Jeden den Ivana Děnisoviče

Hned jak vyšel ven, se rozběhl a utíkal do svého baráku. Aby nepropásl Césara, až se vrátí.

Ale César už seděl na své dolní palandě a lebedil si nad svým balíčkem. Všechno, co přinesl, měl rozložené po lůžku a na skříňce. Bylo to však v polotmě, protože tam nedopadalo přímé světlo ze žárovky, které zachycovala Šuchovova horní palanda.

Šuchov se sehnul, vkročil mezi kapitánovo a Césarovo lůžko a podával mu večerní příděl.

„Váš chleba, Césare Markoviči.“

Neřekl: „Tak co, dostal jste?“, protože to by byla narážka, že držel Césarovi místo ve frontě a že má teď právo na svůj díl. Věděl, že je má. Ale nebyl vyžírka ani po osmi letech života v táborech a čím dál víc se v téhle hrdosti utvrzoval.

Ale marná sláva, očím poručit nemohl. Jeho oči, ostříží oči protřelého vězně, ve vteřince přelítly a prošmejdily celý Césarův balík rozložený na posteli a na skříňce. A přestože obaly nebyly úplně rozbalené a některé pytlíčky zavázané, zjistil Šuchov bezděky, tím bleskurychlým pohledem i čichem doplňujícím zrak, že César dostal salám, kondenzované mléko, tlustou uzenou rybu, slaninu, voňavé sušenky a cukroví, které melo zase jinou vůni, asi dvě kila kostkového cukru a nejspíš i čajové máslo, cigarety, lulkový tabák – a ani to ještě nebylo všechno.

A to vše si Šuchov uvědomil za kratičký okamžik, než dořekl:

„Váš chleba, Césare Markoviči.“

Ale César, celý rozrušený, rozcuchaný a jako opilý (každý, kdo dostane balík s potravinami, se takhle vyjeví), jen mávl rukou:

„Nech si ho, Ivane Děnisoviči!“

Šlichta a k tomu dvě stě gramu chleba, to byla kompletní večere a samozřejmě taky Šuchovův vrchovatý podíl na Césarově balíku.

A Šuchov, jako když utne, rázem si zakázal očekávat, že by mu mohlo kápnout cokoli z rozložených Césarových dobrot. Není nic horšího než si takhle zbytečně navnadit žaludek.

V ruce má čtyři sta gramu, dvě stě k tomu a v slamníku nejmíň dalších dvě stě.

Co chce víc. Dvě stě splivne teď, zítra ráno spořádá pět set padesát, čtyři sta si vezme do práce – život jak v ráji! A ty dvě stovečky ve slamníku ať tam ještě zůstanou. Dobře že je Šuchov stačil zašít, tamhle v pětasedmdesátce někomu šlohli chleba ze skříňky – a teď si utíkej žalovat třeba svatému Petrovi.

Jsou takoví, co si říkají: balíčkář je magnát, trhni na něm co se dá! Ale když to člověk uváží, ten jak lehko nabyl, tak lehko pozbyl. Stává se, že si i balíčkáři, než jim přijde další zásilka, rádi vyslouží nějakou tu kaši navíc. I na špačka si políčí. Dozorci se musí dát, parťákovi taky a co poskokovi od balíku? Copak to jde mu nedat? Ten by ti, kamaráde, podruhé mohl balík zašantročit tak, že se týden nedostane do seznamu. A co skladníkovi z úschovny, kterému se všechny potraviny odevzdávají, tomu, co k němu zítra ráno před nástupem ponese César svůj balík v pytli (kvůli zlodějům a kvůli filcování v baráku, ostatně je to taky nařízení) – toho kdybys pořádně nepodmazal, tak ti po trochách uzobe víc. Sedí tam celý den zavřený s cizími potravinami, kontroluj ho, krysu! A za…