Kapitola 13
Z DVANÁCTÉHO revíru poslali dva detektivy, Dava Horowitze a Dannyho CTNeila. Horowitze jsem znal, ale s O’Neilem jsem nikdy předtím nepracoval. Když v tomhle městě policajti chytnou ve svém okrsku vraždu, pracují na případu až k jeho, jak všichni doufají, úspěšnému rozluštění.
Nicméně případ se nahlásí také na oddělení vražd a na místo činu se dostaví dva policisté z horní nebo dolní mordparty, často dřív, než mají detektivové z okrsku šanci provést předběžné vyšetřování. Označení horní a dolní mordparta nijak nesouvisí s hodností nebo snad kvalitou detektivů, jde o označení místopisné, protože město je, co se vražd týče, rozděleno na dvě části.
Když jsem ve čtvrt na jednu dorazil do pohřebního ústavu na Šesté ulici, hoši z oddělení vražd tu ještě nebyli. Jejich nepřítomnosti nikdo upřímně neželel. Když jsem pracoval u policie, s detektivy z vražd jsem nikdy moc nevycházel. Podle mě jsou detektivové z mordparty něco jako páté kolo u vozu, nadbytečný personál, a svého druhu Hráči.
U zadního vchodu do pohřebního ústavu jsem promluvil s O’Neilem a Horowitzem. Mrtvolu Petera Greera, zavražděného zaměstnance ústavu, už policisté vyfotili a odvezli do márnice na nezbytnou pitvu.
„Našli jste venku ještě něco, kromě toho páčidla?“ zeptal jsem se.
„Jenom tohle,“ odpověděl Horowitz, vytáhl z kapsy obálku a z ní vytřepal do kapesníku šperk.
„Co to je?“ zeptal jsem se. „Nefrit?“
„Vypadá to tak.“
„To je tý paní?“
„Ne.“
„Ptali jste se jí?“
„Ptali,“ vložil se do hovoru O’Neil.
O’Neil byl mnohem mladší než Horowitz a mnohem méně ochotný se mnou spolupracovat.
Přesně jsem chápal, jak uvažuje. On se tady může přerazit za pětasedmdesát dolarů týdně a já za své soukromé vyšetřování shrábnu milióny (ha, ha). Kdyby s Horowitzem tuhle vraždu náhodou vyřešili, nechtěl, aby za ně smetanu slízl nějaký detektiv na penzi. Nežádal mě o pomoc ani mě nevyhazoval, ale taky se nechoval nijak přátelsky. Na druhé straně Horowitz byl polda po padesátce a pracoval u policie dost dlouho na to, aby si uvědomil, že se z něj už asi nestane komisař ani policejní ředitel. Byl to chytrý, šikovný a poctivý detektiv druhé třídy a věděl, jak jsem dobrý (a skromný). Že když přijdu na něco, co by mu pomohlo vyřešit případ, bude to právě on a jeho přítel, komu se dostane pochvaly nebo povýšení, a já zůstanu skromně v pozadí.
„Můžu se na to líp podívat?“ zeptal jsem se.
„Jistě,“ přitakal Horowitz a přešel blíž ke světlu.
Ukázal mi přívěsek oválného tvaru, nefrit zasazený do stříbra, na přetrženém stříbrném řetízku.
Na kameni byl basreliéfový profil, který vypadal egyptsky. Horowitz přívěsek opatrně otočil rohem obálky. Zadní část přívěsku tvořil stříbrný plátek, v němž byl kámen zasazen. Na plátku bylo vytepáno drobným písmem:
„Je vám to k něčemu?“ zeptal jsem se Horowitze.
„Zatím ne.“
„Jsou tam uvnitř nějaký mrtvoly žen?“
„Dvě.“
„Vím, co si myslíte,“ řekl O’Neil. „Že to možná upadlo jedný z nich, když je sem nesli. To se, Smoku, mýlíte. Už jsem mluvil s ředitelem ústavu. Ty dvě dámy, co tu leží, se jmenujou Janet Muehlerová a Sal y D’Amiano.“
„Víte, jak se jmenuje ten ukradený?“
„Cože?“
„Ten nebožtík, co ho ukradli.“
„Aha,“ pochopil O’Neil. „Jde o chlápka jménem John Hil er.“
„Věk?“ zeptal jsem se a vytáhl záznamník, připravený zapisovat si veškeré údaje, když jsem si uvědomil, že O’Neil nehodlá odpovídat.
„Copak mu mám povídat všechno?“ obrátil se na Horowitze.
„A proč ne?“ pokrčil Horowitz rameny. Vypadal při tom trochu jako moudrý rabín.
„Co když nám zbabrá celej případ?“ ptal se O’Neil.
„Nezbabrá,“ zabručel Horowitz.
„Bylo mu sedmatřicet,“ odpověděl O’Neil váhavě.
„Výška?“
„Sto osmdesát.“
„Váha?“
„Osmdesát až pětaosmdesát kilo.“
„Barva vlasů?“
„Hnědá.“
„Oči?“
„Hnědé.“
„Byla tam na stole krev?“
„Ne. Proč?“
„Snažím se zjistit, jestli byl pan Hil er už nabalzamovaný.“
„Proč se na to prostě nezeptáte? Ne, ještě nebyl nabalzamovaný. To se Greer zřejmě právě chystal provést, když ho zaskočil vrah. Zrovna chtěl tu …
