Vždyť je to hračka (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

DVANÁCTÁ KAPITOLA
Hádka

Odpoledne, kdy se hrál tenisový zápas, bylo naštěstí pěkně. Lord Whitfield měl maximálně srdečnou náladu a hrál roli hostitele se značným potěšením. Často se zmiňoval o svém skromném původu. Hráčů bylo celkem osm — lord Whitfield, Bridget, Luke, Rose Humblebyová, pan Abbot, doktor Thomas, major Horton a hihňavá mladá dáma jménem Hetty Jonesová, dcera ředitele banky.

V druhém zápase hrál Luke po boku Bridget proti lordu Whitfieldovi a Rose Humblebyové. Rose byla dobrá tenistka se silným forhendem. Hrála i v místní lize. Napravovala chyby lorda Whitfielda, a tak byl zápas proti Bridget a Lukovi, z nichž ani jeden nebyl zvlášť výrazným tenistou, poměrně vyrovnaný. Když byl stav tři — tři na gemy, Luke se najednou vzepjal k nečekanému výkonu a posunuli s Bridget stav na 5:3.

V té chvíli si povšiml, že se lord Whitfield přestává ovládat. Pohádal se o míček na čáře, prohlásil jedno podání za špatné, přestože Rose tvrdila, že bylo v pořádku, a vůbec se choval jako vzpurné dítě. Chyběl jim jediný bod, ale Bridget poslala do sítě míček, který mohla docela snadno vybrat, a hned nato udělala dvojchybu při servisu. Shoda. Příští míček dostali mezi sebe, a když se ho Luke chystal vybrat, srazil se s partnerkou. Potom Bridget udělala další dvojchybu při servisu a tím set prohráli.

Bridget se omlouvala: „Promiň, byla jsem úplně mimo.“

To byla očividně pravda. Její údery byly příliš divoké, jako by neuměla udělat nic správně. Zápas skončil vítězně pro lorda Whitfielda a jeho partnerku 8:6.

Nastala krátká diskuse o složení týmů na další zápas. Nakonec hrála zase Rose, ale s panem Abbotem proti doktoru Thomasovi a slečně Jonesové.

Lord Whitfield se posadil, otřel si čelo a spokojeně se usmál. Dobrá nálada se mu vrátila. Začal si povídat s majorem Hortonem o sérii článků o fyzické zdatnosti Britů, které zrovna vycházely v jedněch z jeho novin.

Luke řekl Bridget:

„Ukaž mi zelinářskou zahradu.“

„Proč zrovna zelinářskou zahradu?“

„Mám slabost pro zelí.“

„Hrášek by ti nestačil?“

„Poctím obdivem i hrášek.“

Odešli z tenisového kurtu a vstoupili do zídkou obehnané zahrádky. Teď v sobotu odpoledne v ní nebyli zahradníci a zahrada na slunci vypadala líně a pokojně.

„Tak tady máš ten svůj hrášek,“ pravila Bridget.

Luke však předmětu návštěvy nevěnoval sebemenší pozornost a zeptal se jí:

„Proč jsi jim sakra ten set věnovala?“

Bridget trošku nadzvedla obočí.

„Promiň. Přestalo mi to jít. Podávám strašně nevyrovnané výkony.“

„Takhle nevyrovnané ale ne! Těm tvým dvojchybám by neuvěřilo ani dítě! A ty pecky — vždyť každý míček letěl půl míle daleko!“

Bridget řekla klidně:

„To proto, že hraju tak mizerně. Kdybych byla jen o trochu lepší, byla bych to snad dokázala o něco líp. Jenže takhle když se snažím dát míček za čáru, vždycky skončí na ní a mně pak nezbývá, než to kazit jinak.“

„Aha, takže přiznáváš?“

„To je přece nasnadě, milý Watsone.“

„A důvod?“

„Ten je přece nasnadě taky, řekla bych. Gordon nerad prohrává.“

„A co já? Co když rád vyhrávám já?“

„Obávám se, milý Luku, že to není stejně důležité.“

„A mohla bys mi tedy tu důležitost trochu víc objasnit?“

„Ale jistě, když chceš. Člověk se nesmí hádat se svým chlebodárcem. A Gordon je můj chlebodárce. Ty ne.“

Luke se zhluboka nadechl. A pak vybuchl.

