Gnóm něco blábolil. Milwa se mračila. Zoltan, který zapomněl, že už jednou o vladykovi Mahakamu vyprávěl, opět dával k lepšímu své mínění o starém páprdovi Hoogovi. Geralt, který zapomněl, že Zoltana už jednou vyslechl, naslouchal znovu. Jejich hostitel Regis rovněž poslouchal a dokonce zasahoval do hovoru, aniž by byl v rozpacích, že je jediným střízlivým mezi přítomnými, nyní již značně opilými besedníky. Marigold brnkal na loutnu a prozpěvoval:
Není divu, že jsou sličné panny jak plaché laně oč jsou přece stromy vyšší, o to těžší vylézt na ně
„Pitomá písnička,“ zhodnotila Milwa Marigoldovu tvorbu. Podroušeného autora nijak nevyvedla z míry ani kritika, ani to, že nenašel vhodný rým:
Se stromy jako s pannami, to ví každý hňup, je třeba jít rovnou na věc, přeříznout je - a šlus
„Grál…“ breptal Percival Schuttenbach. „Tedy kalich… Vyřezaný z jediného kusu mléčného opálu… Hele, tak veliký… Našel sem ho na vrcholu hory Montsalvat. Okraj měl vykládaný jaspisy, podstavec z ryzího zlata. Opravdický div…“
„Už mu nedám žádnu goralku,“ prohlásil Zoltan Chivay.
„Počkej, počkej,“ zajímal se Marigold, též poněkud blekótavým hlasem. „Co se stalo s tím legendárním pohárem?“
„Vyměnil sem ho za mulu. Potřeboval sem mulu, abysem převezl náklad… Korundy a krystalický uhlík. Měl sem teho… eee… celu hromadu. Těžký náklad, bez muly bysem s ním nehnul… Na hovno mně byl kalich.“
„Korundy? Uhlík?“
„Po vašem rubíny a diamanty. Hrozně… eee… potřebné.“
„To si myslím.“
„Na vrtáky a brusky… Do ložisek. Měl jsem teho… hromadu.“
„Slyšíš, Geralte?“ mávl rukou Zoltan a třebaže seděl, málem se tím pohybem převrátil na záda. „Je malý, rýchlo sa ožral. Zdá sa mu o kupě diamantů. Na také sny si dávaj bacha, Schuttenbachu!“
„Sny, sny,“ zablekotal Marigold. „Co ty, Geralte? Zase sníš o Ciri? Abys věděl, Regisi, náš zaklínač má prorocké sny. Ciri je Dítě Překvapení, připoutané ke Geraltovi Sudbou, proto se mu zjevuje ve snech. My teď máme namířeno do Nilfgaardu, abychom naši Ciri sebrali císaři Emhyrovi, který ji unesl. Ať se moc neraduje, mizera, my Ciri osvobodíme, než by řekl švec. Mohl bych vám vyprávět, páni, ale je to tajemství. Strašné, hluboké, mrazící krev v žilách… Nikdo se o tom nesmí nic dozvědět, chápete? Nikdo!“
„Já sem nic neslyšel,“ ujistil je Zoltan a drze se na zaklínače zašklebil. „Asi mně vlezl do ucha škvor.“
„Letos se nám škvoři nějak rozmnožili,“ podotkl Regis, dloubaje se v uchu.
„Putujeme do Nilfgaardu,“ opřel se Marigold o trpaslíka. Mělo mu to napomoci udržet rovnováhu, avšak zvolil si značně nestabilní oporu. „Ale jak jsem říkal, je to tajemství. Tajný cíl!“
„Vskutku důmyslně utajený,“ pokýval hlavou lékárník, když přelétl pohledem vztekem bledého Geralta. „Věřte, že ani ten nejpodezřívavější špeh by se podle směru vašeho pochodu nedovtípil, kam vlastně jdete.
„Milwo, co ti je?“
„Nemluv na mě, ožralo.“
„Hele! Ona pláče! Podívejte…“
„Táhni k ďasu, povídám!“ otřela si slzy lučištnice. „Jinak tě praštím mezi oči, všivý šumaři… Podej mi sklenici, Zoltane…“
„Kamsi sa ztratila…“ zaskuhral trpaslík. „Ha, tu je. Díky, hospodářů… Kde je, k čertu, Schuttenbach?“
„Šel ven. Už před delší chvílí. Marigolde, slíbil jsi, že mi povyprávíš o Dítěti Překvapení.“
„Hned to bude, Regisi. Jenom si loknu… A všechno ti povím… O Ciri, o zaklínači… S podrobnostmi…“
„Ať chcípnu všeci zkurvysyni!“
„Ticho, trpaslíku! Vzbudíš děti před chýší!“
„Nezlob sa, Milwo. Tumáš, zavdej si…“
„Eeech,“ bloudil Marigold po chýši zamlženým zrakem. „Kdyby mě tak teď viděla hraběnka de Lettenhowe…“
„Kdo?“
„Nikdo. Mor ho, ta pálenka ale rozvazuje jazyk… Geralte, chceš ještě? Geralte!“
„Dej mu pokoj,“ řekla Milwa. „Nechej ho snít.“
