Kapitola 11.
Plamen osvětloval zúžený prostor, průvan protahoval kouř někam dolů. Rambo na chvilku zaváhal, pak zasunul pušku za opasek a kalhoty, uchopil pochodeň a vklouzl mezi dvě skalní stěny. Pás kamene pod jeho nohama byl mokrý a kluzký. Svažoval se dost srázně.
Postupoval zády proti jedné stěně, tak, aby se mu žebra moc netlačila na tu protější. Čím šel dále a níž, tím víc se snižoval strop. Pak oranžová záře jeho pochodně ozářila malý otvor, do něhož se sbíhaly stěny i strop. Byla to chodbička, vedoucí přímo dolů. Přidržel nad ní své světlo, ale plameny ozářily jen okraje. Jediné, co mohl vidět byl komín, rozšiřující se do skály. Vyndal z pušky jeden náboj a hodil jej do otvoru. Počítal, než dopadne na dno. Když byl u tří, náboj jasně zazvonil o kámen. Ticho. Tři sekundy neznamenaly velkou hloubku.
Vsunul do otvoru nohu, pak druhou a pomalu se spouštěl dolů. Když prolezl až po prsa, zabolelo ho v žebrech. Průlez byl příliš úzký. Díval se na zbytky ohně nahoře. Větev tam dohořívala u vchodu k zadnímu traktu dolu. Kouř, který sem šel, ho rozkašlával. Dráždil ho v nose. Pak dokonce zaslechl hlasy. Nějaká ozvěna? Ne, ty hlasy a výkřiky splývaly a zblízka pronikaly až k němu. Otočil se, aby se mohl líp protáhnout a ulevit zraněnému boku. Potil se, svíral zuby bolestí, zavřel oči, vypjal poslední síly a byl skrz.
Tlak v prsou ho skoro ochromil. Nechybělo mnoho a spadl by.
Pustit se nemohl. Neměl tušení, co je pod ním. S hlavou ještě na úrovni otvoru, opíral se lokty o protější stěnu a snažil se hledat výstupky, kde by si opřel nohy. Komín byl hladký a kluzký. Spustil se o pár stop níž, ale stále se neměl čeho zachytit. Váha těla mu teď tlačila na žebra. Stále slyšel ty mužské hlasy. Stále ještě nezřetelné.
Ale věděl, že postupují dolem. Oči mu slzely od kouře z jeho ohně.
Už se chtěl pustit. Uvolnit lokty a zbytek cesty skočit. Mohl jen doufat, že dole nebude skála, o níž by se rozbil. Vtom nahmatal nohou něco štíhlého a kulatého. Zdálo se mu, že je to ze dřeva.
Horní příčka žebříku. Asi patřil k dolu, napadlo ho. Musí to být žebřík. Muž, který v dole pracoval, potřeboval přece žebřík. Opatrně se spustil až k němu. Slyšel praskot, ale dřevo vydrželo. Lehce stoupl na druhou příčku. Ta povolila a pak ještě dvě další, než se zase zachytil na nějaké pevnější. Zvuk jeho pádu znásobila ozvěna. Byl v nové chodbě, zřejmě rozlehlé, až ho to vystrašilo. Když nastalo ticho, poslouchal, jestli zaslechne mužské hlasy. Ale neozývalo se nic.
Hlavu měl pod úrovní otvoru. Když chvíli odpočíval, příčka na které stál, podezřele zapraskala. Lekl se, aby nepropadl až dolů. Rychle mávl svou pochodní, aby se podíval, co je dole. Zahlédl čtyři další příčky. Pak byla oblá podlaha.
"Když prší, všechna voda musí proudit tudy," pomyslel si.
"Proto ta vyhlazená skála." Celý roztřesený dosáhl na dno. Díval se. Objevil další štěrbinu, která také klesala dolů. Starý krumpáč byl opřený o jednu stěnu.
Železo zrezavělé, násada špinavá, od vlhkosti ohnilá. V blikavém světle pochodně násada krumpáče vrhala na stěnu stín. Nemohl pochopit, proč horník nechal nářadí tady a ne až v horní části. Prošel zátočinou, kde porůznu kapala voda a tam ho našel. Vlastně to, co z něho zbylo. V přítmí oranžového světla ležela kostra stejně odpudivá, jako první zohavený voják, kterého viděl zblízka tam. V ústech měl pachuť jakoby lízal měděné mince. V první chvíli od kostlivce ucouvl, ale pak pokročil zase k němu. Kosti svítily do oranžova. To dělala jeho pochodeň. Byl si jist, že jejich pravá barva byla šedá jako okolní naplaveniny. Kosti byly perfektně naaranžovány. Ani jedna kost nebyla posunutá nebo zlomená. Ani známka toho, proč vlastně zemřel. Vypadalo to, jakoby se tu najednou uložil k spánku, a už se nikdy neprobudil. Možná dostal srdeční záchvat.
Nebo tu byl jedovatý plyn. Rambo reflexivně začichal. Necítil nic, kromě zatuchlé vody. Hlava se mu netočila, žaludek byl klidný.
Ani stopa po projevech otravy plynem.
"Tak co kčertu mohlo zabít toho muže…
