objevil příjemný, klidný obličej slečny Brewisové.

„Á, tady jste, pane Poirote. Hledala jsem vás, ráda bych vám ukázala váš pokoj.“

Vedla ho po schodech nahoru a chodbou do velkého vzdušného pokoje, odkud byl výhled na řeku.

„Přímo naproti je koupelna. Sir George mluví o tom, že by dal zřídit další koupelny, ale to by závažně poškodilo proporce pokojů. Doufám, že tu najdete veškeré pohodlí.“

„Zcela jistě.“ Poirot přejel hodnotícím pohledem po malé knihovničce, po noční lampičce a malé doze s nápisem „Sušenky“ vedle postele. „Zdá se, že v tomto domě je všechno dokonale zorganizováno. Mám k tomu blahopřát vám, nebo své okouzlující hostitelce?“

„Lady Stubbsová potřebuje všechen svůj čas na to, aby byla okouzlující,“ podotkla slečna Brewisová poněkud kysele.

„Velmi dekorativní mladá žena,“ uvažoval nahlas Poirot.

„Přesně tak.“

„Ale v jiných ohledech není jaksi…“ Odmlčel se. „Pardon. Jsem indiskrétní. Komentuji něco, o čem bych se patrně neměl příliš zmiňovat.“

Slečna Brewisová se na něj zpříma podívala. Pak suše podotkla:

„Lady Stubbsová velmi dobře ví, co dělá. Kromě toho, že je, jak jste správně říkal, velmi dekorativní mladá žena, je také velmi chytrá.“

Otočila se a vyšla z místnosti dřív, než Poirot stačil úplně pozvednout obočí překvapením. Tak tohle si myslí ta výkonná slečna Brewisová? Nebo to jen řekla z nějakých vlastních důvodů? A proč to řekla jemu – nově příchozímu? Možná právě proto, že je tu nový? A možná také proto, že je cizinec. Hercule Poirot věděl ze zkušenosti, že mnozí Angličané mají dojem, že to, co řeknou nějakému cizinci, se nepočítá.

Zmateně se zamračil a nepřítomně hleděl na dveře, jimiž právě vyšla slečna Brewisová. Pak došel k oknu a zadíval se ven. Právě v té chvíli vyšla z domu lady Stubbsová s paní Folliatovou a chvilku si povídaly ve stínu velké magnolie. Pak paní Folliatová pokývla na rozloučenou, sebrala zahradnický košík a rukavice a vyrazila po příjezdové cestě. Lady Stubbsová se za ní chvíli dívala, pak bezmyšlenkovitě utrhla květ magnolie, přivoněla k němu a vykročila po stezce, která vedla mezi stromy k řece. Pouze jednou se ohlédla přes rameno a pak se ztratila z dohledu. Za magnolií se tiše vynořil Michael Weyman, chvilku váhal a pak vykročil za vysokou štíhlou postavou mezi stromy.

Hezký a dynamický mladík, pomyslel si Poirot. Nepochybně přitažlivější osoba než sir George Stubbs…

Ale pokud tomu tak je, co na tom? Takové věci se dějí, co svět světem stojí. Bohatý nepřitažlivý manžel středního věku, mladá a krásná manželka, která možná je a možná není nedostatečně mentálně rozvinutá, přitažlivý a dychtivý mladý muž. Co je na tom tak nebezpečného, aby ho paní Oliverová tak naléhavě telefonicky přivolala? Paní Oliverová má nepochybně živou fantazii, ale…

„Ale koneckonců,“ zabručel si Hercule Poirot pro sebe, „nejsem přece konzultantem v otázkách cizoložství – nebo hrozícího cizoložství.“

Může skutečně něco být na tom neobvyklém pocitu paní Oliverové, že tu něco nehraje? Paní Oliverová je vzácně zmatená žena, a jak se jí daří vytvářet jakž takž souvislé knihy, to Poirot při nejlepší vůli nechápal, ale i přes všechnu svou zmatenost ho už mnohokrát překvapila tím, jak z ničeho nic pochopila pravdu.

