Startovali za rozbřesku z Joungsfieldu a Johnny natočil dvoumotorový beechcraft směrem na sever, zanechávaje za sebou po levé straně modrý masiv Stolové hory. Tracey měla na růžové košili větrovku s kapucí, nohavice džín zastrčila do lehkých kožených bot a tmavé vlasy stáhla na šíji koženou šňůrkou.
Seděla velmi tiše, dívala se před sebe předním sklem letadla na kontury země v postupujícím svítání. Pusté fialové a purpurové hory a rezaté pláně se rozprostíraly do dálky, kde se střetávaly s oparem. který visel nad studeným Atlantikem. V její mlčenlivosti cítil Johnny vzrušení a zjistil, že je nakažlivé. Slunce explodovalo nad horizontem, omylo pláně zlaty a zářivě a pokrylo špičky hor plamenem.
"Namaqualand," ukázal Johnny před sebe.
Zasmála se rozjařeně jako dítě o Vánocích a otočila se na sedátku čelem k němu.
"Pamatuješ - ," začala, potom se zarazila v rozpacích.
"Ano," řekl Johnny. "Pamatuji."
Přistáli před polednem na hrbolatém přistávacím pruhu, který buldozery vyrvaly divočině. Tam je čekal landrover, aby je odvezl k pobřeží. Chtěli zkontrolovat stav prací. Na třicetisedmimílovém pásu zůstalo ještě něco, co mělo cenu. Byla to likvidační a uzávěrková akce. Když "kz-ál" Canute předával balík diamantů získaný měsíční těžbou, měl ve tváři omluvný výraz.
"Všecky velké kamínky jsi vydoloval, Johnny. Už to není jako kdysi."
Johnny šťouchl prstem do žalostné hromádky malých kamenů nízké hodnoty.
"Ne, to není," souhlasil. "Ale každá troška pomůže."
Vylezli zpět do letadla a pokračovali v letu na sever. Teď letěli nad územím, kde byla poušť na mnoha místech rozryta a rozježděna. Pásy buldozerů zanechávaly v měkké zemi široké stopy.
"Naše?" zeptala se Tracey.
"Přál bych si, aby byly naše. Potom bychom neměli tolik starostí. Ne, to všechno patří velké společnosti."
Johnny zkontroloval hodinky, automaticky srovnával rychlost letu se svým odhadem. Potom zvedl mikrofon vysílačky.
"Volám kontrolní stanici Alexander Bay. Tady je Zulu Sugar Peter Tango Baker," hláskoval imatrikulační značku. Věděl, že ho zachytili radarem a sledují ho - ne proto, že by se báli o jeho bezpečnost, ale proto, že teď byl nad věhlasným Diamantovém územím Jihozápadní Afriky - na onom širokém, rozlehlém, žárlivě hlídaném pásu pouště. Rádio ihned zapraskalo odpověď a žádalo číslo povolení, jeho letový plán, ptalo se na jeho záměry a cíl cesty.
Když přesvědčil kontrolu o své nevině a obdržel jejich povolení, že může pokračovat v letu, vypnul vysílačku a zašklebil se na Tracey. Tento malý dotek Olympu ho podráždil. Věděl, že většina z toho byla profesionální žárlivost. Nesnášel pomyšlení, že pracuje na zemi, kterou velká společnost opovrhuje jako nedostatečně výnosnou, než aby se s ní obtěžovala. Někdy Johnny snil o tom, aby objevil chybu ve výměře oblasti, takovou, jaká se mohla stát při geologickém průzkumu před sedmdesáti lety, když objevili hodnotu této vyprahlé, nahé zemské kůry. Představoval si, jak se chlubí právy na minerály několika mála čtverečních mil uprostřed bohatých polí velké společnosti.
Rozkošnicky se zachvěl při té myšlence a Tracey se na něho tázavě podívala. Zavrtěl hlavou, potom šňůra jeho myšlenek pokračovala jiným směrem. Naklonil letadlo, proletěl nad pobřežím, jehož zpěněné linky příboje vbíhaly do ztuhlého bílého písku pláže.
"Co?"
Byla netrpělivá, postřehla nový tón v jeho hlase.
"Thunderbolt a Suicide," řekl a Tracey to sdělení přijala s nechápavou grimasou. "Tam."
Ukázal před sebe a skrze lehký opar nad mořem je spatřila celé - bílé a zářivé, jako pár bílých velryb.
"Ostrovy?" zeptala se. "Co je na nich tak zajímavého?"
"Jejich tvar," řekl. "Podívej, jak leží vedle sebe jako stěny trychtýře s malým průlivem mezi nimi."
Přikývla. Ty dva ostrovy byly téměř stejné, jako dvojčata, dva úzké klíny hladké žuly, každý asi tři míle dlouhý, měly tvar střechy a dotýkaly se svými konci jeden druhého - pouze mezi vrcholy vznikla mezera. Mocný Atlantik do nich bušil z jihu a dral se do malého průlivu trychtýře. Zjistil…
