ČÁST ŠESTÁ
NEDĚLE 19. DUBNA
Ať tato válka skončí jak chce, my jsme vyhráli válku proti vám; nikdo z vás nezůstane, aby mohl svědčit, a kdyby i jen někteří z vás přežili, svět jim to neuvěří. Možná bude mít určitá podezření, budou diskuse, výzkumy historiků, ale nebude žádná jistota, protože důkazy budou zničeny společně s vámi. A kdyby nějaký důkaz i zůstal a někteří z vás budou žít, lidé si řeknou, že události, které popisujete, jsou tak děsivé, že se jim nedá věřit: řeknou, že je to přehánění spojenecké propagandy a budou věřit nám, kteří všechno popřeme, a ne vám. My budeme ti, co budou diktovat dějiny Koncentračních táborů.
důstojník SS v „Utonutí a spasení“
od Primo Leviho
JEDNA
V červenci 1953, když ještě Xavieru Marchovi dávno nebylo ani třicet, a jeho práce nebyla o moc víc, než zatýkání kurev a pasáků v docích Hamburku, odjel s Klárou na dovolenou. Začali ji ve Freiburgu, na kopcích Černého lesa, odtud jeli na jih k Rýnu, potom východně v jejich pomačkaném KdF až k Bodensee a v jednom z těch malých hotýlků podél řeky, v jednom deštivém odpoledni s duhou na obloze, zaseli semínko, ze kterého vyrostl Pili.
Stále ještě to místo měl před očima: balkón s železným zábradlím, pod nimi údolí Rýna, bárky pohybující se líně po širokém řečišti; kamenné stěny Starého města, studený kostel; Klářinu sukni, od pasu až po kotníky, žlutou jako slunečnice.
A bylo tu ještě něco, co měl před očima: kilometr dál po proudu, klenoucí se přes propast mezi Německem a Švýcarskem - záblesk ocelového mostu.
Zapomeň na to, že se ti podaří uniknout hlavními leteckými nebo vodními přístavy: ty jsou tak přísně střežené a sledované jako Říšské kancléřství. Zapomeň na to, že přejdeš do Francie, Belgie, Holandska, Dánska, Maďarska, Jugoslávie, Itálie - to bylo jen jako přelézt zeď jednoho vězení a dostat se do druhého. Zapomeň na to, že bys ty dokumenty poslal poštou do zahraničí: příliš mnoho balíčků se běžně rozbaluje, aby to bylo bezpečné. Zapomeň na to, že ty materiály dáš nějakému dopisovateli v Berlíně: ten by se jen ocitl před stejným problémem a kromě toho, podle Charlie, jsou tak důvěryhodní jako chřestýš.
Švýcarská hranice nabízí největší naději; most svádí.
TEĎ to schovat. Schovat všechno.
Klekl si na prošlapaný koberec a rozprostřel na něm arch hnědého papíru. Udělal z dokumentů úhledný sloupek vyrovnávaje rohy listin. Z náprsní taky vyndal fotografii Weissovy rodiny. Chvíli se na ni zahleděl a potom přidal k ostatním dokumentům. Celou tu sbírku pevně zabalil do papíru, ovázal průhlednou lepicí páskou několikrát kolem dokola, až balíček na dotek působil dojmem zabaleného kusu dřeva.
Zbyl mu obdélníkový balíček, deset centimetrů silný, na dotek nepoddajný a na pohled naprosto anonymní.
Vydechl si. Takhle už to vypadá líp.
Přidal další vrstvu, tentokrát z dárkového balicího papíru. Zlatá písmena hlásala HODNĚ ŠTĚSTÍ a VŠECHNO NEJLEPŠÍ a kroutila se jako stužky mezi nafukovacími balónky a zátkami šampaňského za smějící se nevěstou a ženichem.
AUTOBAHNEM z Berlína do Nürenbergu: pět set mil. Autobahnem z Nürenbergu do Stuttgartu: sto padesát kilometrů. Ze Stuttgartu se pak cesta vinula vesničkami a Wurttembergským lesem až k Waldshutu na Rýně: dalších sto padesát kilometrů. Celkem osm set kilometrů.
„Kolik je to mil?“
„Pět set. Myslíš, že to zvládneš?“
„Samozřejmě. Dvanáct hodin jízdy, možná i míň.“ Seděla na samém okraji postele, nakláněla se kupředu, pozornost sama. Měla na sobě dva ručníky - jeden kolem těla a druhý jako turban kolem hlavy.
„Nemusíš to upospíchat - máš na to dvacet čtyři hodiny. Až si budeš myslet, že už si bezpečně daleko z Berlína, zavolej do hotelu Bellevue ve Waldshutu a rezervuj si tam pokoj - teď není sezóna, neměly by s tím být problémy.“
„Hotel Bellevue. Waldshut.“ Pomalu přikývla vrývajíc si to do paměti. „A ty?“
„Já pojedu pár hodin po tobě. Pokusím se k tobě přidat v hotelu kolem půlnoci.“
Viděl, že mu nevěří. Pospíchal dále: „Pokud jsi ochotna podniknout to riziko, myslí…