„Proč si chceš hergot toho absurdního trpaslíka vzít? Proč to děláš?“

„Protože jako jeho sekretářka dostávám šest liber týdně a jako jeho manželka budu mít sto tisíc, které na mě přepíše, a k tomu šperkovnici plnou perel a diamantů, pěknou apanáž a nejrůznější naturální požitky, které náleží postavení vdané ženy!“

„Ale taky poněkud odlišné povinnosti!“

Bridget řekla chladně:

„A musíme mít tenhle patetický přístup v životě ke všemu? Pokud si Gordona představuješ jako manžela pod pantoflem, tak na to rychle zapomeň! Mělo ti už dojít, že Gordon je malý kluk, který tak úplně nevyrostl. Potřebuje matku, a nikoli manželku. Jeho matka bohužel zemřela, když mu byly čtyři roky. Chce mít po ruce někoho, před kým se může chlubit, kdo mu bude dodávat sebedůvěru a kdo je připraven donekonečna naslouchat přednáškám lorda Whitfielda o lordu Whitfieldovi!“

„Ty jsi ale zahořklá!“

Bridget ostře odsekla:

„Jenom si nenamlouvám žádné pohádky, jestli to myslíš takhle! Jsem mladá žena s určitou dávkou inteligence a s velmi průměrným zevnějškem, ale bez peněz. Mám v úmyslu se živit poctivě. Moje práce jakožto Gordonovy manželky bude prakticky k nerozeznání od práce Gordonovy sekretářky. Až uplyne rok, pochybuji, že si vůbec vzpomene, že mě má před spaním políbit. Jediný rozdíl bude v platu.“

Hleděli na sebe. Oba byli bledí hněvem. Bridget řekla posměšně:

„Jen tak dál. Jste dost staromódní, že, pane Fitzwilliame. Neměl byste teď vytáhnout stará známá klišé typu, že se prodávám za peníze? To se přece vždycky říká!“

Luke odpověděl: „Jsi chladnokrevná potvora!“

„Pořád lepší než horkokrevná naivka!“

„Vážně?“

„Ano. Vím to.“

Luke si odfrkl. „Co víš?“

„Vím, co to je, mít někoho ráda! Seznámil ses už s Johnniem Cornishem? Byla jsem s ním tři roky zasnoubená. Byl úžasný a já ho měla strašně ráda — tak ráda, až to bolelo! Nechal mě a oženil se s jednou milou baculatou vdovičkou se severoanglickým přízvukem a třemi bradami a příjmem třicet tisíc liber ročně! Něco takového člověka z romantiky vyléčí, nemyslíš?“

Luke se s náhlým povzdechem odvrátil. Řekl:

„Možná.“

„Stalo se.“

Rozhostilo se mezi nimi tíživé ticho. Nakonec ho přerušila Bridget. S náznakem nejistoty v hlase řekla:

„Doufám, že si uvědomuješ, že jsi neměl ani nejmenší právo se mnou takhle mluvit. Bydlíš v Gordonově domě a je to zatraceně nevkusné!“

Luke se vzpamatoval.

„Není to tak trochu otřepaná fráze?“ otázal se zdvořile.

Bridget se zarděla. „Ale je to pravda!“

„Není. Měl jsem na to právo.“

„Nesmysl!“

Luke se na ni podíval. Ve tváři měl podivnou bledost jako někdo, kdo fyzicky trpí. Pravil:

Mám na to právo. Mám právo tě mít rád — jak jsi to řekla? — tak rád, až to bolí!“

Bridget o krok couvla a řekla: „Ty…“

„Je to legrační, že? Taková ta věc, nad kterou by ses měla srdečně zasmát! Přijel jsem kvůli nějaké práci a ty jsi vyšla zpoza rohu a — jak bych to řekl — očarovala jsi mě! Tak mi to připadá. Mluvila jsi před chvílí o pohádkách. V pohádce jsem se ocitl já! Začarovala jsi mě. Mám pocit, žes na mě ukázala prstem a řekla jsi: ‚Ať je z tebe žába!‘ A já jsem odskákal pryč s očima navrch hlavy.“

Přistoupil k ní o krok blíž.

