Kapitola V.
V prvém návalu roztrpčení přišla jsem neočekávaně snadno na to, kam se mám nejprrve obrátiti. Když jsem vstupovala do Scotland Yardu, měla jsem již v hlavě skoro hotový plán, jenž měl býti uskutečněn v případě, že by moje zakročení neskončilo uspokojivě (a ono také dopadlo naprosto neuspokojivě). Plán tento dal se však provésti jen tehdy, dodám-li si k němu odvahy.
Věci, k nimž by se člověk za normálních okolností sotva odhodlal, snadno se provedou v návalu zlosti. Aniž bych si popřála trochu času k rozmýšlení, kráčela jsem přímo k domu lorda Nasbyho.
Lord Nasby byl milionář a majitel „Daily Budgetu“. Byl majitelem ještě mnoha jiných listů, „Daily Budget“ však mu zvlástě přirosrtl k srdci. — Byl tedy majitelem „Daily Budgetu,“ a jako takový byl znám každému majiteli domu v celém Spojeném království. Děkujíc pak té okolnosti, že denní způsob života tohoto mocného muže byl právě nedávno uveřejněn, věděla jsem přesně, kde jej lze v tomto okamžiku nalézti. Byla to doba, kdy diktoval ve svém domě svému sekretáři.
Jak se rozumí samo sebou, nemohla jsem předpokládati, že neznámá mladá žena, jež jen tak přijde a bude si s ním přáti mluviti, bude ihned připuštěna k tak vznešené osobě. Učinila jsem však pro tento případ svá opatření. Na podnosu na navštívenky, který ležel v předsíni v domě pana Flemminga, zpozorovala jsem navštívenku markýze z Loamsley, jednoho z nejznámějších sportovců — šlechticů anglických. Zmocnila jsem se této navštívenky, pečlivě jsem ji vyčistila střídou z chleba a napsala jsem na ni tužkou: „Prosím, popřejte slečně Beddingfeldové několik okamžiků svého času.“ Ti, kdož vrhají se do nějakého dobrodružství, nesmějí býti příliš úzlkostliví při výběru svých prostředků.
Navštívenka vzbudila dojem. Napudrovaný sluha ji přijal a odnesl. Hned nato se objevil ubledlý sekretář. Podnikla jsem s ním slovní souboj, který skončil mým úspěchem. Vzdálil se poražen. Nato se opět vrátil a žádal mne, abych ho následovala. Učinila jsem tak. Vstoupila jsem do veliké komnaty, vylekaná stenotypistka mihla se kolem mne jako zjevení ze světa duchů. Pak se dveře zavřely a octla jsem se tváří v tvář lordu Nasbymu.
Byl to veliký muž, s velikou hlavou, velkým obličejem, mohutným knírem a velkým břichem. Sebrala jsem se dohromady. Nepřišla jsem jen proto, abych uvažovala o jeho velikém břichu. A tu on se již na mne rozkřikl:
„Nu, co jest? Co pak si přeje Loamsley? Vy jste jeho sekretářkou? Co to všechno znamená?“
„Především,“ řekla jsem hlasem pokud možno nejklidnějším, „neznám vůbec lorda Loamsleye a on neví jistě vůbec ničeho o mně. Vzala jsem jeho navštívenku z podnosu v domě lidí, u nichž bydlím, a sama jsem na ni napsala tato slova. Bylo pro mne velmi důležito, abych se s vámi setkala.“
V tomto okamžiku bylo jen otázkou náhody, zda lorda Nasbyho raní mrtvice čili nic. Na konec však prudce dvakrát polkl a uklidnil se.
„Divím se, mladá dámo, vaší chladnokrevnosti. Nuže, vidíte mne. Vzbudíte-li můj zájem, budete mne moci viděti přesně ještě o dvě minuty déle.“
„To postačí,“ odpověděla jsem. „A jistě vás budu zajímati. Týká se to tajemství v Mill House.“
„Nalezla-li jste ‚muže v hnědém obleku,‘ napište redaktorovi,“ přerušil mne kvapně.
„Chcete-li mne přerušovati, budu zde déle než 2 minuty,“ ostře jsem poznamenala. „Nenalezla jsem ‚muže v hnědém obléku,‘ je však zcela pravděpodobno, že tak učiním.“
Nato pokud možno nejstručněji jsem mu vylíčila, jak se udalo ono neštěstí na podzemní dráze a vyložila jsem mu závěry, jež jsem z celé věci vyvodila. Když jsem skončila, znenadání se zeptal:
„Co vy můžete věděti o brachycephalitických lebkách?“
Zmínila jsem se, kdo byl mým otcem.
„Muž, jenž zastával onu ‚opičí‘ teorii? Nu dobrá, zdá se mi, že máte také něco v hlavě, mladá dívko — Ale tohle všechno je na nás trochu slabé, víte. Nedá se z toho mnoho udělat. A jak věci stojí — nemůžeme to dobře potřebovat.“
„Jsem o tom také plně přesvědčena.“
„Co si tedy přejeté?“
„Chtěla bych místo ve vašem novinářském podnik…
