Jeden den Ivana Děnisoviče (Alexandr Solženicyn)

Povídka Jeden den Ivana Děnišoviče, za kterou dostal autor Nobelovu cenu za literaturu z roku 1970, byla napsána na základě jeho skutečného pobytu v koncentračním pracovním táboře Gulag. Je částečně autobiografická a je postavena na vyprávění vězně, který byl za války zajat německou armádou, ale kterému se podařilo ze zajetí uprchnout. Po návratu ke své jednotce byl tajnou policií označen za špióna a odsouzen k trestu deseti let v pracovním táboře. V táboře je tvrdý, až nelidský režim, na který si nováček velmi těžko zvyká. Hlavní hrdina, celým jménem Ivan Děnisovič Šuchov prožil po různých táborech po Sibiři už osm let a zanedlouho ho čeká propuštění. Ze zkušeností ostatních vězňů však ví, že takové, jako je on, buď pošlou do vyhnanství, nebo mu připíšou další "desítku". Tábor ovládají zločinci z povolání, kteří si na úkor "pracantů" zlepšují životní podmínky. Člověk však musí držet jazyk za zuby, nebo ho "orgány strčí do korekce" , což je kamenné vězení, kde se netopí a kde i v létě je mráz několik stupňů pod nulou. Po několika dnech v korekci si člověk "užene" nemoc, doživotní následky, nebo i smrt.

Povídka je postavena na vyprávění v 1. osobě po eden den od Budíčku po večerku. Ukazuje na charaktery lidí po mnohaletém věznění. Někteří spoluvězni si dosud uchovali hrdost a lidskou tvář (žijí podle pravidel civilizace). Jiní se v zoufalství schylují k ponižujícímu chování (vylizují misky po jídle nebo chodí "práskat k bezpečákovi"). Takto popisuje autor život ve vynálezu bolševické moci, ze kterého není úniku (jediným útočištěm je smrt).

— 1 —

Novela odhaluje otřesné skutečnosti sovětských gulagů v 50. letech 20. století.

Autor zaznamenává klidným, nevzrušeným tónem jeden všední den člověka, vězněného za stalinské éry v sibiřském koncentračním táboře jen proto, že se za války dostal na několik hodin do německého zajetí.

Novela je považována za dosud nejotřesnější svědectví poměrů v Sovětském svazu v době stalinského kultu osobnosti. Závažnému ideovému obsahu je zcela rovnocenná i umělecká stránka novely: působivá analogie mezi náladou sibiřské krajiny a atmosférou tábora, přísný nesentimentální styl bez expresivních výrazů maximálně umocňuje závažnost této výpovědi.

Obsah

Toto dílo pojednává o jednom lednovém dni jistého Ivana Děnisoviče Šuchova. Je odsouzen za vlastizradu jako pracovník v táboře na 10 let.

Jeho dny začínají hodně brzy ráno a končí pozdě večer. Po celou dobu je v táboře neskutečná zima. Hned ráno se Šuchov vydává na marodku. Zde se hlásili nemocní už večer předem, aby ráno mohli nastoupit. Na marodce mohli pobývat pouze dva lidé. Šuchov si to ale rozmyslel a šel na snídani. Byl sám, bez party. Kdyby ho někdo uviděl samotného, šel by do korekce. Korekce je kamenitá místnost, kde byla zima pomalu větší než venku. Většina vězňů v korekci zemřela nebo těžce onemocněla. Do korekce mohl být vězeň odveden za jakékoli porušení předpisů.

Ke snídani, obědu i k večeři byl chléb s kaší. I do jídelny se chodívalo po partách. Vedoucímu party se říkalo parťák. Pro Šuchova a jeho partu to byl Ťurin. Bylo dovoleno i kouřit, ale málokdo měl co. Někteří vězni cigarety balili, ale ne zadarmo. A někteří vězni, kteří dostávali balíčky, dokonce ostatním nechávali nedopalky. Balíčky posílali příbuzní vězňů. Šuchov řekl své ženě, aby mu nic neposílala. Vždy čekal, jestli se někdo rozdělí. V balíčcích bývalo většinou jídlo.

Po snídani se šlo pracovat. Každá parta dělala na něčem jiném. Parta Ťurina dostala za úkol dodělat tepelnou elektrárnu.