„Miluji tě jako blázen, Bridget Conwayová. A protože tě miluji jako blázen, nemůžeš očekávat, že budu nadšením bez sebe, když se vdáváš za břichatého nafoukaného lorda, který se přestává ovládat, jakmile nevyhrává v tenise.“

„A co bys teď navrhoval, abych udělala?“

„Navrhoval bych, aby ses místo toho provdala za mě! Takový návrh však u tebe nepochybně vyvolá záchvat veselého smíchu.“

„Směju se přímo hurónsky.“

„Přesně tak. Tak teď aspoň víme, na čem jsme. Neměli bychom se vrátit na tenisový kurt? Třeba teď zjistíš, že jsem partner, který umí hrát tak, aby vyhrál!“

„Že by?“ opáčila Bridget sladce. „Jsem přesvědčena, že prohrávat ti vadí úplně stejně jako Gordonovi!“

Luke ji náhle chytil za ramena.

„Ty máš ale jazyk jako břitvu, viď, Bridget?“

„Obávám se, že mě nemáš moc rád, Luku, ať už je tvá vášeň ke mně jakkoli veliká!“

„Myslím, že tě nemám ani trochu rád.“

Bridget se na něj zadívala a řekla:

„Ty ses chtěl oženit a usadit, až se vrátíš domů, že?“

„Ano.“

„Ale ne s někým, jako jsem já?“

„Někdo jako ty mi na mysl nepřišel ani v nejmenším.“

„To je jasné, takové jako ty dobře znám. Dokonale.“

„Ty jsi tak chytrá, drahá Bridget.“

„Představoval sis nějakou opravdu milou dívku — Angličanku každým coulem, co má ráda venkov a umí to se psy… nejspíš sis ji představoval v tvídové sukni, jak špičkou boty přisunuje polínko k ohni.“

„To zní velmi poutavě.“

„To si myslím. Vrátíme se na kurt? Můžeš hrát s Rose Humblebyovou. Je tak dobrá, že máš vítězství prakticky jisté.“

„Protože jsem staromódní, musím ti nechat poslední slovo.“

Opět nastala odmlka. Potom jí Luke zvolna sundal ruce z ramen. Oba nejistě stáli, jako by mezi nimi zůstalo něco nevyřčeného.

Pak se Bridget prudce obrátila a vydala se zpět. Zápas právě končil. Rose zaprotestovala, že by měla hrát hned znovu:

„Ale vždyť jsem teď hrála dva zápasy za sebou!“

Jenže Bridget trvala na svém.

„Já jsem unavená, nechci hrát. Hraj ty s panem Fitzwilliamem proti slečně Jonesové a majoru Hortonovi.“

Ale Rose měla námitky dál, a tak se nakonec dala dohromady pánská čtyřhra. Potom přišel na řadu čaj.

Lord Whitfield se pustil do řeči s doktorem Thomasem a obšírně a s velkým důrazem na svou vlastní osobu mu popisoval svou nedávnou návštěvu Wellermanova-Kreutzova výzkumného ústavu.

„Chtěl jsem pochopit nejnovější vědecké trendy,“ vysvětloval důležitě. „Jsem zodpovědný za to, co moje noviny tisknou. Beru to velmi vážně. Tohle je vědecká doba. A věda se musí zpřístupnit masám.“

„Nedostatek vědy může být nebezpečný,“ řekl doktor Thomas s lehkým pokrčením ramen.

„Věda v každé domácnosti, o to se musíme snažit,“ řekl lord Whitfield. „Aby všichni mysleli vědecky…“

„A zkumavkově,“ řekla Bridget ponuře.

„Udělalo to tam na mě velký dojem,“ pokračoval lord Whitfield. „Ústavem mě samozřejmě provedl sám Wellerman. Prosil jsem ho, aby mě přenechal nějakému svému podřízenému, ale nedal si říct.“

„Přirozeně,“ utrousil Luke.

Lord Whitfield vypadal potěšené.

„A všechno mi naprosto jasně vysvětlil — o kulturách, o sérech, zkrátka celý princip toho všeho. A slíbil, že mi do toho našeho sloupku napíše první článek.“

Paní Anstrutherová zamumlala:

„Jsem přesvědčena, že používají pokusná morčata. Je to tak kruté! I když ne tolik jako třeba u psů, nebo dokonce koček.“

„Lidé, co dělají pokusy na psech, by se měli postřílet,“ zavrčel major Horton. „Jsem přesvědčen, Hortone,“ řekl na to pan Abbot, „že í si ceníte život psa víc než člověka.“

„Odjakživa!“ souhlasil major. „Pes vás nezradí tak, jako to umí člověk. Od psa taky nikdy neslyšíte křivé slovo.“

„Akorát vás občas kousne do nohy,“ poznamenal pan Abbot. „Co, Hortone?“

„Psi umějí odhadnout lidskou povahu,“ řekl major Horton.

