„Bojím se o Ciri, Yen.“
„Zbytečně.“
„Ale…“
„Důvěřuj mi,“ objala ho. „Důvěřuj mi, prosím. Nedělej si starosti kvůli Vilgefortzovi. Je to hráč. Chtěl tě přelstít a vyprovokovat. Částečně se mu to povedlo. Ale to není důležité. Ciri je pod mou ochranou a v Arethuse bude v bezpečí, může tam rozvinout své vlohy a nikdo jí v tom nesmí zabránit. Nikdo. Ovšem na to, že by se stala zaklínačkou, rychle zapomeň. Ona má jiné nadání a je předurčena k jinému dílu. Můžeš mi věřit.“
„Věřím ti.“
„To je pokrok. A ohledně Vilgefortze si nelámej hlavu. Zítřejší den vysvětlí mnoho věcí a objasní mnoho otázek.“
Zítřejší den, pomyslel si. Ona přede mnou něco ukrývá. A já se bojím zeptat. Codringher měl pravdu. Namočil jsem se do pěkného maléru. Teď nemám jiného východiska: musím vyčkat, co přinese ten zítřejší den, který má všechno vysvětlit a objasnit, musím jí věřit. Vím, že se něco stane. Počkám. Přizpůsobím se okolnostem.
Pohlédl na poličku.
„Yen?“
„Jsem tady.“
„Když ses ty učila v Arethuse. Když jsi spala v pokoji, jako je tento… Měla jsi panenku, bez níž nedokázalas usnout? Která přes den seděla na poličce?“
„Ne,“ trhla sebou prudce Yennefer. „Neměla jsem ani tu panenku. Neptej se mě na to, Geralte. Prosím, neptej se.“
„Arethusa,“ zašeptal, rozhlížeje se po místnosti. „Arethusa na ostrově Thaneddu. Její domov… Na dlouhá léta… Až odtud odejde, bude z ní dospělá žena.“
„Přestaň. Nemysli na to, nemluv o tom. Místo toho…“
„Co, Yen?“
„Miluj mne.“
Objal ji. Dotkl se jí. Nalezl ji. Yennefer, neuvěřitelným způsobem měkká a tvrdá zároveň, nahlas vzdychla. Slova, která vyslovovali, trhala se a zanikala ve zrychleném dechu, přestávala mít význam. Umlkli tedy, soustředili se na hledání sebe navzájem, na hledání pravdy. Hledali dlouho, pečlivě a velmi důkladně, obávajíce se svatokrádežného spěchu, lehkovážnosti a nedbalosti. Hledali silně, hluboce a intenzívně, obávajíce se svatokrádeží nerozhodnosti a pochybností. Hledali opatrně a jemně, obávajíce se svatokrádeží necitlivosti.
Nalezli se, překonali obavy a chvíli nato nalezli pravdu, která jim rozbleskla pod víčky pronikavou, oslepující samozřejmostí, otevřela v křiku doposud silně sevřená ústa. A tehdy se čas křečovitě stáhl, zastavil se. Všechno zmizelo a ze všech smyslů zbyl jen dotek.
Minula věčnost, vrátila se přítomnost a čas se dal opět do pohybu, zvolna a ztěžka jako vrchovatě naložený povoz. Geralt pohlédl do okna. Měsíc stále visel na nebi, přestože to, co se stalo před chvíli, jej vlastně mělo strhnout na zem.
„Ááách,“ vydechla po dlouhé chvíli Yennefer a pomalým pohybem si setřela z líce slzu.
Leželi v rozházených přikrývkách a polštářích, dvě rozpálená těla, vášeň pozvolna uhasínala. Mlčeli. Temnota vůkol byla plná vůní noci a zpěvu cikád. Geralt věděl, že v těchto chvílích jsou telepatické schopnosti čarodějky neobyčejně citlivé a zjitřené, proto myslel na samé hezké věci. Na věci, které jí měly působit radost. Na jas probouzejícího se slunce. Na mlhu válející se po ránu nad horským jezerem. Na křišťálové peřeje a vodopády, přes které skáčou lososi, lesknoucí se, jakoby byli uliti z ryzího stříbra. Na vlahé krůpěje letního deště, visící na vlhkem ztěžklých listech lopuchů.
Myslel na ni. Yennefer se pro sebe usmívala, zaposlouchaná do jeho myšlenek. Úsměv se chvěl na její tváři pod měsíčním stínem řas.
