6
„Bylo chvíli po půlnoci,” vyprávěl Trinh Mang Duc. „Nemohl jsem spát, protože jsem si dělal starosti kvůli synovi v Orlandu; proč pro mě neposlal, jak slíbil.”
Mluvil nářečím své rodné vietnamské vesnice; jeho dialekt zpočátku činil Mai Chim potíže, ale nakonec se do toho dostala. Bylo úterý, jedenáct hodin dopoledne, a Trinh si balil všechen svůj pozemský majetek k definitivnímu stěhování do Orlanda, kde si jeho syn a snacha otevřeli vietnamskou restauraci s prodejem jídel přes ulici. Stěhovat se sice bude až za pár dnů, ale chce si být jist, že tu nic nezapomene. Až přijede auto, bude už mít všechno zabaleno. Odveze ho synovec, který ho i posledně vezl tam i zpátky.
Trinh připomínal staříky, jaké bylo možno vídat v televizi v době vietnamské války, jak sedí před chaloupkou s doškovou střechou a mžourají smutně do kamery. Až na to, že na sobě neměl typické černé bavlněné kalhoty, černou bavlněnou košili a ten směšný slaměný klobouk. Místo toho byl oblečen do pruhované sportovní košile, khaki kalhot a sandálů. Měl však tutéž úzkou, ošlehanou tvář s vysedlými lícními kostmi a zahnědlou kůží, stejné hnědé šikmé oči a stejně prořídlou bílou bradu. Pobíhal od jedné kartónové krabice ke druhé, ukládal do nich oblečení a těch pár cenností, které s sebou přivezl přes půl zeměkoule, a přitom vyprávěl, co se přihodilo oné noci, kdy se staly ty vraždy.
V pondělí v noci. Třináctého srpna.
Nemohl usnout, protože jeho syn a snacha před týdnem odjeli do Orlanda najít vhodné bydlení pro celou rodinu a slíbili, že pro něho ihned někoho pošlou. Jenomže od nich zatím žádný vzkaz nepřišel, a tak měl strach, že ho opustili, Trinhovi bylo osmašedesát let.
Podle vietnamské tradice má člověk toto životní období trávit v kruhu rodiny; je to čas klidu, sebezkoumání a příprav. Sluší se trávit jej návštěvami u přátel a přijímáním přátelských návštěv; v tomto období by člověk také měl zajít za geomantikem a vyžádat si radu ohledně umístění hrobu a koupě rakve. Jenže tohle je Amerika.
A Trinh slyšel, že v této zemi staří lidé často umírají sami anebo je odvezou do domů, kde se o jejich potřeby nepříliš ochotně starají cizí lidé. Kdo tedy mohl vědět, zda jeho syna už neunavilo podporovat starého člověka, který dokázal k rodinnému jmění přispět už jenom vyprávěním starodávných příběhů? Kdo mohl vědět, zda přestěhování do Orlanda není jenom nějaký trik, jehož cílem je zbavit se ho? Ano, tu noc před týdnem si dělal velké starosti…
Mai Chim mu něco řekla vietnamsky, zřejmě ho opravila, protože on okamžitě přikývl a dodal: „Ano, před osmi dny, tak je to. Jak říkám, dělal jsem si starosti…”
… protože od synova odjezdu do Orlanda uplynul již nějaký čas a někteří lidé tady ve čtvrti mají telefon (i když v tomto domě žádný není) a vždycky ochotně vyřídí vzkaz, tak proč mu syn nezavolal, že má těžkosti při hledání vhodného domu nebo se zřizováním restaurace nebo co se vlastně děje? Proč tady nechává starého člověka ve starostech?
Zdálo se mu, že zaslechl výkřik.
Má dojem, že ho ten výkřik možná probudil.
Ale možná, že ne. Od deseti hodin, kdy si šel lehnout, se v posteli jenom převaloval z boku na bok. Možná ho vzbudil jen jeho neklid a přinutil ho naslouchat nočním zvukům. V dálce zahoukal vlak. Zaštěkal pes.
Výkřik?
Ve tmě se podíval na světelný ciferník hodinek, které si koupil v armádním obchodě v Honolulu, než se vydal na dlouhou cestu k pevnině. Od té doby projel čtyři státy a sedm měst; možná ta cesta skončí blahobytem v Orlandu, ve státě Florida; ve druhém domově Mickey Mouše.
Hodinky ukazují deset minut po půlnoci.
Noc je horká, vlhká.
Pokrývka je nasáklá noční vlhkostí i jeho úzkostným neklidem. Shodí ji ze sebe, tenké nohy svěsí přes okraj úzkého lůžka, přejde k domovnímu vchodu, vykoukne skleněnými dveřmi ven a vidí…
Nějakého muže.
Utíká.
„Skrz skleněné dveře?” opakoval Matthew. „On toho člověka viděl skrz skleněné dveře?”
Mai Chim se vietnamsky zeptá a Trinh odpoví.
„Ano,” říká Mai Chim. „Skrz skleněné dveře.”
Pak možná …
