Kapitola II
Z dopravního letadla vnitrostátní linky Vídeň-Linec bylo vidět veliké město. Na návrší nad řekou stálo mohutné rozlehlé čtvercovité opevnění s celkem, když jste je počítali, šestatřiceti věžemi na vysokých a silných hradbách. To samo bylo město s výstavnými budovami a širokými hlavními ulicemi, jež se křížovitě protínaly. To byl tábor legie.
Ve středu se tyčila budova velitelství, jež byla vroubena mramorovým sloupořadím, a obklopovala rozsáhlý vnitřní dvůr.
Většinu plochy okupovaly budovy kasáren, jednotvárných a bytelných, zářících bílým kamenem a červenými taškami. Ale velkou část zabíraly veřejné stavby. Na severozápadě od velitelství velká krásná budova správních úřadů a rozlehlý komplex budov při nejširší střední ulici byl soukromým obydlím velitele. Vyšší důstojníci bydleli na jihovýchodní straně ulice a tato táhlá stavba byla odzadu vroubena zahradami. Východně od velitelské čtvrti stály budovy lázeňského komplexu, severním směrem velký dům nemocnice. Všechny ulice byly bytelně dlážděné velkými kamennými deskami, a to, že budovy byly kromě kuchyní bez komínů, svědčilo o centrálním vytápění celého tábora. Vprostřed stál nadto mramorový chrám s vysokými štíty a bylo možno, napjal-li člověk zrak, před ním i na jiných místech uhádnout vztyčené sochy. Ruch v táboře nebyl velký ani malý, za všedního dne konali vojáci svoji pravidelnou službu, ruch kolem kasáren i na rozlehlém seřadišti nastával vlastně až v podvečer. Hradby byly obsazeny pravidelně přecházejícími hlídkami, v podstatě nepočetnými, jen na severní straně, odkud bylo možno dohlédnout široký říční proud, byly zřejmě dvojnásobně obsazeny. Byl klidný letní den přede žněmi a v horku se drželi lidé, co tu byli, ve stínu, tj. buď pod střechou, nebo na stinné straně ulice, a celkové tempo bylo zpomalené.
Tábor byl obklopen dvěma příkopy, z nichž vnější byl zvlášť veliký, byl aspoň patnáct metrů široký a čtyři metry hluboký, ale nebyl naplněn vodou a ta, co přes jarní období se nachytala, dávno vyschla. Na několika místech právě pracovaly oddíly na vyhazování zaschlého bahna. A všecko bylo tiché.
Jen malý kousek za příkopy začínalo druhé město. Bylo o mnoho větší než tábor, jenž sám byl rozlehlý, neboť nebylo opevněné a rozplývalo se na krajích podél cest a silnic do zahrad a volné krajiny, v tomto čase zezlátlé obilím. Jeho urbanistické schéma ale navazovalo na zástavbu tábora, takže hlavní ulice tábora se vlastně do daleka prodlužovala hlavní ulicí civilního města a tvořila jeho přirozenou páteř. Na několika místech procházela širokými náměstími a na několika místech do ní ústily široké i úzké ulice. Zvlášť jedna z nich byla zcela význačná, ta, jež vedla k bytelnému mostu přes řeku a přetínajíc město měnila se v dálnici na západ a východ, hlavní říšská komunikace v této oblasti, a zde, v tomto městě, uzlový bod, z něhož se odvíjela pravěká jantarová cesta do cizích zemí na severu. Neboť velká řeka, kterou bylo možno dodaleka přehlížet z hradeb tábora, byla říšskou hranicí.
Civilní město bylo daleko výstavnější než legionářský tábor, tedy hned na první pohled shora: zatímco budovy tábora byly skoro vesměs přízemní a jen lázně, chrám a pretorium se tyčily do větší výšky, zde podle hlavních ulic byly veliké bloky obytných i obchodních domů, mnohé čtyř-, pěti- až šesti- patrové, a veřejné budovy, jichž se nebylo lze ani na první pohled dopočítat, byly rovněž vysoké, vznosné a i z výšky bylo vidět, že jsou zvlášť výstavné a zdobné. Na severovýchodě města bylo rozsáhlé fórum, na němž stál pyšný chrám Kapitolské trojice. S ním sousedil velký stavební komplex tržnice v obvyklém stylu baziliky a celý areál obklopený vysokými čtvercovými budovami byl zřejmě plný obchodů (mezi nimiž, což nebylo z výše hned patrno, ačkoli na dvoře byly velké cisterny, byl i obchodník s hlemýždi, ústřicemi atd.), restaurací a luxusních hotelů, zde se každodenně též odbýval trh, a proto ulice, které na fórum ústily, byly plné obchodů a dílen, ale i maštalí a dvorů pro kupecké i osobní povozy, které často vytlačily stinné zahrady. Mimo centrum zvláště na západ byla hustá zástavba v užších ulicích. Zde se hledělo využít co nejvíce místa pro nájemné byty, a tak i tu přicházely zahrady zkrátka. Na nejrůznějších místech města byly rozmístěny chrámy a svatyně nejrůznějších kultů. Byly zdaleka patrné, jen synagoga byla stavebně velmi střídmá. Na konci ulic, kde bylo již opět víc prostoru a město přecházelo plynule do krajiny, byla soustředěna řemesla buď velmi hlučná, jako kováři, nebo špinavá, jako barvíři, hrnčíři, koželuzi, prádelny atd. atd., bylo tu již více zeleně a v podstatě bydlení příjemné. I zde byla menší náměstíčka obklopena podloubími s krámky a malými hospůdkami.
