Svobodnej národ (Terry Pratchett)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

KAPITOLA 11
Probuzení

Na druhé straně mýtiny, kde pořád ještě pracoval mužíček–loupáček, zbýval poslední ořech. Byl velký, zpolovice tak vysoký jako Tonička.

A maličko se kýval. Louskáček se rozmáchl kladivem, a ořech se po úderu kousek odkutálel.

Podívejme, co to tady doopravdy máme... pomyslela si Tonička a zasmála se.

Královna se na ni nechápavě podívala. „Tobě to připadá k smíchu?“ zamračila se. „Co je na tom tak legračního? Co je tak zábavného na téhle situaci?“

„Jen mě něco legračního napadlo,“ odpověděla jí Tonička.

Královna se na ni zaškaredila, jak to často dělají lidé beze smyslu pro humor, když se v jejich přítomnosti někdo směje.

No, ty nejsi moc chytrá, pomyslela si Tonička. Nikdy jsi to nepotřebovala. Všechno, co jsi chtěla, jsi dostala tak, že sis o tom nechala zdát. Věříš ve své sny, takže nemusíš myslet.

Otočila se a zašeptala Rolandovi: „Rozbij ten ořech! Nestarej se o to, co dělám já, ale za každou cenu rozbij ten ořech!“

Chlapec na ni zíral nechápavýma očima.

„Co jsi mu to řekla?“ vyštěkla královna.

„Jen jsem se s ním loučila,“ odpověděla Tonička a ještě pevněji k sobě přitiskla bratra. „Bratra vám ale nedám, kdybyste dělala co dělala!“

„Dobrá, víš, jakou barvu mají tvé vnitřnosti?“ zasyčela královna.

Tonička pomalu potřásla hlavou.

„Takže přišel čas, abys to zjistila,“ řekla královna a tentokrát se sladce usmála.

„Nemáš dost sil na to, abys udělala něco takového,“ odpověděla jí Tonička.

„Abys věděla, máš pravdu,“ přikývla královna. „Ten druh psychické magie je velmi, opravdu velmi těžký a náročný. Ale mohu tě přinutit myslet, že jsem ti udělala... ty nejstrašnější věci. A to je všechno, holčičko, co potrebujú. Nechtěla bys mě poprosit o milost teď? Možná, že později už to nepůjde.“

Tonička chvilku mlčela. „Ne,“ zavrtěla nakonec hlavou.

„Myslím, že nic takového udělat nechci.“

Královna se sklonila. Její šedé oči naplnily Toniččin svět. „Zdejší obyvatelé si to budou pamatovat opravdu dlouho,“ řekla královna.

„Taky doufám,“ přikývla Tonička. „Rozbij ten ořech.“

Královna se znovu na okamžik zatvářila nechápavě. Jen velmi těžce se přizpůsobovala náhlým změnám. „Cože?“

„E? Aha... dobrá,“ přikývl Roland.

„Co jsi mu to říkala?“ zajímala se královna, když se hoch rozeběhl k muži s kladivem.

Tonička ji kopla do nohy. To nebyla čarodejnícka věc. Byla to přesně taková věc, jakou by udělalo devítileté děcko. V duchu zatoužila, aby ji napadlo něco jiného. Jenže na druhé straně měla bytelné okované boty a kopanec se jí skvěle podařil.

Královna s ní zacloumala. „Proč jsi to udělala? Proč nechceš dělat, co ti řeknu? Všichni by byli šťastní, kdyby mohli dělat, co jim přikážu!“

Tonička se dívala do ženiny tváře. Teď měla královna oči šedé, ale zorničky vypadaly jako stříbrná zrcadla.

Vím, co jsi zač, řekly její Třetí myšlenky. Ty jsi tvor, který se nikdy nic nenaučí. O Údech vůbec nic nevíš! Jsi jen ... dítě, které fyzicky vyrostlo.

„Chceš cukrátko?“ zašeptala.

Za zády se jí ozval výkřik. Otočila se v královnině sevření a viděla, jak se Roland pere o kladivo. Právě když se ohlédla, vybojoval ho a se silou, kterou mu dodávalo zoufalství, pozvedl tu těžkou věc nad hlavu, přičemž porazil elfa stojícího za ním.

