Rambo I (První krev) (David Morrell)

Kapitola 22.

Rambovi ztuhly ruce až po ramena, spodní část těla až po břicho. Když stál, vypadal jako dva kusy dřeva s pistolí. Viděl Teasla trojitě, rozplýval se mu. Stál dole a mířil pevným pohledem a Rambo věděl, že už nemá na vybranou. Už žádný další omyl. Žádný doutnák, sebevražda. Teď jediné, co musel udělat v poslední fázi boje - pokusit se zabít Teasla. Oči i ruka ho zrazovaly. Nepočítal s tím, že by ho zasáhl. Ale zkusit to musel. Když ho mine, uvidí Teasle záblesk výstřelu a vypálí sám. Umře. Ale ne dřív, dokud nezkusí všechno. Doslova omotal prst kolem spouště a zamířil na střed přeludu, kterým musel být Teasle. Hlaveň se klepala. Takhle ho nemohl trefit. Ale nemohl se na to ani vykašlat. Musel to zkusit.

Držel napřaženou ruku s pistolí, ale ta ho neposlouchala. Jak se na to moc soustředil, pistole mu bezděčně vypadla. Proklel sám sebe.

Není to tedy boj, na jaký myslel. Teď přijde Teaslova kulka. Teď, když si to nezaslouží. Čekal. Už by to mělo být. Zkusil zaostřit zrak dolů pod kopec. Teasle tam ležel naznak v křoví. Bože, tak já jsem ho střelil? Slabost už ho přemohla natolik, že ani nedokázal zapálit doutnák. Ubohé. Ošklivé a ubohé. Smrt ho přemohla. Ale nebyl to ten ohromující, nekonečný spánek, jaký očekával. Bylo to víc než čekal od dynamitu. Jenže to přišlo od hlavy. Ne od žaludku. Nemohl pochopit, co se stalo. To ho polekalo. Pak už si nic nepamatoval.

Zbýval jen fakt, že se to stalo. Nechal to odeznít jako výbuch v hlavě. Lebka se katapultovala do nebe v podobě tisíců hvězdiček.

Byl oslněn zábleskem a pomyslel si: Kdybych takhle vydržel dost dlouho, mohl bych spatřit boha, přesto, že jsem byl velký hříšník.