Celá e-kniha Některá negližé cosi tají ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Kapitola 8
Seděl jsem v hotelovém pokoji asi tak čtvrt hodiny a snažil jsem si nějak srovnat jednotlivé dílky téhle skládanky.
Jestli Barclay Fisher zabil Georga Cadotta, nechtěl jsem se dát zatáhnout s ním do bryndy.
Jestli Barclay Fisher Georga Cadotta nezabil, chtěl jsem ho chránit. Byl naším klientem, platil nás a hodlal nás platit dál.
Bruslil jsem na tenkém ledě. Jestli se policie dozví o Cadottovu deníku a o tom, že jsem tam sebral svazek klíčů od hotelového pokoje, bude to se mnou vypadat bledě. Byl bych do toho tak namočený, že bych se z toho nevymotal.
Proto jsem nutně potřeboval zjistit, že policie některé věci nenašla.
Bolelo mě v boku, kam mě Evans praštil nebo kopl. Zlehka jsem se ohmatával špičkami prstů a snažil jsem se poznat, jestli nemám přeražené některé žebro. S určitostí jsem to nezjistil.
Čelist, do které mě Evans udeřil, také bolela, ale věděl jsem, že čelistní kost zlomená není. Když jsem se zvedl z křesla, byl jsem zdřevěnělý a jako polámaný. Trvalo mi aspoň minutu, než jsem přinutil zmučené svaly k poslušností.
Nahoře na Market Street byla spousta krytých střelnic, námořnických zapadáků, kaluží a uliček s malými krámky. Vzal jsem si taxík, zajel jsem tam a řekl jsem řidiči, aby na mě čekal.
V jedné uličce jsem objevil přístroj na zhotovování náhradních klíčů. Koupil jsem si několik neopracovaných výlisků a dal jsem se do práce. Nejdříve jsem vyrobil dva duplikáty klíčů ode dveří bytu Georga Cadotta a pak jsem začal dělat všechny možné a nemožné klíče. Byla to náramná legrace. Bral jsem postupně všechny hrubé výlisky a opracovával jsem je, jak mě právě napadlo. Pokud vím, byly to klíče, které se nehodily do zámků žádných dveří na světě. Bavilo mě to, bylo to tvůrčí dělání klíčů – něco jako skládání hudby nebo malování.
Když jsem měl hotové dvě sady po půltuctu klíčů, zašel jsem do obchodu a u pultu s galanterním zbožím jsem si koupil dvě kožené klíčenky. Do každé jsem dal jeden duplikát klíče od Cadottova bytu a doplnil jsem je klíči, které jsem právě vyrobil čistě podle své fantazie. Potom jsem obě pouzdra vzal, odnesl je na chodník, položil do odtokového žlábku, trochu jsem je podupal a poválel v blátě, načež jsem je zvedl a po zběžném otření jsem si je strčil do kapsy. Pak jsem se vrátil do hotelu.
Hotelový zřízenec mi oznámil, že mě někdo telefonicky sháněl. Byl to prý ženský hlas a dotyčná řekla, že za čtvrt hodiny zavolá znovu.
Odešel jsem do svého pokoje, dal jsem si teplý obklad na bolavou čelist a čekal jsem.
Za chvilku zazvonil telefon a po zvednutí sluchátka jsem uslyšel hlas Lois Marlowové: „Ahoj, Donalde, jak je vám?“
„Všivě, mizerně.“
„Odešel jste a nechal jste tam klobouk.“
„Neodešel jsem, ale byl jsem vyhozen – a nechal jsem tam klobouk,“ opravil jsem ji.
Chraptivě se zasmála a řekla: „Vy si vždycky náramně potrpíte na přesnost. Chtěl byste dostat ten klobouk nazpět?“
„To bych rád.“
„Jsem úplně volná, nikoho nečekám a nemám žádnou schůzku.“
„Kde jste? Ve svém bytě?“
„Proboha, ne! Ten byt je moc v centru, než aby mi vyhovoval.“
„Co se stalo s vašimi hosty?“ zajímal jsem se.
„Odvedli je.“
„Můj klobouk je tam?“
„Ne, není, mám ho u sebe.“
„A kde jste teď?“
„Velmi cudně a spořádaně sedím v salónku vyhrazeném pro dámy, které čekají na partnery v prudce elegantní restauraci přesně jeden domovní blok od vašeho hotelu. Jmenuje se to tady U zlatého rouna a…“
„Vím, kde to je. Už jsem si toho všiml.“
„Přijdete sem?“ zeptala se.
„A co pak?“ odpověděl jsem jí otázkou.
„Dáme si něco k pití.“
„A potom?“
„Potom půjdeme na večeři.“
„A po večeři?“
„Budeme si povídat,“ odpověděla a znovu zazněl její svádivý, hrdelní smích. „Tak co? Přijdete?“
„Už jdu,“ řekl jsem a zavěsil.
Jedno pouzdro s duplikáty klíčů jsem si dal do kapsy, druhé jsem pečlivě zabalil do špinavého prádla a zastrčil jsem je až na dno cestovní brašny.
Sjel jsem výtahem do haly, položil jsem klíč od pokoje na stůl a recepčnímu jsem řekl, aby každému, kdo by mě volal, jen vyřídil, že se vrátím as…