„Času je málo – málo,“ bručel si pro sebe. „Skutečně tady něco není v pořádku, jak je přesvědčena paní Oliverová? Jsem nakloněn věřit, že ano. Ale co? Kdo by mi to mohl osvětlit? Potřebuji vědět víc, mnohem víc o lidech v tomto domě. Kdo by mě mohl informovat?“

Chvilku uvažoval, pak popadl klobouk (Poirot nikdy neriskoval do té míry, že by vyšel na večerní vzduch bez pokrývky hlavy) a spěchal ven z pokoje a po schodech dolů. Z dáli slyšel diktátorský štěkot hlubokého hlasu paní Mastertonové. Mnohem blíž se ozval hlas sira George, ale ten byl spíš roztoužený.

„Ten turban vám ohromně sluší. Vás bych rád měl ve svém harému, Sally. Zítra přijdu a musíte mi pořádně vyložit osud. Copak mi povíte, co?“

Pak se ozval nějaký šramot a zadýchaný hlas Sally Leggeové:

„Georgi, to nesmíte.“

Poirot pozvedl obočí a vyklouzl příhodně umístěnými postranními dveřmi. Vyrazil nejvyšší rychlostí po zadní příjezdové cestě, která, jak mu napovídal jeho orientační smysl, se dříve či později spojí s cestou přední.

Manévr byl úspěšný a umožnil mu – jen lehce zadýchanému – objevit se po boku paní Folliatové a galantně od ní vzít zahradnický koš.

„Dovolíte, madame?“

„Děkuji, pane Poirote, to je od vás velice laskavé. Ale není to těžké.“

„Dovolte, abych vám to odnesl domů. Žijete někde poblíž?“

„Bydlím v zahradnickém domku u hlavní brány. Sir George mi ho velice laskavě pronajal.“

Zahradnický domek u brány jejího někdejšího domova... Jak asi doopravdy nese tohle, napadlo Poirota. Ovládala se tak dokonale, že neměl nejmenší ponětí, co cítí. Změnil téma tím, že podotkl:

„Lady Stubbsová je mnohem mladší než její manžel, že?“

„O dvacet tři let.“

„Fyzicky je velmi atraktivní.“

Paní Folliatová řekla tiše:

„Hattie je takové zlaté dítě.“

Takovouhle odpověď nečekal. Paní Folliatová pokračovala.

„Víte, já ji znám velice dobře. Krátkou dobu jsem ji měla ve své péči.“

„To jsem nevěděl.“

„Jak byste mohl? Svým způsobem je to smutný příběh. Její rodina měla plantáže, třtinové plantáže, v Karibské oblasti. Přišlo zemětřesení, dům vyhořel a její rodiče a všichni bratři a sestry přišli o život. Hattie sama byla v klášteře v Paříži a zůstala tedy náhle bez všech blízkých příbuzných. Vykonavatelé závěti považovali za rozumné, aby Hattie měla gardedámu a aby byla uvedena do společnosti poté, co stráví nějakou dobu v zahraničí. Přijala jsem poručnictví nad ní.“ Paní Folliatová s ironickým úsměvem dodala: „Když je třeba, dokážu být i velkosvětskou dámou, a přirozeně jsem měla nezbytné konexe – minulý guvernér byl naším blízkým přítelem.“

„Jistě, madame, to všechno chápu.“

„Výborně mi to vyhovovalo – právě jsem procházela obtížným obdobím. Můj manžel zemřel těsně před vypuknutím války. Můj starší syn sloužil v námořnictvu a potopil se se svou lodí, můj mladší syn, který žil v Keni, se vrátil, nastoupil k výsadkovým jednotkám a zabili ho v Itálii. To znamenalo trojí dědickou daň a tenhle dům se musel prodat. Já sama jsem na tom byla velmi špatně a byla jsem vděčná za to, že mám někoho mladého, o koho se mohu starat a s kým mohu cestovat. Velice jsem si Hattie oblíbila, o to víc, že jsem si brzo uvědomila, že – řekněme – není zcela schopna postarat se o sebe sama. Nechápejte mě špatně, pane Poirote, Hattie není mentálně zaostalá, ale je, jak to říkají venkované, ‚prostá‘. Snadno se nechá ovlivnit, je příliš poslušná a udělá, co jí kdo řekne. Myslím si, že bylo požehnání, že neměla prakticky žádné peníze. Kdyby bývala byla dědičkou, bylo by její postavení mnohem obtížnější. Byla přitažlivá pro muže, a protože měla vřelou povahu, nechala se snadno zaujmout a ovlivnit – rozhodně potřebovala někoho, kdo by se o ni staral. Když se po konečném uzavření odkazu jejích rodičů ukázalo, že plantáž byla zničena a že je víc dluhů než majetku, mohla jsem být jen vděčná za to, že se do ní zamiloval muž jako sir George Stubbs a chtěl si ji vzít.“

