Enderova hra (Orson S. Card)

KAPITOLA 12
Drak

„Posaďte se, prosím, pane generále. Pokud tomu rozumím, přišel jste v nějaké naléhavé záležitosti.“

„Pane plukovníku, obvykle si netroufám zasahovat do vnitřních věcí Bitevní školy. Máte zaručenou autonomii a přestože mám vyšší hodnost, plně si uvědomuji, že moje pravomoc spočívá pouze v možnosti radit; nemohu vám nařizovat, jak máte jednat.“

„Jednat?“

„Buďte ke mně upřímný, plukovníku Graffe. Američané umějí docela chytře předstírat nevědomost, když se rozhodnou, ale mě neoklamete. Víte dobře, proč jsem tady.“

„Hmm. Takže Dap asi poslal to hlášení.“

„Má ke zdejším studentům – jakýsi otcovský vztah. Cítí, že vaše zanedbávání potenciálně vážné situace je víc než pouhé zanedbávání – že hraničí s utajováním příčin smrti nebo vážného zranění jednoho studenta.“

„Pane generále, tohle je škola pro děti. Stěží se tu stane něco tak důležitého, aby to k nám přivedlo náčelníka vojenské policie Mezinárodní flotily.“

„Plukovníku, jméno Endera Wiggina už proniklo do nejvyššího velení. Dokonce se dostalo k mým uším. Slyšel jsem, že – mírně řečeno – je naší jedinou nadějí na vítězství v nadcházející invazi. Jestliže je jeho život nebo zdraví v nebezpečí, nepovažuji za svéhlavost, když se vojenská policie zajímá o chlapcovu ochranu. Vy ano?“

„Zatracený Dap, a čert vem i vás. Dobře vím, co dělám.“

„Opravdu?“

„Lépe než všichni ostatní.“

„Ehm, to je zřejmé, protože nikdo nemá ani nejmenší představu o tom, co děláte. Osm dní už víte o existenci spiknutí několika zvrhlejších 'dětí' se záměrem zmlátit Endera Wiggina, pokud to půjde. A že se tito spiklenci, obzvlášť hoch jménem Bonito de Madrid, zvaný obvykle Bonzo, s velkou pravděpodobností nechtějí při Wigginově trestání nijak omezovat, takže Ender Wiggin, nepochybně důležitý mezinárodní zdroj, bude ve velkém nebezpečí, že jeho mozek se roztříští o stěny vaší prosté orbitální školy. A teď vy, člověk, který byl varován před tímto nebezpečím, navrhuje –“

„Nedělat nic.“

„Pochopte přece, že to v nás vyvolává zmatek.“

„Ender Wiggin není v takové situaci poprvé. Už dříve na Zemi, v den, kdy ztratil svůj monitor, a znovu, když velká skupina starších chlapců –“

„Nemyslete si, že o předchozí situaci nic nevím. Ender Wiggin provokuje Bonza až za hranice lidské trpělivosti. A vy tu nemáte žádnou vojenskou policii, která by ukončila výtržnosti. Je to od vás nesvědomité.“

„Až bude Ender Wiggin muset velet našim flotilám, až bude v jeho rukou ležet rozhodnutí o našem vítězství nebo porážce, přijde ho vojenská policie zachránit, když se mu věci vymknou z rukou?“

„Nevidím souvislost.“

„Samozřejmě. Ale souvislost tu je. Ender Wiggin musí uvěřit, že za žádných okolností mu žádný dospělý nikdy, nikdy nepřijde na pomoc. Musí v hloubi duše uvěřit, že jedině on dokáže provést to, co s ostatními dětmi vymyslí. Jestli tomu neuvěří, nikdy nedosáhne nejzazší meze svých schopností.“

„Nedosáhne jich také tehdy, když bude mrtvý nebo nadobro zmrzačený.“

„Nebude.“

„Proč se vlastně s Bonzem nerozloučíte? Je dost starý, mohl by ukončit studium?“

„Protože Ender ví, že Bonzo ho chce zabít. Když Bonza odsuneme mimo pořadí, bude vědět, že jsme ho zachránili. Nebesa vědí, že Bonzo není tak dobrý velitel, abychom ho povýšili za zásluhy.“

„Co ostatní děti? Necháte je, aby mu pomohly?“

„Uvidíme. To je moje první, poslední a jediné rozhodnutí.“

„Pámbu s vámi, jestli se mýlíte.“

„Pámbu s námi, jestli se mýlím.“

„Poženu vás před hlavní vojenský soud. Zneuctím vaše jméno po celém světě, jestli se zmýlíte.“

„To je rozumné. Ale nezapomeňte, že jestli budu mít náhodou pravdu, určitě dostanu hezkou řádku metálů.“

„Za co?“

„Za to, že jsem vám zabránil v neoprávněném vměšování.“

 

Ender seděl v rohu bitevní místnosti, s rukou zaháknutou v držáku, a díval se, jak Bean cvičí se svojí jednotkou. Včera nacvičovali útok bez pistolí, odzbrojování nepřítele pomocí nohou. Ender jim pomohl radou při několika zápasnických chvatech v normální gravitaci – hodně věcí se muselo změnit, ale letová setrvačnost byla nástrojem, který se dal využít proti nepříteli stejně snadno jako nulka na Zemi.

Dnes však měl Bean novou hračku – mezní lano, jednu z tenkých, téměř neviditelných šňůr, které při stavbách ve vesmíru spojovaly dva předměty. Mezní lana někdy měřila dlouhé kilometry. Tohle bylo jen o kousek delší než stěna bitevní místnosti, ale přesto se málem neviditelně snadno kroutilo kolem Beanova pasu. Odmotal ho jako kus látky a podal jeho konec jednomu vojákovi. „Přivaž ho k držáku a párkrát ho zatoč.“ Bean držel druhý konec na opačné straně bitevní místnosti.

Jako ocelový drát natažený před nepřítelem není lano moc užitečné, usoudil Bean. Nebylo sice téměř vidět, ale šňůra z jednoho pramene by sotva zastavila nepřítele, když by snadno prošel nad ní nebo pod ní. Potom ho napadlo využít ji ke změně směru při pohybu v prostoru. Přivázal si ji kolem pasu, druhý konec stále připevněný k držáku, sklouzl o pár metrů stranou a odrazil se rovnou ven. Šňůra ho zachytila, okamžitě změnila jeho směr, zhoupl se do oblouku a tvrdě narazil na zeď.

Křičel a křičel. Enderovi chvíli trvalo, než pochopil, že nekřičí bolestí. „Viděli jste, jak rychle jsem letěl? Viděli jste, jak jsem změnil směr?“

Brzy celá armáda Draků přestala pracovat a sledovala Beanovo cvičení se šňůrou. Změny směru byly úžasně překvapivé, zvláště když člověk nevěděl, kde má šňůru hledat. Když se s její pomocí omotal kolem hvězdy, získal nevídanou rychlost.

