Muž v hnědém obleku (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Kapitola III.

V následujících týdnech jsem se hrozně nudila. Paní Flemmingová a její přítelkyně byly nanejvýš nezajímavé. Vydržely po celé hodiny hovořiti o sobě a o svých dětech, jak obtížno je dostati pro děti dobré mléko, a co řekly v mlékárně, bylo-li mléko špatné. Pak obyčejně přešly na služebné, jak těžko lze dostati dobrou služku, co řekli úřednici v kanceláři pro opatřování služeb a co ona zase řekla jim. Zdálo se, že je nikdy ani nepadlo přečíst si noviny a zajímati se o to, co se děje ve světě. Protivilo se jim cestovati — všechno prý jinde je jiné než v Anglii. Jedině Riviera jim vyhovovala, ovšem jen proto, že se tam bylo možno setkati se známými.

Poslouchala jsem je a musela jsem se hodně přemáhati, abych zůstala klidnou. Většina těchto žen byla zámožná. Celý širý nádherný svět jim byl otevřen, aby si jej prohlédly, ony však jen nečinně civěly ve špinavém, nudném Londýně a povídaly si o mlékařích a služkách! Vzpomínám-li nyní na to, myslím, že jsem byla tehda poněkud nesnášenlivou. Ale ony byly přece jen hloupé — hloupé i při způsobu života, který si zvolily: většina z nich vedla nanejvýš nepořádně a nedbale účty své domácnosti.

Moje záležitosti nepostupovaly kupředu nijak zvlášť rychlým tempem. Dům i nábytek byl prodán a stržená suma stačila právě ku krytí dluhů. Až dosud neměla jsem žádného úspěchu při hledání místa. Ne, že bych opravdu nějaké chtěla! Byla jsem pevně přesvědčena, vyjdu-li si za dobrodružstvím, že dobrodružství mne jistě potká na půli cesty. Jest to již moje teorie, že člověk vždy dosáhne toho, čeho si žádá.

Tato moje teorie měla se vbrzku osvědčiti i v praxi.

Bylo to začátkem ledna — abych byla přesnou, tedy osmého. Vracela jsem se z bezúspěšné návštěvy u jisté dámy, která říkala, že potřebuje sekretářku, spolu společnici, ale ve skutečnosti chtěla jen silnou nádenici, která by pracovala deset hodin denně za roční mzdu 25 liber. Po našem rozchodu, kdy obě dvě jsme se snažily potlačiti nezdvořilá slova, šla jsem po Edgare Road (rozmluva se odehrála v jistém domě v St. John’s Woodu) a zamířila přes Hyde Park k nemocnici sv. Jiří. Zde na rohu Hyde Parku jsem sestoupila na stanici podzemní dráhy a vzala si lístek až ke Gloucesterské třídě.

Jakmile jsem se octla na nástupišti, kráčela jsem až k jeho nejvzdálenějšímu konci. Moje pátravá mysl toužila po tom, aby se přesvědčila, zda tam jsou opravdu výhybky a otevřené prostranství mezi dvěma tunely právě za stanicí směrem k Down Street. Měla jsem takřka dětinskou radost, když jsem shledala, že můj dohad byl správný. Na tomto místě bylo velmi málo lidí na nástupišti a vzadu až na konci jsem byla jenom já sama a jakýsi muž. Když jsem šla kolem něho, tázavě jsem do sebe prudce vtáhla vzduch. Je-li vůbec nějaký zápach, který nemohu ani cítit, je to zápach kuliček proti molům! Těžký zimník tohoto muže byl jím přímo prosycen. Poněvadž nyní většina mužů nosívá zimníky již před lednem, měl tento zápach vlastně již dávno vyprchati. Onen muž stál za mnou těsně u okraje tunelu. Zdálo se, že jest zabrán v myšlenky, takže jsem ho mohla, aniž se to zdálo ode mne nezdvořilé, pozorovati. Byl to malý, hubený člověk velmi snědé tváře, se světle modrýma očima a malým, tmavým plnovousem.

