25. pondělí 25. března 1996, 15. 15
„TAK tady to máte,“ řekla Terese a pohlédla na rozšířený tým tvůrčích pracovníků, určených pro zakázku Národní zdravotní. V současné tíživé situaci vytáhly s Colleen klíčové lidi z ostatních projektů. Právě teď potřebovaly všechny muže i ženy, jež mohly dát dohromady na novou kampaň.
„Nějaké otázky?“ zeptala se Terese. Celá skupina byla namačkaná v kanceláři u Colleen. A protože tam nebylo dost místa k sezení, byli nacpáni tělo na tělo. Terese jim nastínila nápad s „nečekáním“ v rozšířené podobě, kterou s Colleen vymyslely na základě Jackova původního návrhu.
„Máme na to tedy jenom dva dny?“ zeptala se Alice.
„Bohužel ano,“ kývla Terese. „Možná bych z nich mohla vymáčknout ještě jeden den, ale nemůžeme s tím počítat. Musíme vsadit všechno na jednu kartu,“
Ozvalo se nedůvěřivé mumlání.
„Vím, že toho chci hodně,“ řekla Terese. „Ale jak jsem vám už řekla, je to tím, že nás klientské oddělení podrazilo. Máme dokonce potvrzeno, že se chystají předložit svůj vlastní šot, „mluvící hlavu“ některé ze známých seriálových hvězd. Počítají s tím, že my se sami odrovnáme s tím starým nápadem.“ „Já si doopravdy myslím, že ta koncepce s „nečekáním“ je lepší než ta s čistotou,“ ozvala se Alice. „Ten nápad s čistotou byl s tou nesmyslnou asepsí čím dál tím strojenější. Lidi budou tomu „nečekání“ rozumět mnohem líp.“
„Taky je v tom mnohem víc příležitostí pro humor,“ poznamenal jiný hlas.
„Mně se to taky líbí,“ řekl kdosi další. „Nesnáším čekání u gynekologa. Než na mě přijde řada, jsem napjatá jako struna na bendžu.“
Skupinou zašuměla vlna úlevného smíchu.
„To je přesně ten duch, který potřebujeme,“ prohlásila Terese. „Teď se do toho dáme. Ukažme jim, co dokážeme, když nás tlačí ke zdi.“
Lidé se začali rozcházet plni nadšení, chtěli se co nejdříve postavit ke svým kreslicím prknům.
„Počkat!“ křikla vzápětí Terese, aby přehlušila nastalý šum hlasů. „Ještě jednu věc. Tohle všechno musí zůstat v tajnosti.
Neříkejte nic ani ostatním od nás z tvůrčího, pokud to nebude absolutně nezbytné. Nechci, aby v klientském měli tušení, co se tu děje. Dohodnuto?“
Odpovědí bylo souhlasné mručení.
„Tak dobrá!“ zvolala Terese. „Dejte se do toho!“
Místnost se vyprázdnila, jako kdyby začalo hořet. Terese klesla do Colleenina křesla, vyčerpaná emocionálním vypětím toho dne. Pro její život v reklamní branži bylo typické, že ráno začínala s vysokým nasazením, které posléze kleslo, teď bylo někde uprostřed.
„Jsou tím nadšeni,“ řekla Colleen. „Udělala jsi velký dojem.
Tak trochu bych si přála, aby tu byl někdo z Národní zdravotní.“
„Přinejmenším je to dobrý nápad pro kampaň,“ kývla Terese.
„Otázkou je, zda to dokáží dát natolik dohromady, abychom to mohli předložit.“ „Udělají, co bude vjejich silách,“ ujišťovala ji Colleen. „Dala jsi jim skutečnou motivaci.“
„Bože, to doufám,“ řekla Terese. „Nemůžu nechat Barkerovi volné pole pro ten jeho nesmysl s mluvícími hlavami. To by znamenalo vrátit re 168 klamu zpátky do doby před Bcrnbachem. Pro agenturu by to byl pěkný trapas, kdyby se to zákazníkovi zalíbilo a my jsme to tak potom museli dělat.“
Bůh uchovej!“ zvolala Colleen. „Jestli k tomu dojde tak sme na dlažbě,“ dodala Terese.
„Nesmíme přece takhle propadat pesimismu,“ varovala Colleen.
„To je teda den, postěžovala si Terese. „Ještě ke všemu abych se strachovala o Jacka.“
„Jak to?“
„Když jsme se setkali a on mi poskytl ten nápad s ,nečekáním`, řekl, že se chystá zpátky do Všeobecné.“
„Ježíši,“ ulekla se Colleen. „Není to ta nemocnice, do které podle varování těch gangsterů nemá chodit?“
„Přesně. Je ve znamení Býka a opravdu mu dělá čest. Je tak zatraceně umíněný a tolik riskuje. On tam totiž chodit nemusí. Na soudní patologii jsou lidi, kteří mají přímo v popisu práce chodit po nemocnicích. To musí být nějaká mužská posedlost, hrát si na hrdinu. Já to nechápu.“
„Dáváš to s ním dohromady?“ zeptala se Colleen opatrně, plně si vědoma toho, jak je to pro Terese choulostivé téma. Znala svou šéfovou už dost…
