5. středa 20. března 1996, 14. 50
BYLO zataženo a schylovalo se k dešti, ale Jackovi to nevadilo. Bez ohledu na počasí byla jízda na kole nahoru k Manhattanské všeobecné po tom úmorném dopoledni ve skafandru u pitevního stolu požitkem.
Poblíž hlavního vchodu do nemocnice Jack objevil bytelnou dopravní značku a připoutal k ní své horské kolo. Zamkl dokonce dalším lankovým zámkem, který zajišťoval i sedlo, také svou přílbu a koženou bundu.
Stoje ve stínu nemocnice, pohlédl vzhůru na její průčelí tyčící se k nebi. V dřívější době to byla úctyhodná soukromá nemocnice patřící k univerzitě. AmeriCare ji zhltla během finančně nesnadného období, které vláda nevědomky vytvořila v oblasti zdravotní péče na začátku devadesátých let. I když věděl, že pomstychtivost rozhodně není ušlechtilá vlastnost, vychutnával vědomí, že se chystá předhodit AmeriCare veřejnému mínění.
Uvnitř přistoupil k informacím a zeptal se na doktora Carla Wainwrighta. Dozvěděl se, že je internistou AmeriCare a že má pracovnu v přilehlé budově. Dívka za přepážkou mu poskytla podrobné pokyny, jak doktora najít.
O patnáct minut později Jack dorazil do lékařovy čekárny.
Když se prokázal služebním odznakem soudního patologa, který vypadal prakticky jako policejní odznak, sestra u příjmu ho okamžitě u doktora Wainwrighta ohlásila. Jack byl ihned uveden do jeho soukromé kanceláře a během několika minut se objevil lékař osobně.
Doktor Carl Wainwright byl předčasně šedivý muž s poněkud ohnutými zády. Jeho tvář s jasně modrýma očima však vypadala mladě. Podal Jackovi ruku a pokynul mu, aby se posadil.
„Nemíváme každý den návštěvy z Ústavu,“ řekl na uvítanou.
„Však by bylo znepokojující, kdyby tomu tak bylo,“ odpověděl Jack.
Doktor Wainwright se zatvářil zmateně, ale brzy mu došlo, že si Jack dělá legraci. Nervózně se uchechtl: „To máte pravdu.“
„Přišel jsem kvůli vašemu pacientovi Donaldu Nodelmanovi,“ vysvětlil Jack. „Předpokládaná diagnóza je mor.“
Dr. Wainwright otevřel ústa.
„To není možné,“ vypravil ze sebe, když se vzpamatoval natolik, že dokázal promluvit.
Jack pokrčil rameny: „Myslím. že to nemožné není.
Fluoresceinový protilátkový test je v případě moru docela spolehlivý. Pochopitelně bakterie jsme ještě nenapěstovali.
„Můj bože,“ zpola zaúpěl lékař a nervózně si mnul dlaní tvář.
„To je hrozné.“
„Je to překvapení,“ souhlasil Jack. „Zvlášť když byl pacient v nemocnici pět dní, než se objevily první příznaky.“
„Nikdy jsem o nosokomiálním moru neslyšel,“ řekl doktor Wainwright.
„Ani já ne.“ prohlásil Jack. „Ale byl to plicní mor, nikoli dýmějový. Jak víte, inkubační doba pro plicní mor je kratší, jen asi tak dva tři dny.“
„Nemůžu tomu uvěřit,“ vrtěl doktor Wainwright hlavou. „Mor mi nikdy nepřišel na mysl.“
„Je tu ještě někdo s podobnými příznaky?“
„O nikom nevím, ale věřte, že to okamžitě zjistíme.“
„Zajímalo by mě, jak ten muž žil,“ otázal se Jack. „Jeho paní popřela jakékoli cestování v nedávné době či návštěvy z míst s endemickým výskytem moru. Také pochybovala, že by byl přišel do styku s divokými zvířaty. Tohle o něm taky víte?“
„Ten pacient pracoval v oděvním průmyslu,“ řekl doktor Wainwright. „Sbíral knihy. Nikdy necestoval. Nelovil. Vídal jsem ho v posledních měsících často, když jsem se pokoušel dostat jeho diabetes pod kontrolu.“
„Kde byl v nemocnici?“ zeptal se Jack.
„Na interně v sedmém patře. Pokoj číslo 707. To číslo si dobře pamatuji.“
„To je jednolůžkový pokoj?“
„Všechny naše pokoje jsou jednolůžkové.“
„Velmi jste mi pomohl. Mohu ten pokoj vidět?“
„Samozřejmě,“ souhlasil lékař. „Ale měl bych zavolat doktorku Mary Zimmermanovou, která je naším expertem pro záležitosti infekcí. Musí se o tom okamžitě dozvědět.“
„To v každém případě. Vadilo by vám, kdybych se zatím rozhlédl nahoře v sedmém patře?“
„Prosím,“ pokynul doktor Wainwright ke dveřím. „Zavolám doktorku Zimmermanovou a sejdeme se nahoře.“ Sáhl po telefonu.
Jack prošel stejnou cestou zpátky do hlavní budovy nemocnice. Vyjel výtahem do sedmého patra, které …