Ve 21.40 Ender ukončil večerní výcvik. Unavená, ale šťastná, že viděla něco nového, procházela jeho armáda chodbami ke své ložnici. Ender šel mezi nimi, nemluvil, ale poslouchal jejich řeči. Byli unavení, to ano – déle než čtyři týdny každý den jedna bitva, často v situaci, která prověřila jejich schopnosti až do krajnosti. Ale byli pyšní, šťastní, důvěrně si blízcí – nikdy neprohráli a naučili se důvěřovat jeden druhému. Důvěřujte svým kamarádům vojákům, že budou usilovně a dobře bojovat, důvěřujte svým velitelům, že snahu všech spíš využijí než vyplýtvají. Nade vše důvěřujte Enderovi, že vás připraví na všechno, co by se mohlo stát.

Když kráčel po chodbě, Ender si všiml několika starších hochů v bočních chodbách a průlezech, zdánlivě zabraných do rozhovoru. Někteří z nich se pomalu loudali jejich chodbou opačným směrem. Byla to však až příliš velká shoda náhod, že jich tolik mělo na sobě uniformu Mloků a že ostatní byli většinou starší hoši z armád, jejichž velitelé nenáviděli Endera Wiggina nejvíc. Několik vojáků na něho pohlédlo a rychle odvrátilo hlavu. Jiní zase byli příliš napjatí a příliš nervózní, když předstírali, že odpočívají. Co udělám, když na nás tady na chodbě zaútočí? Moji chlapci jsou všichni mladí a malí, naprosto nezkušení v osobních soubojích při normální gravitaci. Kdy se to meh naučit?

„Hej, Endere!“ zavolal na něho někdo. Ender zastavil a ohlédl se. Petra. „Endere, ráda bych si s tebou promluvila.“

Ender okamžitě pochopil, že kdyby se zastavil a mluvil s ní, jeho armáda by rychle prošla kolem něho a on by zůstal na chodbě s Petrou sám.

„Pojď se mnou.“

„Jenom na okamžik.“

Ender se obrátil a šel dál se svou armádou. Slyšel, že Petra utíká, aby ho dohnala. „Tak dobrá, půjdu s tebou.“ Ender strnul, když se přiblížila. Patřila k nim, k těm, co ho tolik nenáviděli, že by mu rádi ublížili?

„Jeden tvůj kamarád chtěl, abych tě varovala. Je tu pár kluků, kteří tě chtějí zabít.“

„To je ale překvapení,“ procedil Ender. Zdálo se, že někteří jeho vojáci našpicovali uši. Spiknutí proti jejich veliteli byla asi zajímavá novinka.

„Endere, oni to dokážou. Říkal, že to plánují od té doby, co tě udělali velitelem –“

„Chceš říct už od té doby, co jsem porazil Mloky.“

„Taky jsem tě nenáviděla, když jsi porazil Fénixe.“

„Neřekl jsem, že někoho obviňuju.“

„Je to pravda. Řekl mně, abych tě dnes na zpáteční cestě z bitevní místnosti vzala stranou a varovala, aby sis zítra dával pozor, protože —“

„Petro, kdybys mě zrovna teď opravdu vzala stranou, hned bys měla v patách deset chlapců. Chceš snad říct, že sis jich nevšimla?“

Najednou ve tváři zrudla. „Nevšimla. Jak si to můžeš myslet? Ty nevíš, kdo jsou tví přátelé?“ Prodrala se dopředu přes Draky a vyběhla po žebříku na horní palubu.

„Je to pravda?“ zeptal se Divoký Tom.

„Co je pravda?“

Ender přelétl očima pokoj a zakřičel na dva chlapce, kteří dělali skopičiny, aby šli spát.

„Že tě někteří starší kluci chtějí zabít?“

„Řečičky,“ utrousil Ender. Ale přitom dobře věděl, že to nejsou jenom řeči. Petra něco věděla a to, co viděl dnes večer na cestě, nebyla halucinace.

„Možná řečičky, ale víš, že když řekneš, nás pět velitelů čety tě doprovodí do tvého pokoje jako eskorta.“

„Naprosto zbytečně.“

„Udělej to pro nás. Dlužíš nám laskavost.“

„Nic vám nedlužím.“ Byl by hloupý, kdyby je odmítl. „Jak chcete.“ Otočil se a odešel. Velitelé čet klusali vedle něho. Jeden utíkal dopředu a otevřel dveře. Zkontrolovali pokoj, vynutili si od Endera slib, že zamkne, a odešli až těsně před večerkou.

Na panelu svítil nápis:

 

NEZŮSTÁVEJ SÁM. NIKDY. DINK

 

Ender se usmál. Takže Dink byl pořád jeho přítel. Nevadí, nic mi neudělají. Mám svoji armádu.

Ale ve tmě svoji armádu neměl. Té noci se mu zdálo o Stilsonovi, teprve teď viděl, jak byl Stilson malý a jak směšný byl jeho postoj šestiletého tvrdého chlapíka. A přece ho ve snu Stilson se svými kamarády svázal, aby sebou nemohl házet, a oplatil mu přesně tím, co mu v životě provedl Ender. Potom se Ender viděl, jak blekotá jako idiot, pokouší se rozkazovat armádě, ale z úst mu vycházejí samé nesmysly.

Probudil se ve tmě a měl strach. Uklidnilo ho teprve vědomí, že učitelé si ho zřejmě vysoce cení, protože jinak by na něho nevyvíjeli takový nátlak; každopádně by nedovolili, aby se mu stalo něco zlého. Když na něho před lety starší hoši zaútočili, učitelé byli možná před místností a čekali, jak boj dopadne; kdyby se jim věci vymkly z rukou, byli by zakročili a zastavili to. Mohl jsem si tam třeba sednout a nedělat nic a oni by se už postarali, abych ve zdraví přežil. Ve hře na mě budou naléhat, jak nejvíc mohou, ale mimo ni mě budou chránit.

S touto jistotou znovu usnul a spal, dokud se neotevřely tiše dveře a na zemi neležel lístek s ranní válkou.

 

Samozřejmě ji vyhráli, ale byla to hořká pilulka. Bitevní místnost byla zaplněna tak složitým hvězdným labyrintem, že honička při dobíjení zbylých nepřátel trvala pětačtyřicet minut. Armáda Jezevců Paula Slatteryho se totiž odmítla vzdát. Dostali také nový pokyn pro hru. Když zneškodnili nebo poškodili nepřítele, ten za pět minut roztál, stejně jako při výcviku. Jenom když ho úplně zmrazili, zůstal celou dobu mimo hru. Ale u Draků pravidlo postupného rozmrazování neplatilo. Poprvé si toho všiml Divoký Tom, když začal dostávat zásahy zezadu od lidí, kteří měli být bezpečně odklizeni z cesty. A na konci bitvy Slattery potřásl Enderovi rukou a prohlásil: „Jsem rád, žes vyhrál. Jestli tě někdy porazím, byl bych rád, kdyby to bylo v poctivém boji.“

„Využij toho, co ti dávají,“ odpověděl Ender. „Pokaždé, když získáš nad nepřítelem výhodu, hned ji využij.“

„To víš, že jsem se snažil,“ ušklíbl se Slattery. „Spravedlivý jsem jenom před bitvou a po ní.“

Bitva tentokrát trvala i přes snídani. Ender si prohlédl své uhřáté, zpocené a unavené vojáky čekající na chodbě a řekl: „Dneska už víte všechno. Žádný výcvik nebude, trochu si odpočiňte. Bavte se, projděte si test.“ Známkou jejich únavy byl fakt, že ani nejásali, ani se nesmáli nebo usmívali, prostě šli do ložnice a svlékli si šaty. Byli by se zúčastnili výcviku, kdyby je požádal, ale sáhli až na dno svých sil a přijít o snídani byla jenom jedna z mnoha nespravedlností.

