Kapitola 6
Zastavil jsem se u prvního hotelu a šel jsem k telefonní budce.
Pečlivě jsem zavřel za sebou dveře, vytočil číslo meziměstské ústředny a objednal jsem si hovor s Bertou Coolovou na účet volaného.
Ve sluchátku jsem nejdřív uslyšel Bertu hovořit se spojovatelkou: „Řekněte mu, ať to zaplatí! Má všechny prachy na výdaje. Co si vlastně myslí, že telefonuje na účet volaného? Ano, vezmu si ten hovor. Ano, už jsem řekla, že to zaplatím! Ano, tady je Berta Coolová. Haló! Haló! Haló!“
„Ahoj, Berto, tady je Donald,“ ozval jsem se.
„Vím, kdo volá,“ odsekla. „Co je to za nápad volat na účet volaného? Vždyť jste dostal peníze na výdaje. Dejte to připsat na svůj hotelový účet a budeme se s tím moci vykázat. Jinak bude tenhle hovor vyúčtovaný koncem měsíce a já budu muset…“
„Nechte toho!“ přerušil jsem ji uprostřed věty. „Jsme v loji.“
Berta okamžitě přestala kecat a na lince se rozhostilo ticho. Pak jsem se otázal: „Jste tam ještě?“
„Ovšem, jsem tady. Jak to, že jsme v loji?“
„Teď poslouchejte, Berto. Jděte hned na to. V tomhle si nemůžeme dovolit neúspěch.“
„No dobrá, rozumím. Tak mluvte, oč jde!“
„Na něco jsem náhodou narazil. George Cadott už napsal Minervě Fisherové dopis o jejím manželovi, o té konferenci i o Lois Marlowové. Dopis už byl odeslán.“
„Zatraceně!“ ulevila si Berta.,,Nemohl jste v tom tomu chlapovi zabránit?“
„Počkejte okamžik!“ okřikl jsem ji. „To není všechno. George Cadott byl v noci na dnešek zavražděn.“
„Co to, sakra, povídáte?“
„A dál,“ pokračoval jsem, „náš klient Barclay Fisher se dopustil té chyby, že sem minulé noci navzdory mému varování přicestoval letadlem s úmyslem zajít za Georgem Cadottem a nabídnout mu úplatek. Poslal jsem ho nazpátek domů. Jenže byl tady a lidé ho viděli. Přihlásil se v hotelu. Jen doufám, že až patologové určí čas, kdy Cadott zemřel, bude mít Fisher alibi.“
„To určitě, to je samozřejmé,“ poznamenala Berta. „Jestli můžete dokázat, že v té době byl v letadle, je z toho venku.“
„Jenže já jsem v letadle nebyl,“ podotkl jsem důrazně.
„Jak to myslíte? Co tím chcete říct?“
„Já jsem se do toho připletl,“ přiznal jsem.
„A sakra,“ zvolala Berta.
„Tak teď,“ pokračoval jsem, „sežeňte Barclaye Fishera. Dopis Minervě má předvčerejší datum. Jestli byl téhož dne odeslán, to nevím. Povězte Fisherovi, ať se potlouká kolem domu a hlídá všechnu poštu. Řekněte mu, že když zachytí dopis s adresou napsanou na stroji a se sanfranciským razítkem adresovaný Minervě Fisherové, ať ho – jestli mu záleží na rodinné pohodě – sbalí a schová.“
„Rozumím,“ odtušila Berta.
„Ten dopis by měl přijít dnes,“ pokračoval jsem, „jestli ovšem nebyl doručen už včera. Podle data byl napsán v pondělí a dnes je středa.“
„Dobrá. Určitě Fishera seženu. A teď, Donalde, jak dalece jste se do toho zapletl vy?“
„To nevím, ale myslím, že ne nijak moc – až na to, že jsem porušil ustanovení zákona.“
„Jak to?“
„Domnívám se, že teď ještě mi nikdo nemůže nic dokázat – prozatím.“
„Tak zameťte za sebou stopy,“ radila mi Berta.
„To zrovna teď dělám. Je docela možné, že nějaký čas nebudu k dosažení. Nijak moc se nevzdalujte z kanceláře,“ nabádal jsem ji, „a zdržujte se tam, kde vás budu moci telefonicky dostihnout. Možná vás budu potřebovat.“
„Když mě budete potřebovat, budu na telefonu.“
Zavěsil jsem, vstoupil jsem do hotelu a vyzvedl si klíč od svého pokoje. „Bydlí tady v hotelu nějaký pan Barclay Fisher?“ zeptal jsem se recepčního.
„Odstěhoval se asi přede dvěma hodinami.“
„Byl tu přihlášen k pobytu?“
„Ano, byl.“
„Nevíte, kdy sem přišel?“
„Mohu vám to zjistit, jestli máte nějaký důvod, proč to chcete vědět.“
Namísto odpovědi jsem podal recepčnímu svou navštívenku.
„Věřím vám, v pořádku,“ poznamenal recepční. „To není nic, co by mohlo hotelu nějak uškodit.“
„Ani v nejmenším,“ ujišťoval jsem ho. „Nejde o žádný rodinný problém ani nic podobného. Jen bych to rád věděl.“
„Počkejte okamžik,“ řekl, podíval se do záznamů a oznámil mi: „Přihlásil se ve dvaadvacet padesát.“
„Cože? Ve dvaadvacet pades…
