Kapitola 56
MUSELA JSEM SE omluvit z oslavy, protože jsem už měla zpoždění na Tracchiovu poradu v Baráku. Když jsem vstoupila do jeho kanceláře, velitel právě nabízel kožená křesla Tylerovým, zatímco Jacobi, Conklin a Macklin si rozestavěli obyčejné židle kolem šéfova velkého stolu.
Tylerovi vypadali, jako by v posledních osmačtyřiceti hodinách spali vstoje. Byli šedí v obličeji, ramena shrbená. Věděla jsem, že se bolestně potácejí mezi nadějí a zoufalstvím, zatímco čekají, až uslyší nahrávku.
Na Tracchiově stole stál přehrávač. Natáhla jsem ruku, stiskla tlačítko a místnost naplnil strašidelný, krutý hlas střídající se s mým.
Pak vykřikl dívčí hlásek: „Mami? Mami!“
Zastavila jsem nahrávku. Elizabeth Tylerová se naklonila k přehrávači, pak se otočila, popadla manžela za paži, zabořila mu obličej do kabátu a rozplakala se.
„Je to Madisonin hlas?“ zeptal se Tracchio.
Oba rodiče přikývli.
Jacobi řekl: „Zbytek nahrávky pro vás bude ještě drastičtější. Ale my to vidíme optimisticky. Při tomhle telefonátu byla vaše dcera naživu.“
Znovu jsem stiskla přehrávání a sledovala tváře Tylerových, když slyšeli únosce říkat, že Madison je v pořádku, ale už ji nikdy neuvidí.
„Pane a paní Tylerovi, dokážete nějak vysvětlit, proč únosce řekl, že jste udělali velkou chybu, když jste zavolali policii?“ zeptala jsem se.
„To opravdu nedokážu,“ vyštěkl Henri Tyler. „Proč by se měli cítit ohrožení? Nevypátrali jste vůbec nic. Nemáte ani podezřelého. Kde je FBI? Proč se nesnažíte Madison najít?“
„S FBI spolupracujeme. Využíváme jejich prostředky a databáze, ale FBI se do toho případu nemůže aktivně vložit, dokud nebudeme mít podezření, že byla Madison odvezena z Kalifornie,“ vysvětloval Macklin.
„Tak jim řekněte, že byla!“
Promluvil Jacobi: „Pane Tylere, potřebujeme vědět, jestli s vámi nějak komunikoval únosce a požadoval, abyste nevolali policii? Stalo se něco takového?“
„Nic,“ řekla Elizabeth Tylerová. „Henry? Zavolali ti do práce?“
„S nikým jsem nemluvil. Přísahám.“
Pohlédla jsem znovu na Tylerovy a vzpomněla si na Paolu Ricciovou. Řekla jsem: „Vypověděli jste, že Paola Ricciova měla skvělá doporučení. Kdo ji doporučil?“
Elizabeth Tylerová se naklonila dopředu. „Paolu k nám poslala její agentura.“
„Co je to za agenturu?“ zeptal se Macklin, z jehož sevřených rysů byl patrný stres.
„Je to společnost, která prověřuje, sponzoruje a školí dobře vychované dívky ze zámoří,“ odpověděla Elizabeth Tylerová. „Zařídí jim pracovní povolení a sežene práci. Paola měla skvělé reference od agentury i z domova. Byla to slušná mladá žena. Měli jsme ji rádi.“
„Té agentuře platí zaměstnavatelé?“
„Ano. Myslím, že jsme jim zaplatili asi osmnáct tisíc dolarů.“
Při zmínce o penězích se mi zježily chloupky na pažích a sevřel se mi žaludek.
„Jak se ta agentura jmenuje?“ zeptala jsem se.
„Westbury. Ne, Westwood Registry,“ odpověděl Henry Tyler. „Promluvíte s nimi?“
„Ano, a prosím, abyste o tom telefonátu nikomu neříkali,“ požádal Jacobi Tylerovy. „Vraťte se domů a nevzdalujte se od telefonu. A nechte Westwood Registry na nás.“
„Spojíte se nimi?“ zeptal se znovu Henry Tyler.
„Nenecháme na nich nit suchou.“