V okamžiku, kdy kladivo dopadalo, obrátila královna Toničku prudce k sobě. „Cukrátko?“ zasyčela. „Já ti ukážu cukrát–“

„Kristusmaríja! To je králka! A lapia našu keldu, tá ošklivica škaredá!“

„Žádná králka! Žádné šéfik! Sme Svobodnej národ!“

„Zuřím, že bych zamordoval aj kebab!“

„Na ňu!“

Tonička byla nejspíš jediná osoba na světě, která byla šťastná, když zaslechla zvuk Nac mac Fíglích hlasů.

Vyrojili se z rozbitého ořechu. Někteří měli pořád ještě motýlky, jiní se už stačili převléct do kiltů.

Všichni, do posledního, ale byli v bojovné náladě, a protože chtěli ušetřit čas, bojovali cestou jeden s druhým, aby se předem zahřáli.

Čistina se... vyčistila. Skutečnost nebo sny, každý pozná, když se na ně řítí malér podobný řvoucímu, proklínajícímu modročervenému přílivu.

Tonička se vytrhla královně ze sevření a vběhla do trávy, odkud mohla všechno pozorovat.

Kolem proběhl Yan Habáně a nad hlavou nesl velkého elfa, který se zmítal a bránil ze všech sil. Pak se najednou zastavil a hodil svým protivníkem přes celou mýtinu.

„A pryč s takovým pazgřivcem a bác s ním rovnú do zmole!“ zaječel, obrátil se a vrhl se zpět do bitevní vřavy.

Nac mac Fíglové se nedali ani zašlápnout, ani rozmačkat.

Pracovali ve skupinkách, vybíhali jeden druhému na záda, aby se dostali výš a mohli něčím, nejraději vlastní hlavou, udeřit mnohem vyšší elfy. A jakmile někdo jednou padl k zemi, byl nemilosrdně zkopán malýma nohama.

Ve způsobu, jakým Nac mac Fíglové bojovali, byl jistý systém.

Tak například: vždycky si nejdříve vybrali toho největšího protivníka, protože, jak to později zdůvodnil Rob Kterýten, Je o moc jednodušší sa do nich strefit, kapíro?“. A pak – nikdy se ani na okamžik nezastavili. To bylo nejspíše to, co nakonec každého jejich nepřítele dostalo do kolen. Jako když na vás zaútočí roj vos s pěstmi.

Pak jim nějakou chvíli trvalo, než pochopili, že jim došli tvorové, s nimiž by mohli bojovat. Pro všechny případy se ještě chvilku prali mezi sebou, jen tak, ze setrvačnosti, pak se ale uklidnili a začali prohledával kapsy padlých v naději, že tam najdou nějaké drobné.

Tonička vstala.

„No, nebylo to špatně provedený, aj dyž to pravím sám,“ prohlásil Rob Kterýten a rozhlížel se po bojišti. „Moc fajn prálka, a to sme ani nemoseli použit poéziju.“

„Jak jste se dostali do toho ořechu?“ nevydržela to už Tonička.

„Vždyť... vždyť... byl přece ořechl“

„To byl jediný způsob, kterým jsme sa semkaj mohli dostat,“ odpověděl jí Rob Kterýten. „Moselo to byt cosi, co vynde na prv ráz.

Je to velice těžká robota, tuta navigacija ve snoch!“

„Zvlášťto dyž seš trocha namatlanej,“ dodával spokojeně Poťapaný Vilda a široce se usmíval.

„Cože? Vy jste... pili?“ zamračila se Tonička. „Věděli jste, že se budete muset postavit královně, a byli jste v hospodě?“

„Ach, nae!“ odpovídal Rob Kterýten. „Vzpomínáš na ten sen na bále? Cos měla ty krásné šatečky a totok? Tam jsme zvostali zavřití!“

„Ale vždyť já toho snovače zabila!“

Rob se zatvářil mírně nejistě. „Nóó,“ odpověděl, , jenže my se nedostali ven tak lehko jak ty. Nejakú chvílu nám to trvalo.“

„Ajto, než sme vyslopali všecko pití, co tam měli,“ doplňoval Poťapaný Vilda snaživě. Rob se ošklivě podíval.

„No, tak takto tos zas říkat nemusel!“ utrhl se na něj.

„To chceš říct, že ten sen pokračoval dál?“ ujišťovala se Tonička.

„Dyž máš dost velikú žízeň,“ přikývl Poťapaný Vilda. „A von tam nebyl enem slop, ale aj tytok oblažené chlebíčky a iné zmlsky.“

„Já si myslela, že když ve snu něco sním nebo vypijú, už tam zůstanu navěky!“

„No ajto, to platí pro většinu stvoření,“ přikývl Rob Kterýten.

