Čas opovržení (Andrzej Sapkowski)

Na počátku byl opět mihotavý chaos, pulsování světla a stínu, chór bublavých hlasů, doléhajících z hlubin. Najed­nou zvuky zesílily v nesnesitelný křik a hluk. Světlo zaháně­jící stíny se změnilo v oheň, který hladově požíral závěsy a čalouny a vybuchoval v mračnech jisker. Zdálo se jí, že pla­meny šlehají i z kamenných stěn, balustrád a sloupů podpíra­jících klenbu.

Ciri se rozkašlala z kouře a pochopila, že to již není sen.

Opřela se o ruce a zkusila vstát. Dlaně položila do něčeho vlhkého. Podívala se pod sebe. Klečela v kaluži krve. Vedle ní leželo nehybné tělo. Tělo elfa. Poznala to okamžitě.

„Vstaň.“

Yennefer byla vedle ní. V ruce držela dýku.

„Paní Yennefer? Kde to jsme? Na nic si nevzpomínám…“

Čarodějka ji rychle chytila za ruku.

„Jsem s tebou, Ciri.“

„Kde jsme? Proč všechno hoří? Kdo je ten… tady?“

„Řekla jsem ti jednou, že Chaos po tobě vztahuje ruku. Pa­matuješ? Ne, určitě si nevzpomeneš. Dnes po tobě vztáhl ruku ten elf. Musela jsem ho zneškodnit nožem, protože jeho velitelé jen čekají na to, aby se některá z nás prozradila tím, že použije magii. Dočkají se, ale ještě ne teď… Už ses pro­brala?“

„Ti čarodějové…“ špitla Ciri. „V té velké síni… Co jsem jim to říkala? A proč? Vždyť jsem vůbec nechtěla… Ale mu­sela jsem mluvit! Proč? Proč, paní Yennefer?“

„Pst, škaredko. Udělala jsem chybu. Nikdo není doko­nalý.“

Zespodu se ozvalo zadunění a zoufalý řev.

„Pojď. Rychle! Nemáme čas!“

Běžely dlouhou chodbou. Kouř byl stále hustší, škrábal v krku, dusil, oslepoval. Stěny se otřásaly výbuchy.

„Ciri,“ zastavila se Yennefer na křížení chodeb a silně stiskla dívčinu ruku. „Teď mě poslouchej. Poslouchej pozorně. Já zde musím zůstat. Vidíš ty schody? Sejdeš po nich…“

„Ne! Neopouštěj mě!“

„Musím. Opakuji, sejdeš po schodišti. Až dolů. Jsou tam dveře a za nimi dlouhá chodba. Na jejím konci je stáj a v ní jeden osedlaný kůň. Jenom jeden. Vyvedeš ho ven a odjedeš. Tady se nedá teleportovat, takže do Loxie musí jezdit posel. Je to jeho kůň. Je dobře vycvičen a zná cestu, stačí ho jenom pobídnout. V Loxii vyhledáš Margueritu a uchýlíš se pod její ochranu. Nehneš se od ní ani na krok…“

„Yennefer! Ne! Nechci být sama!“

„Ciri,“ oslovila ji čarodějka naléhavě. „Kdysi jsem řekla, že vše, co dělám, dělám pro tvoje dobro. Věř mi. Prosím tě, věř mi. Utíkej.“

Ciri byla na schodech, když uslyšela naposled její hlas. Čarodějka stála vedle sloupu a opírala se o něj čelem.

„Miluji tě, dceruško,“ řekla nezřetelně. „Utíkej.“