Chicago, Letiště O'Hare, 18.40
Marilyn Stapletonová pozorovala manžela, s nímž prožila dvanáct let, a pociťovala nervozitu. Věděla, že prudké změny, které otřásly jejich rodinou. ze všech nejvíc dopadly právě na Johnovu hlavu, ale přesto musela myslet na děti. Pohlédla na obě dívky, sedící v odletové hale a nervózně pokukující směrem k ní, a pomyslela si, jak byl jejich život až dosud klidný.
John chtěl, aby se přestěhovali do Chicaga, kde začínal novou pracovní stáž jako patolog.
Marilyn znovu pohlédla na manželovu napjatou tvář. Hodně se za poslední léta změnil. Ten rezervovaný sebejistý muž, kterého si vzala. byl teď plný hořkosti a nejistoty. Zhubl o dvanáct kilo a kdysi zdravě červené. plné tváře měl nyní propadlé, což mu dodávalo vyzáblého, vyčerpaného vzezření, jež odpovídalo změnám jeho osobnosti.
Marilyn potřásla hlavou. Bylo těžké vybavit si pouhé dva roky starý obrázek úspěšné rodiny žijící v domku na předměstí, kde měl John prosperující oční ordinaci a ona definitivu - přednášky z anglické literatury na Illinoiské univerzitě.
Pak se ale na obzoru objevil obří zdravotnický konglomerát, společnost AmeriCare, která jak v Champaign, tak v mnoha dalších městech státu Illinois s ohromující rychlostí zhltla soukromé ordinace i menší nemocnice. John se pokoušel udržet nad vodou, ale konečným výsledkem bylo, že o své pacienty stejně přišel. Znamenalo to buď se vzdát, nebo odejít, a tak zvolil odchod. Nejdříve se snažil uchytit jinde jako oftalmolog, ale když bylo nad slunce jasnější, že očařů je příliš a že by byl stejně nucen pracovat pro AmeriCare nebo podobnou organizaci, dospěl k rozhodnutí, že se rekvalifikuje na jinou lékařskou specializaci.
„Myslím, že by se ti líbilo žít v Chicagu,“ řekl John naléhavě. „A hrozně se mi po vás všech stýská.“
Marilyn si povzdechla: „Nám se taky stýská. Ale o to teď nejde. Jestli se vzdám svého místa, budou děvčata muset při tvém platu nemocničního lékaře chodit do státní školy v centru města.“
V letištním rozhlase mírně zapraskalo a pak se ozvalo hlášení, aby se cestující, kteří letí do Champaign, dostavili na palubu. Byla to poslední výzva.
„Musíme jít,“ prohlásila Marilyn. „Zmeškáme letadlo.“
John kývl a setřel slzu.
„Já vím, ale budeš o tom přemýšlet?“
„Jistěže budu,“ odsekla Marilyn ostře, ale pak se vzpamatovala. Znovu vzdychla. Nechtěla. aby to vypadalo, že se zlobí. „Myslím na to pořád.“ dodala smířlivě.
Rozpřáhla ruce a objala manžela. John ji prudce sevřel.
„Opatrně,“ zalapala po dechu. „Zlomíš mi žebro.“
„Miluju tě,“ pronesl John tlumeným hlasem a zabořil obličej do jejího krku.
Ujistila ho, že ho také miluje, vytrhla se a popadla Lydii a Tamaru. Podala palubní lístky zřízenci a vedla dcery po rampě k letadlu. Zamávala Johnovi přes skleněnou přepážku. Než zahnuly do prosklené chodby, mávla znovu. Mělo to být její poslední zamávání.
„Budeme se muset stěhovat?“ zakňourala Lydia. Bylo jí deset a chodila do páté třídy.
„Já se nebudu stěhovat,“ prohlásila Tamara. V jedenácti letech už měla svou hlavu. „Já se přestěhuju ke Connie.
Říkala, že můžu být u ní.“
„A ona to už určitě probrala s matkou,“ řekla Marilyn ironicky. Snažila se potlačit slzy. Nechtěla, aby si toho dcery všimly.
U vstupu do malého vrtulového letadla děvčatům dovolila, aby ji předběhla. Nasměrovala je k jejich sedadlům a pak musela rovnat hádku, kdo bude sedět sám. Sedadla byla po dvou.
Marilyn odpovídala děvčatům na jejich vzrušené dotazy týkající se nejbližší budoucnosti jen velmi neurčitě. Popravdě řečeno, sama nevěděla, co je pro rodinu tím nejlepším řešením.
Motory letadla se rozburácely, takže další hovor byl obtížný. Když letoun opustil terminál a roloval k rozjezdové dráze, přitiskla nos k oknu. Ráda by věděla, jak najde sílu ke konečnému rozhodnutí.
Ze zadumání jí vytrhl záblesk na jihozápadě. Byla to nepříjemná připomínka její nechuti cestovat letouny létajícími na kratších linkách. Na rozdíl od velkých tryskových letadel nechovala k těm malým důvěru. Nevědomky si utáhla b…