„Ale nae pro Fígle. Chalupy, banky, chlévky, sny, nám je to egal. Neexistuje místo, kam bysme se nedostali a odkáď bysme zas nevylezli ven.“

„Akorát hospody sú těžké,“ doplňoval Yan Habáně.

„No, ajto,“ přikývl Rob Kterýten vesele. „Dyž máme vylézt z hospody, tož to nám dá někdy sakra prácu, ja, máš recht.“

„Kam se poděla královna?“ zeptala se Tonička.

„Hé, ta vzala paly, sotva sme sa ukázali,“ ušklíbl se Rob Kterýten.

„A my bysme to měli udělat taky, paňo, než sa sny změníja. To je ten aplégr, cos hledala? Cákryš, to je ale prevít nadělení!“

„Ceš koko!“ zaječel Čestmír, který zřejmě přepnul na sladkého autopilota.

„Ty lagramente jeden! Žádé kokino, ty ancijáš nedobrý, málo hodný, skoro nic! Nic nedostaneš!“ vykřikl na něj Rob Kterýten. „A přestaň břískat a přestaň byt zátěž pro svoju chúďa sestru!“

Tonička otevřela ústa k protestu, ale znovu je zavřela, když viděla, jak se Čestmír, po kratičkém šoku, rozhihňal.

„Leglační!“ prohlásil. „Mlňous chlap! Mňousmlňous chlap!“

„No nazdar,“ řekla Tonička. „Teď jsi ho vyděsil!“

Nakonec ale byla velmi překvapená, protože až dodnes Čestmíra žádný člověk tak nezajímal, pokud ovšem nebyl z perníku, mandlové či jiné cukrové hmoty.

„Héj, Robe, máme tady eště jednyho malyho habouna,“ volal nějaký piktmužík. Ke své hrůze spatřila Tonička, jak několik Nac mac Fíglů zvedá hlavu Rolandovi, který byl v bezvědomí. Ležel na zemi jak dlouhý, tak široký.

„Ajto, to je ten ogařisko, co si na ťa ozvíral papulu, keldo,“ přikývl Rob. „A Yana Habáně se pokusil mlaščit kladivem. To nebylo moc chytrý dělání! Co s ním máme udělat?“

Tráva se zatřásla. Nebe rychle temnělo. Vzduch se ochladil.

„Nemůžem ho tady nechat!“ řekla Tonička.

„Tak fajn, povlíknem ho s sebou!“ přikývl Rob Kterýten. „Ale pohněme sa včíl! Švihýc, švihýc!“

„Mlňousmlňous chlap! Mlňous, mlňous chlap!“ vykřikoval Čestmír nadšeně.

„Tak, obávám se, že takhle to bude ječet celý den,“ prohlásila Tonička.

„Tak rovnú ke dveřím,“ zvolal Rob Kterýten. „Vidiš včíl dvírca?“

Tonička se začala zoufale rozhlížet. Vítr byl čím dál kousavější.

„Nandi dvírca!“ vykřikl Rob Kterýten. „Mosíš je vidět!“ To byl rozkaz. Otočila se a zamrkala.

„Ehm... ehm...“ začala nejistě. Ten pocit, že vnímá jiný svět pod tímhle světem, se zdaleka nedostavil tak snadno, jako když měla strach z královny. Pokusila se soustředit. Ten pach sněhu...

Bylo to zvláštní, mluvit o pachu či vůni sněhu. Vždyť to byla jen čistá zmrzlá voda. Jenže Tonička vždycky věděla, když se ráno probudila, jestli v noci sněžilo nebo ne. Sníh měl zvláštní vůni, podobnou chuti cínu.

Měla pocit, že slyší, jak jí kolečka v mozku skřípají námahou.

Jestli byla ve snu, potřebovala se probudit. Bylo však zbytečné utíkat. Sny byly plné útěků a prchání. Tady byl ale jeden směr, který byl jakoby vybledlý a prosvítal bíle.

Zavřela oči a pomyslela na sníh, ostrý a bílý jako nová prostěradla. Soustředila se na ten pocit pod nohama. A teď potřebuje jedinou věc... probudit se.

Stála ve sněhu.

„Dobrý,“ kývl Rob Kterýten.

„Našla jsem cestu ven!“ užasla Tonička.

„Ach, občas máš dvéře ve svojí vlastní lebezni,“ přikývl Rob Kterýten. „A teď švihýc!“

Tonička cítila, jak ji něco zvedá ze země. Rolandovi, který ležel opodál a chrápal, náhle dole vypučelo několik párů modrých nožiček a zvedl se na dvě pídě nad zem.

