„Obracím se na vás všechny“ pravil Regis. „Jsme družina, neseme tedy společnou odpovědnost. Nic na tom nemění fakt, že mezi námi není ten, kdo nese odpovědnost nejvyšší, abych tak řekl bezprostřední.“
„Vyjadřuj se jasně, hrome!“ vyjel na něj Marigold. „Družina, zodpovědnost… Co je s Milwou? Co je to za nemoc?“
„To není nemoc,“ promluvil tiše Cahir.
„Ne ve smyslu toho slova,“ dal mu Regis za pravdu. „Děvče je těhotné.“
Cahir kývl hlavou na znamení, že se to dovtípil. Marigold zapomněl zavřít ústa. Geralt se Kousl do rtu:
„Ve kterém je měsíci?“
„Odmítla mi sdělit, mimochodem velmi neslušným způsobem, jakýkoliv bližší údaj, dokonce i datum poslední menstruace. Ale něco o tom vím. Je asi v desátém týdnu.“
„K čemu tedy byly ty patetické proslovy o bezprostřední odpovědnosti,“ zavrčel posupně Geralt. „Nemohl to být nikdo z nás, pokud jsi ohledně toho měl nějaké pochybnosti. Měls ovšem pravdu, když ses zmínil o společné odpovědnosti. Ona patří k nám. Tím sekaždý z nás částečně stává manželem a otcem. Napjatě posloucháme, co nám řekne medik.“
„Pravidelná a vydatná strava,“ začal vypočítávat Regis. „Žádné tělesné ani psychické vypětí. Dostatek spánku. A brzy konec s jízdou na koni.“
Dlouho všichni mlčeli.
„Rozumíme,“ ozval se konečně Marigold. „Máme problém, páni manželé a otcové.“
„Větší, než si myslíte,“ řekl upír. „Anebo menší. Záleží na řešení situace.“
„Nechápu.“
„Ale měl bys,“ zamumlal Cahir.
„Požádala mne,“ pokračoval Regis, „abych pro ni připravil nějaký silný a účinný… medikament. Chce odstranit… ten problém. Je rozhodnuta.“
„Dal jsi jí ten medikament?“
Regis se pousmál:
„Bez domluvy s ostatními otci?“
„Prostředek, o který ona žádá,“ rozhovořil se tiše Cahir, „není žádný zázračný lék. Mám tři sestry, vím, o čem mluvím. Mám dojem, že ona si představuje, jak večer vypije tvůj odvar a ráno s námi bude pokračovat v cestě. Nic podobného, alespoň deset dní se nebude moci posadit na koně. Než jí podáš ten medikament, Regisi, měl bys ji na to upozornit. A pokud jej přijme, musíme pro ni nalézt lože. Opravdové, čisté lůžko.“
„Rozumím tomu tak, že ty souhlasíš,“ řekl Regis. „A co ty, Geralte?“
„Co já?“
„Vážení pánové,“ upřel na ně upír své neproniknutelné oči. „Nedělejte, že nechápete.“
„V Nilfgaardu,“ začervenal se Cahir a sklonil hlavu, „smí žena o takových věcech svobodně rozhodovat. Nikdo nemá právo něco jí předepisovat nebo zakazovat. Regis řekl, že Milwa je rozhodnuta. Proto, pouze proto jsem o tom začal mluvit jako o dokonaném skutku. A o následcích toho skutku. Jsem cizinec, nevyznám se… Neměl jsem se vůbec ozývat. Omlouvám se.“
„Za co?“ podivil se trubadúr. „Máš nás za divochy, Nilfgaarďane? Za příslušníky nějakého barbarského kmene, řídící se šamanskými tabu? Pochopitelně, že se žena může svobodně rozhodnout, je to její nezadatelné právo. Jestli se Milwa…“
„Mlč, Marigolde,“ vzdychl zaklínač. „Mlč, buď tak laskav.“
„Ty máš jiný názor?“ zvolal básník rozhorleně. „Chtěl bys jí to zakázat anebo…“
„Drž hubu, hrome, nebo za sebe neručím! Regisi, neprovádíš mezi námi něco jako průzkum veřejného mínění? Proč? Ty jsi medik. Prostředek, o který tě žádá… Ano, prostředek, výraz medikament mi nepřipadá vhodný… Pouze ty jej můžeš připravit. Jestliže tě požádá podruhé, dáš jí ho. Neodmítneš.“
„Prostředek je připraven,“ ukázal jim Regis lahvičku z tmavého skla. „Pokud mě o něj požádá znovu, neodmítnu. Pokud požádá.“
„Oč tedy jde? O naši jednomyslnost? O společný souhlas? Co čekáš?“
„Dobře víš, oč jde,“ řekl upír. „Cítíš, co je třeba učinit. Ale chceš-li znát můj názor, odpovím. Ano, právě to je zapotřebí učinit. Nejsem to však já, kdo na něco čeká.“
„Můžeš mluvit jasněji?“
„Ne, Marigolde,“ odsekl upír. „Nemohu a není to ani nutné. Mám pravdu, Geralte?“
„Máš,“ sklonil hlavu zaklínač. „Máš, zatraceně, máš. Ale proč se díváš na mě? Mám to udělat já? Já to neumím, nedokážu to. Absolutně se k tomu nehodím… Absolutně, chápete?“
„Ne,“ popřel Marigold. „Absolutně nechápeme. Cahire, ty chápeš?“
Nilfgaarďan …