Dvojí tvář (David Morrell)

12

Coltrane zavěsil, vrátil se za Jennifer ke stolu a spolu s ní sledoval provoz na křižovatce.

„Nikoho nápadného jsem si nevšimla,“ oznámila Jennifer.

„Já také nikoho nevidím.“

Greg ještě stál v pizzerii u telefonu a tiskl sluchátko k uchu.

„Někomu volá,“ poznamenala Jennifer.

„To jen předstírá. Na závěr jsem Gregovi řekl, že volám z místa, odkud ho můžu pozorovat. Podařilo se mu zakrýt překvapení a neohlédnout se ke mě. To byl jeho nápad, ještě chvíli předstírat, že stále s někým mluví, a poskytnout nám tak lepší šanci objevit Ilkoviče, kdyby se tady kolem potuloval.“

„Dobrý nápad,“ ocenila Jennifer.

„Ale zdá se, že moc nezabírá. Jestli tady Ilkovič opravdu někde je, dokáže se dobře krýt - nebo dokonale maskovat,“ povzdechl si Coltrane.

„Pravděpodobně si oholil knír, ostříhal vlasy a nechal si je obarvit. Pořídil si slušný oblek a teď vypadá jako poctivý obchodník.“

„Ale mohl také zvolit opačnou taktiku. Co když se navlékl do starých hadrů a teď vypadá jako bezdomovec?“ uvažoval Coltrane. „V tom případě by byl opravdu pro spoustu lidí neviditelný.“

„Greg právě zavěsil.“

O deset vteřin později vyšel Greg z pizzerie a zamířil k parkovišti.

„Pořád nevidím nikoho, kdo by vypadal podezřele,“ postěžovala si Jennifer.

„Podíváme se, jestli Grega nebude někdo sledovat, až bude odjíždět.“

„V takovém provozu? Při tolika autech bude každý vypadat, že ho sleduje,“ namítla Jennifer. „A i kdyby za ním někdo z parkoviště vyjel, než se my dostaneme ke svému autu, bude pozdě.“

„Ale můžeme se pokusit alespoň zjistit poznávací značku.“

Coltrane sledoval, jak Greg vytahuje z kapsy klíče a odemyká vůz.

Mohutný výbuch a Gregovo auto zmizelo v plamenech.