Šuchov si vždy schovával svou zednickou lžíci, aby mu ji na další den někdo nesebral. Náčiní se muselo vracet.

Po signálu, který zazní během práce, se muselo na oběd. A po chlebu a kaši opět do práce. Šuchov dával na zeď maltu. Pak se šlo na večeři. Před každým jídlem se koná prohlídka. Vězni jsou vždy po pěticích a kárové je kontrolují.

Šuchov nikdy nic nepašoval, tak se nebál ani teď, ale pro jistotu se koukl do kapes - a v kapse na koleni našel malou čepel. Rozhodl se ji propašovat a povedlo se. Po večeři na pokojích ještě udělali dvakrát kontrolu a pak už konečně mohli jít vězni spát.

— 2 —

Ukázka z knihy

V pět hodin ráno, jako každý den, zazněl budíček - tloukli kladivem o kolejnici u štábního baráku. Přerývané vyzvánění proniklo jen slabě okenními tabulkami pokrytými na dva prsty námrazou a brzo utichlo; byla zima, dozorci se nechtělo dlouho zvonit.

Zvuk ustal, a venku byla pořád ještě tma jako vprostřed noci, když Šuchov vstával na kýbl, do okna svítily jenom tři žluté lucerny: dvě v koridoru, jedna uvnitř tábora.

Nějak dlouho nešli odemknout barák, ani nebylo slyšet, že by se služba chystala vynést na tyčích záchodovou bečku.

Šuchov nikdy nezaspal budíček, vstával, hned jak se ozval. Do nástupu měl asi tak půldruhé hodiny svého soukromého, neerárního času. Kdo se vyzná v táborovém životě, vždycky si může přivydělat: někomu spíchnout ze staré podšívky potah na palčáky, mohovitému kamarádovi z party přistrčit suché válenky přímo na palandu, aby nemusel šlapat bosky a dolovat je z hromady, nebo oběhnout sklady, okouknout, kde by se dala někomu udělat službička, zamést nebo něco přinést; anebo skočit do jídelny, chvíli sbírat misky ze stolů a odnášet je, naskládané v kupách na sebe, do umývárny - taky se přitom sežene trochu jídla. Jenže tam by se rád přiživil kdekdo, a hlavně když v miskách něco zbyde, člověk se neudrží a začne je vylizovat. A Šuchov si dobře zapsal za uši slova svého prvního parťáka Kuzjomina - byl to starý táborový mazák, v třiačtyřicátém roce seděl už dvanáct let, a řekl jednou na holoseči u ohně nové várce svých zelenáčů, které přivezli z fronty:

"Mládenci, tady platí zákon tajgy. Ale kdo je člověk, dokáže žít i tady. Víte, kdo v táboře zajde? Kdo vylizuje misky, kdo věčně dřepí na marodce a kdo chodí práskat bezpečákovi."

Pokud jde o ty práskače, to tedy přehnal. Ti si vždycky krk zachrání. Jenže ta záchrana stojí cizí krev.

Vždycky vstával Šuchov hned, jak se ozval budíček, dnes ale nevstal. Už včera nebyl nějak ve své kůži, bůhví co to bylo, napůl ho rozrážela zimnice, napůl měl v celém těle lámání. Ani v noci se pořádně nezahřál. V polospánku mu chvílemi připadalo, že se dopravdy rozstonal, chvílemi, že je mu líp. Pořád si přál, aby ještě nebylo ráno. Ale ráno přišlo v svůj čas.

Ostatně, jak se tady zahřát - okno na prst zamrzlé a na stěnách kolem celého stropu - barák je pořádná haluzna! - bílá pavučinka. Jinovatka. Šuchov nevstával. Ležel na horní palandě dvojáku, deku a vatovaný kabát přetažené přes hlavu a chodidla v jednom rukávu blůzy. Neviděl nic, ale podle zvuků rozeznával všechno, co se děje v celém baráku i v koutě, kde spala jeho parta. Třeba teď. Dva dědci ztěžka šlapou, jak nesou po chodbě jednu z beček - vejde se do ní osm kbelíků! Prý služba pro invalidy, lehká práce. Jen ať to někdo zkusí vynést ji a nerozlejt! Teď zase žuchla u pětasedmesátky o zem hromada válenek ze sušárny. Aha, a teď i u nás (naše parta byla dnes v sušárně taky na řadě). Parťák a jeho zástupce se obouvají mlčky, jejich dvoják vrže. Zástupce teď půjde do výdejny pro chleba a parťák na štáb, do výrobně plánovacího oddělení.

