30
SOBOTA, 15. LEDNA, 11:55
VÝCHODNÍ OREGON
Howard si našel slunné místo na oběd. Relativně rovný sněhový úsek byl na východní straně chráněn před větrem několika stromy a keři, ale na porostu ležela silná vrstva sněhu. Na několika menších stromech bylo tolik sněhu, že se skláněly k zemi a některé větve dosahovaly až na zem.
Nebyla už taková zima, ale počasí se stále nedalo nazvat teplým, byl asi jeden nebo dva stupně nad nulou. Ze stromů opadávaly těžké závěje sněhu a s hlasitým plesknutím dopadaly na zasněženou zem.
Howard se rozhodl vařit mimo převislé větve. Sněžnicemi udusal sníh vedle velkého plochého kamene. Vircesem se ohlásil, že je stále naživu, pak shodil ze zad batoh a postavil vařič na kámen. Do hrnku dal několik hrstí sněhu a začal sníh rozpouštět, aby si mohl uvařit sušené a mražené kuře se zeleninou.
Než se voda zahřála, podíval se po okolí a v poměrně mělkém sněhu vydupával o trochu širší cestičku. Díval se, jestli nenarazí na stopy malých zvířat nebo jestli tudy před nedávnem neprošly nějaké lidské bytosti. Nenašel nic, co by naznačovalo přítomnost lidí nebo zvířat, ve sněhu byly pouze jeho stopy.
Na sněhu viděl jen své vlastní stopy, tak daleko od domova. Rád si připadal jako pán všeho, nač se podívá.
Zakroutil rameny, protáhl si krk, udělal pár dřepů a dotkl se prstů na noze, aby uvolnil nohy. Od poslední přestávky uplynuly dvě hodiny a po takové době chůze ve sněžnicích se člověk cítí pořádně utahaný. Bez ohledu na věk...
Voda v hrnku začala bublat. Vracel se k vařiči pod větvemi stromů. Zvedl oči a všiml si, že se z vysoké větve utrhla závěj sněhu a padá přímo na něj.
„Ale ne, to ne!“ Zasmál se a uskočil stranou. Závěj ho minula o půl metru, ale zamotal se a chtěl se jednou rukou opřít o strom. To byla chyba, protože svou vahou kmen trochu rozkýval, a s ním i obrovský nános sněhu. Znovu se zasmál, oběhl kmen a měl radost, že se mu podařilo té ledové sprše uniknout.
Radost mu nevydržela dlouho.
Strom zbavený nánosu sněhu se vymrštil vzhůru jako pružina a narazil do vedlejšího stromu.
Ten se přelomil ve výšce tří metrů nad zemí. Jako když se zlomí tužka – křup!
Sníh nebyl sice příliš hluboký, ale ideální pro běh také ne.
Howard tak tak stihl zvednout ruce nad hlavu, než na něho spadl zlomený kmen.
SOBOTA, 15. LEDNA, 15:05
FREDERICKSBURG, VIRGINIA
Michaels znovu řekl zpod kapoty miaty: „No, zkus to ještě jednou.“
„Jasně,“ řekla Toni za volantem a otočila klíčkem v zapalování. Motor zakašlal hlubším hlasem než předtím.
„Přidej trochu plynu, sešlápni pedál!“
Přidala plyn a po vteřině motor chytil.
„Konečně!“ řekla Toni i Alex zároveň.
Byli v garáži sami. Greg Scates, bývalý majitel vozu, se na ně čas od času přišel podívat. Alex se na miatu zběžně podíval, a pak, když viděl tachometr, zvolal: „Ježíši, ona má najeto jenom dvanáct set kilometrů!“
V tu chvíli nabídl Gregovi sumu. Grega překvapilo, kolik mu Alex nabízí, čekal mnohem méně.
Alex převedl dohodnutou částku ze své kreditní karty na Gregův účet a rozloučili se.
Alex zavřel kapotu, otřel si ruce do červeného hadru a usmál se na Toni.
Pracovali na autě už několik hodin. Našli pneumatiky, v plastikových pytlích byly ve výborném stavu, nahustili je malým kompresorem napájeným z jejich auta a nasadili je na kola. Dolili benzín, olej, vodu, převodovkovou i brzdovou kapalinu a další maziva, vyměnili baterii a upravili vstřikovač paliva. Alex ještě zkontroloval elektrický rozvod, otřel z různých částí ochranný nátěr, sem tam přitáhl matku, a auto konečně předlo.
Alex Toni řekl, že by si moc přál řídit tenhle vůz domů, ačkoliv technická kontrola byla dávno prošlá. „Za tu pokutu mi to stojí,“ dodal.
Setřel si mastnotu z rukou, otevřel dvířka u řidiče a podíval se na Toni. „Bude potřebovat novou střechu,“ řekl. „A nový pásy, pár drátů a další maličkosti. Lak je v dost dobrým stavu, ačkoliv křiklavě červená barva není mým favoritem. Ale to se dá změnit.“
Toni se na něj usmála. I ona se trochu zašpinila, když mu pomá…
