Šestý cíl (James Patterson)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Kapitola 83

„CO KDYBYSTE MI dělali společnost u večeře?“ navrhl Stanford.

Číšník nám přinesl jídelní lístky, a protože letadlo do San Franciska v osm už odletělo bez nás, přijali jsme Stanfordovu nabídku.

Agent objednal láhev vína pinot grigio a já s Conklinem jsme mu vysypali všechno, co jsme věděli o únosu a vraždě Paoly Ricciové.

„Musím přiznat, že jsme v koncích,“ svěřila jsem se Stanfordovi. „Ať se dáme jakýmkoliv směrem, skončíme ve slepé uličce.“

Přinesli nám steaky a Stanford objednal další láhev vína. Poprvé za celý ten dlouhý den jsem se cítila uvolněná a byla jsem vděčná za společnost a možnost vyměňovat si názory při poslechu country, které hrálo v restauraci několik muzikantů.

Začala jsem si také uvědomovat Conklinovy dlouhé nohy vedle svých pod stolem, jeho hnědou semišovou bundu otírající se mi o paži, povědomou intonaci jeho hlasu a víno klouzající mi do krku, zatímco večer přecházel v noc.

Okolo čtvrt na deset zaplatil Dave Stanford účet a slíbil, že nás bude informovat o vývoji v případu Charlieho Raye a o všem dalším, co by nám mohlo pomoci s případem Riccivoá/Tylerová.

Propásli jsme další let do San Franciska, a když jsme se rozloučili se Stanfordem, připravovali jsme se na hodinové čekaní před přepážkou United Airlines.

Už jsme skoro vyšli ze dveří restaurace, když skupina spustila něco od Kennyho Chesneyho a zpěvačka začala pobízet hosty, aby vytvořili řetěz.

Osazenstvo baru sestávalo z opilých ostřílených cestovatelů a leteckého personálu a ti všichni se dali do tance.

Rich se usmál a zeptal se: „Chtěla by sis trochu zablbnout?“ a já opáčila: „Jasně. Proč sakra ne?“

Nechala jsem se odvést na parket, začali jsme poskakovat do rytmu, narážet do opilých tanečníků a smát se z plných plic.

Už dávno jsem se tak nezasmála, a byl to skvělý pocit.

Když píseň skončila, vzala zpěvačka mikrofon ze stojanu, olízla si rty a za doprovodu kláves spustila „Lyin‘ Eyes“.

Vytvořily se páry. Rich roztáhl náruč a já k němu přistoupila. Bože, byl to skvělý pocit cítit na sobě jeho paže.

Trochu se mi točila hlava, tak jsem zavřela oči a nechala se vést. Vzdálenost mezi námi se zmenšila, protože na parketu bylo málo místa. Dokonce jsem si stoupla na špičky, abych mu mohla položit hlavu na rameno – a on mě sevřel ještě pevněji.

Hudba utichla a Rich řekl: „Páni, mně se do letadla vůbec nechce, co tobě?“

Pamatuji se, jak jsem říkala, že po tak dlouhém a náročném dni a spoustě vína s případem už stejně nehneme a máme několik dobrých důvodů, proč si dát do nákladů noc v L. A.

Přesto jsem byla rozpolcená, když jsem dávala recepční hotelu Marriott svou kreditní kartu. Říkala jsem si, že to nic neznamená, že půjdu jen do svého pokoje a lehnu si do postele. Nic víc.

Stáli jsme u protějších stěn výtahu, mezi námi nějaký unavený pár, zatímco kabina tiše stoupala o deset pater výš. Nerada jsem si to přiznávala, ale stýskalo se mi po jeho náručí.

Když jsme vystoupili z výtahu, řekla jsem: „Dobrou noc, Richie.“ Pak jsem se k němu obrátila zády a zastrčila magnetickou kartu do škvíry. Uvědomovala jsem si, že on dělá totéž u dveří přes chodbu.

„Uvidíme se ráno, Lindsay.“

„Jasně. Dobře se vyspi, Richie.“

Rozsvítila se zelená dioda a klika mi povolila pod rukou.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024