4
První blázen telefonoval to odpoledne v půl třetí a tak ke Carellově satisfakci dokázal, že blázni nevolají jen všechny spisovatele na světě, ale snad taky všechny policajty. Byla to žena a řekla, že je slečna Betty Aldershotová a bydlí na Jacksonově č. 782, jen přes ulici od Harborview. Ve čtvrtek přesně v půl sedmé a pět minut se prý dívala oknem dolů na ulici, když spatřila muže a ženu, jak se perou ve sněhu. Carella nevěděl, že volá někdo, kdo nemá všech pět pohromadě. V tu chvíli ještě ne. Přitáhl si blok a sáhl po tužce.
"Ano, slečno Aldershotová, poslouchám," řekl.
"Můžete mi popsat toho muže?"
"Byl to superman," řekla.
"Superman?"
"Ano. Měl na sobě modré spodní prádlo a červenou pelerínu."
"Aha, chápu," řekl Carella.
"Vytáhl velký rudý penis a vrazil ho do ní."
"Chápu."
"Superpenis," řekla.
"Hm... ano. Tak já vám děkuju, slečno Aldershotová..."
"Pak odletěl."
"Ano."
"Přes budovy. Pořád mu ještě visel ven."
"A... ano. Mockrát vám děkuju."
"Toho nikdy nedostanete," řekla a začala se chichotat.
"Je rychlejší než vystřelená kulka," a zavěsila.
"Kdo to byl?" zeptal se Meyer od svého stolu. Měl na hlavě čepici, kterou teď nosil v místnosti i venku, kostkovanou čepici s klapkami na uši; zakrývala mu holou hlavu a Meyer si v ní připadal jako Sherlock Holmes. Osazenstvo služebny se před týdnem dohadovalo, jestli ji nosí i do postele. Hal Willis mínil, že Meyerova žena Sarah si v posteli potrpí na plešatce s holmesovskýma čepicema. S holmesovskejma čepicema a černejma podvazkama, řekl Bert Kling. Jinak bez. Jen čepice a černý podvazky. A pěkně rozhicovanej. Sranda k popukání, řekl Meyer.
"To byla Supermanova maminka," řekl Carella.
"Neříkej! Jakpak se jí daří?"
"Super. Snažil jsem se dovolat Dannyho Gimpa. Má jiný číslo nebo co?"
"Nemyslím," řekl Meyer.
"Poslyš, jak to uděláme s pondělkem?"
"Já myslím, že s tím budu hotov dneska o půlnoci," řekl Carella.
"To určitě, ty a Superman. Vážně. Jestli se chceš honit s vyplazeným jazykem po celým městě, tak mi přenech chanuku."
"Počkej mi do půlnoci," řekl Carella a ještě jednou se pokusil zavolat Dannyho Gimpa. Zase žádná odpověď. Nerad se obracel na Tlouštíka
Donnera, ale po městě se potulovaly klenoty v ceně skoro devadesát tisíc, a taková kořist nemohla projít v podsvětí nepozorována. Vytočil Donnerovo číslo domů a poslouchal, jak to na druhém konci zvoní.
"Donner," řekl hlas.
"Tlouštíku, tady je Steve Carella."
"Jejej, jakpak se máme?" řekl Donner.
"Copak se děje?" Mluvil úlisně a sladce a Carellovi se vybavil obrovitý uslintaný chlap, který byl oblíbený práskač Hala Willise - ale jen proto, že Willis toho na něj věděl dost, aby ho poslal do basy na příštích dvacet let. Tlouštík měl slabost pro holčičky, roztomilá posedlost, kvůli které neustále bruslil na tenkém ledě zákona. Carella zrovna viděl, jak Tlouštík drží sluchátko tlustými prsty a představoval si tytéž prsty na mladičkých ňadrech třináctiletého děvčátka. Ten chlap mu byl odporný, ale vražda je ještě odpornější.
"Ve čtvrtek večer někdo ukrad šperky za přibližně třiaosmdesát tisíc dolarů a spáchal přitom vraždu," řekl Carella.
"Neslyšels o tom něco?"
Donner slabě hvízdl. Nebo možná jen zasípal.
"Jaký šperky?" zeptal se.
"Nejrůznější. Hned ti přečtu seznam. Mezitím -mluvilo se o tom?"
"Ne že bych něco slyšel," řekl Donner.
"Říkáte ve čtvrtek večer?"
"Jednadvacátýho."
"Dneska je sobota. Třeba to už někam zašantročili."
"Je to možný."
"Budu natahovat uši," řekl Donner.
"Ale ne zadarmiko."
"O ceně se dohodni s Willisem," řekl Carella.
"Willis je škot. Jsou Vánoce, musím kupovat dárky. Jsem taky člověk, víme? Chcete po mně, abych se brouzdal sněhem a šmíroval, když mám bejt doma a zdobit stromeček."
"Pro ty tvoje holčičky?" zeptal se Carella a v telefonu bylo ticho.
"Tak jo, dobrý. Projednám cenu s Willisem. Ale dostanu něco, i kdybych na nic nekáp. Jsou Vánoce."
"Domluv si to s Willisem," řekl Carella a přečetl mu seznam ukradených šperků.
"I sakra, to toho je," řekl D…
