5
Poslední paprsky zapadajícího slunce znovu ozařovaly siluety šesti košíkářů na hřišti u Muscle Beach ve Venice, na stejném hřišti, u kterého se Coltrane předchozího dne setkal s Gregem.
Téměř na minutu přesně čtyřiadvacet hodin, pomyslel si Coltrane. Seděl s Jennifer na stejné nekryté tribuně, na stejné betonové lavici u postranní čáry, a zmocnil se ho tajemný pocit rozdvojení.
„Greg už by tu měl každou chvíli být,“ řekl Coltrane.
Jennifer se v chladivém poryvu větru od oceánu zachvěla zimou. „Překvapuje mě, že tě nepožádal, abys ho navštívil na policejní stanici.“
„Bydlí jen několik ulic odsud. Určitě pokládal za rozumnější setkat se tady - alespoň myslím.“
Slunce se ponořilo do oceánu a červánky natolik ztmavly, že hráči museli přestat. Coltrane poslouchal, o čem se baví: vzájemné popichování, plány, kdy si zajdou na pivo, a slib, že si příští týden zase zahrají. Déjávu. Coltrane se mimoděk otřásl.
Hráči zmizeli za tribunou a slunce za horizontem. Citelně se ochladilo a davy skateboardistů značně prořídly. Rozsvítilo se pouliční osvětlení a rozptýlilo tmu.
„Už má čtvrt hodiny zpoždění,“ podotkl Coltrane.
„Třeba má naléhavý telefonát nebo ho zdržely jiné služební povinnosti.“
„Greg si dává hodně záležet, aby byl vždycky a všude včas. Nevzpomínám si, že by mě někdy nechal čekat.
Uplynulo dalších patnáct minut.
„Musí to být strašně dlouhý telefonát,“ poznamenala Jennifer. „Nemůžeme tady čekat věčně. Co navrhuješ?“
„Myslím, že nemáme na výběr. Musíme počkat, dokud se...“
„Není to on?“
Coltrane se ohlédl, kam Jennifer ukazovala. Ze stínu budovy za nejbližším rohem vystoupil muž mohutné postavy v teniskách, džínsách a kožené bundě a pomalu kráčel k nim.
„Ne,“ Coltrane se neklidně postavil.
„Vypadá jako Ilkovič?“
„V tom šeru a na takovou dálku to nepoznám. Ten člověk sice nemá knír, ale Ilkovič si ho mohl snadno oholit.“
Sestoupili z tribuny na hřiště.
„Jde přímo k nám,“ vydechla Jennifer tiše.
„Tak zamíříme na opačnou stranu, ne?“
Vydali se podél palem k pláži.
Muž je následoval.
„Do prdele,“ ulevil si Coltrane.
Rozběhli se.
„Počkejte!“ zavolal na ně neznámý.
Běželi ještě rychleji.
„Pane Coltrane! Stůjte! Posílá mě poručík Bass!“
Coltrane s Jennifer zpomalili.
Neznámý k nim spěchal dlouhými kroky. Coltrane se otočil, snažil se zrakem proniknout temnotu a s rozbušeným srdcem uvažoval, jestli se právě nedopouští největší chyby svého života. Jeho obavy trochu polevily, když se světlo pouliční lampy odrazilo od policejního odznaku, který ten člověk držel v natažené ruce.
„Pracuji s poručíkem Bassem ve stejném oddělení,“ vysvětloval. Byl vysoký, svalnatý, ramena, hrudník a paže vypracované jako vzpěrač, hnědé vlasy zkrácené podle vojenského střihu, v očích neuhýbavý inteligentní pohled. „Seržant Nolan.“
Coltrane si s ním potřásl rukou a vůbec ho nepřekvapila síla Nolanova stisku. Pak mu představil Jennřfer. „Greg neměl čas?“ zeptal se.
„Záležitost je poněkud složitější. Domníval se, že by to nebylo bezpečné.“
Jennifer viditelně ztuhla napětím.
„Nějakou dobu jsem vás pozoroval, abych zjistil, zda někdo jiný nesleduje vás“ vysvětloval Nolan.
„No a?“ Coltrane se, plný obav, rozhlédl kolem sebe. V panujícím šeru by to sice nemohl tvrdit s naprostou jistotou, ale pláž vypadala zcela opuštěná.
Napjatá ostražitost v Nolanových očích poněkud polevila. „Neměli bychom zůstávat tady, v otevřeném prostoru. Pojďte, musíme si promluvit.“
