KAPITOLA TŘINÁCTÁ
I.
Alex Restarick byl výřečný. Byl hlučný. Také bojovně gestikuloval rukama.
„Vím to, vím to! Jsem modelový podezřelý. Přijížděl jsem sem sám a na cestě mě přepadlo tvůrčí vytržení. Nemohu očekávat, že tomu budete rozumět. Jak byste mohli?“
„Možná že bych mohl,“ řekl suše Curry, ale Alex Restarick ho nepustil ke slovu.
„Jsem prostě takový. Nápady přicházejí v nejnemožnější chvíli, a vy nevíte ani odkud, ani jak. Idea přijde, máte nápad, bez kterého by šlo všechno do háje. Příští měsíc uvádím Noci v kamenném domě. Najednou, včera v noci, jsem měl před sebou perfektní scénu. Bylo to pohádkové. Dokonale nasvícené. Mlha a reflektory, jejichž světlo ji prořezává a je vrháno zpět, mdlé a neurčité budovy v pozadí. Všechno sedělo. Výstřely, zvuk běžících kroků, kašlání elektrického agregátu – to mohlo být třeba vylodění na Temži. Myslel jsem na to, jak docílit stejných efektů na jevišti. Jak to udělat a…“
Inspektor Curry ho přerušil.
„Vy jste slyšel výstřely. Kde?“
„Z mlhy inspektore, z mlhy!“ Alex mávl pěstěnou rukou. „To byla ta nejkrásnější část scény.“
„Nenapadlo vás, že se něco děje, že něco není v pořádku?“
„Proč by nemělo být všechno v pořádku?“
„Výstřely jsou pro vás normální záležitost?“
„Věděl jsem, že mi nebudete rozumět. Výstřely zapadaly nádherně do scény, kterou jsem tvořil. Chtěl jsem je. Nebezpečí, drogy, šílenství. Mně nezáleželo na tom, co znamenaly ve skutečnosti. Výfuk automobilu? Pytlák na lovu králíků?“
„Tady v okolí se králíci chytají do oka.“
Ale Alex byl k nezastavení:
„Dítě si hraje s praskajícími kuličkami, ani jsem na ty výstřely nemyslel. Byl jsem u kamenného domu, nebo spíš blízko stájí kamenného domu…“
„Kolik bylo těch výstřelů?“
„Ale já nevím,“ řekl Alex rozmrzele. „Dva nebo tři. Dva rychle za sebou, to si pamatuji.“
Inspektor Curry spokojeně přikývl.
„A co ten zvuk běžících kroků, ten se ozýval odkud?“
„Z mlhy. Někde blízko domu.“
Inspektor řekl jemně:
„To nám vnucuje myšlenku, že vrah Kristiána Gulbrandsena přišel zvenčí!“
„Samozřejmě, proč ne? Nemůžete si přece vážně myslet, že by to mohl udělat někdo z domu?“
Inspektor velice jemně doplnil:
„Musíme myslet na všechno.“
„To předpokládám,“ odvětil Alex Restarick velkoryse. „Vaše zaměstnání je strašně depresivní, inspektore. Detaily, čas a místo, jaké žabařské malichernosti; a co je na konci? Je to k něčemu dobré? Přivede to snad chudáka Kristiána nazpátek do života?“
„Náš cíl je chytit zločince, pane Restaricku!“
„Jako na divokém západě.“
„Znal jste pana Gulbrandsena dobře?“
„Nikoli dost dobře na to, abych ho zabil, inspektore. Tu a tam jsme se potkávali v době, kdy jsem tu žil jako chlapec. Objevoval se a zase mizel. Jeho návštěvy byly krátké. Jeden z kapitánů našeho průmyslu. Typ, který mě nezajímá. Myslím, že má velkou sbírku Thorwalstenových, to je ono, Thorwalstenových soch.“ Alex se otřásl a odfrkl si. „To mluví samo za sebe, ne? Bože, tihle zazobanci!“
Inspektor ho nechal domluvit a jen si ho zamyšleně prohlížel. Potom se zeptal:
„Zajímáte se o jedy, pane Restaricku?“
„O jedy? Dobrý muži, on zaručeně nebyl otráven a pak teprve zastřelen. To by byla šíleně pitomá detektivka.“
„Nebyl otráven, ale vy jste mi neodpověděl na otázku.“
„Jedy mají určitý půvab… není v tom ta brutalita kulky z revolveru nebo nějakého těžkého předmětu. Nemám v tomto oboru zvláštní znalosti, pokud máte na mysli tohle.“
„Vlastnil jste někdy arzen?“
„V chlebíčcích po představení? To není špatný nápad. Znáte Rose Glidonovou? Jedna z těch hereček, která se domnívá, že má jméno! Ne, na arzen jsem nikdy ani nepomyslel. Extrakt se dá získat z mucholapek nebo z nějakého prostředku proti plevelu, jestli se nemýlím.“
„Jak často tu býváte, pane Restaricku?“
„To je různé, inspektore. Někdy tady nejsem celou řadu týdnů. Ale snažím se sem dostat na víkendy tak často, jak to jen jde. Odjakživa považuji Stonygates za svůj skutečný domov.“
„Paní Serrocoldová vás v tom povzbuzuje?“
„To, co jsem dlužen paní Serrocoldové, nebude nikdy splaceno. Sympatie, porozumění, lásku…“
„A také docela slušnou sumu na hotovosti, ne?“
Alex se zatvářil mírně znechuceně.
„Jedná se mnou jako se svým synem a věří v mou práci.“
„Mluvila s vámi také někdy o své závěti?“
„Samozřejmě, ale co mají znamenat všechny tyhle otázky, inspektore? Paní Serrocoldová se cítí dobře.“
„V to taky doufám,“ odpověděl inspektor Curry vážně.
„Co zase myslíte tímhle?“
„Pokud to nevíte, tím lépe pro vás,“ řekl inspektor. „A pokud víte – varuji vás.“
Když Alex odešel, seržant Lake poznamenal:
„Pěkný podvodník, co říkáte?“
Curry potřásl hlavou:
„To je těžké říct. Možná že má doopravdy nějaký tvůrčí talent. Možná že taky jen rád dobře žije a hodně mluví. Ale slyšel kroky. Běžící kroky. Jsem si jistý, že tohle si vymyslel.“
„Z nějakého určitého důvodu?“
„Bezpochyby z nějakého určitého důvodu. Ještě jsme na něj nepřišli, ale přijdeme.“
„Ale je také možné, pane, že některý z těch chytrých chlapečků z koleje se dostal nepozorovaně ven. Určitě jsou mezi nimi šikovní lupiči.“
„A právě to chtějí, abychom si mysleli. Velice pohodlné. Ale pokud to tak bylo, Laku, tak sním svůj nový klobouk.“
