Dvojí tvář (David Morrell)

8

Malou chaloupku oddělovala od okraje deštného pralesa nádherná květinová zahrada. Coltrane a Tash seděli na židlích vyrobených z propleteného proutí, na stole před nimi glazované hrnky s papajovým džusem, a hleděli udiveně na vrásčitou bělovlasou stařenu s pokožkou skořicové barvy, která zírala na Tash, kroutila hlavou a přebírala v prstech růženec.

„Vypadáte přesně jako ona,“ řekla Esmeralda španělsky a ukázala na vybledlé fotografie Rebeky Chanceové, které její manžel právě přinesl z domu.

„Matka mi tvrdila, že moje babička jste vy,“ odpověděla Tash také španělsky.

„Ne.“ Esmeralda zavrtěla hlavou. „I když jsem se o vaši matku starala.

Jak může být stará? přemýšlel Coltrane konsternovaně. Přes osmdesát?

„Zejména potom.“

„Po čem?“

„Potom, co zemřela vaše babička.“ Esmeraldě pod tíhou let tak zeslábl hlas, že se k ní Coltrane musel naklonit, aby slyšel, co říká.

„Proč mi tedy moje matka lhala?“

„Proč lidé lžou? Aby se vyhnuli pravdě.“

„A vy znáte pravdu?

Stařena přikývla. „Bohužel ano.“

„Napij se,“ řekl Esmeraldě manžel. „Máš před sebou dlouhé vyprávění a určitě dostaneš žízeň.“

Esmeralda odložila růženec do klína a oběma roztřesenýma rukama pozvedla hrnek s ovocnou šťávou ke svraštělým rtům. Napila se a položila hrnek na stůl. „Proč jste sem přijeli?“

„Kvůli jednomu člověku. Jmenoval se Randolph Packard.“

Stařena se ušklíbla.

„Vy ho znáte?“

„Až moc dobře. Jestli vás poslal on...“

„Ne, nedávno zemřel.“

Esmeralda přimhouřila stařecké oči. „Randolph Packard je mrtvý?“

„Ano, zemřel před několika měsíci.“

„Pak je na tomto světě o něco lépe, ale je mi líto ubohých dušiček v pekle.“

„Zdědila jsem po něm nějaký majetek. Domníváme se, že je to ta hacienda na útesu jižně od vesnice.“

„Spalte ji.“

„Cože?“

„Zničte ji. Nepřinese vám nic než neštěstí.“

„O čem to mluvíte?“

Stařena, očividné citově rozrušená, jen zavrtěla hlavou.

„Řekni jim to,“ ozval se její manžel. „Stalo se to přece tak dávno. Jestli je Randolph Packard opravdu mrtvý, už se nemáš čeho bát,“ a podíval se na Tash a Coltranea, jako by u nich hledal potvrzení svých slov.

„Na vlastní oči jsem viděl, jak jeho popel rozprášili do moře,“ ujistil je Coltrane.

Stařena ještě roztřesenějšíma rukama znovu pozvedla kameninový barevný hrnek ke rtům, napila se a pomalu ho položila na stůl.