Úřední budovy stály soustředěny ve zvláštní čtvrti, ale blízko fóra, z nějž hlavní ulice, vroubená po celé délce krytým sloupořadím, vedla jaksi panovačně ven z města kolem velké budovy mládežnického svazu, v níž byly soustředěny cvičiště, tělocvičny, auly pro shromáždění mládeže a její zábavu a podobně. Na konci města pak otevírala ulice po pravé ruce pohled na rozlehlý amfiteátr, jejž přes jeho výšku ze samého centra města nebylo možno vidět kvůli střechám mnohopatrových budov. Na jihu pak od ní byla samostatná lázeňská čtvrť. Lázně jako vždy zabíraly velmi velikou plochu, která sama by stačila k postavení menšího města, neboť musely také být vybaveny sportovními areály i parkovými zahradami. Samozřejmě to nebyly lázně jediné, bylo jich v městě pár desítek malých, ale tyto byly skutečným společenským střediskem pro každého, nejenže byly tak ohromné, ale též že vstup byl zdarma. Všecky ulice byly poctivě vydlážděny a byly až na nejzapadlejší uličky čisté, protože metařů a těch, co odváželi svinstvo, zaměstnával magistrát vždy dost. V centru města byla kanalizace, v hustě osídlených čtvrtích ne. Úřední budovy a některé velké domy a ovšem boháči, kteří však žili odděleni za zdmi svých sadů, měli ústřední topení, vodovod, jinde byly kašny s tekoucí vodou tak, aby nikdo neměl pro ni daleko.
Pohled na město byl o to přitažlivější, že bylo plné ruchu přes letní žár, a tak pozorovatel si už nevšímal všech vznešených a honosných budov po městě roztroušených - ať již byly veřejné či soukromé - a byl zaujat tím až neuvěřitelným hemžením lidí, vozů, vozíků, koní, oslů a nosítek s neustále se proměnujícím ale nerozptylujícím se shlukem lidí na fóru a na trzích. Bylo potřeba snést se níž, aby si to vše bylo možno prohlédnout a rozluštit.
Krajina za městem se už zdvíhala pomalu do kopců, ale byla to výborná zemědělská půda. Až po obzor se táhla pole, vinice a jen malé lesíky, a v síti cest a úvozů jako uzly na provazcích stály - ne příliš blízko u města - a ve vzájemných vzdálenostech spíše větších než menších - do široka se roztahující statkářské villy, proti nimž často i nejbohatší veřejné stavby města vypadaly chudě. Lány a lány obilí svědčily o plánované velkovýrobě - pro chudáky místo nebylo.
Z výše půl druhého kilometru bylo možno pozorovat více podrobněji. Tábor stál, jak byl. Jen měděné střechy chrámů a úředních vojenských budov zmizely a byly nahrazeny dřevěnými deskami. Také střechy kasáren nebyly z červených tašek, ale šedivých promočených šindelů. Zdivo bylo zvláštně flekaté. Bylo to tím, že bylo z větší míry postaveno z kamení z bouraček.
Nejpatrnější to bylo na hradbách a věžích, kde úseky normálního zdiva se střídaly nepravidelně s úseky z kamene zcela neopracovaného, pokud jsi v něm nerozeznal někdejší sloup či sochařský vlys, i dlažební desky tu byly občas použity, když nebylo zrovna po ruce nic jiného. Tábor působil dost prázdně. Po dosti zflikovaném dláždění - které místy dokonce chybělo - nespěchalo mnoho lidí. Na mnoha místech se z otvorů ve střechách kouřilo, byla tam ohniště. Také ne všechny budovy se zdály obydlené. Mezi bloky na šňůrách často se sušilo prádlo a bylo zjevně zřejmé, že ve značné míře tu hospodaří ženské, už podle pachu jídel z kuchyně a odpadků přede dveřmi. Na místech, kde nepřekážely provozu, stály malé žebřiňáky a dvojkolové vozíky, jež používají rolníci, často naložené pytli nebo rýči, motykami a pluhem. Místa bylo pro ně dost, protože lázně se zmenšily a i jiné budovy zřejmě vyšly z užívaní. Zato na hradbách postávalo a procházelo mnoho vojáků ve zbrani. Za táborem leželo vlastní město. Zachovalo v centru svůj půdorys, ale funkce jednotlivých budov byla zřejmě pozměněna. I zde zmizely měděné střechy a domů krytých taškami z břidlice bylo pomálu. Všude bylo daleko víc zeleně, ale nikoli v parkové úpravě. Zatímco z větší výšky se zdálo, že náměstí jsou zdobena sochami, bylo nyní vidět, že jich je málo. Uprostřed fóra stála socha císaře s napřaženou rukou, ale jinak bylo výzdoby pořídku. Směrem od centra rychle ubylo chrámů, veřejných budov, fórum bylo přemístěno, tam kde bývalo, byla velká plocha suti zarostlé býlím a bylo to místo, kam se svážely odpadky. Nové fórum si ale zachovalo svůj živý ráz.
