Šestý cíl (James Patterson)

Kapitola 48

KDYŽ JSEM VSTOUPILA do Claiřina nemocničního pokoje, seděla opřená v posteli. Natáhla ruce, já ji objala a pustila ji, teprve když řekla: „Opatrně, zlato. Nezapomínej, že mám v hrudníku díru.“

Odtáhla jsem se, políbila ji na obě tváře a uvelebila se vedle ní.

„Co říká tvůj doktor?“

„Že jsem velká, silná holka…“ A pak se Claire rozkašlala. Zvedla ruku, kterou si nezakrývala ústa, a konečně ze sebe vypravila: „Bolí to, jenom když kašlu.“

„Jsi velká, silná holka… a co dál?“ nedala jsem se odbýt.

„A budu v pořádku. Ve středu mě odsud pustí. Chvíli si poležím doma v posteli a pak budu fajn.“

„Díkybohu.“

„Já děkuju bohu od chvíle, co mě ten hajzl postřelil, ať už to bylo kdykoliv. Když člověk nemusí chodit do práce, ztratí přehled o čase.“

„Stalo se to před dvěma týdny, Motýlku. Dvěma týdny a dvěma dny.“

Claire ke mně přistrčila krabici s čokoládovými bonbony a já si vzala první, na který mi padla ruka.

„Ty jsi přespala v kufru auta?“ zeptala se. „Nebo jsi vyměnila Joea za osmnáctiletého milence?“

Nalila jsem nám oběma vodu, dala do její sklenice brčko, podala jí pití a řekla: „Nevyměnila jsem ho. Jenom jsem ho pustila k vodě.“

Claiřino obočí vystřelilo nahoru. „Ne, to jsi neudělala.“

S bolestí v hrudi jsem jí vysvětlila, co se stalo. Claire na mě hleděla pátravě, ale laskavě. Položila mi několik otázek, ale většinu času mě nechala mluvit.

Napila jsem se vody. Pak jsem si odkašlala a pověděla jí o své nové hodnosti u policie.

V očích se jí objevil šok. „Nechala ses přeložit na ulici a zároveň řekla Joeovi, že už ho nechceš vidět? Děláš mi starosti, Lindsay. Spíš dobře? Bereš vitamíny? Jíš zdravě?“

Ne. Ne. Ne.

Opřela jsem se v křesle a do pokoje vstoupila sestra přinášející tác s Claiřinými léky a večeří.

„Tady to máte, doktorko Washburnová. Hoďte to do sebe.“

Claire spolkla léky a odstrčila tác, jakmile sestra odešla. „Šlichta dne,“ utrousila.

Jedla jsem už dneska vůbec? Asi ne. Přivlastnila jsem si Claiřino jídlo, nabrala si na vidličku rozvařený hrášek a karbanátek a propracovala se až ke zmrzlině, než jsem jí řekla, že jsme identifikovali tělo Paoly Ricciové.

„Únosci chůvu zastřelili pár minut poté, co ji i s dítětem naložili do auta. Potřebovali se jí rychle zbavit. Ale to je všechno, co máme, Motýlku. Nevíme, kdo to udělal a proč, ani kam Madison odvezli.“

„Proč ti parchanti nezavolali rodičům?“

„To je otázka za milion dolarů. Uplynula už dost dlouhá doba a stále žádná žádost o výkupné. Myslím si, že peníze nechtějí.“

„Sakra.“

„Jo.“ Upustila jsem plastovou vidličku na tác, znovu se opřela v křesle a zahleděla se do prázdna.

„Lindsay?“

„Myslím si, že Paolu zastřelili proto, že byla svědkem Madisonina únosu.“

„To dává smysl.“

„Ale jestli byla Madison svědkem Paoliny vraždy… po něčem takovém to dítě nenechají naživu.“