Ale dnes na VPO nepůjde k úkolářům, jak chodívá každý den. Šuchov si vzpomněl: dnes jde přece o všecko - jejich partu, stočtyřku, chtějí ze stavby dílen strčit na nové pracoviště, na "Socměstečko!" Jenomže to Socměstečko je pláň holá, samá sněhová hrbatina, a než se tam vůbec něco začne dělat, musí lidi nejdřív vykopat díry, postavit sloupy a natáhnout ostnatý drát - sami na sebe, aby neutekli. A teprve pak stavět.

Měsíc se tam nebudou mít kde ohřát, to je hotová věc, ani bouda pro psa tam není. A oheň si tam nerozděláš - z čeho taky? Makej jako ras, jinak ti není pomoci.

Parťák z toho má těžkou hlavu, jde to vyžehlit. Navézt do toho některou jinou partu, nějaké vejry, co v tom neumějí chodit. S prázdnýma rukama se člověk samozřejmě nedomluví. Aby s sebou rovnou vzal půl kila špeku pro úkoláře. Jestli ne kilo.

Copak zkusit by se dalo leccos. Co kdyby Šuchov zkusil zdekovat se na marodku, pěkně se na den ulejt z práce? Je opravdu tak rozlámaný. Počkat - který dozorce má dneska službu? Už si vzpomněl. Službu má "Půldruhého Ivana", seržant, hubený černooký čahoun. Když se na něj člověk poprvé koukl, šla z něho hrůza. Ale pak se ukázalo, že se s ním dá vyjít nejlíp ze všech těch orgánů; jakživ nenapaří korekci, netahá k raportu. Takže Šuchov si může ještě pohovět, než půjde do jídelny devítka.

Dvoják se zatřásl a zahoupal. Vstávali dva najednou: nahoře Šuchovův soused, baptista Aljoška, dole Bujnovský, bývalý námořní kapitán druhého stupně.

Dědci již vynesli obě bečky a teď se začali hádat, kdo má jít pro horkou vodu. Hádali se jako dvě štěkny.

Svářeč z dvacáté party na ně vztekle vyjel: "Heleďte, vy chcípáci," a praštil po nich válenkou, "že vás půjdu srovnat!"

Válenka dutě bouchla do sloupu. Hned bylo ticho.

V sousední partě zavrčel zástupce:

"Vasile Fjodoryči! Ti mrzáci z proviantu nás vzali na hůl: měli jsme dostat po devíti stech čtyřikrát a fasovali jsme jenom třikrát. Komu mám teď ubrat?"

Řekl to potichu, ale celá parta to samo sebou slyšela a zatrnula: někomu ten krajíček večer odříznou.

Šuchov si zatím ležel dál na slehlých pilinách svého slamníčku. Kdyby se to už aspoň nějak vystříbřilo! Buď pořádná horkost, nebo ať to lámání přejde. Takhle to není ani ryba, ani rak.

Zatímco si baptista šeptal modlitby, vrátil se Bujnovský, který si odskočil na malou, a prohlásil jen tak do vzduchu, ale jaksi škodolibě: "Držte se, rudá flotilo! Třicet grádů, jen to hvízdne!"

Nato se Šuchov rozhodl, že půjde na marodku.

— 1 —

Ukázka z knihy

Šuchov usínal úplně spokojen. Tolik věcí se mu dnes poštěstilo: nezavřeli ho do korekce, partu nevyhnali na Socměstečko, v poledne ulil kaši, parťák dobře sfoukl výkaz, zdilo se mu jedna radost, pilku mu u prohlídky nenašli, navečer si přivydělal u Césara a koupil si tabáček. A nerozstonal se, zahnal nemoc.

Minul den, ničím nezkalený, skoro šťastný.

Takovýchto dní bylo v jeho trestu od zvonění do zvonění tři tisíce šest set třiapadesát.

A že jsou přestupné roky – o tři dny víc…

— 2 —

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF, MOBI):