Kapitola III
V čase, kdy Attila, král Hunů zemřel, nacházely se obě části Pannonie a všechny ostatní části země podunajské v důsledku nevyjasněné situace ve stavu nepřetržitého zmatku. Tehdá přišel svatý služebník boží Severin z Orientu k hranicím pobřežního Norika a Pannonie a setrvával v malém městě jménem Asturis. Tam žil přiměřeně učení evangelií a apoštolů. Když pak, posílen duchovním cvičením, usiloval o palmu vítězství svého nebeského povolání, šel jednoho dne jako obvykle do kostela. Pak počal shromážděnému kléru a občanům ve vší pokornosti zvěstovat, že stojí před hrozícím přepadem nepřátel. Oni však byli zatvrzelého srdce a přivráceni k požitkům těla a prokázali katastrofální svojí nedůvěrou správnost proroctví. Služebník boží vrátil se domů ke kostelnímu sluhovi, u nějž nalezl přijetí, oznámil den a hodinu nastávajícího spuštění a pravil: „Odejdu z tohoto zatvrzelého města, které brzo dojde svého konce, co nejrychleji pryč.“ Odtud zabočil k nejblíže položenému městu jménem Comagenis. To bylo výjimečně bděle střeženo, protože bylo obsazeno barbary, kteří vstoupili ve smlouvu s Romány, a nelehko bylo někomu získat povolení ke vstupu či opuštění města. Leč služebník dosud byl neznám: Nebyl ani dotazován, ani vykázán.
Takže brzy nato vešel do kostela a nabádal všechny ty lidi, kteří zcela tonuli v beznaději, co se týče vlastní záchrany, a uváděl jim staré příklady, kdy lid boží, navzdory všemu protivenství zázračně byl osvobozen. Pochybovali o příslibu řečeném v tak kritickém okamžiku, zda vůbec mohou věřit ve všeobecnou záchranu, tu však přišel starý muž, tentýž, jenž vznešeného hosta ubytoval v Asturis a dosvědčil na naléhavé tázání stráží jak svým oděním, tak svým vyprávěním zničení svého města. Dodal k tomu, že téhož dne, kdy je barbaři zpustošili a zničili, prorokoval to jakýsi muž boží. I ptali se ho plni starostí: „Nemyslíš snad téhož, jenž přes naši beznadějnou situaci slibuje boží pomoc?“ Když pak stařec v kostele poznal sluhu božího, říkal, že jen jemu vděčí, že byl zachráněn před tím, aby zahynul jako všichni ostatní občani. Třetího dne nastalo náhlé zemětřesení. Jím byly v městě sídlící barbaři tak poděšeni, že nutili občany, aby jim rychle otevřeli brány. Tak pospíchali pryč a řítili se bezhlavě na všechny strany, že se domnívali, že odevšad jsou obklíčeni nepřáteli, a řízením božím byl jejich úděs tak zesílen, že v nočním zmatení všichni navzájem svými meči se porubali.
V důsledku tohoto krveprolití byli tedy protivníci vyhlazeni a prostřednictvím svatého muže díky pomoci boží zachráněný lid se naučil bojovat zbraněmi nebeskými.
Vzniknou ovšem zajisté nutně dotazy po vlasti, z níž pocházel, neboť tím je ve zvyku právě počínat každý životopis. Doznávám, že o tom nemám nižádného svědectví. Mnoho kněží a duchovních osob, ale též vznešení a zbožní laici, domácí stejně jako návštěvníci z dalekých krajin, se opakovaně mezi sebou radili a dohadovali, kterému národu tento muž přísluší. Nikdo však nesebral patřičnou odvahu, aby se ho zeptal. Posléze jistý Primerius, presbyter z Itálie, vznešený a vysoce postavený muž, jenž prchl po bezprávném zavraždění patricia Oresta z bázně před jeho vrahy - byl totiž zavražděnému coby otec - se obrátil ke svatému Severinovi. Svým způsobem ve jménu všech vyrukoval s otázkou řka:
„Svatý pane, z které pocházíš provincie?“ Jemu nejprv odvětil muž boží: „Máš-li mne za uprchlého otroka, tak se starej o výkupné, které je třeba za mne složit, žádal-li bys mého propuštění na svobodu.“ Na to ale připojil vážně: „K čemu slouží služebníkovi božímu udat své rodiště nebo svůj rod, když tím, že o tom mlčí, snáze může ujít chvástavosti, jež jest od zlého. K čemu potřebuješ znát mou pozemskou vlast? Máš vědět, že tentýž jediný Bůh, který tebe učinil knězem, též mně udělil úkol, abych těmto zde lidem stál po boku v jejich nebezpečích.“
A ani před ani potom se nikdo nepokusil zbožného muže na to vyptávat. Jeho řeč však nasvědčovala, že to je naskrz pravý Latin a je jisté, že se kdys…
