Čas opovržení (Andrzej Sapkowski)

Když se probrala ze mdlob, nemohla si vzpomenout, kdy do nich upadla. Nevěděla, jak dlouho ležela. Dívala se vzhů­ru. K prvnímu supovi se přidali další dva. Už nedokázala vstát.

Pochopila, že je konec. Přijala to s klidem. S úlevou.

Něco se jí dotklo.

Něco se lehce a opatrně dotklo jejího ramene. Po dlouhé době osamělosti, kdy kolem ní byly jen nehybné, mrtvé ka­meny, ten dotyk způsobil, že přes smrtelné vyčerpání sebou trhla – nebo se o to aspoň pokusila. To, co se jí dotklo, zafrkalo a hlasitě zadupalo.

S námahou se posadila, klouby prstů si protřela zahleněné koutky oči.

Zešílela jsem, napadlo ji.

Pár kroků od ní stál kůň. Zamrkala. To nebyl přelud. To byl opravdu kůň. Koník. Mladý koník, skoro hříbě.

Snažila se vzpamatovat. Olízla suchým jazykem popukané rty a zachraptěla. Koník polekaně vyskočil a kousek odběhl. Skřípal kopyty ve štěrku a pohyboval se nějak divně. Také barvu měl divnou – ani grošovatou, ani sivou. A možná se jí to jen zdálo, protože stál proti slunci.

Koník zafrkal a postoupil k ní o pár kroků. Teď ho viděla lépe. Natolik, aby si kromě neobvyklé barvy všimla i dalších zvláštností – drobné hlavy, nezvykle štíhlé šíje, útlých spěnek, bohatého dlouhého ocasu. Koník se zastavil, otočil se k ní profilem a podíval se na ní. Ciri nehlasně vzdychla.

Z koníkova klenutého čela trčel na dvě pídě dlouhý růžek.

Dívka se pokoušela vzpamatovat a soustředit myšlenky. To není možné, napadlo ji. Vždyť jednorožci už na světě nejsou, vždyť vymřeli. Dokonce ani v zaklínačské knize na Kaer Morhen jsem se nedočetla o jednorožci. Psala o něm jen Kniha mýtů ve svatyni… Aha, a v knížce Physiologus, kterou mi půjčil pan bankéř Giancardi, bylo dokonce i jeho vyobra­zení. Jenže jednorožec z té rytiny připomínal více kozla než koně, měl kosmaté fousy a kozí bradu a roh dlouhý přinej­menším dva lokty…

Udivilo ji, jak podrobně si na to vzpomíná, na události, které se staly snad před stovkami let. V hlavě jí zavířilo, vnitřnosti zkroutila křeč. Zasténala a dřepla si na bobek. Jed­norožec zafuněl, postoupil k ní o krok, zastavil se a vysoko zvedl hlavu. Vzpomněla si, co knihy tvrdily o jednorožcích.

„Můžeš jít ke mně,“ zasípala. „Můžeš, protože já jsem…“

Jednorožec frkl, poskočil a odběhl s vysoce zdviženou oháňkou. Po pár skocích se zarazil, pohodil hlavou, hrábl ko­pytem a hlasitě zaržál.

„Ne!“ vykřikla úpěnlivě. „Jarre mě jenom jednou políbil! To se nepočítá! Vrať se!“

Vypětím se jí zatmělo před očima a bezvládně se zhroutila na zem. Když opět dokázala zvednout hlavu, stál jednorožec znovu kousek od ní. Zkoumavě si ji prohlížel, naklonil hlavu a větřil.

„Neboj se mne…“ zašeptala. „Nemusíš se bát, protože… Protože já umírám…“

Jednorožec potřásl hřívou a zařehtal. Ciri omdlela.

Když se probrala, byla sama. Rozbolavělá, ztuhlá, žíznivá, hladová a sama jak prst. Ten jednorožec byl přelud, fáta morgána, sen. A zmizel tak, jak mizí sen. Chápala to, a přesto cítila smutek a žal, jako kdyby to stvoření skutečně existova­lo, bylo u ní a opustilo ji. Tak, jako ji opustili všichni. Chtěla vstát, ale nemohla. Položila tvář na kamení. Poma­ličku sáhla k boku, nahmátla rukojeť kordíku.

Krev je tekutá. Musím se napít.

Uslyšela dusot kopyt, frkání.

„Vrátil ses…“ zašeptala a zkusila zvednout hlavu. „Ty ses ke mně vrátil…“

Jednorožec nahlas zaprskal. Zastavil se kousek před ní, vi­děla jeho nohy. Kopyta byla mokrá. Mokrá vodou.