KAPITOLA 3
Graff
„Sestra je naším slabým místem. Opravdu ji miluje.“
„Vím. Může zkazit všechno od začátku. Nebude ji chtít opustit.“
„Co tedy budeme dělat?“
„Přesvědčíme ho, že touží víc po odchodu s námi než zůstat s ní.“
„Jak to uděláte?“
„Zalžu mu.“
„A pokud to nevyjde?“
„Pak mu řeknu pravdu. V krajním případě to smíme udělat. Všechno se nedá naplánovat předem.“
Ender neměl při snídani velký hlad. Neustále přemýšlel, co bude ve škole, až se setká tváří v tvář se Stilsonem po včerejší rvačce. Jak zareagují Stilsonovi kamarádi. Možná nijak, ale nebyl si jistý. Nechtělo se mu tam.
„Andrewe, vždyť nic nejíš,“ napomenula ho matka.
Do pokoje vešel Petr. „Ahoj, Endere. Dík za tu hnusnou žínku ve sprše.“
„To jenom pro tebe,“ zamumlal Ender.
„Andrewe, musíš se najíst.“
Ender vystrčil zápěstí v gestu, které oznamovalo Tak si mě nakrmte třeba kapačkou.
„Je to velice zvláštní,“ řekla matka. „Snažím se projevit zájem, ale mým geniálním dětem na tom nezáleží.“
„Všechny geny, které z nás udělaly génie, máme od tebe, mami,“ ozval se Petr. „Od táty jsme určitě nedostali žádné.“
„Já tě slyším,“ řekl otec, aniž zvedl oči od zpráv zobrazených při jídle před ním na stole.
„Mrhal bys časem, kdybys mě neslyšel.“
Panel zapípal. Někdo stál přede dveřmi.
„Kdo je to?“ zeptala se matka.
Otec stiskl palcem klávesu a na obrazovce videa se objevil nějaký muž. Byl oblečený do jediné vojenské uniformy, která už nic neznamenala. MF, Mezinárodní flotila.
„Myslel jsem, že to skončilo,“ řekl otec.
Petr neříkal nic, jenom si zaléval ovesné vločky mlékem.
Možná, že přece jen nebudu dnes muset do školy, pomyslel si Ender.
Otec vyťukal otevírací kód dveří a vstal od stolu. „Postarám se o něho. Zůstaňte tady a jezte.“
Zůstali, ale nejedli. Za malou chvíli se otec vrátil a kývnutím přivolal matku.
„Dostal ses do pěkného průšvihu,“ prohlásil Petr. „Zjistili, cos udělal Stilsonovi, a teď chtějí, aby sis odpočinul na Pásu.“
„Pitomče, je mi teprve šest. Jsem ještě malý.“
„Ale jsi Třetí, hlupáku. Nemáš žádná práva.“
Do místnosti vešla Valentine s rozcuchanými vlasy, které jí ve spánku kolem hlavy vytvořily jakousi svatozář. „Kde je máma s tátou? Strašně bych už chtěla jít do školy.“
„A nechat se zase ústně vyzkoušet, co?“ ironicky poznamenal Petr.
„Zavři zobák,“ odpověděla Valentine.
„Měla by sis odpočinout a radovat se z toho,“ řekl Petr. „Zkouška by mohla být horší.“
„Nevím jaká.“
„Třeba bys dostala na zadek.“
„Pindy dyndy. Kde jsou naši?“
„Mluví s nějakým chlápkem z MF.“
Intuitivně pohlédla na Endera. Konec konců už léta čekali, že někdo přijde a poví jim, že Ender uspěl, že ho potřebují.
„Tak je to správné, dívej se na něho,“ řekl kousavě Petr. „Ale možná, že přišel pro mě. Třeba si uvědomili, že jsem přece jen ze všech nejlepší.“ Zranila Petrovy city a jako obyčejně z něho promlouval pokřivený charakter.
Dveře se otevřely. „Endere, měl bys jít za námi,“ vyzval ho otec.
„Promiň, Petře,“ špičkovala Valentine.
Otec se zamračil. „Děti, tady není nic k smíchu.“
Ender následoval otce do přijímacího pokoje. Když vstoupili, důstojník Mezinárodní flotily vstal, ale nepodal Enderovi ruku.
Matka kroutila snubním prstenem na prstě. „Andrewe, nikdy jsem si nemyslela, že by ses mohl zaplést do rvačky.“
„Malý Stilson leží v nemocnici,“ pronesl otec. „Opravdu jsi ho pořádně ztloukl. Endere, s tou nohou to nebylo právě sportovní.“
Ender potřásl hlavou, čekal, že kvůli Stilsonovi přijde někdo ze školy a ne důstojník z flotily. Toto bylo daleko vážnější, než si myslel. Přesto si však nedokázal vymyslet, co jiného mohl udělat.
„Můžete mi, mladíku, nějak vysvětlit své chování?“ zeptal se důstojník.
Ender znovu zakroutil hlavou. Nevěděl, co má říct a bál se, že se ukáže ještě ve strašnějším světle, než do jakého jej jeho skutek postavil. Přijmu každý trest, pomyslel si. Jen ať mám výslech za sebou.
„Jsme ochotni zvážit polehčující okolnosti,“ pokračoval důstojník, „ale musím ti říct, že věc nevypadá dobře. Kopat ho do rozkrok…
