KAPITOLA 4
My, Svobodnej národ
Cestou zpět na farmu se nepřihodilo nic zvláštního. Nebe zůstalo modré, žádná z ovcí na pastvině se najednou nedala do rychlého pohybu pozpátku, aniž by hýbala nohama, a nade vším se rozlil vzduch plný dusné horké prázdnoty.
Kryslov byl na pěšině vedoucí k zadním dveřím a zřejmě chytil něco, co teď svíral v předních tlapkách. V okamžiku, kdy uviděl Toničku, to zvedl, rozběhl se a velkou rychlostí zmizel za rohem domu, přičemž mu několikrát proklouzly nohy, jak se to stává provinilým kočkám, když se pokoušejí zachránit útěkem. Tonička dokázala házet neobyčejně přesně a stačil jí k tomu i kus drnu.
No, alespoň že to, co mu viselo v tlamě, nebylo modročervené.
„Podívej se na něj,“ řekla. „Velký tlustý zbabělec! Fakt bych si přála nějak ho odnaučit chytat malé ptáčky! Je to tak smutné!“
„Nemáš náhodou nějaký klobouk, který by sis mohla nasadit, co?“ zeptala se ropucha z kapsy u zástěry. „Hrozně nerada sedávám takhle naslepo!“
Zašly do mlékárny, kterou měla Tonička obvykle většinu dne pro sebe.
V křoví u dveří se ozval tlumený rozhovor. Probíhal nějak takhle:
„Cožeto ta naša maluša bosorbabapřála?“
„Ríkla, že by chcela, bo by ten mňauhovado nezhřál ty malé
chúďata ptakoše.“
}yA to je všecko? Kristusmaríja!Nae problémo!“
Tonička položila ropuchu na stůl tak opatrně, jak to jen šlo.
„A co vlastně jíš?“ zeptala se. Bylo slušné nabídnout hostu něco na zub, to věděla.
„Byla jsem zvyklá na slimáky a červy a takové věci,“ odpověděla ropucha. „Nebylo to jednoduché. Ale jestli žádné nemáš, nelam si s tím hlavu. Je mi jasné, že jsi nepředpokládala, že k tobě zaskočí na návštěvu ropucha.“
„Co takhle trochu mléka?“
„To by bylo milé.“
Tonička donesla mléko a nalila trochu na talířek. Dívala se, jak se k němu ropucha šourá.
„Byla jsi půvabný princ?“ zeptala se, aby řeč nestála.
„Jo, správně, možná,“ odpověděla ropucha a usrkávala mléka.
„A proč tě slečna Klíšťová zaklela?“
„Ta? Takové věci ona neumí,“ zavrtěla hlavou ropucha. „Proměnit někoho v ropuchu a nechat ho myslet jako člověka, to je skutečná magie. Ne, to udělala víla Kmotřička. Nikdy se nesnaž podvést ženu s hůlkou, na jejímž konci je hvězda, mladá dámo. Mají v sobě mimo jiné šuplík plný ošklivostí.“
„A proč to udělala?“
Ropucha vypadala rozpačitě. „Nevím,“ odkvákla krátce. „Bylo to všechno dost... nejasné. Já jen vím, že jsem byla člověkem. Alespoň si myslím, že to vím. Běhá mi z toho mráz po zádech. Někdy se v noci probudím a napadne mě: Byla jsem vůbec kdy člověkem! A nebo jsem byla jen ropuchou, která jí lezla tak na nervy, že mě začarovala tak, že si myslím, že jsem byla člověkem? To by byla skutečná muka, nemám pravdu? Představ si, že se nemám v co nazpět proměnit?“
Ropucha k Toničce obrátila ustarané žluté oči. „Víš, ono to asi nemůže být moc těžké, provést něco s mozkem ropuchy, že? Určitě je to jednodušší než proměnit osmdesátikilového člověka v pár deka těžkou ropuchu, ne? Kampak se asi tak poděje zbytek té hmoty? ptám se sama sebe. Je to jen něco jako přebytek, s nímž se dá volně manipulovat? Dělá mi to opravdu velké starosti. Podívej, mám jednu dvě vzpomínky na dobu, kdy jsem byla člověk, ale co jsou to vzpomínky? Jen myšlenky ve tvém mozku. Nemůžeš si být jistá, že jsou skutečné. Čestně, v noci potom, co jsem snědla nějakého špatného slimáka, jsem se budila s křikem, jenže jediné, co mi vyšlo z huby, bylo kvákání. Díky za mléko, bylo moc dobré.“
Tonička na ropuchu mlčky zírala.
„Víš, co ti řeknu?“ ozvala se po chvíli. „Magie je mnohem složitější, než jsem si myslela.“
„Plesky–plesk–pleskity! Štilip, štilip, píp! Achich–achja malé
chúďatko! Píp, píp, cvrliky, cvrliky!“
Tonička se rozeběhla k oknu.
Na cestičce byl Fígl. Z kousku hadříku si udělal dosti nepodařená křídla, ze slámy neumělou masku se zobákem a pobíhal na cestičce do kruhu jako poraněný pták.
„Ach, trylky, trylky, cvrliky! Plesky, plesky! Enom se strašluju, aby kolokol nebyl nějaký kotisko škaredý, zlý! Achich, achich, jemináku!“
A o kus dál …
