Čas opovržení (Andrzej Sapkowski)

Největší horko opět prospala svinutá do klubíčka pod na­kloněným, zpola pískem zavátým skaliskem. Ve spánku při­šel sen. Zdálo se jí o vodě, kterou by bylo možno pít. Voda. Vysoké, bílé, mlhou a duhou zahalené vodopády. Zurčící bystřiny. Lesní studánky zastíněné mokrými vějíři kapradí. Palácové fontány vonící vlhkým mramorem. Omšelé studně a plná vědra. Kapky stékající z tajících rampouchů… Voda. Studená voda, ze které bolí zuby, ale která tak báječně, nena­podobitelně chutná…

Probudila se, postavila a vydala se směrem, odkud přišla. Potácejíc se a padajíc, vracela se zpátky. Musela se vrátit! Po cestě minula vodu. Přehlédla pramínek tryskající ve skalách. Jak mohla být tak nevšímavá?

Vzpamatovala se.

Horko zesláblo, večer se blížil. Slunce ukazovalo na zá­pad, k horám. Slunce nemohlo, nesmělo být za jejími zády. Zahnala přeludy a potlačila pláč. Otočila se a zamířila k zá­padu.