5
PONDĚLÍ, 2O. PROSINCE, 8:55
WASHINGTON, D.C.
Neviditelný démon se zelenýma očima se zakousl Tyranovi svými tesáky hluboko do krku. Bolelo to tak, že by tomu před pouhými několika měsíci nevěřil. Bylo mu zle od žaludku, chtělo se mu zvracet, řvát nebo někomu vrazit pár facek - možná všechno dohromady - a ani jedna z těchto tužeb nebyla splnitelná. Studenti Eisenhowerovy střední školy byli zvyklí vídat na zelených chodbách všelicos, ale třináctiletý žárlivým vztekem zmítaný mladík mezi tím nebyl.
Důvod Tyronova světabolu byl od něho vzdálen devět metrů a usmíval se na zadáka fotbalového týmu, vzrostlého a svalnatého Jeffersona Bensona. Belladonna Wrightová byla o rok starší než Tyrone a nade vší pochybnost šlo o nejpůvabnější dívku v D.C. Na východním pobřeží Spojených států. Možná na celém světě. A od té doby, co jí Tyrone Howard pomáhal s přípravou na hodiny počítačů, spolu strávili určitý čas. Opustila kvůli němu svého bývalého přítele, Herbieho „Kostilama“ LeMotta, který už byl na vysoké a dělal kapitána zápasnického družstva. Od té doby spolu chodili do obchodů, projížděli se po VR a sedávali u ní v pokoji a líbali se tak dlouho, že si Tyrone myslel, že exploduje. Byl do Belly bezmezně, nenapravitelně, až po uši, bláznivě a bůhvíjak ještě zamilovaný. A ona tam teď stála v té své mikrominisukni a těsném tričku a mluvila s někým jiným. Smála se na něj. Na člověka, který by dokázal Tyrona svázat do uzlíčku a pak s ním hodit patnáct metrů a ani se přitom nezapotit. Pro Tyrona hovořil jeho mozek, a ačkoliv mysl může být mocnější než svaly, v boji muže proti muži vás ten se svaly rozdrtí napadrť, pokud se proti němu budete snažit použít jenom svůj mozek.
„A hele. To vypadá jako prrroblém v rrráji,“ ozvalo se Tyranovi za zády.
Tyrone se nedíval přímo na Bellu. Sledoval ji periferním viděním a hrál si se dvířky své skříňky. Ani se nemusel ohlížet, aby poznal, kdo to promluvil - James Joseph Hatfield, kluk ze Západní Virginie, který měl tak špatný zrak, že nemohl nosit kontaktní čočky, a tak chodil po světě se silnými plastovými brýlemi, v nichž připomínal velkou sovu.
„Sklapni, Jimmy Joe.“
„Jo, klídek, kámo, ona s ním jenom mluví, nešmátrá mu po poklopci...“
Tyrone se otočil a z očí mu vyletěly atomové rakety.
„Už mlčím, mlčím, klídek, ty bláho,“ bránil se Jimmy Joe. „Ale mysli. Kdyby chtěla někoho velkýho a silnýho, neopouštěla by přece Kostilama, ne? Vždyť vedle něj Benson vypadá jako skrček.“
A Tyrone vypadal vedle Bensona jako mikrob. ,Jo. Možná.“
„Ber to s rezervou, kámo. Moc se tím netrap.“ Jimmy Joe plácl Tyrana po zádech.
Tyrone nepřestával Bellu periferně sledovat, ačkoliv předstíral, že se dívá jinam. Velký svalnatý Jefferson Benson se otočil a odešel chodbou tou svou houpavou chůzí. Všichni mu uhýbali a nechávali ho projít.
Bella se otočila a uviděla Tyrona a Jimmyho Joe. Usmála se a zamávala. „Ahoj, Ty!“
Tyranova nevolnost zmizela, jakmile uviděl, že se na něho usmívá. Cítil se jako Atlas, když mu Herkules sundal z ramen tíhu světa. Najednou bylo na světě nádherně. Mohl by zpívat, tančit nebo se vznášet jako vánek.
Bella došla až k němu. Všichni se za ní otáčeli. Královna chodeb se nesla jako listy palmovníku v tropickém vánku. Tyranovi bušilo srdce v hrudi jako rytmy tamtamů. Pánové!
Zastavila se u něj. „Jestli zase nezačne chumelit, půjdu po škole do obchoďáku,“ řekla. „Půjdeš taky?“
„Jo,“ zářil Tyrone. „Chystám se tam.“
„Báječně, Ty. Uvidíme se.“
Na Bellině tváři se znovu objevil krásný úsměv, pohladila Tyrona po rameni a odešla. Tyrone se za ní díval, zcela v transu, neschopen odtrhnout od ní oči. V místech, kde se ho dotkla, měl rameno úplně sežehlé.
„Říká ti Ty. Hladí tě. Bláho, je to tak té-dé-dé, že to dál nejde,“ řekl Jimmy Joe. „Tok dat dobrej.“
Tyrone se usmál. Ano, ano, je to pravda. Lepší už život být nemůže. Jak by mohl? Nejkrásnější žena světa si právě dala schůzku s ním, a ne s tím fotbalovým hromotlukem. Bylo to naprosto úžasné, ani o trochu míň. Úžasné. Skvělé...
„A …
