Celá e-kniha Vražda Rogera Ackroyda ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
27. kapitola
Apologia
Pět hodin ráno. Jsem nesmírně unaven — ale svou práci jsem dokončil. Ruka mě bolí od psaní.
Zvláštní ukončení spisu. Měl jsem v úmyslu ho jednou uveřejnit jako příběh jedné z Poirotových proher. Jak podivné se věci někdy vybarví.
Celou dobu jsem měl zlé tušení, od okamžiku, kdy jsem uviděl Ralfa a paní Ferrarsovou v důvěrném rozhovoru. Tehdy jsem se domníval, že se mu svěřuje se svým trápením, ukázalo se, že jsem se dokonale mýlil, ale ta myšlenka mě neopouštěla ani poté, co jsem ten večer vstoupil do Ackroydovy pracovny, a trvala, dokud mi neřekl, jak se věci mají.
Chudák Ackroyd. Stejně jsem rád, že jsem mu poskytl šanci a naléhal na něho, aby si ten dopis přečetl, než bude pozdě. Na druhé straně, mám-li být upřímný — copak jsem podvědomě nevěděl, že u takového paličáka, jako je on, je to nejlepší způsob, jak dokázat, aby si dopis nepřečetl? Jeho tehdejší nervozita byla zajímavá z psychologického hlediska. Tušil, že mu hrozí nebezpečí, ale ani ho nenapadlo podezřívat mne.
Na tu dýku jsem přišel dodatečně. Vzal jsem si původně s sebou takovou šikovnou malou zbraň, ale když jsem v zaskleném stolku uviděl tu dýku, hned mi napadlo, oč bude lepší, když použiji zbraň, kterou nelze vystopovat ke mně.
Asi jsem hned od počátku měl v úmyslu ho zavraždit. Jakmile jsem se dověděl o sebevraždě paní Ferrarsové, byl jsem přesvědčen, že mu před smrtí všechno řekla. Když jsem ho dopoledne potkal tak zamračeného, řekl jsem si, že už možná zná pravdu, ale že se nemůže odhodlat jí uvěřit a že mi chce dát možnost, abych to vyvrátil.
Tak jsem tedy šel domů a učinil jsem příslušná opatření. Kdyby se Ackroydovy starosti týkaly jenom Ralfa — dobrá, nic se nestalo. Diktafon mi Ackroyd před dvěma dny dal, abych mu ho seřídil. Něco se mu na něm porouchalo a já jsem se mu nabídl, že se mu na to podívám sám, a ať přístroj nevrací. Seřídil jsem ho, jak jsem potřeboval, a vzal ho večer s sebou ve své brašně.
Myslím, že jsem to napsal docela pěkně. Jak bych to mohl říci obratněji než takto: „Bylo za dvacet minut devět, když Parker dopis přinesl. Bylo přesně za deset minut celá, když jsem Ackroyda opustil, s dopisem stále ještě nedočteným. Chvíli jsem zůstal stát s rukou na klice a ohlédl jsem se, zda jsem na nic nezapomněl.“
Ano, je to takhle pravda. Ale co kdybych za první větou jednu řádku vytečkoval? Položil by si někdo otázku, co se vlastně odehrálo v těch vynechaných desíti minutách?
Když jsem se tehdy ohlédl od dveří, byl jsem úplně spokojen. Na nic jsem nezapomněl. Diktafon stál na stole pod oknem, nařízen, aby spustil o půl desáté (mechanismus toho zařízení byl chytře vymyšlen — zakládal se na principu budíku), křeslo bylo vysunuto do místnosti, aby diktafon nebylo od dveří vidět.
Přiznám se, že mnou značně otřáslo, když jsem se hned za dveřmi srazil s Parkerem. Ten fakt jsem věrně zaznamenal.
Všimněte si pak závěrečné volby slov, když mluvím o tom, jak po nalezení mrtvoly jsem poslal Parkera, aby zatelefonoval na policii: „Udělal jsem to málo, co bylo třeba udělat!“ Opravdu to bylo docela málo — jen jsem strčil diktafon do brašny a křeslo odstrčil na původní místo. Ve snu mě nenapadlo, že si Parker toho křesla všimne. Logicky měl být tak vyjevený z mrtvoly, že by pro nic jiného neměl oči. Zkrátka, nepočítal jsem s komplexem školeného sloužícího.
Bohužel jsem nemohl předvídat Flořinu výpověď, že viděla strýce živého ve tři čtvrtě na deset. To mě dokonale zmátlo. Vlastně v celém průběhu vyšetřování mě spousta věcí zoufale mátla. Jako by se o to kdekdo nějak přičinil.
Ale nejvíc ze všeho jsem se bál Karolíny. Měl jsem strach, že mi na to přijde. Například jak tehdy mluvila o tom mém „slabošském rysu“. Nu, ale teď už se pravdu nikdy nedozví. Je tu, jak říkal Poirot, ještě jedno východisko...
