KAPITOLA 5
Paul Drake, šéf Drakovy detektivní kanceláře, která měla místnosti v témž poschodí budovy, kde působil Perry Mason, se zabořil do vypolštářovaného křesla pro klienty, bleskurychle se otočil a seděl teď v ohromném křesle ze strany, nohy přehozeny přes jedno zaoblené opěradlo a zády opřen o druhé.
„No tak, Perry,“ pravil. „Spusť.“
Mason už - už něco řekl, pak se zamyšleně odmlčel, zapálil si cigaretu, chvilku si prohlížel kouř a potom se zeptal: „Znáš Helenu Chaneyovou, Paule?“
„Tu herečku?“
„Ano.“
„Osobně ne.“
„Co o ní víš?“
„Dohromady nic. Sem tam o ní pustí její reklamní agent do světa spoustu žvástů. Ale na to nedám. Na plátně je to sexbomba, žhavá a svůdná; má vyzývavé oči a nosí odvážné výstřihy, ovšem vždycky zachovává dekorum. Taky si potrpí na svetříky k tělu. Reklamní oddělení se samozřejmě může ztrhat, jak ostošest pořizuje snímečky, na kterých se Helena představuje obecenstvu jako pilná hospodyňka v zástěrce, v cudných upjatých blůzkách, v dlouhých sukních a tak podobně. Prostě zbožňuje vaření. Povolání jí nedovoluje zůstat doma a věnovat se domácnosti, což je její největší životní tragédie. Na plátně z ní dělají sexbombu. Ve skutečnosti je okouzlující domácí putička. Kdykoliv má chvilečku volnou, hrozně ráda plete všelijaké drobné pozornosti pro své přátele. Je –“
„Prosím tě, přestaň,“ zarazil ho Mason. „Je to otřepané až hanba.“
„To bych řek,“ zašklebil se Drake. „Člověk by čekal, že si vymyslí zas jednou něco jiného, aby to táhlo. Doslechl jsem se, že se chystá znovu vplout do manželského přístavu.“
Mason přikývl. „Veselka měla být v Las Vegas, už to byla hotová věc, jenže někdo jim ukradl svatební dary. A ze svatební safari do Las Vegas pochopitelně sešlo. Tu se objevil na scéně druhý manžel, nějaký Merrill, zatáhl do toho soudní řízení a začal rajtovat na úředním šimlu. Co víš o Merrillovi, Paule?“
„Nic zvláštního. Byl to herec, jestli mu můžeme tak lichotit – mám dojem, že ještě pořád hraje. Jak víš, Helena nebyla žádné lumen, udělal ji teprve ten film, co v něm hrála korejskou dopisovatelku.“
Mason přisvědčil.
„O co jde, proč se ptáš?“ řekl Drake.
Mason odpověděl: „Evelynu Bagbyovou zatkli pro krádež šperků z auta Ireny Keithové. Včera ji pustili.“
„Já vím,“ řekl Drake. „Soudili ji někde u nějakých křupanů mezi krávami, ne? Stálo to v novinách.“
„Řekni radši mezi pomeranči,“ zazubil se Mason. „Proces byl v Riverside.“
Drake přikývl.
„No a já,“ říkal dál Mason, „bych pro Evelynu Bagbyovou rád vymohl nějaké narovnání.“
„Zažalovala je?“
„Zatím ne. Nemůže prokázat zlý úmysl. Nejspíš tu ani o žádný nešlo. Irena Keithová obžalobu sice odpřisáhla, ale na radu náměstka státního zástupce.“
Drake přisvědčil.
„Ovšem,“ pokračoval Mason, „kdybych byl o případu důkladněji informován, třeba by se ukázalo, že věc byla narafičená. To by samozřejmě postavilo Evelynu Bagbyovou do úplně jiného světla. Jestli to provedla, prosím. Jestli je ale nevinná, a vypadá to tak, v tom případě ji někdo do toho chtěl namočit. Tomu, kdo jí v motelu narafičil do pokoje ten náramek, šlo bezesporu o to, aby na ni uvalil falešné obvinění, a Harry Boles, který svědčil, že to byla ona, kdo otevřel kufřík ukradený z auta Ireny Keithové, možná buď podlehl klamu, anebo měl v té lumpárně prsty.“
Drake přikývl.
„Zjistí mi to, prosím tě,“ požádal ho Mason.
„Dokdy?“
„Co nejdřív.“
Drake se vysoukal z židle. „Ty jsi ke mně tak ohleduplný,“ zabědoval, když otvíral dveře z kanceláře.
„A ještě něco,“ zvolal Mason, když už Drake dveře otevřel, „přeptej se mi na Steva Merrilla Zjisti, jestli si někdy náhodou neříkal Staunton Vester Gladden.“
Drake se na prahu obrátil. „Jak jsi to povídal?“
„Staunton Vester Gladden.“
Drake si poznamenal jméno do zápisníku. „Speciálně tohle chceš vědět tak do půl hodiny, viď?“
Mason se zazubil. „Do zítřka do večera mi to úplně stačí, Paule.“
Ve tři čtvrti na pět odpoledne zadrnčel Masonův tajný telefon. Mason kývl na Dellu Streetovou, aby ho zvedla.
Della se ozvala: „Haló… An…
