KAPITOLA ČTVRTÁ
Na počátku byl jen mihotavý, pulsujíci chaos, víření, kaskáda obrazů, zvuků a hlasů hlubin. Ciri viděla nebe se dotýkající věž, na jejímž vrcholku tančily blesky. Slyšela křik dravého ptáka a zároveň byla tím dravcem. Letěla závratnou rychlostí a pod ní bylo rozbouřené moře. Viděla hadrovou panenku a zároveň byla tou panenkou ve tmě plné zpěvu cikád. Viděla velkého černobílého kocoura a zároveň byla tím kocourem a kolem byl temný dům, těžké závěsy, pach hořících svící a starých knih. Slyšela několikrát vyslovit svoje jméno. Viděla stříbrné lososy přeskakovat vodopády a slyšela ťukání kapek deště na široké lopuchové listy. Pak zaslechla zvláštní, protáhlý výkřik Yennefer. A právě ten výkřik ji probudil, vytrhl ji z propasti bezčasí a nicoty.
Nyní se nadarmo pokoušela rozpamatovat se na svůj sen, slyšela už jen tlumené zvuky loutny a flétny, cinkání tamburíny, zpěv a smích. Marigold se připojil ke skupině na ostrov pozvaných vagantů a vespolek se bavili v komnatě na konci chodby.
Pás měsíčního svitu dopadajícího oknem zahnal temnotu a propůjčil její ložnici vzhled neskutečného místa ze snu. Ciri odhodila pokrývku. Byla zpocená; vlasy se jí lepily na čelo. Zvečera dlouho nemohla usnout, špatně se jí dýchalo, přestože okno bylo dokořán. Věděla, proč tomu tak bylo. Než odešla s Geraltem, obložila Yennefer komnatu ochrannými kouzly. Prý proto, aby znemožnila vstoupit komukoli zvenčí, avšak Ciri měla podezření, že čarodějce šlo především o to, aby zabránila v opuštění místnosti tomu, kdo byl uvnitř. Byla prostě uvězněná. Yennefer nezapomněla na její nerozvážný útěk do Hirunda a třebaže neskrývaně potěšena ze setkání s Geraltem, neprominula jí neposlušnost, byť díky ní ke zmíněnému setkání došlo.
Dívku samu to setkání zklamalo a rozčarovalo. Zaklínač byl málomluvný, napjatý, neklidný a zjevně neupřímný. Jejich rozhovor se trhal a vázl v nedokončených, vpůli slova přerušených větách. Zaklínačovy oči a myšlenky před ní uhýbaly a utíkaly jinam. Ciri věděla kam.
Z místnosti na konci chodby sem doléhal Marigoldův zpěv a hra na loutnu. Struny ševelily, jako když zurčí pramínek přes kameny. Rozeznala melodii, kterou prý trubadúr skládal a vylepšoval již řadu dní. Balada nazvaná „Nepolapitelná“ měla Marigoldovi, jak se už vícekrát pochlubil, zajistit vítězství v letošním turnaji poezie, který by se měl pořádat koncem podzimu na hradě Wartburgu. Ciri se zaposlouchala do slov:
Nad zlatými stulíky kroužíš, nad hladinou ve vzdušném tanci.
Já k tobě se přiblížit toužím, jen nevím, zda dostanu šanci…
Duněla kopyta, jezdci se řítili do noci, obloha zrudla požáry. Dravec zakřičel a roztáhl křídla k letu. Ciri se opět ponořila do spánku. Slyšela, jak někdo vyslovuje její jméno – jednou to byl Geralt, jednou Yennefer, jednou Triss Ranuncul a nakonec, několikrát po sobě, neznámá, štíhlá, plavovlasá, smutná dívka, hledící na ni z obrázku v mosazném a rohovinovém rámečku.
Pak opět uviděla černobílého kocoura a opět se jím stala a rozhlížela se jeho očima. Okolo ní byl cizí, temný dům. Viděla vysoké regály plné knih a několika svíčkami osvětlený pult, u něhož se skláněli dva muži nad rozvinutou listinou. Jeden z nich úporně kašlal a otíral si rty kapesníkem. Druhý, zakrslík s velikou hlavou, seděl v podivném křesle na kolečkách. Neměl nohy.
