XLV
Erno vstoupil do pokoje se dvěma talíři plnými jídla chvíli před polednem. Dveře za sebou s hlukem zabouchl, položil talíře na stůl, mlčky přešel k oknu, zprudka ho otevřel a zdálo se, že se snaží zhluboka dýchat.
„Ta bába má něco za lubem,“ houknul na mě po chvíli přes rameno.
Vstala jsem z postele, nasadila si voal a přešla k němu. Okno vedlo do fajových zahrad, rozlehlých a upravených. Dokonce si zde faja pěstoval březový háj. Možná proto bojovník při každé návštěvě v Brötlu dostával tento pokoj. Štíhlé stromy se vzpínaly do výšky přímo pod námi. Vypadalo to ale, že bojovníka pohled na strom, který ho symbolizoval, neutěšil.
„Co se stalo?“ vyzvídala jsem.
„Co?“ zeptal se dotčeně. Otočil se a chvíli se mi díval na voal, jako by si za jednu noc na něj stačil odvyknout. Možná přemýšlel, jak se ke mně chovat. Byla jsem dívka, ale nyní před ním stál Ilan, jejich brusič. „Kozlowská se vrátila bez ostatních. Vojáci nechtějí u průrvy zůstávat. Děsí je. Pár z nich se odvážilo podlézt plot a maj hrůzu z toho sténání. Bojí se, že tam dole jsou nějaký zrůdy. Ke všemu nějakýho blbce napadlo, že tamtudy vede cesta na druhou stranu a co nevidět z ní vyskáčou nasterey. Pětadvacítka tam s nima prostě pár dní a nocí zůstane.“
Pokrčila jsem rameny. Vždyť se jednalo jen o několik dní. Nic, co bychom nedokázali zvládnout. Ale Erno si starosti dělal. Náhle mě odstrčil od okna a stáhl mi voal. „Promiň,“ omlouval se okamžitě. „Ale líp se mi s tebou mluví, když na hlavě nemáš tu hrůzu.“ Uchopil mě za ramena a zadíval se mi do očí. „Já si potřebuju dnes večer odskočit. Už jsem to slíbil. Ta dotyčná by byla asi hodně naštvaná… Odejdu večer a vrátím se k ránu, slibuju. Ještě před svítáním. Dlouho tu sama nebudeš. Zvládneš to, že jo?“
Ještě chvíli mi trvalo, než mi všechno došlo. „Kdybys nevěděl, že jsem holka, nic takového bys neřešil, že mám pravdu?“
Erno místo souhlasu jen protočil oči. „Ano, ano, jenomže teď se věci mají jinak. Seš křehká a bezbranná žena a potřebuješ ochranu.“
Všechno se ve mně začalo vařit, zvlášť když jsem si všimla, jak se Ernovi ve tvářích zase tvoří dolíčky. „Jestli to má znamenat, že mě budete všude zamykat a nikam nepouštět, tak nikomu nic říct nechci, Erno! Nechci být z něčeho vyloučená jenom proto, že nemám svaly. Umím se o sebe postarat a umím bojovat! Už jsem toho s vámi zažila hodně!“ A něco i bez vás, napadlo mě v duchu. Ernův přístup mě urazil. „Přece sám víš, jaké to je, když tě ostatní obchází! Tohle mi neuděláš, že ne?“
Erno sňal ruce z mých ramenou a svěsil je podél těla. Pobaveně mě sledoval, než promluvil.
„Máš pravdu,“ řekl nakonec. „Nebudu někomu jinému dělat to, co nechci, aby ostatní dělali mně. Jsi Ilan, brusička pětadvacítky, a chudák ten, kdo se ti dostane do spárů.“ Pak založil ruce v bok a ztišil hlas. „Je tu Kozlowská. Zavři se ve svém pokoji a zamkni dveře. Jestli si tě k sobě zavolá, odmítni. Podléháš kapitánovým rozkazům a v současné chvíli těm mým. Nemá právo ti udělit jakýkoliv příkaz. Nemá právo se tě ani dotknout, jasný? Takže mi tady a teď slib, že nebudeš dělat žádný blbosti a svůj pokoj neopustíš.“
Okamžitě jsem souhlasila a Erno mě obdařil jedním ze svých odzbrojujících úsměvů. Jeho dívčí tvář se vmžiku rozzářila víc než odpolední slunce.
Došlo mi, že Brötl nebude tím městem, které mi vydá nějaké tajemství. A jestli ano, stane se tak za několik dalších měsíců. Přestože mi Kozlowská nemohla nic přikázat, svou přítomností mě zbavila svobody. Bylo příliš nebezpečné v noci vyrazit do ulic nebo se potulovat palatulem. Její stín by mi byl v patách. Věděla jsem, že by mě sledovala. Že za některým z těch mnoha rohů by číhal voják pověřený jejími příkazy, který by za mnou slídil až do rána.
Musela jsem počkat a v duchu se omlouvala ženě, jejíž srdce tlouklo v podzemí.
…
