Dům co postavil Jack (Ed McBain)

11

To je ten dům, co postavil Jack...

 

Warren se přímo zděsil.

"Co že jste udělala?" zeptal se do telefonu.

Toots mu znovu vylíčila, jak píchla do Summervillovic domu a do Leonina auta štěnice. Zřejmě na sebe byla náramně pyšná.

"Do toho domu už ani nepáchnete," nařídil jí Warren.

"Ale já tam musím. Mám tam rekordér..."

"Je mi úplně šumafú, jestli vám ten rekordér zrezaví na polici, ale do toho domu už nepůjdete, rozumíte?"

Na lince se rozhostilo dlouhé ticho.

"Jestli jste mě slyšela, tak aspoň zabručte," řekl Warren.

Byl k smrti unavený. Jaktěživ nepochopí, proč se kvůli sněhové bouři v Denveru musejí opozdit lety z New Yorku. Nemělo to sebemenší logiku. Jestli zapadne někde v Coloradu letadlo sněhem, proč to má ovlivnit let z New.Yorku do Tampy? To má ta letecká společnost jediné letadlo? Používá snad pro všechny lety jen jedno jediné? V takovém případě by sníh ve Skalistých horách měl způsobit tříhodinové zpoždění na východním pobřeží.

Do Tampy přiletěl až ve dvě ráno.

Další půldruhé hodiny mu trvalo, než se dostal taxíkem do Calusy.

Ve tři čtvrtě na čtyři zavolal Matthewa, probudil ho a vypověděl mu, co všechno se dověděl od Lucy Strongové. Matthew byl celý šťastný, že ho Warren zburcoval takhle za úsvitu, a přímo dojatě mu děkoval. Pak zavolal Warren Toots, ale té nebylo zvlášť po chuti, že ji někdo budí deset minut před čtvrtou. A možná že právě proto mu rovnou vyklopila, že k těm Summervillům napíchala pár set štěnic.

Warren čekal.

"Toots?" zeptal se.

"Mhm."

Odpověděla mu dost trucovitě.

"Slyšela jste, co jsem říkal?"

"Myslela jsem si, kdovíjakou budete mít radost," odpověděla.

"Ne, žádnou radost z toho nemám," řekl jí.

"A do toho domu pro ty pásky už nevlezete."

"Jenže z těch pásků jsme se mohli dovědět, kdo je ten doktor. A ušetřilo by nám to plno..."

"Jaký doktor?"

"Leona nastoupila včera v noci do auta s označením MD. Do černé corvetty. Odjela s tím mužem do motelu, který se jmenuje CaluSara, a strávili tam spolu skoro půl hodiny."

"Říkáte, že na tom autu byla značka MD?"

"Jistě."

"A číslo jste si zapsala?"

"Samozřejmě."

"Nadiktujte mi ho. Poprosím některého svého kamaráda na

policii, aby mi rychle zjistil na dopravním inspektorátu, komu to auto patří. Do knihy hostů v tom motelu jste se nepodívala?"

"Copak by to šlo?"

"Jednou vám to předvedu. Protože není vyloučeno, že ten doktor byl Wade Livingston, chápete? I když by se byl určitě nepřihlásil pod svým jménem."

"Kdo je Wade Livingston?"

"Porodník a gynekolog, který má ordinaci v té velké budově na West Bayou Boulevard 837. Leona u něj v pondělí byla."

"Že by jezdil prohlížet pacientky až do toho motelu?" poznamenala Toots.

Warren se zasmál.

"Ale dneska je přece pátek," řekl.

"A v pátek..."

"Vlastně je dvanáctého února," doplnila ho Toots.

"Správně. Den Lincolnových narozenin, abych to upřesnil."

"Hodně časně zrána na den Lincolnových narozenin, abych to upřesnila já," dodala Toots.

"Každopádně, v pátek má ta dáma vždycky ve dvě odpoledne hodinu aerobiku ve Fit centru na Magnolii, o dva bloky západně od restaurace Cockatoo na Jednačtyřicáté. Prosím vás, buďte tam."

"Chtěla jsem si na ni počkat už v osm před domem."

"Výborně."

"Jenže to bylo předtím, než mě ve čtyři ráno někdo probudil." Warren pohlédl na hodinky.

"Vždyť je teprve za pět minut čtyři," namítl.

"Tím spíš," odsekla Toots a zavěsila.

Přesně v deset onoho pátečního rána přišel Matthew znovu do domu Brechtmannových. Z vody stoupala jemná mlha. Mlha zahalovala i oblohu, takže dům působil jakýmsi zvláštním neskutečným a jemným dojmem, jako by ani nebyl vsazen do země, ale zrozený z mraků tu vyvstal z mlhy.

Strážný u brány Matthewa hned poznal.

Karl Hitler. Baňaté uši, malý černý knírek, krátce ostříhané černé vlasy, hnědé oči posazené až příliš blízko sebe.

"Dobrý den, pane," řekl.

"Co pro vás mohu udělat?" Snažil se, aby ta otázka vyzněla sarkasticky.

"Řekl byste laskavě slečně Brechtmannové, že za ní přišel Matthew Hope?" .

"Ale samozřejmě."

Opět ten sarkastický tón.

Karl zmáčkl knoflík domácího telefonu.

"Ano?"

To promluvil starší hlas. Sophie Brechtmannová.

"Paní Brechtmannová, je tu nějakej Matthew Hope a chce mluvit s vaší dcerou."

"Slečna Brechtmannová již odjela do pivovaru," pravila Sophie Brechtmannová.

"Paní Brechtmannová?" řekl teď to telefonu Matthew. Ticho.

"Paní Brechtmannová?" opakoval.

"Co si přejete, pane Hope?"

"Paní Brechtmannová, byl jsem na včerejšek ohlášen u vaší dcery, ale..."

"To je ovšem věc mé dcery," řekla Sophie Brechtmannová.

"A dcera tu právě není, pane Hope. Odjela do pivovaru chvíli po..."

"Než jsem se sem rozjel, zavolal jsem do pivovaru, paní Brechtmannová. A řekli mi tam, že ji dnes nečekají."

Ticho.

"Paní Brechtmannová?"

"Ano?"

"Chtěl bych si promluvit s vaší dcerou."

"Sbohem, pane Hope."

A v telefonu to cvaklo.

"Radši to zabal, kamaráde," poradil Matthewovi Karl.

"Však já ještě přijdu," řekl Matthew.

Za pět minut tři čtvrtě na jedenáct onoho pátečního dopoledne zvedla Leona telefon v hlavní ložnici a vytočila číslo. Netušila, že necelý metr od ní, jak tu tak seděla na kraji postele, je za nočním stolkem schovaný mikrofon. Baterie už měl velmi slabé, ale ještě v nich zbylo dost energie, aby uvedl do chodu rekordér v šatně na druhé straně pokoje. Jen promluvila, kolečka se tam začala otáčet.

