KAPITOLA 10
Mistrovská rána
Horko ji zasáhlo jako plamen z opalovací lampy, tak silně a náhle, že zalapala po dechu.
Kdysi si nahoře na důlinách uhnala úpal, když si doma zapomněla klobouk. Tohle bylo podobné. Svět kolem ní na sebe náhle vzal znepokojivé odstíny matné zeleni, žluti a purpuru a beze stínů.
Vzduch byl tak rozpálený, že Tonička nabyla dojmu, že by ho stačilo zmáčknout, aby z něj stoupal kouř.
Byl v... rákosí, které bylo mnohem vyšší než ona.
.. .rostly v něm slunečnice, až na to...
...že to byly slunečnice bílé...
...protože to vlastně vůbec nebyly slunečnice...
Byly to sedmikrásky. Věděla to. Prohlížela si je tolikrát na tom zvláštním obrázku v knize O vílách a skřítcích. Byly to sedmikrásy a to, co se tyčilo kolem ní, nebylo rákosí, ale obyčejná tráva a ona byla docela maličká.
Byla v tom podivném obrázku. Obrázek byl sen, nebo byl možná sen ten obrázek. Nezáleželo na tom, jak to přesně bylo, protože ona byla přímo uprostřed. Když spadnete ze skály, bude vám úplně jedno, jestli zem letí vzhůru k vám, nebo vy letíte dolů k zemi. Ať to vezmete shora nebo zdola, malér vás nemine.
Někde v dálce se ozvalo hlasité prask! a pak neuspořádaný jásot.
Někdo zatleskal a slyšela, jak řekl dosti ospalým hlasem: „Skvělá práce. Sikulka. Dobře provedeno...“
S jistou dávkou námahy se Tonička prodrala čepelemi trávy.
Na plochém kameni seděl mužíček a velkým kladivem rozbíjel ořechy, které byly zpolovice tak velké jako on. Pozoroval jej zástup Udiček. Tonička v duchu použila slovo „lidičky“, protože ji v tom okamžiku žádné vhodnější nenapadlo. Jenže takhle ten výraz poněkud přeháněl, platil všeobecněji, aby postihl všechny ty...
Udičky.
Tak především, byU různě velcí. Někteří z mužů byU větší než ona, i když je třeba říci, že všichni byU menší než tráva. Další pak byli opravdu maličcí. Někteří z nich měli obUčeje, na které byste se jistě nechtěl podívat dvakrát. Jiní měU tváře, na které byste se nechtěli podívat sad jednou.
No, tak tohle je jistě sen, pomyslela si Tonička. Nemusí dávat smysl ani nemusí být hezký. Je to sen, nejen bláhové snění s otevřenýma očima. Lidé, kteří říkají „ať se ti splní tvé sny“, by měli v jednom takovém snu pobýt alespoň pět minut.
Vyšla na jasně ozářenou, jako pec rozpálenou mýtinu právě ve chvfli, kdy mužíček znovu pozvedl kladivo, a řekla: „Promiňte?“
„Ano?“ opáčil.
„Je tady někde nablízku královna?“ zeptala se Tonička.
Mužíček si otřel čelo a kývl hlavou k protější straně mýtiny.
„Její Veličenstvo se odebralo do svého pavilonku,“ odpověděl.
„To je nějaké místo určené k odpočinku?“ ujišťovala se Tonička.
Mužík přikývl a dodal: „A zase správně, slečno Toničko.“
Raději se ho neptej, jak zná tvé jméno.
„Děkuju vám,“ přikývla, a protože byla dobře vychovaná, dodala:
„A hodně štěstí v rozbíjení ořechů!“
„No, tenhle je z nich zatím nejtvrdší,“ odpověděl mužíček.
Tonička se vydala na další cestu a pokoušela se tvářit, jako by ta roztodivná sbírka podivných lidiček byl obyčejný zástup lidí nebo sousedů. Nejstrašidelnější byly pravděpodobně dvě Velké ženy.
Velkých žen si na Křídě velmi cenili. Farmáři měli rádi velké ženy. Práce na farmách byla těžká a nikdo neměl zájem o ženu, která neunesla několik selat nebo balík slámy. Jenže tyhle dvě by snad dokázaly odnést i koně. Když procházela kolem, upíraly na ni naduté pohledy.
Na zádech měly hloupá malá křídla.
„Je to hezký den na pozorování rozbíjení ořechů!“ řekla Tonička vesele, když je míjela. Obě obrovské bledé tváře se stáhly ve spleti vrásek, jako kdyby se ženy pokoušely dobrat toho, co je Tonička zač.
Nedaleko nich seděl na zemi další malý mužík a s výrazem účasti pozoroval rozbíječe ořechů. Měl velikou hlavu porostlou strništěm řídkých bílých vlasů, bílý plnovous a špičaté uši. Když Tonička procházela kolem, pozorněji sledoval očima.
„Dobrý den!“ pozdravila.
„Smíze!“ odtušil mužík a Toničce se v hlavě objevila slova „vypadni odsud“.
„Prosím?“ podívala se na něj.
„Smíze!“ opakoval muž a zamnul si ruce. A v hla…