„Jedna z těch vašich bestií mě minulý týden málem hryzla. Co vy na to, Hortone?“

„Totéž co před chvílí!“

Bridget se taktně vmísila do řeči:

„Co kdybychom si ještě zahráli?“

Zahráli si tedy ještě několik setů. Když se pak loučila Rose Humblebyová, zjevil se vedle ní najednou Luke.

„Doprovodím vás,“ nabídl jí. „A vezmu vám raketu. Nemáte auto, že?“

„Ne, není to daleko.“

„Rád se projdu.“

Víc už neřekl a jen jí vzal raketu a tenisky. Po příjezdové cestě šli mlčky. Potom Rose řekla pár bezvýznamných maličkostí. Luke jí odpověděl poněkud stroze, ale dívka si toho očividně nevšimla.

Když zabočili k brance u jejího domu, Lukovi se rozjasnila tvář.

„Už je mi lépe,“ oznámil.

„Nebylo vám dobře?“

„Jste hodná, že předstíráte, že jste si toho nevšimla. Rozptýlila jste mou nevrlost. Je to zvláštní, ale mám pocit, jako bych vyšel z temného mraku na slunce.“

„Vždyť také ano. Když jsme vyšli z rezidence, slunce bylo pod mrakem a teď zase svítí.“

„Doslova i obrazně. Inu, na světě je koneckonců hezky.“

„Samozřejmě.“

„Slečno Humblebyová, mohu být trochu drzý?“

„To určitě neumíte.“

„Nebuďte si tak jistá. Chtěl jsem jen říct, že doktor Thomas má veliké štěstí.“

Rose se začervenala a usmála.

„Tak už jste se o tom doslechl?“

„Mělo to být tajemství? To se omlouvám.“

„Ale ne! Tady není nic tajemství,“ odpověděla Rose smutně.

„Takže je pravda, že… jste zasnoubeni?“

Rose přikývla.

„Jenom krátce a zatím jsme to ještě neoznámili oficiálně. Víte, tatínek byl proti, a tak vypadá… nehezky… vytrubovat to hned, když zemřel.“

„Váš otec s tím nesouhlasil?“

„No, ne takhle přesně. Ale asi by se to tak ve skutečnosti dalo vyjádřit.“

Luke se zeptal opatrně:

„Myslel si, že jste moc mladá?“

„Tak to říkal.“

Luke řekl naléhavě:

„Ale vy se domníváte, že to nebyl pravý ďůvod?“

Rose sklopila pomalu a váhavě hlavu.

„Ano, obávám se, že ve skutečnosti to bylo tak, že tatínek neměl… Geoffreyho rád.“

„Nesnášeli se?“

„Někdy to tak vypadalo… Můj milý tatínek měl samozřejmě spoustu staromódních předsudků.“

„A taky vás měl určitě moc rád a nelíbilo se mu, že by vás měl ztratit, ne?“

Rose přisvědčila, ale stále jaksi zdrženlivě.

„Mělo to ještě hlubší ďůvod?“ vyptával se Luke. „Byl zásadně proti tomu, aby se Thomas stal vaším manželem?“

„Ano. Víte, tatínek a Geoffrey jsou tak rozdílné povahy a v některých věcech se ty jejich povahy občas střetly. Geoffrey byl opravdu moc trpělivý a choval se hezky, ale protože věděl, že tatínek ho nemá rád, byl svým způsobem ještě uzavřenější a plašší, takže tatínek ho vlastně nikdy líp nepoznal.“

„Je velmi těžké bojovat s předsudky,“ poznamenal Luke.

„Bylo to celé tak naprosto nesmyslné!“

„Váš otec neuváděl žádné důvody?“

„Ne. Ani nemohl! Nebylo samozřejmě nic, co proti Geoffreymu mohl říct, kromě toho, že ho nemá rád.“

Rád vás, pane, nemám, důvody sám neznám.

„Ano, přesně jako v té písničce.“

„Nebyl žádný konkrétnější důvod, kterého se mohl chytit? Jako třeba že váš Geoffrey pije nebo sází na koníčky?“

„Kdepak. Jsem přesvědčena, že on ani netuší, kdo vyhrál derby.“

„To je legrační,“ řekl Luke. „Víte, že bych skoro přísahal, že jsem v den, kdy se derby jelo, viděl doktora Thomase v Epsomu?“

Na okamžik ho popadla úzkost, jestli se jednou náhodou nezmínil, že se v onen den teprve vrátil do Anglie. Ale Rose reagovala okamžitě a bez jakéhokoli podezření.

