Kapitola X
Sidonius Apolloniaris, později biskup a posléze také svatý, měl celý život mnoho starostí. Jako potomek starobylé, vážené a bohaté senátorské rodiny v Gallii (narozen asi 433?), získal dokonalé univerzitní vzdělání, nemýlím-li se v Brugundale, dnešním Bordeaux. K urozenénu původu se pojil i vynikající intelekt, nadprůměrný talent a patřičná ctižádost. Přiženil se úměrně svému stavu do rodiny prefecta praetorio Galliarum (tedy řádně vysoko) a věnoval se tehdy výhradně básnictví. Jeho tchán Avitus měl nejsrdečnější styky s králem Theoderichem II., jenž prý bez jeho rad nedal ani ránu a Sidonius uvažoval, má-li dělat kariéru na vizigótském dvoře nebo jinde. Osud rozhodl. Po zavraždění Aetia a na to i císaře Valentiniána dala galská nobilita a král Theoderich roku 485 provolat Avita římským císařem a Sidonius jej následoval do Říma. Složil a veřejně přednesl slavnostní panegyrik, v němž patřičně oslavil tchánův rod a jeho nesčetná vítězství a dostal za to zatím jako závdavek sochu na římském fóru. Bylo mu sotva dvaadvacet a svět mu skýtal báječnou kariéru. V r. 456 byl ovšem Avitus zavražděn Ricinerem a místo kariéry hrozilo stětí i Sidoniovi, a tak se vrátil na své statky pod ochranu Vizigótů psát svatební a jiné básně ve vysokém stylu. Nový císař Maiorianus vtáhl však do Lyonu již roku 458 a Sidonius rázem složil a veřejně přednesl na něj slavnostní panegyrik, v němž patřičně vyzvedl císařova nesčetná vítězství a neopomněl žádat o osvobození od daní, byl na tom, chudák, jistě špatně, půlku pozemků i villy mu zabrali Vizigóti podle smlouvy o pohostinství, a i když Theoderich ještě držel nad Sidoniovou rodinou ruku, přece jen - atd. Jako závdavek na další kariéru byl jmenován rektorem militiae, funkce spíše nominální v době, kdy žádného římského vojska v Gallii nebylo a když k tomu byl ještě Sidonius vojenský antitalent. Ale pokud byl Maiorianus živ, hle, dotáhnul to Sidonius až na prefekta praetorio Galliarum, aby to už zůstalo v rodině. Maiorianus zavražděného Avita nepronásledoval do dalšího kolena. Když byl zavražděn císař Maiorianus roku 461 a po něm ještě císař Severus 465, nastoupil císař Anthenius (zavražděný roku 472) a Sidonius přispěchal ke dvoru, kde složil a veřejně přednesl slavnostní panegyrik, v němž patřičně vyzvedl císařova nesčetná vítězství, tu konečně se dočkal patřičné odměny svého usilování a byl jmenován prefektem urbis Romae, což podle úřední hodnostní stupnice byla funkce hned po císaři, ve skutečnosti ale jen policejní ředitelství v městě, z něhož se staly slumy. Skvělý titul tedy moc nevynáší a Sidonius se radši vrací na své statky psát svatební a jiné básně (i ty panegyriky většinou rýmoval, neboť múzy si ho vyvolily) a protože statkářství pod vládou Gótů, kteří ekonomii vůbec nerozuměli, nadto v podmínkách, kdy kde nic tu nic se převalí jedno, druhé, třetí či čtvrté vojsko (nejen různými germánskými národy, ale i vzdorocísaři a ovšem i Bagaudy se to v Gallii jen hemžilo) se dá těžko na statkaření vydělat, dal přednost tomu stát se biskupem v Avernu, dnešním Clermont-Ferandu, kde měla statky jeho manželka Papianilla.
Jakkoli prokazatelně pocházel z rodu křesťanského a jeho životopisci se dušují, že i on od prvního krůčku byl věrným křesťanem, do nastoupení na stolec nenapsal jediný řádek, ba jediné slůvko křesťanské, důkladně vzdělán dokonce i v jazyce řeckém vyhýbal se nudným křesťanským autorům, ale i Písmu svatému jako moru, leč jako ukázněný Říman dokázal teď najednou múzy přesvědčit, aby mu daly pokoj, a báseň už žádnou nenapsal.
Literát je ovšem literát, a tak zanechal místo toho bohatou korespondenci psanou zcela vypočítaně pro četbu publika. V ní pak spíš než v básních, přece jen namáhavě látaných, prokázal vtip a erudici ducha a vůbec celé jeho dílo je pořád hodno četby pro toho, kdo nemá nic lepšího na práci.
On velký rozdíl mezi tím, co prožívali lidé v 5. století a ve 20. století, nebyl. Jen produkt našeho školství se domnívá, že v tom tak zbědovaném 5. století nebylo…
