Kapitola 12.
Teasle zaťal pěst a zase ji otevřel. Tak to udělal několikrát.
Klouby ho bolely, jak narazil na Mitchovy zuby. Ale Mitche musely rty bolet stokrát víc. Po zahřmění hromu se Mitch pokusil vstát, ale kolena mu poklesla a opět spadl. Uhodil se při tom o strom.
"Neměl jste ho tak praštit," řekl Shingleton.
"Nemysli si, že mě to nemrzí," odpověděl Teasle.
"Jste trénovaný boxer. Nemusel jste mu dát takovou pecku." "Říkám, že to vím. Neměl jsem ho uhodit vůbec. Ale teď už toho nechme." "Ale podívejte se na něj. Ani nemůže stát. Jak teď s námi půjde?" "To nic není," řekl Ward. "Jsou horší průsery. Pušky, vysílačka, všechno to spláchl ze skály déšť." "Máme přece ještě pistole." "Ale ty nemají žádný dostřel," odsekl Teasle. "Proti pušce nemáš šanci. Hned jak se rozjasní, ten kluk nás sejme na míli daleko." "Pokud nevyužil té bouřky a definitivně neutekl," usuzoval Ward. Přání bylo otcem myšlenky.
"Ne. Musíme předpokládat, že po nás půjde. Už jsme byli příliš bezstarostní. Teď musíme začít jednat, než se stane to nejhorší. A jsme vyřízeni, i když nepřijde. Nemáme jídlo, ani vyzbroj. Žádnou organizaci. Jsme k smrti unaveni. Budeme rádi, dokážeme-li se aspoň plazit, až se budeme vracet do města." Podívali se tam, kde v dešti a blátě seděl Mitch. Držel si pusu a tiše sténal.
"Pomozte mi s ním," řekl Teasle a pokoušel se ho postavit na nohy.
Mitch ho od sebe odháněl.
"Jsem v pořádku," mumlal přes vyražený zub. "Vy už jste mi dal dost. Vůbec se ke mně nepřibližujte." "Já to zkusím," řekl Ward.
Ale Mitch odstrčil i jeho. "Říkám, že jsem v pořádku." Rty měl rudě napuchlé. Hlava mu padala komicky na stranu a tvář si držel rukou. "Zatraceně, jsem v pořádku," přesvědčoval sám sebe.
"Ovšem, že jsi," ujistil ho Ward a zachytil Mitche, když zase klesl na kolena.
"Já... Ježíšikriste, můj zub," zasténal, když si sáhl do úst.
"Já vím," řekl Teasle a společně s Wardem zvedali Mitche.
Shingleton se díval na Teasla a potřásal hlavou. "To je binec.
Podívejte se, jaký má skelný pohled. Je úplně mimo. A koukněte se na sebe. Jak chcete v tomto stavu něco podnikat? Navíc v noci a v takové zimě. Vždyť zmrznete." "O mě se neboj. Musíme se podívat po Lesterovi a po těch, co šli s ním." "Ti už mohou být pěkně daleko." "Jenže ne v téhle bouřce. Když neuvidí, nenajdou správnou cestu. Budou se točit v kruhu kolem téhle velké skály. A jestli se tu sejdem, pámbu s námi. Lester a jeho mladý zástupce jsou z toho kluka tak vyděšeni, že jsou schopni nás považovat za něho a začnou na nás střílet. Už jsem několikrát viděl takovou věc na vlastní oči," mumlal Teasle.
Za sněhové bouře v Koreji strážný zastřelil vlastního člověka.
Omylem. V zamyšlení. Na vysvětlování nebyl čas. Za tmavé deštivé noci v Louisville se dva policisté navzájem podezírali a jeden druhého zastřelil. A jeho otec? Něco takového se stalo i jeho otci.
Ale nechtěl si připustit, aby na to právě dnes myslel a připomínal si to.
"Tak jdeme," zavelel zprudka. "Musíme překonat spoustu mil a síly nám přibývat nebudou." Déšť jim padal na záda. Vedli Mitche mezi stromy. Nejprve jen ryl nohama do bahna. Pak nejistě a klopýtavě začal s prvními krůčky.
Jakoby ho učili znovu chodit.
"Válečný hrdina," vzpomněl si Teasle s posměškem. Záda měl prokřehlá, stékal mu po nich studený déšť. "Ten kluk říkal, že byl ve válce. Ale kdo mu to měl věřit? Proč o tom neřekl něco víc?" přemítal.
"Byl by v tom nějaký rozdíl? Jednal bys s ním potom jinak, než s každým jiným?" zamyslel se Teasle.
Ne, určitě ne! "Aha, takže teď máš strach z toho, co umí, z toho co udělá, až přijde blíž. Pokud přijde. Možná, že se mýlíš. Třeba vůbec nepřijde," chytal se naděje. "Kolikrát se přece vracel do města? A tentokrát přijde určitě zase. Ano, zaručeně přijde." "Hej, vy se chvějete," podivil se Shingleton.
"Podívej se po Lesterovi a jeho partě," nařídil mu šéf.
Nemohl se přinutit nemyslet na to. Nohy mu těžkly, sotva šel, jak musel podpírat Mitche. Když se brodil deštěm mezi silnými kmeny, nemohl si pomoci. M…
