KAPITOLA 6
Pastýřka
„Vy jste mrtví? “ řekla Tonička. Rozhlédla se kolem sebe. Fíglové se sbírali ze země, reptali, ale ani jeden z nich nezačal dělat Jejky, jejky“. A to, co jí řekl Rob Kterýten, už jí vůbec nedávalo žádný smysl.
„Ale když si myslíte, že jste mrtví, tak co jsou potom oni?“ řekla a ukázala na několik malých těl.
„Oh, ti šli curyk do země tých živých,“ odpověděl vesele Rob Kterýten. „Tá néni tak faň jak táto, ale žijou si tam prima klas a v krátkosti je máme tutady. Netřeba nám smutnit.“
Bolaví na víru nikdy moc nebyli, ale Tonička si myslela, že ví, jak by měly věci fungovat, a většinou všechno vycházelo z předpokladu, že jste ještě živí a ne mrtví.
„Ale vždyť vy j ste živí!“ zvolala.
„Ach nae, paňo,“ zavrtěl hlavou Rob a pomáhal na nohy dalšímu piktmužíkovi. „My byli živí. A byli sme hodní chlapi v tem kraji živých a za to sme se zrodili tady, dyž sme umříli tam.“
„To jako... vy myslíte, že... že jste někde jinde umřeli a potom jste přišli sem?“ ujišťovala se Tonička, že rozumí správně. „To myslíte, že tohle je něco jako nebe?“
„Jasňačka!“ zajásal Rob Kterýten. „Zrovna jak z adverismenta!
Svítí slunko, máme dobré lovení, krásny kytky a tydle ftáčkove štilipají!“
„Ajto!“ přidávali se nadšeně i ostatní. „A co je prálky!“ A to už zněl kolem celý sbor hlasů.
„Ačorka!“
„A co teprvá slop!“
„Aslopaprálka!“
„A kebebčata!“ dodával Poťapaný Vilda.
„Ale vždyť tady je tolik ošklivých věcí!“ divila se Tonička.
„Třeba obludy!“
„Ajto,“ přikyvoval Rob s blaženým výrazem. „Moc faň, nemyšlujete? Všecko jak na taníři, přichystaný, aj věci na bojováni!“
„Ale my tady žijeme!“ trvala na svém Tonička.
„Ach, možno, že vy habouni jste taky všeci buli hodný v minulým žití,“ prohlásil Rob velkomyslně. „Tak já dám dokopy chlapoše, paňo.“
Když poodešel, sáhla Tonička do kapsy u sukně a vytáhla ropuchu.
„Ale,“ prohlásila užasle ropucha. „Přežili jsme to. Úžasné. Máme, mimochodem, velmi přesné podklady pro postup proti majitelce těch psů.“
„Cože?“ zeptala se Tonička a zamračila se. „O čem to mluvíš?“
„Já... já... vlastně nevím,“ odpověděla ropucha. „Ta myšlenka se mi nějak objevila v hlavě. Možná jsem věděla něco o psech, když jsem byla člověkem?“
„Poslyš, Fíglové si myslí, že jsou v nebi! Myslí si, že umřeli a přišli sem za odměnu!“
„A co?“ naklonila ropucha hlavu ke straně.
„No, to přece nemůže být pravda! Vždyť my tady žijeme a čeká se, že až umřem, přijdeme do nebe, které je někde jinde!“
„No, to ale říkáš úplně to samé, ale jiným způsobem, ne? Každopádně existuje mnoho válečnických kmenů, které věří, že po smrti přijdou do nějakého nebe,“ odpověděla ropucha. „Do takového, kde budou moci jíst a pít a bojovat po libosti? Proč by tohle nemohlo být jejich nebe?“
„Ale tohle je skutečný svět!“
„No a? Vždyť oni na to také věří! A kromě toho jsou jenom malí. Třeba je vesmír už tak trochu přeplněný a nebe už se musí dávat tam, kde je ještě trocha volného místa. Já jsem jen ropucha, takže jistě pochopíš, že co se těchto věcí týče, musím hodně hádat. Možná, že se mýlí. Možná, že se mýlíš ty. Možná, že se mýlím já.“
Tonička ucítila, jak ji do boty kope malá noha.
„Radši bysme měli pohnout, paňo,“ sdělil jí Rob Kterýten. Přes rameno měl přehozeného jednoho mrtvého Fígla. Mrtvá těla neslo i několik dalších pikt–mužíků.
„Ehm... nepohřbíte je?“ zeptala se Tonička.
„Ajto, oni už tuty starý těla netřebujou, a nejni vhodný nechat je enem tak povalovať,“ přikývl Rob. „A navíce kdyby habouni našli tuto malý lebčičky a malý hnátky, začnou mudrovat, a my nejsme vo to, aby do nás kdoto špáral. O vás nemluvim, paňo,“ dodával spěšně.
„No, to je... opravdu velmi praktické myšlení,“ řekla Tonička a vzdala se.
Fíglové ukázali na vzdálený pahorek, jehož vršek obrůstal prstenec trnitých keřů. Mnoho pahorků na dálinách bylo porostlých křovím. Rostly tam i stromy, které se uchytily na silnější vrstvě země. Říkalo se, že porazit tady strom přináší neštěstí.
„Už enem henten kúšček,“ dodával.
„Vy žijete v jednom z těch pahork…
