25
Coltrane nechápavě hleděl na předmět, který vytáhl ze zapečetěné obálky. „Audiokazeta?“
Blaine, usazený v křesle potaženém jemnou hnědou kůží za mohutným psacím stolem se skleněnou deskou, přesunul k Coltraneovi podepsaný dopis. Jeho pečlivě udržované nehty se zaleskly, jak na ně dopadl paprsek světla. „V té době jsem to považoval ze velmi podivný požadavek, ale v mé profesi nejsou podivné požadavky zase tak neobvyklé. Podle Duncanových instrukcí si máte pásek vyslechnout v mé přítomnosti. Když jste mi zatelefonoval a oznámil, že jste na cestě sem, přikázal jsem své sekretářce, aby upravila můj pracovní rozvrh tak, abychom neztráceli čas a mohli si nahrávku poslechnout hned po vašem příjezdu.“
„Děkuji vám.“
„Na Duncana jsem si čas vždycky udělal. Byl pro mě něčím víc než klientem.“
„Ano, také jsem ho pokládal za svého přítele.“
Blaineovi bylo kolem padesáti, byl prostředního vzrůstu a prostřední postavy a v očích měl opatrný pohled. Vlasy měl dokonale zastřižené, oblek určitě pocházel z velmi drahého salonu a boty se leskly, jako by je právě vybalil z krabice.
Postavil se a vložil kazetu do magnetofonu, který byl součástí drahého stereofonního zařízení zabudovaného do knihovny mezi řadami právnických spisů. Z obou reproduktorů se ozvalo syčení a právník se vrátil do křesla. Propletl prsty na desce pracovního stolu a sevřel patricijskou čelist v hlubokém soustředění. Z reproduktorů chvíli jen syčelo, pak zaznělo duté zadunění, jako by někdo přemísťoval mikrofon, potom cinkání, které připomínalo zvuk ledových kostek ve sklenici, následované mohutným hlasitým douškem.
„Tato zpráva je určena pro Mitchella Coltranea,“ řekl Duncan těžkým jazykem. „Jestli posloucháte tento pásek, víte, že jsem mrtev.“ Namáhavé nadechnutí. „Připadá mi divné slyšet sám sebe takto mluvit.“
Další zacinkání kostek ledu, další polknutí. Duncan nepromluvil dobrou půlminutu.
Dýchal velmi těžce. „Přemýšlel jsem o útěku, ale tím bych ničeho dosáhl. Snad jen toho, že by dospěla k závěru, že pro ni představuju ještě větší přítěž, než si podle mě myslí. A kromě toho bych nesnesl, kdybych se od ní měl odloučit. To, co mi dovoluje se sebou provádět... Muž v mých letech, při mém zcela neatraktivním vzhledu, při mých omezených fyzických schopnostech... Ani ve snu by mě nenapadlo, že bych mohl mít takovou... že bych si mohl dopřávat s takovou... Třeba mě nepokládá za takovou přítěž. Třeba se nemám čeho bát. Třeba se všechno vrátí do starých kolejí a ona mně zase dovolí...“
„O čem to, pro všechno na světě, mluví?“ zeptal se Blaine.
Coltrane zvedl ruku a naznačil právníkovi, že má mlčet.
„Proč jen jste mě musel vyfotografovat,“ pokračoval Duncan. „Na South Coast Plaza jste se vůbec neměl dostat. Melinda řekla Carlovi, že budete na tom prvním místě - v Beverly Center - fotografovat návštěvníky ve snaze vypátrat toho, kdo ji pronásleduje. Vydráždila Carla až do nepříčetnosti a věděla, že v takovém stavu nezaváhá použít sílu, aby vám zabránil se s ní dále stýkat. Byli jsme si jistí, že vás vyřídí tak, abyste se k těm dalším obchodům už nedostal. Až by jí pošta doručila domů fotografie, které jsem na South Coast Plaza pořídil já... Předpokládali jsme, že když si uvědomíte, jak blízko k vypátrání jejího pronásledovatele jste se dostal, vaše odhodlání se tím ještě posílí. A současně by se tím posílilo i Carlovo odhodlání... A nakonec...“
Namáhavý dech. „Ale, zatraceně, vy jste se nedal odradit. A teď, jestli jste ještě naživu, jste si už určitě domyslel, že Tash zničila usvědčující fotografie, které jste pořídil, a že já jsem jediný, kdo měl přístup do vašeho domu a mohl ukrást negativy. Ale pořád zůstáváme ještě my dva... Vůbec poprvé teď někdo ví o mém vztahu k ní. Jak asi zničí tento důkaz?“
Dutá rána následovaná znepokojivým tichem, dokonce žádné syčení, jako kdyby někdo magnetofon vypnul. Pak se syčení ozvalo znovu.
„Zdálo se mi, že ji slyším,“ vysvětloval Duncan. „Pořád čekám, že se halou ozvou její kroky, usměje se, obejme mě a řekne mi, kdo …
