Slečna Klíšťová poklusávala prašnou cestou. Čarodejky jsou velmi nerady, když je někdo vidí spěchat, nebo dokonce běžet. Je to neprofesionálni. Jsou také nerady, když je někdo vidí nosit věci, a ona měla na zádech stan.
Taky se za ní táhly obláčky páry. Čarodějky vysychají zevnitř.
„A jakou to mělo zubatou tlamu!“ prohlásil tajemný hlásek, tentokrát odněkud z jejího klobouku.
„Já vím!“ odpověděla popuzeně slečna Klíšťová.
„A ona si vyskočí a praští do toho!“
„Ano, já vím\“
„Jen tak, jako když nic!“
„Ano. To bylo velmi působivé,“ přikývla slečna Klíšťová.
Pomalují docházel dech. Kromě toho už se ocitla na prvních úbočích „důlin“ a na křídě jí to tak nešlo. Potulná čarodějka má ráda pevnou půdu pod nohama, ne nějaký nerost, měkký tak, že se dá řezat nožem.
„Působivé?“ vypískl hlásek. „Vždyť použila svého bratra jako návnadu!“
„Úžasné, že?“ přikývla slečna Klíšťová. „Tak rychlá a správná úvaha..., ale ne, ne...“ Zpomalila a u první kamenné zídky, oddělující pole, se zastavila a opřela se o ni, protože se jí zmocnila vlna nevolnosti.
„Co je? Co se děje?“ vykřikl hlásek na klobouku. „Málem jsi mě shodila!“
„To je ta mizerná křída! Už ji cítím. Dokážu provozovat magii na pořádné zemi, na kameni mi to nedělá potíže a na jílu nejsem špatná, i když..., ale křída není ani ryba, ani rak! Jsem velmi citlivá na geologické podmínky.“
„Co se mi to tady pokoušíš říct?“ odpovídal hlásek.
„Křída... to je hladová zem. Já... na křídě nemám skoro žádnou moc.“
Stále neviditelný vlastník hlasu řekl: „Máš v úmyslu omdlít?“
„Ne, to ne! To ta magie, která nefunguje...“
Slečna Klíšťová nevypadala jako čarodějka. Většina čarodějek tak vlastně nevypadá, hlavně ne ty, které putují z místa na místo. Když někdo putuje mezi nevzdělanými, pak vypadat jako čarodějka může být nebezpečné. Z toho důvodu neměla žádné okultní šperky ani bižuterii, magický nůž ani stříbrný pohár se vzorkem lebek a propletených kostí a nenosila koště, z jehož konce by vyletovaly magické jiskérky, protože to všechno jsou drobné náznaky, že by někde nedaleko mohla být čarodějka. V jejích kapsách byste nenašli nic kouzelnějšího než pár proutků, možná kousek provázku, minci či dvě a pochopitelně magický talisman.
Každý široko daleko nosil talismany a slečna Klíšťová došla k názoru, že kdyby neměla magický talisman, mohli by si o ní lidé myslet, že je čarodějka. Když jste chtěli být čarodějkou, museli jste být dost mazaní.
Slečna Klíšťová měla špičatý klobouk, ale byl to klobouk takticky tajnosnubný a špičatý jen tehdy, když si to přála.
Jediná věc v její kabele, která by mohla vyvolat nějaké podezření, byla malá, umaštěná knížečka s názvem Úvod do únikologie od Velkého Merliniho. Jestliže je jedním z možných nebezpečí vašeho povolání to, že vás hodí se spoutanýma rukama do jezírka, pak schopnost uplavat třicet metrů pod vodou plně oblečená či umění ukrývat se pod vodou a dýchat dutým stéblem rákosu nejsou absolutně k ničemu, pokud nejste opravdu špičkoví machři na uzly.
„Takže ty tady nedokážeš čarovat?“ zajímal se hlásek za kloboukem.
„Přesně tak. Nedokážu,“ přikývla slečna Klíšťová.
Když zaslechla cinkot, zvedla hlavu. Po bílé cestě se blížilo podivné procesí. Z větší části se skládalo z oslů, kteří táhli malé vozíky pokryté pestrobarevnými plachtami. Vedle vozů kráčeli lidé zaprášení skoro do pasu. Byli to hlavně muži, barevně oblečení – nebo alespoň v oblečení, které bylo barevné předtím, než ho jeho majitelé vláčeli celé roky prachem a blátem – a každý z nich měl na hlavě podivný hranatý klobouk.
Slečna Klíšťová se usmála.
Vypadali jako podomní brusiči a dráteníci, ale ona dobře věděla, že by se mezi nimi nenašel jediný, který by uměl zaletovat konev na čaj. Prodávali neviditelné věci. A potom, co vyprodali své zboží, pořád ho měli dost. Prodávali to, co každý potřeboval, ale málokdo chtěl. Prodávali klíče k vesmíru Údem, kteří ani nevěděli, zeje zamčený.
nemůžu čarovat,“ opakovala slečna Klíšťová a narovnala se. „Ale můžu to někoho naučit!“
Tonička…
