Smysluplná vražda (Agatha Christie)

III.

Carrie-Louisa sešla po širokém schodišti dolů, a z různých stran jí spěchali naproti tři lidé. Gina z dlouhé chodby, slečna Marplová z knihovny a Juliet Belleverová z haly.

Gina nezadržitelně promluvila první:

„Miláčku,“ skoro vykřikla. „Jak se cítíš? Netrápili tě moc? Třetí stupeň mučení nebo něco na ten způsob?“

„Ale samozřejmě že ne, Gino. Co je tohle za nápady? Inspektor Curry je velice zdvořilý člověk, plný porozumění.“

„Však to tak taky má být,“ řekla slečna Belleverová, „mám tady, Caro, poštu. Nějaké dopisy a balíček. Zrovna jsem to chtěla vzít nahoru.“

„Vezmi to do knihovny,“ řekla Carrie-Louisa.

Všichni přešli do knihovny.

Carrie-Louisa začala otevírat své dopisy. Bylo jich dobře dvacet nebo třicet.

Otevřené přehlédla a pak je podávala slečně Belleverové, která je třídila do hromádek a vysvětlovala slečně Marplové systém, jakým je třídí.

„Základně máme tři kategorie. Prvá – příbuzenstvo chlapců z ústavu. Ty předám dr. Maverickovi. Dopisy žádající o pomoc vyřizuji sama. Poslední je osobní korespondence, tu vyřizuji podle toho, jaké poznámky k nim mi dá Cara.“

Jakmile byla korespondence vyřízena, věnovala paní Serrocoldová svou pozornost balíčku. Přestřihla provázek nůžkami.

Z balicího papíru se vyloupla přepychová bonboniéra převázaná stříbrnou stužkou.

„Někdo si musel myslet, že mám narozeniny,“ zasmála se paní Serrocoldová.

Stáhla stužku a otevřela krabici. Uvnitř byla vizitka. Carrie-Louisa se na ni zahleděla s překvapením.

„S láskou od Alexe,“ přečetla. „Není to divné? Poslal mi tu bonboniéru poštou ten samý den, kdy sem přijel.“

Slečně Marplové přeběhl mráz po zádech.

„Počkej chvíli!“ řekla rychle. „Nic z toho nejez!“

Paní Serrocoldová se zatvářila překvapeně.

„Chtěla jsem je nabídnout kolem…“

„Tak to nedělej! Počkej, až se zeptáme – Gino, nevíš, jestli je Alex doma?“

„Alex byl před chvílí v hale,“ odpověděla Gina. Doběhla ke dveřím, otevřela je a zavolala ho.

O moment později se Alex objevil na prahu.

„Drahoušku! Tak tys vstala. Už je ti líp?“

Přešel až k paní Serrocoldové a něžně jí políbil na obě tváře.

Slečna Marplová se ozvala:

„Carrie-Louisa vám chce poděkovat za čokoládu.“

„Jakou čokoládu?“ podivil se Alex.

„Tuhle,“ pokynula Carrie-Louisa k otevřenému balíčku.

„Ale já jsem žádnou neposlal.“

„V té dóze byla tvoje vizitka,“ řekla slečna Belleverová a ukázala na ni.

Alex se sklonil.

„Skutečně. To je opravdu velice podivné… Já to docela určitě neposlal.“

„Mimořádně podivné,“ poznamenala Jolly.

„Ta čokoláda vypadá neodolatelně,“ řekla Gina nahlížející do krabice. „Podívej se, babičko, tady uprostřed je tvůj oblíbený kirsch.“

Slečna Marplová se jemně, ale rozhodně zmocnila krabice. Beze slova s ní odešla z místnosti, aby našla Lewise Serrocolda. Nějakou chvíli jí to trvalo, protože byl na univerzitě – našla ho v pracovně doktora Mavericka. Položila krabici před něj na stůl. Beze slova vyslechl její stručný popis okolností. Tvář mu zvážněla a ztvrdla.

Opatrně, kus po kuse společně s doktorem vyňali jednotlivé bonbony z jejich pouzder a prohlédli si je.

„Myslím,“ řekl doktor Maverick, „že tyhle, které jsem dal stranou, vypadají, že si s nimi někdo hrál. Musíme je dát analyzovat.“

„To je prostě neuvěřitelné,“ řekla slečna Marplová. „Proč? Takhle mohl být otráven celý dům.“

Lewis mlčky přikývl. Jeho tvář byla stále tvrdá, ale zbělela.

„Ano, někdo nelítostný a bezohledně krutý… ve skutečnosti jsou všechny ty bonbony s kirschem. Carolininy oblíbené. To znamená, že odesílatel byl informovaný.“

„Pokud máte podezření – jestli je v nich jed, obávám se, že musíme Carrie-Louise říct pravdu. Musí vědět, že má dávat pozor.“

Lewis Serrocold promluvil přiškrceným hlasem:

„Ano. Teď musí vědět, že ji někdo chce zabít. Obávám se, že tomu odmítne uvěřit.“