Vysoké obytné budovy, hostince, tržnice, krámy a krámky. Dřív tak přelidněná západní část byla zastavěna řídce. Na koncích nedlážděných ulic a uliček byla stále ta hlučná a smrdutá řemesla, ale tam, kde stál ohromný komplex lázní, byl vršek, jejž porostla křoviska. Někde hned za domkem bylo malé políčko. Buď s obilím, nebo se zeleninou. Pracovali na nich rolníci, v nichž jsi podle částí uniforem poznával příslušníky říšské armády. Žili tu s rodinami, protože tak měli k poli blíž než z tábora. Bylo vidět, že občanům velmi záleželo na tom, aby fungoval amfiteátr, ale zřejmě pro nedostatek prostředků, ale i pracovních sil zůstala stavba nedokončena a patrně nebyla v provozu. Těžko jsi kromě Kapitolského nalezl očima jiné chrámy. Byly-li tu, tak v soukromých domech a bytech, mezi nimi i chrámek křesťanů a svatyňka židů. Všude panoval čilý ruch. Bylo slyšet vyvolávání nosičů vody, hrkot povozů na nerovných ulicích, pokřik tlup dětí a mládeže, která neměla co dělat a kam jít, a tak buď dělala nehoráznosti na ulici, nebo se flákala po prázdných zaplevelených haldách ruin. Hlavní ulice byly výstavné, nebo aspoň jejich fasády. Sloupořadí bylo sestaveno ze sloupů nestejné výšky, šířky i materiálu , ale zastřešené sloužilo jako promenáda i za nečasu.
Těžko bylo hledat obydlí bohatých. Bylo jich velice málo, pokud jakžtakž stála, byla stejně vystěhovaná a jejich zahrady zplaněly za vysokými, ale nepevnými již zdmi. Město přetínající dálnice byla nově vydlážděna, ale zdaleka ne tak bytelně, jak by měla.
Zarůstala ostatně trávou a bylo namáhavé ji udržovat a taky nepříliš potřebné, neboť provoz po ní byl minimální. Každodenní trh byl málo zásoben z okolí, ustálilo se, že velký trh, na nějž přijížděli i odjinud, byl jednou týdně. Tu byla přiháněna stáda koz a menší skupiny volů a krav, sem tam houfy ovcí, zřídka koně, spíš voli. Dobytek nechávali dojít až na fórum, a tam se svázanýma nohama mečel, bečel, bučel a hýkal promícháván se stále se přeskupujícím davem.
Z této výše bylo vidět i daleko do krajiny. Lánů obilí velice ubylo, rozrostly se lesíky a objevila se řada drobných políček, ale z valné části se tu táhly pastviny s početnějšími stády krav dosti malého vzrůstu. Síť cest byla proměněna. Většinou to byly už úzké pěšiny, ne-li pouhé meze. Ostatně přes pastviny se dalo naopak cválat přímou čarou. Rozlehlé prostory, jež zaujímaly villy, byly prázdné, většina z nich zmizela vůbec, ty, co zbyly, přestaly být villami rozloženými pohodlně do šířky a zúžily se na malé hranaté stavby opatřené bytelnými hradbami a věžičkami bez oken, jen se střílnami. Teprv uvnitř opevnění bydlili lidé a měli i své hospodářské zařízení. Mimo hradby nepostavili už ani kůlnu na dříví.
Protože nyní zvlášť byl pohled lákán pestrými jednotlivostmi, snášel se ještě níž.
Z výše pár set metrů tak, jak plují nejnižší oblaka, bylo možné uvidět i ty nejmenší podrobnosti.