Ender měl v úmyslu hned se vysprchovat, ale cítil se také unavený. Lehl si ve skafandru na postel, jen na chvilku, a vzbudil se až na začátku polední přestávky. Tak skončil jeho plán dalšího studia termiťanů. Tak tak se stihl umýt, najíst se a zamířit do třídy.

Sundal si kosmický oblek, který páchl potem. Po těle mu bylo zima, klouby měl podivně zesláblé. Neměl jsem spát přes den. Začínám ochabovat. Začínám se opotřebovávat. Nesmím dovolit, aby mě únava přemohla.

Klusal proto do tělocvičny a přinutil se třikrát vyšplhat na lano, než se osprchoval. Nenapadlo ho, že jeho nepřítomnost ve velitelské jídelně bude nápadná, že při sprchování v poledne, kdy se jeho armáda cpala svým prvním jídlem tohoto dne, bude úplně sám a bez pomoci.

Dokonce ani v okamžiku, kdy je slyšel vcházet do koupelny, jim nevěnoval pozornost. Nechal vodu stékat po hlavě, po celém těle, sotva si všímal tlumených kroků. Oběd už asi skončil, pomyslel si. Začal se mydlit. Možná někdo skončil výcvik později.

A možná ne. Otočil se. Bylo jich sedm, opírali se o kovové výlevky nebo postávali kousek od sprch a hleděli na něho. V jejich čele stál Bonzo. Mnozí se usmívali, s blahosklonným, škodolibým výrazem lovce nad obětí zahnanou do kouta. Ale Bonzo se neusmíval.

„Ale, to je náhodička,“ ozval se Ender.

Nikdo neodpověděl.

Ender tedy zavřel sprchu, třebaže byl ještě namydlený, a natáhl se pro ručník. Nebyl tam. Držel ho jeden z hochů – Bernard. K dokonalému obrázku chyběli už jenom Stilson a Petr. Potřebovali Petrův úsměv, potřebovali Stilsonovu zřejmou stupiditu.

Ender si uvědomoval, že ručník je pro ně začátek. Nic ho neoslabovalo víc, než honit se nahý za ručníkem. Přesně to si přáli, ponížit ho, srazit na kolena. Nechtěl hrát. Odmítl cítit se slabý jenom proto, že je mokrý, bez šatů a že je mu zima. Postavil se rozhodně čelem k nim, s pažemi podél těla upřeně pohlédl na Bonza.

„Teď jste na tahu vy,“ promluvil.

„Tady se nehraje,“ odpověděl Bernard. „Máme tě už dost, Endere. Dneska končíš. Dáme tě k ledu.“

Ender se nedíval na Bernarda. Bonzo dychtil po jeho smrti, dokonce i když mlčel. Ostatní sem přišli za atrakcí, podívat se, kam až mohou zajít. Bonzo věděl, kam může zajít.

„Bonzo,“ ozval se tiše Ender. „Tvůj otec by byl na tebe pyšný.“

Bonzo ztuhl.

„Strašně rád by tě viděl, jak budeš bojovat s nahým klukem ve sprše, s menším než ty, a ještě sis k tomu přivedl šest kamarádů. Řekl by 'Ó, to je ale čest'.“

„Nikdo sem nepřišel s tebou bojovat,“ odsekl Bernard. „Jenom jsme ti přišli domluvit, abys hrál při hře férově. A sem tam párkrát prohrál.“

Ostatní se zasmáli, ale Bonzo ani Ender ne.

„Buď pyšný, Bonito, krásný chlapče. Přijdeš domů a řekneš otci Ano, porazil jsem Endera Wiggina, kterému bylo skoro deset let a mně bylo třináct. A pomáhalo mi jenom šest kamarádů. Jaksi se mi nad ním podařilo vyhrát, i přesto, že byl nahý, mokrý a sám – Ender Wiggin je tak nebezpečný a strašlivý, že jediné, co jsme mohli udělat, bylo nepřitáhnout sem dvě stovky vojáků.“

„Zavři zobák, Wiggine,“ vyštěkl jeden z hochů.

„Nepřišli jsme sem poslouchat toho malého mizeru,“ dodal další.

„Držte hubu,“ přerušil je Bonzo. „Držte hubu a kliďte se z cesty.“ Začal si svlékat uniformu. „Nahý, mokrý a sám. Endere, teď jsme na tom stejně. Nemůžu za to, že jsem větší než ty. Když jsi takový génius, něco na mě už vymyslíš.“ Obrátil se k ostatním. „Dávejte pozor na dveře. Nikoho sem nepouštějte.“

Koupena nebyla velká, všude kolem trčely vodoinstalační armatury. Vypustili ji do prostoru jako homogenní satelit na nízké oběžné dráze, přecpaný zařízením na recyklaci vody. Zkonstruovali ji tak, aby zbytečně nezabírala místo. Tomu se také musela přizpůsobit jejich taktika. Praštit tím druhým o vývody armatury, dokud jednoho z nich nedonutí zranění přestat bojovat.

Když Ender uviděl Bonzův postoj, ztratil odvahu. Bonzo také bral hodiny sebeobrany. A možná ještě dřív než Ender. Měl delší ruce, byl silnější a nabitý nenávistí. Určitě nebude ohleduplný. Půjde mi po krku, pomyslel si Ender. Je jasné, že se mi pokusí poškodit mozek. A jestli bude boj trvat dlouho, zákonitě musí vyhrát. Přemůže mě silou. Jestli chci odsud odejít po svých, musím zvítězit rychle a navěky. Znovu cítil odpornou poddajnost Stilsonových kostí. Ale tentokrát to bude moje tělo, které praskne, pokud ho nezničím.

Ender couvl o krok, pleskl rukou do sprchové růžice, takže jí otočil a pustil čistou horkou vodu. Téměř okamžitě z ní začala stoupat pára. Otočil další sprchu a ještě další.

„Já se horké vody nebojím,“ řekl tichým hlasem Bonzo.

Ale Ender nepotřeboval horkou vodu. Potřeboval dusno. Jeho tělo bylo pořád namydlené a pot ho zvlhčoval, pokožka byla kluzčí, než Bonzo očekával.

Ode dveří se najednou ozval hlas: „Přestaňte!“ Na okamžik si Ender myslel, že přišel učitel, ale byl to jenom Dink Meeker. Bonzovi přátelé ho drželi u dveří. „Nech toho, Bonzo!“ křičel Dink. „Neubližuj mu!“

„Proč ne?“ zeptal se Bonzo a poprvé se usmál.

Aha, napadlo Endera, velice rád před někým ukazuje svoji převahu, svoji sílu.