"Prosila bych dr. Livingstona," řekla Leona. Chvíli bylo ticho.

"Volá paní Summervillová." Opět ticho.

"Wade, to jsem já."

Jen tato jediná věta by stačila při přelíčení přesvědčit soudce, že Leona Summervillová a dr. Wade Livingston jsou v důvěrném vztahu.

"Wade, uvážil jsi to ještě...?"

Dlouho bylo ticho, a pak se opět ozvala Leona: "Nezlob se, Wade, ale..."

A zase ticho.

"Ano, Wade." Ticho.

"Musím se s tebou ještě vidět, Wade. Já vím, ale..." Chvíli byl slyšet jen tichý šumot. .,Ale já s tebou musím mluvit, Wade." Opět šumot.

"Přijdu za tebou v poledne, Wade. Až ošetřovatelka odejde na oběd. Počkám na tebe venku. Prosím tě, Wade. Stačí, jen abys... Poslouchej mě, prosím tě. Po tom, co se tak dlouho známe, bys snad alespoň mohl... ne, to nedělej. Nezavěšuj, nebo tě rovnou zavolám znovu. Poslouchej mě laskavě. Prosím tě, poslouchej mě aspoň chvíli. Zaparkuju před tvou ordinací, stačí, když jenom sejdeš dolů... Chci s tebou pouze mluvit. Deset minut. Můžeš mi snad věnovat deset minut, ne? Nic jiného po tobě nechci, jenom těch deset minut. Děkuju, Wade. Moc a moc ti děkuju, miláčku. Uviďíme se chvíli po dvanácté. Děkuju. A prosím tě, Wade...?"

Ticho.

"Wade?" A znovu ticho. Leona zavěsila.

Přesně v jedenáct toho dopoledne zastavil před branou sídla "Brechtmannových neoznačený sedan patřící caluské policii. Vůz řídil detektiv Morris Bloom. Vedle něj seděl Matthew Hope. Strážný mrkl na Bloomův odznak.

"Řekněte Elise Brechtmannové, že je tu policie," nařídil mu Bloom.

Karl hned zvedl telefon.

Ozvala se Sophie Brechtmannová.

"Pošlete pány dál," řekla.

Matka s dcerou čekaly v obývacím pokoji.

Charles Abbott popsal Matthewovi Elisu Brechtmannovou jako velmi krásnou ženu.

Ten popis platil dosud - ale ne tak docela přesně.

Elise, teď už skoro čtyřicetiletá, měla světlé vlasy ostříhané nakrátko v účesu, který jí zdůrazňoval vysoké lícní kosti a ostře zelené zářivé oči. Ústa s plnými rty jako by byla pořád trochu trucovitě našpulená, což dodávalo jejímu výrazu náznak vášnivé sexuality. Měla krásný obličej, až na nápadně skobovitý nos. Nemít Elise německé předky, mohl to být nos indiánského původu, a byl to nos na její obličej dost velký, jak ostrý tomahavk kazící dojem jinak dokonalé bledé krásy. Matthew si v té chvíli uvědomil, že stejný nos dodával na výrazu zarputilé energie jejímu dědečkovi Jacobu Brechtmannovi, jehož portrét na ně teď nevraživě shlížel ze stěny nad krbem.

"Mrzí mě, že jsme se včera minuli," řekla Elise.

"Mě také," odpověděl Matthew.

"Chápu," usmála se.

"Ale kvůli nedodržené schůzce snad není ještě třeba burcovat policii, pane Hope."

Oči jí jiskřily. Žertovala s ním. Ale Matthew sem dneska pro žádnou legraci nepřišel.

"Slečno Brechtmannová," řekl, "snad byste laskavě zodpověděla pár otázek mně a detektivu Bloomovi."

"Má to snad něco společného s Parrishovým případem? Maminka říkala, že jste tu tuhle byl a..."

"Ano, souvisí to s Parrishovým případem," odpověděl jí Matthew.

"Znala jste ho?"

"Koho? Vašeho klienta?"

"Ne. Oběť vraždy. Jonathana Parrishe."

"Ne."

"Takže jste ho neznala," řekl Matthew.

"Ne, neznala jsem ho."

Matthew pohlédl na Blooma.

"Slečno Brechtmannová, podle toho, co jsem se dověděl od pana Hopea, existují pádné důvody k domněnce, že jste Jonathana Parrishe znala."

"To snad ne?"

Jen krátká odpověď z těch našpulených úst.

"Ale ano," řekl Bloom.

"A copak vám pověděl, pane Hope?"

"Slečno Brechtmannová, mluvil jsem s člověkem, který se jmenuje Anthony Holden," řekl Matthew.

"Anthonyho Holdena snad znáte, ne?"

"Ano, znám ho, hada jednoho."

"Tvrdí, že jste ho vyhodila, protože..."

"Vyhodila jsem ho, protože je zloděj!"

"Podle něj to však tak nebylo."

"Byl to zloděj! Bral provize od našich dodavatelů sladu. Okrádal nás, pane Hope. A proto jsem mu také dala vyhazov."

"Měla jste snad pro jeho krádeže důkazy?"

"Ovšemže jsem měla důkazy!"

"Tak proč jste se vyrovnali mimosoudní cestou? Jestli Holden opravdu kradl, tak jste se nedopustila nactiutrhání, když jste ho označila za zloděje."

"Ale samozřejmě, myslíte snad, že si toho nejsem vědoma? Jenomže prospěl by nějaký dlouhý právní spor Brechtmannovu jménu? My vaříme pivo, pane Hope, a nevyrábíme nějaké senzace pro noviny. Vyplatila jsem ho. A stálo mi to za to. Aspoň jsem se ho zbavila."

"Vyplatila jste mu pět set tisíc dolarů, že?"

"Ano."

"Přesně tolik, kolik jste zaplatila Charlesu Abbottovi."

"Prokristapána, už zase máme poslouchat o tom syčákovi," povzdechla si Sophie Brechtmannová.

"Bohužel ano," potvrdil jí Matthew.

"Víte přece velmi dobře, mladý muži, že jsem panu Abbottovi odmítla dát jediný cent!"

"To vím, vyhodila jste ho."

"Ano." A vy si teď přijdete a vykládáte mi tu..."

"Mluvím o roce 1969," řekl Matthew.

"O penězích, které jste mu daly v roce 1969. Půl miliónu dolarů."

"Tohle vám napovídal?" zeptala se Elise.

"Že jsme mu daly..."

"Ano."

"Je to lhář. Proč bychom mu něco dávaly?"

"Abyste se ho zbavily."

"Nemluvte nesmysly!"

"A aby si odvezl dítě."

"Jaké dítě?"

"Vaši dceru," řekl Matthew.

"Helen Abbottovou."

"Žádnou dceru nemám," vyjela Elise.

"Slečno Brechtmannová," řekl Bloom, "mám s sebou..."

