7
Policejní tělocvična odpovídala velikostí slušné školní tělocvičně, byla dobře vybavená, klimatizovaná a v úterý v pět hodin odpoledne poměrně prázdná. Kromě Matthewa a Blooma se ve velkém, ozvěnou znějícím sále nacházeli jenom dva lidé: jeden běžec, neúnavně kroužící po oválu nad jejich hlavami, a do půl těla svlečený muž v modrých trenýrkách, který vytrvale cvičil s činkou. Podlouhlými, vysokými okny proudilo do místnosti odpolední slunce. Dnes ještě nepršelo. A včera vůbec nesprchlo. V Caluse se šířily pověsti, že Rusové dělají nějaké hokus-pokusy s počasím. A to navzdory glasnosti. Ve státě Florida se některé myšlenky prosazovaly jen ztuha.
Bloom měl na sobě tenkou šedou teplákovou soupravu s modrým znakem caluské policie na prsou. Matthew si vzal černé tepláky a bílé triko. Oba měli na nohou tenisky. Bloom Matthewa převyšoval asi o palec a měl nějakých dvacet kilo navíc. Jenže dnes se ho chystal naučit triky, při nichž rozdíly ve váze a vzrůstu ztrácejí význam.
„Přibral jste,” konstatoval.
„Deset liber,” přisvědčil Matthew.
„To je hodně. Narostlo vám trochu břicho, Matthew.”
„Já vím.”
„Měl byste sem chodit každý den běhat po oválu.”
„To bych měl.”
„Jestli vás ti dva kovbojové nachytají s takovým břichem, budou vás kutálet po dálnici až do Fort Meyers.”
Řeč byla o Matthewových soukromých strašidlech, dvou kovbojích z Ananburgu, kteří ho kdysi v jedné caluské hospodě seřezali jako žito a on se s nimi později vyrovnal a málem je nadosmrti zmrzačil. Od té doby trpěl noční můrou, že ho jednou potkají znovu a tentokrát už nebude mít takové štěstí. Bloom mu neustále opakoval, že nejde o štěstí, ale o to, co člověk umí. Zda ví, jak rozflákat někomu palici dřív, než ji ten dotyčný rozfláká jemu. Bloom tvrdil, že chce-li se člověk naučit, jak někoho zmrzačit, záleží jen na tom, jak moc se bojí. Jestli je vám fuk, že z vás dva kovbojové vymlátí duši, nemá cenu se učit zákeřnému způsobu boje. Pro Matthewa byli ti dva kovbojové zosobněním strachu. Dokáže-li zmlátit dva kovboje, přemůže svůj strach. Jenomže aby je přemohl, musí se naučit, jak člověku vypíchnout oko nebo zlomit páteř.
„Nerozhýbáme se trochu, než začneme?” otázal se Bloom.
Oba vstoupili na žíněnku. Na svůj vzrůst byl Bloom velice mrštný. Matthew se svým panděrem - nu, není to vyloženě panděro - byl pomalejší a Bloom ho zasypával údery otevřenou dlaní. Funěl, úplně bez dechu poskakoval kolem Blooma a podařilo se mu ho zasáhnout do čelisti.
„Dobře,” pochválil ho Bloom.
… a pak ještě jednou, do bicepsu. Kdyby to byla rána pěstí, bolelo by to jako čert.
„Takže stojíme na opačných stranách, co?” poznamenal Bloom. Odskočil, naznačil úder a dvakrát ostře pleskl Matthewa do obličeje, štíplo to. Matthew ustoupil a kroužil a kroužil…
„Vy jste se ujal Leedsova případu, hm?”
„Ujal.”
„Už jste si vydobyl reputaci/’ prohodil Bloom.
„Ano?”
„Ano, říká se, že obhajujete jenom jasné případy.”
Bloom se usmál. To byl vtip. Poslední tři Matthewovy případy rozhodně nebyly od začátku jasné.
„Vždycky někoho zatkneme, myslíme si, že to je tutovka,” stěžoval si Bloom, „a pak přijdete vy a posadíte nás na zadek. Řekněte, Matthew, proč mi trochu neusnadníte život?”
„A jak?”
„Kandidujte na státního zástupce. Pak budeme moct na případech dělat spolu.”
„Ale?” podivil se Matthew. „Skye chce odejít?”
Ten yzpěrač na opačném konci sálu začal zpracovávat boxerský pytel. Jejich tanec na žíněnce nyní doprovázely rytmické, tlumené údery. Kroužili kolem sebe, znovu a znovu se pokoušejíce zasáhnout jeden druhého, výpad a uskočit, kroužili tam, oděvy nasáklé potem a také po tvářích jim stékaly stružky potu.
„Skye by rád do Tallahassee,” řekl Bloom.
„Co si to schovává za trhák, Morrie?”
„Jaký trhák?” dělal Bloom, že nerozumí.
„Něco jsem zaslechl.”
„A od koho?”
„Od malého žlutého ptáčka.”
„To já jsem hluchej, šlépěj, blbej,” poškleboval se Bloom.
„Mělo by se to objevit v novinách. Pořád čekám, kdy to přijde.”
„My možná taky čekáme.”
„Na co?”
„Zeptejte se malého žlutého…
