Čtyři muži na vodě (Petr Šabach)

Jak sme se blížili k březnickýmu mostu, byl Jirka Ptáčník víc a víc zamlklej, a když sem mu připomněl, že by neměl riskovat žádný zranění, protože tím by se moh odepsat z toho natáčení, tak zamručel něco o tom, že mi děkuje za péči, ale v tomhle že je dobrej a ať se nebojíme a necháme to na něm. Přistáli sme kousek před mostem a Jirka se okamžitě vydal na cestu vzhůru, jelikož ho čekalo dramatický stoupání nějakou polozarostlou pěšinou, o který se vyjadřoval jako o zkratce. My ostatní sme se utábořili a v rámci utužování přátelství s ostatníma vodákama sme se mezi ně vmísili s láhví rumu. Já šel pak trochu stranou a bacil sebou do trávy. Přemejšlel sem o tom, jak by vypadal můj život se Sylvou. Měli bysme střelnici a já bych na jejích schůdkách odlejval broky, zatímco moje žena by po večerech vyráběla papírový růže. Chodil bych s tchánem na pivo do různejch hospod, který by se nám na štaci připletly do cesty, a semtam bysme některou z nich vybílili, protože znáte lidi z maloměsta s tím jejich: „Hele, komediáši!“ a podobnejma kecama, na který sme my lidi od houpaček a labutí dost citlivý. Měli bysme tak čtyři až pět pologramotnejch dětí, který by měly až na tělocvik samý pětky. Když bysme se zrovna nemilovali, tak bysme po sobě se Sylvou házeli v maringotce nádobím a křičeli bysme na sebe tak, že bysme přízvuk kladli na první slabiku.

Ptáčník energicky stoupal pěšinou vzhůru. Jeho hvězdnej okamžik se přibližoval. Pak už si jen stoupne, zavře oči, rozpřáhne ruce a vrhne se z mostu. Poletí a v tom okamžiku bude šťastnej, veškerej adrenalin, kterej má jeho organismus v zásobě, ho uštkne s takovou silou, že snad jen feťáci prožili někdy něco, co by…

„Seru na to!“ ozvalo se nade mnou. Otevřel sem ztěžklý víčka a koukám na Jirku Ptáčníka.

„Nejdu do toho…,“ dodal, sed si vedle mě a nalil do sebe z láhve nejmíň deci rumu. „Měl si pravdu, nebudu riskovat…“ Posadil sem se a protřel si oči.

„Nemysli si, že sem srab,“ říkal mi, „ale cestou tam nahoru se mi to rozleželo. Víš vona je pravděpodobnost, že se něco stane, sice minimální, nicméně je tu. Znám pár frajerů, který to odnesli…“

„Udělals dobře,“ utěšoval sem ho, „byla by to věčná škoda kvůli jedný exhibici, kterou tu uvidí jen pár lidí, přijít o film, kterej uviděj tisíce.“

„Milióny…,“ opravil mě Ptáčník, „filmy, kde hraje Chuck Weissman, sou pro milióny.“

„No tak to vidíš, dokonce milióny,“ přitakal sem a cvak si z láhve.

Přidal se k nám Víťa a pozdvižením obočí se ptal, co se děje, takže sme mu pověděli o těch miliónech, a taky souhlasil, a pak sme dorazili tu láhev a koukali se na to, jak se lidi vrhaj z mostu a chovaj se „jako když blázen“, jak by řekla moje babička z matčiny strany.