22
PONDĚLÍ, 3. LEDNA, 8:02
QUANTICO, VIRGINIA
Alex Michaels se napřímil v židli a litoval, že nemůže být někde jinde. Ani by nezáleželo na tom kde, ale rozhodně ho nebavilo sedět a poslouchat monotónní promluvu jednoho Whiteova asistenta.
„Rozumíte našemu problému, že, veliteli?“
Jo, samozřejmě že rozumí. Přemohl se a dostal ze sebe co nejvstřícnější zvuk: „Hra.“
Kongres měl stále volno, ale lidé ze štábů mohli udělat hodně práce, když byli jejich šéfové pryč. Možná víc, než když tu šéfové byli a do všeho se pletli. Washington ve skutečností řídí asistenti. Bez nich by spousta senátorů a kongresmenů vůbec netušila, co se kolem nich děje. Michaels se nepřestával divit, jak mohli být někteří lidé vůbec zvoleni. Vždyť některé z nich nejspíš museli vodit i na záchod a ukazovat jim, jak funguje zip.
„Takže vás můžu napsat na schůzi výboru?“
Michaels se nad tím na chvíli zamyslel. Co kdyby řekl ne? To by byla legrace. Museli by ho předvolat. A zabránila by ostraha Net Force ve vstupu do budovy federálnímu šerifovi, kdyby jí to nařídil? Asi ano, ale dříve nebo později by Michaels stejně z budovy vyšel. A ten skvělý senátor by z Michaelsova odmítnutí dobrovolně usednout na žhavé křeslo vytřískal politický majlant. Má snad velitel Net Force co skrývat? Člověk s čistým svědomím se přece nebojí odpovědět na pár dotazů, ne?
„Bude mi potěšením promluvit na senátorově schůzi.“
„Děkuji, pane. V osm hodin ráno, pondělí desátého. Ještě vám to potvrdím elektronickou poštou.“
„Nebude to ale další z těch nekonečných jednání, viďte, Rone?“
„Ne, pane. Senátor odlétá dvanáctého na výlet - vlastně pracovní návštěvu - do Etiopie, takže do úterka musí být hotovo.“
Takže v horkém křesle bude sedět maximálně den dva, pokud ovšem nemají zálusk ještě na někoho jiného. Nebylo moc pravděpodobné, že by byl Michaels jediným obětním beránkem. Whiteův výbor si vždycky našel kvanta obětí, které pak drtil. Blbci jedni.
Když zavěsil, naklonil se unaveně dopředu. Nic by mu neudělalo větší radost než den volna, jel by se v tom mrazivém vzduchu projet na kole, trochu by se zpotil. Když už je v tom, co takhle týden na Tahiti? Lehnout si na pláž, nachytat paprsky, které proniknou skrz ochranný faktor, popíjet kokosové mléko, rum a pojídat tropické ovoce. Poslouchat příboj. Páni, to je představa.
Usmál se sám sobě. Na stole měl takovou hromadu věcí, kterou by nevyřídil, ani kdyby celý měsíc pracoval čtyřiadvacet hodin denně. Čím byla hromada vyšší, tím unaveněji se cítil. Jsou na tom všichni stejně? Nebo je to jen protichůdný rys lidské povahy, která člověka nutí nejvíc utrácet v okamžiku, kdy nemá ani vindru?
Ale že je to nebezpečná práce, jsi věděl, už když jsi to místo bral, ne?
No jo.
PONDĚLÍ, 3. LEDNA, 11:15
QUANTICO, VIRGINIA
John Howard seděl na vyšetřovacím lehátku u doktora Kylea na klinice na základně a díval se, jak starší muž listuje kopiemi zprávy.
Kyle zavrtěl hlavou. „Nevím, co ti mám říct, Johne. Rentgen, EEG, EKG, ultrazvuk a vůbec všechna vyšetření jsou v normě. Krevní tlak máš jako muži o polovinu mladší, reflexy máš dokonalý, nikde ti nebují nic, co by nemělo. Nemáš AIDS, žloutenku, rakovinu prostaty ani pásový opar. Hladina cholesterolu nízká, jaterní testy dobrý, hormony v normě - krevní oběh jako celek je naprosto v pořádku, jen máš možná větší pohyb bílých krvinek doleva, to může být známka nějaký virózy. Ale stejně tak se mohli splíst v laboratoři, je to tak nepatrný. Někoho takhle zdravýho jsem tady neviděl celý měsíce.“
„Proč jsem teda pořád tak unavenej?“
Kyle byl šedesátiletý plukovník s plnovousem, voják z povolání. Howard k němu chodil už léta. Kyle se usmál. „No, víš, nikdo z nás nemládne. Muž v tvým věku si musí uvědomit, že nebude pořád stačit mladým rekrutům.“
„Muž v mým věku? Ježíši, v jakým věku?“
Kyle se zasmál. „Ale no tak, jakmile je ti přes čtyřicet, musíš holt trochu zvolnit. Jasně, můžeš si kondici vylepšit stravou a cvičením, tak věku hodně utečeš, ale doby, kdys mohl až do rána pít, s…
