Vražda Rogera Ackroyda (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

19. kapitola
Flora Ackroydová

Když jsem se nazítří ráno vracel z návštěv u pacientů, zamával na mě na silnici inspektor Raglan. Zastavil jsem se a inspektor vystoupil na stupátko.

„Dobré jitro, pane doktore,“ řekl. „Tak to alibi je v pořádku.“

„Kentovo?“

„Ano. Kentovo. Číšnice od Psa a píšťalky, Sally Jonesová, se na něho velmi dobře pamatuje. Poznala jeho fotografii mezi pěti jinými. Přišel do výčepu přesně ve tři čtvrtě na deset a hospoda je od Fernly Parku vzdálena hezky přes míli. Ta Jonesová říká, že měl u sebe spoustu peněz — viděla ho, jak vytáhl z kapsy hrst bankovek. To ji dost překvapilo u tak ošumělého člověka, na kterém se boty přímo rozpadaly. Tak tam se asi podělo těch čtyřicet liber.“

„A Kent pořád nechce říci, proč přišel do Fernly?“

„Je tvrdohlavý jako mezek. Dneska ráno jsem o něm mluvil telefonicky s Hayesem z Liverpoolu.“

„Hercule Poirot tvrdí, že ví, proč tam Kent byl,“ poznamenal jsem.

„Vážně?“ otázal se inspektor dychtivě.

„Ano,“ řekl jsem škodolibě. „Prý tam byl proto, že se narodil v Kentu.“ Pocítil jsem vyloženě potěšení z toho, jak jsem mu pěkně přehrál své zklamání.

Raglan na mě chvíli nechápavě zíral. Pak se mu přes všetečný obličej rozlil široký úsměv a významně si poklepal na čelo. „Trochu ťuknutý, co?“ řekl. „Už si to myslím delší dobu. Chudák stará, proto musel jít do penze a usadit se tady. Asi to bude něco dědičného. Má prý synovce a ten je cvok.“

„Kdo? Poirot?“ řekl jsem nesmírně překvapen.

„Ovšem. Vám to nikdy neříkal? Prý je docela krotký a tak, ale jinak úplný blázen, chudák.“

„Kdo vám to říkal?“

Na inspektorově tváři se opět objevil úsměv. „Vaše slečna sestra. Ta mi to řekla.“

Opravdu, ta Karolína je hrozná osoba. Nedá pokoj, dokud se nedozví o každém všechno včetně jeho rodinných tajemství. Bohužel se mi nikdy nepodařilo jí vštípit alespoň tolik slušnosti, aby si to nechala pro sebe.

„Nasedněte si, inspektore,“ řekl jsem a otevřel dvířka vozu. „Zajedeme k našemu Belgičánkovi společně a sdělíme mu poslední novinky.“

„Proč ne. Koneckonců, i když je trochu praštěný, ten tip, co mi dal ohledně těch otisků prstů, byl užitečný. Ten chlápek Kent mu straší v hlavě, ale kdoví — třeba za tím něco je, co se nám hodí.“

Poirot nás přijal se svou obvyklou usměvavou zdvořilostí. Vyslechl zprávy, které jsme mu přinesli, a občas přitom pokývl hlavou.

„Vypadá to, že je to s ním v pořádku, viďte?“ řekl inspektor poněkud chmurně. „Těžko mohl někoho mordovat na jednom místě a přitom na míli odtamtud popíjet u výčepu.“

„Vy ho tedy propustíte?“

„Nevím, co jiného nám zbývá. Nemůžeme ho dost dobře zadržet pro podloudné získání peněz. Nic mu nemůžeme dokázat.“ Inspektor rozmrzele odhodil zápalku do krbu. Poirot ji zvedl a pečlivě ji uložil do nádobky určené k tomu účelu. Udělal to ryze automaticky. Bylo znát, že přitom myslí na něco docela jiného.

„Být vámi,“ řekl po chvíli, „ještě bych toho Charlese Kenta nepouštěl.“

„Vy si tedy myslíte, že má s tou vraždou něco společného?“

„Myslím si, že patrně nemá — ale ještě to není jisté.“

„Ale vždyť jsem vám říkal —“

Poirot netrpělivě zvedl ruku: „Mais oui, mais oui. Zaplať pánbůh, nejsem hluchý — ani hloupý. Ale podívejte se, vy to tiž k věci přistupujete z nesprávného východiska — říká se to tak?“

Inspektor se na něho nechápavě podíval. „To bych rád věděl, jak jste na tohle přišel. Víme přece, že pan Ackroyd byl naživu ve tři čtvrtě na deset. To snad uznáte?“

