KAPITOLA 21
Mason, Della Streetová, Frank Neely, Evelyna Bagbyová a Paul Drake se sešli v Masonově kanceláři.
„Nic za to nedám,“ řekl Drake Perrymu Masonovi, „že prohlásíš, žes to věděl už od samého začátku.“
„Ne, nevěděl jsem to,“ odpověděl Mason, „ale měl jsem jistotu, že Evelyna Bagbyová mluví pravdu. Věděl jsem ovšem, že Aldrich vyměnil revolvery – vlastně bych se byl vsadil, že je vymění, když mu k tomu dám příležitost.“ Mason se při’vzpomínce na to usmál a dodal: „Já totiž hlásám, že advokát by měl těžit ze všeho, co jeho mandantovi prospěje.“
Drake zavrtěl hlavou.
Ve dveřích stanula Gertie, celá vykulená. „Volá slečna Irena Keithová, pane Masone. Že prý s vámi okamžitě musí mluvit.“
Mason vzal telefon, řekl: „Haló,“ a pokynul Delle Streetové, aby zvedla sluchátko druhého aparátu.
Della Streetová u přípojky začala o překot psát poznámky do notesu.
Tu a tam se Mason na něco zeptal a konečně zavěsil.
„Tak honem,“ řekl Drake, „jsme napjatí jak struna, div neprasknem. Co se děje?“
Mason odpověděl: „Konečně máme celou skládačku pohromadě, jedno pěkně zapadá do druhého. Merrill podplatil Celestu, služku Ireny Keithové, aby ho pravidelně informovala o vývoji událostí, poněvadž chtěl, aby se s ním Helena Chaneyová vyrovnala a nemusel s tím k soudu. Vyčkával a věřil, že to Helena udělá. Ale Aldrich Heleně přikázal, že nesmí zaplatit ani desetník. Měl v úmyslu rychle odjet do Las Vegas a tam se dát oddat.
A tak v poslední chvíli Merrill pochopil, že mu nezbývá než se obrátit na soud, právě to, čemu se chtěl vyhnout.
Aby byla smůla dovršená, zatelefonovala mu z Corony Evelyna Bagbyová, že viděla jeho fotografii a poznala v něm muže, který jí zpronevěřil peníze. Merrill věděl od Celesty, že má dojít ke schůzce v Coroně. Vykoumal nádherný plán, jak zabít tři mouchy jednou ranou: uloupit šperky v ceně asi čtyřiceti tisíc dolarů, dát Evelynu Bagbyovou odsoudit za zločin, aby se mohl ohánět jejím trestním rejstříkem, kdyby se snad někdy pokoušela proti němu svědčit, a zároveň oddálit svatbu Heleny Chaneyové s Mervynem Aldrichem, aby mohl podat žalobu, což odkládal, jak to šlo nejdéle, protože věděl, že soud nakonec rozhodne v jeho neprospěch. Nejsilnější jeho kartou bylo vyjednávat o odškodnění a mávat přitom jako holí vyhrůžkami, že to požene k soudu.
Boles byl Merrillovým nástrojem. Toho dne, kdy došlo ke krádeži – Helena Chaneyová s Irenou Keithovou byly právě u kadeřníka –, oblékla se služebná Celesta do šatů Ireny Keithové, vzala si tmavé brýle – vlastně do toho ani nemínila Irenu Keithovou namočit, chtěla jenom, aby ji v přestrojení nikdo nepoznal –, jela do Corony, paklíčem si otevřela Evelynin pokoj, propašovala jí tam briliantový náramek a opět se vrátila, aby byla v Hollywoodu, až Irena Keithová přijde z oběda, na němž byla s Helenou Chaneyovou.
Celesta pomáhala Ireně balit. Irena uložila šperky do kufříku. Celesta je potají všechny vyndala, kufřík zavřela a dala ho do kufru Irenina vozu. Samozřejmě také dala klíček od toho kufru Merrillovi. Ten klíč předal Bolesovi. Tomu už stačilo jenom počkat, až se společnost v Coroně sejde, a pak kufr vzadu v autě otevřít. Jelikož Aldrich si nesmírně potrpí na dochvilnost, bylo jisté, že Helena Chaneyová s Irenou přijdou včas, aby na ně nemusel v žádném případě čekat. A tak vystoupily z vozu a šly do denního baru, kde se měli všichni setkat.
V době procesu s Evelynou začala Irena Keithová tušit, co se asi stalo. Proto jí najednou tolik záleželo na tom, aby se s Evelynou vyrovnala. Přes advokátovu radu, aby byla pevná, se totiž Irena obávala, že by mohla být zranitelná, kdyby byla žalována pro neoprávněné zatčení v případě, že krádež spáchala její služebná.
Když potom byla Evelyna osvobozena, Merrill Irenu navštívil a vyložil karty na stůl. Měl šperky v hodnotě čtyřiceti tisíc dolarů. Udělal jí návrh, že jí je všechny vrátí, dá-li mu sedm a půl tisíce dolarů v hotovosti a zaručí-li mu, že se nikdo nebude na nic ptát. Poradila se s advokátem a ten jí řekl, aby si …
