Ráno sem se zase probudil první. Došoural sem se k umyvadlu, opatrně sem se podíval do zrcadla nad ním a v tu chvíli se mi před očima vynořil obrázek toho, jak sem se před léty strašně pohádal s Danielou. Stáli sme tenkrát v nějaký noci na nějaký ulici a já tak trochu vrávoral a furt dokola sem opakoval, že ať nemá pořád strach, že „nějaký prachy mám na cestě“ a podobný blbosti, protože šlo o to, že nemáme peníze, a Daniele už ruply nervy z mýho nemírnýho pití, a tak tu scénku ukončila tím, že přede mnou roztrhala moji fotku, co nosila v peněžence, a eště na ni plivla, a já sem se tomu tenkrát posupně usmíval, a pak sem odpochodoval vlevo a ona vpravo, prostě každej opačným směrem. Jenže Daniela se za chvíli vrátila zpátky na to samý místo a posbírala mě ze země, zničenýho a poplivanýho ztroskotance, a druhej den mě v slzách slepila dohromady, což já tenkrát netušil, to mi řekla až o hodně pozdějc. Poprosil sem ji tenkrát, jestli by mi tu fotku neukázala, a když ji opatrně vylovila z peněženky a provinile mi ji podala, tak sem nevěděl, jestli se mám smát, nebo spíš plakat, protože takovou zvláštní podobenku sem fakt nikdy neviděl. Daniela se snažila, a i když to složila celkem slušně, už přece jen netrefila ty zlomky milimetrů, takže všechno bylo sice nepatrně, ale přece jenom posunutý a já to byl a zároveň nebyl stejně jako teď v tom zrcadle. S podobama je to všelijaký. To máte, tatínku, furt něco…
Vzpomínám si, jak naše škola kdysi zakoupila bustu Jana Amose Komenského. Ředitel zorganizoval ten den slavnostní odhalení, na kterým zahrála jedna nadaná spolužačka něco na příčnou flétnu a on sám pak prones dlouhatánskou řeč o významu Komenskýho jakožto učitele národů. Stáli sme tam s Honzou Břečkou, kterej se mě snažil rozesmát tím, že mi potichu recitoval zezadu do ucha: „Jan Amos Komenský, to byl machr na ženský, jednou skočil na ženskou, udělal z ní Komenskou“ nebo tak nějak, já už si to přesně nepamatuju. Byl tam při tý vernisáži i sám mistr, kterej tu sochu dělal, což byl člověk, jehož sem znal od vidění, neboť dost často přednášel dějiny umění po různejch restauracích v okolí společně s mým otčímem Béďou, taktéž sochařem. Stál tam tenkrát v koženým baretu, ruce za zádama, a s hlavou mírně na stranu souhlasně pokyvoval, když ředitel promlouval o zásluhách tohodle kritika scholastickýho systému, kterej na sebe, jak prohlásil, „dodnes upoutává pozornost pedagogů celého světa“.
Já nevím, jestli celýho světa, ale určitě upoutal pozornost profesorky Drábkový, která stála vedle mě a celou tu dobu si šeptala: „Odkud já tu tvář jenom znám?“ Bylo mi divný, jak může přemejšlet o tom, odkud tu tvář jenom zná, když bylo přece jasný, že se jedná o Jana Amose Komenskýho, a toho by jako pedagog znát samozřejmě měla, ale když sem se sám zahleděl na ten ksicht před sebou trochu pozornějc, tak sem jí musel dát zapravdu, protože i mně se zdál bejt povědomej odjinud než jenom z čítanek. Byla to podobizna muže mladšího, což nezakryla ani bradka, ani Comeniova praktická čapka. Ředitel zakončil svou řeč zvoláním: „Vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!“, čímž nám naznačil, ať zase koukáme pěkně zalízt do tříd, protože legrace skončila, takže sme mu zatleskali a rozešli se po svým až na profesorku Drábkovou, která tam zůstala stát s hluboce přemítavým výrazem v obličeji a probrala se, až když s ní ředitel jemně zatřás. No a to, co následovalo, bylo docela zajímavý. Profesorka Drábková si s tou podobou, na kterou ne a ne přijít, lámala hlavu tak dlouho, až na to nakonec kápla. Prolezla všechny třídnice a probrala všechny podezřelý omluvenky podezřelejch žáků a z těch pak dala stranou největší průseráře s dlouhejma vlasama a nakonec jí zbyl jedinej typ: Jindra Skorkovský, nenápadná tichá mánička ze 4. b, kterej měl absolutně nejvíc neomluvenejch i omluvenejch hodin, a mimo jiný to byl ten největší děvkař ze školy. Udeřila na něj tak razantně, že se ani moc nebránil a klidně se přiznal, že párkrát seděl u mistra modelem, pro…
