XXVI
„Až ti bude blbě a budeš blejt vlastní krev, tak ti Ilan bude dobrej, co?“
Eliasz tiskl vší silou Gerarda ke zdi. Předloktím pravé ruky mu tvrdě tlačil na krk a zdvíhal bradu nahoru. Levou měl zapřenou o bojovníkovo rameno. Veškerou svou silou se snažil udržet si nad mužem převahu, zatímco Gerardovy ruce vylétly nahoru ve vzdávajícím se gestu. Přestože se tvář poraženého bojovníka červenala, jeho oči se vysmívaly.
Všechno se odehrálo příliš rychle na to, aby se věci daly řešit jen slovy. Velkou vinu jsem na tom nesla já. Když jsem vešla do místnosti, kde pětadvacítka jedla, u stolu seděl jen Gerard. Snídaně byly nyní skromné. Jen nějaké studené maso, chléb a pár kousků ovoce. Občas, když dorazily zásoby ze sousedního města, jsme měli i sýr. Nabrala jsem si jídlo do misky a posadila se naproti němu. Pohledem jsem se mu vyhýbala, protože i přes kapitánův nesouhlas stále chodil do půl těla svlečený, jako by tím vznášel jakýsi protest. Místnost byla provoněná jídlem a tichem se nesly jen sotva slyšitelné údery kovových příborů. Pak se přidalo Gerardovo mlaskání. Nebo spíš syčení, znechucené vzdechy. Vzhlédla jsem a viděla, jak mě sleduje.
„Smrdí ti mantie, ty prase,“ řekl mi a mírně se zaklonil s úšklebkem na rtech.
Natočila jsem hlavu a přičichla ke svému rameni. Mantii jsem měla čistou. Nevoněla mýdlem, jak bývalo zvykem u uniforem pětadvacítky. Ale rozhodně jsem zdaleka nesmrděla jako Gerard. Přestože venku dosud vládla zima, byl zpocený. Oholená hlava se mu leskla. Ještě před omstaklandským masakrem měl vlasy nakrátko, takže jizva, která se mu táhla od pravého ucha až k samému středu hlavy, téměř nebyla vidět. Nyní to bylo to hlavní, čeho si člověk na bojovníkovi všiml. I tetování přibyla. Co jsem si pamatovala, měl na každé paži namalované jakési znamení propojených kruhů. A bylo jich pět. Spojených. Nikdy jsem tomu nevěnovala pozornost, ale teď mě to zaujalo. Ovšem kruhy se rozrostly po celých pažích a zasáhly i trup, jako by to snad kresby udělaly samy o sobě. Jako by uvnitř Gerarda cosi rostlo. I jeho svaly se víc vyrýsovaly. Jen nos, kterému by změna prospěla, zůstal nadále velký a křivý. Možná mu ho někdo zlomil, když se snažil přežívat v ulicích jednoho z měst v nížinách a ještě nepocítil moc duvalů, napadlo mě.
Ze všech bojovníků byl právě Gerard ten nejnebezpečnější a nejméně zvladatelný. Kapitán se s ním často dostával do střetu a jejich hádky nikdy nekončily usmířením ani omluvou. Jako by bojovník měl co říct a toužil to říct. Tajemství pětadvacítky ohrožoval právě on.
Odsedla jsem si a snažila se snídani rychle sníst.
Když mi na hlavu dopadl kus masa, odsunula jsem se ještě dál. Na Gerarda jsem si nikdy nedovolila zaútočit. Jenomže teď se mi do hrdla začala drát drzá slova. Zoufale jsem polkla.
„Hej! Slyšíš mě, ty sklenařský smrádě?“ popouzel mě dál bojovník a začal po mně házet zbytky jídla ze svého talíře. „Jak se ti tady žere, co? Neměl bys sedět támhle v koutě a lízat podlahu?“
Ruka mi vystřelila a moje vidlička ho jen taktak minula.
„To ty smrdíš jak prase!“ zaječela jsem a nahnula se přes stůl. Potlačovaná slova mi vylétla z úst a už se nedala vzít zpět.
Úžas v Gerardově tváři a následný vztek mi jasně naznačily, že bych se měla dát na útěk. Než jsem se ale stačila zvednout z lavice, svíral mě pevně za mantii a táhl k sobě přes stůl.
„Ty mrňavej munte, ty mě nebudeš…“
Hlava se mu zvrátila, když jsem se na stole překulila a vykopla nohu. Bojovníkovi můj kopanec ale neublížil, spíš ho zarazila má troufalost.
„Nesahej na mě, ty… kdoví co vůbec seš!“ vztekala jsem se a posadila se na stole.
Gerard ztuhl a snažil se pochopit má slova. Pak napřáhl ruku, ale než stihl udělat jediný pohyb, pověsil se na něj Erno.
„Co to tady děláš, Gerarde!“ spustil a snažil se bojovníka stáhnout. „Nech ho na pokoji! Uklidni se, sakra!“
Erno byl mrštný, ale ne silný. Gerard do něj strčil tak prudce, že to Erna odhodilo až ke stěně.
Rychle jsem se postavila a utíkala po stole přímo k Eliaszovi, který už…
