Celá e-kniha Vždyť je to hračka ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
PATNÁCTÁ KAPITOLA
Šoférovo nevhodné chování
V hostinci U sedmi hvězd Luke popíjel pivo a připadal si trochu trapně. Každičký jeho pohyb sledovala řada venkovských očí, a hned když vstoupil, konverzace ustala. Luke nadhodil několik poznámek obecného charakteru na téma úroda, počasí a fotbal, ale na žádnou se mu nedostalo odpovědi.
Zbývaly mu proto jen komplimenty. Správně uhodl, že hezká dívka za pultem s černými vlasy a ruměnými tvářemi je slečna Lucy Carterová.
Jeho lichotky přijímala mile. Slečna Carterová se příslušně hihňala a říkala: „Ale jděte! Určitě si ve skutečnosti nic takového nemyslíte! To říkáte jen tak!“ a další podobné poznámky. Očividně to však dělala pouze bezděčně.
Luke neviděl v dalším setrvávání v hostinci žádný smysl, a tak dopil pivo a odešel. Vydal se po cestičce až k místu, kde přes řeku vedl most pro pěší. Zastavil se a chvíli na něj hleděl, když za ním jakýsi roztřesený hlas řekl:
„Tady to je, pane, z tohodle mostu spadnul starej Harry.“
Luke se otočil a spatřil jednoho z mužů, kteří s ním popíjeli v hospodě; tenhle obzvlášť nereagoval na jeho poznámky o úrodě, počasí a fotbalu. Teď se však zjevně chystal pobavit se coby průvodce po místě neštěstí.
„Zapad do bahna,“ oznámil mu stařičký dělník. „Normálně zapad po hlavě do bahna.“
„To je divné, že spadl zrovna tady,“ řekl Luke.
„Byl přeci vožralej,“ ujistil ho venkovan shovívavě.
„Ano, ale vždyť tudy musel v podnapilém stavu jít už mockrát.“
„Skoro každou noc,“ odtušil muž. „A vždycky byl namol, náš milej Harry.“
„Třeba ho někdo strčil,“ nadhodil Luke ledabyle.
„Klidně,“ souhlasil venkovan. „Akorát nevím, kdo by to dělal.“
„Mohl mít třeba pár nepřátel. Když byl opilý, byl asi dost hrubý, ne?“
„Teda mluvil jako kanál. Bacha na hubu si rozhodně nedával, náš milej Harry. Ale nikdo přeci neshodí z mostu vožralu.“
Luke mu to nevyvracel. Zneužití něčího alkoholického opojení tento venkovan očividně považoval za vrcholně nesportovní. Vypadal, že s ním ten nápad otřásl.
„No jo,“ pravil Luke neurčitě, „bylo to smutné.“
„Pro jeho starou moc né,“ ujistil ho muž. „Vona a Lucy teda nemaj žádnej důvod ke smutku.“
„Třeba jsou ještě jiní lidé rádi, že jim nestojí v cestě.“
Stařík však mluvil mlhavě.
„Možná,“ řekl. „Ale von Harry nikomu nechtěl ublížit, fakt.“
S tímto epitafem za zesnulého pana Cartera se rozešli.
Luke zamířil k bývalému zámečku. Knihovna svou činnost provozovala ve dvou předních místnostech. Luke prošel až dozadu ke dveřím, na nichž stál nápis Muzeum. Tam pak chodil od vitríny k vitríně a prohlížel si nepříliš zajímavé exponáty. Tu tam nějaká římská keramika a mince. Pár kuriozit z jižních moří a jakási malajská pokrývka hlavy. Různí indičtí bůžci, „věnovaní majorem Hortonem“, a vedle velký a škodolibě se tvářící Buddha a vitrína s pochybně vyhlížejícími egyptskými korálky.
Luke vyšel ze sálu. Nikde nebylo ani živáčka. Potichu vystoupil po schodech do patra. Tam byla jedna místnost s časopisy a novinami a další s populárně naučnými knihami.
Luke šel ještě o patro výš. Zde byly místnosti plné krámů, jak to sám nazval. Vycpaní ptáci, kteří sem byli přemístěni z muzea, protože se do nich dali moli, stohy potrhaných časopisů a místnost s policemi plnými zastaralých románů a dětských knih.
Luke přistoupil k oknu. Právě tady určitě seděl na okenním rámu Tommy Pierce, možná si pohvizdoval a občas horlivě drhl okenní tabulku, když uslyšel, že někdo přichází.
A někdo opravdu přišel. Tommy předstíral pracovní nadšení — seděl napůl vykloněný z okna a vesele je cídil. A pak k němu ten někdo přistoupil, začal s ním mluvit a potom do něj náhle prudce strčil.
Luke se odvrátil. Sešel po schodech a chvilku postál v hale. Nikdo si nevšiml, že do budovy vstoupil, a nikdo ho neviděl jít nahoru.
„Mohl to udělat kdokoli!“ usoudil Luke. „Byla to ta nejjednodušší věc na světě.“
Zaslechl kroky přicházející z knihovny. Jelikož se ničím neprovinil a nevadilo mu, že ho někdo spatří, mohl zůstat, kde byl. Ale kdyby nechtěl být spatřen, bylo v…
