Kapitola XII
V Lauriaku stačila políčka na doslech od hradeb na obživu obce, ale po příchodu dvojnásobného počtu uprchlíků už ne.
A zas byl hlad.
A nebyl dostatek ničeho.
Přitom Severin věděl, že předpokladem spořádané evakuace je, aby byli nejprve všichni, kteří v provincii zbyli, shromážděni ve sběrném táboře. Jinak za jejich holé přežití nebylo možno prostě ručit. Posílal znovu dopisy na vše strany a dočkával se ohlasu.
Věděl, že bohužel spíš pro svoji autoritu osobní než z ryzího milosrdenství. Vždyť byl muž zázraky konající a schopný vydat neposlušníka ďáblu, tak se ho prostě báli. A obchodníci, kteří ještě provozovali svou živnost v horním Noriku, hleděli vydělat ještě i zde na těch nejubožejších - a olej nejhorší kvality prodávali za cenu oleje nejlepšího. Severin to platil z desátku, jejž vybíral, ale lze si představit, že zatínal zuby, když při rozdělování oleje na příděl, které sám konal v bazilice, najednou zjistil, že amfory nejsou plné, jak měly být, a v důsledku toho se na mnohé najednou opět nedostane. Také si lze představit, ať jakákoliv jeho autorita byla, že ti, na něž se nedostalo (a i ti, na něž se dostalo, ale měli to za málo), byli náchylní, jako všichni lidé v nouzi, ho obviňovat nebo aspoň podezírat, že někde něco zatajil. Tak si pomáhal děláním zázraků, které byly doslova a v pravém smyslu zázraky nouze a z nouze, když mu při rozlévání oleje do přinášených hrnečků olej začal docházet, musel jednat rychle a byl s to zaimprovizovat zázrak z ničeho, zaslechl, jak někdo v davu nahlas promluvil (byl to dle zprávy muž jménem Pientissimus), na to vyschla ona milá tekutina, neb zázračná síla byla prozrazena. Okamžitě zvolal služebník Kristův: „Cos to učinil, bratře. Tolik lidí jsi připravil o jejich podíl. Nechť ti Pán Ježíš Kristus odpustí.“
V těch skutečně už zlých časech se ale vyskytovali i takoví, kteří byli ochotni dávat při pomoci druhým i život v sázku.
Již dříve zmíněný Noričan Maximus, pln žhavé víry, pokusil se uprostřed zimy, kdy v oněch končinách jsou cesty v důsledku silného zalednění neprůchodné, když se mu dostalo zvěstování, odebrat se k svatému Severinovi, získal mnoho soudruhů, kteří na zádech vlekli s sebou rance s oděvy, jež byly určeny pro zajatce a chudé a sebrány u obyvatel horního Norika.
Cestu jim ukazoval a prošlapával medvěd na základě zázračného působení Severinova. Není opravdu pochyby, že zimní cesta přes Alpy, v době, kdy už dávno římské silnice nebyly v provozu, byla podnikem věru krkolomným a že na druhé straně bída uprchlíků v Lauriaku musela být tak naléhavá, že pomoc starými hadry nebylo možno odkládat do jara. Tento uvedený Maximus právem se objevuje na tabernáklech, jimiž se malbou líčí Severinova legenda. Nasadit život při pomoci druhým je věc, která se nesčetněkrát udála i v našem století, jehož temnota předčí temnotu doby Severinovy.
Mnozí jsou známí, 90 procent nikoli. Jsouce otrlí krutostí času stejně jako byl Severin, přesto si bez sentimentu a bez patosu připomeňme, zda nakonec jeden každý z nás nevděčí těm, co podstoupili nebezpečí, oběti a často i smrt, za více, než si uvědomujeme.
A opět zase, když bylo jaro, anebo když nastával čas sklizně, obyvatelé Lauriaka dřeli do úmoru, aby v zimě ušli smrti. A tu bylo zvlášť obtížné udržovat kázeň, které je potřeba na frontě.
Vždyť to byli lidé, kteří prostě jen chtěli co nejvíce odpracovat, k tomu byli vychováni, ne ke službě vojenské. A stávalo se přečasto, že se někdo pokoušel obrábět pole, které bylo z dohledu hradeb, nebo že za krásného počasí se všichni vyhrnuli za prací - a nejednou právě na to číhali barbaři. Můžeme předpokládat, že nejednou došlo k událostem, jež dávaly za pravdu Severinově obezřelosti, a přesto se znovu opakovaly.
Občané města Lauriaka a uprchlíci z horních dunajských měst rozestavovali na místech hodných podezření výzvědné oddíly a hleděli se tak, pokud je to v možnostech lidských opatření, chránit před nepřáteli. Na božské vnuknutí připravoval je sluha boží, jenž byl proroc…