"Vypadněte odsud," vykřikla Sophie Brechtmannová.

"A oba! Nemáte nejmenší právo narušovat naše soukromí. Nemáte právo takhle sem přijít a..."

"Slečno Brechtmannová," znovu se ozval Bloom.

"Mám s sebou příkaz, který mě pověřuje..."

"Co že máte?" zeptala se ho Sophie Brechtmannová.

"Příkaz k prohlídce, madam. Uvítal bych, kdyby si ho vaše dcera přečetla. Opravňuje nás..."

"Má dcera nic číst nebude," prohlásila Sophie Brechtmannová.

"A vy odsud ihned odejdete."

"Ne, madam. Nic takového udělat nemíním," řekl Bloom a zamával jí před očima příkazem.

"Je to podepsané městským soudcem a opravňuje mě..."

"Pak mi snad dovolíte, abych zavolala svému advokátovi," řekla Sophie Brechtmannová a sáhla po telefonu.

"Můžete si zavolat třeba ministra spravedlnosti, jestli je vám libo, ale stejně mi nezabráníte, abych váš dům prohledal," řekl Bloom.

"A co byste tu asi hledal? Co tady sakra chcete najít, pane Bloome?"

"Dvě věci," odpověděl jí a znovu podával příkaz k prohlídce Elise.

"Kdybyste si to aspoň přečetla..."

"Nedotýkej se toho papíru!" zařvala Sophie Brechtmannová.

"A vy vypadněte z mého domu, pane Bloome. A tohohle hajzla si odveďte s sebou!"

"Nech toho, mami," řekla najednou Elise. Její hlas zněl dutě a v očích měla prázdno.

"Eliso...," zděsila se matka.

"Ukažte mi ten příkaz."

"Eliso!" zaúpěla paní Brechtmannová.

"Dejte mi ho, prosím."

Vztáhla ruku.

Bloom jí vložil do ruky příkaz k prohlídce. Elise jej rozevřela a začala tiše číst.

Pak vzhlédla.

"Revolver Smith and Wesson ráže osmatřicet?" řekla.

"Ano, slečno. Přesně té ráže a značky., jakou měla zbraň, co zabila ve středu v noci policistu Charlese Macklina."

"A vy si myslíte, že ta zbraň je tady v domě?"

"Ano, myslíme si, že by tu mohla být."

"A ty fotografie?"

"Ano, slečno."

"Ty myslíte, že by tu také mohly být?"

"Ano, slečno."

"Fotografie dítěte a matky, jak to stojí tady v příkazu." Při slově matky se jí hlas zadrhl.

"Ano, slečno."

"Fotografie mě a mého dítěte, říká se v příkazu."

"Fotografie holčičky jménem Helen Abbottová," odpověděl jí Bloom.

"S identifikačními korálky na zápěstí. A na nich její jméno." Elise pohlédla na matku.

"Oni už všechno vědí," řekla. A v očích měla slzy.

Ve Frankově pracovně vytáhla Leona z knihovny svazek Corbina O smlouvách.

Za ním měla přesně na místě, kde si ho schovala, dvaadvacetiranný colt cobra.

Vzala knihu do ruky, obrátila ji a zbraň si zatím položila na Frankův psací stůl. Potom vrátila knihu na polici. Poklekla k nižší polici, kde měl Frank všechny svazky Blackova právnického slovníku. Dva z nich vyndala a pak vytáhla z police krabičku nábojů a položila ji také na stůl. Svazky zastrčila nazpátek na polici. Na vše má být místo a vše má být na svém místě. Řekl to Aristoteles nebo kdo.

Leona se usmála.

A pak usedla za stůl na Frankovu otočnou židli a nabila zbraň přesně tak, jak jí to ukázal v obchodě ten tlouštík. Bobby Newkes. Chytrý mužíček, který ví o smrtonosných zbraních, co se jen vědět dá. Musí teď vložit náboje jeden po druhém. Nenásilně a zlehka. A při střílení jenom tak trochu zmáčknout, jak jí to radil. Nesmí kdovíjak tahat za spoušť, jenom polehounku stisknout. Pečlivě revolver nabila.

A pak jej schovala do kabelky, co nosila přes rameno. A znovu se podívala na hodiny na zdi.

Za pět minut tři čtvrtě na dvanáct. Hluboce se nadechla a zamířila k autu.

Ženy to teď všechno Matthewovi a Bloomovi začaly vysvětlovat.

Snažily se jim to vysvětlit.

"Když nám zavolal Hurley, uvědomila jsem si, že už je zase zle," řekla Sophie Brechtmannová.

"Abbottovy návštěvy jsme se nijak moc nezalekly. A když měl potom... tu nehodu, myslela jsem si, že už se u nás neukáže."

"Jenomže potom přišla Helen," dodala Elise.

"Ano." Helen."

Ženy se po sobě podívaly.

"Musím přiznat...," řekla Sophie Brechtmannová, zavrtěla hlavou a vzdychla.

"Ano," dodala Elise a vzdychla také.

"Ta podoba," řekla Sophie Brechtmannová.

"Ano."

"Ty vlasy a oči, úplně po tobě."

"Jenomže modré."

"Ale přesně takové, jako máš ty." Obě ženy si vzdychly.

"Málem jsme už..."

"Ale chápejte, pánové..."

"Pokud to, co jsme udělaly před lety, mělo mít sebemenší smysl..."

"Aby se zachránilo jméno..."

"A zaručilo se, že to jméno nikdy nebude poskvrněno..." Sophie znovu vzdychla.

"Nebylo nijak snadné... vzdát se vnučky," přiznala.

"A dcery," dodala Elise.

To slovo jako by se ozvěnou rozléhalo v prostorném pokoji.

"Jenomže," řekla Sophie Brechtmannová, "věděla jsem, že kdyby na to byl přišel manžel... kdybychom to byly před Frankem neutajily... tak nás snad obě zabil. Nejdřív toho psa prašivého, Charlese, a potom Elisu. Ano. Věřím, že by neváhal dceru zabít. Za to, že tak zneuctila dům."

"A způsobila hanbu Brechtmannovu jménu."

"Jménu, které bylo zárukou dobré kvality a poctivosti." Obě ženy ztichly.

Jako by se najednou zamýšlely v tom pokoji, k jehož proskleným dveřím se jako mlčenliví duchové z dávných let valila mlha z oceánu, nakolik bylo moudré, co před téměř dvěma desítkami let udělaly a co byly nuceny udělat teď, už kvůli tomu starému rozhodnutí.

"Musely jsme se jich obou zbavit," vysvětlovala Sophie Brechtmannová.

"Abbotta i toho dítěte. Abychom ochránily Elisu... a abychom ochránily dům..."

"Dům?" nechápal Matthew.

"Brechtmannův pivovar," vysvětlovala Sophie. Matthew přikývl.

Sophie Brechtmannová si znovu vzdychla.

