Vyrazila rovnou cestou na jih, nejprve po břehu Stužky, přes Spáleniska, pak se přepravila přes řeku a pokračovala vlhkými úvozy zarostlými zeleným kobercem ploníku. Předpokládala, že zaklínač, který nezná okolí tak dobře jako ona, nebude cestovat přes území lidí. Ona sama si zkrátila cestu místy, kde zákrut řeky zasahoval do hloubi Brokilonu. Takto měla šanci dostihnout ho u vodopádů Ceann Treise. Protože šla rychle a bez zastávek, mohla by jej dokonce předhonit.
Pěnkavy měly pravdu, když ohlašovaly déšť. Obloha na jihu se zachmuřila, povětří zhoustlo, komáři a ovádi začali být nesnesitelně dotěrní.
Když vjela do lískového houští a prodírala se mezi haluzemi ověšenými ještě zelenými ořechy, vycítila něčí přítomnost. Neuslyšela nikoho, ale vycítila. Tak poznala, že jsou to elfové.
Zastavila koně, aby v houští ukrytí lukostřelci měli možnost si ji dobře prohlédnout. Zadržela dech, doufajíc, že nenarazila na ukvapence. Okolo srnce přehozeného přes koňský zadek bzučela moucha.
Zašelestění. Tlumené hvízdnutí. Zahvízdala v odpověď. Scoia'tael se jako duchové vynořili z porostu, Milwa si teprve teď ulehčeně oddychla. Znala je. Patřili ke komandu Coinneacha De Reo.
„Hael,“ pozdravila, sesedajíc. „Que'ss va?“
„Ne'ss,“ odvětil stručně elf, na jehož jméno si nevzpomínala. „Caemm.“
Opodál na mýtince odpočívali ostatní. Bylo jich jistě přes třicet, více než kdy dříve mívalo Coinneachovo komando. To Milwu udivilo, poslední dobou členů komand spíše ubývalo, poslední dobou byla komanda většinou jen tlupami otrhanců, vyčerpaných zraněními a horečkou a stěží se držících v sedlech. Toto komando bylo jiné.
„Cead, Coinneach,“ pozdravila jejich vůdce.
„Ceadmil, sor'ca.“
Sor'ca – sestřička. Tak ji nazývali ti, kteří se stali jejími přáteli, když chtěli vyjádřit náklonnost a obdiv. Přestože byli o mnoho, mnoho zim starší než ona. Zpočátku byla pro elfy pouze Dh'oine. Později, když už přijali její pomoc, pojmenovali ji Aen Woedbeanna – Lesní dívka. Poté, co ji lépe poznali, po vzoru dryád jí říkali Milwa. Svoje pravé jméno prozradila jenom těm, kteří jí byli nejbližší, aby tak oplatila stejné gesto z jejich strany. Vyslovovali je Mear'ya, ovšem s tak rozpačitým výrazem, jako kdyby to slovo mělo v jejich jazyku nějaký nepěkný význam. A vzápětí přecházeli na oslovení sor'ca.
„Kam máte namířeno?“ rozhlížela se Milwa pozorně kolem sebe, ale žádné raněné ani nemocné nespatřila. „Na Osmou Míli? Do Brokilonu?“
„Ne.“
Znala je dostatečně dobře, a tak se zdržela dalších otázek. Stačil jí pohled na nehybné tváře, na přehnaný klid, s jakým se věnovali výstroji a zbraním. Stačil jí jediný pozorný pohled do jejich bezedných očí. Pochopila, že jdou do války.
Obloha na jihu se zatáhla temnými mraky.
„A kam jedeš ty, sor'ca?“ zeptal se Coinneach, pohlédl na naloženého srnce a usmál se.
„Na jih,“ vyvedla ho z omylu. „Na Drieschot.“
Úsměv zmizel z elfovy tváře.
„Po lidském břehu?“
„Jenom k Ceann Treise,“ pokrčila rameny. „U vodopádů se vrátím na brokilonskou stranu, protože…“
Obrátila se, když uslyšela zafrkání koní. K neobvykle početnému komandu se připojovali další elfové. Nové příchozí znala Milwa ještě lépe.
„Ciarane! Toruviel!“ vykřikla tlumeně, neskrývajíc překvapení. „Co tady děláte? Ledva jsem vás přivedla do Brokilonu a vy zase…“
„Ess'creasa, sor'ca,“ promluvil vážně Ciaran aep Dearbh. Obvazem na jeho hlavě ještě prosakovala krev.
„Tak je třeba,“ zopakovala po něm Toruviel, opatrně sesedajíc, aby si nenamohla ruku na pásce. „Přišly nové zprávy. Nemůžeme se schovávat v Brokilonu, když je zapotřebí každého luku.“
„Kdybych to věděla,“ zamračila se Milwa, „neobětovala bych se pro vás. Neriskovala bych krk.“
„Zprávy přišly teprve včera v noci,“ vysvětlovala sklíčeně Toruviel. „Nemohli jsme… Nemůžeme v tomto čase opustit naše bratry ve zbrani. Nesmíme. Pochop to, sor'ca.“
Nebe ztemnělo. Milwa už zaslechla i hřmění.
„Nejezdi na jih, sor'ca,“ radil jí Coinneach De Reo. „Blíží se bouře.“
„Na bouřku se můžu…“ zarazila se a pronikav…
