„Neboj se, chlapče, my to dokážeme!“ říkal sem si, když sem si prohlížel věci, který bylo nutný vzít s sebou na loď. Vybavila se mi při tom atmosféra jednoho letního slunnýho odpoledne, kdy sem – jakožto levná pracovní síla – pomáhal otci Daniely při opravě střechy jeho dovolenkovýho sídla.
„Podej mi, chlapče, zednické kladivo!“ zavolal na mě tenkrát z vikýře dolů na zem, kde sem přidržoval žebřík nebo dělal něco podobně složitýho. Chvíli sem bezradně prohraboval nářadí a potom sem se ho nejistě zeptal: „Myslíte tohle divný?!“ No a nato on slez dolů, objal mě a prones ono: „Neboj se, chlapče, my to dokážeme!“ což sme, jak se pozdějc ukázalo, nedokázali, ale ono ani nebylo divu, protože co chcete dokazovat s člověkem, jako byl on, s člověkem, kterej zásadně užíval slova jako „běžný metr“, ale kdyby jen to. Vzpomínám si, jak nám jednou pučil chatu asi na tejden, a hned jak se tam vrátil, běžel a zapisoval si stav elektroměru a potom nám u večeře povídá: „Budeme to muset počítat jinak. Já jsem tu někdy sám a pak jste tu vy dva nebo jako teď tři, a to je spotřeba samozřejmě vyšší…“
„Co navrhujete?“ zeptal sem se ho.
„Myslím, že zavedeme člověkohodiny,“ řekl. Zůstal sem na něj vejrat, protože sem myslel, že si dělá srandu. „Cože?“ řek sem nevěřícně.
„Člověkohodiny,“ opakoval, jako by se nechumelilo, „copak ty jsi tenhle termín nikdy neslyšel?“
„Já už nemůžu, Danielo!“ naříkal sem večer v posteli, „já snesu hodně. Já snesu i ty běžný metry, ale tohle už je na mě moc…“ a Daniela se jen usmívala, hladila mě po vlasech a říkala mi, ať si to tak neberu a že si na to časem zvyknu, tak jako si zvykla ona, a jinak že je táta prima a tyhle věci, co v podobnejch situacích obyčejně říkaj dcery o svejch otcích. Já sem se tenkrát furt snažil přijít na to, v čem je její táta „prima“, ale záboha sem na to nebyl schopnej přijít.
„Frajeři jako já si nepíšou seznamy. Frajeři jako já se podívaj a viděj…,“ říkal sem si, když sem si dělal základní hromádky, který sem po zralý úvaze zmenšoval a zmenšoval a pak zase tu a tam trochu přihodil, až sem je dostal na původní vejšku, a pak zase ubíral a nakonec sem si řek: „Hlavní sou ponožky, protože na lodi musíte mít nohy v suchu. T'o je úplnej základ a to ví každej vodák…,“ a tak sem celý dno svýho nepromokavýho lodního vaku vystlal ponožkama zabalenejma způsobem, kterej sem odkoukal od Danielý. To vezmete pár ponožek, přiložíte je k sobě, srolujete a nakonec přehrnete jednu ponožku v místě, kde má díru, tedy vlastně vchod, a máte z nich krásnou ponožkovou věc, ne větší, než je průměrná buchta s tvarohem. Jedna z mnoha užitečnejch věcí, který sem se od ní naučil. Ostatní prádlo sem do vaku ekonomicky napchal pěstí tak šikovně, že mi v horní části zbylo dost místa na malej vařič a ešus a eště pár drobností, včetně vodotěsný baterky. Hledal sem starý mapy a najednou koukám – rybička! Měl sem z toho hroznou radost, protože takhle aspoň můžu otci říc: „Vidíš, jak uctívám památky já?“, a tím ho zahanbit a donutit ho, aby se nad sebou začervenal. Utáh sem všechny šňůry a zapnul, co se zapnout dalo, a teď čekáte, že příde legrace a já si vzpomenu na něco důležitýho na dně, ale to se pletete. Na to sem si dal speciálního majzla. Zkusil sem si ten vak hodit přes rameno a zdál se mi bejt snesitelně těžkej. Párkrát sem s ním přešel přes pokoj sem a tam a šlo to, jenže pokoj děsně klame, jak sem zjistil pozdějc. Znáte to: dítě, co dostane pod stromeček koloběžku, se párkrát odrazí a už buší na dveře a řve: „Já už to umím! Maminko, já už to umím! Pusťte mě ven!“ jenže venku je přece jenom venku, tam nestojí na každym kroku maminka, která vás se smíchem zachytí. Tam nehybně stojej popelnice a hned za rohem, přesně ve vejšce vaší hlavy, číhá poštovní schránka, o níž Jiří Wolker prohlásil, že to není lecjaká obyčejná věc, a měl naprostou pravdu.
