XXXIV
Samuelova snaha o udržení pětadvacítky ve městě neznala mezí. Hlavní sál v regentově palatulu utichal, jen když ho sluhové uklízeli a připravovali na další večer. Museli vyměnit zvadlé květiny, jejichž pestrost zastínila léty vybledlé malby na stěnách i stropech, připravit jídlo i nápoje, které bojovníky spolehlivě zbavily vyrovnané chůze, sepsat množství pozvánek, které faja Samuel nechal posílat nejvlivnějším lidem z města, a zajistit, aby vzduch v sále zůstal čerstvý pro mnoho nejkrásnějších roghoských žen. Přestože se kolem pětadvacítky netáhly mříže, já pocítila, že se dobrovolně stávají vězni. Hýčkaní a obletovaní zapomínali na čas a Duvalské pohoří, které měli chránit. Na Jorta, jehož tělo nikdo nenašel, a na Omstakland, kde se znavení vojáci snažili přivést k životu vyhaslé město.
Jak lehké bylo zapomínat na místě, kde vzduch voněl mořskou solí, tma nebyla tak neúprosná a lidé tak vystrašení. Jako by Roghos žil svým vlastním životem Duvalskému pohoří navzdory. Kapitánovi zde jen máloco připomínalo jeho osudové chyby, pohled na sklenaře nebyl tak děsivý. Nedivila jsem se, že se právě tady cítí nejlíp. Jako by jedině jižní město dokázalo vymazat vrásky z jeho duše, utišit bolavé srdce a ukonejšit roztěkanou mysl. Jako by jen tady dokázal klidně spát a zapomínat. A možná… možná i milovat.
Byla to právě ona rusovlasá žena čekající na mě přímo před fajovým palatulem, aby mi jako poslední předala psaní pro kapitána, která pána pětadvacítky zlákala. Cestou po schodech jsem k listu několikrát přičichla, voněl ze všech nejvíc. I papír byl na dotyk jiný. Lehčí, s vyrytými neviditelnými ornamenty po krajích. Na rozdíl od ostatních nebyl jen přeložený a zalepený nebo narychlo srolovaný. Tento byl převázaný rudou stuhou. Nedalo se nevzpomenout na sklenařské listy podepsané krví fajů. Jako by tato žena psala kapitánovi svůj dopis celá dlouhá léta.
Pozdě jsem si říkala, že jsem mu ten dopis neměla předávat, že byl jiný než ostatní. Že jsem ho měla zničit. Jenomže to já neudělala. A tak jsem byla svědkem kapitánova omámení citem zvaným láska. Zdálky jsem sledovala, jak se jeho oči začaly zvláštně lesknout pokaždé, když se k němu otočila a usmála se. Jak se nedokázal soustředit na nic jiného, pokud se ona objevila v jeho blízkosti. Jak se mu na spáncích leskl pot a jeho ruce, ty pevné a silné ruce, se chvěly. Jak nenacházel ta správná slova, jak přestával dýchat, ztrácel sebekontrolu a chladnokrevnost, jak se snažil paní rozesmát a pobavit. Jak dělal vše pro to, aby neodešla. A jak ona svým zvonivým čistým smíchem doprovázela jeho vyprávění. Jak mohla pokaždé obdivně vzdychnout.
„Myslíš, že ji opravdu zajímá sklenitový nůž?“ vychrlila jsem na Amadea, který jako jediný postával kousek ode mě opřený o zeď a očividně znuděný se stranil společnosti. Zeptala bych se Erna, který byl vždy velmi vstřícný a výmluvný, když přišla řeč na ženy. Jenomže to bych si musela stoupnout do řady a stejně by se na mě do rána nedostalo.
Amadeo do sebe naráz vyklopil celou stiklu, zakřenil se a odložil ji na stůl. Pak se podíval směrem k fajovu velkému stolu, kde seděl kapitán a ukazoval rusovlasé ženě sklenitovou dýku.
„Takový zájem by přece nedokázala předstírat, nebo ano?“ ujišťovala jsem se nahlas se staženým hrdlem.
Amadeo zavrtěl hlavou a odfrkl si. „Ty seš fakt blbec, Ilane. Nikdy nechtěj pochopit ženský. Když si chtěj chlapa obtočit kolem prstu, tak je zajímá kdejaká blbost, to si piš. A týhle… týhle to jde sakra dobře, to mi věř. Už se jich pár snažilo, ale tahle umí, holka rezavá.“
Zůstala jsem stát u zdi ve stínu a dál sledovala kapitána a rusovlasou ženu, zatímco se mi do srdce zapichovaly stovky jehel. S bolestí, kterou jsem v životě nepoznala, jsem pozorovala, jak se jemně dotýká její bílé ruky. Zjistila jsem, že náhle ženě závidím její krásu, šaty a postavení. A nejvíc ze všeho jsem jí záviděla jeho přízeň. Kapitán by pro tuhle ženu skočil do propasti jen kvůli ní samotné, a ne kvůli rukám, které se mu staraly o duv…
