Prasklé zrcadlo (Agatha Christie)

20.

O něco později téhož dne zavítal do Blenheimské samoty ještě jeden návštěvník: detektiv-seržant William (Tom) Tiddler.

Po jeho rázném zaklepání na nápadně žlutě natřené dveře otevřelo asi patnáctileté děvče s dlouhými, rozcuchanými blond vlasy, v přiléhavých černých kalhotách a oranžovém svetru. „Bydlí tu slečna Gladys Dixonová?“

„Hledáte Gladys? Máte smůlu. Není doma.“

„Kde je? Má volný večer?“

„Ne. Odjela. Vzala si dovolenou.“

„Kam jela?“

„Nevím,“ odsekla dívenka.

Tom Tiddler se na ni usmál jak nejlichotivěji uměl. „Mohu jít dál? Máš doma maminku?“

„Ta je v práci. Vrátí se až v půl osmé. Neřekne vám ale nic víc než já. Gladys je na dovolené.“

„Rozumím. A kdy odjela?“

„Dnes ráno. Zničehožnic. Naskytla se jí prý možnost výletu zadarmo.“

„Nevadilo by ti prozradit mi její adresu?“

„Nedala nám ji,“ zavrtěla světlovlasou hlavou. „Slíbila poslat ji, jakmile se rozhodne, kde zůstane. Nejspíš nic nepošle,“ dodala. „Loni v létě odjela do Newquay a nedostali jsme ani pohlednici. Na tohle je líná a navíc podle ní se matky nepotřebují do všeho plést.“

„Zaplatil ji někdo tuhle dovolenou?“

„Určitě,“ přikývla. „Teď právě je dost na suchu. Minulý týden si šla vypůjčit.“

„Nemáš tušení, od koho na cestu dostala nebo — hm — kdo jí dal peníze, aby odjela?“

Blondýnka se znenadání rozohnila.

„Jen si nic špatného nepředstavujte. Naše Gladys není taková. V srpnu si možná vyjede společně se svým chlapcem, ale na tom není nic špatného. Za sebe si všecko platí sama, tak jí nekřivděte, pane!“

Tiddler pokorně odvětil, že nikomu nechce křivdit, jen by prosil o adresu, kdyby se Gladys ozvala.

S výsledky různých dotazů se vrátil na policejní stanici. V ateliérech se dověděl, že Gladys Dixonová ráno zatelefonovala omluvu. Nebude prý asi týden schopná dostavit se do práce. A zjistil ještě další podrobnosti.

„Jdou tam z jednoho do druhého,“ hlásil Craddockovi. „Marina má skoro denně hysterické záchvaty. Prý jí dali otrávenou kávu; tvrdila, že je hořká. Dostala se do hrozného nervového stavu. Její šálek manžel vylil a napomenul ji, ať tak nevyvádí.“

„Co dál?“ pobídl seržanta vrchní inspektor. Bylo mu jasné, že ještě něco uslyší.

„Šušká se ovšem, že pan Rudd nevylil kávu všechnu a zbytek poslal k rozboru. V sedlině našli jed.“

„To mi nepřipadá věrohodné,“ řekl Craddock. „Musím se ho přeptat.“

 

***

 

Jason Rudd byl nervózní, podrážděný.

„Udělal jsem přece pouze to, nač mám plné právo, inspektore.“

„Pokud jste podezříval, že káva není v pořádku, měl jste ji raději předat nám, pane Rudde.“

„Po pravdě řečeno, jsem ani na okamžik nevěřil, že káva je otrávená.“

„I přes tvrzení vaší paní, že nápoj má divnou chuť?“

„Ach co!“ Po režisérově tváři se rozlil lehký, shovívavý úsměv. „Od oné slavnosti každé jídlo nebo pití Marině chutná divně. A spolu s výhružnými listy, které přicházejí —“

„Našli jste další?“

„Ještě dva. Jeden byl do pokoje dole vhozen oknem, druhý byl zastrčen do schránky. Tady jsou, chcete-li si je přečíst.“

Craddock dopisy prohlédl. Jeden zněl: Nevydržíš dlouho, připrav se! Na druhém pod neumělou kresbou lebky a zkřížených hnátů stálo: Tohle jsi ty, Marino! Vrchní inspektor vytáhl obočí. „Nesmírně dětinské,“ poznamenal. „Nepovažujete je tedy za nebezpečné?“

„To ne. Mozek vraha obyčejně pracuje dětinsky. Opravdu netušíte, pane Rudde, od koho jsou?“

„Ani v nejmenším,“ ujistil jej režisér. „Nemohu se ubránit dojmu, že jde naopak o děsivý žert, než o cokoliv jiného. Napadlo mě spíš, jestli snad —“ zaváhal. „Ano, pane Rudde?“

„— není pisatelem někdo z místních, kdo — koho popudilo, že při slavnosti došlo k otravě paní Badcockové. Někdo třeba chová zášť vůči hercům vůbec. Existují venkovské díry, kde divadlo je dosud považováno za jeden z nástrojů ďábla.“

„Tím chcete naznačit, že sama paní Greggová přímo ohrožená být nemusí? A co potom ona záležitost s kávou?“

„Dokonce ani nevím, jak jste se o ní dověděl,“‚ prohodil Rudd poněkud znechuceně. Craddock pokýval hlavou.

