3
Hillary Scottová zavolala Carellu domů v sobotu v půl deváté ráno. Byl ještě v posteli. Opřel se o loket a zdvihl sluchátko přístroje, který stál na nočním stolku.
"Haló," řekl.
"Vy jste mě volal?"
"Snažil jsem se," řekl.
"Já jsem to cítila," řekla Hillary.
"Co je?"
"Jak jste se dověděla moje číslo domů?"
"Z telefonního seznamu."
Zaplať pánbu, pomyslel si. Kdyby si vykouzlila jeho číslo jen tak ze vzduchu, začal by věřit všemu možnému. Něco neskutečného bylo už na tom, že s ní mluví telefonem, představuje si ji, jak mluví, vidí téměř duplikát své ženy, ale ta leží vedle něho a rukama objímá polštář, po němž jsou rozprostřeny její černé vlasy, Teddy Carellová byla hluchoněmá, neslyšela zvonit telefon a neslyšela Carellu, jak mluví se ženou, která je jí tak podobná. Najednou ho napadlo, jestli - kdyby Teddy měla hlas - by zněl stejně jako hlas Hillary Scottové.
"Volal jste mě do bytu, viďte?" řekla.
"Ano.
"Já jsem teď tady," řekla.
"Vrátila jsem se pro nějaké šatstvo. Fluidum bylo nejsilnější u telefonu."
"No ano, v pořádku, dobře," řekl.
"Můžete mi říct, kde teď bydlíte, kdybych náhodou potřeboval...?"
"Najdete mě u sestry," řekla.
"Jmenuje se Denisa Scottová, číslo telefonu Gardner 4-7706. Radši si ho napište, není v seznamu."
Měl ho už napsané.
"A adresa?" řekl.
"Laster Drive č. 3117. Co jste mi chtěl, pane Carello?"
"Včera večer volal hlídač; který má normálně službu od poledne do šesti večer. Jerry..."
"Jerry Mandel, ano."
"Ano. Řekl, že pan Craig měl ten den, kdy byl zavražděn, návštěvu v pět hodin odpoledne. Člověka, který se jmenuje Daniel Corbett. Říká vám to jméno něco?"
Telefon mlčel.
"Slečno Scottová?"
"Ano. Daniel Corbett vydal Gregovy Stíny."
"Popsal ho jako mladého černovlasého muže s hnědýma očima."
"Ano."
"Slečno Scottová, když jsme byli včera v bytě..."
"Ano, já vím, co řeknete. Duch, kterého jsem popsala."
"Mladý a muž jste řekla. Černovlasý, hnědooký." Carella se na okamžik odmlčel.
"Měla jste nějaký důvod pro...?"
"Fluidum bylo u stolu nejsilnější."
"Mimo fluidum."
"Jen fluidum," řekla.
"Ale Davida Corbetta znáte?"
"Ano, znám."
"Je opravdu mladý?"
"Je mu dvaatřicet."
"Černovlasý a hnědooký?"
"Ano."
"Kde ho najdu, slečno Scottová?"
"V Harlow House."
"Kde to je?"
"Tak se jmenuje to nakladatelství. Harlow House. Na Jeffersonově a Lloydově."
"Dneska je sobota. Neznáte jeho číslo domů?"
"Určitě bude v Gregově notýsku."
"Jste teď v ložnici?"
"Ne. V obýváku."
"Mohla byste jít do ložnice a najít mi to číslo?"
"Ano, samozřejmě. Ale to nebyla Danielova přítomnost, kterou jsem včera cítila. Daniel to nebyl."
"Stejně...
"Ano, okamžik, prosím."
Čekal. Teddy vedle něj se překulila a pohnula, pak se posadila a zamžikala. Měla kratičkou smetanově bílou noční košilku, kterou jí dal k narozeninám. Protáhla se a usmála se na něj, pak ho políbila na tvář, rychle vyskočila z postele a šla přes pokoj do koupelny. Neměla kalhotky. Krajkový lem košilky ji zezadu zdaleka nezakrýval. Pozoroval ji, když šla přes pokoj, a na chvíli zapomněl, že je to jeho vlastní žena.
"Haló," řekla Hillary.
"Ano, jsem tu."
Dveře od koupelny se zavřely. Soustředil pozornost zpátky k médiu v telefonu.
"Mám u jeho jména dvě čísla," řekla Hillary.
"Jedno pro Isolu a druhé pro Gracelands. Jezdí tam na víkendy."
"Dejte mi obě, buďte tak hodná." Z koupelny slyšel spláchnutí a pak tekoucí vodu. Zapsal si čísla a řekl: "Děkuju vám, slečno Scottová, zase se ozvu."
"Daniel to nebyl," řekla a zavěsila.
Teddy vyšla z koupelny. Vlasy měla pocuchané spánkem, obličej bez líčidla bledý, ale tmavé oči byly jasné a zářily, a on ji pozoroval, jak se vrací k posteli, a snad už po tisícáté děkoval té neuvěřitelné šťastné náhodě, která mu ji přivedla do života před více léty, než si přál vzpomenout. Nebyla už to ta mladá dívka, kterou tehdy poznal, ve svém věku už neměla tak ohebnou postavu jako dvaadvacetiletá Hillary Scottová, ale ňadra měla stále ještě pevná, nohy dlouhé a pružné a váhu si hlídala os…
