KAPITOLA 12
Šťastný námořník
– a najednou byl kolem písek a bíle zpěněná voda, která šuměla na oblázcích a vydávala zvuky jako bezzubá stařenka, která cucá kyselý bonbon.
„Kristusmaríja! A kde sme to včíl?“ rozhlížel se Poťapaný Vilda.
„Ajto, a jak to, že vyhledáme jak žluté prašivky?“ dodával Rob Kterýten.
Tonička sklopila oči a zachichotala se. Všichni pikt–mužíci na sobě měli žluté nepromokavé pláště z voskovaného plátna a na hlavách široké námořnické klobouky z téhož materiálu, které jim zakrývaly skoro celé hlavy. Začali zmateně pobíhat kolem a naráželi jeden do druhého.
Můj sen! pomyslela si Tonička. Snovači používají, co najdou v našich hlavách..., ale tohle je můj sen. A já ho dokážu použít Čestmír úžasem oněměl. Zíral na vlny.
Na oblázcích, napůl vytažený z vody, ležel člun. Jako jeden piktmužík, jako jedna malá žlutá houba se začali Nac mac Fíglové stahovat k němu a lezli přes borty dovnitř.
„Co to děláte?“ zeptala se Tonička.
„Nejlíp uděláme, dyž se ztratíme čím skorej,“ odpověděl jí Rob Kterýten. „Toť fajn sen, cos nás doň dostala, ale zvostať tu nemôžem.“
„Ale tady bychom měli být v bezpečí.“
„Ach, králka nás najde všudýš,“ odpověděl Rob, když stovka piktmužíků pozvedla veslo. „Neměj strachy, my sa v loďách vyznáme. Nevidělas tuhle Ne–docela–malýho Juru a Malýho Bohouška na říce na rybačce? My sa vyznáme v rybářským a navigačním vědění, kapíro?“ dodával pyšně.
A jak se zdálo, o člunech rozhodně něco věděli. Vesla byla zasazena do havlenek a část Fíglů stáhla člun po oblázcích na vodu.
„Tož a včíl mně podaj teho tvojeho malého vyližmisku,“ zavolal na Toničku Rob Kterýten ze zádi. Tonička, které klouzaly nohy na mokrých kamenech, se opatrně přebrodila ke člunu a podala mu Čestmíra.
Jak se zdálo, tomu věci připadaly zábavné a veselé.
„Mlňous, mlňavej chlap!“ ječel nadšeně, když ho Rob položil na dno člunu. Byl to jeho jediný vtip a nemínil se ho tak rychle vzdát.
„No, to víš, že jo,“ přikyvoval Rob Kterýten a cpal ho při tom pod lavičku. „Tak a včíl sa tam chovaj jak hodný ogárek a žádný ječeni po bombosech, lebo ti ujo Robík flákne jednu za ušisko, kapíro?“
Čestmír se nadšeně zahihňal.
Tonička se rozeběhla po pláži a zvedla Rolanda na nohy. Otevřel oči a nechápavě se na ni zadíval.
„Co se stalo?“ zahuhlal. „Měl jsem takový zvláštní sen –“ Oči se mu zavřely a rameny poklesla.
„Vlez do člunu!“ křikla mu Tonička do ucha a táhla ho po oblázcích k vodě.
„Kristusmaríja, to sebú budem vláčet aj tuten žok budižkničemnosti?“
„Samozřejmě,“ potvrdila Tonička a vlezla přes záď do člunu, kde se po nárazu vlny překulila na dno. Vesla zaskřípala a zašplouchala a člun vyplul. Jednou nebo dvakrát se dost silně zakýval, když do něj narazily větší vlny, ale pak se srovnal a začal nabírat rychlost. Konec konců piktmužíci byli opravdu silní. I když jich na veslech visely celé desítky a každé veslo se prakticky změnilo v malé bitevní pole, protože Fíglové bojovali o místa, lezli si na ramena a dokonce na hlavy, aby přispěli svým dílem k jejich pohybu, vesla se ve vodě pod silou téměř prohýbala.
Tonička se zvedla a pokusila se nevšímat si náhlého pocitu nejistoty, který ucítila v žaludku.
„Plujte k majáku!“ zvolala.
„Ajto, to kapíruju!“ přikyvoval Rob Kterýten. „To je ten správný plac! A králka nemá ráda světlo!“ Pak se spokojeně ušklíbl. „Je to moc fajn sen, cos nás doňho dostala, paňo. Už ses zízla na nebe?“
„Je to jen modré nebe,“ odpověděla nechápavě Tonička.
„Nae, to néni enem tak nejaké nebe!“ zavrtěl hlavou Rob Kterýten. „Ohlédni sa!“
Tonička se obrátila. Bylo to modré nebe. Nesmírně a hluboce modré. Ale nad vzdalující se pláží, napůl mezi nebem a zemí se táhl žlutý pás. Vypadalo to, že je velmi daleko a měří několik set mil. A uprostřed něj se zamlžený dálkou a velký jako galaxie rýsoval záchranný kruh.
A na něm, písmeny většími než měsíc, stálo:
KÍNŘOMÁN ÝNTSAŤŠ
„My jsme na té nálepce?“ užasla Tonička.
„No ajto,“ přikývl spokojeně Rob Kterýten.
„Ale to moře vypadá tak... skutečné. Je slané…