„Nikdo se nezastaví, dokáď nebude venku!“ zvolal Rob Kterýten.

„Fíglové, tož do teho!“

Vyrazili po sněhu a v čele běžela jako předsunutý oddíl velká skupina Fíglů. Po minutě nebo dvou se Tonička ohlédla a zjistila, že se za nimi šíří modravé stíny. Navíc čím byly delší, tím byly tmavší.

„Robe –“ začala.

„Ajto, já vím,“ přikývl Rob. „Tož frišno hupkem, chlapi!“

„Ty stíny se pohybují rychle, Robe!“

„Též jsem si teho všiml!“

Toničce narazil do tváře sníh. Stromy kolem se v rychlosti začaly rozmazávat do černé čmouhy. Les letěl nazpět. Ale stíny už se začaly natahovat napříč cestou před nimi a pokaždé, když skupina stínem probíhala, měla Tonička pocit, že houstnou, že jsou o něco hustší než mlha.

Stíny za nimi ještě ztmavly a ve středu byly temné jako půlnoc.

Jenže piktmužíci už minuli poslední stromy a před nimi se táhla jen čistá sněhová pláň.

Zastavili se tak rychle, že Tonička málem upadla.

„Co se děje?“

„Kde sou všeckny naše starý obtisky?“ zeptal se Poťapaný Vilda.

„Eště před chvílou tu byly a sú ty tam. Tož kudy včíl?“

Ušlapaná stezka, která je vedla až sem, náhle beze stopy zmizela.

Rob Kterýten se otočil a zadíval se k lesu. Nad stromy se vznášela a svíjela temnota podobná kouři a pomalu zastírala celý obzor.

„Posílá za nama noční mory,“ zabručel. „Tož toto bude tvrdé, chlapi.“

I Tonička už zahlédla v roztahující se temnotě podivné obrysy.

Pevně k sobě přitiskla Čestmíra.

„Noční mory,“ opakoval Rob Kterýten. „Kapíruju, zeje vidět nepotřebuješ. Myje zadržíme. Ty mosíš utěkat, jak dyby šlo o život.

A hned’!“

Zaslechla jakési vysoké tóny, podobné cvrlikání nebo bzučení hmyzu, které se začaly ozývat z temnoty nad lesem. Piktmužíci se srazili do hloučku. Obvykle se před bojem spokojeně smáli, šklebili a pošťuchovali, ale tentokrát se tvářili smrtelně vážně.

„Ach, tato králka, tá neumí prohrávat!“ prohlásil Rob Kterýten.

Tonička se ohlédla k obzoru za svými zády. Vařila a vzpínala se tam temnota a stahovala se do kruhu všude kolem nich.

Dveře jsou všude, pomyslela si. Stará kelda říkala, že jsou dveře všude. Musím najít dveře.

Jenže tady je jen sníh a pár stromů...

Piktmužíci tasili meče.

„A jaký druh... nočních můr se blíží?“ zeptala se.

„Nále... vyzáblé obludiska s klúbnatýma nožiskama a obrovskýma zubiskama, pleskavýma kožnatýma křídlama a stovkou očálí a takový podobný věci,“ odpovídal Poťapaný Vilda.

„Ajto, a někerý sou eště horší,“ vylepšil informaci Rob Kterýten s očima upřenýma na blížící se temnotu.

„Co může být ještě horší?“ zeptala se Tonička.

„Obyčejný věci, který se zvrtly,“ odpověděl jí.

„Tonička se na něj chvilku nechápavě dívala, ale pak se otřásla. Ale ano. I takové noční můry znala. Neobjevovaly se často, ale když se to stalo, bylo to strašlivé. Kdysi se vzbudila vyděšená k smrti, když se jí zdálo o tom, jak ji pronásledovaly boty babičky Bolavé.

Jindy to byl zase cukr. V noční můru se mohlo změnit prakticky cokoliv.

S obludami by se ještě byla nějak vyrovnala. Ale měla hrůzu z toho, že by mohla potkat boty, které zešílely.

„Ehm... mám jeden nápad,“ řekla nakonec.

„Já též,“ přikývl Rob Kterýten. „Zmizet odsud, to je můj nápad!“

„Támhle je skupinka stromů,“ ukázala Tonička.

„A co?“ opáčil Rob Kterýten. Pozoroval řadu nočních můr. Teď už se tam začaly objevovat různé věci, jako zuby, drápy, oči a žebra.