„Přijel asi právě z ciziny,“ soudila jsem. „Proto jeho zimník tolik páchne. Přijel asi z Indie. Důstojník to není, poněvadž by neměl vousů. Patrně nějaký majitel čajových plantáží.“

V témž okamžiku se onen muž obrátil, jako by se chtěl po nástupišti vrátiti touž cestou, kudy přišel. Podíval se na mne a pak se jeho oči zahleděly na něco, co bylo za mnou, a výraz jeho tváře se náhle změnil. Všecek se zkřivil, jakoby zachvácen panickým strachem. Ustoupil o krok dozadu, jako by nevědomky ustupoval před nějakým nebezpečím, zapomínaje, že stál na samotném okraji nástupiště, a vzav převahu, zřítil se dolů.

Vyšlehl jasný blesk a ozval se praskavý zvuk. Vykřikla jsem. Se všech stran se sem sbíhali lidé. Z čista jasna se na nástupišti objevili dva staniční úředníci a převzali velení.

Zůstala jsem státi na svém místě, jakoby přikována k zemi při takovéto strašlivé podívané Jedna část mé bytosti byla poděšena tímto náhlým neštěstím, zatím co druhá bez jakéhokoliv vzrušení chladnokrevně a se zájmem sledovala postup prací, spojených se zdvíháním onoho muže s koleje, kterou probíhal silný elektrický proud, a kladením ho zpět na nástupiště.

„Prosím, nechte mne projíti, jsem lékař!“

Jakýsi štíhlý muž s hnědým vousem se protlačil kolem mne a sklonil se nad bezvládným tělem.

Když je prohlížel, zdálo se mi, že se mne zmocňuje jakýsi neurčitý pocit, že se zde děje cosi nepřirozeného. Nevím, zda tomu bylo skutečně tak, či zda se mi to jen zdálo. Konečně se lékař vzpřímil a potřásl hlavou.

„Nedá se nic dělati. Je naprosto mrtev!“

Všichni jsme se nahrnuli blíže k němu a rozlobený zřízenec se na nás rozkřikl:

„Okamžitě ustupte, ano? Což pak to má nějaký smysl, nahrnouti se zde kolem něho?“

Náhle se mne zmocnila nevolnost, rychle jsem se otočila a běžela po schodech nahoru ke zdviži. Cítila jsem že to bylo příliš hrozné. Musila jsem se dostati co nejdříve na vzduch. Doktor, jenž prohlížel mrtvého, byl právě přede mnou. Jedna část zdviže počínala právě stoupati, zatím co druhá sjížděla dolů, a on rychle vskočil dovnitř. Při tom utrousil kousek papíru.

Zastavila jsem se, zvedla jej a běžela za ním. Avšak dvířka zdviže zapadla mi takřka před nosem a zůstala jsem státi, držíc papír v ruce. Když pak za chvíli druhá část zdviže dostihla úrovně ulice, nebylo ani stopy po muži, kterého jsem chtěla dohoniti. Doufala jsem, že ona ztracená věc nebude asi nijak důležitá a ihned jsem si prohlížela onen papír.

Byl to obyčejný půlaršík papíru, na němž tužkou byly načmárány jakési číslice a slova.

Zde je jeho snímek:

17. 1. 22. Kilmorden Castle.

Podle jeho vzhledu dalo se zcela s určitostí souditi, že nebyl nijak zvlášť důležitý. Přes to jsem se rozmýšlela, mám-li jej zahoditi. Když jsem tak stála, držíc jej v ruce, takřka nevědomky s pocitem nelibosti jsem přikrčila nos. Ucítila jsem opět zápach kuliček od molů. Pozvedla jsem štítivě papír k nosu. Ano, páchl silně tímto zápachem. Ale potom —

Pečlivě jsem složila papír a vložila jej do kabelky. Potom jsem pomalu kráčela domů a usilovně přemýšlela o celé věci.

Vyprávěla jsem paní Flemmingové, že jsem byla svědkyní ošklivého neštěstí na podzemní dráze, že jsem poněkud rozrušena a že si půjdu lehnouti dd svého pokoje. Ona vlídná dáma na mne naléhala, abych ještě vypila šálek čaje. Potom jsem byla ponechána svým myšlenkám a počala jsem uskutečňovati plán, který jsem si vymyslila na cestě k domovu. Chtěla jsem se dozvěděti, co bylo příčinou toho, když jsem pozorovala, jak si počínal onen lékař při prohlídce těla, že vznikl ve mně dojem, že v tom bylo cosi předstíraného. Lehla jsem si nejprve na podlahu v poloze, v jaké asi leželo ono tělo, potom jsem místo sebe položila polštář a počala jsem, pokud jsem se mohla upamatovati, opakovati každý pohyb a gesto lékařovo. Když jsem skončila, dosáhla jsem, co jsem chtěla. Znova jsem si sedla na paty a zamyslila se zamračeně se dívajíc na protější zdi.