Zorné pole nutkavě ovládala rozsáhlá plocha kamení, rumiště porostlé bodláčím a pýrem, z něhož trčely osamoceně jednotlivé zdi nebo sloupy a jímž vedla klikatě úzká stezka vyšlapaná tak, aby se vyhýbala velkým zátarasům, jež tu navršily ruiny. Zde nešlo postavit nic, jen sem tam, kdes uhádl někdejší sady bohatých domů, byly záhony zeleniny. A bylo tu liduprázdno. Na konci kamenného pole stál tábor. Měl tutéž rozlohu, jež byla patrná již dříve, ale za hradbami byl změněn. Nebylo možno rozpoznat nějaké hlavní ulice a jen ztěžka nějaké náměstí. Budovy kasáren byly zbourány a z velitelství zůstal jediný dům. Ostatek byl z větší části pustý, ale byla tu obdělaná pole. Mezi nimi zcela nazdařbůh stály domky, či často spíše chajdy, málokteré zděné, a když, tak jen kameny kladenými na sucho, většinou z proutěného pletiva omítnutého blátem. Některé z domů se jednou zdí aspoň opíraly o staré zdivo a stálo-li jich pět vedle sebe, uhádl jsi, že před nimi šla dříve nějaká ulice. Většina ale byla postavena tam, kde nedopadly trosky řítících se budov, a to bylo na někdejším fóru, shromaždišti legie, uprostřed obou nejhlavnějších a největších ulic, anebo tam, kde už dávno byla starší zbořeniště zarovnána - místo někdejších lázní například.
Na místě nemocnice stál kostel bez apsidy a bez zvonice, budova zflikovaná ze zbytků zdiva, jež vylámali z bouraček, a kolem byl rozlehlý hřbitov.
Tři brány byly zazděny (způsobem velmi neumělým), zůstala jen ta, co vedla do hory kamení. Most přes řeku nebyl žádný. Říšská silnice se z výšky dala uhádnout, ale ve skutečnosti to byl pás neprostupného křoví, zvlášť houževnatého, neboť vyrostlo mezi dosud nevytrhanou dlažbou. Nikdo ji nepoužíval. Hradby samy byly dosud vysoké, ale většinou již z materiálu druhotně použitého a z prostého neopracovaného kamene. Věže nahradily dřevěné vížky.
Po hradbách bylo sotva lze zahlédnout vojáka. Občas, ale jen občas, procházely nějací chudáci s hlásnými troubami. Nebylo prostě už víc třeba.
Ve městě panoval tam, kde to šlo (což nebylo všude, protože hromady suti tu sice byly menší než v kamenném poli za hradbami, leč nicméně vadily v komunikaci a shromažďování), čilý ruch. Bylo třeba se snažit o udržení políček v hradbách i za hradbami a nebylo místa pro nezaměstnané ruce. Přesto tu byla spousta těch, co nedělali nebo skoro nedělali nic. Vůbec žádný majetek už neměli, ani za jídlo je k práci nikdo nenajal, protože nepotřeboval, nadto většinou byli zmrzačeni, nemocní nebo slabí, a na nic se nehodili. Ti žebrali, kradli, prohrabávali ruiny ve městě i kolem města, zda nenajdou kousek železného předmětu nebo zbytek hrnce, a jinak se vypravovali hrabat kořínky a sbírat vše, o čem se dalo předpokládat, že se dá sníst. Jednou týdně byl trh, který všichni očekávali dychtivě, protože se čekalo, kdo zvenčí přijede a s čím. Tady se daly dělat slušné obchody. Pro tržiště nebylo moc místa, protože uprostřed někdejších náměstí byla nová nouzová obydlí, která byla však místem závisti mnohých právě pro svoji polohu. Na holé zemi bez podlahy a ovšem bez podsklepení stály domky, do nichž se probojovali v dravé konkurenci nejschopnější a nejsilnější. Byli to nejrůznější řemeslníci počínaje kovářem a hrnčířem, kteří získávali odbyt od venkovanů, protože ještě pořád měli něco navíc a nadto měli zásobu pár liber suroviny, majetek, o němž se venkovanům nemohlo snít. Řemeslníci pracovali o sto šest, blížily se žně, bude potřeba nástrojů všeho druhu.
Horizont, který pohled z tak nízké výše zabíral, se pochopitelně hodně zúžil. Ale nebylo by bývalo stejně moc co vidět. Na kilometr od města začínaly lesy, které se rychle proměňovaly v prales. Na úzkém pásu kolem pole ruin byly kolkolem pastviny a políčka, na několika místech z lesa vycházely stezky, které zřejmě vedly do nějakých zapadlých koutů, kde se na pracně udržovaných mýtinách také ještě hospodařilo. Obě řeky, které město obtékaly - menší těsně pod vrcholem tábora, veliký tok o tři kilometry severněji, ztratily pro obyvatele význam. Jen výjimečně připlouvaly lodě, provoz po nich ustal. V praxi nebylo vůbec jasné, kde nějaká říšská hranice je, ačkoli na velitelství seděl tribun a po chajdách v táboře byla rozptýlena kohorta. Bylo možno prohlašovat, že město patří do Říše římské a tady žijící obyvatelé jsou tedy římští občané, ale nikoho nenapadalo s tím jakkoli počítat. Kromě vojenského tribuna sídlil v městě i biskup. Někteří říkali, že tu sídlí i magistrát, ale nikoho nezajímalo to ověřovat.