"A přece, když sem tak najednou přišla, už jako dospělá žena a těhotná... dobrý Bože, těhotná tak, jak byla kdysi moje dcera..."

"Mami, prosím tě..."

"... a když mi proboha řekla babičko..." Sophie si zakryla obličej.

"Jenomže chápejte," řekla Elise.

"Ano, ovšem," ozvala se Sophie, jako by to dcera vysvětlovala jí a ne Matthewovi a Bloomovi.

"Jestli to, co jsme tenkrát udělaly, mělo mít ještě nějaký smysl i dneska..."

"Ano," vydechla Sophie.

"Jestliže tenkrát bylo důležité podnik chránit..."

"Pak je to ještě důležitější teď."

"Jak jsme ji potom mohly uznat?"

"Nemanželské dítě?"

Sophie Brechtmannová zavrtěla hlavou.

"Požádala jsem ji, aby odešla. Řekla jsem jí, že tu nemá ani matku, ani babičku. A požádala jsem ji, aby sem už nikdy nechodila. Tvrdila, že má důkaz. Dobře jsem věděla, že žádný důkaz neexistuje. Tak jsem ji poslala po svých."

Hodiny na římse nad krbem tikaly.

Z portrétu nad římsou se na ně zavile díval Jacob Brechtmann.

"A pak zavolal Hurley," řekla Elise.

"A řekl nám, že ví o těch fotografiích."

"Proto jsem taky šla za Jonathanem." Jonathan...

Jonathan... Je třicátého ledna, ještě před úsvitem.

Elise zatím neví, jak to setkání zvládne, neviděli se tolik let, celou spoustu let. Oblékla se do deště - do černých kalhot a černého svetru, do černého nepromokavého pláště a černého klobouku se sklopenou střechou, ve kterém vypadá jak Greta Garbo. A protože za deště je i dost chladno, vzala si také černé kožené rukavice.

Zaparkuje na Pelican Reef a dá se po pláži nahoru k jeho domu. Cestou si promýšlí, co mu řekne. Nerada se za ním takhle vydává s prosbou o laskavost, zvlášť po tom, jak se k ní posledně zachoval, když ho vlastně chtěla jen chránit.

Protože... Protože tenkrát, ať už byl Jonathan jaký chtěl, bývaly časy, kdy se Elise oddávala snům, jak by to všechno mohlo být krásné. Kdyby jen... Kdyby jen nebyl homosexuál - jenomže on byl. Kdyby jí byl rovnou neřekl, že jejich vztah nemá nejmenší naději - jenomže on jí to řekl. A pak se začala litovat - proč jsem se s ním jen potkala, proč jsem se s ním jen vyspala...

Déšť v ní vyvolává vzpomínky.

A jak oceán s šepotem naráží o pobřeží, vybavují se jí ty vzpomínky úplně jasně.

Čas nemá pro film, co nosí v hlavě, nejmenší význam. Jaký význam také může mít čas, když si Elise dokáže kdykoli přepnout

ten film, aby běžel chvíli rychleji anebo pozpátku. Může si vybrat kteroukoli scénu či záběr a namíchat je do bezuzdného zmatku. Může si vybavit kteroukoli vzpomínku, ale jen na chvíli, protože skoro všechny ty vzpomínky jsou bolestné. Čas nemá pro Elisu nejmenší význam, až na to, že zaznamenává určitý stupeň bolesti. Ten film se jmenuje Můj život s Jonathanem.

Je to jen takový laciný kratičký film.

Zasazený do přepychového domu na floridském pobřeží. Titulek přes obraz: listopad 196$.

Je překrásná vlahá noc. Na. terase září lampióny, kapela hraje melodie Beatles. Elise je teprve šestnáctiletá a přišla sem na večírek své kamarádky Marcie Nathansonové, která oslavuje sedmnácté narozeniny.

Po terase k ní kráčí chlapec, nejnádhernější stvoření, jaké kdy v životě viděla. Má dlouhé světlé vlasy a jiskřivě modré oči. Tělo i pohyby tanečníka. Je bos. Na sobě má modré džínsy a bílé tričko. Všichni ostatní kluci přišli na večírek v saku a kravatě, zato Jonathan Parrish jako by se sem snesl z jiné planety.

Jak už to v dospívání bývá, je Elise ve svých šestnácti letech soustředěna především sama na sebe, a hned o něm začne přemýšlet jako o doplňku ke své osobě, jako o dokonalém partnerovi, s kterým by tvořili ideální pár - jeden blond a druhý ještě světlovlasejší, jeden bledý a druhý ještě bledší, doslova by spolu oslňovali! Polapí toho nádherného cizího mužského a zavře si ho do klece. Zkrotí toho divokého skvostného muže z vesmíru a přivlastní si ho. Přesvědčena o své kráse a povzbuzena první smyslností začne svádět cizího dvacetiletého mladíka, který, jak se ukáže, nedorazil z jiného souhvězdí, ale jen z Indiany.

V noci už leží v jeho objetí na pláži.

On však trvá na tom, aby ho pojala jen ústy. Elise ještě nic nechápe.

Za čtrnáct dní nato ho v domě, který si najal na Whisper Key, přiměje, aby do ní vstoupil, a odevzdá mu své panenství.

Pořád ještě nic netuší.

V noci mu šeptá: "Miluji tě."

A ani na chvíli si neuvědomí, jak jsou mu ta slova proti mysli. Můj život s Jonathanem

Film Elisy Brechtmannové V hlavních rolích:

Elise Brechtmannová Jonathan Parrish

A dále v roli Charlese Abbotta: Charles Abbott

Poprvé zajde za Abbottem koncem prosince. Schválně ho vyhledá v tom jeho pokojíku nad garáží. Jde k němu ve vzteku a v pláči. Jde k němu vlastně ze msty. Protože necelou hodinu předtím jí Jonathan Parrish řekl, že je homosexuál, že je teplouš, buzerant a hyacint, a už s ní nechce nic mít. Ta epizoda s ní - říká tomu epizoda, mluví o tom, co spolu prožili, jako o epizodě - celá ta epizoda byla jen takový experiment, něco, co dlužil sám sobě, co si ještě musel dokázat. Dokázat? Ale co si chtěl dokazovat? Prostě děvčata... a ženské vůbec ho nedokáží uspokojit. . Takže je tady v pokojíku nad garáží...

Titulek přes obraz: Prosinec 1968...

...aby se pomilovala s člověkem, který je jí úplně cizí. Přišla sem v slzách, ve vzteku a zahanbení, aby se milovala - ne, milovala ne. Tohle určitě není milování. Šestnáctiletá Elise Brechtmannová, hvězda tohoto nudného krátkého laciného filmu se už nikdy s žádným mužem milovat nebude. Přišla sem prostě šoustat. S šoférem. S tatínkovým zaměstnancem. S podřadným sluhou. Když se jí chopí, pláče mu na rameni.

A teď to rychle přetočíme dál.

