Babička

VII

Druhý den před polednem vyhrnula se babička s dětmi ze dveří.

"Ať se mi slušně chováte," přikazovala matka, přes práh je vyprovázejíc; "ať mi v zámku na nic nesaháte a paní kněžně pěkně ruku políbíte."

"Vždyť my to nějak spravíme," ujišťovala babička.

Děti byly jako kvítí a babička také měla sváteční oblek; mezulánku hřebíčkové barvy, bílý fěrtoch jako led, damaškový kabátek oblakové barvy, čepec s holubičkou, na krku granáty s tolarem. Pod paždí nesla si plachetku s sebou.

"Nač máte plachetku s sebou, pršet nebude, je vybráno," mínila paní Prošková.

"Člověk je jako bezruký, když není co držet, je to už zvyk, abych si něco nesla," řekla babička.

Zatočili okolo zahrádky na úzkou stezičku.

"Teď jděte hezky jeden za druhým, abyste si neurousali v trávě kalhoty. Ty, Barunko, jdi napřed, Adélku povedu já, ona neumí dávat pozor na cestu," rozkazovala babička, berouc Adélku za ruku, která s velikým zalíbením po sobě se dívala. V sadě skákala Černá, Adelčina to slepice, jedna z těch čtyř, co babička dětem z pohorské vesničky přivezla. Babička ji tak ochočila, že zobala dětem z ruky, a vždy když snesla vajíčko, přiběhla si k Adélce pro kousek žemle, který jí děvče od své snídaně nechávalo.

"Jdi si k mamince, Černá, já jsem ti tam nechala žemli, já jdu k paní kněžně," volala Adélka na slípku; ta ale jako by nerozuměla, hnala se úprkem k ní a chtěla ji zobákem tahat za šaty.

"Copak nevidíš, hloupá, že mám bílé šaty? Vššša!" odhánělo ji děvčátko, ale slípka nechtěla odejít, až ji pak babička plácla přes křídla plachetkou. Šli zase kousek dále. Tu, nastojte, nová nehoda hrozila bílým šatům. Ze stráně ženou se oba psi, přebrodí struhu, na břehu se trochu otřepou a jedním skokem jsou u babičky.

"I vy zatrolenci, kdo pro vás poslal! Hned se mi kliďte!" hněvala se babička, hrozíc jim. Psi slyšíce hněvivý hlas babiččin a vidouce napřaženou ruku s plachetkou, zarazili se,myslíce: copak to být? Děti také na ně lály a Jan zdvihl kamének, chtě jej po nich hodit, ale kamének zalítl do struhy. Psi, uvyklí přinášet hozené jim věci i z vody, domnívali se, že chtějí děti s nimi jen tak zahrávat, hnali se radostně do vody, v okamžení ale byli zase venku a vesele začali okolo dětí rejdit. Děti křičely, schovávaly se za babičku a babičkanevěděla si rady. "Já půjdu domů a křiknu na Bětku," mínila Barunka. "Nevracej se, nepřináší prý to štěstí na cestu," pravila babička. Tu naštěstí přicházel pan otec a ten psy odehnal.

"Kampak se ženete, na svatbu či na hody?" ptal se pan otec, otáčeje pikslu v prstech.

"Není komu, pane otče, zatím jen do zámku," odpověděla babička.

"Do zámku, totě něco. Co tam?" divil se pan otec.

"Paní kněžna nás pozvala," vyjely děti a babička vypravovala hned, jak se s paní kněžnou sešla v altánku.

"Tudy na to," řekl pan otec, šňupna si; "no, tedy jděte, a pak mi Adélka poví, co tam viděla. A co ty, Jeníku, bude-li se tě paní kněžna ptát, kam pěnkava nosem sedá, ty to nevíš, vid?"

"Však ona se nebude ptát," mínil Jan a utíkal napřed, aby ho pan otec už nezlobil. Pan otec se ušklíbl, pozdravil babičku a šel k splavu.

U hospody hrály si Kudrnovic děti, dělaly mlýnky a Cilka chovala.

"Co tu děláte?" ptala se jich Barunka.

"Nic," odpověděly, prohlížejíce vystrojené děti.

"Hečte, my jdeme do zámku," začal Jan.

"Hm, to je toho," hodil hubou Vavřínek.

"A budeme tam vidět papouška," řekl zase Vilím.

"Až jen budu veliký, budu ho také vidět; tatík mi povídal, že půjdu do světa," zase na to odpověděl rozpustilý Vavřínek; ale druhý hoch, Václav, a Cilka řekli: "Kýž bychom mohli se tam také podívat."

"No mlčte, já vám něco přinesu," řekl jim Jan, "a povíme vám, jak to tam bylo."

Konečně se přece dostala babička s dětmi k parku, kde na ně pan Prosek už čekal.

Knížecí park byl každému přístupný, nebyl také daleko od Starého bělidla vzdálen, ale babička s dětmi zřídkakdy tam vešla, zvláště když tam vrchnost byla. Obdivovala se sice vkusnému spořádání všeho, překrásným květinám, vzácnému stromoví, vodotryskůmi zlatým rybičkám v rybníku, přece ale šla raději s dětmi na louku neb do lesa. Tam se mohly sméle provalovat po měkkém zeleném koberci, tam mohly si přivonět ke každému kvítku, třebas i natrhat si jich na kytice a věnce. V poli nerostly sice pomeranče ani citróny,ale sem tam stála košatá třešně ptáčnice aneb planá hruška, ovoce bylo na nich obsypáno a mohl si každý načesat do vůle. V lese zase bylo jahod, borůvek, hub a mandlových oříšků dost a dost. Vodotrysků žádných nebylo, ale ráda zastavila se babička s dětmi u splavu. Dívaly se, jak vlny po splavu prudce dolů stékají, vzhůru se vyhoupnuvše, v milióny kapek roztřískány nazpět padají, ještě jednou v pěnivém kotli se převalí a teprv spoje v proudu jednom tiše dále plynou. Nad splavem nebyly žádné zlaté ryby naučené žemlové drobty, ale jak šla babička okolo, sáhla do kapsáře, vyprázdnila Adélce zástěrky chlebové drobečky, a jak je děti hodily do vody, vyhrnulo se z hluboké tůně množství ryb. Nejvýše k povrchu vyplavaly stříbrolesklé bělice a honily se po drobtech mezi nimi jezdili střelhbitě okouni s nataženým hřbetem, opodál se prosmýkla sem a tam štíhlá parma s dlouhými vousy; také břichaté kapry a pleskohlavé mníky vidět byl.

Na louce potkávala se babička s lidmi, kteří hned pozdravovali "Pochválen buď Ježíš Kristus" aneb "Dej Pánbůh dobrý den". Kteří se zastavili, zeptali se: "Kampak, babičko? Jak se máte? Co dělají vaši?" a hned od nich se něčeho dověděla.

Ale v zámku? Tam nebylo žádného pořízení! Tu běžel premovaný sloužící, tu komorná v hedvábí, tu pán a zase pán, a každý nesl hlavu výše než mu narostla, a vyšlapoval si jako ti pávi, co jedině právo měli na trávníku se procházet. Jestli některý z nich babičku pozdravil, řekl jen tak zběžně "Guten Morgen nebo "Bon jour" a babička se začervenala a nevěděla, má-li říci "Až na věky" nebo "Dejž to Pánbůh". Vždy říkávala doma: "Tam v tom zámku je pravý babylón!"

Před zámkem seděli dva premovaní sloužící, z každé strany dveří jeden; ten vlevo měl složené ruce na klí…