KAPITOLA 4
Start
„U Endera musíme dosáhnout jemné rovnováhy, izolovat ho natolik, aby zůstal tvůrčím duchem – jinak přijme zdejší systém a my ho ztratíme. Ale zároveň se potřebujeme přesvědčit, že je pořád schopen vést lidi.“
„Pokud ho povýší, povede je.“
„Není to tak jednoduché. Mazer Rackham ovládal svoji malou flotilu a zvítězil. Než dojde k této válce, bude toho i na génia moc. Malých lodí je příliš mnoho. Musí vycházet dobře se svými podřízenými.“
„Aha. Musí být geniální a taky přívětivý.“
„Přívětivý ne. Přívětivost nás všechny vydá termiťanům na pospas.“
„Takže ho chcete izolovat.“
„Úplně ho izoluji od ostatních hochů, až se dostaneme do školy.“
„Nepochybuji o tom. Počkám, až se k tomu dostanete. Viděl jsem videozáznamy toho, co udělal s malým Stilsonem. Nevychováváte žádného hodného mazlíčka.“
„Právě v tom se mýlíte. Je dokonce ještě hodnější. Ale nedělejte si starosti. My už to rychle protřídíme.“
„Někdy si myslím, že máte z lámání těch malých géniů radost.“
„Je to umění a já ho velice dobře ovládám. Ale radost? No, možná. Až z nich něco bude a stanou se z nich lepší lidé.“
„Jste zrůda.“
„Díky. Znamená to, že dostanu přidáno?“
„Jenom medaili. Rozpočet není bezedný.“
Říká se, že stav beztíže může způsobit ztrátu orientace, zvlášť u dětí, jejichž smysl pro směr není ještě vyvinutý. Ale Ender ztratil orientaci ještě dříve, než se vymanil z pozemské gravitace. A než raketoplán vůbec odstartoval.
Spolu s ním tam bylo dalších devatenáct hochů. Jeden za druhým se trousili z autobusu na pohyblivé schody, bavili se mezi sebou, chvástali se, žertovali a smáli se. Ender mlčel. Všiml si, že ho Graff s ostatními důstojníky sledují a hodnotí. Všechno, co děláme, má nějaký význam, uvědomil si Ender. Oni se smějí, já ne.
Pohrával si s myšlenkou chovat se jako ostatní chlapci. Ale nenapadal ho žádný vtip a jejich žerty mu nepřipadaly nijak směšné. Ender v sobě neuměl najít místo, odkud pocházel jejich smích. Bál se a díky strachu zvážněl.
Oblékli ho do uniformy ušité z jediného kusu. Měl zvláštní pocit, když necítil opasek obepnutý kolem pasu. V tomto oblečení si připadal nafouklý a nahý. Snímaly je televizní kamery, sedící jako ptáci na ramenou shrbených mužů. Muži našlapovali pomalu a tiše jako kočky, aby se kamery pohybovaly plynule. Ender se přistihl, že se také pohybuje plynule.
Představil si, jak asi by vypadal v televizi při interview. Reportér by se ho zeptal Jak se cítíte, pane Wiggine? Vlastně to docela ujde, až na ten hlad. Hlad? Ach ano, dvacet hodin před startem nám nedovolili jíst. Zajímavé, to jsem nevěděl. Všichni máme opravdu hlad. A během interview by Ender s chlapíkem z televize dlouhými, pružnými kroky hladce klouzali před kameramanem. Ender dostal poprvé chuť se zasmát. Usmíval se. Ostatní hoši vedle něho se v té chvíli také smáli, ale z jiného důvodu. Myslí si, že se směju jejich vtipům, uvědomil si Ender. Ale já se směju něčemu daleko směšnějšímu.
„Vylezte jeden za druhým po žebříku nahoru,“ řekl jim důstojník. „Až přijdete do chodbičky s prázdnými sedadly, posaďte se na jedno. Žádné sedadlo není u okna.“
Byl to vtip. Ostatní se zasmáli.