To bylo municipium Lauriacum v říši západořímské, sídlo, jak již řečeno, biskupa a velitelství Legio secunda Italica.
Před branou seděli dva vojáci, výhružně na sebe pokřikovali a řvali. Jeden byl Hun a druhý podle účesu Hermundur. Jako jedinou zbraň měli dlouhé nože za opaskem a co chvíli jej chytali za jílec. Byli zabráni do přátelského rozhovoru. Všimli si letmo osamělého chodce, ale Hermundur se trochu vzpřímil a vyceniv zuby ukázal mu prsty znamení Mithrových zasvěcenců.
Místy to byl jen úvoz, místy ulička a náhle skoro uprostřed ní chajda.
Ta tu loni ještě nebyla a vozy se jí obtížně vyhýbaly.
Stejně zase brzo spadne.
Vedle domu čerstvě vykopaný hrob.
Přitom hřbitov byl na druhé straně u baziliky a biskupova domu, a tak daleko tam odtud zase nebylo.
To se taky ještě loni nevyskytovalo, ale znal mnohá města, kde se to již stalo zvykem u uprchlíků, kteří jimi procházeli.
Štěbot ptáků v houštinách kolem byl velmi intenzivní, ale už začal být přehlušován křikem rozbouřeného davu.
Byl tržní den, teď je již dlouho po ránu, patrně ze zázemí již všichni dorazili a teď se prodává a nakupuje.
Anebo taky ještě nedorazili a také nedorazí, nebylo by to poprvé, buď je po cestě pobili, nebo před nebezpečím utekli domů, ale prostě nepřijedou. V jiných velkých městech odkázaných do značné míry na zásobování zvenčí, to bylo to samé.
Flavius zas bije svou ženu. Je to slyšet už z dálky. Kdyby se raději nechal odnést na tržiště, mohl by tam na něco kápnout, ale když ženu bije, ta ho na záda nevezme a přitom jinak jim pánbůh žehná. Flavius leze po záhonech po kolenou, ale okopává, pleje, vyrývá a zase zasazuje, jak jdou roční období a je z mála, kteří nakonec, když nepřijde žádné obilí, si nemusejí dávat nohu za krk.
A přece jenom je tu větší svinčík než před rokem, což znamená, že musí být o hodně větší, neboť jinak by si toho už nebylo ani všimnuto. Nebo je to proto, že tohle bylo a je poslední centrum provincie a na to se tu dlouho dbalo, jinde se na to ani nedbalo, ani to nikdo od nich neočekával.
Biskup je bačkora, protože takhle by to přece jen trpět neměl.
Ale kdo smí soudit. Za soudy se bude trpce zodpovídat.
Protože to byli chudáci. Z větší části nemocní a všichni dohromady polou hlady. Pokud je tu ještě nějaká vrchnost, je to koruna toho bordelu tady, té neochoty a neschopnosti a dává jim všem záminku, aby na nic nemysleli, nic nedělali, na nic se nepřipravovali.
Koneckonců, je jim všem běžná představa, že konec světa už je a poznávají, vlastně s překvapeným údivem a zadostiučiněním, že se to dá přežít. Přežije se, s trochou štěstí, prostě všechno, i když jen o pár let. Ale jiní zas přežijí o dalších pár let a nakonec bude takhle věčně a svět i po svém zániku poběží tímto způsobem dál. Kdyby filosofovali, ani by si to asi líp neformulovali.
Na tržišti byla hlava na hlavě. Všichni už věděli, že olej nikdo nedovezl, a tak se pokoušeli sehnat někde pár lojových škvarků.
Protože přišly ryby z Dunaje! To se nestávalo často, k velké řece, která byla na dohled, se nikdo neodvažoval, ale byl to Germán z protějšího břehu, jenž si to mohl bez obav dovolit a zřejmě si sem přijel pro pár džbánů vína a teď se všichni handrkovali, zač je vyměnit. Jen málokdo náhodou měl měďáky. Bylo jich v oběhu tak málo, že se v rukou skoro neohřály. Tak se prodávalo výměnou. Snažili se nabídnout cibuli, mrkev, sušené padavky, otýpky chrastí, svazky pořádných polen, kusy látky, obnošené šatstvo, dřevěné nářadí, hrnčířské zboží, nové, ale i otlučené a dosud k užitku, prostě možné i nemožné, ale Germán chtěl jen víno. Dočkal se. Biskup poslal dvě vědýrka. Na dně káry zůstalo pak ještě několik trochu se mrskajících ryb. Teď chtěl prodávající obilí. To ale neměl nikdo. Od zimy je nikdo ani neviděl, měl-li kdo ještě nějaký pytlík doma, pečlivě ho tajil.
