6
To je ta kráva se zlomeným rohem, co nakopla psa...
Pili kávu a jedli koláče v restauraci zvané Miami Deli na Sabal Key. Bylo to v osm ráno, v úterý devatenáctého února - a dokonce svítilo slunce. Málem to připomínalo božský zázrak. Každý v té restauraci se usmíval do únorového sluníčka, které sem proudilo okny obrácenými k silnici nad pláží. Venku se míhaly kabriolety s otevřenými střechami a blýskaly se ve slunci. Už to tu zase vypadalo jako na Floridě.
Žena sedící s Warrenem Chambersem byla šestadvacetiletá, vysoká, štíhlá opálená blondýna s kudrnatými vlasy . a tmavě hnědýma očima. Měla na sobě tričko, džínsy pod kolena a sandály. Vypadala jako tulačka, co přespávají na plážích. Ve skutečnosti však byla soukromý detektiv. Jmenovala se Toots Kileyová.
"Kde jste se naučila řemeslo?" ptal se jí Warren.
"Od Otty Samalsona. A May Hennessyové."
"Kdo je to May?"
"Číňanka, která u něho pracovala. Když ho zabili, vrátila se do Číny. Znal jste Ottu?"
"Jen podle pověsti."
"Byl jeden z nejlepších," řekla Toots. ' "A co vy?"
"Já jsem taky dost dobrá," odpověděla a pokrčila rameny.
"Otto mě ledacos naučil."
"Jak dlouho jste u něj byla?"
"Šest let. Začala jsem u něj pracovat, když jsem sem přišla z Illinoisu."
"A kdy jste od něho odešla?"
"Chcete říct, kdy mě vyhodil."
"Tak kdy?"
"Před dvěma roky."
"Proč?"
"Sám dobře víte proč, jinak byste se mě na to neptal."
U stolu se nadlouho rozhostilo ticho. Warren zvedl šálek a napil se kávy.
"Kdo vám dal tu přezdívku Toots?" zeptal se.
"Není to žádná přezdívka," odpověděla.
"Vy se tak vážně jmenujete? Toots?"
"Jo, Toots."
"Vaši rodiče vám dali jméno Toots?"
"Pojmenoval mě tak táta."
"A proč?"
"Protože miluje harmoniku." Warren na ni nechápavě pohlédl.
"Pojmenoval mě podle Tootse Thielemanse, nejlepšího harmonikáře na světě. A to jsem ještě měla kliku. Mohl mě pojmenovat Borah."
"To je taky nějaký harmonikář? Borah?"
"Chcete mi tvrdit, že jste jakživ neslyšel o Borahu Minevitchovi?"
"Jaktěživ ne."
"O Borahu Minevitchovi a Rošťácích s harmonikou?"
"Bohužel ne."
"Já se snad bodnu," řekla Toots a zavrtěla hlavou.
"Jak vám je, když vám tak lidi říkaj? Když vám říkají Toots?"
"Jmenuju se tak ne? Toots."
"Ještě štěstí, že nejste feministka," podotkl Warren.
"Kdo tvrdí, že nejsem feministka?"
"Chci říct... že kdyby náhodou Gloria Steinemová slyšela, jak vám někdo říká Toots..."
"Gloria Steinemová mi může být ukradená. Mně se její jméno taky zvlášť nelíbí. Radši mi povězte něco o té práci, ano?"
"Nejdřív mi povězte, jestli jste v pořádku," řekl Warren.
"Proč? Vypadám snad, jako kdybych nebyla?"
"Vypadáte opáleně a zdravě, ale to ještě neeliminuje možnost, že berete kokain."
"To slovo se mi moc líbí. Neeliminuje. Nevymyslel jste si ho náhodou?"
"Jak se vám líbí to další slovo? Kokain?"
"Kdysi se mi dost líbilo. Ještě na ně občas pomyslím. Ale zas mě to pomyšlení přejde. Jsem v pořádku, pane Chambersi."
"Jak je to už dlouho?"
"Skoro dva roky. Hned od té doby, co mě Otto vyrazil."
"A teď jste v pořádku."
"Ano, teď jsem v pořádku."
"Víte to jistě? Protože jestli jste ještě na kokainu, chtěl bych, abyste mi to řekla."
"Nejsem na kokainu. Nebo, abych to řekla jinak, už nefetuju. Jsem čistá. Jak slovo boží. Co ode mě chcete, pane Chambersi? Místopřísežné prohlášení? Máte mé slovo. A jsem ráda, že to slovo pořád ještě něco znamená."
"Byly doby, kdy moc neznamenalo."
"To bylo tenkrát a ne teď," řekla a zhluboka si vzdychla.
"Přišel jste mi nabídnout práci, pane Chambersi, nebo tu budeme celé dopoledne takhle plácat?"
"Říkejte mi Warrene," odpověděl jí s úsměvem.
"Co je to tedy za práci, Warrene?"
"Máte pořád ještě licenci?"
"Třídy A. Loni v červnu jsem za její prodloužení zaplatila sto dolarů. Co je to za práci?"
"Jde o sledování jisté dámy. Manžel chce vědět, jestli mu panička nezahýbá."
"Tak proč ji nesledujete sám?"
"Zmerčila mě," řekl Warren.
"Páni!"
"Jo."
"Že se nestydíte," usmála se.
"A kdo je klient?"
"Muž jménem Frank Summervi…
