X
„Tak co s námi bude?“
Stála jsem na pevné zemi a podivná řeka doutnala několik bezpečných kroků za námi. Naopak před námi se ve tmě ztrácela rozlehlá chodba. Vedla kamsi dál pryč od řeky a retey.
Mladý zrádce seděl skrčený u břehu a přivazoval loďku ke kamennému sloupku. Přítomnost dalších plavidel dokazovala, že zde nejsme sami. Celé to působilo jako malý podzemní přístav, kde ovšem nelétali racci ani se nepřekřikovali lidé. Hladina zůstávala nehybná a stejně tak nasterey, kterým takováto ztuhlost zjevně vyhovovala.
„O tebe nejde, ale co s ním?“ odsekl, když se otočil k nám. Hlavou nervózně kývl ke kuchaři, přičemž si dával velký pozor, aby o něj nezavadil pohledem. Nemohla jsem si nevšimnout, že chtěl křičet a musel se hodně přemáhat a svůj hlas tlumit. Raději jsem ještě pár kroků odstoupila od řeky.
Jako by i na Joachima zaúčinkovala pevná zem. Zničehonic vykročil a rozhovořil se, aby zabojoval o svůj život. Došlo mu, že je zde zbytečný a hlavně nechtěný.
„Sem kuchař,“ zachraptěl a odkašlal si. Stejně jako mladý zrádce i on se snažil mluvit potichu a hlavně zřetelně. „Věřte mi, pane, já se neztratim. Uvařim z čehokoliv výbornou delikatesu. Budete se voblizovat… Zkuste mě. Prosim.“
Doufala jsem, že Joachim nebude své kuchařské dovednosti dokazovat na mně. Došlo mi, že zachraňovat kuchaře na místě, kde lidé sloužili jako potrava, nebylo zrovna prozíravé.
Mladý zrádce se nakonec přece jen rozhoupal a udělal krok směrem k Joachimovi. Vlasy si letmo odhrnul z čela a já se nedokázala ubránit vzpomínce na Erna, kterého mi mladý muž připomínal. Na rozdíl od vlídného a veselého bojovníka byl ale nepříjemný a choval se povýšeně.
„Připadá ti, že tu pěstujeme brambory?“ zasyčel tlumeně.
Joachim zamrkal, ale snažil se dál. „To asi ne, pane, ale jíst musíte a já se můžu postarat, že budete jíst dobře.“
Chytila jsem kuchaře za ruku a stiskla. Tohle nebylo místo, kde by se mohlo mluvit o vaření, a tenhle muž rozhodně nepatřil k pětadvacítce, která by kuchařovy služby ocenila.
Mladý zrádce namířil prst na Joachima a jedovatě ucedil skrz zuby: „Ať tady budeš dělat cokoliv, tak tě upozorňuju, že se odsud už nikdy nedostaneš, nížináři!“
„Nic ti neudělal,“ upozornila jsem ho a snažila se, aby to znělo klidně. Neznělo. Pořád jsem se třásla. Stále jsem před sebou viděla dvě nasterey, jak se jim měnily tváře, když spolu začaly bojovat.
„Nikomu nic neudělal. Jen vaří jídlo,“ zašeptala jsem.
Mužův prst se náhle objevil před mýma očima, a o to víc rozdmýchal vztek, který se ve mně vařil od chvíle, kdy jsme se znovu setkali. On byl připomínkou, jak moc hloupá a důvěřivá umím být.
„Pro pětadvacítku!“ vykřikl, hned nato se rychle podíval na hladinu, a když se ujistil, že zůstává klidná, potichu pokračoval. „Myslíš si, že nevím, kdo to je? A vůbec! Ty nemáš právo teď mluvit! Ani si neuvědomuješ, cos udělala! Vůbec netušíš, kolik jsi nás stála a jakou oběť jsme za tebe…“
„Zaplatili jste za mě lidma!“ doplnila jsem ho a doufala, že v něm uvidím alespoň záblesk svědomí. Jenomže nic takového se neobjevilo. Vypadalo to, že mrtví nepřátelé jsou pro mladého zrádce jen potíž.
„Na ty lidi kašlu!“ ujistil mě. „Nic lepšího si stejně nezaslouží! Ale ty vůbec netušíš, jaký slib jsme museli dát, abychom vylovili tohohle nížináře, kterej by stejně za chvíli chcípnul! Nikdo z nás teď neví, co to do budoucna může znamenat!“
Jen okrajově jsem vnímala, že za mými zády stojí nasterey. Kdyby to byly ony, kdo by se takhle postavil naproti mně, zmlkla bych nebo bych aspoň mírnila svá slova, ale z něj… z toho zrádce… jsem strach neměla.
„Podvedli jste mě!“ pokračovala jsem a tentokrát jsem to byla já, kdo šermoval prstem před jeho očima. „Já myslela, že seš přítel! Psal jsi ty vzkazy! První krok pro sklenaře!“
Zrádce zvrátil hlavu a vzdychl. „Koukám, že Lebka se nějak moc rozkecal…“
Ať jsem měla na jazyku cokoliv, vyslovit se mi to už nepodařilo. Mladý zrádce mi vzal slova z úst. Před očima se mi zatmělo, pokud to v podzemí, kde každá jiskřička s…
