„No konečně,“ zaradovala se Marguerita při pohledu na Ciri – či spíš na plný džbán. Ciri postavila džbán na stolek – očividně nesprávně, neboť Tissaia de Vries bezodkladně upravila jeho umístění. Yennefer nalila víno do pohárů a pokazila tak celé rozestavení, které musela Tissaia znovu urovnávat. Ciri si s hrůzou představila Tissaiu na místě učitelky.
Yennefer a Marguerita se pustily do dalšího klevetění a vyprazdňování džbánu. Ciri bylo jasné, že zanedlouho bude muset zajít pro další. Zamyšleně poslouchala rozmluvu čarodějek.
„Ne, Yenno,“ zavrtěla hlavou Marguerita. „Máš zastaralé informace. S Larsem jsem se definitivně rozešla. Elaine deireádh, jak říkají elfové.“
„A proto se chceš opít?“
„Kromě jiného,“ přitakala Marguerita. „Stýská se mi, nepopírám. Koneckonců jsem to s ním táhla čtyři roky. Ale muselo to skončit, z takové mouky se chléb nepeče…“
„Zvláště,“ podotkla Tissaia de Vries, dívaje se proti světlu na víno v poháru, „že Lars byl ženatý.“
„Právě tomu jsem velký význam nepřikládala,“ pokrčila rameny krásná čarodějka. „Všichni přitažliví muži v příhodném věku jsou ženatí, s tím se nedá nic dělat? Lars mě miloval. I mně se nějakou dobu zdálo… Ach, proč to znovu rozpitvávat? Chtěl příliš, chtěl omezit mou svobodu. Mne myšlenka na monogamii nijak nenadchla. Vzala jsem si příklad z tebe, Yenno. Vzpomínáš na náš rozhovor ve Vengerbergu? Tehdy, když ses rozhodla rozejít s tím svým zaklínačem? Radila jsem ti tenkrát, aby sis to rozmyslela, že lásku nenajdeš jen tak na ulici. Nicméně pravdu jsi měla ty – láska je láska a život je život. Láska pomíjí…“
„Neposlouchej ji, Yennefer,“ zasáhla do rozmluvy Tissaia. „Je zahořklá a plná žalu. Víš, proč nejde na zahajovací banket? Protože se stydí ukázat bez muže, který ji doprovázel po čtyři léta. Kterého jí každá záviděla. Kterého ztratila, poněvadž nedokázala docenit jeho lásku.“
„Nepromluvíme si radši o něčem jiném?“ navrhla Yennefer navenek lhostejným, leč přece jen poněkud stísněným hlasem. „Ciri, nalej nám… Hrome, ten džbán byl nějak malý. Buď tak hodná a přines ještě jeden.“
„Přines rovnou dva,“ ozvala se Marguerita. „Za odměnu dostaneš doušek a budeš si moci sednout k nám, abys nemusela z dálky natahovat uši. Tvoje výuka začne hned tady, ještě než se dostaneš do Arethusy.“
„Výuka?“ obrátila Tissaia očike stropu. „Bohové!“
„Tiše, ctěná Mistryně,“ pleskla se Marguerita hlasitě dlaní do mokrého stehna. „Nyní jsem rektorkou školy já. Nepodařilo se ti utopit mě při závěrečných zkouškách.“
„Skoro toho lituji.“
„Představ si, že já také. Dnes bych měla soukromou praxi jako Yenna, nemusela bych se otravovat s mladými adeptkami, utírat nos těm ubrečeným a hádat se s těmi paličatými. Ciri, poslouchej mě a uč se. Čarodějka kráčí vždycky vpřed. Zda dobrým nebo špatným směrem, to se ukáže později. Ale je třeba něco dělat. Nebojácně chytit život za pačesy. Věř mi, má milá, lituje se pouze nečinnosti, nerozhodnosti, otálení. Rozhodnutí a činů, byť ti někdy přinesou smutek a žal, nikdy nelituj. Pohleď na tu vážnou paní, co tamhle sedí, dělá kyselé obličeje a puntičkářsky napravuje všechno kolem sebe. To je Tissaia de Vries, Arcimistryně, která vyškolila desítky čarodějek. Naučila je, že vždy je nutno odhodlati se. Že nerozhodnost…“
„Přestaň, Rito.“
„Tissaia má pravdu,“ přidala se Yennefer, zahleděná stranou, do vzdálenějšího kouta lázně. „Přestaň. Vím, že je ti smutno kvůli Larsovi, ale nedělej z toho životní filosofii. Na takovéhle učení má děvče ještě dost času. A nenaučí ji to žádná škola. Ciri, běž pro ten džbán.“
Ciri vstala. Už se úplně ustrojila.
A rozhodla.