Vynecháme nudné měsíce těhotenství a úděsný bolestný porod, kdy si připadala jako na jatkách. Na bolest si už zvykla, aspoň od chvíle, kdy Jonathan zabouchl dveře za jejich snem, za snem, který v ní pořád ještě zůstal, ať se mu brání sebevíc, ale vybavuje se jí, když je vzhůru i když spí, ten sen o dvou krásných lidech, kteří spolu graciézně kráčejí životem, sen, který se nikdy nesplní, vždyť jeho jakživ žádné děvče ani ženská neuspokojí, jasné?

Není proto divu, že Elise je překvapená (kamera najíždí na detail jejího užaslého obličeje), když se pár dní po jejím porodu objeví v nemocnici sám hoch z Indiany. Přijíždí přímo z nedávného festivalu a všech těch výtržností ve Woodstocku, má dlouhé světlé vlasy, dlouhé světlé vousy, třepení i korálky, a její dívčí srdéčko se řádně zachvěje.

A že prý chce udělat pár fotek jí a dítěte.

Udělá jich nejméně tucet, než přijde sestra a rázně mu nařídí, aby s tím fotografováním přestal.

Když Jonathan za hodinu odchází, políbí Elisu na tvář. Takovým bratrským polibkem.

S1íMí jí, že jí fotky pošle. A zmizí.

Elise si znovu popláče. Ta bolest, zase ta bolest. A Elise se s ním znovu setká až...

Titulek přes obraz: Říjen 1981.

Po dlouhých dvanácti letech. Až po dvanácti letech, proboha! Montáž záběrů.

V popředí Jonathan Parrish na pláži Whisper Key. V pozadí dům, který pro něj koupil bratr. Takže Jonathan je zase ve městě a zapadl do starého způsobu života a do rozrůstající se společnosti caluských homosexuálů. Dělá to samozřejmě velmi diskrétně, ale zas ne tak diskrétně, aby zatajil svá dobrodružství před vševědoucí Elisou Brechtmannovou, scenáristkou, režisérkou a hlavní herečkou v tom ubožáckém, málo ceněném filmu. Protože Elise v sobě pořád ještě živí ten sen, pořád ještě žije v představách, jak všechno mohlo být krásné. Někdy jí připadá, že její život je poznamenán samými ztrátami. Ztratila Jonathana, ztratila svoje dítě, ztratila otce. Ztráty a bolest, o tom je tenhle film, na který spotřebujete nejmíň tři kapesníky, lidičky.

Doví se, že Jonathan má avantýru s bezostyšným homosexuálem, který dělá nákupčího u nich v pivovaru, a rozhodne se, že tomu ihned učiní přítrž. Samozřejmě jen aby chránila Jonathana. Protože ví, co je Holden zač, ví všechno o jeho odporné minulosti, o těch spoustách mladíků, které využil a zneužil. Byla by mu i tak už dávno dala vyhazov, nebýt zásady, kterou u firmy zavedl otec a podle níž se zaměstnancům, kteří tu pracují patnáct let či déle, zaručuje definitiva. Ale definitiva neplatí pro zloděje. Elise si vymyslí, že Holden okrádal firmu, falšuje dokonce doklady, aby dokázala, že bral provize, ale velmi ji zaskočí (další detail jejího obličeje se zelenýma, široce rozevřenýma očima a ústy dokořán), když ji Holden zažaluje pro urážku na cti.

Později se doví, že mu to poradil - hádejte kdo?

(Detail na Jonathana Parrishe, jak se usmívá do kamery a žertovně na sebe ukazuje prstem. V druhé ruce drží hůlku, která nápadně připomíná falus.)

Elise se musí s Holdenem vyrovnat mimosoudní cestou. Začíná Jonathana Parrishe nenávidět.

Ale teď se s ním musí ještě jednou setkat.

Toho chladného deštivého rána na konci ledna...

Je vlastně třicátého ledna, ale Elise nemá k dispozici žádné titulky, a ani je nepotřebuje, aby si vzpomněla na ráno, kdy se Jonathana zbavila navždycky.

Jonathan... Jonathan... .

Elise jde nahoru po pláži k jeho domu, oblečená do střízlivé černi, do smutku za ztracenou nevinnost, za ztracenou lásku, za ztracené dítě, a černě se rýsuje proti šedivému dešti a šedivé obloze.

Když vejde do domu, zastihne Jonathana v kuchyni. Vypadá, jak kdyby celou noc proflámoval.

Rozkrajuje právě velikým kuchyňským nožem grapefruit. Vysvětluje jí, že se v noci strašně pohádal s bratrem. Připadá si prý hrozně. Zeptá se jí, jestli nechce půl té grapefruitové šťávy. Elise zavrtí hlavou, že ne. Tak trochu kávy? Ne, děkuju.

Jonathan poznamená cosi, co Elise připadá jako vysloveně teploušské, i když v tom pravděpodobně nic takového není, něco jako že je na společenskou návštěvu poněkud brzy, není-liž pravda?, a jedno obočí pozvedne při těch slovech k hodinám na zdi. Na obzoru začíná šedě prorážet svítání.

"Přišla jsem si pro ty fotografie," řekne Elise.

"Pro jaké fotografie? O čem to mluvíš?"

"Však víš, jak jsi nás fotografoval. Mě a dítě."

"Propánaboha, to už je hrozně dávno."

"Ale já je potřebuje, Jonathane. Máš je tady?"

"Jak si mám něco takového pamatovat?"

"Tak máš je, nebo ne?"

"Prosím tě, Eliso..."

"Zkus si vzpomenout."

V Jonathanově tváři se objeví zvláštní výraz. Elise už takový výraz nejednou viděla. A dobře ví, co znamená. Mísí se v něm příležitost a chamtivost. .

"Kolik bys za ně dala?" zeptá se Jonathan.

"Ty hajzle jeden!" řekne Elise.

"Ale, ale, takhle se přece nemluví."

"Máš je, vid?"

Teď už křičí.

"Co mi za ně zaplatíš, jestli je mám?"

"Ty hajzle jeden mizerná!"

To už křičí mnohem hlasitěji.

"Kolik, Eliso?"

"Ty buzerante jeden odpornej!" Zařve Elise.

A sáhne po noži na kuchyňském pultu.

"Ne!" zaječí Jonathan.

A ječí pořád dál. Jako nějaká ženská.

A potom na ni zařve: "Polož ten nůž!" Elise se k němu blíží s nožem.

"Nemám je!" zařve Jonathan.

"Nevím, kde jsou!"

Vůbec mu v té chvíli nevěří, vlastně jí už je úplně jedno, kde ty zasraný fotky jsou, zmocnila se jí hotová zuřivost. Ví jenom jedno, že tenhle mužský jí celá ta léta působil strašné trápení, ten mužský, kterého nedokázalo uspokojit žádné děvče ani ženská, jasné?, a že ji teď právě zradil znovu. A když se po něm vrhne se zelenýma očima zúženýma v pouhé štěrbiny a rty vyhrnutými nad zaťatými bílými zuby, stává se nůž v její ruce tím, co Jonathan vždycky chtěl a co mu nedokázala dát. A jak je ten nůž lesklý a tuhý, vší silou ho do něj vrazí.

