33
Slezl jsem z okna do tmy a tmou jsem šmátral po dveřích, otevřel jsem je a poslouchal jsem. Okny na sever lilo se dovnitř skrz záclonu měsíční světlo a osvětlovalo pokoj s dvěma postelemi, ustlanými a prázdnými. Ne sklapovacími postelemi. Bylo to nějaké větší apartmá. Přešel jsem kolem postelí k jiným dveřím a do obývacího pokoje. Oba pokoje byly zavřené a byly zatuchle cítit. Hledal jsem rukama lampu, nahmatal jsem ji a rozsvítil jsem. Přejel jsem prstem po hraně dřevěného stolu. Ležela na ní tenká vrstva prachu, jaká se nahromadí i v nejčistším pokoji, když je zavřený a nikdo v něm nebydlí.
V pokoji byl jídelní stůl, jaké bývají v knihovnách, lenoška se zabudovaným rádiem, přihrádka na knihy v podobě truhlíku, velká knihovna plná románů v barevných obálkách, tmavý dřevěný sekretář se sifonem, likérovou láhví z broušeného skla a čtyřmi pruhovanými sklenkami, postavenými stopkou nahoru na indickém tácu z tepané mosazi.
Vedle toho stály dvě fotografie ve společném dvojitém stříbrném rámečku, mladě vypadající muž a žena středního věku s kulatými, zdravými obličeji a veselýma očima. Koukali na mě, jak kdyby jim moje přítomnost vůbec nevadila.
Přičichl jsem k alkoholu, byla to skotská whisky, a trošku sem si nalil. Hlavu jsem měl po tom ještě tupější, ale jinak mě to tělesně vzpružilo. Rozsvítil jsem světlo v ložnici a podíval jsem se do šatníků. V jednom visely pánské obleky, šité na míru, bohatá zásoba pánských obleků. Firemní štítek krejčího v kapse jednoho saka uváděl, že majitel se jmenuje H. G. Talbot. Odešel jsem k prádelníku, chvilku jsem se v něm hrabal a našel jsem modrou košili, která vypadala na mě trochu malá. Odnesl jsem ji do koupelny, svlékl jsem vlastní košili, umyl jsem si obličej a hruď, mokrým ručníkem jsem si utřel vlasy a oblékl jsem si tu modrou košili. Na vlasy jsem vydatně použil páně Talbotovy poněkud vtíravé vodičky a ulízal jsem si je jeho kartáčem a hřebenem. To už jsem byl cítit ginem jenom docela slabounce, možná vůbec ne. Horní knoflíček košile se nechtěl dát dopnout, provedl jsem tedy novou prohlídku prádelníku, našel jsem tmavomodrou krepovou kravatu a uvázal jsem si ji. Oblékl jsem si znovu sako a podíval jsem se na sebe do zrcadla. Na tu pozdní noční hodinu jsem vypadal trošku moc upraveně, i na tak pečlivého člověka, jako byl, podle svědectví svých šatů, pan Talbot. Trošku moc upraveně a trošku moc střízlivě.
Malinko jsem si pocuchal vlasy, spustil jsem kravatu na půl žerdi, vrátil jsem se ke karafě s whisky a udělal jsem, co bylo v mých silách, abych nebyl tak střízlivý. Zapálil jsem si jednu cigaretu pana Talbota a přál jsem v duchu panu a paní Talbotovým, ať jsou kde jsou, aby se měli mnohem líp než já. Doufal jsem, že zůstanu naživu dost dlouho, abych k nim mohl přijít na návštěvu. Odešel jsem ke dveřím obývacího pokoje, k těm, co vedly na chodbu, otevřel jsem je a s cigaretou v ústech jsem se opřel o rám otevřených dveří. Nedělal jsem si naději, že mi to vyjde. Ale nedělal jsem si o nic větší naději, že mi vyjde, když budu čekat, až vystopují, že jsem utekl oknem. Kousek dál v chodbě zakašlal nějaký muž, povystrčil jsem trošku hlavu a on se díval přímo na mě. Svižně vykročil ke mně, drobný, břitký mužík v pečlivě vyžehlené policejní uniformě. Měl nazrzlé vlasy a rudozlaté oči. Zívl jsem a řekl jsem líně: „Co se tu děje, pane komisaři?“
Zamyšleně na mně utkvěl pohledem. „Nějaká menší nepříjemnost u vašich sousedů. Neslyšel jste nic?“
„Měl jsem dojem, že slyším někoho bouchat na dveře. Přišel jsem právě před chvilkou domů.“
„To trošku pozdě,“ řekl.
„Jak se to vezme,“ řekl jsem. „Tak nějaká nepříjemnost u sousedů, říkáte?“
„Nějaká slečna,“ řekl. „Znáte ji?“
„Mám dojem, že jsem ji viděl.“
„Jo,“ řekl. „Měl byste ji vidět teď -“ Chytil se za krk, vyvalil oči a nepříjemně zachrochtal. „Takhle vypadá,“ řekl. „Neslyšel jste teda nic, co?“
„Nic, aspoň nic nápadného - jenom to bouchání na dveře.“
„Jo. Jak že se jmenujete?“
„Talbot.“
„Tak moment, pane Talbot. Momentíček p…
