Když se poslední řady kolony vyškrábaly na kopec, uviděl i Šuchov, co se děje: napravo od nich, daleko ve stepi, se černala další kolona. Šla šikmo proti naší koloně, a jak ji uviděla, zřejmě taky prudce přidala.
Mohla to být jen kolona z mechanických dílen, je v ní asi tři sta lidí. Nejspíš měli taky smůlu, taky je zdrželi. Ale kvůli čemu je? Pravda, u nich se někdy stane, že je zdrží kvůli práci. Třeba nedokončili opravu nějakého stroje. Jenže tem je to fuk, ti jsou celý den v teple.
Tak, a teď kdo s koho. Mládenci utíkají, doslova utíkají. Doprovod přešel taky do klusu a velitel jen každou chvíli křikne:
„Neroztahovat! Dobíhej tam vzadu! Vzadu dobíhat!“
Hergot, dej pokoj! Co štěkáš? Copak nedobíháme?
A všechno, o čem kdo mluvil i o čem kdo přemýšlel, všechno je zapomenuto a celá kolona má jediný zájem:
„Předehnat! Vzít je!“
A náhle se všechno pomíchalo jako sůl s pepřem, doprovod už najednou není pro káry nepřítel, ale přítel. A nepřítelem je tamta kolona.
Do všech najednou vjela veselost a zlost je přešla.
„Tempo! Tempo!“ křičí zadní na ty vpředu.
Naše kolona se vřítila do ulice a mechanici zmizeli za obytnou čtvrtí. Začal závod poslepu.
Prostředkem ulice se teď naší koloně běží líp. A taky doprovod nemá po stranách tak hrbolatou cestu. Tady je musíme vzít!
Musíme vzít mechaniky taky proto, že je prohlížejí v bráně zvlášť dlouho.
Od té doby, co se v táboře začalo zabíjet, je vedení přesvědčeno, že nože se dělají v mechanických dílnách a odtud že se pronášejí do tábora. Proto filcují mechaniky v bráně zvlášť přísně. I pozdě na podzim, zem už byla studená jako led, jim každý den ještě nařizovali;
„Mechanici boty dolu! Boty do rukou!“ Nechali je stát bosky a tak je prohlíželi.
A i teď, mráz nemráz, vždycky ukážou prstem:
„Ty tam, pravou válenku dolu! A ty levou!“
Kára sundá válenku, poskakuje po jedné noze a přitom musí válenku obrátit a zatřepat onucí na důkaz, že tam žádný nůž nemá.
Šuchov ovšem slyšel – jestli je to pravda nebo ne, to neví – že mechanici už v létě přinesli do tábora dva sloupky na odbíjenou a v těch že měli všechny nože poschovávané. V každém sloupku deset dlouhých nožů. Teď se na ně v táboře občas přijde, jednou tadyhle, jednou tamhle.
Tak přeběhli klusem kolem nového klubu, minuli obytnou čtvrt a dřevařský kombinát a vyrazili do zatáčky vedoucí přímo k bráně do tábora.
„Hu – hú – u!“ vyrazila ze sebe kolona jako jeden muž.
Právě sem, na tohle styčné místo obou cest měli namířeno! Mechanici se opozdili, zůstali nějakých sto padesát metru vpravo.
Tak, a teď už jdou klidně. Všichni v koloně se radují. Zaječí radostí, no prosím, ještě žáby se nás bojí.
A už je tu tábor. Je stejný, jaký byl, když ho ráno opustili: tma, kolem celého tábora prkenná ohrada, a na ní lucerny. Zvlášť hustě svítí lucerny před strážnici. Prostranství, kde bude prohlídka, je jak zalité sluncem.
Ale ještě než dojdou ke strážnici…
„Stát!“ křikl zástupce velitele. Odevzdá samopal jednomu strážnému a přiběhne těsně ke koloně …
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.