9. kapitola
Ozdobný bazén
Kráčeli jsme společně k domu. Po inspektorovi nebylo ani stopy. Poirot se zastavil na terase zády k domu a pomalu otáčel hlavou. „Une belle propriété,“ řekl uznale. „Kdopak to všechno zdědí?“
Jeho slova mnou přímo otřásla. Je to zvláštní, ale až dosud mi otázka dědictví nepřišla na mysl. Poirot mé bedlivě pozoroval. „Pro vás je to nová myšlenka, viďte?“ řekl po chvíli. „To vás nenapadlo, co?“
„Ne,“ řekl jsem po pravdě. „Ale mělo mě to napadnout.“
Poirot se na mé opět zvědavě podíval. „Jak to myslíte?“ řekl, ale když jsem chtěl promluvit, zarazil mě: „Ne, ne! Inutile. Stejně byste mi neřekl, jak to opravdu myslíte.“
„Každý z nás něco tají,“ citoval jsem s úsměvem.
„Právě.“
„Vy jste o tom stále ještě přesvědčen?“
„Čím dál tím víc, příteli. Ale před Herculem Poirotem se tak snadno něco neutají. Ten na všechno přijde.“ Při řeči sestoupil po schůdkách do části parku upravené jako francouzská zahrada. „Pojďme se trochu projít,“ řekl mi. „Na vzduchu je krásně.“
Šel jsem za ním. Poirot zabočil na pěšinu vlevo mezi živými ploty ze sestříhaných tisů. Prostředkem zahrady vedl chodníček lemovaný po obou stranách květinovými záhony a končící vydlážděnou kruhovou plošinou s malým bazénem. Místo aby došel až nakonec pěšiny, zabočil Poirot na jinou pěšinu, vedoucí vzhůru po zalesněném svahu. Na jednom místě byla malá mýtina s lavičkou. Odtud byl překrásný výhled do krajiny a přímo před námi bylo vidět okrouhlou plošinu s bazénem.
„Anglie je půvabná země,“ řekl Poirot, když se rozhlédl po krajině. Pak se usmál. „A stejně půvabné jsou i anglické dívky,“ pronesl téměř šeptem. „Tiše, příteli, podívejte se na ten rozkošný obrázek tam pod námi.“
A tu jsem uviděl Floru. Šla po pěšině, kterou jsme právě opustili, a tiše si prozpěvovala. Pohybovala se téměř tanečním krokem, a ačkoli byla celá v černém, vypadala přímo blaženě. Náhle se zatočila dokola, až její černá sukně zavířila. Zároveň zaklonila hlavu a hlasitě se zasmála.
V tom okamžiku se objevila mezi stromy mužská postava. Byl to Hektor Blunt. Flora se zarazila, její úsměv zmizel.
„To jste mě ale polekal, neviděla jsem vás.“
Blunt neřekl nic, jen se na ni mlčky chvíli díval.
„Mně se na vás líbí,“ řekla Flora s jistou dávkou zlomyslnosti, „jaký jste hovorný člověk.“
Zdálo se mi, že Blunt se pod svou osmahlou maskou začervenal. Když pak promluvil, zněl jeho hlas nezvykle — se zvláštním přídechem pokory. „Já jsem toho nikdy moc nenamluvil. Ani když jsem byl mladý.“
„To už muselo být hodně dávno,“ řekla Flora vážně. V jejím hlase zněl utajený smích, ale pochybuji, že si toho Blunt všiml.
„Ano,“ řekl prostě, „dávno.“
„Jaké je to, když je člověk starý jako Metuzalém?“ zeptala se Flora. Tentokrát byl její smích v hlase patrnější, ale Blunt sledoval dál svou vlastní myšlenku. „Znáte příběh o chlápkovi, který prodal duši čertu? Za to, že mu vrátí mládí? Jedná o tom jedna opera.“
„Myslíte Fausta?“
„Právě toho. Divná historie. Leckdo by to taky tak udělal, kdyby měl možnost.“
„Když vás člověk poslouchá, myslel by, že jste jednou nohou v hrobě,“ zvolala Flora napůl podrážděně a napůl pobaveně.
Blunt chvíli neříkal nic. Pak se od Flory odvrátil a poznamenal k pařezu stojícímu opodál, že už je načase, aby se vrátil do Afriky.
„To zase pojedete na novou výpravu — zase střílet?“
„Patrně. Obvykle to tak dělám — totiž, že střílím.“
„To vy jste zastřelil to zvíře, co je v hale?“
Blunt přikývl. Pak ze sebe vyrazil: „Měla byste někdy zájem o nějakou pěknou kožešinu? Mohl bych vám ji přivézt.“
„Prosím vás, přivezte!“ zvolala Flora. „Vážné to uděláte? Nezapomenete?“
„Nezapomenu,“ řekl Hektor Blunt. A dodal v náhlém záchvatu sdílnosti: „Nejvyšší čas, abych už jel. Tenhle život pro mne není. Nedovedu se v něm chovat. Jsem drsný chlap, do společnosti se nehodím. Nepamatuji si, co se při které příležitosti má říkat. Ano. Nejvyšší čas, abych odjel.“
„Ale snad byste nejel hned?“ zvolala Flora. „Počkejte alespoň, až se to tu nějak vyřeší. Prosím vás! Když odje…
