Dvojí tvář (David Morrell)

28

Jennifer ztuhla tvář zděšením, když Coltrane uložil na zadní sedadlo brokovnici spolu s pouzdrem velikosti menšího kufříku, v němž byl uložen revolver. „Už to zase začíná.“

„Vím, jaký máš vztah ke zbraním,“ řekl Coltrane, „ale nemám bohužel jinou možnost. Dostal jsem se do tohoto průšvihu vlastní vinou. Kdybych si s ní nic nezačínal... Nezasloužíš si, abych tě vystavoval nebezpečí. Už jsi mi hodně pomohla. Zavezu tě domů a...“

„Tak houby mě zavezeš domů.“

Coltrane jen zamrkal.

„Mám na ni hrozný vztek,“ dodala Jennifer.

V hlase jí zazněla tak nezastřená zášť, že se po ní Coltrane překvapeně ohlédl.

„Přivádí mě k zuřivosti, když pomyslím, jak tě zneužila,“ soptila Jennifer. „A to, jak tě ohrožuje. A také kvůli tomu, co udělala nám. Takže přestaň kecat, že mě zavezeš domů. K čertu, já udělám všechno, abych ti ji pomohla zastavit.“ Jennifer se zarazila nad nečekaně vášnivým tónem své řeči - a rozesmála se.

„Co je tady k smíchu?“

„Už je to jako za starých časů. Pohádal ses někdy...?“

„S ní?“

„Ano.“

Coltrane zavrtěl hlavou.

Smích se kamsi vytratil.

„Nikdy,“ dodal.

Jennifer dlouho jen zachmuřeně mlčela. „My dva se k sobě nejspíš opravdu nehodíme.“

„Protože se v některých věcech neshodneme? Podívej, ono je velmi lehké pokaždé souhlasit s někým, kdo hraje divadlo a konstantně lže jako Tash.“

„A to je právě můj problém. Já totiž vždycky mluvím pravdu,“ řekla Jennifer.

„Já bych to jako problém nebral... Kdysi jsi mi řekla, že nevím, co je pro mě dobré. Tak teď už to vím. Jsi to ty.“

Jennifer se na něj podívala a pak sklopila oči. „Ale co budeš říkat zítra?“

„Přesně to, co dnes,“ odpověděl Coltrane, ale nemohl se ubránit myšlence, jestli zítra nebudou oba mrtví.