„Protože je nejlepší, proto! Kdo jiný bude bojovat s termiťáky? Pitomče, to je to hlavní, termiťáci!“

Bonzo se přestal usmívat. Právě tohle na Enderovi nenáviděl, jeho skutečný význam pro ostatní lidi, který Bonzo, konec konců, neměl. Tvoje slova mě zabila, Dinku. Bonzo nechce slyšet, že bych mohl zachránit svět.

Kde jsou učitelé? přemýšlel. Neuvědomují si, že první kontakt nás dvou v tomto boji může být také posledním? Tohle není boj v bitevní místnosti, kde nikdo nemá žádnou oporu, takže nemůže způsobit vážné zranění. Tady je gravitace, podlaha a stěny jsou tvrdé a plné kovových výčnělků. Zastavte ho teď nebo nikdy.

„Jestli se ho dotkneš, budeš miláčkem termiťáků!“ křičel Dink. „Jsi zrádce, jestli se ho dotkneš, zasloužíš si zemřít!“ Přitlačili ho obličejem ke dveřím a zmlkl.

Mlha ze sprch zahalila místnost nejasným oparem. Enderovi stékal pot po zádech proudem. Teď, ještě než ze mě sjede mýdlo. Teď, když jsem ještě příliš kluzký.

Ender poodstoupil a v obličeji se mu objevil výraz strachu. „Bonzo, prosím tě, neubližuj mně,“ žadonil.

Přesně na tohle Bonzo čekal, na přiznání své vlastní převahy. Jiným hochům by asi bylo stačilo, že se Ender podřídil. Pro Bonza to bylo jenom znamením, že vítězství má jisté. Pokrčil nohu, jako by chtěl kopnout, ale v posledním okamžiku změnil pohyb na skok. Ender si všiml, že Bonzo přesunul těžiště těla a sehnul se níž, takže dřív ztratí rovnováhu, když se pokusí po něm chňapnout a praštit s ním o zem.

Bonzova pevná, tvrdá žebra narazila Enderovi do obličeje a jeho ruce se ho snažily uchopit na zádech. Ale Ender se vykroutil a Bonzovi sklouzly ruce po jeho těle. Za okamžik, ještě pořád v Bonzově stisku, se Ender otočil o sto osmdesát stupňů. V klasickém zápase by v této chvíli kopl Bonza patou do rozkroku. Ale takový pohyb vyžadoval příliš velkou přesnost, a Bonzo útok očekával. Už si stoupal na špičky a tlačil zadek zpátky, aby zabránil Enderovi zasáhnout jeho genitálie. Ender věděl, aniž ho viděl, že tím přiblíží obličej téměř k Enderovým vlasům. Místo kopnutí se prudce vrhl vzhůru a mohutným rozmachem vojáka zvyklého odrážet se od stěny vrazil hlavu Bonzovi do tváře.

Ender se ve vzduchu otočil právě včas, aby spatřil, jak se Bonzo zapotácel a padal naznak. Ječel překvapením a bolestí, z nosu mu tekla krev. V tom okamžiku Ender věděl, že by mohl odejít z místnosti a ukončit boj. Stejně by odešel z bitevní místnosti, kdyby se mu spustila krev. Ale bitva by se musela vybojovat znovu, zas a zas, dokud by touha po boji nevyprchala. Jedinou cestou, jak ukončit celou záležitost, bylo poranit Bonza tak silně, aby jeho strach byl silnější než nenávist.

Proto se Ender opřel o stěnu za sebou, vyskočil vzhůru a odrazil se rukama. Nohy přistály Bonzovi na břichu a na hrudníku. Ender zavířil vzduchem a přistál na špičkách. Znovu sebou mrskl, proletěl pod Bonzem, ale tentokrát při kopnutí do rozkroku mířil přesně, tvrdě a jistě.

Bonzo nezařval bolestí. Vůbec nezareagoval, nepočítáme-li to, že jeho tělo trochu vyskočilo do vzduchu. Jako kdyby Ender nakopl kus nábytku. Bonzo se zhroutil na bok a natáhl se přímo pod jeden proud vařící vody ze sprchy. Ani se nepohnul, aby unikl vražednému horku.

„Proboha!“ vykřikl někdo. Bonzovi přátelé rychle zastavovali vodu. Ender pomalu vstával. Kdosi mu hodil ručník. „Vypadni odsud.“ Dink. Odvedl Endera pryč. Za sebou slyšeli dupot dospělých, kteří spěšně slézali ze žebříku. Teprve teď přicházeli učitelé. A lékaři, aby ošetřili zranění Enderova nepřítele. Kde byli před bojem, kdy vůbec nemuselo ke zranění dojít?

Ender teď věděl s jistotou, že mu nikdo nepomohl. Ať už by dnes nebo jindy v budoucnu čelil jakémukoli nebezpečí, nikdo by ho nezachránil. Petr byl možná hajzlík, ale měl pravdu, vždycky měl pravdu; schopnost způsobit bolest je jediná schopnost, na které záleží, schopnost zabíjet a ničit, protože když nebudeš moci zabít, vždycky budeš předmětem útoku ze strany těch, kteří mohou, a nic a nikdo tě nikdy nezachrání.

Dink ho odvedl do jeho pokoje a přinutil ho lehnout si na postel. „Máš nějaké zranění?“ zajímal se.

Ender potřásl odmítavě hlavou.

„Parádně jsi mu to nandal. Myslel jsem, že je s tebou amen, když tě popadl. Ale pořádně jsi mu to dal. Kdyby se znovu postavil, asi bys ho zabil.“

„Chtěl mě zabít.“

„Vím, já ho znám. Nikdo neumí nenávidět jako Bonzo. Ale už ne. Jestli ho nedají k ledu a nepošlou ho domů, nikdy se nepodívá člověku do očí. Tobě ani nikomu jinému. Měl nad tebou převahu dvaceti centimetrů výšky a tys dokázal, že vypadal jak zmrzačená přežvykující kráva.“

Ender však viděl jedině Bonzův pohled, když ho kopl do rozkroku. Prázdný, mrtvý pohled. Už v té chvíli byl vyřízený. V bezvědomí. Oči měl otevřené, ale nemyslel na nic, ani se nehýbal, jenom ten mrtvý, tupý pohled na tváři, ten strašný výraz, podobný Stilsonovi, když jsem ho dorážel.

„Ale oni ho dají k ledu,“ pokračoval Dink. „Každý ví, že si začal. Viděl jsem je, jak vstávají a odcházejí z velitelské jídelny. Pár vteřin mi trvalo, než mi došlo, že tu nejsi ani ty, a potom ještě další minutu, než jsem zjistil, kam jsi zmizel. Říkal jsem ti přece, abys nechodil sám.“

„Promiň.“

„Musí ho odklidit. Dělá jenom problémy. On a ta jeho páchnoucí čest.“

K Dinkově překvapení se Ender rozplakal. Ležel na zádech, stále ještě promočený potem a vodou, polykal vzlyky a slzy se mu řinuly ze zavřených víček a ztrácely se ve vodě na tváři.

