Babička

VIII

Na panské louce kvítí až strakato; uprostřed louky mez, na mezi mateřídoušky jak by nastlal. V mateřídoušce jako v podušce sedí Adélka; dívá se po malé berušce, která jí běhá po klíně sem tam, z klína na nožku, z nožky na zelenou botku. "Neutíkej, malá, zůstaň u mne, vždyť já ti nic neudělám," povídá děvčátko berušce, berouc ji do prstů a opět si ji na klín sázejíc.

Nedaleko od Adélky u mraveneční hromádky sedí na bobku Jan a Vilém. Dívají se na hemžení mravenců vůkol sebe. "Koukej se, Viléme, jakto běhá, a vidíš, tenhle mravenec ztratil vajíčko a tuten druhý je vzal a běží s ním do hromádky."-"Počkej, já mám kousek chleba v kapse, já jim dám drobeček, copak budou dělat." Vzal z kapsy chléb a kousek ho položil na cestu. "Podívej se, podívej se, ti se okolo toho hrnou a myslejí, kde se to asi najednou vzalo. A hlehle, oni strkají ten kousek dál a dál; vidíš, jak se to žene ze všech stran; ale jak to jen vědí ti druzí, že tu něco je?"

Vtom byli vytrženi ze svého dívání jasným hlasem, který se ptal: "Co tu děláte?"

Byla to komtesa Hortensie, která přijela na bílém koníku skoro až k nim, aniž ji byli slyšeli. "Já mám berunku!" řekla Adélka, ukazujíc zavřenou pěst komtese, která byla z koně slezla a k ní přistoupla.

"Ukaž mi ji!"

Adélka rozevřela ručku, ale byla prázdná. "Och je, ona mi utekla," zamračilo se děvčátko.

"Počkej, ještě neutekla, ale chce," pravila slečna a vzala opatrně berušku děvčeti z holého ramínka. "A co s ní budeš dělat?"

"Nechám ji uletět. Počkej, jak poletí; dívej se!" Adélka položila berunku na plochou dlaň, zdvihla ruku vzhůru říkajíc: "Pinka linka, pinka linka, uletěla Pánubohu do okýnka."

"Rozlila tam hrnec mlíka!" doložil Vilém, klepna Adélku zlehka do ruky. Vtom pozdvihla berunka černý červenokropenatý pláštík, rozhrnula pod ním složená hebounká křidélka a uletěla do povětří.

"Počkej ty, pročpak jsi ji postrčil," hněvala se Adélka.

"Aby dříve uletěla," smál se chlapec, a obrátě se k Hortensii, vzal ji za ruku řka: "Pojď, slečno Hortensie, pojď se podívat, já jsem dal mravencům kouštíček chleba, a to ti jich na něm je!" doložil s posunkem velikého divení se.- Komtesa sáhla do kapsičky černého aksamitového kabátu, vytáhla kousek cukru a podala Vilémovi řkouc: "Ten jim polož tu do trávy, a budete vidět v okamžení, co se jich naň sesype. Sladké věci mají rádi."

Vilém poslechl, a když viděl, že v malém okamžení mravenci přibíhají ze všech stran, na cukru leptají a drobty jak puntíčky malé si odnášejí do hromady, svého to stavení, bylo mu to divné a ptal se komtesy: "Ale pověz mi, slečno, jak to ti mravenečkové vědí, že zde něco dobrého, a co to dělají s těmi vajíčky, že je ustavičně vynášejí a odnášejí?"

"To jsou jejich dětičky a ti, co je nosí, jsou jejich chůvy a opatrovnice. Když slunce svítí a horký den je, vynášejí je na slunce z tmavých komůrek, aby se vyhřály a lépe rostly "

"A kde jsou jejich maminky?" ptala se Adélka.

"Jsou v domečku, sedí a snášejí vajíčka, aby mravenečkové nevymřeli. A tatínkové chodí okolo nich, všelicos jim povídají a je veselí, aby se jim nestýskalo, a ti ostatní mravenci, co tu vidíte běhat, to jsou pracovnice."

"A co pracujou?" ptal se Jan.

"Snášejí pokrm, staví a opravují stavení, opatrují pupy, ty rostoucí děťátka, čistí dům; když umře některý mravenec, odnesou ho, dávají pozor, aby je nepřátelé nepřepadli, a když pak se to stane, brání proti nim společnou svoji obec; to všecko musí zastat pracovnice."

"A jak pak si rozumějí, když neumějí mluvit?" divily se děti.

"Třebas neuměli takovou řeč jako rozumnější tvorové a dokonce lidé, přece mezi sebou si rozumějí. Viděli jste, jak ten první, co našel cukr, hned ostatním běžel povídat, a jak se to sbíhalo; vidíte, jak se jeden s druhým zastavuje, tykadly jak se dotýkají, jako by si mimochodem chtěli pohovořit, a leckdes jich hromádky stojí, kdoví o co se radíce."

"A mají v těch hromádkách také pokoje a kuchyň?" ptala se Adélka.

"Kuchyně nepotřebujou, protože nevaří, ale komůrky mají v těch hromádkách pro děťátka a maminky, sály pro pracovnice, a mají dům na kolikero pater rozdělený a uvnitř chodby z jednoho patra do druhého."

"Ale kterakpak si to tak vystaví, že se jim nesesype?" ptaly se zase děti.

"Však oni pevně staví, a když jim to silnější moc nezkazí, tak snadno se jim stavba nezhoří. Zdi si udělají a krovy, a vše z drobouninkých tříštěk, stébel, jehličin, suchých lístečků, trávy a země, kterou v malinké kuličky schoulí, a je-li suchá, v ústech slinami svlaží, uhnětou a tak jí potřebujou jako zedníci cihel. Nejmilejší je jim stavět při drobném dešti, když zem vlhká."

"Ale kdopak ta zvířátka tomu naučil?" ptal se Vilém.

"To už Bůh dal zvířátkům přirozeností takový pud, že vědí hned od malička, jak se živit, že vědí, čeho jim k zachránění potřeba, a některá zvířátka s takovou umělostí a chytrostí potřeby svoje dobývají a domácnost svoji si zřizují, že se to skoro rozumu lidskému podobá. Až budete chodit do školy a knihám rozumět budete, pak se o zvířátkách a jejich živobytí mnoho dovíte, jako já se dověděla," doložila komtesa. Mezi tou řečí přišla babička s Barunkou, nesouce plné klíny květin a plné náruče koření, které byly na louce natrhaly. Děti hned babičce vypravovaly, co jim pověděla komtesa o mravencích, ta ale ptala se babičky, k čemu nese všecko to koření. "I milostslečno, to je kmín a trochu řepíčku. Kmín, ten se usuší a semínko potřebuje se v domácnosti do jídel a chleba, sláma dětem do koupele; řepíček výborně poslouží, když koho v krku bolí, musí se vyplachovat. Okolní lidé vědí, že já vždy trochu toho koření mám, a tudy si pošlou. Dobře je, když člověk takový lík v domě má, třebas ho pro sebe nepotřeboval, trefí se pro jiného."

"A což tu není v městečku lékárny?" zeptala se komtesa.

"V městečku ne, ale hodinu cesty odtud. Ale což je to všecko plátno, kdyby i nakrásně v městečku byla; latinská kuchyně je drahá kuchyně, a proč bychom draze kupovali, co sami si vařit dovedeme."

"A to vám napíše recept lékař a řekne, jak to máte uvařit?"…