Ve večernících byla uveřejněna kratičká zpráva, že v podzemní dráze byl zabit jakýsi muž, a byla vyslovena pochybnost, zda jde o sebevraždu nebo nešťastnou příhodu. Tato okolnost zdála se mi dostatečným důvodem, abych učinila zadost své povinnosti, a když pan Flemming uslyšel můj příběh, souhlasil úplně se mnou.

„Budete bezpochyby volána k výslechu. Říkáte, že náhodou nikdo nebyl dostatečně blízko, aby to viděl?“

„Mám dojem, jako by byl někdo kráčel za mnou, ale nemohu to tvrditi s určitostí — jistě nebyl tak blízko, jako jsem byla já.“

Bylo zahájeno vyšetřování. Pan Flemming učinil všechny přípravy a vzal mne s sebou. Zdálo se, že se obával, že vyšetřování bude pro mne velmi těžkou zkouškou, a musila jsem se všemožně přemáhati, abych před ním zakryla svůj naprostý klid.

V mrtvém byl zjištěn jakýsi L. B. Carton. V jeho kapsách nebylo nalezeno ničeho, kromě doporučujícího lístku jistého zprostředkovatele realit ku prohlídce domu na řece Temži poblíž Marlowu, lístek zněl na jméno L. B. Carton, Hotel Russel. Zřízenec hotelové kanceláře potvrdil totožnost onoho muže a vypověděl, že přijel den před tím a pod tímto jménem si pronajal pokoj. V hotelovém seznamu byl zapsán jako L. B. Carton z Kimberley z Jižní Afriky a přišel zřejmě do hotelu přímo z lodi.

Byla jsem jedinou osobou, jež něco viděla z celé záležitosti.

„Myslíte, že to bylo náhodné neštěstí?“ tázal se mne vyšetřující soudce.

„Jsem o tom přesvědčena. Něco ho poděsilo, a on couvl dozadu docela slepě, aniž si uvědomoval, co učinil.“

„Ale co ho mohlo tak poděsiti?“

„To nevím. Musilo to však něco být. Byl zachvácen takřka panickým strachem.“

Jakýsi přihlouplý porotce poznamenal, že někteří lidé mají strach z koček. Možná prý, že onen muž spatřil kočku. Nemyslila jsem, že by tento nápad byl právě nějak zvlášť skvělý, ale zdálo se mi, že s ním porotcové, kteří zřejmě byli netrpěliví, chtějíce jíti domů, projevili svůj plný souhlas a byli jenom rádi, mohli-li pronésti výrok, že zde běží o nešťastnou příhodu a nikoliv o sebevraždu.

„Je mi nepochopitelno,“ prohlásil soudce, „že lékař, který prohlížel tělo, se nepřihlásil. Mělo se tehdá zjistiti jeho jméno a adresa. Je opravdu podivné, že se tak tenkráte nestalo.“

Usmála jsem se v duchu. Utvořila jsem si již své vlastní mínění o onom lékaři. A proto také jsem se rozhodla, že se odeberu v některém z nejbližších dnů do Scotland Yardu.

Druhý den ráno přineslo překvapení. Flemmingovi odebírali „Daily Budget“, který toho dne přinesl zprávu zcela podle svého vkusu.

„Sensační důsledek neštěstí na podzemní dráze! Úkladná vražda ženy v opuštěném domě!“

Dychtivě dala jsem se do čtení.

„Včera byl v Mill House v Marlowu učiněn sensační objev. Mill House, jenž jest vlastnictvím sira Eustacha Pedlera, člena parlamentu, měl býti pronajat bez nábytku, a právě ku prohlídce tohoto domu byl nalezen v kapsách muže, o němž se zprvu myslilo, že spáchal sebevraždu, vrhnuv se na kolej ve stanici podzemní dráhy Hyde Park Corner, příslušný poukaz. Včera byla v jednom z pokojů hořejšího poschodí nalezena krásná, mladá žena uškrcena. Myslí se, že jest cizinkou, její totožnost nemohla však býti dosud zjištěna. Policie oznamuje, že je na určité stopě. Sir Eustach Pedler, majitel Mill House, tráví zimu na Riviéře.“

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024