Celá e-kniha Muž v hnědém obleku ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Kapitola XXXII.
Anna pokračuje ve vyprávění.
Měla jsem veliké potíže se Zuzanou. Stále se se mnou hádala, hned zase mne úpěnlivě prosila, ba dokonce i plakala — než mi dovolila, abych provedla svůj plán. Na konec jsem však prosadila svou. Slíbila mi, že do písmenky vyplní moje instrukce a přišla na stanici, aby rozplývajíc se v slzách mi přála šťastné cesty.
Dojela jsem časně ráno druhého dne na místo svého určení. Byla jsem očekávána jakýmsi Holanďanem s krátkým černým vousem, kterého jsem nikdy před tím neviděla. Měl tam připraveno auto, jímž jsme odjeli. V dálce se ozývalo zvláštní dunění, takže jsem se tázala, co je to. „Děla,“ odvětil lakonicky. V Johannesburgu se tedy již střílelo!
Vytušila jsem, že konečným cílem naší cesty bylo místo, ležící kdesi na předměstí města. Po mnoha oklikách a zatáčkách, kdy, abychom se tam dostali, jsme mnohokráte odbočili z cesty, rachot pušek se k nám přibližoval. Byla to vzrušující chvíle! Na konec jsme zastavili před jakýmsi sešlým stavením. Můj průvodce mi pokynul, abych vstoupila. Stanula jsem nerozhodně ve špinavé čtvercové místnosti. Můj průvodce mne předešel a otevřel druhé dveře.
„Zde je ona mladá dáma, jež přichází navštívit Harry Rayburna,“ řekl a zasmál se.
Po tomto ohlášení jsem vstoupila dovnitř. Pokoj byl opatřen skrovným nábytkem a bylo v něm cítiti laciný tabákový kouř. Za stolem seděl muž a psal. Vzhlédl ke mně a pozvedl obočí.
„Ať se propadnu,“ řekl, „není-li tohle slečna Beddingfeldová!“
„Zdá se mi, že také vidím všecko dvakráte,“ omlouvala jsem se. „Stojím před panem Chichesterem anebo před slečnou Pettigrewovou? Ony dvě osoby jsou si neobyčejně podobny.“
„V tomto okamžiku zde není ani jedna z těchto postav. Odložil jsem svoje sukně a rovněž tak svůj šat duchovního. — Račte se posaditi.“
Klidně jsem přijala místo.
„Skoro se zdá,“ poznamenala jsem, „že jsem přišla na nepravou adresu.“
„Obávám se, že máte pravdu — aspoň s vašeho hlediska. Vskutku, slečno Beddingfeldová, divím se nemálo, že jste podruhé padla do nastražené pasti.“
„Nebylo to ode mne příliš chytré,“ připouštěla jsem pokorně.
Zdálo se mi, že moje chování ho poněkud přivádělo do rozpaků.
„Zdá se, že nejste nad tím příliš zdrcena,“ poznamenal suše.
„Což by mohla moje snaha býti odvážnou na vás nějak působiti?“ tázala jsem se.
„Jistě ne.“
„Moje prateta Jana říkávala, že skutečná dáma nesmí být ani polekána ani překvapena, když se jí něco přihodí,“ zašeptala jsem snivě. „Snažím se žíti podle jejích zásad!“
Vyčetla jsem velmi jasně, co bylo napsáno na tváři páně Chichesterově a rychle jsem si pospíšila s dalšími slovy:
„Jste vskutku zpropadeně obratný v přestrojování,“ řekla jsem uznale. „Nebyla bych vás bývala vůbec poznala, nebýt oné tužky, které jste ulomil hrot, jak jste se mne lekl, když jste mne uviděl v Kapském Městě šplhati do vlaku.“
Chichester při tom poklepával netrpělivě tužkou o psací stůl.
„Tohle všechno je velmi hezké a správné, ale musíme přejíti k našim záležitostem. Snad si, slečno Bedidingfeldová, domyslíte, proč bylo žádáno, abyste se sem dostavila?“
„Promiňte,“ řekla jsem, „ale nikdy nevyřizuji žádných záležitostí s nikým, leč s hlavními osobami.“
Četla jsem kdysi tuto větu v oběžnících, jež nám posílal náš bankéř, a jaksi se mi zalíbila. Měla zřejmě zdrcující účinek na Chichestra-Pettigrewovou. Otevřel ústa a zase je zavřel. Usmála jsem se na něho.
„Tuhle zásadu míval můj prastrýc Jiří, víte?“, dodala jsem, jakobych si dodatečně vzpomínala, „byl to manžel mé pratety Jany. Vyráběl hlavice pro mosazné postele.“
Pochybuji, zda-li si kdo před tím tropil z Chichestra-Pettigrewové větší šašky. Naprosto mu to nešlo pod vousy.
„Myslím, že by bylo pro vás moudřejší, kdybyste změnila svůj tón, mladá dámo!“
Neodpověděla jsem, nýbrž jenom zívla — bylo to nepatrné, delikátní zívnutí, které značilo, jak hrozně se nudím.
„Co k čertu —“ vykřikl.
„Mohu vás ujistiti, že vám není nic plátno, budete-li na mne křičeti. Maříme zde jen zbytečně čas. Nehodlám mluviti s po…
