TŘI
Později ráno bylo v Paříži mnohem tepleji a do oběda sníh většinou zmizel. I na venkově zbylo jen tu a tam trochu bílého poprašku na živých plotech. Dillon jel směrem do Valentonu po odlehlejších silnicích. Řídil motocykl BMW z opravárenské dílny a byl oblečený jako policista: měl helmu, ochranné brýle, kulomet MAT49, přehozený přes nepromokavý plášť tvořící součást uniformy.
Byla to samozřejmě ztřeštěnost přijet sem, ale nedokázal odolat té podívané za všechny prachy. Zastavil na úzké venkovské cestě nedaleko vjezdu na farmu, poté se podíval na mapu a pustil se pěšky pěšinou v malém lesíku, až se dostal na kopec k nízké kamenné zídce. Asi dvě stě metrů pod ním byl železniční přejezd. Zaparkovaný černý renault stál tam, kde ho nechal. Kolem dokola nebyla ani živá duše. Asi za patnáct minut projel vlak.
Zkontroloval si čas. Dvě patnáct. Znovu zaostřil dalekohled značky Zeiss na scénu pod sebou a pak na bílý renault, který sjížděl po silnici. Teď se zpola otočil, aby zablokoval přejezd. Za ním dojížděl peugeot; u volantu seděl Pierre, který se už s autem otáčel, když se k němu rozběhl Gaston. Auto bylo starší model, v kombinaci šarlatové a krémové barvy.
„Velice pěkné,“ pochválil je Dillon tiše, když peugeot zmizel z dohledu. „A teď kavalerie,“ dodal a zapálil si cigaretu.
Asi o deset minut později se po silnici spouštěl veliký náklaďák. U zátarasu zastavil. Na vysokých plátěných postranicích měl ozdobně napsáno Steiner Electronics.
„Do prdele s celou Electronics,“ ulevil si Dillon.
Zpod plachty se vynořil těžký kulomet, z boku zahájil palbu a pokropil renaulta střelami po celé délce. Když palba utichla, vytáhl Dillon z kapsy černou plastickou rozbušku odpalovanou elektronicky, zapnul příslušné zařízení a vysunul anténu.
Tucet mužů v černých kombinézách a ochranných přilbách, všichni pevně svírající automatické pušky, vyskočil ven. Když se přiblížili k renaultu, zmačkl Dillon odpalovací zařízení. Sebeničící nálož, uložená v černé krabici, v té, o níž řekl Pierreovi, že obsahuje další munici, okamžitě explodovala. Rozmetla vozidlo a části obložení vyhodila pomalým pohybem do vzduchu. Několik mužů zůstalo na zemi, ostatní běželi do úkrytu.
„Tak a máte to, můžete si to přežvýkat v hlavě, džentlmeni,“ uplivl si Dillon.
Vrátil se zpátky lesem, sundal ze stojánku BMW, nasedl a odjel.
Otevřel dvířka u skladiště v rue de Helier, vrátil se pro motocykl, zajel s ním dovnitř a zaparkoval. Když se obrátil, aby zamkl dvířka, zavolal na něj shora Makejev: „Mám za to, že se to nepovedlo.“
Dillon si sundal přilbu. „Obávám se, že ne. Bratři Jobertové mě práskli.“
Makejev šel před ním po schodech nahoru. „To přestrojení se mi líbí. Policajt je prostě policajt. Lidi nedokážou poskytnout žádný popis.“
„Přesně tak. Před lety jsem nějakou dobu pracoval pro jednoho velkého Ira Franka Barryho. Slyšel jsi o něm někdy?“
„Jistě. Výborný jako Carlos.“
„Byl lepší než Carlos. Vysadil v devětasedmdesátém. Nevím kvůli komu. Často se vydával za policajta na motorce. Pošťáci taky nejsou k zahození. Málokdy si jich někdo všimne.“
Šel za Rusem do obývacího pokoje. „Tak vypravuj,“ pobídl ho Makejev.
Dillon mu poskytl nejnovější údaje. „Měl jsem šanci využít těch dvou a nepovedlo se to - to je všechno.“
„A co teď?“
„Jak jsem řekl včera večer, poskytnu alternativní objekt. Myslím za celý ten balík peněz. Musím myslet na stáří.“
„Nesmysl, Seane, tobě houby záleží na stáří. Tebe vzrušuje ta hra.“
„Možná máš pravdu,“ Dillon si zapálil cigaretu, „ale jedno vím. Nesnáším porážku. Něco pro tebe vymyslím a splatím dluhy.“
„Myslíš Jobertovy? Stojí ti za to?“
„Ale ano,“ přitakal Dillon. „Je to otázka cti, Josefe.“
Makejev vzdychl. „Půjdu navštívit Arouna a sdělím mu tu špatnou novinu. Ozveme se.“
„Budu tady nebo na loďce.“ Dillon se usmál. „Nedělej si starosti, Josefe. Ještě nikdy jsem neselhal; nikdy, když mně o něco šlo.“
Makejev seběhl po schodech. Jeho kroky chvíli duněly nad skladištěm, pak se za ním zabouchla vnitřní branka. Dil…
