Warren Chambers právě odmykal dveře svého malého bytu a tu najednou zaslechl, jak zvoní telefon. Prudce otevřel dveře, nechal klíč v zámku, rozběhl se do obývacího pokoje a strhl sluchátko z vidlice.
"Haló!" řekl.
"Tady Matthew, Warrene."
"Ano, ahoj, Matthewe."
Teď mu to musím říct, myslel si Warren.
Ona mě zmerčila, Matthewe. Anebo taky...
Vím, že jste se odpoledne setkal s podezřelou, Matthewe. Hned vám načrtnu možný scénář, Matthewe.
Projdeme si ho aspoň na zkoušku, jo?
Váš společník má podezření, že mu manželka zahýbá. Požádá vás, abyste ji dal sledovat soukromým detektivem. Vyhovíte mu. A přitom s tou dámou spíte vy. Tak jí řeknete, že dokud ji detektiv hlídá, musíte se chovat diskrétně. Oba se potom držíte zkrátka, jestli to tak můžu říct, aspoň do chvíle, než dá detektiv dámě nejlepší vysvědčení. A když je pan Summerville přesvědčen, že manželka je vzor ctnosti, můžete s ní zas šoustat doaleluja.
Co tomu říkáte, Matthewe?
Není to tak zlé na rychlou improvizaci, že?
A když se vás náhodou někdo zeptá - tak jako třebas já za dvě minuty - jakto, že jste se dneska odpoledne sešel Na pobřeží s atraktivní manželkou svého společníka, vždycky můžete říct...
"Warrene, prozradil jste se."
Warren zamrkal.
"Slyšel jste mě, Warrene... Ona si vás..."
"Ano, já vím," řekl Warren.
"Ale jak to víte vy?"
"Leona mi to řekla."
Warren mlčel.
"Zašel jsem s ní odpoledne na skleničku." Warren pořád ještě mlčel.
"Rád bych, abyste jí dal sledovat někým jiným," řekl Matthew.
"A hned."
"To od vás rád slyším," řekl Warren.
"Cože?"
"Jsem moc šťastný, když se dovídám, že chcete v sledování pokračovat."
"Nechápu, o čem to mluvíte, Warrene. Proč bych v něm neměl chtít pokračovat?"
"Nevím, Matthewe. Ale určitě existuje na tomhle světě spousta důvodů, proč lidé začnou s nějakým pátráním a potom ho zase chtějí zarazit."
"Nepil jste něco, Warrene?"
"Ne, Matthewe. Určitě ne. Hned se po někom poohlídnu. Nemusím vám snad vykládat, že v Caluse není zrovna moc valný výběr."
"To vím. Vynasnažte se."
"Jistě. Matthewe...?"
"Ano?"
"Říká vám něco jméno Wade Livingston?"
"Ano." Je to lékař. Proč?"
"Je to gynekolog. A Leona u něj odpoledne byla."
"No a?"
"No a nic," řekl Warren.
"Třeba je těhotná."
"Nebo si zašla na normální prohlídku, jako každý rok."
"Možná. Když odtamtud odešla, sledoval jsem ji až domů a čekal jsem asi do půl páté před domem, než se rozjela do Pobřeží."
"Tak přece jen jsem zahlédl vaše auto."
"To jsem ale skvělý soukromý detektiv, co?"
"Warrene, budu potřebovat všechno, co mi můžete sehnat o rodině Brechtmannů."
"Myslíte ty pivovarníky?"
"Ano."
"Dobrá. Jak rychle to chcete?"
"Zítra bych se za nimi chtěl rozjet, jestli mne ovšem přijmou."
"Kdo vás má přijmout?"
"Sophie anebo Elise, to už je jedno."
"Rovnou se do toho dám. Ještě něco?"
"Ano." Byl jsem za Arthurem Hurleym."
"To jste neměl dělat, Matthewe."
"Proč?"
"Protože má rejstřík dlouhý jak moje ruka."
"Jak to víte?"
"Jeden z mých policajtů si ho procvakl počítačem. Jak jste ho vůbec našel?"
"Tím, že jsme obtelefonovali všechny hotely a motely v okolí. Bydlí v Zámku na pláži Calais s mladičkou blondýnkou jménem Helen Abbottová a nějakým chlapíkem, který se jmenuje Billy Walker. Mohl byste požádat své policajty, aby tím počítačem ještě něco víc zjistili..."
"Zařídím to."
"A dáte mi vědět, kdo sleduje Leonu, ano?"
"Jestli někoho seženu."
"Sežeňte někoho, Warrene."
"Tentokrát někoho dobrého, viďte?"
"To jste řekl vy, ne já."
"Matthewe..."
"Ano?"
"Ani nevíte, jak jsem rád, že nechcete..."
"Co že nechci?"
"Na tom nesejde," řekl Warren.
"Ozvu se vám." A zavěsil.
