XIX
Armin mi podal voal.
Zarazilo mě, když se mnou z Fresenu vyšel jen potomek se svou nastereou a tou malou, která mě nakonec měla doprovodit přes území a předat hotulům. Takový byl plán. Hotulové už prý vyslali vzkaz kapitánovi, že mě zajali, věznili a nyní chtějí odměnu.
Žmoulala jsem v ruce kus nenáviděné ztvrdlé kůže, a kdybych mohla, roztrhala bych ho. Celých pět měsíců jsem ho neměla na tváři. A celý život v něm strávila. Jak rychle jsem si odvykla nosit to, co skrývalo mou tvář a mé tajemství, co zajišťovalo mé bezpečí. Netušila jsem, kde ho nalezli, a nezajímalo mě to.
Nechtělo se mi si voal zase nasadit. Věděla jsem, že mě bude škrábat na tváři, že v něm budu špatně vidět, že nebudu moct pořádně dýchat. Že v něm už nebudu umět žít.
Než jsem si ho přetáhla přes hlavu, podívala jsem se Arminovi do očí a donutila ho, aby můj pohled opětoval. Celou noc jsem si svá slova připravovala, několikrát je dokonce šeptem opakovala, abych se ujistila o tom, že je dokážu vyslovit nahlas. I nyní jsem cítila, jak mi ztěžkl jazyk.
„Budu hledat meče,“ spustila jsem. „Budu hledat jména. Udělám všechno pro to, abyste brány mohli otevřít…“
Hlasitě jsem vydechla a zbaběle odvrátila tvář.
„… ale zůstaneš s pětadvacítkou a budeš si bláhově myslet, že kapitán všechny spasí,“ dořekl Armin za mě s úšklebkem na rtech. Ani nezaváhal. Tolikrát jsem se kvůli bojovníkům přela, že mu muselo dojít, jak se zachovám. „Nespasí. To ti můžu říct hned. Kapitán nemá ani ponětí, co se tady děje, a klidně zničí celý svět jen kvůli tomu, aby nížiny přežily. Ale ony nepřežijí, ať udělá cokoliv.“
Zírala jsem na něj přivřenýma očima a věděla, že mi plno věcí o podzemním světě neřekl. Ukázal mi jen tolik, kolik uznal za vhodné.
Nasadila jsem si voal a skrz malý otvor nasála vzduch. Jako bych zapomněla dýchat.
„Budu riskovat i vlastní život, abych pomohla,“ huhňala jsem skrz masku. Všechno, na co jsem byla donedávna zvyklá, mi náhle přišlo tak cizí. „A ty mi slib, že se postaráš o moji matku a bratra, kdyby se mi něco stalo. Dovedeš je sem a necháš je zde dožít. Ještě jednou, teď a tady to slib.“
„To je samozřejmé,“ odpověděl okamžitě a z tváře mu zmizel výsměch. Mluvilo se o rodině a o těch nejmilovanějších a Armin rodinu uznával.
„Postarej se o Jorta,“ pokračovala jsem dál ve výčtu svých přání. „Nesmí se mu nic stát. A o Joachima.“
Tentokrát Armin neochotně přikývl a pokrčil rameny. „Délka jejich života záleží na jejich chování. Jestli Joachim poruší naše zákony, pak se s ním párat nebudu.“
Nechtěla jsem tam ani jednoho z nich nechat. Zvlášť o Jorta jsem měla strach. Armin sice říkal, že bojovník je jejich pojistkou, abych nic o jejich světě nevyzradila, ale moc jsem mu nevěřila.
„Já se o něj postarám,“ ujišťoval mě Joachim horlivě včera večer. „Budu ho bránit vlastním tělem. Nic mu neudělaj. Nesměj! To si nedovolej! Ty bys je pak prozradila a kapitán by to tady rozsekal na cucky,“ pousmál se a já si vybavila kapitána v jedné z jeho chvil, kdy se nedokázal ovládat. Jestli se nasterey nezaleknou mě, kapitána snad ano.
Náhle mi Armin položil dlaň na rameno. Pak silně stiskl.
„Buď na sebe opatrná. Zjisti, co se dá, ale neriskuj. Pokud budeš v ohrožení, na všechno se vykašli a vrať se sem. Ten tlukot z hlavy už stejně nevyženeš. Říkej si, co chceš, ale ty se vrátíš. Vím to. Viděla jsi bránu, dotkla ses jí. Jsi příliš důležitá. Kdyby to bylo jen trochu možné, poslal bych místo tebe někoho jiného. Jenomže ty jsi jediná, kdo se díky pětadvacítce může dostat prakticky všude. Budeme tě hlídat. Vždycky bude někdo poblíž. Ať už nějaký hotul nebo nasterey. Já se se svou tváří teď moc nemůžu ukazovat. Kapitán všude vyvěsil moji podobiznu. Je za mě vypsaná stejná odměna jako za tebe a za Jorta…“ Náhle se zamyslel. „Že bych byl taky členem?“ uchechtnul se.
Sice jsem slíbila, že udělám vše pro to, abych něco zjistila, ale už nyní jsem si byla jistá, že se toho moc nedovím. Nebyl už nikdo, koho bych se mohla zeptat. O tomhle místě neměl nikdo z těch…
