Kapitola 16
DURSKI měl pravdu. V bezprostřední blízkosti domu se nacházely dvoje garáže. V těch prvních hlídač nikdy neslyšel o osobě jménem Natálie Fletcherová ani o jejím modrém buicku. Vydal jsem se ke druhým garážím.
Existují jisté čtvrti, které během tichých nočních hodin nabydou podoby zpustlé, válkou zničené krajiny. Oblast, v níž se nachází Oberlin Crescent, kdysi patřila mezi čtvrti s vysokým nájemným, ale to už je opravdu dávno, pradávno. Dodnes sice ještě úplně nepodlehla zhoubnému úpadku velkoměsta, ale zdárně se k tomu blížila a vykazovala už všechny příznaky neodvratitelné zkázy.
Crescent sám byl snad jednou z půl tuctu oáz v poušti opuštěných budov, prázdných krámů se zatlučenými dveřmi, mezi plochami zavalenými odpadky a rumem ze stržených domů, nepoužívanými miniaturními parčíky s polámanými lavičkami, v poušti zdí, chodníků, garáží, benzínových stanic a bister s celonočním provozem, počmáraných grafity. Na prázdných parcelách se v odpadcích hrabaly krysy a toulaví psi. V opuštěných budovách se zabydleli bezdomovci, bez elektřiny a vody. Chodníky lemovaly prázdné láhve od vína a cáry novin rozfoukané zářijovým větrem. Řeka tekla jen čtyři bloky odsud. Slyšel jsem houkání vlečné lodi a rámus náklaďáků na dálnici u přístavu. U jednoho opuštěného domu seděli na vrchním schůdku tři mladíci a kouřili. Byly skoro dvě hodiny ráno.
Viděli mě, jak se k nim blížím, museli hned odhadnout, že jsem polda. Jeden z nich vstal.
Postavil se mi přímo do cesty, zhluboka si potáhl z tenké cigarety a řekl: „Víš, co to je?“
„Ne, co je to?“
„Tráva. Jseš polda?“
Neodpověděl jsem mu. Znovu si potáhl z cigarety, zahihňal se a pak promluvil: „Proč mě nezavřeš? Tohle je tráva.“
„Po půlnoci máme zakázáno zavírat feťáky, co kouřej trávu.“ Obešel jsem ho a pokračoval jsem v cestě.
„Hele, poldo,“ zaječel za mnou. „Táhni do prdele!“
Druhá garáž se nacházela na rohu Dickensovy a Holtovy ulice.
V malé osvětlené kanceláři seděl jeden ze zaměstnanců. Četl si noviny, nohy natažené na stole, tranzistorák měl naladěný na nějakou rockovou stanici. Přímo uvnitř garáže omýval další chlapík hadicí nějaké auto. Nechtěl jsem muže v kanceláři vylekat, ale rádio hrálo hodně nahlas, a tak pravděpodobně neslyšel, že jsem vešel.
„Promiňte,“ řekl jsem. Prudce se obrátil v otáčecí židli, nohy se mu svezly ze stolu, vykulil oči a noviny mu vypadly z ruky.
„V šuplíku na peníze je osmnáct dolarů,“ vyhrkl. „Vemte si je.“
„Jsem policista,“ prohlásil jsem a ukázal mu odznak.
„Pfff,“ odfrkl si. „Vyděsil jste mě k smrti.“ Byl to snědý chlapík s úzkou tváří, hnědýma očima a tenkým knírkem pod nosem. Měl na sobě žlutou bundu, pod ní křiklavě barevnou košili, hnědé manšestráky, hnědé pracovní boty na vysoké podrážce a bílé ponožky. Vypnul rádio a zeptal se: „Co se děje?“
„Pátrám po jednom autě.“
„Ukradený?“
„Ne.“
„A co teda?“
„Chci vědět, jestli tu bylo v neděli v noci.“
„Co je to za auto?“
„Modrý buick, kombík.“
„Z kterýho roku?“
„Z jednasedmdesátýho. Patří ženě jménem Natálie Fletcherová.“
„Aha. Bláznivá Kleo.“
„Znáte ji?“
„Tady ji zná každej. Je cvok.“
„Bylo tady to auto v neděli v noci?“
„Je tu každou noc. Parkuje tady u nás. Nebo tu spíš parkovala. Víte, tady nemůžete nechat auto na ulici. Vyberou vám rádio, baterku, sundaj pneumatiky, nechaj vám z něj akorát kastli.“
„Když jste říkal, že tu parkovala…“
„Jo, přesně tak, už sem auto nedává, odstěhovala se totiž. Když sem v neděli večer přijela, měla v autě naložený tři tašky a velkej kufr. Dala mi spropitný, abych jí to vohlídal.“
„V kolik to bylo hodin?“
„Něco po půlnoci. Přišel jsem v jedenáct a odcházel jsem v osm ráno.“
„Kdy si pro to auto přišla?“
„Okolo půl osmý ráno. Zkontrolovala si, jestli tam všechno má, a odjela.“
„Neříkala, kam jede?“
„Ne. Jen povídala, že se stěhuje.“
„Víte, jakou má to její auto poznávací značku?“
„Měl jsem to napsaný na štítku u náhradních klíčů. Ten štítek jsem vyhodil, když si auťák vyzvedla. Začínalo to 83L. Takhle si pamatuju čísla aut,…
