Babička (Božena Němcová)

Už kolem 350 vydání se dočkalo toto vrcholné dílo B. Němcové, do kterého autorka uložila jednak své osobní vzpomínky na dětství v ratibořickém údolíčku, jednak živou ilustraci lidového folklóru a životní moudrosti prostých lidí. Vztah zámku a podzámčí autorka posunula blíž k podobě ideální, příkladné lidové obyčeje zachytila chronologicky v cyklu zvykoslovného roku. Zosobnění lidové životní filosofie je žena, babička Magdaléna Novotná. Přes značný rozsah práce jde o povídku, která nesleduje vývoj ústřední postavy. Sám děj nemá souvislou linii, jak naznačuje podtitul "Obrazy venkovského života". V první části přijíždí babička za dcerou Terezou Proškovou na Staré bělidlo k radosti čtyř jejích vnoučat - Barunky, Adélky, Jana a Vilímka. Poznáváme ji postupně jako ženu, která miluje práci, péči o hospodářství, ale taky přírodu doma i kolem, a je nesmírně citlivou vychovatelkou svěřeným dětem. Působí příkladem svým vztahem k domovu, vlasti i k lidem. Ve světě podzámčí si uchovává lidskou důstojnost, ale i učinlivou dělnost, kde je třeba. V druhé části vystupuje více do popředí zpodobení bohatých obyčejů od měsíce k měsíci (dračky, přástky, Mikuláš, vánoce, vynášení smrti, zvyky jara i léta, dožínky a Kristlina svatba). Základem dějové gradace je právě babiččina neokázalá starost o sousedy, kteří se octli v tísni. Svou přirozenou moudrostí prostou ponižování i vypínání získává respekt i paní kněžny a její schovanky Hortenzie. Ne ovšem u panských lokajů, jejichž manýry částečně přejímá i paní Terezka. "Lépe mluvit s císařem než s písařem," říká babička, která zamlada skutečně hovořila s Josefem II. Podvakrát je pozvána i na zámek, i kněžna s Hortenzií se s babičkou a dětmi ráda zastaví. Ale svého vlivu užije babička jen pro druhé: Chudému Kudrnovi s klubkem dětí pomůže opatřit práci, Kristle z hospody zachrání jejího Jakuba před vojnou, kam mu "pomohl" písař Talián ze msty za to, jak byl zesměšněn, když neodbytně dolézal za Kristlou. Němcová vykreslila kolem Starého bělidla řadu milých postav (mlynářovy, myslivce, Kudrnovy, Kristlu, Jakuba, Mílu), které spolu s babičkou svými vzpomínkami a vyprávěními obohacují povídku. Nejobsáhlejší odbočkou, která ale průběžně splývá s hlavním dějem, je myslivcovo podání tragédie nešťastné Viktorky. Je obecně známo, že skutečnost byla v tom či onom jiná, ale B.Němcové šlo o to, co je v životě našeho lidu nejtypičtější.

— 1 —

Hlavní postavy:

• Babička, matka paní Proškové a babička jejích dětí
• Děti Jan, Vilém a Barunka
• Kněžna a její schovanka Hortensie

Charakteristika doby a prostředí: děj se odehrává v Babiččině údolí ve třicátých letech minulého století.

Babička žila sama v podhorské vesnici v Čechách. Měla dvě dcery a jednoho syna. Jednou ji přišel list od její nejstarší dcery z Vídně. Stálo v něm, že její manžel nastoupil do služeb kněžny, která vždy přijíždí na léto do Čech. Proto požádali babičku, aby s nimi bydlela ve stavení, které koupili. Dcera jí též v dopise vysvětlila, že se do Čech stěhuje navždy a přes zimu bude bez manžela, který bude doprovázet kněžnu. Babička váhala, jestli má přijet, ale nakonec se rozhodla pro stěhování.

Jakmile babička přišla, byla vřele uvítána. Každému z rodiny něco přinesla. Postupně se zabydlila v jedné světnici u pece a začala se starat o domácnost. Pekla chleba, krmila slepice a dva psy Sultána a Tyrla. Všechna zvířata jí měla ráda a ona měla ráda je. I děti ji měly rády a stále byly okolo ní. Nejraději poslouchaly její vyprávění. Babička také zavedla v domě jiný pořádek, než na který děti byly zvyklé. V neděli ráno chodili do kostela a odpoledne pobývali u sousedů ve mlýně, kde děti vždy dostaly nějaký pamlsek. Babička se postupně spřátelila s lidmi z okolí tak, že jí měli všichni rádi.

Jednou na odpolední procházce šla babička sbírat s dětmi do lesa byliny a lesní plody. Pod lesem tekl potok, přes který vedla lávka. Za lávkou se zvedal prudký kopec. Děti ho snadno zdolaly, stačily přitom nasbírat borůvky a babička se stále škrábala do kopce. Na kopečku stál altánek, kde panstvo jedlo po lovu. Babička s dětmi si v altánku odpočinuly. Za chvíli uslyšeli někoho mluvit. Přijela kněžna se svou schovankou Hortensií. Kněžna si popovídala s babičkou a pozvala jí i s dětmi do zámku.

Děti se nadšeně vrátily domů a pověděly rodičům, že jsou s babičkou pozváni do zámku. Jejich otec pracoval u kněžny, a tak je doprovodil k zámku. V zámku je přivítala kněžna s Hortensií. Kněžna si popovídala s babičkou, pohostila jí i děti. Děti si zatím hrály s Hortensií se kterou se spřátelily. Babičce připadal zámek moc přepychový. Byla velmi skromná.

Jednou se děti s babičkou na pozvání myslivce vypravily do myslivny. Tam poznaly mnoho lesní zvěře a taktéž myslivcovi děti. Myslivec jim vyprávěl o bláznivé Viktorce, která zpívá nad splavem a bydlí v jeskyni. Babiččiny děti se rychle spřátelily se dvěma myslivcovými syny. Jan si od této doby přál být myslivcem, ale ne v nížině, ale v horách.

Kněžna věřila tomu, co říká babička a dělala dobře. Babička tím pomohla odvrátit mnoho neštěstí. Všichni lidé, kterým takto pomohla, byli vděční ji a také paní kněžně.

Jednou Hortensie onemocněla a musela zůstat přes léto ve Vídni. Kněžna se s uzdravenou Hortensií vrátila až následujícího jara. Hortensie jela za babičkou a poprosila jí, jestli ji nemůže namalovat i s dětmi. Svěřila se babičce, že ji kněžna chce vdát za jednoho knížete, kterého Hortensie nemá ráda. Babička slíbila Hortensii, že se přimluví u kněžny, aby se Hortensie nemusela vdávat bez lásky. Tak se také stalo a Hortensie se vdala za jednoho muže, malíře, kterého milovala. Jak kněžna, tak Hortensie byly babičce vděčny. Babička takto dokázala pomoci i jiné lásce mezi prostými lidmi. Lidé ji měli za její skromnost rádi a často se k ní obraceli o radu.

Příští jaro přijela kněžna bez Hortensie, protože její schovanka zemřela. Následující jaro zemřela i babička a všichni pro ní truchlili.

Jak dlouho bylo průvod vidět, tak dlouho smutný zrak její ho provázel, až pak záclonu spustíc hluboce si vydechnout zašeptala: „Šťastná to žena!“

— 2 —

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF):