Celá e-kniha Beznadějný případ ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Kapitola 1
Šel jsem navštívit Abnera Boona jenom proto, že v jeho naléhavém telefonátu, jak se mi zdálo, zazněl příslib něčeho alespoň trochu zajímavého. Přijel jsem do jeho podniku na Hennessy Street jednoho zářijového pondělí v devět ráno. Boone, majitel pohřebního ústavu, byl podle očekávání oblečený ve smutečním – měl černý oblek, černé boty a ponožky, černou kravatu a bílou košili.
Prošel se mnou skrz reprezentativní část svého radostného podniku, přes dvě smuteční síně a kapli, a pak otevřel dveře vedoucí do místnosti, kde na podstavcích spočívaly dvě otevřené rakve. Na jedné stěně místnosti byla dvě okna se zataženými roletami a dveře vedoucí ven, které někdo násilně otevřel páčidlem – to bylo jasné na první pohled. Na dřevěných zárubních jsem viděl čerstvé šrámy a odštípnuté třísky. Nebyl to žádný profík, tenhle zloděj.
„Jsem rád, že jste mohl přijít, poručíku,“ řekl Boone. „Kdyby se jen slůvko dostalo…“
„Promiňte, pane Boone, ale já už nejsem poručík.“
„Ale pořád ještě vyšetřujete zločiny,“ namítl.
„Jen zřídkakdy.“
„Poručíku, tohle je nesmírně ohavný zločin.“
„Už jste zavolal na polici ?“
„Jistěže ne.“
„Proč ne?“
„Poručíku, to jsem přece nemohl udělat. Co kdyby kolem toho začal čenichat nějaký reportér? Byl bych v oboru vyřízený, každému jen pro smích. Okamžitě jsem zavolal vám.“
„Probudil jste mě.“
„To mě mrzí.“
„Dobře, tak mi povězte, co se vlastně stalo.“
„Někdo mi ukradl mrtvolu.“
„To už vím. Kdy?“
„Někdy dneska v noci.“
„Kde ta mrtvola byla, když jste ji viděl naposledy?“
„V té rakvi za vámi.“
„Byl to muž nebo žena?“
„Muž.“
„Oblečený nebo nahý?“
„Zcela oblečený.“
„Co měl na sobě?“
„Modrý oblek s proužkem, bílou košili, tmavomodrou vázanku, modré ponožky a černé boty.“
„Byl nabalzamovaný?“
„Ano, jistě, to udělám vždycky hned, jak je sem dovezou. Nanejvýš do dvou hodin.“
„Kdy vám sem tu mrtvolu přivezli?“
„Včera večer v osm. Přivezli ho rovnou z nemocnice, ze Svatého Augustina na rohu Třetí a Sussexu.“
„Jak ten muž zemřel?“
„Při dopravní nehodě na harborské dálnici. Najel autem do betonového sloupu a tím nárazem si zlomil vaz.“
„Povíte mi, jak se jmenoval?“
„Anthony Gibson.“
„Věk?“
„Dvaačtyřicet.“
„Výška?“
„Metr osmdesát.“
„Váha?“
„Tak třiaosmdesát kilo.“
„Barva vlasů?“
„Hnědá.“
„Oči?“
„Hnědé.“
„Žádná další zvláštní znamení, jizvy, tetování?“
„Žádná.“
„Samozřejmě kromě balzamovacích řezů…“
„Ano.“
Během čtyřiadvaceti let u policie jsem měl hojně příležitostí prohlédnout si různé mrtvoly. Těla lidí, co zemřeli krátce předtím, než jsem je viděl, stejně jako nebožtíky exhumované kvůli pitvě.
Většina exhumovaných mrtvol již byla balzamovaná, a netrvalo dlouho, než jsem zjistil, ve kterých místech přesně pohřební zřízenci provádějí řezy potřebné k balzamování. Je třeba odstranit obsah žaludku, střev a močového měchýře. (Dámy prominou, ale policejní práce občas obnáší trochu víc než jen napsat na stroji protokol o vloupání.) Pokud zřízenec dodržuje obvyklý postup, provede menší řez uprostřed horní části břicha a do otvoru vloží velkou dutou jehlu napojenou na odsávací přístroj. Ten se nazývá trokar a používá se mimo jiné k odsání krve z těla. Za tímto účelem zřízenec provede řezy v místech, kde jsou velké tepny – na krku, v tříslech a podpaží. Balzamovací tekutina (roztok formaldehydu) je pak injekcí vpravena pomocí trokaru nebo hadičky do cévní soustavy a do tělních dutin. Nebylo pravděpodobné, že by Boone použil jinou techniku, ale pro jistotu (všichni totiž máme nějakou tu libůstku) jsem se ho zeptal, v kterých místech přesně provedl řezy.
„Na krku, v tříslech, v podpaží a v nadbřišku,“ odpověděl.
„Kdo se na vás obrátil, abyste zařídil pohřeb?“
„Jeho žena. Rhoda Gibsonová. Volala mi z nemocnice okolo sedmé.“
„A přišla sem, když ho sem dovezli?“
„Ano. Ona a její syn.“
„Jak ten se jmenuje?“
„Jeffrey Gibson. Velký chlap se zrzavými vousy, může mu být tak jednadvacet dvaadvacet.“
„Kde jejich rodina bydlí?“
„Na Matthews Avenue číslo 1214.“
„A povídal jste, ž…