„Všechno se přetřásá a zpráva o každé události se dřív nebo později donese až k našim uším. Měl jste nás však s touto příhodou vyhledat sám. Policii jste neinformoval ani o výsledku rozboru, viďte?“

„Neinformoval,“ připustil Jason. „Měl jsem totiž jiné starosti. Kupříkladu smrt chudáka Elly a teď ještě Giuseppa. Inspektore Craddocku, kdy budu smět odtud svou ženu odvézt? Je napůl šílená strachem.“

„Chápu ji. Nicméně musí se zúčastnit zasedání vyšetřovací komise.“

„Uvědomujete si, že její život je stále ohrožen?“

„Doufám, že ne. Podnikneme všechna opatření —“

„Všechna opatření! To už jsem leckde slyšel… Musím ji dostat pryč, Craddocku, musím!“

Marina ležela se zavřenýma očima na pohovce ve své ložnici. Z napětí a únavy vypadala celá šedá. Její manžel u ní na okamžik postál a zadíval se na ni. Otevřela oči.

„To byl ten Craddock?“ zeptala se.

„Ano.“

„Proč přišel? Kvůli Elle?“

„Elle — a Giuseppovi.“

„Giuseppovi?“ zamračila se. „Zjistili už, kdo ho zastřelil?“

„Dosud ne.“

„Připadá mi to jako noční můra… Dovolil nám odjet?“

„Zatím nedovolil.“

„Proč ne? Musíme! Nevysvětlil jsi mu, že nemohu den za dnem čekat, až mě někdo zabije? Je to příšerné.“

„Učiníme všemožná opatření.“

„To tvrdili předtím také. Zabránili vraždě Elly? Nebo Giuseppa? Nechápeš, že nakonec dostanou i mě? Onehdy v ateliéru jsem měla něco v kávě. Určitě tam něco bylo… Kéž bys byl šálek nevylil! Mít obsah schovaný, mohli jsme nechat provést analýzu nebo jak se tomu říká. Měli bychom jistotu…“

„Byla bys s jistotou zároveň šťastnější?“

Zadívala se na něj široce rozevřenými zornicemi.

„Nechápu, kam míříš. Kdyby měli důkaz o pokusu otrávit mě, dovolili by nám odjet.“

„To není jisté.“

„Já ale už takhle dál nemohu! Nemohu… nemohu… Musíš mi pomoci, Jasone. Musíš něco udělat. Bojím se, strašně se bojím… Někde tady se skrývá nepřítel… nepřítel, kterého neznám. Může jím být kdokoliv… kdokoliv! V ateliéru… tady doma… Někdo, kdo mě nenávidí — ale proč, proč? Někdo, kdo mě chce vidět mrtvou… Jenom kdo je to? Kdo je to? Podezřívala jsem — skoro určitě — Ellu. Ovšem teď —“

„Podezřívala jsi Ellu?“ podivil se Jason. „Proč?“

„Poněvadž mě nenáviděla — ano, nenáviděla. Copak muži tohle nevycítí? Šíleně tě milovala. Věřím, že sis toho nikdy nevšiml. Ale sama mrtvá je teď mimo podezření. Ach, Jinksi, Jinksi — pomoz mi — odvez mě odtud — dovol mi odjet někam do bezpečí… Do bezpečí!“

Vyskočila z pohovky, začala prudce přecházet pokojem a vzpínala a lomila rukama. Tyto vášnivé, zmučené pohyby vzbudily v Jasonovi-režisérovi nejvyšší obdiv. Musím si je zapamatovat, pomyslel si. Třeba pro Hedu Gablerovou. Nicméně pak si s leknutím uvědomil, že pozoruje vlastní ženu.

Přistoupil k ní a objal ji.

„Uklidni se, Marino, uklidni. Ohlídám tě.“

„Musíme pryč z toho strašného domu — ihned. Nenávidím ho — nenávidím.“

„Poslouchej mě, nemůžeme odjet okamžitě.“

„Proč ne? Proč ne?“

„Poněvadž každá smrt přináší komplikace… a musíme brát zřetel i na jiná hlediska. Prospěje útěk něčemu?“

„Samozřejmě. Unikneme osobě, která mě nenávidí.“

„Pokud existuje někdo s tak hlubokou nenávistí, může tě docela snadno pronásledovat.“

„Dáváš tím snad najevo, že mu nikdy neuniknu? Už nikdy se nebudu cítit bezpečná?“

„Miláčku — všechno se urovná. Postarám se o to. Zajistím tě.“

Přivinula se k němu.

„Opravdu, Jinksi? Dohlédneš, aby se mi nic nestalo?“ Zhroutila se mu v náručí a tak ji něžně položil na pohovku.

„Jsem já to zbabělec,“ zašeptala, „takový zbabělec… Kdybych věděla, kdo to provedl — a proč?… Podej mi mé pilulky — ty žluté — ne ty hnědé. Na utišení…“

„Proboha, neber jich mnoho, Marino!“

„Dobře – dobře… Někdy už na mě vůbec neúčinkují…“ Podívala se mu vzhůru do skloněné tváře a usmála se lehkým, krásným úsměvem.

„Postaráš se tedy o mě, Jinksi? Přísahej, že ano…“

„Budu tě hlídat… až do hořkého konce.“

„Při posledních slovech ses zatvářil tak divně.“ Doširoka otevřela oči.

„Myslíš? Jak jsem se zatvářil?“

„Nedovedu to vystihnout. Jako — jako šašek, který se usmívá nad něčím strašně smutným, co nikdo jiný nepostřehl…“