Tonička si pomyslela: Znamená tohle být čarodějkou? To není to, co jsem čekala. Kdy přijdou na řadu ty dobré věci?
Vstala. „Pojďme,“ řekla.
„Nejsi unavená?“ zeptal se Rob.
„Musíme pokračovat v cestě!“
„Ajto? Nuž dobrá, nejspíšejc zamířila domů na místo, kde za lesem bydlí. Jestli tě neponesem, bude to trvat tak dvě hodiny –“
„Já půjdu!“ Do vědomí sejí pokoušela proniknout vzpomínka na velkou mrtvou tvář snovače, ale její vztek mu tam neponechal žádné místo. „Kde mám svou pánev? Díky. Pojďme!“
Vykročila mezi podivné stromy. Otisky kopyt v šeru téměř světélkovaly. Tu a tam je křižovaly jiné otisky, některé vypadaly jako ptačí, kulaté, nezřetelné stopy, které mohlo zanechat cokoliv, klikaté stopy, jaké by mohl zanechat had, kdyby existovali sněžní hadi.
Piktmužíci s ní běželi v řadě, polovina po každé straně.
I když už ji ta nejprudší zlost přešla, bylo pořád ještě těžké dívat se na okolní věci tak, aby ji z toho nebolela hlava. Věci, které se zdály velmi vzdálené, se přibližovaly příliš rychle, stromy měnily tvar, když je míjeli...
Viliam řekl, zeje to téměř neskutečné. Skoro sen. Ten svět v sobě neměl dostatek reality, aby dokázal přinutit vzdálenost a tvar, aby fungovaly. Magický tvůrce znovu namáhavě oddechoval. Teprve když se upřeně zadívala na jediný ze stromů a soustředila se, začal strom nabírat přirozenou podobu a vypadal více jako strom než něco, co nakreslil Čestmír se zavřenýma očima.
Tohle je vymyšlený svět, pomyslela si Tonička. Skoro jako pohádka. Stromy nepotřebují mnoho podrobností, protože kdo by se v pohádce zajímal o stromy, ne?
Zastavila na malé mýtině a soustředěně se zadívala najeden strom.
Zdálo se, že ví, zeje pozorován. Začal být skutečný. Kůra zhrubla a na konci větví rychle vyrašily drobnější větévky.
Kolem nohou jí tál sníh. I když „tál“ nebylo to správné slovo.
Bylo to jednoduše „mizení“. Sníh se prostě ztratil a zanechal po sobě jen trávu a listí.
Byl to svět, který neměl dost reality na to, aby se opakoval, pomyslela si Tonička, pak by se sníh docela hodil. Nepotřeboval příliš mnoho námahy. Byla to jednoduše mokrá bílá hmota. Pod sněhem všechno vypadalo stejně – bílé a jednoduché. Ale já jim to zkomplikuju. Já jsem mnohem skutečnější než celé tohle místo.
Zaslechla, jak jí něco bzučí nad hlavou, a zvedla oči nahoru.
Najednou se vzduch naplnil malými lidičkami, menšími než Fíglové, s křídly jako vážky. Šířili kolem sebe zlatavou záři.
Okouzlená Tonička natáhla ruku a–
V témže okamžiku měla pocit, že se jí na záda vrhla alespoň polovina klanu Fíglů a srazila ji do sněhu.
Když sejí podařilo zvednout, zjistila, že se mýtina změnila v bojiště. Piktmužíci poskakovali a sekali po létajících tvorečcích, kteří kolem nich bzučeli jako vosy, Dívala se a viděla, jak se dva z nich snesli na Roba Kterýtena a zvedli ho za vlasy ze země.
Zvedal se do vzduchu, zmítal se a ječel. Tonička se k němu vrhla a chytila ho jednou rukou kolem pasu, zatímco se druhou oháněla po okřídlených tvorech. Pustili piktmužíka a snadno jí uhnuli, přičemž kličkovali vzduchem jako kolibříci. Jeden z nich ji, dříve než odletěl, kousl do prstu.
Najednou se ozval hlas, který začal: „Přeééés...“ Rob se zmítal v Toniččině sevření. „Honem!“ křičel. „Dej mě důle! Včíl přínde poézija!“