„Není ti něco?“

„Já jsem mu nechtěl ublížit!“ křičel. „Proč mě jenom nenechal na pokoji!“

 

Zaslechl, jak se dveře tiše otevřely a pak zavřely. Okamžitě věděl, že dostal další bitevní instrukce. Otevřel oči v očekávání, že spatří tmu časného rána před šestou hodinou. Místo toho bylo v pokoji světlo. Byl nahý a když se pohnul, postel byla promočená. Oči měl nateklé, bolely ho od pláče. Pohlédl na hodiny na panelu. Ukazovaly 18.20. Stejný den. Dneska už jsem bojoval ve dvou bitvách – ti parchanti vědí, že jsem vyřízený, dělají mi to schválně.

 

WILLIAM BEE, ARMÁDA GRYFŮ, TALO MOMOE, ARMÁDA TYGRŮ, 19.00

 

Posadil se na kraji postele. Vzkaz se mu roztřásl v ruce. Nedokážu to, řekl mlčky. A potom nahlas. „Nedokážu to.“

Vyskočil, oči plné slz, a začal hledat svůj kosmický oblek. Pak si vzpomněl – dal ho do čistícího zařízení, než se osprchoval. Pořád tam byl.

S papírem v ruce vyšel z pokoje. Večeře už pomalu končila, na chodbě bylo několik lidí, ale nikdo s ním nemluvil. Všichni na něho jenom hleděli, snad v posvátné hrůze nad tím, co se stalo v poledne v koupelně, snad kvůli odpuzujícímu, strašlivému výrazu jeho tváře. Většina chlapců byla v ložnici.

Ahoj, Endere. Bude se dnes večer cvičit?

Ender podal list Hotu Soupovi. „Ti čubčí syni,“ ulevil si., „Dva najednou?“

„Dvě armády!“ vykřikl Divoký Tom.

„Budou tam o sebe zakopávat,“ řekl Bean.

„Musím je vyřídit,“ řekl Ender. „Sežeňte všechny lidi a připravte je. Sejdeme se u brány.“

Vyšel z ložnice mužstva a nechal za sebou pobouřené hlasy. Slyšel, jak Divoký Tom vykřikuje: „Dvě strachem podělaný armády! Nakopem jim do zadku!“

V koupelně bylo pusto a prázdno. Všechno umyli, nikde nezůstala krev, která tekla Bonzovi z nosu do sprchy. Všechno bylo pryč. Nic zlého se tu nikdy nestalo.

Ender vešel pod tekoucí vodu a opláchl se, smyl ze sebe pot z bitvy a nechal ho stékat dolů. Všechno je pryč, až na to, že každá kapka projde recyklátorem a ráno budeme pít Bonzovu krev smíchanou s vodou. Život z ní vyprchal, ale jeho krev je stejná, jeho krev a můj pot, spláchnutý spolu s jejich tupostí nebo krutostí nebo co to vlastně bylo, co je přimělo, aby nezasáhli.

Osušil se, oblékl lehký skafandr a odešel do bitevní místnosti. Jeho armáda už čekala na chodbě, dveře se ještě neotevřely. Mlčky ho sledovali, když prošel mezi nimi do čela a postavil se vedle nevýrazného, šedivého silového pole. Všichni samozřejmě věděli o jeho dnešním boji v koupelně. Tuto záležitost a vlastní únavu z ranní bitvy si nechávali pro sebe, zatímco vědomí, že se střetnou se dvěma armádami najednou, je naplňovalo zuřivostí.

Dokážou udělat všechno, jen aby mě porazili, pomyslel si Ender. Vymyslí všechno, změní pravidla, nic je nezajímá, jen aby mě porazili. Dobrá, mám už hry plné zuby. Žádná hra nestojí za Bonzovu růžovou krev ve vodě na podlaze koupelny. Dejte mě k ledu, pošlete domů, nechci už dál hrát.

Dveře zmizely. Pouhé tři metry před nimi byl shluk čtyř hvězd, které dokonale bránily ve výhledu ze dveří.

Dvě armády jim nestačily. Museli Endera přinutit, aby rozestavil své síly naslepo.

„Beane, vem si své chlapce a zjisti, co je na druhé straně této hvězdy.“

Bean si připevnil k pasu cívku s tenkým lankem, jeden konec obtočil kolem sebe a druhý podal jednomu vojákovi ze své jednotky. Opatrně prošel dveřmi, následovaný svými podřízenými. Protože to několikrát nacvičovali, trvalo jim jenom krátce, než se zachytili na hvězdě a pevně přidrželi konec lanka. Bean vylétl velkou rychlostí téměř souběžně s rovinou dveří. Když dorazil na konec místnosti, znovu se odrazil a jako raketa zamířil přímo k nepříteli. Světlé skvrny na stěně ukazovaly, že nepřítel na něho střílí. Protože lano drhlo o hranu každé hvězdy, protahovalo se do oblouku a měnilo směr letu, nemohli ho zasáhnout. Jeho jednotka ho rutinovaně zachytila, když obletěl hvězdu z druhé strany. Mával rukama a nohama, aby čekající ve dveřích věděli, že ho nepřítel nikde nezmrazil.

Ender prošel branou.

„Je tam fakt šero,“ informoval ho Bean, „ale přitom dost světla, abys nemohl snadno pronásledovat lidi podle světel na jejich skafandrech. Nejvíc tím trpí oči. Od téhle hvězdy se táhne otevřený prostor až k nepřátelské straně místnosti. Zabrali osm hvězd, které tvoří čtverec u jejich dveří. Neviděl jsem nikoho, kromě těch, co vyhlíželi za krabicemi z úkrytu ven. Sedí tam a čekají na nás.“

Jakoby na potvrzení Beanova hlášení začal na ně nepřítel křičet. „Hej! Máme hlad, pojďte nás nakrmit! Táhnete se jak smrad při zemi! Táhnete se jak Draci!“

Enderovi otupěl mozek. Tohle bylo idiotské. Neměl šanci a přitom byl nucen útočit na nepřítele, který měl dvojnásobnou početní převahu.

„Ve skutečné válce by každý rozumný velitel ustoupil a zachránil svoji armádu.“

„Čert je vem,“ prohlásil Bean, „je to jenom hra.“

„Přestala to být hra, když porušili pravidla.“

„No, tak je poruš taky.“

Enderův obličej se roztáhl v širokém úsměvu. „Jasně. Proč ne. Podíváme se, jak budou reagovat na sevřenou formaci.“

Bean se vyděsil. „Na formaci! Vždyť naše armáda za celou dobu nikdy takto neútočila!“

„Pořád nám ještě zbývá měsíc do předpokládaného ukončení výcvikového období. Je čas, abychom začali cvičit ve formacích. Vždycky je budeme muset ovládat.“ Z prstů na rukou složil písmeno A, ukázal jím na prázdné dveře a kývl. Rychle se vynořila četa A. Ender ji začal rozmísťovat za hvězdou. Tři metry prostoru neposkytovaly dost místa k práci, chlapci byli vystrašení a zmatení, a tak mu trvalo téměř pět minut, než jim vysvětlil, co mají dělat.