Poirot na něho chvíli hleděl a pak zavrtěl hlavou a usmál se: „Nic neuznávám, co není dokázáno!“

„Na to máme důkazů až dost. Máme svědectví slečny Flory.“

„Že dávala strýčkovi dobrou noc? Ale já — já nevěřím všemu, co mi řekne nějaká slečna — i když je seberoztomilejší a sebehezčí.“

„Ale k čertu, vždyť ji Parker viděl, jak vychází ze dveří.“

„Ne.“ Poirotův hlas byl náhle ostrý jako břitva. „To on právě neviděl. Přesvědčil jsem se o tom onehdy takovým menším experimentem — pamatujete se, doktore? Parker ji viděl před dveřmi, s rukou na klice. Neviděl ji, jak vychází z pracovny.“

„Ale — kde jinde mohla být?“

„Třeba na schodech.“

„Na schodech?“

„To je ten můj nápad — ano.“

„Myslíte na schodech, co vedou do ložnice pana Ackroyda?“

„Právě.“

Inspektor na něho dál nevěřícně zíral. „Vy myslíte, že byla u strýce v ložnici? Ale proč, prosím vás? Proč by to pak tajila?“

„Právě. Jde o to, co tam dělala, ne?“

„Myslíte — jako ty peníze? Ale snad nechcete tvrdit, že těch čtyřicet liber vzala slečna Ackroydová?“

„Nic netvrdím,“ řekl Poirot. „Ale chtěl bych vám připomenout tohle: ta matka s dcerou neměly lehký život. Chodily jim účty a neustále byly nějaké nepříjemnosti kvůli drobným vydáním. Roger Ackroyd byl na peníze nesmírně opatrný. Flora se mohla octnout v koncích kvůli nějaké relativně malé částce. A teď si představte, jak se to stalo. Flora ty peníze vzala a sestupovala po malém schodišti. Když byla v půli cesty dolů, slyšela z haly cinknutí sklenic. Ihned pochopila, že to Parker míří do pracovny. Za žádnou cenu ji nesmí přistihnout na schodech — Parker by si to pamatoval. Připadalo by mu to divné. Kdyby se přišlo na to, že se peníze ztratily, Parker by si určitě vzpomněl, že ji viděl, jak sestupuje ze schodů. Má tedy právě čas seběhnout dolů ke dveřím do pracovny. Když Parker vstoupí do dveří, nalezne ji s rukou na klice. Flora řekne první, co jí přijde na jazyk, náhodou opakuje příkaz, který dal její strýc už předtím, a jde nahoru do svého pokoje.“

„Ano, ale pak,“ naléhal inspektor, „pak si musela přece uvědomit, jak životně důležité je, aby řekla pravdu! Vždyť na tom celý případ stojí.“

„Potom,“ řekl Poirot suše, „se slečna Flora dostala do úzkých. Dověděla se jenom, že je tu policie a že se stala loupež. Samozřejmě že si ihned řekla, že byla objevena krádež peněz. Rozhodla se, že bude trvat na své původní verzi. Když se dověděla o strýcově smrti, ztratila hlavu. Dnešní mladé dámy, monsieur, neomdlévají jen tak pro nic za nic. Eh bien! Tu to máme! Flora může buď trvat na své verzi, nebo se ke všemu přiznat. A mladá hezká dívka nerada přiznává — že je zlodějka — zejména před někým, jehož úctu nechce ztratit.“

Raglan udeřil pěstí do stolu. „Tomu nevěřím,“ řekl. „Je to prostě neuvěřitelné. A vy — vy jste to celou dobu věděl?“

„Ta možnost mě napadla hned na počátku,“ připustil Poirot. „Byl jsem od začátku přesvědčen, že slečna Flora před námi něco skrývá. Abych se přesvědčil, provedl jsem ten svůj malý experiment, o kterém jsem vám říkal. Doktor Sheppard byl při tom.“

„Říkal jste, že to souvisí s Parkerovou výpovědí,“ poznamenal jsem trpce.

„Mon ami,“ řekl Poirot omluvně, „jak jsem vás tehdy upozornil, člověk něco říci musí.“

Inspektor vstal. „Můžeme udělat jen jedno,“ prohlásil. „Musíme ihned udeřit na to děvče. Půjdete se mnou do Fernly, pane Poirote?“

„Zajisté. Doktor Sheppard nás tam zaveze.“

Ochotně jsem souhlasil. Když jsme se ptali po slečně Ackroydové, byli jsme uvedeni do kulečníkového sálu. Flora a major Blunt tam seděli na pohovce po oknem.

