Kapitola 3.
Rambo se probudil ve tmě na studeném plochém kameni.
Bolest v hrudi byla tak silná, že musel povolit těsný pás a pokaždé, když se nadechl, prudce ho uvnitř bodlo, až sebou škubl.
Nevěděl, kde je. Odhadoval, že musí být noc, ale nemohl pochopit, proč je tma tak naprostá. Proč aspoň někde se černá nemísí se šedou. Proč nikde neblikne hvězda. Zatím nezahlédl ani kontrastní kraječku mraku. Zamrkal, protřel si oči, ale tma zůstala stejná. Lekl se, že se mu stalo něco s očima. Rychle předpažil a vstal z kamene, na kterém ležel. Nahmatal kolem sebe jenom kamenné stěny.
"Aha, jeskyně," napadlo ho. "Jsem v jeskyni. Ale jak jsem se sem dostal?" Pokoušel se najít cestu ven, ale jenom klopýtal. Musel se zastavit a vrátit se tam, kde se probudil. S údivem totiž zjistil, že nemá v ruce pušku. Pak se mu však vědomí rozjasnilo a uvědomil si, že ji má mezi opaskem a kalhotami. Byla tam. Opět se pokusil vyjít ven. Avšak podlaha jeskyně se před ním prudce svažovala.
Předpokládal, že východ musí být někde nahoře. Ještě jednou se musel otočit. Směr průvanu, vycházející zdola tunelu a vedoucí k jeho ústí mu měl naznačit, kde je východ. On nad tím zatím nepřemýšlel, dokud neprošel zatáčkou a nedostal se k samému kraji, odkud již viděl ven.
Venku byla průzračná noc. Hvězdy jako diamanty, jasná čtvrť měsíce. Dole vystupovaly ze tmy obrysy stromů a balvanů. Nevěděl, jak dlouho sem asi šel, ani jak se do té jeskyně vůbec dostal. Poslední, co si vybavoval, byla bitva při východu slunce, kdy téměř padl v záplavě ostružiní. Pak pokračoval napříč lesem a sklonil se nad potokem, aby se napil. Ještě si pamatoval, že se nedobrovolně skulil do proudu a nechal přes sebe téci chladnou vodu, aby ho vzpamatovala.
Nyní stál u ústí jeskyně a byla temná noc. Mezitím uběhl celý den. To znamenalo obrovský kus cesty, který si vůbec nemohl vybavit, ani jej zařadit. Jediné, na co by vsadil, že to byl jen jeden den.
Ale náhle ho napadlo, co když jich bylo víc? Jeho mozku se vracela forma stejně pomalu jako bolavému tělu. Ještě pokročil, rozhlédl se.
Daleko odtud, kdesi dole, viděl světla, která vypadala jako stovky jasných jiskřiček, a pak další, která se míhala sem a tam. Ta byla většinou nažloutlá nebo červená. Možná dálnice. Ale bylo jich zase příliš mnoho, než aby to bylo normální. A ještě něco: zdálo se, že vozy nikam nejedou. Světla zpomalovala a pak se zastavovala. Rozmáchlý světelný pás odleva doprava měřil podle jeho odhadu aspoň dvě míle. S tou vzdáleností se mohl i mýlit. Ale jedno si uvědomil s jistotou: že ta světla nějak souvisí s ním. S pátráním po něm. Pomyslel si: "Tolik aktivity je najednou tam dole... Teasle po mně musí pást tak, jako ještě nikdy po nikom." Noc byla velmi chladná. Nikde nelétal hmyz, probuzená zvířata se nepřeháněla v křoví. Jenom lehký vítr roznášel spadlé listí a jednotvárně ohýbal holé větve. Přitáhl si vrchní vlněnou košili k tělu.
Náhle zaslechl vrtulník, přilétající zleva. Hluk jeho motoru zazníval ještě zdaleka. Byly dva. A další dvojice přilétala zprava. Jasně také slyšel vzdálené štěkání psů a neklidné brumlání motorů nákladních aut. Protože jejich světla svítila naplno, motory asi musely mít spuštěné, uvažoval o tom. Pokusil se počítat světla, ale na tu vzdálenost se mu vzájemně pletla. Alespoň je odhadl a pak znásobil to takřka nekonečné množství počtem mužů, tvořících posádky.
Mohlo tam teď být, řekněme dvacet pět, možná třicet mužů. Teasle ho tedy opravdu chtěl. Tentokrát neměl šanci, že by jeho sok selhal.
Byl odhodlán zaútočit s každým mužem, s každou zbraní, se vším, co mohl opatřit.
Ale Rambo už s ním nechtěl bojovat. Byl zraněný a měl bolesti. Někdy mezi tím, co ztratil Teasla v hustém ostružiní a okamžikem, kdy se octl v jeskyni, ho dosavadní vztek přešel.
Přemýšlel o uplynulých hodinách. Ten vztek ho opouštěl pozvolna od chvíle, kdy on vyrazil za Teaslem. Vůbec mu už nešlo jenom o to, aby mu dal lekci, ale aby se ho definitivně zbavil. Aby se osvobodil a mohl jít za svým cílem. Přesto,…