Jonathan strašně vykřikne. A potom ztichne.

Kolem je úplné ticho.

Elise pouští nůž. Jonathan klesá na zem.

Zprvu si Elise myslí, že je tam dole zmáčená jeho krví. Ale krev to není.

Honem vyběhne do deště.

Když Leona vyšla ve tři čtvrtě na dvanáct z domu, Toots na ni už čekala.

Leona měla na sobě černý trikot a punčocháče. Černé lodičky s nízkým podpatkem. Černou kabelku přehozenou přes jedno rameno. Černé cvičky, svázané tkaničkami a přehozené přes druhé rameno. Cvičky a kabelku hodila na přední sedadlo jaguára a pak si nastoupila sama.

Toots si od ní nechala pořádný odstup, víc než od jedněch světel k druhým.

Jela za ní po Jednačtyřicáté, a jakmile Leona zabočila na Bayou Boulevard, zahnula za ní.

A pořád ještě se držela kousek od ní, když Leona zaparkovala před domem se soukromými ordinacemi na West Bayou Boulevard 837. Přímo před sebou měla teď dvoupatrovou, bílými prkny obloženou budovu. Po jedné straně dveří zahlédla tabulky se jmény jednotlivých lékařů. Na jedné té tabulce stálo Wade Livingston, M. D. Takže jsme určitě na správném místě, pomyslela si Toots.

Čekala. V jaguáru kousek před ní si Leona zapálila cigaretu.

Hodiny na Tootsině přístrojové desce ukazovaly za tři minuty dvanáct.

Z okna jaguáru na straně řidiče vyletovaly krátké nervózní věchýtky kouře.

Ručičky na hodinách se teď napřímily přesně k dvanáctce.

V té chvíli se otevřely dveře jedné z ordinací v přízemí. Vyšla sestra v bílé sukni, bílém čepečku, v bílých legínech a bílých polobotkách s gumovými podrážkami a zamířila k malé červené toyotě. Vzhlédla k obloze, pokrčila rameny, nastoupila do auta, nastartovala a odjela.

Toots čekala.

Leona vyhodila cigaretu z okna. Dveře ordinace se opět otevřely.

Vykročil z nich vysoký černovlasý muž s brýlemi a v modrém obleku, rozhlédl se po parkovišti, zahlédl zelený jaguár a šel rovnou k němu.

Zřejmě doktor Livingstone, pomyslela si Toots.

Livingstone, pokud to opravdu byl on, přistoupil k jaguáru a znovu se rozhlédl po parkovišti. Otevřel dveře na straně spolujezdce, ihned nasedl a zavřel za sebou.

"Ať už jsme sakra pryč," řekl. Toots se usmála.

Mikrofon funguje bezvadně!

Zachytit hlasy dvou lidí není nejmenší problém. Zato když člověk napíchne štěnici do místnosti, kde mluví jeden přes druhého větší společnost, jde mu hlava kolem, když má rozeznat, kdo vlastně co říká. Tady je to úplně jednoduché. Jenom dva lidi, a ještě k tomu muž a žena. Vive la différence.

"Tak co, Lee, jde o něco tak strašně důležitého?"

Toots si domyslela, že Livingstone říká Leoně Lee. Asi mu to zní důvěrněji. Lee.

"Nesnáším, když mi říkáš Lee." Nějaký šum.

"Tak promiň, netušil jsem..."

"Jmenuji se totiž Leona."

"Ano, Leono. Ale už jsem se ti omluvil, ne?" Ticho.

"Tak když tu sedíme, řekneš mi konečně, o co tak důležitého jde?"

"Chtěla jsem se s tebou pořádně rozloučit."

"Mám dojem, že to se stalo už včera večer. Že jsme se pořádně rozloučili. Leono, jestli to chceš..."

"Ne, já..."

"...jestli to chceš donekonečna protahovat..."

"Ne. Dobře vím, že to chceš skoncovat."

"Už jsem skoncoval, Leono."

"Já vím. Ale já ne. Ještě ne. Aspoň ne pořádně."

"Kam to jedeme?"

Leona zabočila doleva na velké obecní parkoviště v Haley. Obrovská tabule vpředu hlásala, že se tu příští týden bude konat automobilová show. Všude samé náklaďáky, auta, traktory.

"Tady si můžeme promluvit."

"Promluvit si můžeme i na silnici. Nechápu, proč..."

"Nerada s někým mluvím, když řídím."

Toots zajela za nimi.

Na parkovišti stálo několik aut. Zřejmě patří zdejším zaměstnancům, pomyslela si Toots. Ve žlutém náklaďáčku seděl za volantem,zlatý retriever. K dopravnímu inspektorátu naproti přes ulici přecházel šikmo přes parkoviště muž v kombinéze.

Leona zastavila:

Toots objela parkoviště, projela celým jeho prostranstvím a zastavila čelem k jaguáru, jen asi o tři řady dál. Možná že to bylo riskantní, ale chtěla zachytit na pásek každé slovo toho rozhovoru, a kdyby zaparkovala příliš blízko těch dvou, spíš by si jí mohli všimnout. Auto, docela otevřeně zaparkované, aby ho bylo vidět, není podezřelé. Toots v to aspoň doufala.

"Tak dobrá, promluvíme si," ozval se opět lékařův hlas.

"Říkala jsi přece, že se mnou chceš mluvit, tak..."

A náhle bylo ticho.

Toots si už myslela, že se snad porouchal rekordér, a sklonila se k němu. Kolečka se však otáčela a natáčení bylo zapnuté.

"Co to má být, Leono?"

Teď se ozval mužský hlas. Promluvil ten doktor. Wade Livingstone. Nebo ať už je to, kdo chce. Toots už takový tón nejednou slyšela. To mluvil muž, který se snažil promluvit klidně, ale přitom málem propadal panice.

"A copak myslíš, že to je?" Proboha, řekla si Toots.

"Vypadá to jako revolver. Honem to odlož, Leono."

"Ne, chci s tebou pořádně skoncovat."

Leona promluvila rozhodně, ale v hlasu jí už zazníval strach. Prokristapána, pomyslela si Toots, ona ho zastřelí!

"Říkal jsi, že to chceš skoncovat, Wade, tak to skoncujem!" Toots už vyskakovala z auta.

