8
Projeli jste prašnou uličkou za skladištěm hraček, kolem areálu firmy Twin Tree Estates a podél mokřin, porostlých trávou, jemně se pohupující v ranním vánku, které lemují Willowbee Creek. Nejprve jste uviděli čluny upoutané na přívěsech pod přístřeškem skladiště s plechovou střechou, rezavějící na slunci. Za skladištěm stál domek s asfaltovou střechou pokrytou štěrkem, v němž bydlel Charlie Stubbs s manželkou a se zlatým retrieverem jménem Shadrach. Dům stál hned u vody a bylo z něj dobře vidět na jedenadvacet stojánek, pronajímaných majitelům lodí. Třináctého srpna večer Stephen Leeds údajně nastoupil do člunu jménem Felicity, uvázaného u stojánky číslo dvanáct, a odplul do noci, aby spáchal několikanásobnou vraždu.
„Jeden čas jsme měli tři,” vykládal Stubbs Matthewovi. „Fenku Meshach a ještě jednoho psa, který se jmenoval Abednego.”
Skláněl se nad velkým psem, hladil ho, tahal za srst, škrábal a kroutil mu ušima. Pes seděl a moc se mu to líbilo; jazyk mu visel z tlamy, oči měl zavřené, obrovské lví tlapy spočívaly pevně na prknech mola. Stáli před kanceláří. Otevřenými dveřmi Matthew viděl uvnitř klíče, zavěšené na háčcích. Na dřevěném přívěsku u každého klíče bylo hrubě barvou namalované číslo stojánky. Napadlo ho, jestli tu noc, kdy došlo k vraždám, veře kanceláře zamčené.
„To jsme ještě bydleli na severu. Neznáte náhodou ve Vermontu městečko West Dover? Je to moc pěknej kraj, ale v zimě by tam jednomu umrznul zadek. Přistěhovali jsme se s manželkou sem v sedmačtyřicátým. Chtěli jsme si koupit motel a nakonec jsme skončili u přístaviště. Tenkrát jsme nevěděli o lodích vůbec nic. No, a jednou v zimě, tam ve Vermontu, ti dva psi zmizeli. Meshach i Abednego. Napadlo nás, že je asi ukrad někdo z lyžařů, co tam jezděj z New Yorku. Čistokrevný psi se dobře prodávaj, to víte. Byli to krasavci, oba dva. Věřili jsme, že je ukradli. My ženě to zlomilo srdce. Měla ty pejsky moc ráda, hlavně fenku. A najednou mi na jaře volá správce jedny chaty. Povídá, že tahal z jezera napadaný větve a tak, a najednou kouká, na dně lézej - nejdřív si myslel, že jsou to dva jeleni, ale ukázalo se, že jsou to veliký psi. Věděl, komu zavolat, podle známek na obojkách. A byli to oni. Podle jeho mínění si asi hráli na ledě, víte, jen tak dováděli, a propadli se do vody. Zpátky už cestu nenašli. Musela to bejt ošklivá smrt, nemyslíte?”
Matthew by byl rád věděl, jestli vůbec existuje nějaká hezká smrt.
„Má žena ty psy měla moc ráda,” opakoval Stubbs.
Podle toho, jak to řekl, nešťastným zoufalým tónem, a také proto, že pořád držel psa za ucho, Matthew usoudil, že Stubbs sám ty psy miloval ještě víc než jeho žena.
„Pane Stubbsi,” odkašlal si. „Omlouvám se, že vás zase obtěžuju…”
„Vůbec mě neobtěžujete.”
„Ale chtěl bych si s vámi projít ještě několik věcí.”
„Jistě.”
„Za prvé, pověděl jste mi… tohle jsou klíče od člunů, že ano? Ty, co visí na háčcích v kanceláři u dveří.”
„Ano, jsou.”
„A každý je označený číslem stojánky, je to tak?”
„Správně, je jich celkem jedenadvacet.”
„Pane Stubbsi, byla kancelář zamčená…”
„Byla.”
„… ten večer, kdy jste viděl Stephena Leedse odjíždět na člunu?”
„Je zamčená každou noc. Majitelé mají svoje klíče, tady schováváme jenom náhradní, pro případ, že by bylo potřeba s některým člunem popojet.”
„Stephen Leeds měl ten večer tedy k dispozici vlastní klíč?”
„Musel mít svůj klíč. Náhradní visí v kanceláři a ta byla zamčená.”
„Pane Stubbsi, nevadilo by vám, kdybych sem někoho poslal, aby prohlédl okna a dveře?”
„Kvůli čemu?”
„Bude hledat stopy po násilném vniknutí.”
„Poslužte si,” pokrčil Stubbs rameny. „Ale sem se nikdo nevloupal. Toho bych si všim. Co je hochu?” oslovil psa. „Už máš zase hlad? Panička ti přece ráno dala najíst, ne? Tady starej Shad by nás sežral i s barákem, kdybysme ho nechali,” vysvětlil Matthewovi. Pak opět promluvil na psa. „No tak pojď, abys nám neumřel hlady.”
Vykročil ke kanceláři a Matthew se psem ho následovali. Z police v jedné ze skříní u stěny vzal velký sáček s krmením …
