Když se Carella vrátil do vestibulu, čekal dole s Karlsonem velitel bezpečnostních hlídek. Jmenoval se Randy Judd a byl to velký, asi šedesátiletý Ir býčího vzezření. Okamžitě řekl Carellovi, že býval pochůzkářem v 32. revíru. Podotkl také, že tady v Harborview se od té doby, co byla budova před rokem postavena, jakživo nic nedělo. Dokonce nedošlo ani ke vloupání. Nic.
"My si to tady v Harborview ohlídáme," řekl.
"To jo," řekl Karlson. Ještě pořád se tvářil ostražitě, jako kdyby si byl ještě jistější, že z neznámých důvodů bude policie tu událost pokládat za jeho chybu.
"Pane Karlsone," řekl Carella, "před chvílí jste mi sdělil, že jste dnes nastoupil v šest hodin..."
"O chviličku pozdějc."
"Tak tedy chvilku po šesté, dobře. Ohlašoval jste někoho panu Craigovi v době od svého příchodu do..."
"Ne, prosím, neohlašoval."
"Je to obvyklá praxe? Ohlašovat návštěvníky?"
"Běžná praxe," řekl Judd.
"Každýho, kdo přijde," řekl Karlson.
"I dodavatele zboží."
"Co se děje dál?"
"Když nájemník souhlasí, pustím návštěvníka nahoru."
"Jede tady tím výtahem?"
"Pokud nejde o dodávku zboží. Pro tu je zdviž tamhle vzadu."
"A přišel někdo, kdo by se ptal po panu Craigovi?"
"Nikdo."
"Kdo tu byl před vámi? Od dvanácti do šesti odpoledne?"
"Jerry Mandel."
"Máte jeho telefon domů?" zeptal se Carella.
"Mám, ale to vám není nic platný."
"Proč ne?"
"Protože odjel tenhle víkend na lyže," řekl Karlson.
"Měl lyže na střeše auta, odjel hned, jak jsem ho přišel vystřídat."
"Kdy se vrátí?"
"Hned po svátcích," řekl Judd.
"Měl už nárok na dovolenou, tak jsem mu ji dal. Je vášnivej lyžař."
"Víte, kam jel?"
"Někam do hor," odpověděl Karlson.
"Neřekl, do kterýho hotelu nebo chaty?"
"Ne, to neřek."
"Můžete mi přece jen dát ten jeho telefon?" řekl Carella.
"Samo," řekl Judd.
"Mám ho tady v kanceláři."
Z kanceláře zavolal Carella Mandelovi. Nechal telefon zvonit dvanáctkrát, pak zavěsil.
"Nemáte štěstí, co?" řekl Judd.
"Nemám," řekl Carella a zavrtěl hlavou.
"Vždyť vám to povídám," řekl Karlson.
"Odjel rovnou odsuď."
"Dá se vejít do budovy jinudy než hlavním vchodem?" zeptal se Carella.
"Kontejnery na smetí jsou vzadu," řekl Judd.
"Jsou tam vrata, odmykáme je, když přijede kuka."
"Jsou zamčený?"
"Jsou."
"Kdo má klíč?"
"Domovník."
"Je teď tady?"
"Určitě. Chcete s ním mluvit?"
Domovník byl černoch jménem Charles Whittier. Právě večeřel, když za ním Judd přivedl Carellu. Ve vedlejším pokoji byla puštěná televize a Carella viděl otevřenými dveřmi černošku v županu a bačkorách; seděla tam s talířem na klíně a dívala se na obrazovku. Jakmile si uvědomila, že v bytě jsou cizí lidé, vstala a zavřela dveře, ale televizní hlasy hlučely dál. Něco o policii. Carella nesnášel pořady o policii.
"Pane Whittiere," řekl Carella, "nahoře v bytě č. 304 byla spáchána vražda. Dostali jsme hlášení v sedm hodin deset minut. Byly zadní vrata otevřený někdy během dneška?"
"Ano, pane, byly," řekl Whittier.
"Kdo je otevřel?"
"Já."
"Kdy?"
"V poledne, když přijeli popeláři."
"Pustil jste někoho do budovy?"
"Jen popeláře. Máme popelnice vevnitř, nechceme, aby na ně mohly krysy. Tady kolem jsou krysy, víte."
"Krysy jsou všude," řekl Judd na obranu svého písečku.
"Takže popeláři si chodí pro popelnice dovnitř do budovy?"
"Není to jejich povinnost," řekl Judd, "ale my jim každej rok touhle dobou něco strčíme."
"Kolik jich je?" zeptal se Carella.
"Dva," řekl Whittier.
"Byl jste tady, když byli v budově?"
"Byl."
"Zůstal někdo z nich v budově?"
"Ne, prosím. Sebrali odpadky a já jsem za nima zamknul vrata."
"Otevřel jste ty vrata ještě potom?"
"Ano, otevřel."
"Kdy?"
"Když začalo tak moc chumelit. Chtěl jsem jít ven a trochu sníh odhrabat, než ho bude moc."
"Kde jste ho odhrabával?"
"Vzadu je takovej nájezd. Aby se sem popeláři zejtra dostali."
"Zamknul jste za sebou vrata, když jste byl venku?"
"Ne, nezamknul. Ale viděl jsem na né celou dobu, co jsem odklízel sníh."
"Viděl jste, že by někdo přišel?"
"Neviděl."
"Pozoroval js…