Rozběhla se přímo k jaguáru, ke straně řidiče. Nikdo z těch dvou ji neviděl. Wade Livingstone, nebo kdo už to sakra byl, zápolil právě s dveřmi po své straně a pokoušel se je otevřít a Leona teď svírala zbraň oběma rukama, zřejmě tak, jak to viděla u policistek v televizi. Ježíši, jen po něm nevypal, pomyslela si Toots, popadla kliku jaguára, prudce otevřela, a i když se s Leonou jakživ neviděla, zařvala na ni jménem: "Leono!" a pak vykřikla znovu: "Nestřílejte!" Honem ji chytla za rameno, přitáhla si ji k sobě a jen doufala, že z revolveru nevyjde náhodou rána a neudělá panu doktorovi velikou díru do čela.

"Jsem Toots Kileyová," řekla.

"Dejte sem tu bouchačku." Vztáhla ruku. Leoně se třásla zbraň v nejistém sevření.

"Pěkně mi ji dejte, ano, Leono?"

Na druhé straně auta se opíral o dveře Wade Livingstone a přihlížel s jakoby fascinovaným výrazem.

"Kdo jste?" zeptala se Leona.

"Už jsem vám to řekla. Toots Kileyová. Dejte mi tu hračičku, prosím vás."

Leona zaváhala.

"No tak, Leono," naléhala Toots.

"Takové věci se dají vyřešit mnohem líp, věřte mi."

Leona se jí podívala do očí.

"Myslím to úplně vážně," řekla Toots. Leona se jí dívala do očí dál.

"Tak co?" řekla Toots.

Leona přikývla a podala jí revolver.

"Výborně," řekla Toots.

"Moc vám děkuji."

"Jste policistka?" zeptal se doktor.

"Protože jestli jste od policie, tak vás zažaluju pro..."

"Myslíte, že by se to vaší paní líbilo?" zeptala se Toots, i když o doktorovi věru nic nevěděla.

Livingstone zbledl jak stěna.

"Však jsem si myslela, že ne," řekla Toots.

Mlha nad oceánem se začala trhat a odlétat v cárech. Matthew už málem viděl i obzor. Elise seděla vedle matky, úplně vyčerpaná trpkou zpovědí a stejně trpkým přiznáním k vraždě. Přirovnala svou lásku k Jonathanu Parrishovi k filmu pochybného významu a teď tu seděla, ruce sevřené mezi matčiný, jako by se záběry toho filmu znovu a znovu míhaly na plátně její mysli.

"Slečno Brechtmannová," oslovil ji Bloom.

"Ptám se vás teď, vrátila jste se do toho domu v kteroukoli dobu ode dne, kdy byla spáchána vražda?"

Řekl to zcela policejním tónem. Věcně. Bez sebemenší známky citu.

"Ano."

"Za jakým účelem, prosím?"

"Chtěla jsem se podívat po těch fotografiích."

"Byl někdo v domě, když jste tam vnikla?"

"Sám víte, že byl."

"Slečno Brechtmannová, mohla byste mi teď vydat zbraň i fotografie, o nichž se hovoří v příkazu k domovní prohlídce?"

"Ukážu vám, kde jsou," řekla Elise, vstala a vymanila své ruce z matčiných. Pak pohladila matku po rukou a snažila se ji uklidnit: "Nic si z toho nedělej, mami. Vážně."

Obrátila se k Matthewovi, který tam stál vedle Blooma. Slunce už málem začalo pronikat mezi mraky.

Skleněné tabule na francouzských dveřích již skoro ožily světlem.

"Nikdo si to pořádně nespočítal," řekla a usmála se.

Dívala se přímo na Matthewa. Snad proto na něj, že od Blooma jako policisty nečekala soucit. A také snad proto, že mezi ty, kdo si to řádně nespočítali, zahrnula i matku. A teď se s úsměvem dívala na Matthewa.

"Chápete?" řekla mu.

"Ne, lituji, ale..."

"Dítě se narodilo v srpnu," řekla.

"Ano?"

Pořád ještě se tak zvláštně usmívala.

"A já šla za Abbottem krátce po vánocích. Ke konci prosince. Chápete to už?"

Matka se na ni užasle dívala.

Matthew už věděl, o čem Elise mluví. V duchu si to spočítal.

"To dítě se nenarodilo předčasně," řekla Elise.

"Ale Eliso, co tím chceš..."

"Otěhotněla jsem v listopadu, dítě se narodilo v pravý čas."

"Cože?"

"Bylo to Jonathanovo dítě."

Sophie Brechtmannová se chytla za ústa.

"Jenže on se to nikdy nedověděl, není to ironie? Tu noc, co jsem mu to šla říct, víte, právě tu noc se rozhodl mi oznámit, že by to mezi námi nikdy nehrálo... a tu noc se se mnou taky rozešel." Elise pokrčila rameny. Pořád ještě se usmívala.

"A tak jsem šla rovnou za Abbottem do toho jeho ubožáckého pokojíku. Ze vzteku... a taky... z ..."

"Eliso!" zvolala matka.

"Takové jsme to měli krásné děťátko," řekla Elise.

"Jonathan a já."

"Eliso, holčičko moje..."

"Taková jsme mohli být krásná rodina."

"Holčičko moje milá..."

"Ach, mami," řekla Elise a rozplakala se.

"Je mi tě tak lito, tak hrozně lito, prosím tě, odpusť mi."

"Děvenko moje zlatá..." Matthew se na ně jen díval. Na matku a na dceru.

To je ten dům, co postavil Jack, pomyslel si. A to je konec toho domu, co postavil Jack.

Byly tři hodiny odpoledne.

Toots s Warrenem seděli v Matthewově kanceláři.

Toots vyprávěla Matthewovi, jak málo stačilo k tomu, aby Leona zastřelila dr. Wadea Livingstona. A také mu řekla, že Leona byla nad všechny pochybnosti s doktorem ve velmi důvěrném vztahu. Ale že stejně jasné je, že ta avantýra nadobro skončila.

"Jenomže co teď povíme Frankovi?" zeptal se Warren.

"Ještě sám nevím. Musím si to promyslet."

"Ale nezapomeňte... že už je po všem, Matthewe."

"Já vím."

"A také... mi dejte vědět, jakou zprávu ode mě vlastně chcete."

"Dám," s1Mi1 jí Matthew.

"Oba jste si vedli moc dobře. Doufám, že spolu ještě budeme pracovat, slečno Kileyová."

"Říkejte mi Toots," požádala ho.

"Tak dobře, Toots."

"Nechtěla byste se mnou zajít na pivo nebo tak vůbec?" zeptal se jí Warren.

"Moc ráda," souhlasila Toots.

"Ozvu se vám, Matthewe," řekl Warren a vyšel za Toots ze dveří.

Vtom začal zvonit telefon. Matthew ho zvedl.

"Na pětce máte nějakou Irene McCauleyovou," hlásila mu Cynthia.

Matthew zmáčkl knoflík. _ "Haló?"

Byly tři hodiny a deset minut.

Volala Irene a oznámila mu, že Helen Abbottová včera v noci zemřela v nemocnici.

