Celá e-kniha Hra na vraždu ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
II.
Hercule Poirot se na okamžik zastavil před kovanými |vraty do Nasse House. Rozhlédl se po příjezdové cestě. Nebylo už léto. Zlatohnědé listy se tiše snášely ze strojů. Travnaté svahy kolem byly zbarveny malými fialovými bramboříky. Poirot si povzdechl. Půvab Nasse House ho oslovoval i proti jeho vůli. Nebyl žádným zvláštním obdivovatelem přírodních krás, měl rád věci úhledné
I a uspořádané, ale přesto si nemohl pomoci, aby neocenil měkkou divokou krásu zdejších keřů a stromů.
Po levé straně stál malý bílý zahradnický domek. Bylo hezké odpoledne. Paní Folliatová nejspíš nebude doma. Buď bude někde tady kolem se svým zahradnickým košíkem, nebo na návštěvě u nějakých přátel v okolí. Má hodně přátel. Tohle byl po dlouhá léta její domov. Jak to říkal ten stařec u přístavu: „V Nasse dycinky budou Folliatové.“
Poirot zlehka zaklepal na dveře domku. Po chvilce uslyšel uvnitř kroky. Zdály se mu pomalé a skoro váhavé. Pak se dveře otevřely a za nimi stála paní Folliatová, zarámovaná veřejemi jako obraz. Poirot se až lekl, jak vypadala stará a křehká. Chvilku na něj nevěřícně hleděla a pak řekla:
„Pane Poirote? Vy!“
Na okamžik měl pocit, že zahlédl v jejích očích strach, ale možná to byla jen a jen jeho obrazotvornost. Zdvořile pronesl:
„Mohu dál, madame?“
„Ale jistě.“
Už se zase zcela ovládala, pozvala ho gestem dovnitř a vedla ho do malého obýváku. Na krbu stály jemné porcelánové figurky, židle byly nádherně vyšívané a na malém stolku stál cenný čajový servis. Paní Folliatová řekla:
„Donesu další šálek.“
Poirot pozvedl ruku na protest, ale ona jeho námitky odbyla:
„Ale jistěže si musíte dát trochu čaje.“
Vyšla ven z pokoje. Poirot se znovu rozhlédl. Na stolku leželo vyšívání, gobelínové sedadlo na židli, a v něm byla zapíchnutá jehla. U stěny stála knihovna s knihami. Na stěně viselo několik miniatur a vybledlá fotografie ve stříbrném rámečku. Na ní byl muž v uniformě s trčícím knírem a povolenou bradou.
Paní Folliatová se vrátila do místnosti se šálkem a podšálkem v ruce.
Poirot se zeptal: „Váš manžel, madame?“
„Ano.“
Všimla si, že Poirot přejel pohledem po knihovně, jako by hledal další fotografie, a řekla rázně:
„Nemám ráda fotografie. Nutí vás žít příliš v minulosti. Člověk se musí naučit zapomínat. Musí odříznout suché dřevo.“
Poirot si vzpomněl, že ve chvíli, kdy paní Folliatovou viděl poprvé, stříhala zahradnickými nůžkami keře. Vzpomněl si, že tehdy také říkala něco o suchém dřevu. Podíval se na ni zamyšleně a odhadoval její charakter. Záhadná žena, pomyslel si, žena, která přes všechnu vnější laskavost a křehkost má v sobě něco, co umí být bezohledné. Žena, která dokáže odstřihnout mrtvé dřevo nejen ze stromů, ale i ze svého vlastního života…
Posadila se, nalila mu čaj a zeptala se: „Mléko? Cukr?“
„Tři kostky, když budete tak laskavá, madame.“
Podala mu šálek a konverzačním tónem pronesla:
„Překvapilo mě, když jsem vás viděla. Nějak jsem nečekala, že byste znovu projížděl tímhle krajem.“
„Já také neprojíždím,“ řekl Poirot.
„Ne?“ Otázku za ni dořeklo lehce pozdvižené obočí.
„Moje návštěva ve zdejším kraji je záměrná.“
Stále na něj tázavě hleděla.
„Přijel jsem částečně i za vámi, madame.“
„Ano?“
„Především – nejsou žádné zprávy o lady Stubbsové?“
Paní Folliatová zavrtěla hlavou.
„V Cornwallu nedávno vyplavilo moře nějaké tělo,“
I řekl a. „Sir George se tam jel podívat, jestli by ho nemohl identifikovat. Ale nebyla to ona.“ Dodala: „George je mi hrozně líto. To napětí je strašné.“
„Stále ještě věří, že jeho žena může být naživu?“ Paní Folliatová pomalu zavrtěla hlavou. „Myslím,“ řekla, „že se už vzdal naděje. Koneckonců, kdyby byla Hattie živá, nemohla by se přece tak dlouho úspěšně skrývat, když ji hledá jak tisk, tak policie. I kdyby ji postihlo něco jako ztráta paměti – stejně by ji už policie musela najít, ne?“
„Ano, patrně ano,“ kývl Poirot. „Policie dosud pátrá?“
„Asi ano. Vlastně ani nevím.“
„Ale sir George už přestal doufat.“
„On to neřekne,“ vysvětlovala paní Folliatová. …