„Tak vy se domníváte, že jste viděl Geoffreyho na derby? Kdepak. To jste nemohl. Skoro celý den byl tehdy v Ashewoldu u jednoho těžkého porodu.“

„Vy ale máte paměť!“

Rose se zasmála.

„Pamatuji si to, protože říkal, že rodiče chtějí tomu dítěti doma říkat Jujube!“

Luke roztržitě přikývl.

„Tak či onak,“ řekla Rose, „Geoffrey na dostihy nikdy nejezdí. Unudil by se tam k smrti.“

A pak úplně jiným tónem dodala:

„Nechtěl byste… jít dál? Myslím, že matka by vás ráda poznala.“

„Jestli jste si jistá…“

Rose ho zavedla do pokoje, kde bylo jakési smutné příšeří. V lenošce seděla podivně schoulená žena.

„Mami, tohle je pan Fitzwilliam.“

Paní Humblebyová vstala a podala mu ruku. Rose vyšla tiše z místnosti.

„Moc ráda vás poznávám, pane Fitzwilliame. Rose mi říkala, že nějací vaši přátelé kdysi před lety znávali mého manžela.“

„Ano, paní Humblebyová.“ Poněkud neochotně zopakoval ovdovělé ženě svou lež, ale vykroutit se z toho nemohl.

„Kéž byste ho byl znal i vy! Byl to tak skvělý člověk a vynikající lékař. Pouhou silou své osobnosti uzdravil spoustu lidí, které doktoři odepsali jako beznadějné případy.“

Luke řekl jemně:

„Od chvíle, kdy jsem sem přijel, jsem toho o něm slyšel už hodně. Vím, jak si ho lidé vážili.“

Neviděl paní Humblebyové zřetelně do tváře. Hlas měla dost jednotvárný, ale nedostatek citu v jejím projevu jako by podtrhoval fakt, že své city usilovně potlačuje.

Pak řekla poněkud nečekaně:

„Svět je plný zla, pane Fitzwilliame. Víte to?“

Luka to trochu zaskočilo.

„Asi ano.“

Trvala na svém.

„Dobrá, ale víte to? To je totiž důležité. Všude je spousta zla… Člověk musí být připraven proti němu… bojovat! A John připraven byl. On to věděl. On stál na straně dobra!“

Luke řekl vlídně:

„To určitě ano.“

„On znal to zlo, které tady existuje,“ řekla paní Humblebyová. „On to věděl…“

Náhle se rozplakala.

Luke zamumlal:

„Je mi to líto…“ Zarazil se.

Ovládla se stejně náhle, jako ztratila nervy.

„Prosím, odpusťte mi,“ řekla. Napřáhla ruku a Luke ji uchopil. „Přijďte k nám zase někdy, dokud tu budete. Rose bude moc ráda, velmi se jí líbíte.“

„Ona se mi také líbí. Myslím, že vaše dcera je to nejhezčí děvče, jaké jsem za dlouhou dobu poznal, paní Humblebyová.“

„Chová se ke mně moc hezky.“

„Doktor Thomas má veliké štěstí.“

„Ano.“ Paní Humblebyová odtáhla ruku. Její hlas zase zploštěl. „Nevím — je to tak těžké.“

Luke ji opustil v přítmí, kde zůstala stát a nervózně si proplétala prsty.

Cestou domů přemýšlel o různých aspektech konverzace.

Takže doktor Thomas ve Wychwoodu nebyl značnou část dne, kdy se konalo derby. Byl pryč a měl s sebou auto. Z Wychwoodu je to do Londýna padesát kilometrů. Údajně byl u těžkého porodu. Má na to jiné svědky než vlastní tvrzení? Dalo by se to ověřit, pomyslel si. Pak se soustředil na paní Humblebyovou.

Proč vyslovila tak naléhavě větu: „Všude je spousta zla…“?

Byla jen nervózní a rozrušená z šoku, který jí způsobila manželova smrt? Anebo je za tím něco víc?

Třeba něco ví? Něco, co před smrtí věděl i doktor Humbleby?

Musím to mít na paměti, pomyslel si Luke, musím to ještě prověřit.

A rázně zapudil myšlenky na hádku s Bridget.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024