Žně budou až za hezkých pár neděl. Konečně ti nejvytrvalejší, kteří věděli, co mají v hrsti, dostali ryby za měďáky. Někteří z nich se hned nato tlačili k řezníkovi, aby ryby vyměnili za kus kozího masa. I tam byl velký shluk těch, kteří i když kupovat nemohli, tak aspoň koukali a bedlivě číhali, až zbudou nějaké kosti; kozí kůži už si předem vyjednal a odnesl voják, který ji sháněl na boty.
U hrnčířovy dílny bylo křiku jako jinde, ale obchod šel hladce.
Hrnčíř bral všecko a jeho žena skládala do pytlíku zeleninu, králičí kůže, starší šátky, vajíčka i sušené švestky, protože za hrnce by mědáky nikdo neutrácel.
Všem se pod nohama motaly děti, na což nikdo nedbal, a které si ovšem nic nedělaly z toho, když jim někdo jednu vrazil nebo je nakopl. Ale jen zpovzdálí, stejně jako ostatní, se odvážily očumovat krám žida, který tu na zpáteční cestě rozložil to, co se mu nepodařilo prodat u krále Fewy. I zde měl zakázníky, protože za vysokými zdmi na předměstích dosud žili někteří honestiores, kteří se nedokázali rozhoupat k tomu, aby odešli z města, které kdysi spravovali - a vlastně de iure dodnes. Většinou to byly ženské - vdovy, které žily z dosud zachovaného majetku, kdesi na zahradě pečlivě zakopaného, když už dávno žádné důchody z polností nebyly. Žid rozložil brokátové látky - však již taky poslal sluhu do biskupova domu, zda by se nehodily pro kostel - nevídané byzantské a perské vzory zářící barvami. Vzadu v krámku, kde hlídali dva ozbrojení Syřané, měl šperky. Byla to díla poslední konstantinopolské módy, která se barbarským velmožům na královském dvoře nelíbila, jež tedy vezl s sebou marně a s rizikem a byl teď ochoten zbavit se jich za poloviční cenu, ale ani tu už tu nebyl od nikoho s to vymámit. Nebyl tu už pár let - cestování je dnes neobyčejně zdlouhavá a nejistá věc - a původně si myslel, že obepluje všechna města až po Castra Regina a odtamtud, kde už dávno žádná Římská říše nebyla, povede nazpátek pěknou karavanu otroků, ale jak to tu za posledních pár neděl viděl, rozmyslel si to, a zítra pojede do horního Norica, kde snad je přece jen trochu líp, ale hlavně rychle zpět aspoň do Aquileie, a byl rozhodnut, že víckrát už tuhle marnou cestu do těchto končin Říše nepodnikne. Nebyl blázen, že sem jel, ačkoli podnikavost ho často lákala do barbarských končin, ale byl z chudších a ve velkoměstě neobstával v tvrdé konkurenci. Měl rozhodně víc starostí a daleko víc si lámal hlavu s budoucností než ti tady. Zasněně hleděl ze své stoličky v boudičce před sebe a dav nevnímal. Co si počít, aby v Konstantinopoli nepřišel na buben? Kam ještě zbývá jet? Od těch dávných dobrých časů za Hunské říše už tu byl jen svrab a neštovice. Však co padl tatíček Attila, museli v Římě roztavit všechny zbylé sochy, jež neodvezl Geiserich do Kartága, na drobné a sem vlastně z té ražby, jak je vidět, ani nic nepřišlo. Problémů měl rozhodně tolik, že se o tom místním obyvatelům ani nesnilo.
Blížilo se poledne a děti jako na povel se rozběhly do jedné z vedlejších uliček. Bylo jejich každodenním vyražením házet odpadky na ten necelý tucet jejich souvěkovců - protože se rozhodně nedalo říct kamarádů - kteří u obecního blázna Posthuma chodili do školy. Však se za to taky vesměs styděli a většinou nakonec vytrucovali na rodičích, aby je tam už neposílali, i když ten blázen učil, ne-li vůbec zadarmo, tak za hrst zbytků jídla.
Měl, potměšilec potměšilá, svých pár penízků někde ve džbánu v podlaze, a tak mu bylo hej, aspoň se to předpokládalo.
Dospělí ještě četli i psali. Ale nač tomu učit děti, když to vesměs vůbec nebudou potřebovat. Ačkoli do dvanácti čtrnácti let přežívalo stejně jen tak každé desáté. Tak byli Posthumovi žáci předmětem pohrdání dospělých a neustálého posměchu dětí. Na některé čekaly matky, aby je dopravily domů bez úhony, ostatní se s námahou probíjeli davem parchantů, až zmizeli někde ve zbořeništi doma.
