12
Dydlel v jednom z těch malých domků na kůlech, lemujících pláž severně od Whisper Key Village. V tuto roční dobu a zejména v tuto noční dobu obklopovalo řadu dřevěných staveb na mořském břehu ticho jako v hrobě. V sezóně tu dlouho do noci zní hudba, smích, hlučné výlevy mladých lidí, procvičujících si svaly i hormony. Dnes v noci tu bylo absolutní ticho. Domy na kůlech připomínaly velké brodivé ptáky; jejich siluety se ostře rýsovaly proti obloze nad pobřežím. Byla už skoro půlnoc, ale v bytě v prvním patře ještě svítilo světlo. Matthew vystoupal po schodech a zaklepal.
„Kdo je to?”
Výrazný hlas, zřetelně známý, i když jste jej nečekali. Hlas Johna F. Kennedyho.
„To jsem já,” zavolal. „Matthew Hope.”
„Okamžik, prosím.”
Tentokrát zněl hlas udiveně; byla přece už skoro půlnoc.
Dveře se otevřely.
Měl na sobě jen tenisové šortky. Holá hruď, bosé nohy. Bylo mu už čtyřicet jedna, ale vypadal pořád jako klučina, jak to často bývá u sportovců tohoto věku. Dobře viditelné svaly na pažích, na nohou a na hrudi, rozcuchané blond vlasy. Přátelsky se usmíval. Průměrný, slušný americký hoch. Jenomže spáchal pět vražd.
„Dobrý vece, Kite,” pozdravil Matthew. „Omlouvám se, že jdu tak pozdě.” *
„Ne, to nevadí,” ujistil ho. „Pojďte dál.”
Matthew vstoupil do bytu. Garsonka s maličkým kuchyňským koutem, odděleným závěsem na tyči. Dvojité lůžko u okna s vyhlídkou na oceán. Na stěnách zarámované fotografie. Většinou na nich byl Christopher Howell v akci na tenisovém dvorci. Na jedné uviděl Christophera Howella ve vojenském se skupinou asi deseti jiných amerických vojáků, všichni se usmívali do objektivu a všichni měli na sobě helmy, na zádech plnou polní a někteří třímali v rukou zbraně. V koutě stálo několik tenisových raket, opřených o zeď. Také tu stálo křeslo potažené vzorovanou kašmírovou látkou. Telefon na nočním stolku u postele. A vedle něj lampa. Ta byla rozsvícená. Neměl tady klimatizaci, a proto otevřel okna. Venku dorážel oceán na písčitou pláž.
„Myslím, že už mám ten herní plán,” poznamenal Matthew.
Howell zamrkal.
„Chcete si to poslechnout?”
„No…”
Bylo mu vidět na nose, co si myslí: Je přece půlnoci „Ale… jistě,” zakoktal.
„Víte,” začal Matthew, „že ve státě Florida mají všechna auta z půjčoven poznávací značky, které začínají písmeny Y nebo Z?” Howell se na něho zadíval. „Ne, to jsem nevěděl.”
„Je to málo známá skutečnost,” vykládal Matthew s úsměvem. „Ale je to tak.”
„Aha,” zabručel Howell.
„A víte, že si půjčovny vedou záznamy o tom, komu který vůz půjčily? Jména a adresy zákazníků a tak dál?”
„Hm… promiňte, pane Hope,” namítl Howell, „ale je už pozdě a…”
„Je později, než si myslíte,” ujistil ho Matthew.
Venku se s hromovým rachotem roztříštila příbojová vlna. Následoval šeptavý zvuk ustupující vody. A zase bylo ticho.
„Než jsem k vám přišel, vyřídil jsem několik telefonátů,” vysvětloval Matthew. „Zavolal jsem všem půjčovnám automobilů ve městě. Vlastně ne všem, už u šesté jsem našel to, co jsem hledal.”
„Pane Hope, je mi opravdu líto…”
Modré, nevinné oči. Udivený chlapecký pohled.
„… ale nechápu, o čem to mluvíte.”
„Já myslím, že víte, o čem mluvím, Kite.”
„Ne, opravdu, já…”
„Mluvím o autě, které jste si pronajal.”
„O autě?”
„O tom, které jste si vypůjčil třináctého srpna,” vykládal Matthew. „Oldsmobile Cutlass Supreme s číslem ŽAB 39…”
Matthew ani nestačil doříci větu a v Howellově ruce se náhle objevila tenisová raketa. V pravé ruce. Svíral ji pevně. Měl silný forehand a zničující backhand a kromě toho uměl hrát oběma rukama. Matthew náhle pochopil, jaký tupý předmět prorazil lebku Franka Banniona.
„Tak mi povězte svůj herní plán,” vybídl ho Howell a švihl raketou po Matthewově hlavě.
Matthew žádný plán neměl. Raketa k němu mířila hranou. Howell přece nechtěl zasáhnout míček, nešlo mu o to, aby balónek dopadl na výplet, na měkké místo. Měkkým místem teď byla Matthewova hlava. Howell se ho snažil zasáhnout a ublížit mu. Hliníkový rám rakety je sice lehký, ale dostatečně pevný a tak masi…