Ender byl téměř poslední, ale ne úplně poslední. Televizní kamery se ještě nevzdávaly. Uvidí mě Valentine, jak mizím v raketoplánu? Napadlo ho, že by jí mohl zamávat, utíkat ke kameramanovi a zeptat se ho „Mohl bych dát sbohem Valentine?“ Nevěděl, že kdyby to udělal, vystřihli by záběr z kazety, protože všichni hoši odlétající do Bitevní školy měli být hrdinové. Nepředpokládalo se, že by některý z nich selhal. Ender nevěděl nic o cenzuře, ale věděl, že útěk ke kamerám není dobrý.
Přešel po krátkém můstku do dveří raketoplánu. Všiml si, že stěna po pravé ruce je potažena stejným kobercem jako podlaha. Právě tady začal ztrácet smysl pro orientaci. Na okamžik si myslel, že stěna je podlaha, začínal si připadat jako při chůzi po stěně. Vylezl na žebřík a zjistil, že také na kolmém povrchu vzadu visí koberec. Vyšplhám se na podlahu. Krok za krokem, ručka za ručkou.
Potom, jen pro legraci, předstíral, že slézá dolů ze zdi. Téměř okamžitě si představil sestup, přesvědčený, že jde o nejlepší důkaz existence přitažlivosti. Přistihl se, že se křečovitě drží sedadla, třebaže ho k němu gravitace silně tiskla.
Ostatní hoši vykřikovali a skákali po sedadlech, trochu se strkali a tlačili. Ender opatrně nahmatal pásy; zjistil, jak se zapínají v rozkroku, kolem pasu a ramen, aby ho udržely. Představil si, jak loď visí vzhůru nohama na spodní straně povrchu Země a obří prsty přitažlivosti ji pevně drží na místě. Ale my se brzy odlepíme, pomyslel si. Odpadneme od této planety.
V té chvíli neznal její význam. I když si později vzpomínal, že právě před odletem ze Země o ní poprvé přemýšlel jako o kterékoliv jiné planetě, bez zvláštního osobního zájmu.
„Vidím, že už jsi na to přišel,“ řekl Graff. Stál přitom na žebříku.
„Pojedete s námi?“ zeptal se Ender.
„Obyčejně nechodím na nábor dolů na Zemi,“ odpověděl Graff. „Tak trochu tomu tady velím. Jsem administrátorem školy, něco jako ředitel. Řekli mi, že se musím vrátit, jinak ztratím zaměstnání.“ Usmíval se.
Ender mu úsměv vrátil. Vedle Graffa se cítil příjemně. Graff byl hodný. A byl ředitelem Bitevní školy. Ender se trochu uvolnil. Bude tam mít přítele.
Ostatní hoši se přivázali na patřičném místě, tedy stejně, jak to provedl Ender. Čekali asi hodinu, zatímco televizní obrazovka v přední části raketoplánu jim představovala jeho let, dějiny vesmírných letů a jejich možnou budoucnost na velkých hvězdných korábech Mezinárodní flotily. Úžasně nudná záležitost. Ender takové filmy už viděl.
Až na to, že přitom nebyl připoután k sedadlu raketoplánu. A nevisel hlavou dolů z břicha Země.
Start nebyl špatný. Trochu jim nahnal strach. Občas se zakymáceli, několikrát je v panice napadlo, že by se poprvé v dějinách nemusel start raketoplánu podařit. Když ležíte pohodlně opřený v měkkém křesle, film vám nevysvětlí, kolik prudkých otřesů byste mohli přitom zažít.
Houpání pak přestalo a on skutečně visel v pásech, nikde kolem žádná gravitace.
Ale protože on sám se už zorientoval, nepřekvapilo ho, když Graff stoupal pozpátku po žebříku nahoru, jako kdyby slézal do přední části lodi. Opravdu ho nijak nevzrušilo, když se Graff nohama zahákl za příčku a odrazil rukama, takže najednou se pohupoval vzpřímeně jako v obyčejném letadle.
Získání prostorové orientace bylo pro některé hochy nad jejich síly. Jeden hoch se dávil. Ender pochopil, proč jim zakázali jíst dvacet hodin před startem. Zvracet v beztížném stavu nebyla žádná legrace.