„Možná – ano – bylo to řešení.“

„Sir George,“ pokračovala paní Folliatová, „ačkoli je to zbohatlík a – řekněme si to otevřeně – naprostý plebejec, je laskavý a v jádru slušný člověk, a navíc velice, velice bohatý. Nemyslím, že by u své ženy někdy hledal duševní souzvuk, což je v tomto případě jen dobře. Hattie mu naprosto vyhovuje. Umí dokonale předvádět šaty a šperky, je ochotná a láskyplná a je s ním naprosto šťastná. Přiznávám, že jsem velice vděčná za to, že tomu tak je, protože připouštím, že jsem na ni záměrně působila, aby jeho nabídku přijala. Kdyby to bylo nevyšlo,“ – hlas jí trochu zakolísal, – „byla by to moje chyba, protože jsem jí radila ke sňatku s mužem o tolik starším, než byla sama. Víte, jak jsem vám říkala, Hattie je velice ovlivnitelná. Každý, s kým zrovna je, si s ní může dělat, co chce.“

„Zdá se mi,“ pokývl souhlasně Poirot, „že jste jí zařídila život velice moudře. Nejsem romantikem jako Angličané. K dobrému manželství je třeba víc než jen romantika.“

Pak dodal:

„A pokud jde o toto místo zde, o Nasse House, je to velice krásné sídlo. Zcela, jak se říká, nezemské.“

„Vzhledem k tomu, že se Nasse stejně muselo prodat,“ řekla paní Folliatová a trochu se jí zachvěl hlas, „jsem ráda, že ho koupil sir George. Za války ho zrekvírovala armáda a po válce ho mohl někdo koupit a udělat z něj penzion nebo školu, rozdělit a rozčlenit pokoje, zničit jejich přirozenou krásu. Naši sousedé, Fletcherovi z Hoodownu, museli svůj dům prodat a teď je z něj hostel pro mládež. Člověk je samozřejmě rád, že se mladí baví – a Hoodown je naštěstí pozdně viktoriánský, žádný architektonický skvost, takže změny tam provedené tolik nevadí. Bohužel někteří ti mladí bez oprávnění vstupují na naše pozemky. Sira George to hrozně zlobí. Je pravda, že občas polámali některé vzácné keře – procházejí tudy a snaží se dostat zkratkou k přívozu přes řeku.“

Stáli teď u hlavní brány. Zahradníkův domek, malá bílá jednopatrová budova, ležela trochu stranou od příjezdové cesty a měla u sebe malou ohrazenou zahrádku.

Paní Folliatová Poirotovi poděkovala a vzala si od něj zpátky svůj košík.

„Měla jsem tenhle domek vždycky velice ráda,“ řekla a láskyplně na budovu pohlédla. „Bydlíval tady Merdle, který byl třicet let naším vrchním zahradníkem. Je mi mnohem milejší než ten horní domek, ačkoli ho dal sir George rozšířit a modernizovat. Musel to udělat; vrchním zahradníkem je teď mladý člověk a má samozřejmě i mladou manželku – a tyhle mladé ženy musejí mít elektrické žehličky a moderní sporáky a televizi a tohle všechno. Člověk musí jít s dobou…“ Povzdechla si. „V tomhle sídle už ze starých dob nezbyl prakticky nikdo – samé nové tváře.“

„Těší mě, madame,“ podotkl Poirot, „že jste alespoň vy našla klidný přístav.“

„Znáte ty verše ze Spensera? ‚Spánek po lopotě, přístav po rozbouřených mořích, mír po válce, smrt po životě, toť velké potěšení…‘“

Odmlčela se a pak dodala, aniž by změnila tón: „Tenhle svět je velice zlý, pane Poirote. A ve světě žijí velice špatní lidé. Vy to patrně víte právě tak dobře jako já. Před mladšími lidmi to neříkám, mohlo by je to zastrašit, ale je to pravda… Ano, tento svět je velice zlý…“

Zlehka pokývla, pak se obrátila a vešla do domku. Poirot stál a hleděl na zavřené dveře.