Podle způsobu, jakým je Rob Kterýten pozoroval, ale bylo jasné, že bez ohledu na to, co se stane později, na začátku budou stát obludy tváří v tvář vážným problémům. Pokud ovšem vůbec nějaké tváře mají.

„A dokážete bojovat s nočními můrami?“ řekla Tonička. Cvrkot, pískot a bzukot hmyzu sílil.

„Néni nic, s čím bysme nedokázali válčiť,“ zavrčel Yan Habáně popuzeně. „Dyž to má lebezňu, tož sa postaráme, aby si ju to už nemoselo lámať s lupama – a dyž ju to nemá, tož si to nezaslúži nic iného než nakopat do řiti.“

Tonička se zadívala na přibližující se... věci.

„Některé z nich mají víc než jednu hlavu,“ upozorňovala.

„Tož to máme šťastný deň,“ zajásal Poťapaný Vilda.

Piktmužíci se začali rozcvičovat, poskakovali na místě a chystali se k boji.

„Dudáku,“ obrátil se Rob Kterýten k Viliamu, bardovi, „zahraj nám žalozpěv. Budem bojovať za zvuků týchto dud dokáď –“

„Ne,“ ozvala se Tonička. „Tohle nedovolím! Jediný způsob, jak bojovat proti nočním můrám, je probudit se! Já jsem vaše kelda! To je rozkaz! Vyrazíme tam k těm stromům. Hned! Dělejte, co vám říkám!“

„Leglační mlňous chlap!“ jásal Čestmír.

Piktmužíci se zadívali ke stromům a pak se jejich pohledy vrátily k Toničce.

„Udělejte to!“ zaječela tak, že se někteří z nich polekali. „Hned! Dělejte, co říkám! Je to lepší cesta.“

„No, bosorrbabu neocygáníš,[7] Rrobe,“ zahuhlal Viliam.

„Chystám se nás všechny dostat domů!“ vyštěkla Tonička.

Alespoň doufám, dodala v duchu. Byla si skoro jistá, že ve skupince stromů zahlédla malou bledou tvář snovače.

„No, ajto, ale –“ Rob Kterýten vrhl Toničce pohled přes rameno a dodal: „Ale nae, pozrite na ty –“

Černá linie obludnosti se rychle přibližovala a před ní bylo vidět pohybující se světlou tečku.

Smíze se pokusil uprchnout. Paže se mu pohybovaly jako písty, krátké nohy jako by se otáčely v kyčelních kloubech. Tváře nadouval jako dva balony.

Pak se přes něj ale černá vlna převalila a pokračovala nezmenšenou rychlostí v cestě.

Rob zasunul meč do pochvy. „Tož, slyšeli ste keldu, chlapi!“ vykřikl. „Lapněte ju a idem, švihýc, švihýc!“

Tonička cítila, jak se zvedá na dvě pídě nad zem. Další Fíglové zvedli bezvládného Rolanda. A všichni se pak rozeběhli ke skupince stromů.

Tonička vytáhla ruku z kapsy u sukně a svírala v ní pomačkaný žlutý obal od tabáku Šťastný námořník. Bylo to něco, na co se mohla soustředit, co jí připomínalo její sen...

Podobně jako se v angličtině slovo Bohemian někdy používá jako synonymum pro cikána, některá moravskoslezská nářečí používají výrazy cygán, cygánit a ocygánit jako ekvivalenty slov lhář, lhát a šidit.

Lidé říkali, že z nejvyšších vrcholků důlin je vidět moře. Jednoho krásného jasného dne tam Tonička došla, ale neviděla nic než vzdálené, mlhavě modré kouřmo daleko na obzoru. Jenže moře na obalu Šťastného námořníka bylo hluboce modré s bílými hřebínky vln. Tak vypadalo Toniččino moře.

Tvor ve skupince stromů vypadal jako malý snovač. To znamenalo, že nebude ani příliš silný. Doufala, že ne. Musela doufat, že ne...

Stromy už byly na dosah ruky. Jenže stejně tak už se kolem nich stahoval kruh nočních můr. Některé zvuky byly opravdu příšerné, jako praskot lámaných kostí, zvuk drcených kamenů, bzukot bodavého hmyzu, jekot hladových koček, a to vše se nezadržitelně blížilo...

[7] Pozn. překl.: Abych předešel zbytečným nedorozuměním.

Informace

Bibliografické údaje

  • 8. 2. 2024