Ale Endera Graffova gravitační hra bavila. A dovedl ji dál, když si představil, jak Graff visí hlavou dolů v prostřední uličce a v duchu si ho maloval, jak se odstrkuje přímo od boční stěny. Přitažlivost nemohla fungovat jinak. Třebaže chci, aby fungovala, dokážu si představit Graffa, jak stojí na hlavě a on o tom vůbec neví.
„Wiggine, co vám připadá tak směšné?“
Graffův hlas zněl ostře a rozhněvaně. Co jsem udělal špatně, zapátral v mysli Ender. Že bych se smál nahlas?
„Na něco jsem se vás ptal, vojíne!“ vyštěkl Graff.
Ano, takto začíná výcviková rutina. Ender viděl v televizi několik inscenací z vojenského prostředí, kde vždycky na začátku výcviku důstojníci řvali na vojáky, než se nakonec stali dobrými kamarády.
„Ano, pane.“
„Odpovězte tedy!“
„Představoval jsem si vás, jak visíte hlavou dolů. Bylo mi to směšné.“
Znělo to hloupě, když na něho Graff chladně hleděl. „Tak podle vás je to směšné. Je to směšné ještě někomu jinému?“
Nesouhlasné mumlání.
„Dobrá, a proč není?“ Graff si je všechny opovržlivě prohlížel. „Vylízané mozky, nic jiného jsme tentokrát na palubu nevzali. Zabednění blbečci. Jenom jeden z vás myslel mozkem a uvědomil si, že při nulové gravitaci je směr tam, kde si ho člověk představuje. Chápete to, Shaftsi?“
Chlapec přikývl.
„Nic jste nepochopil. Samozřejmě, že jste nic nepochopil. Nejenže jste hlupák, ale také lhář. Jediný člověk v tomto kursu, který má vůbec mozek, je Ender Wiggin. Dobře si ho prohlédněte, chlapečci. Až bude velitelem, vy budete ještě nahoře čurat do plínek. Protože on umí přemýšlet v beztížném stavu, zatímco vy tu jenom poskakujete.“
Takhle show pokračovat neměla. Předpokládal, že Graf si na něho zasedne a ne že ho vychválí jako nejlepšího. Napřed se měli postavit proti sobě, aby se později spřátelili.
„Většinou se z vás stanou naprosté nuly. Zvykněte si na to, hošánci. Nakonec skončíte v Bojové škole, protože vaše mozky nestačí na řízení lodě v hlubokém vesmíru. Většina z vás nemá ani cenu nákladů na dopravu do Bitevní školy, protože nemáte, co se v ní požaduje. Možná, že někteří z vás by ji zvládli. Několik z vás by lidstvu něco přineslo. Ale nevsadil bych se. Dal bych krk jenom za jednoho.“
Graff se najednou trhaně zakolébal a zachytil se rukama za žebřík. Nohy mu odlétly od žebříku. Kdyby byla podlaha dole, stál by na hlavě. Nebo visel za ruce, kdyby byla nahoře. Houpavě ručkoval zpátky uličkou ke svému sedadlu.
„Vypadá to, žes mu učaroval,“ zašeptal Enderův soused.
Ender zakroutil hlavou.
„Co je, ty se mnou ani nebudeš mluvit?“
„Já se ho o to neprosil,“ zašeptal Ender.
Ucítil ostrou bolest na hlavě. A znovu. Za ním se ozval potlačovaný smích. Hoch na sedadle za ním se určitě odvázal. Nová rána do hlavy. Přestaň, pomyslel si Ender. Nic jsem ti neudělal.
A znovu úder do hlavy. Hoši se smáli. Graff to snad nevidí? Nechce to zarazit? Další rána, ještě tvrdší. Opravdu bolela. Kde je Graff?
Pak se mu v hlavě rozbřesklo. Graf to udělal záměrně. Situace byla ještě horší než při šikanování v inscenacích z vojenského prostředí. Když si seržant na člověka zasedl, ostatní vás měli víc rádi. Ale když vám důstojník dává přednost před ostatními, tak vás nenávidí.
„Hej, ty smrade,“ zašeptal někdo za ním. Další náraz do hlavy. „Líbí se ti to? Supermozku, to je legrace, vid?“ Úder byl tentokrát tak silný, že Ender tiše vykřikl bolestí.
