23. pondělí 25. března 1996, 7. 30
JACK se na sebe zlobil. V sobotu měl čas koupit si nové kolo, ale nepodařilo se mu to. Proto musel jet do práce opět podzemní dráhou. Uvažoval sice o joggingu, ale to by musel mít v práci jiné šaty, aby se mohl převléknout. Chtěl si to nicméně někdy v budoucnu zkusit, a proto si s sebou vzal do tašky přes rameno nějaké oblečení.
Přicházeje od První Avenue, vešel do budovy soudní patologie opět hlavním vchodem. Když procházel skleněnými dveřmi, zaujalo ho velké množství rodinných příslušníků čekajících v prostorách pro „návštěvníky“. Bylo krajně neobvyklé, aby tu bylo tak brzy ráno tolik lidí. Něco se musí dít, pomyslel si.
Stiskl bzučák u dveří a vstoupil dovnitř. Vešel do místnosti, kde se rozdělovaly jednotlivé případy a úkoly, a spatřil za stolem, který minulý týden každé ráno okupovala Laurie, sedět George Fontwortha. Jack litoval, že Lauriin týden šéfování už vypršel. Její službu převzal George, chlapík menšího vzrůstu a mírně při těle. Jako o doktorovi o něm měl Jack nevalné mínění. Práci vykonával mechanicky a často mu unikaly podstatné věci.
Jack mu nevěnoval pozornost. Zamířil přímo k Vinniemu a sklopil mu horní polovinu novin.
„Proč je tam venku taková spousta lidí?“ zeptal se.
„Protože ve Všeobecné je menší katastrofa,“ odpověděl George místo Vinnieho. Vinnie obdařil Jacka bodrým, ale přezíravým výrazem a vrátil se zpět ke svým novinám.
„Katastrofa? Jakého druhu?“
George poklepal na stoh desek se zprávami před sebou.
„Celá fůra úmrtí na meningokoky,“ řekl. „Může to být začátek epidemie. Zatím jich máme osm.“
Jack přiskočil k Georgeovu stolu a namátkou popadl jednu složku. Otevřel ji a zběžně proběhl jejím obsahem, až našel zprávu lékařského asistenta. Rychle ji pročetl a dověděl se, že pacient se jmenoval Robert Caruso a byl ošetřovatelem na ortopedickém oddělení ve Všeobecné.
Hodil složku zpět na stůl a téměř doslova proletěl ke kancelářím asistentů. Ulevilo se mu, když tam ještě zastihl Janice. Pracovala jako obvykle přesčas.
Janice tentokrát vypadala hrozně. Tmavé kruhy pod jejíma očima byly tak zřetelné, že vypadala, jako by ji někdo zbil.
Odložila pero a zaklonila se nazad. Potřásla hlavou. „Asi bych se měla poohlédnout po jiné práci. Už to nemůžu vydržet.
Díkybohu mám zítra a další den volno.“
„Co se stalo?“
„Začalo to během směny, která předcházela té mé. První případ byl hlášen v šest třicet. Pacient zřejmě zemřel asi v šest odpoledne.“
„Pacient z ortopedie?“ zeptal se Jack.
„Jak to víte?“
„Právě jsem viděl složku ošetřovatele z ortopedie,“ vysvětlil.
„Jo, pravda. to byl pan Caruso,“ řekla Janice se zívnutím.
Než začala znovu mluvit, omluvila se. „V každém případě, mně samotné začali hlásit případy krátce poté, co jsem v jedenáct přišla. Od té doby to jde nonstop. Byla jsem na nohou celou noc. Vlastně jsem se sem vrátila až před dvaceti minutami.
Řeknu vám, tohle je horší než ty ostatní nákazy. Jedna z pacientek je devítiletá holčička. To je tragédie.“
„Byla v nějakém vztahu k prvnímu případu?“
„Jeho neteř.“
„Byla navštívit strýce?“
„Včera kolem poledne,“ kývla Janice. „Snad nemyslíte, že to mohlo způsobit její smrt. Nebo ano? Chci jen říct, že to přece bylo pouhých dvanáct hodin před její smrtí.“
„Za určitých podmínek má meningokok drtivou schopnost zabíjet neuvěřitelně rychle,“ řekl Jack. „V podstatě může zabít během pouhých několika hodin.“
„No, v nemocnici je panika.“ ?
„Dovedu si to představit. Jakže se jmenoval ten první případ „
„Carlo Pacini,“ odvětila Janice. „Ale to je skoro všechno, co vím. Přišel v předchozí směně. Měl to na starosti Steve Mariolt.“
„Můžu požádat o laskavost?“
„Přijde na to,“ řekla Janice. „Jsem strašlivě unavená.“
„Jenom nechte vzkaz Bartovi, že bych chtěl, abyste vy asistenti shromáždili všechny záznamy prvních případů od všech těchto nákaz. To znamená Nodelman s morem, Hardová s tularemii, Lagenthorpe s horečkou Skalistých hor a Pacini s meningokokem. Myslíte, že to bude problém?“
„Ale vůbec ne. „Jsou…