"Snažila jsem se tě dovolat brzy po ránu," řekla Irene, "ale byl jsi už pryč. Ten pacholek ji hrozně zřídil, Matthewe."

"Kdo?" zeptal se Matthew.

"Hurley. Jmenovala ho, ještě než umřela. Teď se po něm shání policie."

"Policie už ho má," řekl Matthew.

"Ale zavolám tam, aby si ho půjčili i kvůli tomu."

"Matthewe..."

"Ano."

"Dítě je taky mrtvé."

"To mě moc mrzí," řekl.

A pomyslel si, že tohle už je opravdu konec domu, co postavil Jack.

V pět hodin ráno toho odpoledne se Matthew znovu sešel s Leonou v restauraci Na pobřeží.

Leona na něj rovnou vyhrkla: "Říkala jsem ti, že nikoho nemám, viď?"

"Ano, to ses mi snažila namluvit."

"Ale už jsme s tím skončili, Matthewe."

"Skoncoval s tím on."

Udiveně na něho pohlédla.

"Jak to víš?"

"Máme nahrané pásky. Ten odposlech ti ušetřil spoustu trápení. Kdyby vás byla Toots neslyšela, jak mluvíte v tom autu..."

"Tak bych ho zastřelila, ano."

"Pravděpodobně."

"Skoro určitě."

Leona upíjela svůj drink. Druhé martini.

"Moc piješ," řekl jí Matthew.

"Já vím. Dal mě sledovat Frank?"

"Ano."

"Pak bych mu měla poděkovat."

"Za co?"

"Kdyby mi byla slečna Kileyová nenamontovala do auta mikrofon, tak jsem pravděpodobně na dr. Wadea vystřelila a možná bych ho byla i zabila. Slečnu Kileyovou si najal Frank, takže..."

"Vlastně ji najal Warren Chambers. Kterého jsem zas angažoval já. Na Frankův návrh."

"Takže se to zas všechno vrací k Frankovi."

"Vážně?"

"Nu, jestli Frank zařídil, aby..."

"Víš, jak to myslím, Leono. Vážně se všechno vrací k Frankovi?"

"Ach tak."

"Co chceš, abych mu řekl?"

Leona pokrčila rameny, pozvedla sklenici, vypila ji až do dna a kývla na číšníka, aby jí přinesl další.

"Ne, Leono," zarazil ji Matthew.

"Radši s tím přestaň."

"A proč?"

"Protože jsem tvůj přítel."

"A víš, že ti to i věřím?"

"Co mám tedy říct Frankovi?"

"Radši mu to řeknu sama," rozhodla se.

"Dobrá, a copak mu tedy řekneš?"

"Všechno."

"A co potom?"

"Nevím. Budem to muset uvážit, ne?"

"Kdy to s Livingstonem začalo?"

"Před dvěma měsíci."

"To ještě není tak zlé."

"Ne, není to tak zlé."

Leona dlouho mlčela. Pak se zadívala Matthewovi přímo do očí a řekla: "Když já ho pořád ještě miluju, Matthewe."

"Tak ho buď přestaň milovat, nebo se rozveď," poradil jí Matthew.

"Jak myslíš."

Matthew si zhluboka vzdychl.

"Moc mě to mrzí," řekla.

"Jistě," přisvědčil Matthew a znovu si vzdychl.

"Vážně."

"Frank se ke mně určitě obrátí o radu, chápeš? Až s ním promluvíš, bude chtít znát můj názor. Jsme přece společníci, Leono."

"A co mu řekneš?"

"Řeknu mu, ať udělá všechno, co bude v jeho moci, aby si tě udržel. Jen jedno jediné ne - nesmí se dívat stranou, až mu budeš spát s jiným. To mu povím, Leono."

"Děkuju ti," řekla.

A najednou se rozplakala.

Parrish odlétal v devět do Indianapolisu. Matthew se u něj kvečeru zastavil v hotelu a Parrish už měl zapakováno a byl úplně připravený na cestu. Teď, když byl zproštěn všech obvinění, chtěl co nejrychleji z Calusy vypadnout.

Popadl Matthewa za ruku.

A pak, protože mu Matthew zachránil život a protože pořád ještě se s tou situací dost nevyrovnal, dodal: "Jestli přijedete někdy do Indiany, zastavte se. Moc rád bych vás zas viděl."

"Málokdy jezdím tím směrem," odpověděl Matthew a usmál se. V duchu si říkal, uděláš, co je v tvých silách, konečně se ti to podaří, všechno nakonec vyjde - a pak už nezbývá nic, než si jen podat ruce a říct si ahoj.

"Takže vás asi už nikdy neuvidím," řekl Parrish.

"To asi ne," dal mu za pravdu Matthew. Vyznělo to skoro jako rozloučení.

To je ten dům, co postavil Jack.

To je ten slad, ukrytý v domě, co postavil Jack.

To je ta krysa, co sežrala slad, ukrytý v domě, co postavil Jack. To je ta kočka, co zabila krysu, co sežrala slad, ukrytý v domě, co postavil Jack.

To je ten pes, co proháněl kočku, co zabila krysu, co sežrala slad, ukrytý v domě, co postavil Jack.

To je ta kráva se zlomeným rohem, co nakopla psa, co proháněl kočku, co zabila krysu, co sežrala slad, ukrytý v domě, co postavil Jack.

To je to děvče, co utrápené bylo a krávu se zlomeným rohem podojilo, tu krávu, co nakopla psa, co proháněl kočku, co zabila krysu, co sežrala slad, ukrytý v domě, co postavil Jack.

To je ten muž, co celý v hadrech byl a děvče utrápené políbil, to děvče, co podojilo krávu se zlomeným rohem, tu krávu, co nakopla psa, co proháněl kočku, co zabila krysu, co sežrala slad, ukrytý v domě, co postavil Jack.

To je ten kněz, ten oholený padre, co oddal muže, co celý byl v hadrech, muže, co děvče utrápené políbil, to děvče, co podojilo krávu se zlomeným rohem, tu krávu, co nakopla psa, co proháněl kočku, co zabila krysu, co sežrala slad, ukrytý v domě, co postavil Jack.

To je ten kohout, co kokrhal při rozednění a vzbudil faráře, co už byl oholený, kněze, co oddal muže, co celý v hadrech byl a děvče utrápené políbil, to děvče, co podojilo krávu se zlomeným rohem, tu krávu, co nakopla psa, co proháněl kočku, co zabila krysu, co sežrala slad, ukrytý v domě, co postavil Jack.

To je ten farmář, co do země zrní dal, co sezobal kohout, co ráno kokrhal, co kokrhal při rozednění a vzbudil faráře, co už byl oholený, kněze, co oddal muže, co celý v hadrech byl a děvče utrápené políbil, to děvče, co podojilo krávu se zlomeným rohem, tu krávu, co nakopla psa, co proháněl kočku, co zabila krysu, co sežrala slad, ukrytý v domě, co postavil Jack.