Matthew nesnášel nemocnice. . Nesnášel je od doby, co zemřela Susanina matka. Umírala v šestapadesáti letech. V životě nevykouřila cigaretu, ale plíce měla úplně prorostlé rakovinou. Když lékaři provedli biopsii, rovnou zase pacientku zavřeli a prohlásili, že jí nemohou pomoci.
Susanin bratr rozhodl, aby se mamince slovem neprozradilo, že umírá.
Matthew ho nikdy neměl rád, ale od té doby ho nenáviděl. Protože... byla to prostě skvělá žena, která by se s tou zprávou smířila, dokonce by i uvítala, že může alespoň trochu důstojně zemřít. A zatím... ach, ježíšikriste.
Vzpomínal si, jak za ní jednou odpoledne přišel do nemocnice. Tchyně ležela opřena o polštáře, hlavu otočenou ke straně, kde žaluziemi proudilo slunce. Rysy v obličeji i barvu měla úplně jako Susan, tytéž tmavé oči a kaštanové vlasy, plná výrazná ústa, na jejichž krajích už bylo vidět vrásky prozrazující stárnutí, pěknou bradu a krk s trochu povadlou kůží. Bývala svého času krasavice a pořád ještě byla moc hezká, i když teď, zpustošená chorobou, rychle umírala. Plakala, když Matthew vešel do pokoje. Usedl vedle jejího lůžka.
"Co je s vámi, maminko? Copak se děje?"
Uchopila jeho ruku do svých.
"Prosím tě, Matthewe, pověz jim, že se snažím," řekla.
"Komu to mám povědět, maminko?"
"Doktorům."
"Jak to myslíte?"
"Myslí si o mně, že se nesnažím. A já se vážně snažím, moc se snažím, aby mi bylo líp. Jen na to prostě nemám sílu, Matthewe."
"Promluvím s nimi," slíbil jí.
Později toho dne našel jednoho z lékařů na chodbě. Zeptal se, co jí vlastně řekli. Doktor odpověděl, že "o tom přece rozhodla rodina -"
"Já taky patřím k té zatracené rodině," rozzlobil se Matthew.
"Co jste jí pověděl?"
"Snažil jsem se dodat jí trochu jistoty, pane Hope."
"O čem?"
"Řekl jsem jí, že se uzdraví. Že když se bude hodně snažit..."
"Ale vždyť to je lež."
"Rozhodla to tak rodina..."
"Ať se snaží sebevíc, tak přece umře."
"O tom byste si podle mě měl promluvit se švagrem, pane Hope. Já se jen snažil dodat jí trochu odvahy."
Tchyně týden nato zemřela. Netušila, že umírá.
Matthew si představoval, jak ji muselo překvapit, když vydechovala naposled. Tak na ni také vzpomínal, jak s překvapením umírala. Moc ji měl rád, opravdu. A pořád ještě se mu po ní stýskalo. Třeba byl i ten vztah k ní jedním z důvodů, proč se oženil se Susan.
Nemocniční pach. Těžce antiseptický.
A ty zvuky.
Pípají elektronické monitory. Signální elektronická zařízení shánějí doktory, kteří jsou nutně zapotřebí. Sestry hovoří na pacienty tónem, jaký by se spíš hodil pro nemluvňata.
Charles Abbott ležel v polosoukromém pokoji ve čtvrtém poschodí caluské nemocnice Memorial. Sestra u stolu na chodbě Matthewovi sdělila, že pan Abbott je u nich hospitalizován od jednadvacátého prosince loňského roku, celkem již dvaapadesát dní, což je velice dlouho na pacienta, který není v beznadějném stavu, ale...
"Skoro měsíc byl v bezvědomí," řekla a zvedla oči k nebi.
"Měl jste ho vidět, jak vypadal, když ho sem přivezli."
Matthewovi připadlo, že ani teď nevypadá Abbott moc valně. Ležel na lůžku s oběma rukama i nohama v sádře, obličej opuchlý a bledý, pravé oko napůl zavřené. Na druhé straně pokoje byl zatažen závěs před další posteli. Matthew slyšel, jak tam kdosi sténá.
Nemocnice. Představil se Abbottovi a vysvětlil mu, proč za ním přišel.
"Kdo?" zeptal se Abbott.
I v tom jediném slově byl znát anglický přízvuk.
"Jonathan Parrish," odpověděl Matthew.
"Jakživ jsem o něm neslyšel."
"Dva vaši známí obhlíželi jeho dům."
"Které mé známé myslíte?"
"Billyho Walkera a Arthura Hurleyho."
"Ty taky neznám," řekl Abbott.
"Podle mého je znáte, pane," řekl Matthew.
"Jsou právě tady v Caluse s vaší dcerou."
"Dobrá, tak je třeba znám. A co má být?"
"Nemůžete mi říct, proč pozorovali Parrishův dům?"
"Nemám ponětí."
"Co má Jonathan Parrish společného se Sophií Brechtmannovou?"
"Ona vás sem poslala?" zeptal se Abbott ihned.
"Ne. Jak jsem vám řekl, zastupuji člověka, který byl obviněn z vraždy. Snažím se..."
"Tak …