„Dobré jitro, slečno Ackroydová,“ řekl inspektor. „Mohli bychom si s vámi promluvit o samotě?“

Blunt okamžitě vstal a zamířil ke dveřím.

„Oč jde?“ otázala se Flora nervózně. „Nikam nechoďte, majore. Viďte, že tu může zůstat?“ otázala se inspektora.

„Jak si přejete,“ řekl inspektor suše. „Je mou povinností vám položit pár otázek, slečno, ale raději bych to udělal jen mezi námi a soudil bych, že i vám by to bylo milejší.“

Flora se na něho zpytavě podívala. Viděl jsem, jak nápadně zbledla. Pak se otočila k Bluntovi a řekla: „Přeji si, abyste tu zůstal — prosím vás — ano, myslím to vážně: Ať slyšíte, co mi pan inspektor chce říci.“

Raglan pokrčil rameny. „No, když jinak nedáte, ať je po vašem. Tak tedy, slečno Ackroydová, tady pan Poirot mi cosi naznačil. Podle něho jste v pátek večer v pracovně vůbec nebyla, neviděla jste pana Ackroyda a nedávala jste mu dobrou noc, ale právě jste byla na schodech ze strýcovy ložnice v okamžiku, kdy bylo slyšet Parkera, jak prochází halou.“

Flořin pohled se přenesl na Poirota. Poirot jí přikývl. „Mademoiselle, když jsme onehdy seděli kolem stolu, prosil jsem vás, abyste byla ke mně upřímná. Když papá Poirotovi něco zatajíte, on na to nakonec stejně přijde sám. Bylo to tak, že ano? Počkejte, já vám to usnadním. Vy jste ty peníze vzala, viďte?“

„Peníze?“ sykl Blunt.

Minutu dvě bylo ticho.

Pak se Flora napřímila a promluvila: „Pan Poirot má pravdu. Já jsem ty peníze vzala. Jsem zlodějka — ano, sprostá zlodějka, teď to víte? Jsem ráda, že je to venku. Ty poslední dny mě to tlačilo jako můra.“ Prudce si sedla a zakryla si obličej rukama. Zastřeným hlasem pokračovala mezi prsty: „Vy nevíte, jaký jsem měla život od té doby, co jsme sem s matkou přišly. Když jsem něco chtěla, musela jsem si to opatřovat podloudně, účty se mi hromadily a já jen slibovala, že zaplatím. Jak se nenávidím, když si na to všechno vzpomenu! To nás s Ralfem sblížilo. Oba jsme byli slaboši. Chápala jsem ho a litovala jsem ho, protože v jádru jsem stejná jako on. Nejsme dost silní, abychom stáli na vlastních nohou. Já ani on. Jsme slabí, opovrženíhodní ubožáci.“

Pohlédla na Blunta a náhle si dupla. „Proč se na mě takhle díváte, jako kdybyste tomu nevěřil? Jsem sice zlodějka, ale alespoň jsem to já taková, jaká jsem. Už nelžu. Nepředstírám, že jsem ta nevinná prostá dívenka, jaká by se vám líbila. Je mi jedno, když už mě třeba nebudete chtít v životě vidět. Já se nenávidím, jsem sama sobě odporná — ale jedno mi musíte věřit. Kdybych tušila, že moje přiznání prospěje Ralfovi, přiznala bych se už dávno. Ale celou dobu mi bylo jasné, že to Ralfovi nijak nepomůže — dokonce to pro něho vypadá ještě hůř. Nemohla jsem mu svou lží nijak ublížit.“

„Ralf,“ řekl Blunt. „Chápu — pořád Ralf.“

„Nic nechápete,“ řekla Flora zoufale. „Nikdy to nepochopíte.“ Obrátila se k inspektorovi. „Přiznávám se ke všemu: potřebovala jsem peníze, byla jsem v koncích. Ten večer jsem už strýce po večeři neviděla. Pokud jde o ty peníze, dělejte si, co chcete. Horší už to být nemůže, než to je!“ Náhle jí povolily nervy, skryla tvář do dlaní a vyběhla z pokoje.

„Tak,“ řekl inspektor bezvýrazně. „To bychom měli.“ Zřejmě nevěděl, co dál.

Blunt k němu přistoupil. „Pane inspektore,“ řekl vyrovnaně, „ty peníze dal pan Ackroyd mně na zvláštní účely. Slečna Ackroydová se jich ani nedotkla. Když říká, že ano, záměrně lže v domnění, že tím kryje kapitána Patona. Pravda je to, co jsem řekl, a jsem ochoten to odpřísáhnout na svědecké lavici.“ Prkenně se uklonil, prudce se otočil a vyšel z místnosti.