Tygři a Gryfové se omezovali na pokřikování posměšků, zatímco se jejich velitelé dohadovali, jestli by neměli svou drtivou převahu využít k útoku na Draky, dokud jsou ještě za hvězdou. Momoe byl všemi deseti pro útok – „Je nás dvakrát víc“ – zatímco Bee říkal „Seď na místě, tady nemůžeme prohrát, vylezeš ven a on si vymyslí něco, jak nás porazit.“

Proto zůstali na místě a nic nedělali, dokud v ponurém světle nespatřili velký předmět, který vyklouzl z odvrácené strany Enderovy hvězdy. Držel tvar, dokonce i ve chvíli, kdy náhle ustal v pohybu stranou a roztáhl se směrem přesně ke středu osmi hvězd s čekajícími protivníky.

„Ježkovy voči,“ vydechl jeden Gryf. „Formujou se do bojovýho útvaru.“

„Určitě ho nacvičovali celých pět minut,“ řekl Momoe. „Kdybychom během té doby zaútočili, mohli jsme je zničit.“

„Drž hubu, Momoe,“ zašeptal Bee. „Viděl jsi přece, jak ten malej kluk letěl. Obletěl hvězdu a vrátil se zpátky bez toho, aby se dotkl stěny. Možná jim všem dali háky, na tos nepomyslel? Mají tam něco novýho.“

Formace byla jaksi zvláštní. Čtvercový útvar těsně k sobě sražených těl vpředu vytvářel zeď. Za ní plul válec se šesti hochy po obvodu a dvěma uvnitř, s roztaženýma nohama a rukama, které zmrazili tak, aby se nemohli opírat jeden o druhého. Přesto však drželi pohromadě, jako kdyby je někdo pevně přivázal k sobě – což se ve skutečnosti stalo.

Z hloubi útvaru stříleli Draci s omračující přesností a nutili tak Gryfy s Tygry zůstat v houfu u svých hvězd.

„Zadek tý přísavky je odkrytý,“ ozval se Bee. „Až dorazí mezi hvězdy, můžeme se dostat za ně a –“

„Nemluv o tom a dělej!“ vykřikl Momoe. Podle své rady pak nařídil svým hochům, aby vystartovali proti stěně a odrazili se za formaci Draků.

Zatímco Gryfové se pevně drželi svých hvězd, sevřený útvar Draků se během chaotického odrazu Tygrů najednou změnil. Válec i čelní stěna se rozštěpily na dva kusy, když se vojáci uvnitř protlačili ven. Formace se téměř okamžitě začala pohybovat opačným směrem, vracela se k bráně Draků. Většina Gryfů pálila na formace a jednotlivé opozdilce a letěla za nimi. Tygři útočili na zbylé Draky zezadu.

Ale něco tu nesedělo. William Bee chvíli přemýšlel a pak si uvědomil, co to je. Formace se nemohly obrátit uprostřed letu, pokud je někdo nepostrčil opačným směrem, a kdyby se odrazily takovou silou, která by stačila k vytvoření bojových útvarů o dvaceti mužích, musely by letět zatraceně rychle.

Byli tam, šest malých Draků nedaleko dveří Williama Beea. Z počtu světel na jejich kosmických oblecích Bee usoudil, že tři z nich byli vyřazeni z boje a dva poškozeni, jenom jeden zůstal celý. Nic od nich nehrozilo. Bee na ně nedbale zamířil, stiskl tlačítko

a –

Nic se nestalo.

Rozsvítila se světla.

Hra skončila.

Dokonce i při pohledu přímo na ně Beeovi došlo teprve za chvíli, co se stalo. Čtyři Draci přitiskli své přilby do rohu dveří, a jeden z nich jimi právě prošel. A předváděli obvyklý rituál. Ničili je, sami přitom neztratili skoro nikoho a měli tu drzost provádět vítězný rituál a ukončit hru přímo pod jejich nosem.

Teprve tehdy napadlo Williama Beea, že Draci nejenže ukončili hru, oni ji podle pravidel vyhráli. Bez ohledu na to, jak k tomu dojde, vás neuznají za vítěze, pokud nemáte dostatečné množství nezmrazených vojáků, aby se dotkli rohů brány a prošli přes ni do nepřátelské chodby. Proto by se – podíváme-li se na věc z jiného úhlu – člověk mohl přít, jestli ten závěrečný rituál byl opravdu vítězstvím. Bitevní místnost ho určitě uznala za konec hry.

Brána učitelů se otevřela a do místnosti vstoupil major Anderson. „Endere,“ zavolal a rozhlížel se kolem.

Jeden ze zmrazených Draků se pokusil odpovědět s bradou přilepenou ke kosmickému obleku. Anderson se hákem dostal nad něho a rozmrazil ho.

Ender se usmíval. „Zase jsem vás porazil, pane.“

„Nesmysl,“ odpověděl Anderson tiše. „Bojoval jste s Gryfy a Tygry.“

„Myslíte si, že jsem tak praštěný?“

Anderson pronesl hlasitě přede všemi: „Po tomto malém manévru měníme pravidla hry. Vyžaduje se, aby před dosažením brány byli zmraženi nebo vyřazeni z boje všichni nepřátelští vojáci.“

„Stejně to mohlo fungovat jenom jednou,“ řekl Ender.

Anderson mu podal hák. Ender postupně každého odmrazil. K čertu s protokolem. K čertu se vším. „Hej!“ zakřičel na Andersona, který už odcházel. „Co bude příště? Moje armáda v kleci beze zbraní a zbytek Bitevní školy proti ní? Co kdybyste trochu srovnali šance?“

Ostatní hoši hlasitě mručeli na souhlas, a nejen Draci. Anderson ani neuznal za vhodné, aby se na Enderovu výzvu otočil. Nakonec odpověděl William Bee. „Endere, když se v bitvě postavíš proti nám, bez ohledu na podmínky nebudou šance stejné.“

Správně! volali hoši. Mnozí se smáli. Talo Momoe začal tleskat a vykřikl „Ender Wiggin!“ Také ostatní tleskali a volali Enderovo jméno.

Ender prošel nepřátelskou branou. Jeho vojáci šli za ním. Opakované skandování jeho jména se za ním neslo chodbami.

„Budeme večer cvičit?“ zajímal se Divoký Tom.

Ender zakroutil hlavou.

„Tak zítra ráno?“

„Ne.“

„Kdy tedy?“

„Pokud bude záležet na mě, už nikdy.“

Uslyšel za sebou nesouhlasný šum.

„Hele, to není fér,“ řekl jeden hoch. „Není to naše chyba, že učitelé tak zpotvořili pravidla hry. Nemůžeš nás přestat učit jenom proto –“

Ender pleskl otevřenou dlaní o zeď a zakřičel na chlapce: „Hra mě už nezajímá!“ Ozvěna jeho hlasu se nesla po chodbě. Ostatní armády se nahrnuly ke svým dveřím. Promluvil tiše do ticha. „Rozumíš?“ A pak zašeptal: „Hra skončila.“

Vracel se do pokoje sám. Chtěl si lehnout, ale nemohl, protože postel byla mokrá. Připomněla mu, co se stalo ráno; v záchvatu zuřivosti strhl matraci s pokrývkami z rámu postele a vyhodil je ven na chodbu. Potom vycpal uniformu, aby sloužila jako polštář a lehl si na holé dráty natažené přes rám. Nebylo to pohodlné, ale Ender už neměl chuť vstát.

