Čas opovržení (Andrzej Sapkowski)

Banket ve velkém sále Arethusy ještě neskončil, jen po­kračoval v uvolněnější, tradičnější podobě. Stoly byly sra­ženy k sobě, čarodějové a čarodějky nanosili dovnitř židle a křesla, pohodlně se usadili a věnovali se zábavě. Většinou ne na zvlášť důstojné úrovni. Početná parta usedla okolo objemného demižonu, popíjela, klábosila a čas od času vy­buchla hromovým řehotem. Ti, kteří zvečera delikátně na­pichovali stříbrnými vidličkami drobná sousta, nyní bez zábran ohlodávali obouruč držená skopová žebírka. Několik mágů zapomnělo na vše kolem sebe a s elánem mastilo karty. Několik jich blaženě spalo. V křesle u zdi se náruživě líbala nějaká dvojice. A dle jejího zápalu bylo možno soudit, že neskončí jen u líbání.

„Podívej se na ně, zaklínači,“ naklonil se Dijkstra přes zá­bradlí ochozu a ukázal z výšky do sálu. „Baví se. Šťastní jako děti. A zatím jejich Rada šlápla na krk jejich Kapitule a chys­tá se ji soudit za zradu, za spolčování s Nilfgaardem. Pohleď na ten párek. Za chvíli si najdou místečko v ústraní, a než si to spolu odbudou, bude Vilgefortz viset. Zvláštní je ten náš svět.“

„Raději zmlkni, Dijkstro.“