ČÁST SEDMÁ
FÜHRERTAG
Železnice do Krakau pokračuje severovýchodně kolem Auschwitz (348 kilometrů od Vídně), průmyslového města s 12 000 obyvateli, bývalého hlavního města piastovského vévodství Auschwitzu a Zatoru (Hotel Zator, 20 pokojů), kde vede místní lokálka Skawinou do Krakau (69 kilometrů za tři hodiny) …
Generální Správa,
v Baedekeru 1943.
JEDNA
Půlnoční zvony vyzváněly na uvítanou novému dni. Kolem se míhali řidiči blikající světly a bušící na klaksony, takže ve vzduchu nad silnicí za nimi zůstával viset mrak rámusu. Tovární sirény houkaly jedna na druhou po celém Berlíně, jako kdyby to byly stojící vlaky.
„Kamaráde můj drahej, co ti to provedli?“
Max Jaeger se snažil soustředit na řízení, ale každých pár sekund se jeho hlava ve fascinovaně hrůze otáčela na sedadlo spolujezdce vedle něho.
Opakoval pořád dokola: „Co ti to provedli?“
March byl jako v mlze, nejistý, co je sen a co skutečnost. Byl pootočený zády a díval se zadním oknem ven. „Kam to jedeme, Maxi?“
„To ví Bůh. Kam chceš ty?“
Cesta za nimi byla prázdná. March se opatrně otočil, aby viděl na Jaegera. „Copak ti to Nebe neřek?“
„Nebe říkal, že mi to řekneš ty.“
March odvrátil zrak na míjející budovy. Ale neviděl je. Myslel na Charlie v hotelovém pokoji ve Waldshutu. Samotnou a vzhůru a myslící na něho. Ještě zbývalo něco přes osm hodin. Budou s Maxem mít Autobahny skoro sami pro sebe. Mohli by to zvládnout.
„Já byl na Marktu,“ povídá Jaeger. „To bylo asi v devět. Zvoní telefon. Byl to strejček Artur. ‚Sturmbannführere! Jak dobrý přítel je Xavier March?‘ ‚Udělal bych pro něho cokoliv,‘ povídám - v tý době už se proslýchalo, kde jsi. A on povídá strašně tiše: ‚Tak dobrá, Sturmbannführere, uvidíme, jak dobrý přítel jste vy. Kreuzberg. Roh Axmann-weg, severně od opuštěného kostela. Čekejte od třičtvrtě na dvanáct do čtvrt na jednu v noci. A nikomu ani slovo, nebo jste zítra v koncentráku!‘ A to bylo všecko. Pak zavěsil.“
Na Jaegerově čele se zaleskl pot. Pohlédl na silnici a na Marche a zase znovu tam a zpět. „Kurva, Xavi, já nevím co dělám. Mám strach. Jedu na jih. Je to v pořádku?“
„Jedeš dobře.“
„Nejsi rád, že mě vidíš?“ zeptal se Jaeger.
„Moc rád.“
March se zase cítil na omdlení. Otočil se trupem vpravo a levou rukou sroloval okno. Nad zvukem pneumatik a větru bylo slyšet ještě něco. Co to je? Vysoukal hlavu ven a podíval se vzhůru. Neviděl to, ale slyšel to nad nimi. Rotory helikoptéry. Zavřel okno.
Vzpomněl si na záznam té telefonické konverzace. „Co chci? Co myslíte, že chci? Azyl ve vaší zemi…“
Přístroje a ciferníky vozu vydávaly v temnotě jemně zelené světlo. Čalounění bylo cítit novou kůží.
Zeptal se: „Kde jsi vzal to auto, Maxi?“ Všiml si, že je to Mercedes: nejposlednější model.
„Z vozovýho parku na Werderscher Marktu. Je to krasavec, co? Má plnou nádrž. Můžeme ject, kam chceš. Úplně všude.“
Tehdy se March rozesmál. Nijak zvlášť naplno a nijak dlouho, protože ho bolavá žebra brzy přinutila, aby přestal. „Ach Maxi, Maxi,“ řekl, „Nebe a Krebs jsou takoví perfektní lháři a ty jsi tak neschopný, že je mi jich skoro líto, že tě vzali do party.“
Jaeger zíral kupředu. „Napumpovali tě celýho drogama, Xavi. Ublížili ti. Věř mi, jsi z toho popletenej.“
„Kdyby si bejvali vybrali jakýhokoliv řidiče jenom ne tebe, tak jsem jim to skoro spolknul… Ale ty… Pověz mi, Maxi: proč je silnice za námi tak prázdná? Předpokládám, že když sleduješ zbrusu nový nablejskaný fáro plný elektroniky a vysílající signál, tak nepotřebuješ bejt u něho blíž jak jeden kilometr. Zvlášť když máš k dispozici vrtulník.“
„Já riskuju svůj život,“ plačtivě prohlásil Jaeger, „a tohle mám za to!“
March držel v ruce Krebsův Luger - držel ho v levičce a bylo to nešikovné ho tak držet. Nicméně se mu povedlo dost přesvědčivě zabořit hlaveň do tlustých záhybů Jaegerova krku. „Tuhle zbraň jsem dostal od Krebse. Aby to vypadalo skutečně autenticky. Jsem si jistý, že není nabitá. Ale chceš to riskovat? Já myslím, že ne. Nech levou ruku na volantu, Maxi, oči …