Ležel teprve několik minut, když někdo zaklepal na dveře.

„Běž pryč,“ řekl tiše. Klepající ho neslyšel nebo nechtěl odejít. Nakonec ho Ender pozval dál.

Byl to Bean.

„Běž pryč, Beane.“

Bean přikývl, ale neodešel. Místo toho si prohlížel své boty. Ender na něho málem zařval, zaklel, zakřičel, aby vypadl. Místo toho si všiml, jak unaveně Bean vypadá, celé tělo sehnuté únavou, oči ztmavlé nedostatkem spánku. A přesto měl pokožku pořád měkkou a průsvitnou jako dítě, měkce zaoblené líce, štíhlé údy malého kluka! Nebylo mu ještě ani osm. V této chvíli nebylo důležité, že je nadaný, velice zapálený a skvělý. Byl dítětem, byl mladý.

Ani on není, pomyslel si Ender. Ano, je malý. Ale Bean prošel bitvou, ve které na něm a na jeho vojácích závisela celá armáda, báječně bojoval a vyhráli. V tom se už neprojevovalo mládí. Ani dětství. Bean si vyložil Enderovo mlčení a změklý výraz obličeje jako svolení zůstat a postoupil o krok blíž. Teprve potom uviděl Ender kousek papíru v jeho ruce.

„Převeleli tě?“ zeptal se nevěřícně Ender, ale jeho hlas zněl hluše, bez zájmu.

„Ke Králíkům.“

Ender přikývl. Samozřejmě. Bylo to jasné. Pokud mě nedokážou porazit, vezmou mi moji armádu. „Carn Carby je dobrý kluk. Doufám, že pozná tvoji cenu.“

„Carn Carby dnes ukončil školu. Oznámili mu to, zatímco jsme bojovali.“

„A kdo bude velet Králíkům?“

Bean zvedl bezmocně ruce. „Já.“

Ender hleděl na strop a přikývl. „Samozřejmě. Konec konců jsi jenom o čtyři roky mladší, než je věk stanovený pro velitele.“

„Nedělej si legraci. Nevím, co se tady děje. Hra se pořád mění, a teď tohle. Víš, nepřeveleli jenom mě. Vyřadili polovinu velitelů a spoustě našich hochů předali velení jejich armád.“

„Kterým hochům?“

„Vypadá to, že – každému veliteli čety a jeho zástupci.“

„Jasně. Když se rozhodnou rozbít moji armádu, vezmou to hezky od podlahy. Všechno dělají velice důkladně.“

„Endere, ty budeš pořád vyhrávat. Všichni to víme. Divoký Tom prohlásil 'Chceš říct, že já přijdu na to, jak porazit Draky?' Každý tu ví, že jsi nejlepší. Nesrazí tě na kolena, ať dělají co –“

„Už srazili.“

„Ne, Endere, nemůžou –“

„Beane, jejich hra mě už víc nezajímá. Já už nebudu hrát, ani cvičit. Nebudou žádné další bitvy. Můžou si strkat papírky pod dveře, jak chtějí, ale já nepůjdu. Rozhodl jsem se ještě předtím, než jsem dnes prošel dveřmi. Právě proto jsem chtěl, abys útočil na bránu. Myslel jsem, že to nebude fungovat, ale bylo mi to jedno. Chtěl jsem jenom elegantně odejít.“

„Měl jsi vidět Williama Beea. Stál tam jak solný sloup a snažil se uhodnout, jak prohrál, když ti zbylo sedm vojáků, kteří mohli nanejvýš kroutit palci na noze a on měl jenom tři zraněné.“

„Proč bych měl chtít vidět jeho obličej? Proč bych měl chtít vůbec někoho porazit?“ Ender si promnul dlaněmi oči. „Dneska jsem opravdu hodně ublížil Bonzovi. Opravdu jsem mu ublížil.“

„Koledoval si o to.“

„Srazil jsem ho, když vstával. Zdálo se mi, že je mrtvý. A já ho pořád kopal.“

Bean nic neříkal.

„Chtěl jsem se jenom pojistit, aby mně už nikdy neublížil.“

„Už ti neublíží. Poslali ho domů.“

„Už teď?“

„Učitelé toho moc neřekli, nikdy se nevyjadřují. Podle oficiálního oznámení ukončil studium, ale tam, kde se uvádí zařazení – taktická škola, týlové zabezpečení, velitelská přípravka, navigace a jiné podobné věci – stálo jenom Kartagena, Španělsko. Tam je přece doma.“

„Jsem rád, že ho vyřadili.“

„Čert ho vem, všichni jsme rádi, že je pryč. Kdybychom věděli, co ti udělal, na místě bychom ho zabili. Je pravda, že na tobě visela celá horda kluků?“

„Ne, stáli jsme proti sobě sami dva. Bojoval čestně.“ Kdyby nebyl čestný, byl by mě s těmi ostatními vyřídil. Možná by mě i zabili. Jeho smysl pro čest mi zachránil život. „Já jsem nebojoval čestně,“ dodal Ender, „bojoval jsem, abych vyhrál.“

Bean se zasmál. „A vyhrál's. Srazil's ho z oběžné dráhy.“

Ozvalo se zaklepání na dveře. Než stačil Ender odpovědět, dveře se otevřely. Ender očekával dalšího vojáka, ale místo toho se objevil major Anderson. A za ním stál plukovník Graff.

„Endere Wiggine,“ promluvil Graff.

Ender vstal. „Ano, pane.“

„Vaše dnešní chování v bitevní místnosti neodpovídalo zásadám jednání s nadřízenými a nesmí se opakovat.“

„Ano, pane.“

Bean se ještě necítil být podřízeným a také si nemyslel, že Ender si zasloužil pokárání. „Podle mě už byl čas, aby někdo řekl učitelům, jaký máme na jejich jednání názor.“

Dospělí ho ignorovali. Anderson podal Enderovi list nijak nezmenšeného papíru. Tentokrát to nebyl žádný malý útržek, který sloužil pro vnitřní rozkazy v rámci Bitevní školy, ale platný rozkaz. Bean věděl, co znamená. Endera odveleli pryč ze školy.

„Vyřazen?“ zeptal se Bean. Ender přikývl. „Proč jim to trvalo tak dlouho? Jsi tu teprve první dva nebo tři roky. Už ses naučil tady chodit, mluvit a sám se oblečeš. Co tě ještě budou učit?“

Ender potřásl hlavou. „Vím jenom, že hra skončila.“ Složil papír. „Žádná další brzy nebude. Mohl bych si promluvit se svojí armádou?“

„Není čas,“ odpověděl Graff. „Raketoplán odlétá za dvacet minut. Kromě toho bude lepší, když s nimi po předání rozkazů už nebudete mluvit. Ulehčí to situaci.“

„Jim nebo vám?“ zeptal se Ender. Nečekal na odpověď a rychle se obrátil k Beanovi, chvíli podržel jeho ruku ve své a potom zamířil ke dveřím.

