KAPITOLA 5
Hry
„Obdivuji vás. Ta zlomenina ruky – byl to mistrovský úder.“
„Náhoda.“
„Opravdu? A já jsem vás už pochválil v oficiálním hlášení.“
„Příliš silná slova. Ten malý parchant se tak stává malým hrdinou. Hodně kluků by výcvik zpackalo. Myslel jsem, že třeba zavolá o pomoc.“
„Volat o pomoc? Vždyť právě tuhle vlastnost jste u něho nejvíc oceňoval – že si řeší svoje problémy sám. Až bude venku obklopený nepřátelskou flotilou, nebude mít kolem sebe nikoho, kdo by mu pomohl, když zavolá.“
„Kdo by to byl tušil, že ten malý bažant vypadne ze sedadla? A že přistane zrovna tak pitomě u přepážky?“
„Jde prostě o další příklad nesmyslnosti armády. Kdybyste měl rozum, udělal byste skutečnou kariéru třeba jako pojišťovák.“
„Vy taky, chytráku.“
„Musíme se jenom smířit s faktem, že jsme druhořadí lidé. Kteří ovšem mají osud lidstva ve svých rukou. Člověku to dává skvělý pocit moci, že? Zvlášť tentokrát, kdy nás nebude mít kdo kritizovat, jestli prohrajeme.“
„Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Ale neprohrajeme.“
„Uvidíme, jak to Ender zvládne. Pokud jsme ho už ztratili nebo když to nezvládne, kdo bude na řadě?“
„Napíšu seznam.“
„Mezitím přijdete na to, jak Endera neztratit.“
„Řekl jsem už, že jeho izolace se nedá prorazit. Neuvěří, že mu vůbec někdo bude pomáhat. Jakmile si jednou pomyslí, že existuje snadná úniková cesta, ztroskotá.“
„Máte pravdu. Bylo by strašné, kdyby uvěřil, že měl přítele.“
„Může mít přátele. Ale nemůže mít rodiče.“
Ostatní chlapci si před Enderovým příchodem už vybrali své pryčny. Zastavil se ve dveřích společné ložnice a očima hledal jedinou zbývající postel. Strop byl nízký – Ender na něj mohl dosáhnout a dotknout se ho – a pokoj měl dětskou velikost. Spodní palandy ležely na podlaze. Ostatní na něho hleděli úkosem. Samozřejmě, volné bylo jedině spodní lůžko hned u dveří. Na okamžik Endera napadlo, že když jim dovolí, aby mu nechali nejhorší místo, vyzývá je k pozdějšímu zastrašování. Přesto však nemohl dost dobře vytlačit z místa někoho jiného.
Proto se široce usmál a řekl: „Díky.“ Vůbec ne sarkasticky, ale upřímně, jako kdyby mu vyhradili nejlepší místo. „Myslel jsem, že vás budu muset požádat o spodní palandu u dveří.“
Posadil se a pohlédl na skřínku, která stála otevřená v nohách postele. Na vnitřní straně dvířek byl nalepený jakýsi papír.
Polož ruku na snímač
v záhlaví palandy
a dvakrát opakuj své jméno.
Ender našel snímač, neprůhlednou plastikovou tabulku. Položil na ni levou ruku a řekl:
„Ender Wiggin. Ender Wiggin.“
Snímač na okamžik zazářil zeleným jasem. Ender zavřel skřínku a pokusil se ji znovu otevřít. Nedokázal to. Potom položil ruku na snímač a pronesl „Ender Wiggin.“ Dvířka skřínky s cvaknutím odskočila. Stejný postup se opakoval u ostatních tří přihrádek.
V jedné z nich byly čtyři kombinézy podobné té, kterou měl na sobě, a jedna bílá. Další přihrádka obsahovala panel na psaní, přesně takový, jaký měl ve škole. Studium tedy ještě neskončilo.
V největší přihrádce ho čekala odměna. Na první pohled souprava připomínala kompletní skafandr včetně helmy a rukavic. Ale nebyl to skafandr, neměl vzduchotěsné švy. Přesto by souprava dokázala účinně pokrýt celé tělo. Uvnitř byla vycpaná chrániči. A také trochu nepohodlná.
Vedle ní ležel revolver. Vypadal jako laserová pistole, protože konec měl z pevného, čirého skla. Dětem by však určitě nedali do rukou smrtící zbraně.
„Není to laser,“ pronesl nějaký muž. Ender vzhlédl. Viděl ho už dřív. Přívětivý mladík. „Ale má dost silný paprsek, rychle se zaměřuje. Můžeš s ním zamířit a vypálit na sto metrů vzdálené stěně třípalcový světelný kroužek.“
„K čemu se hodí?“ zeptal se Ender.
„Tuhle hru hrajeme ve volném čase. Nenechal někdo otevřenou skřínku?“ Muž se rozhlédl. „Chci říct, poslechli jste příkazy a zakódovali jste své hlasy a ruce? Dokud to neuděláte, do skřínek se nedostanete. Tenhle pokoj bude v prvním roce v Bitevní škole vaším domovem, tak si každý vyberte jednu pryčnu. Obvykle dovolujeme žákům zvolit ve…