Zdálo se, že celé město se skládá z čumilů. Ale nebyla to vůbec pravda. Všichni, kdo mohli a kdo měli příležitost, pracovali od východu do západu slunce. Všeho byl ve skutečnosti stálý nedostatek, a tak řemeslníci všech řemesel měli plné ruce práce.
Občas, když došlo železo nebo dřevo, práce se ovšem zastavovala.
Ale obojí se dalo ještě opatřit, když ne koupí, tak prokopáváním zřícenin. Staré přilby, zlámané nože, rozlámaná brnění - a někdy se našel přímo poklad materiálů všeho druhu, zasypaný v nějaké přízemní místnosti nebo ve sklepě. A nebyla pravda, co si představoval žid, co se tu jen nerad zdržel na cestě domů, že neměli starostí dost a že si nelámali hlavu s problémy. Sehnat jídlo na zítra, podepřít padající zdi, ušít novou tuniku a opravit sandály, stejně to, jaké bude počasí, zda vydrží, nebo zda přijdou na obilí kroupy, nedej bože snad i kobylky, kdy konečně přijde olej na vaření a kde přijít k dobrým loučím, zda je dnes možné vypravit se na pole, či dokonce až do lesa na maliny, houby, kořínky a stromovou kůru a s kým se dát dohromady k výpravě na naštípání dřeva před zimou, to byly jen některé z nesčíslných starostí, které od rána měl člověk v mysli. Kromě toho tu byla spousta důležitých zpráv, jež bylo třeba rozšiřovat a prohovořit. Denzegih a Felix se zase opili a navzájem pomlátili. Kurva Adriena udělala v hospodě U brány velký bordel.
Maurus chodil od putyky k putyce proměňovat stříbrňák - kde k němu mohl přijít, stejně ho neproměnil a zase někde schoval. Na Enži veslovali předevčírem Germáni do vnitrozemí a je se co nadít, že to byli loupežníci, kterým už ve vlastní zemi bylo horko; budou přepadávat tady, otázka kde. A zda se za nimi nevypraví vojenský oddíl, jemuž je třeba jít z cesty. Biskup pak pije z kalichu pivo, protože poslední mešní víno vyměnil za lososy. A starostí a problémů neubývalo, neboť život plynul normálně jako vždy, a tak jak právě tam, kde vše plyne normálně, je starostí nejhojněji.
Nastávalo odpoledne, a protože bylo vedro, unaveni prací i trhem zalézali všichni domů nebo aspoň do stínu. Rolníci z okolí se již vypravovali na cestu, aby dorazili za světla. Svolávali se, aby šli ve velkých houfech, prohlíželi své palice a nože a sedlali osly.
Všechno zboží bylo rozprodáno. Nikdy ho nebylo na trhu dost, bylo to bohaté odbytiště. Poflakující se Germáni si toho dobře všímali a ovšem ostatní si všímali, že si toho všímají a žádnou radost jim to nedělalo. Byli zpoza řeky, nepustit je nebylo dost dobře možné, tady měli beztak spoustu soukmenovců, i když byli ze znepřátelených národů, leč kdo se vyzná v tom, které ty bandy se mezi sebou dnes podřezávají a zítra táhnou společně. Tyto aliance se měnily tak rychle, že i nejzvědavějším obyvatelům byly neprůhledné. Dobrá polovina těch, co se řádně živili ve městě, byla stejně tak jako tak „staří barbaři“, to je ti, jejichž otcové a dědkové byli ještě kdysi federáty a měli jak se patří římské občanství. Byli to dobří sousedé, ale když byli noví barbaři pod hradbami, může jim taky prdnout v kebuli. Krčmy se plnily dnes dříve než jindy a mnozí, co na trhu vydělali, zas tu propili, za svazek cibule džbánek piva.
Vprostřed tržiště zůstal nakonec stát skoro sám a nenapadlo ho dbát o pražící slunce. Čekal tu na lodníky, aby pokračoval dál na cestě do Favianis a neměl chuť jít se bavit s biskupem. Ten na to zřejmě chuť taky neměl, protože o jeho přítomnosti ve městě již dávno věděl.
Trh, který během dopoledne pozorně sledoval, ho přesvědčil, že tu je víc bohatství, než ta holota předstírala. Je to sběř. Ale vzápětí si uvědomil, že za tu pýchu se bude trpce zodpovídat.
Vždyť jsou jen ubožáci. Jenže nechali zas o hladu ty chudáky, co teď zalezli do vedlejších uliček, ale nejdůležitější je, jestli lodníci už udělali nová vesla, protože jinak by nemohli ještě dnes dál, a potom věru aby šel snad radši pěšky.