Pokud ho Graff takto představil, nikdo mu nepomůže, když si nepomůže sám. Čekal, dokud si nemyslel, že má přijít další rána. Teď, pomyslel si. Ano, dostal ji. Cítil bolest, ale zároveň se pokoušel vytušit, kdy přijde nový úder. Teď. Správně, právě teď. Mám tě, pomyslel si.
V okamžiku, kdy přicházel následující úder, se natáhl a oběma rukama popadl hocha za zápěstí a pak ho tvrdě srazil dolů.
V podmínkách pozemské přitažlivosti by se hoch přimáčkl zezadu k opěradlu Enderova sedadla a poranil by se na prsou. Při nulové gravitaci však přelétl sedadlo a odrazil se nahoru ke stropu. Ender to nečekal. Neuvědomil si, že beztížný stav zvětšuje sílu, dokonce i dítěti. Chlapec plachtil vzduchem a střídavě narážel na strop a do hlav ostatních, pak zase vlétl do uličky a mával rukama kolem sebe, až nakonec vykřikl, když narazil tělem do přepážky v přední části kabiny a levou ruku zkroutil pod sebe.
Všechno trvalo jenom pár vteřin. Graff ho už chytal ve vzduchu a stahoval dolů. Obratně ho postrčil uličkou k jinému muži. „Levá ruka. Asi je zlomená,“ konstatoval. Za chvíli už hoch dostal uklidňující injekci a tiše ležel ve vzduchu, zatímco důstojník nafukoval kolem ruky dlahu.
Enderovi bylo na zvracení. Chtěl jenom chytit chlapcovu paži. Ne. Měl v úmyslu ho zranit, zatlačil vší silou. Nechtěl to dát tak najevo, ale hocha zlomenina bolela přesně tak silně, jak si Ender přál. Nulová gravitace ho zradila, to bylo vše. Já jsem Petr, jsem právě takový jako on. Ender nenáviděl sám sebe.
Graff zůstal vpředu. „Nějak vám to zapaluje pomalu, že? Ve svých vylízaných hlavičkách jste ještě nepochopili jeden malý fakt. Přivedli jsme vás sem, aby se z vás stali vojáci. Doma ve škole a ve vašich rodinách jste možná byli velká zvířata, možná jste byli tvrdí a chytří. Ale my jsme vybrali nejlepší z nejlepších a na jiný druh hochů teď nenarazíte. Když vám říkám, že Ender Wiggin je v této skupině nejlepší, tak se musíte dovtípit, zabedněnci. Nepleťte se mu do cesty. Malí chlapci dřív v Bitevní škole umírali. Říkám to jasně?“
Zbytek skupiny mlčel. Soused vedle Endera se od něho až přehnaně odtahoval.
Já přece nejsem zabiják, znovu a znovu si opakoval Ender. Nejsem Petr. Ať si říká, co chce, nezabil bych. Já ne. Bránil jsem se. Dlouho jsem to snášel, byl jsem trpělivý. Nejsem tím, za koho mě označuje.
Hlas z reproduktoru jim oznámil, že se blíží ke škole; za dvacet minut začali brzdit a dosedli na přistávací plochu. Ender zůstal pozadu za ostatními. Ochotně ho nechali vystoupit z lodě jako posledního. Stoupali vzhůru směrem, který při nastupování do raketoplánu znamenal dole. Na konci úzkého tunelu, který vedl přímo do středu Bitevní školy, čekal Graff.
„Letělo se ti dobře, Endere?“ zeptal se vesele.
„Myslel jsem, že jste můj kamarád.“ Proti jeho vůli se Enderovi třásl hlas.
