XLVIII
Co by asi udělal kapitán, kdyby tu byl?
Věděla jsem to přesně. Jednal by.
V hlavě mi hučela Ernova poslední slova, která mi sdělil, než jsem za sebou zavřela dveře. Nedokázal pro buniho udělat víc.
Chápala jsem kapitánovu potřebu vytvářet pro pětadvacítku vlastní zákony a jistou nedotknutelnost. Ti, kteří se narodili do doby po pařížské horečce, byli vystaveni volbě, která vlastně volbou nebyla. Kapitán je s pomocí těch prvních převychoval a změnil. Jako by jim tím sebral duši. Takoví muži nemohli podléhat obyčejným zákonům. Stejně tak buni, který toho prožil příliš na to, aby dokázal chápat náš svět.
Netušila jsem, kam jdu ani za kým, dokud jsem se tam neocitla. Možná to bylo nějaké mé skryté já, co vedlo tělo, rozkazovalo nohám a řídilo mě, kde a kdy zabočit, kolik schodů vystoupat. Možná někde uvnitř sebe, aniž jsem nad tím uvažovala, jsem se nechala ovládnout a přijala pomoc, která mi byla před několika měsíci nabídnuta. Tenkrát jsem ji ihned zavrhla. Do této doby mě ani nenapadlo, že k tomu svolím. Ale tolik se toho událo a já byla zoufalá.
„Koho hledáš?“ zeptal se mě jeden z vojáků, když jsem vystoupala po schodech nahoru. Tohle křídlo bylo zanedbávanější než to, ve kterém přespávala pětadvacítka. Podle sporých kreseb na stěnách mi došlo, že i za časů svobodných fajů sloužilo k ubytování jen těch, kteří v palatulu pracovali. Kovové jednoduché svícny na chodbách se neleskly. Stěny byly jednobarevné a dřevěná podlaha místy hodně prošlapaná.
Nikdy jsem se příliš nezajímala o to, kde přespávají ti, kteří doprovázejí pětadvacítku. I jejich počet se zmenšil. Když jsem s bojovníky začala cestovat, byla jich spousta, vojáků, kuchařů, sluhů. Ani jsem netušila, co všichni dělali a oč se starali, protože bojovníci byli dost soběstační.
Zírala jsem na stůl uprostřed potemnělé chodby, kolem kterého sedělo šest vojáků. Hráli jakousi hru s kostkami. Na stole leželo i pár šeldánů.
Než jsem stačila odpovědět, jeden z nich se zvedl a zůstal stát. Na jeho tváři jsem viděla očekávání i naději. Tohle bylo poprvé, co jsem ho sama vyhledala.
„Jdeš… jdeš za mnou?“ zeptal se váhavě a zamrkal.
Zůstala jsem stát na posledním schodě a dívala se na toho, kdo mě kdysi zavrhl, aby mě o pár let později vyhledal a vyžádal si pomoc. Na Odona. Nyní byla řada na mně.
„Ano,“ hlesla jsem.
Jakmile jsem řekla to jediné slovo, Odon stáhl své peníze, oblékl si lehkou stému a vyrazil ke mně.
„Pojď,“ řekl mi pouze a utíkal po schodišti dolů. Běžela jsem za ním a rychle v hlavě lovila slova, kterými ho budu přemlouvat. Nic jsem si nepřipravila, netušila jsem, co říct a jak ho požádat o něco tak nepřípustného. Jenomže Odon mě překvapil, když se hned, jakmile jsme zahnuli za první roh, zastavil a řekl: „Jde o buniho, že?“
Kývla jsem.
„Už jsem o něm slyšel a byl se na něj podívat… Tak nějak mě napadlo, že by ses tu mohl objevit, vím, že ten stařík pro tebe dost znamená.“
„Ty víš, kde je?“ vyhrkla jsem. „Můžu za ním? Víš, doufal jsem, že uteče… vždyť víš, že se mu to v Roghosu tolikrát podařilo…“
„Z tohohle se, Ilane, nevyvleče,“ utnul mě okamžitě a zavrtěl hlavou. „Je přivázaný na popravišti na hlavním náměstí. Copak ty ses dneska nebyl podívat před palatul?“
Na okamžik jsem zavřela oči.
„Ani jsem nevystrčil nos z pokoje,“ přiznala jsem zoufale. Bylo to přece normální. Takhle se s námi zacházelo. Všechny tresty se vykonávaly na hlavním náměstí. Proč mě to jen nenapadlo? Celou dobu tam visel a já nepřišla.
„Je tam hlídka, Ilane,“ upozornil mě s významným pohledem, když jsem vyrazila ven.
I kdyby tam byla celá armáda, musela jsem se přesvědčit. Bratrovy kroky jsem slyšela za sebou, když mě doprovázel. Naštěstí se mě nesnažil zadržet.
Bylo to přesně tak, jak říkal Odon. Příchodem večera nebe zčernalo, stejně tak horko ustoupilo nočnímu chladu.
Náměstí už v tuto hodinu bylo prázdné, takže pódium bylo dobře viditelné, zvlášť když ho osvětlovalo několik loučí. Zarazila jsem se v momentě, když jsem spatřila buniho. Visel vytažený za ruc…