Nebýt zaklínačových hloupých skrupulí, jeho nepraktické ohleduplnosti, mnoho pozdějších událostí by proběhlo zcela jinak. Nemálo by se jich patrně vůbec neudálo. A dějiny světa by šly jiným směrem.
Leč historie kráčela svou cestou – a prvotní příčinou toho byly zaklínačovy zábrany. Když se nad ránem probudil a pocítil nutkání, neučinil to, co by na jeho místě udělal každý: nevyšel na balkón a nevymočil se do vázy s popínavými řeřichami. Měl své skrupule. Oblékl se v tichosti, aby neprobudil Yennefer, která spala nehybně a velmi tvrdě a takřka neznatelně dýchajíc. Vyšel z ložnice a zamířil do zahrady.
Ačkoli hlavní zábava již skončila, zvuky ze sálu svědčily o tom, že banket v omezeném rozsahu ještě trval. Světlo z vysokých oken zalévalo přilehlou část zahrady s keříky pivoněk. Geralt zašel poněkud dále, do hustějšího porostu, tam se na nějakou dobu zahleděl do rozjasňujícího se nebe s purpurovými červánky nad východním obzorem.
Když si ulevil a v zamyšlení se pomalu vracel, jeho medailon se silně rozechvěl. Přitiskl ho dlaní k hrudníku a cítil, jak mu z něj do celého lěla pronikají prudké vibrace. Nebylo pochyb – v Arethuse začala před chvíli působit mocná zakletí. Napjal sluch a zaslechl zdušené výkřiky, hluk a dupání přicházející z terasy u levého křídla paláce.
Každý jiný by se bez váhání otočil a rázným krokem by si šel po svých, jako kdyby vůbec nic neslyšel. Rovněž v takovém případě by mohla historie světa probíhat jinak. Leč zaklínač měl své skrupule a byl zvyklý řídit se svými nepraktickými zásadami.
Když vběhl na terasu, právě tam končila potyčka. Několik drábů v šedých halenách povalilo na zem nevysokého čaroděje. Celou šarvátku řídil Dijkstra, šéf rozvědky redanského krále Vizimira. Než se Geralt stihl k něčemu odhodlat, byl sám zneškodněn – dva z šedých drabantů ho přitiskli ke stěně a třetí mu přiložil k hrudi trojzubý hrot korseky.
Muži v šedém měli na prsou erby s redanským orlem.
„Tomu se říká: šlápnout do hovna,“ poznamenal tichým hlasem Dijkstra, když přistoupil blíž. „Ty, zaklínači, máš asi vrozené nadání pro takové nehody. Stůj klidně a snaž se na sebe zbytečně neupozorňovat.“
Redanům se konečně podařilo znehybnit nevysokého čaroděje. Zkroutili mu ruce a zvedli jej. Byl to Artaud Terranova, člen Kapituly.
Světlo, které dovolovalo vidět podrobnosti, vycházelo z koule visící nad hlavou Keiry Metz, čarodějky, s níž se Geralt předchozího večera seznámil na banketu. Sotva ji poznal – průsvitný tyl vyměnila za strohý jezdecký oděv, u pasu měla dýku.
„Spoutejte ho,“ poručila úsečně. V jejích rukou zazvonila pouta z modravého kovu.
„Neopovaž se nasadit mi ty řetězy!“ zařval Terranova. „Toho budeš litovat, Metz! Jsem členem Kapituly!“
„Byl jsi. Teď je z tebe obyčejný zrádce a jako s takovým bude s tebou naloženo.“
„A ty jsi prašivá děvka, která…“
Keira couvla o krok, zhoupla se bocích a vší silou ho udeřila pěstí do obličeje. Čarodějova hlava odskočila dozadu tak, až měl Geralt pocit, že ji úder urval od těla. Terranova se zhroutil na ruce držících ho mužů, z nosu a úst mu tekla krev. Čarodějka neuhodila podruhé, přestože už zvedala ruku. Zaklínač uviděl, jak se jí na prstech zaleskl mosazný boxer. Neudivilo ho to. Keira byla drobné postavy, takovou ránu nemohla uštědřit holou pěstí.
Nepohnul se. Šedí ho drželi pevně a hrot korseky ho píchal do prsou. Přitom si nebyl jist, zda by se pohnul, i kdyby byl volný. Zda by věděl, co dělat.
Redanové nasadili okovy na čarodějovy dozadu zkroucené ruce. Terranova zaječel, zazmítal se, pak se předklonil, zachrčel a začal zvracet. Geralt již věděl, z čeho jsou modrá pouta. Byla ze slitiny železa a dwimeritu, vzácného minerálu, který dokázal potlačit magické schopnosti. Takovéto potlačování doprovázely pro čaroděje velmi nepříjemné a bolestivé vedlejší příznaky.
Keira Metz zvedla hlavu, odhrnula si vlasy z čela a všimla si zaklínače.
„Co tady dělá tenhle, k čertu? Odkud se tu vzal?“
„Nachomýtl se,“ odvětil lhostejně Dijkstra. „On už …