Graff vypadal udiveně. „Jak jsi na ten nápad přišel?“
„Protože jste –“ Protože jste se mnou mluvil tak hezky a upřímně. „Nelhal jste.“
„Ani teď ti nelžu,“ prohlásil Graff. „Mým povoláním není kamarádit se s někým. Mým povoláním je vychovávat nejlepší vojáky na světě. A v celých světových dějinách. Potřebujeme Napoleona. A také Alexandra. Bez toho, že Napoleon nakonec prohrál a Alexandr zazářil a zemřel mladý. Potřebujeme Julia Caesara bez toho, aby se prohlásil diktátorem a kvůli tomu zemřel. Mým úkolem je vychovat takovou bytost a všechny muže a ženy, kteří mu budou pomáhat. Nikde se nemluví o tom, že se musím kamarádit s dětmi.“
„Donutil jste je, aby mě nenáviděli.“
„No a? Co s tím budeš dělat? Krčit se někde v koutě? Začneš jim lézt do zadku, aby tě zase milovali? Existuje jedna jediná věc, která je donutí přestat tě nenávidět. Vyniknout v tom, co děláš, aby tě nemohli ignorovat. Řekl jsem jim, že jsi nejlepší. Jsi teď zatraceně dobrý.“
„Co když nebudu?“
„Pak máš smůlu. Podívej, Endere, je mi líto, že jsi sám a že se bojíš. Ale tam venku jsou termiťané. Je jich deset miliard, sto miliard, podle všeho celý bilion. A pokud víme, mají právě tolik lodí se zbraněmi, kterým nerozumíme. Touží použít tyto zbraně k našemu vyhlazení. Svět jim nepřekáží, Endere, jenom my. Jenom lidstvo. A co se zbytku Země týká, mohli by nás smést a ten zbytek by se přizpůsobil, pokračoval by další vývojovou etapou. Ale lidstvo nechce zemřít. Vyvinuli jsme se jako druh, abychom přežili. A děláme to tak, že se neustále snažíme, abychom v několika posledních generacích konečně zrodili génia. Toho, který vynalezne kolo. A světlo. Let. Toho, který postaví město, národ, impérium. Rozumíš z toho něčemu?“
Ender si pomyslel, že ano, nebyl si však jistý a tak neříkal nic.
„Ne. Samozřejmě, že ne. Tak ti to řeknu na rovinu. Lidské bytosti jsou svobodné, s výjimkou jisté doby, kdy je lidstvo potřebuje. Možná tě lidstvo potřebuje. Abys něco udělal. Myslím, že lidstvo mě potřebuje — abych zjistil, k čemu jsi. Oba bychom mohli provádět ohavnosti, Endere, ale jestli lidstvo přežije, tak jsme byli dobré nástroje.“
„To je všechno? Jenom nástroje?“
„Všechny jednotlivé lidské bytosti jsou nástroje, které ostatní používají, aby jim pomohly přežít.“
„To je lež.“
„Ne. Jenom polovina pravdy. Můžeš se postarat o druhou polovinu po válce, až ji vyhrajeme.“
„Bude po ní, než vyrostu,“ řekl Ender.
„Doufám, že se mýlíš,“ odporoval mu Graff. „Mimochodem, nijak ti neprospěje, že se mnou mluvíš. Všichni hoši si teď určitě říkají, že Ender Wiggin už zas leze Graffovi do zadku. Jak se jednou roznese, že jsi učitelův miláček, budou tě určitě přehlížet.“
Jinými slovy vypadni a dej mi pokoj. „Na shledanou,“ rozloučil se Ender. Pomocí rukou prošel tunelem, v němž zmizeli ostatní hoši.
Graff sledoval, jak odchází.
Jeden z učitelů vedle něho se ozval: „To je ten pravý?“
„Bůhví,“ vzdychl si Graff. „Brzy se ukáže, jestli Ender je nebo není pravý.“
„Možná žádný z nich.“
„Možná. Ale v tomto případě, Andersone, je podle mého názoru Bůh termiťanem. Můžete mě pak citovat.“
„Budu.“
Stáli chvíli mlčky.
„Andersone.“
„Hmmm.“
„To dítě se mýlí. Já jsem jeho kamarád-“
„Já vím.“
„Je čistý. A má srdce na pravém místě.“
„Četl jsem hlášení.“
„Andersone, už vím, co s ním uděláme.“
Anderson vyzývavě mlčel.
„Uděláme z něho nejlepšího velitele v dějinách armády.“
„A potom vložíme osud světa na jeho ramena. Pro jeho vlastní dobro doufám, že to není on.“
„Hlavu vzhůru. Možná nás termiťané zabijí ještě dřív, než skončí školu.“
Graff se usmál. „Máte pravdu. Už se cítím líp.“
