Kapitola VI.
Odcházela jsem domů jásajíc radostí. Můj plán měl daleko větší úspěch, než jsem se sama mohla nadíti. Lord Nasby byl skutečně duchaplný muž. Stále ještě mi zněla v uších jeho slova: „Držte se dobře!“ Ihned jsem se uzavřela ve svém pokoji, vyňala svůj drahocenný kousek papíru a počala jsem jej pečlivě zkoumati. Zde přede mnou ležel klíč k rozluštění tajemství.
Začala jsem tím, že jsem přemýšlela, co znamenají ony číslice? Bylo jich tam pět, a za prvními dvěma byla umístěna tečka. Sedmnáct — jedno sto dvacet dva,“ šeptala jsem.
To však, zdá se, že na nic neukazovalo.
Nejprve jsem je sečetla. To se často přihází ve fantastických románech a vede to k překvapujícím závěrům.
„Sedm a jedna jest osm a jedna jest devět a dvě je jedenáct a dvě je třináct.“
Třináct! Osudné číslo! Byla to výstraha, abych se vzdala celé věci? Možná! Každým způsobem však, až na tuto výstrahu, nevedlo to k žádnému cíli. Sotva jsem mohla věřiti, že by ve skutečném životě nějaký spiklenec chtěl napsati třináct takovýmto způsobem. Mínil-li číslo třináct, mohl jednoduše napsati „13“ takto.
Mezi jedničkou a dvojkou byla mezera. Proto jsem odečetla dvaadvacet od sto jedenasedmdesáti.
Vyšlo mi sto padesát devět. Učinila jsem tak ještě jednou a vyšlo sto čtyřicet devět. Tyto arithmetické úkony byly nesporně výborným cvičením, avšak nepřispěly ani v nejmenším k rozluštění záhadného nápisu. Nechala jsem tedy arithmetiky, nepouštějíc se už ani do násobení a dělení, a přešla jsem ke slovům.
Kilmorden Castle. To znělo již jaksi určitě. To bude asi nějaké místo. Patrně rodný zámek nějaké šlechtické rodiny. (Zmizelý dědic nebo někdo, kdo si činí nárok na šlechtický titul?) Nebo to snad bude jméno nějaké malebné zříceniny. (Zakopaný poklad?)
Na konec jsem se rozhodla pro zakopaný poklad. Číslice se uvádívají často v souvislost se zakopaným pokladem. Jeden krok na pravo, sedm kroků v levo, kopej na jednu stopu hluboko a pak sestup dvacet dvě stopy. Tak nějak to bývá. Na to bych mohla přijíti později. Jednalo se nyní o to, nejrychleji zjistiti, co znamenají sliotva Kilmorden Castle.
Učinila jsem ze svého pokoje strategický výpad a vrátila se s plnou náručí všemožných příruček a průvodců.
Čas utíkal. Hledala jsem velmi horlivě, avšak se vzrůstající mrzutostí. Konečně jsem prudce sklapla poslední knihu. Ukázalo se, že tam není uvedeno žádné místo, jež by se jmenovalo Kilmorden Castle
Narazila jsem na nečekanou překážku. Musí zde přece být takové místo! Jak jinak by mohl někdo připadnouti na takovéto jméno, a napsati je na kousek papíru? Nesmysl!
Jiná myšlenka mne napadla. Možná, že to byla nějaká ohavná stavba na předměstí, obehnaná vysokou zdí, pro niž si vymyslil její majitel toto hrdě znějící pojmenování. Avšak, bylo-li tomu tak, povede to k velmi obtížnému hledání. Usedla jsem smutně na podlaze na paty (činím tak vždy, kdykoliv podnikám něco opravdu důležitého), a ráda bych bývala věděla, jak jenom se tomu dostati na kloub.
Byla zde snad ještě jiná cesta, po níž bych se mohla dáti? Usilovně jsem přemýšlela a pak jsem vyskočila, jásajíc radostí. Inu, ovšem! Musím přece navštíviti „místo zločinu.“ Nejlepší slídiči vždycky tak činí. A nezáleží na to, za jak dlouhou dobu po spáchání zločinu se tak stane, neboť dovedou vždycky nalézti něco, co uniklo pozornosti policie. Moje cesta byla nyní jasná. Musím se odebrati do Marlowu.
Ale jak se dostanu do domu? Zavrhla jsem různé dobrodružné způsoby a zvolila jsem si nejjednodušší. Dům byl pronajímán — pravděpodobně ještě dosud. Budu předstírati, že ho chci najmouti.
Rozhodla jsem se tedy, že si promluvím s místní realitní kanceláří, kde vždycky mívají v záznamu několik domů.
Laskavý úředník předložil mi na moji žádost asi půl tuctu nabízených objektů. Musila jsem vynaložiti veškeru svoji obratnost, abych proti každému z nich pronesla nějakou námitku. Na konec jsem se již obávala, že jsem sem šla nadarmo.
„A nemáte již opravdu ničeho jiného?“ tázala jsem se, dívajíc se smutně zřízenci do očí. „Dů…
