KAPITOLA 4
Start
„U Endera musíme dosáhnout jemné rovnováhy, izolovat ho natolik, aby zůstal tvůrčím duchem – jinak přijme zdejší systém a my ho ztratíme. Ale zároveň se potřebujeme přesvědčit, že je pořád schopen vést lidi.“
„Pokud ho povýší, povede je.“
„Není to tak jednoduché. Mazer Rackham ovládal svoji malou flotilu a zvítězil. Než dojde k této válce, bude toho i na génia moc. Malých lodí je příliš mnoho. Musí vycházet dobře se svými podřízenými.“
„Aha. Musí být geniální a taky přívětivý.“
„Přívětivý ne. Přívětivost nás všechny vydá termiťanům na pospas.“
„Takže ho chcete izolovat.“
„Úplně ho izoluji od ostatních hochů, až se dostaneme do školy.“
„Nepochybuji o tom. Počkám, až se k tomu dostanete. Viděl jsem videozáznamy toho, co udělal s malým Stilsonem. Nevychováváte žádného hodného mazlíčka.“
„Právě v tom se mýlíte. Je dokonce ještě hodnější. Ale nedělejte si starosti. My už to rychle protřídíme.“
„Někdy si myslím, že máte z lámání těch malých géniů radost.“
„Je to umění a já ho velice dobře ovládám. Ale radost? No, možná. Až z nich něco bude a stanou se z nich lepší lidé.“
„Jste zrůda.“
„Díky. Znamená to, že dostanu přidáno?“
„Jenom medaili. Rozpočet není bezedný.“
Říká se, že stav beztíže může způsobit ztrátu orientace, zvlášť u dětí, jejichž smysl pro směr není ještě vyvinutý. Ale Ender ztratil orientaci ještě dříve, než se vymanil z pozemské gravitace. A než raketoplán vůbec odstartoval.
Spolu s ním tam bylo dalších devatenáct hochů. Jeden za druhým se trousili z autobusu na pohyblivé schody, bavili se mezi sebou, chvástali se, žertovali a smáli se. Ender mlčel. Všiml si, že ho Graff s ostatními důstojníky sledují a hodnotí. Všechno, co děláme, má nějaký význam, uvědomil si Ender. Oni se smějí, já ne.
Pohrával si s myšlenkou chovat se jako ostatní chlapci. Ale nenapadal ho žádný vtip a jejich žerty mu nepřipadaly nijak směšné. Ender v sobě neuměl najít místo, odkud pocházel jejich smích. Bál se a díky strachu zvážněl.
Oblékli ho do uniformy ušité z jediného kusu. Měl zvláštní pocit, když necítil opasek obepnutý kolem pasu. V tomto oblečení si připadal nafouklý a nahý. Snímaly je televizní kamery, sedící jako ptáci na ramenou shrbených mužů. Muži našlapovali pomalu a tiše jako kočky, aby se kamery pohybovaly plynule. Ender se přistihl, že se také pohybuje plynule.
Představil si, jak asi by vypadal v televizi při interview. Reportér by se ho zeptal Jak se cítíte, pane Wiggine? Vlastně to docela ujde, až na ten hlad. Hlad? Ach ano, dvacet hodin před startem nám nedovolili jíst. Zajímavé, to jsem nevěděl. Všichni máme opravdu hlad. A během interview by Ender s chlapíkem z televize dlouhými, pružnými kroky hladce klouzali před kameramanem. Ender dostal poprvé chuť se zasmát. Usmíval se. Ostatní hoši vedle něho se v té chvíli také smáli, ale z jiného důvodu. Myslí si, že se směju jejich vtipům, uvědomil si Ender. Ale já se směju něčemu daleko směšnějšímu.
„Vylezte jeden za druhým po žebříku nahoru,“ řekl jim důstojník. „Až přijdete do chodbičky s prázdnými sedadly, posaďte se na jedno. Žádné sedadlo není u okna.“
Byl to vtip. Ostatní se zasmáli.
Ender byl téměř poslední, ale ne úplně poslední. Televizní kamery se ještě nevzdávaly. Uvidí mě Valentine, jak mizím v raketoplánu? Napadlo ho, že by jí mohl zamávat, utíkat ke kameramanovi a zeptat se ho „Mohl bych dát sbohem Valentine?“ Nevěděl, že kdyby to udělal, vystřihli by záběr z kazety, protože všichni hoši odlétající do Bitevní školy měli být hrdinové. Nepředpokládalo se, že by některý z nich selhal. Ender nevěděl nic o cenzuře, ale věděl, že útěk ke kamerám není dobrý.
Přešel po krátkém můstku do dveří raketoplánu. Všiml si, že stěna po pravé ruce je potažena stejným kobercem jako podlaha. Právě tady začal ztrácet smysl pro orientaci. Na okamžik si myslel, že stěna je podlaha, začínal si připadat jako při chůzi po stěně. Vylezl na žebřík a zjistil, že také na kolmém povrchu vzadu visí koberec. Vyšplhám se na podlahu. Krok za krokem, r…
