Kapitola 20
Do POKOJE svítilo slunce. Konečně bylo úterý ráno. Na Mari ně polštáři jsem našel dopis, ve kterém stálo:
Podíval jsem se na hodiny. Bylo čtvrt na dvě a pět minut. Nechtěl jsem spát tak dlouho. Vzal jsem si župan (z nějakého nepochybně zvráceného důvodu strašně nerad telefonuju, když jsem jen v pyžamu), šel jsem do pracovny a vytočil číslo dvanáctého okrsku. Seržant na příjmu mi oznámil, že Horowitz odešel domů. Požádal jsem ho tedy, ať mě spojí s Kápem.
„Dobré odpoledne, Benny,“ pozdravil mě Kápo a jeho hlas zněl velmi úředně a úsečně.
„Kápo, strašně nerad tě s tím otravuju, ale Dave Horowitz čeká na zprávu z laboratoře…“
„Mám ji tady na stole. Benny nahoře ve služebně mi sedí jeden dost naštvanej polda, a i když tě mám rád jako bratra, musím si udržet tým detektivů pohromadě, aby tady na okrsku všechno šlapalo. Rozumíš mi?“
„Co sakra toho CTNeila tak štve?“
„Povím ti, co ho štve, jestli to chceš vědět. Včera v noci přijde do bytu Natálie Fletcherový a zjistí, že už jsi tam byl. Promluví si s domovníkem a pochopí, že už jsi ho vyzpovídal. Domovník mu sdělí jméno Natáli ný matky, a když se k ní O’Neil dneska ráno vydá, zjistí, že tys už ji navštívil v noci a navíc, žes odtamtud šel za nějakou ženskou jménem Susanna Martinová. Kdo je Susanna Martinová? O’Neil ji hledal na tý adrese na Devadesátý šestý, ale nikoho takovýho tam nenašel.“
„Vyřiď mu, ať se snaží dál. Že mu držím palce, když je takovej lumen…“
„Je to dobrej polda a nerad vidím, když je takhle naštvanej.“
„Co je v tý zprávě z laborky, Kápo?“
„Nepovím.“
„A co ten mikrobus? Máte něco novýho?“
„Benny, ode mě se už nic nedovíš,“ prohlásil Kápo a zavěsil.
Chvíli jsem seděl u stolu a snažil se vymyslet další krok, který podniknu. V té laboratorní zprávě určitě bylo něco, čeho bych se mohl chytit; jinak by pro Kápa bylo jednodušší říct: „Je mi líto, nic, žádný otisky“ Rozhodl jsem se, že zavolám přímo do laboratoře. Znal jsem číslo zpaměti, za léta u policie jsem je vytáčel dost často. Asistent, který zvedl telefon, chtěl vědět, kdo jsem a proč chci mluvit s poručíkem Ambrosianem. Představil jsem se a sdělil mu, že se jedná o soukromý hovor.
Pověděl mi, že poručík má obsazenou linku a že musím počkat. Čekal jsem. Slyšel jsem, jak havran v kuchyni krákorá ze všech sil.
Michael J. Ambrosiano má na starosti celou policejní laboratoř v centru na Washingtonově náměstí, v komplexu budov, kde sídlí velitelství policie. Jeho laboratoř zabírá celé deváté a část desátého patra obrovské čtyřiatřicetipodlažní budovy, která, alespoň zvenčí to tak vypadá, byla postavena pouze ze skla. Takové množství oken je dost neobvyklé, obzvláště u budovy, v níž sídlí policisté všech hodností a barev pleti. Okna na každém okrsku jsou zvenčí zabezpečena hustým drátěným pletivem, protože je celkem běžné, že ctitelé policistů házejí do policejních budov kameny nebo smradlavé bombičky. Podobně zajištěno však není velitelství, kde sídlí laboratoř, identifikační ani správní oddělení, ze kterého byl rok předtím ukraden zabavený heroin v ceně miliónu dolarů (čím míň se o tom mluví, tím líp), a dokonce ani kanceláře policejního ředitele, jeho zástupce, vrchního inspektora a náčelníka pochůzkám a detektivů, osobní oddělení s kartotékou, odbor vnitřních záležitostí, tiskové oddělení a kancelář mluvčího.
Mike Ambrosiano byl policajt a také vědec, přátelský a šikovný muž, který mi za ta léta, co jsem byl polda, pomohl tolikrát, že bych to ani nespočítal. Bylo mu šestačtyřicet, blonďaté vlasy měl prošedivělé a jeho modré oči dokázaly stejně pečlivě zkoumat značku prádelny na špinavé košili i stopy jedu v šálku kávy. Celé ty roky jsme spolu vycházeli dobře a já cítil, že by pro mě mohl udělat laskavost, aniž by tím utrpělo jeho svědomí nebo profesionální čest. Mýlil jsem se.
Když přišel k telefonu, řekl: „Zrovna mi volal Kápo. Teď jsem s ním domluvil.“
„Aha.“
„Hmm,“ přitakal. „Napadlo ho, že zkusíš mě.“
„Takže hádám, že odpověď zní ne.“
„Mrzí mě to.“ Znělo to tak, jako by h…
