Celá e-kniha Dáma v jezeře ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
2
Šéfovská kancelář Derace Kingsleyho byla šéfovská po všech stránkách. Byla dlouhá, bylo v ní šero a ticho, měla klimatizační zařízení, okna zavřená a šedé žaluzie napůl stažené, aby červencové slunce nemohlo dovnitř. Šedé drapérie ladily s šedými koberci. V rohu stála velká černá a stříbrná nedobytná pokladna a nízká řada nízkých pořadačů, které přesně ladily s pokladnou. Na stěně visela veliká kolorovaná fotografie postaršího vašnosty s ostrým zobanem, s licousy a v tuhém stojacím límečku. Ohryzek, který vyčníval nad tím stojacím límečkem, vypadal tvrdší než u většiny lidí brada. Na tabulce pod fotografií stálo: p. Matthews Gillerlain, 1860-1934.
Derace Kingsley napochodoval za movitost v ceně asi tak osmi set dolarů a v podobě ředitelského psacího stolu a umístil zadní část těla do obrovitého koženého křesla. Posloužil si doutníčkem z měděné, mahagonem vykládané kazety, odřízl špičku a připálil si bachratým měděným stolním zapalovačem. S tím vším si dával načas. Já měl času dost. Když byl hotov, opřel se pohodlně do křesla, vyfoukl obláček dýmu a řekl:
„Jsem obchodník. Nemám čas na zdvořilostní řečičky. Podle navštívenky jste majitelem licence soukromého detektiva. Ukažte mi něco, abych tomu mohl věřit.“
Vytáhl jsem náprsní tašku a podal jsem mu příslušné písemnosti, aby tomu mohl věřit. Mrkl na ně a hodil mi je zpátky přes stůl. Celuloidové pouzdro s fotografií mé licence spadlo na zem. S omluvou se neobtěžoval.
„M’Geeho neznám,“ řekl. „Znám šerifa Petersena. Žádal jsem ho o jméno spolehlivého člověka, který by pro mě mohl vyřídit jistou věc. To asi máte být vy.“
„M’Gee je v hollywoodské filiálce šerifovy kanceláře,“ řekl jsem. „Můžete si to zkontrolovat.“
„Není třeba. Mám dojem, že mi budete vyhovovat, ale nestrpím žádné bratříčkování. A pamatujte si, když si někoho najmu, tak pracuje pro mě. Dělá přesně, co mu nařídím, a co si o tom myslím, nechává si pro sebe. Jinak sbohem. Jasné? Doufám, že vám nepřipadám příliš neurvalý?“
„Co kdybysme tuhle otázku nechali otevřenou?“ řekl jsem.
Zamračil se. Pak zostra řekl: „Kolik si počítáte?“
„Pětadvacet denně plus diety. Osm centů za míli na benzín.“
„Nesmysl,“ řekl. „To je víc než moc. Patnáct denně a dost. To vám stačí až - až. Vzhledem k výjimečné situaci vám v rozumné míře zaplatím benzín. Ale žádné projížďky pro zábavu.“
Vyfoukl jsem obláček cigaretového kouře a rozehnal jsem ho rukou. Neřekl jsem nic. Vypadal trochu překvapeně, že jsem nic neřekl.
Naklonil se přes stůl a ukázal na mě doutníkem. „Ještě jsem vás nenajal,“ řekl, „ale jestli vás najmu, půjde o absolutně důvěrnou záležitost. Ne aby vás napadlo se o tom bavit s kamarády od policie. Rozuměno?“
„Co vlastně na mně přesně chcete, pane Kingsley?“
„Co je vám po tom? Provádíte přece veškerá detektivní šetření, nebo ne?“
„Veškerá ne. Jenom taková ta téměř poctivá.“
Civěl mi zpříma do očí, se stisknutými zuby. Šedivé oči se mu opálově zaleskly.
„Za prvé: nedělám do rozvodů,“ řekl jsem. „A dostávám stovku zálohy na ruku - od neznámých lidí.“
„No ne, no ne,“ řekl, najednou docela vlídně. „No ne, no ne.“
„A pokud jde o tu vaši neurvalost,“ řekl jsem, „většina mých klientů začíná buď tím, že se mi vypláčou na prsou, anebo mě s řevem vynesou v zubech, aby mi ukázali, kdo je tu šéfem. Ale nakonec se rozejdeme docela rozumně - pokud zůstanou naživu.“
„No ne, no ne,“ opakoval zase tak vlídně a pořád na mě civěl. „Ztrácíte jich hodně?“ zeptal se.
„Když se mnou hrajou poctivě, tak ne,“ řekl jsem.
„Tumáte doutník,“ řekl.
Vzal jsem si doutník a strčil jsem ho do kapsy. „Musíte najít mou ženu,“ řekl. „Už měsíc je nezvěstná.“
„Jak chcete,“ řekl jsem. „Najdu vaši ženu.“ Oběma rukama plácl do stolku a důkladně se na mě zadíval. „Mám dojem, že vy ji opravdu najdete.“ Pak se ušklíbl. „Takhle mě už čtyři roky nikdo nezpražil.“
Neřekl jsem nic.
„Sakra,“ řekl. „To se mi líbí. To se mi moc líbí.“ Prohrábl si rukou husté tmavé vlasy. „Už celý měsíc po ní není ani vidu ani slechu,“ řekl. „Zmizela z naší chaty…