Poirot vyběhl za ním. Dohonil ho v hale. „Monsieur — okamžik, prosím vás, buďte tak laskav.“

„Prosím pane?“ opáčil Blunt netrpělivě a zamračil se na Poirota.

„Jen toto,“ řekl Poirot spěšně. „Mne tou pohádkou neoklamete, kdepak. Ty peníze opravdu vzala slečna Flora. Ale stejně jste si to dobře vymyslel — líbí se mi to. Zachoval jste se moc pěkně. Jste muž, který myslí i jedná rychle.“

„Váš názor mě nezajímá, diky,“ pronesl Blunt chladně. Chtěl pokračovat v cestě, ale Poirot se ani v nejmenším neurazil a položil mu ruku na paži, aby ho zdržel.

„Ale vy mě musíte vyslechnout. Ještě jsem neskončil. Onehdy jsem mluvil o tom, že každý něco skrývá. Tak tedy od prvního okamžiku jsem věděl, co skrýváte vy. Jste hluboce zamilován do slečny Flory. Je to láska na první pohled, že mám pravdu? Jen se nestyďte o takových věcech mluvit — proč se v Anglii považuje za nutné mluvit o lásce, jako kdyby to byla nějaká tajná hanba? Vy milujete slečnu Floru a snažíte se to skrýt před lidmi. Správně, to je v pořádku. Ale dejte si poradit od Hercula Poirota — neskrývejte to před samotnou slečnou Florou.“

Během Poirotova proslovu Blunt několikrát projevil známky netrpělivosti, ale jeho závěrečná slova jako kdyby ho skutečně zaujala. „Co tím chcete říci?“ otázal se prudce.

„Vy si myslíte, že slečna Flora miluje kapitána Ralfa Patona — ale já, Hercule Poirot, vám říkám, že to tak není. Slečna Flora souhlasila se zasnoubením s kapitánem Patonem, aby udělala radost svému strýci a protože ve sňatku viděla možnost úniku ze zdejšího života, který se pro ni stával čím dál tím víc nesnesitelný. Měla Ralfa docela ráda a oba spolu cítili a rozuměli si. Ale ne — slečna Flora kapitána Patona nemiluje.“

„Co tím k čertu myslíte?“ otázal se Blunt. Všiml jsem si, jak mu tvář pod osmahlou pokožkou zrudla.

„Byl jste slepý, monsieur! Slepý! Ta dívenka je loajální. Ralf Paton to má špatné a čest jí káže, aby stála při něm.“

Zdálo se mi, že je načase, abych něčím přispěl k dobré věci.

„Onehdy mi má sestra říkala,“ poznamenal jsem povzbudivě, „že Flora o Ralfa Patona nikdy doopravdy nestála a nikdy o něho stát nebude. A moje sestra mívá v takových otázkách vždycky pravdu.“

Blunt ignoroval moji dobře míněnou snahu. Obrátil se k Poirotovi: „Vy opravdu myslíte —“ začal a zarazil se. Je jedním z těch málomluvných lidí, kteří se těžko vyjadřují.

Poirot tímto neduhem netrpí. „Když mi nevěříte, zeptejte se jí přímo, monsieur. Možná ale, že teď právě o to nestojíte — ta historie s penězi —“

Blunt vydal zvuk podobný trpkému zachechtání. „Vy si myslíte, že bych jí to mohl mít za zlé? Roger byl vždycky divný patron, pokud šlo o peníze. Dostala se do bryndy a bála se mu to říci. Chudinka. Chudinka opuštěná.“

Poirot se podíval zamyšleně ke dveřím na terasu. „Mám dojem, že slečna Flora je na zahradě,“ zašeptal.

„Já jsem starý blázen,“ prohlásil Blunt. „A ty divné řeči, co jsme tu vedli, jsou jako z nějaké té skandinávské divadelní hry. Ale vy jste správný chlap, Poirote. Děkuji vám.“ Uchopil Poirotovu pravici a stiskl mu ji tak pevně, že Poirot až bolestí zkřivil obličej. Pak zamířil k zaskleným dveřím a vyšel jimi na zahradu.

„Ani ne tak starý blázen,“ zašeptal Poirot a něžné si přitom mnul pohmožděnou pravici. „Zamilovaný blázen.“

Informace

Bibliografické údaje

e-kniha

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF, MOBI):

  • 13. 5. 2023