21
Ulicí přijelo auto, zarazilo, práskly dvířka a po chodníčku přicházely nové kroky. Starší z obou mládenců od patroly otevřel dveře dvěma mužům v civilu. Jednoho z nich jsem už znal.
Ten, co vešel první, byl na policajta mrňous, byl v nejlepších letech, s permanentně unaveným výrazem v hubeném obličeji. Nos měl ostrý, trošku ohnutý k jedné straně, jako kdyby ho byl do něj kdysi někdo šťouchl, když ho strkal, kam neměl. Modrý tralaláček mu seděl na hlavě jako kastrol a pod ním bylo vidět vlasy bílé jako křída. Na sobě měl tmavohnědé šaty a ruce v kapsách saka, s palci ven.
Chlap za ním byl Degarmo, ten hromotluk polda s šedoblond vlasy, s očima ocelově modrýma a se zuřivým, vrásčitým obličejem, jemuž se tenkrát nelíbilo, že jsem stál před domem dr. Almora.
Oba muži v uniformách pohlédli na mrňousa a dotkli se čepic.
„Mrtvola je v suterénu, pane kapitáne. Vypadá to, že má v těle dvě rány a že se pachatel předtím dvakrát nestrefil. Mrtvý je už hezky dlouho. Tady ten se jmenuje Marlowe. Je to soukromý detektiv z Los Angeles. Dál jsem ho nevyslýchal.“
„Velmi správně,“ řekl břitce kapitán. V hlase mu znělo podezření. Zavadil o mě podezíravým okem a krátce přikývl. „Já jsem kapitán Webber,“ řekl. „Tohle je poručík Degarmo. Nejdřív se podíváme na mrtvolu.“ Přešel přes pokoj. Degarmo na mě pohlédl, jako kdyby mě v životě neviděl, a vykročil za ním. Odešli dolů, starší z mládenců od patroly šel s nimi. Poldík jménem Eddie a já jsme chvilku očumovali jeden druhého. Řekl jsem: „Tady je to rovnou naproti vile dr. Almora, že?“
Z obličeje se mu vytratil veškerý výraz. Nemělo se moc co vytrácet.
Řekl: „Jo. A co má bejt?“
„Nic nemá bejt,“ řekl jsem.
Mlčel. Zdola zaznívaly hlasy, nejasné, ztlumené.
Polda našpicoval uši a řekl přátelštěji: „Ty se na tamtu pamatuješ?“
„Trochu.“
Zasmál se. „Tu teda zabili hezky,“ řekl. „Celou tu aférku zabalili a schovali vzadu v regále. V nejhořejším regále v přístěnku v koupelně. V tom, co si musí člověk stoupnout na štokrle, aby tam došáh.“
„Přesně tak,“ řekl jsem. „Rád bych věděl proč.“
Poldík se na mě podíval přísně. „Ty měli dobrý důvody, kamaráde. Nemysli si, že neměli. Tys toho Laveryho znal dobře?“
„Dobře ne.“
„Šels po něm kvůli něčemu?“
„Trošku jsem si ho zpracovával,“ řekl jsem. „Tys ho znal?“
Poldík jménem Eddie zavrtěl hlavou. „Ne. Akorát že jsem si vzpomněl, že Almorovu manželku našel tenkrát v noci někdo vodsuď z baráku.“
„Třeba tady nemusel bydlet Lavery,“ řekl jsem
„Jak dlouho tu bydlel?“
„Nevím.“
„Může to bejt tak půl druhýho roku,“ řekl zadumaně polda.
„Rozmázli to trochu v losangeleskejch novinách?“
„Odstaveček ve Zprávách z okresů,“ řekl jsem, jen abych něco řekl.
Podrbal se za uchem a naslouchal. Po schodech bylo slyšet vracející se kroky. Polda nasadil zas bezvýrazný obličej, couvl ode mne a narovnal se.
Kapitán Webber přispěchal k telefonu, vytočil číslo a mluvil, potom trochu spustil ruku se sluchátkem a ohlédl se přes rameno.
„Kdo tu tenhle týden zastupuje koronera, Ale?“
„Ed Garland,“ řekl hromotlucký poručík bezvýrazně.
„Zavolejte Eda Garlanda,“ řekl Webber do telefonu. „Ať přijde okamžitě sem. A řekněte pohotovostní četě, ať sebou mrsknou.“
Zavěsil a ostře vyštěkl: „Kdo měl v ruce tuhle pistoli?“
Řekl jsem: „Já.“
Přistoupil ke mně, zhoupl se přede mnou na patách a vystrčil na mě špičatou bradičku. Pistoli držel jemně v kapesníku.
„Vy nevíte, že zbraně nalezené na místě zločinu se nemáte dotýkat?“
„Jistěže vím,“ řekl jsem. „Ale když jsem se jí dotkl, nevěděl jsem, že tu byl spáchán nějaký zločin. Nevěděl jsem, že se z ní střílelo. Ležela na schodech a já myslel, že ji tu někdo ztratil.“
„Pohádky,“ řekl trpce Webber. „Takovéhle věci se vám ve vaší branži přihodí často?“
„Jaké věci?“
Probodával mě pohledem a neodpověděl.
Řekl jsem: „Co kdybych vám pověděl svou verzi, jak to všechno bylo?“
Načepýřil se jako kohoutek: „Co kdybyste tak odpovídal na otázky, přesně, jak vám je já podle svého uvážení položím?“
Na to jsem neřekl nic. Webber s…