„Počkej,“ ozval se Bean, „kam jdeš? K taktikům? Navigátorům? Nebo k týlu?“

„Do Velitelské školy,“ odpověděl Ender.

„Přípravka?“

„Ne, Velitelská škola,“ řekl Ender a už byl ze dveří venku. Anderson šel v těsném závěsu za ním. Bean chytil plukovníka Graffa za rukáv. „Do Velitelské školy se přece nikdo nedostane, dokud mu není šestnáct!“

Graff setřásl Beanovu ruku a odešel. Pevně za sebou zavřel dveře.

Bean stál osamoceně v pokoji a pokoušel se pochopit, co to mohlo znamenat. Nikdo nepostoupil do Velitelské školy, pokud nestudoval tři roky v přípravce buď taktiku nebo týlové zabezpečení. Jenomže i tak nikdo neodcházel z Bitevní školy dřív než po šesti letech. A Ender tu strávil jenom čtyři.

Systém se hroutí. Je to nad slunce jasnější. Buď někdo nahoře začíná šílet nebo se něco děje s válkou, skutečnou válkou, válkou s termiťany. Proč by takto rozbíjeli systém výcviku a hru? Proč by jinak stavěli malého kluka – jako jsem já – do čela armády?

Beanovi se všechno honilo hlavou, když se vracel chodbou do své vlastní postele. Přesně ve chvíli, kdy se dostal k palandě, světla zhasla. Svlékal se potmě, nemotorně uložil oblečení do skřínky, kterou neviděl. Cítil se příšerně. Napřed si myslel, že je mu špatně, protože má strach z velení armádě, ale nebyla to pravda. Věděl, že z něho bude dobrý velitel. Chtělo se mu plakat. Od několika prvních dní svého pobytu, kdy se mu stýskalo po domově, dosud neplakal. Pokusil se pojmenovat pocit, který mu cpal knedlík do krku a nutil ho vzlykat, třebaže se ho snažil potlačit. Kousl se do ruky, aby pocit zastavil, aby ho nahradil bolestí. Nepomáhalo to. Nikdy už Endera neuvidí.

Jakmile pocit pojmenoval, ovládl se. Lehl si na záda a přiměl se provést na sobě relaxační proceduru, takže mu už nebylo do pláče. Potom ho pomalu odnesl spánek. Ruka ležela blízko úst, váhavě spočívala na polštáři, jako by se Bean nemohl rozhodnout, jestli si bude kousat nehty nebo cumlat konečky prstů, čelo měl zbrázděné vráskami. Dýchal rychle a lehce. Byl vojákem, a kdyby se ho někdo zeptal, čím chce být, až vyroste, nebyl by věděl, co tím chce dotyčný říct.

 

Když nastupoval do raketoplánu, Ender si poprvé všiml, že označení hodnosti na uniformě majora Andersena se změnilo. „Teď je plukovníkem,“ potvrdil jeho domněnku Graff. „Major Anderson je vlastně od dnešního odpoledne pověřen vedením Bitevní školy. A mě pověřili jinými úkoly.“

Ender se nezeptal, jakými úkoly ho pověřili.

Graff se připoutal v křesle přes uličku od něho. Letěl s nimi pouze jediný další cestující, tichý muž v civilním obleku. Představil se jako generál Pace. Měl s sebou kufřík, ale jinak neměl víc zavazadel než Ender. Endera poněkud uklidnilo, že také Graff odcházel s prázdnýma rukama.

Ender na cestě domů promluvil jenom jedenkrát. „Proč letíme domů?“ zeptal se. „Myslel jsem, že Velitelská škola je někde mezi asteroidy.“

„Máš pravdu,“ potvrdil Graff. „Ale Bitevní škola nemá zařízení pro přistání velkých lodí. Proto dostaneš na Zemi malou dovolenou.“

Ender by se rád zeptal, jestli to znamená, že se může podívat za svou rodinou. Ale najednou z té možnosti dostal strach a nezeptal se. Jenom zavřel oči a snažil se usnout. Generál Pace, sedící za ním, si ho pozorně prohlížel. Ender nedokázal uhodnout, proč ho studuje.

Když přistáli, na Floridě bylo horké letní odpoledne. Ender tak dlouho neviděl sluneční světlo, že ho jas skoro oslepil. Mžoural očima a kýchal a chtěl se vrátit zpátky do dveří. Všechno bylo vzdálené a ploché; zdálo se, že zem, postrádající zakřivení školní podlahy směrem vzhůru, se místo toho propadá, takže na jejím povrchu si Ender připadal jako na hrotu špendlíku. Nenáviděl ji. Chtěl se vrátit domů, zpátky do Bitevní školy, do jediného místa ve vesmíru, kam patřil.

 

„Zatkli ho?“

„No, je to docela přirozená myšlenka. Generál Pace je náčelníkem vojenské policie. V Bitevní škole došlo k úmrtí.“

„Neřekli mi, zda byl plukovník Graff povýšen nebo postaven před válečný soud. Jenom ho přeložili, s příkazem podat zprávu Polemarchovi.“

„Je to dobré nebo špatné znamení?“

„Kdo ví?,Na jedné straně, Ender Wiggin nejenže přežil, překročil práh, ale také byl vyřazen v oslnivě dobré formě. Musíte starému Graffovi věřit. Na druhé straně jsou na lodi čtyři cestující. Jeden cestuje v pytli.“

„Teprve druhá smrt v dějinách školy. Tentokrát aspoň nešlo o sebevraždu.“

„Jak by se vám líbila vražda, majore Imbu?“

„Nebyla to vražda, plukovníku. Zachytili jsme rvačku na video ze dvou úhlů pohledu. Nikdo nemůže Endera obviňovat.“

„Ale mohli by obvinit Graffa. Až tohle všechno skončí, civilisté se budou prohrabávat našimi záznamy a rozhodnou, co byla pravda a co ne. Vyznamenají nás, když si budou myslet, že jsme měli pravdu, nebo nám seberou penzi a uvězní nás, když usoudí, že jsme se mýlili. Ještěže měli dobrý nápad neříkat Enderovi, že hoch zemřel.“

„Je to už druhý případ.“

„Neřekli mu ani o Stilsonovi.“

„Ten kluk je vyděšený.“

„Ender Wiggin není zabiják. Jenom prostě vyhrává – obzvlášť důkladně. Jestli to někoho děsí, přenechte to termiťanům.“

„Člověk by řekl, že je málem litujete, když víte, že jim půjde po krku.“

„Jediný, koho lituju, je Ender. Ale ne natolik, abych navrhl, že by s ním měli zacházet mírněji. Jenom jsem získal přístup k materiálům, které Graff celou dobu dostával. O pohybech flotil a o tom ostatním. Zvykl jsem si spát v noci klidně.“

„Čas se krátí?“

„Neměl jsem o tom mluvit. Nemohu vám sdělit utajované informace.“

„Vím.“

„Zůstane tedy při tom: nedali ho do Velitelské školy ani o den dřív. A možná o dva roky později.“