Nad nizoučkými doškovými střechami čněly hradby. Pozorně je celé dopoledne obhlížel, ale moc strážných na nich neviděl. No, byl tržní den a pravé poledne. A jsou mírové časy. Jenže takhle si za pár týdnů zaniknou a raz dva přijde nový přepad, nebo v lese budou čekat na každého, kdo vyjde na pole, a blíží se žně.
Nemohl se lodníků dočkat a nevěděl dobře, kde je hledat. Ostatně stejně nepojedou bez nich a patrně počítají s plavbou v noci, kdy je na řece, pokud trvají mírové časy, bezpečněji. Vydal se tedy z města ven.
Hun s Hermundurem v bráně byli už unaveni přátelským rozhovorem a leželi u zdi. Okem po něm mrkli - kdo z města vycházel, nebyl tak důležitý jako ten, kdo přicházel. Hermundur se posadil a ukázal Mithrovo znamení, činil tak pokaždé, i když nikdy nedostal odpovědi.
Pláň kamení se táhla do daleka a nyní ji zpytavě přehlížel a pomalu jí procházel. Nezajímalo ho snažit se připamatovat, co kdy kde stálo, hledal méně hrbolatá místa mezi pahorky zarostlými křovím, které často z daleka přesahovalo výšku muže a znemožňovalo výhled. Snad by spíš měl vylézt na hradby - příště to rozhodně udělá.
Hledal místa, kde by se dalo ještě něco postavit, aby to nebylo příliš roztroušeno, a ne tak daleko od brány, aby se k ní za pět minut nedoběhlo. Tím se okrsek jeho zkoumání zužoval. Vyšplhal se na jednu z vysokých hromad kamení a viděl, že zde, nahoře, na těch haldách, jsou vlastně plošiny ke stavbě dost výhodné. Když se to tu proseká, trochu udupe, a kolem koneckonců je pastva pro kozy jak stvořená. Potěšilo ho to, možná že má o starost méně.
Z vršku ruin, na nichž stál, viděl Dunaj. Zdálo se, že ani stopa po lodici, ale zatáhli ji asi bokem do křoví. Ale ani proužek dýmu z ohýnku. Jen sám pánbůh ví, kde jsou. Konečně si sedl a bylo už zřejmé, že slunce mu vůbec nevadí, ba snad spíše mu je příjemné, shodil ze zad pytel a vytáhl knihu.
Začetl se. Ale po chvíli ztratil smysl řádek a zase viděl to, co viděl ve Quintanis.
Místo předhůří po obou stranách velké řeky se na západ i na jih táhne rozkvetlá rovina. Kdysi tam byla obilnice pro celou provincii. Sám viděl před desítkami let aspoň zbytek z ní - chápal, že to je kraj, který musí magicky přitahovat každého, kdo touží po hospodaření. A tak se tam jedni za druhými tlačili.
Hermundurové, Herulové, Thüringové, Allemani, Suebové a kolik jich bylo a ještě bude.
Dále na západ už ji zabrali všechnu. Kolik desítek měst, kolik tisíc statků, jak ohromné území jen zde. A pak přes Galii až kdoví kam. Všechno lehlo postupně popelem, nezůstal kámen na kameni, nezůstal nikdo naživu, pokud nepočítáme za záchranu života být prodán na trhu otroků v Africe.
Kdo o tom slyšel, tak úplně doslova nevěřil. I to, co viděl před desítkami let, když tu byl poprvé, nebylo ještě doopravdy takové.
Ale nyní na vlastní oči nesčetněkrát viděl, jak zůstávala jen pole mrtvých a padající zdi právě vypálených domů, ba věru i chrámů, v nichž obvykle bylo krveprolití největší, protože se tam přepadení zabarikádovali. Viděl zbytky měst, v nichž nepotkal jediného živého, statky, které mlčely jako hřbitov, procházel celé dny končinami, jež se kdysi hemžily lidmi a dobytkem a nenalézal kromě polní zvěře jediného živého tvora vůbec.
Tohle pak zcela bezpečně čekalo Quintanis a nebyla to otázka let, ba snad ani už ne měsíců. Seděl nepohodlně strnule, když si připomněl svoji rozmluvu s Gibuldem, a hluboce se styděl.
A i když krále nakonec vlastní bojovníci odvlekli, věděl, že za pouhých pár týdnů na ten dojem zapomenou - Germáni měli nepochopitelně krátkou paměť - a vrátí se a stane se totéž co jinde.
Nezbývá naprosto nic jiného, než odejít dřív.
Uvolnil tělo, jak byl zvyklý, rychle, ale pozorně se rozhlédl dokola, a když se nic nehýbalo, pustil se znovu do četby.
Večer se skutečně sešel ve městě s lodníky a nastoupili noční plavbu dolů po řece.
