29. úterý 26. března 1996, 13. 30
DETEKTIV poručík Lou Soldano vjel se svým neoznačeným chevroletem Caprice na parkoviště Ústavu soudní patologie. Zaparkoval za služebním vozem doktora Harolda Binghama a vytáhl klíčky ze zapalování. Dal je pracovníkovi bezpečnostní služby pro případ, že by se s autem potřebovalo popojet. Lou byl v márnici častým návštěvníkem, ačkoliv teď tu nebyl už přes měsíc.
Nastoupil do výtahu a zmáčkl tlačítko do pátého podlaží. Měl namířeno k Laurie do pracovny. Dostal její vzkaz už před nějakou dobou, ale mohl zavolat až před pár minutami cestou přes most Queensboro. Byl za řekou v Queensu, kde dohlížel na vyšetřování vraždy známého bankéře.
Laurie mu začala vykládat o jednom z patologů, ale přerušil ji poznámkou, že je nedaleko a mohl by se zastavit. Okamžitě souhlasila s tím, že na něj počká ve své pracovně.
Vystoupil z výtahu a kráčel chodbou. Přivolalo mu to vzpomínky. Bývala doba, kdy si myslel, že by on a Laurie mohli mít společnou budoucnost. Nakonec to nějak nevyšlo.
„Ahoj, Laur,“ zvolal, když ji zahlédl v pilné práci za stolem. Pokaždé když ji znovu uviděl, se mu zdála hezčí.
Kaštanové vlasy jí spadaly přes ramena způsobem, který mu připomínal reklamy na šampóny. Přezdívku Laur jí dal jeho syn, když ji kdysi poprvé uviděl. Už jí zůstala.
Laurie vstala a objala se s ním.
„Vypadáš skvěle,“ prohlásila Lou sebevědomě pokrčil rameny.
„Cítím se dobře.“
„Co děti?“ zeptala se.
„Děti?“ usmál se. „Dceři je teď šestnáct, je blázen do kluků, a z toho se asi zblázním já.“
Laurie zvedla pár odborných časopisů ze židle, kterou spolu s kolegyní používaly pro návštěvy. Pokynula Louovi, aby se posadil.
„Je to milé takhle tě zase vidět, Laur,“ řekl.
„Já tě taky ráda vidím,“ souhlasila. „Neměli bychom se vídat tak zřídka.“
„Tak co je to za veliký problém, o kterém jsi se mnou chtěla mluvit?“ zeptal se. Chtěl odvést rozhovor od potenciálně citlivých oblastí.
„Nevím vlastně, jak je velký.“ Vstala a zavřela dveře.
„Jeden ze zdejších nových doktorů by s tebou rád soukromě mluvil. Zmínila jsem se, že ty a já jsme přátelé. Bohužel on tu teď zrovna není. Už jsem si to zjistila, když jsi mi řekl, že přijedeš. Vlastně nikdo neví, kde teď je.“
„Máš ponětí, čeho se to týká?“
„Moc ne,“ přiznala. „Ale mám o něj starost.“
„Ale?“ opáčil Lou.
„Požádal mě dnes ráno, abych provedla dvě pitvy. Jedna se týká devětadvacetileté bílé ženy, která byla laborantkou na mikrobiologii nahoře ve Všeobecné. Byla zastřelena včera v noci ve svém bytě. Druhý případ byl pětadvacetiletý černoch, zastřelený v Central Parku. Ještě než jsem ty mrtvé dělala, navrhl mi, abych se pokusila zjistit, jestli ti dva měli cokoli společného - prostřednictvím vlasů, vláken, krve…“
„A?“ zeptal se Lou.
„Našla jsem na jeho bundě krev a ta se předběžně shoduje s krví té ženy. Teď je zrovna na sérologii. DNA-test ještě není hotový. Ale nejde o běžnou krevní skupinu, je to B minus.“
Lou zdvihl obočí.
„Vysvětlil ten patolog nějak své podezření?“
„Řekl, že je to předtucha. Ale je tu ještě něco. Vím určitě, že ho nedávno zmlátili členové jakéhosi newyorského gangu, přinejmenším jednou, možná dvakrát. Když se dneska ráno objevil, zdálo se mi, že k tomu mohlo dojít zas, ale popřel to.“
„Proč ho zbili?“
„Pravděpodobně to mělo být varování, aby nechodil do Manhattanské všeobecné nemocnice.“
„Cože?!“ podivil se Lou. „O čem to mluvíš?“
„Detaily neznám. Vím ale, že tam rozzuřil spoustu lidí a ze stejného důvodu i pár lidí tady. Doktor Bingham ho už při několika příležitostech chtěl vyhodit.“
„A čím je vlastně rozzuřil?“
„Vzal si do hlavy, že série infekčních chorob, které se ve Všeobecné objevily, jsou rozšiřovány záměrně.“
„To myslíš jako nějakým teroristou nebo tak nějak?“
„Tak nějak,“ přikývla.
„Víš, to mi něco připomíná,“ poznamenal Lou.
Laurie kývla.
„Pamatuju, jak mi bylo tenkrát před pěti lety s tou sérii předávkovaných, a taky na to, že mi nikdo nevěřil.“
„Co si myslíš o teorii svého přítele ty sama? Mimochodem, jak se jmenuj…
